Jmelí – 5. kapitola

Dnešní díl se nám nese ve znamení pravdy:

Kláře je pravda řečena (ale neslyší ji).

Náš hrdina rovněž slyší pravdu (ale nebere ji na vědomí).

No, a Harry řekne pravdu, 2x (on už ji ale znal).

Rovněž zde máme první varování od samotné autorky:

„Tato povídka doposud proplouvala v přátelském PG, tak se nenechte zaskočit obsahem pro dospělé v této kapitole. Tj. se slashem a sprosťárnami vpřed.“

Tak tedy, dnes doporučení: 15+

KalamityJane, děkuji, že sis i v tom (před)vánočním a povánočním mumraji našla čas a prokousala se tou hromadou textu. Kapitolka je tentokrát věnována Vám všem, kdo s netrpělivostí trpělivě vyčkáváte.:-)

 

Jmelí – shrnutí

 

Kapitola: 5

Když Severus následující ráno opouštěl koupelnu, již zcela oblečený a připravený vstoupit do nového dne, Harry ještě tvrdě spal na svém lehátku. Byla to zlá noc a zmítání v nočních můrách skončilo teprve před několika hodinami. Od té chvíle spal Harry relativně klidně, přestal naříkat a křičet, pouze občas z jeho úst vyšlo hadí zasyčení.

Po takové nepokojné noci bych vážně měl nechat Harryho spát, pomyslel si Severus, když silně kopl nohou do lehátka.

Harry zabručel ze spaní a přehodil jednu ruku přes okraj matrace. Protože se mu nedostalo žádné další odezvy, dloubl Severus do proměněného lehátka nohou znovu. Tentokrát se Harry převalil na břicho a zamumlal cosi, čemu Severus nerozuměl, ale domníval se, že to byla nějaká nadávka.

Harryho dlouhé nohy byly zamotané do přikrývky, kterou měl přehozenou přes boky. Košile na nepřikrytých zádech se mu vyhrnula a odhalila asi šest palců hladkého těla.

Severus vzal svou hůlku, kterou měl odloženou na nočním stolku vedle postele, a pronesl krátké zaklínadlo, díky němuž se špička hůlky stala studenou jako led. Poté se postavil nad Harryho a začal mu jejím koncem přejíždět přes odhalenou část páteře. Harry ze spánku cosi nespokojeně zasyčel. Severus v dlouhých tazích hůlkou pokračoval s kroužením po odhalené kůži – netrvalo dlouho a Harry začal skutečně procitat.

„Dosssst, už jsem vzhůru“

Severus ho nechal a schoval hůlku do skryté zadní kapsy: „Víš, že ze spaní občas mluvíš v hadím jazyce?“

Harry se na lehátku posadil a protíral si unavené oči: „Jo, promiň. Stává se mi to jen, když…“ Harry, stále ještě napůl spící, se zarazil a zrudl: „… doufám, že jsem tě nebudil.“

Severus se ušklíbl a v duchu přemýšlel, jak by asi ta věta končila, kdyby ji Harry nespolkl. Jen když…? „Běž se připravit na snídani. Vypadáš hrozně.“

Harry pohupoval nohama spuštěnýma po straně lehátka, prohrábl si rukou rozcuchané vlasy a zachrčel:  „Dík, ty určitě vždycky zvládneš vyskočit z postele svěží jako rybička.“

Vyčerpaný doklopýtal Harry z postele přímo do koupelny. Opřel se rukama o malé porcelánové umyvadlo; první věc, kterou to ráno uviděl, jakmile jeho oči dokázaly zaostřit, byl jeho odraz v zrcadle. Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy, vlasy mu trčely do všech směrů a v upocené tváři měl strhaný výraz.

První, co ho to ráno napadlo, jakmile jeho mozek začal plnit svou funkci, bylo, že Snape měl pravdu. Vypadal hrozně.

**********

„Kde je Harry?“

„Co, žádné ‚dobré ráno, Severusi‘? Žádné ‚Jak ses vyspal, drahý synovče‘? Prostě jen ‚kde je Harry?‘“ reptal Severus poté, co vstoupil do kuchyně a našel svou tetu netrpělivě čekat u stolu.

„Dobré ráno, Severusi. Teď k Harrymu…“

„Harry zaspal. Měl by být dole během patnácti, dvaceti minut.“

„Výborně. Protože si musíme promluvit.“

„Ještě předtím, než si vypiju svůj čaj?“ remcal Severus a tvářil se, jako kdyby ho právě nutili polknout rybí tuk.

„Nemáš žádný důvod skuhrat, jako by tě vedli na popravu.“

Severus dal vařit vodu a otočil se, aby čelil své tetě. Velmi jej překvapilo, že se přitom cítil podobně, jak by se asi cítil někdo, koho vedou k mozkomorovi pro polibek.

„Dobrá teto, pusť se do mě.“

„Musíme si promluvit o tvém problému.“

„Skvělé. Všechno to začalo před více než šedesáti lety, když se rodičům mého otce narodilo malé děvčátko, kterému dali jméno Klára…“

Na jeho prsty u nohou pohotově dopadla hůl: „Pokud nechceš přijít k úrazu, přestaneš se takhle rouhat.“

„Pochybuji, že by se to dalo považovat za rouhání. Jsi spoustu věcí, teto, ale s podobností Bohu naštěstí nemáš nic společného.“

„Pfff. Nepotřebujeme se bavit o mně, ale o tobě. A o tvém problému. Musíme jít dnes nakupovat.“

„Mým problémem je nedostatek nákupů? Nebo jsi pouze předznamenala fakt, že budu v nejbližší době mít problém, a to ten, že mě budeš několik dní před Vánoci nutit k nákupům. Protože pokud si myslíš, že budu s něčím takovým souhlasit, jsi to ty, kdo má problém.“

„Tvůj problém je Harry.“

„Aha.“ Severus se zaměstnal přerovnáváním krabiček s čajem a hledáním cukru. „Najednou máš s Harrym problém?“

„Ne, ty máš s Harrym problém.

Domnívám se, že se příliš usadil, příliš zpohodlněl v tomhle vztahu, který máte, v tomhle nezávazném vztahu, který udržujete. Mám z něj pocit, že by mu nevadilo, kdybyste se nikdy nevzali, a prostě pokračovali tak jako doteď. Pochybuji, že by sám od sebe něco takového upřednostňoval, spíš jsi to na něj přenesl ty a tvá nechuť k manželství. Nejspíš přestal doufat, že se vezmete.“

„Pak jsem odvedl dobrou práci,“ odvětil Severus s nonšalancí.

Klára jeho sarkasmus vůbec nebrala v potaz. „To, co teď potřebuješ udělat, je přesvědčit ho, jak dobří spolu můžete být. Snaž se, aby se cítil milovaný a žádoucí.“

„Jo, to je nejvyšším cílem mého života. Aby měl Harry Potter pocit, že je výjimečný.“

„Ne,“ odsekla Klára přísně, „tvým cílem je přesvědčit toho hocha, aby si tě vzal.“

„Aha, ale nejprve pro něj musím sehnat perfektní dárek. Předpokládám, že proto podle tebe musíme jít nakupovat. Bůh ví, na kolik mě to přijde.“

„Podstata dárku nespočívá v jeho ceně, Severusi, ale v gestu, které se skrývá za ním.“

„Zmínil se tu někdo o dárcích?“ zeptal se Harry, jakmile s rozjařeným úsměvem ve tváři otevřel kuchyňské dveře.

„Co bys řekl na to, kdybychom se vydali na nákupy, Harry?“ zeptala se ho Klára.

Harry vytáhl ze skříňky tři hrnky a položil je vedle konvice. „Na nákupy?“

„Ano.“

„A kam si představuješ, že bychom měli na ty nákupy jít?“ zavrčel Severus.

„Všimla jsem si, že vy dva nevlastníte žádné auto. A mě tady řidič samozřejmě pouze vysadil. Ale kousek cesty odtud je Hlavní ulice. A na ní nějaké obchody jsou.“

„Rohový obchod se smíšeným zbožím, železářství, antik s levnými starožitnostmi, jeden obchod s oděvy a pošta,“ vypočítával Severus. „Od podobného nákupního výletu se dá sotva čekat nějaká inspirace.“

Jakmile začala konvice pískat, Harry nalil horkou vodu do hrnků. „Bylo by mi potěšením vám dělat společnost, Kláro.“

„Výborně. Děkuji ti, Harry, drahoušku.“

„To se vsadím, že jo, ty malý vlezdoprdelko,“ zabručel si Severus pod vousy.

„Co prosím?“ zeptal se Harry s pobaveným úsměvem.

„Říkal jsem: To se vsadím, že jo.“

„Tuhle část jsem slyšel.“

„A to je vše, co jsem řekl.“

„Lháři,“ dloubl ho Harry lehce loktem.

„Vidělas to, teto? Chová se ke mně hrozně.“

Klára se na ně jen vyrovnaně podívala. „Někdo musí.“ Harry se zazubil a byl více než ochotný stát se tím někým.

Obchod Na Růžku

Malý zvonek nade dveřmi oznámil jejich příchod, když Severus otevřel dveře rohového obchůdku s potravinami a přidržel je své tetě. Vstoupil za ní a nechal dveře zabouchnout Harrymu, který šel jako poslední, přímo před nosem. Uvnitř bylo několik žen středního věku s malými dětmi, které vybíraly potraviny v poloprázdných regálech. Harry zcela předvídatelně zamířil přímo k vyskládaným křiklavě zbarveným sladkostem a Klára se za pomoci své hole vydala se vší důstojností uličkami na důkladnou inspekci. Opuštěný Severus zůstal se založenýma rukama stát u dveří.

O deset minut později stál Harry stále ještě u pultu s cukrovinkami a v ruce držel balíček zářivě oranžových cukrových hadů, na němž stálo, že změní barvu konzumentova jazyku. Přemýšlel, jestli Fred a George mají ve svém obchodě nějaké barvu měnící sladkosti, a pohrával si s myšlenkou, že by jim nějaké vzal. Mohl by je přidat k vánočnímu dárku, který pro ně měl. Své úvahy přerušil krátce poté, co ucítil nyní již důvěrně známé dloubnutí hole do svého boku. S úsměvem se otočil.

Klára se zadívala na balíček v jeho rukou a bez obalu mu oznámila: „Severus nemá rád sladké. Dokonce ani jako dítě ho neměl rád.“

„To není pro něj,“ vysvětloval Harry. „To je pro jednoho kamaráda.“

„A co je pro něj?“

„Prosím?“

„Nestůj si na vedení. Co máš pro Severuse k Vánocům?“

Harry se na podobnou otázku připravil: „Knihy. Tři vzácné rukopisy, o nichž se mi zmínil. Už jsou doma zabalené pod stromečkem.“ Po pravdě, Harry vzal náhodně tři knihy z polic v poschodí a k zabalení použil noviny přeměněné do balicího papíru. Byl přesvědčený, že to byla celkem chytrá lest.

„Pfff. Jako kdyby už neměl dost knih.“

„Také pro něj mám něco víc osobního.“ Harry doufal, že na něj Klára nebude tlačit, aby jí prozradil víc, protože zcela upřímně, neměl nejmenší představu, co osobního by mohl jeden muž druhému dát.

Ze svého stanoviště u dveří Severus pozoroval, jak se jeho teta blíží k Harrymu. Chvíli o něčem diskutovali a Harry v prvním okamžiku vypadal celkem vyrovnaný, ale rychle přešel do obrany, konečky uší mu zrudly a začal se nervózně rozhlížet po obchodě. Klára se ho ještě pěkných pár minut vyptávala, než zamířila k východu. Působila spokojená s tím, co se dozvěděla. Harry, na druhou stranu, vypadal, jako by se chtěl propadnout do země.

**********

Později, když už opustili rohový obchod, Harry si všiml skupinky dětí shromážděných na chodníku kolem velké kartonové krabice o několik domů dál. Pochopil, oč se jedná, když se nějaká žena naklonila do krabice a vytáhla z ní zanedbaného, černého oříška – záplava černých chlupů a chundelatých hlav vykukovala z krabice a pozorovala dění kolem. Byla to ta nejroztomilejší štěňata, jaká Harry kdy viděl. Opustil Severuse a Kláru před obchodem a zamířil k hloučku, aby lépe viděl.

Nedostal se však příliš daleko, než ho Severus chytil za ruku, hrubě ho za ni zatáhl, aby ho zastavil, a zasyčel: „Ani na to nemysli!“

„Cože?“

„Teta se dívá. Moje teta, která dokonce i když tady spolu teď mluvíme, tě důkladně zkoumá a snaží se najít ten nejdokonalejší dárek, který bych ti mohl dát. Pokud uvidí, jak letíš k těm psům a mazlíš se s nimi, což jsi měl, předpokládám, v plánu, najde způsob, jak mě přinutit jedno z těch štěňat pořídit. Nebylo by příjemné, kdyby k tomu došlo.“

Harry se podíval směrem ke štěňatům a škodolibě se usmál. Zatím byla malá, ale každé mělo obrovské špičaté uši a tlapy velikosti podšálků. S překypující energií štěkala a skákala na všechno, co zahlédla. Pomyšlení na jednoho z těch černých podvraťáků v Severusově domě, žijícího se Severusem, bylo nesmírně zábavné. „Ale Severusi, mohlo by to být jako trénink na dobu, kdy budeme mít naše čtyři děti… Hmm, možná bych se o tom měl později zmínit nahlas před Klárou…“

„Poslouchej mě velice pozorně, Pottere. Pokud pro tebe moje teta jedno z těch štěňat pořídí, a ono pak kdekoliv v mém domě něco poslintá… Ujišťuji tě, že v den, kdy teta opustí město, se ještě před setměním v domě objeví nová várka Nápoje dlouhověkosti.“

Harry naklonil hlavu na stranu ve snaze pochopit, jak to Severus myslí.

Severus si povzdechl a obrátil oči v sloup: „Ta hrozba by byla mnohem efektivnější, pokud bys v mých hodinách dával pozor, alespoň tak dlouho, abys zaregistroval, že hlavní přísadou Nápoje dlouhověkosti je rozdrcená slezina štěněte.“

Harry se podíval na vrtící se malá stvoření s velkýma, oduševnělýma, hnědýma očima. „To bys přece…“

„Tak běž,“ řekl Severus výhružně, „pomazli se s těmi štěňaty. Jen mě vyzkoušej.“

Harry se od štěňat odvrátil a už se neohlédl. Ve skutečnosti se ujistil, že se před Klárou během dne několikrát zmínil, že má na všechna zvířata strašlivou alergii.

Obchod s oděvy

Harry nebyl v maličkém obchůdku s oděvy ještě ani minutu, když se k němu přitočil prodavač. Vypadal naprosto úžasně, nebylo mu víc než osmnáct nebo devatenáct, snědý, hnědé vlasy ostříhané na ježka a rozpustilý široký úsměv.

„Ty jsi ve městě nový, že ano?“

Harry mu to s nepřítomným přikývnutím tiše odsouhlasil, zatímco přemýšlel, jak se mu Severus a Klára mohli ztratit v obchodě o velikosti dvou krabic od bot.

„Já to věděl. Nemůžeš vyrůst v takhle malém městě, aniž bys neznal všechny lidi. Zvláště ostatní mladé, přitažlivé muže.“

Harry se musel smělosti toho mladíka usmát.

„Jsem Mark,“ představil se prodavač a podal mu ruku.

Harry ji s lehkým stiskem přijal: „Harry.“

Mark se usmál a předvedl řadu dokonalých, bílých zubů. „Takže, co pro tebe dnes mohu udělat, krasavče?“

„Vlastně se jen dívám.“

„Prima, jsem si jistý, že ti najdeme něco rajcovního, co by sis mohl vyzkoušet…“

Harry se musel hlídat, aby se nehihňal, ani ne snad proto, že by prodavačova slova byla tak vtipná, jako spíš kvůli tomu, že byl natolik pošetilý, aby je řekl nahlas a očekával, že se na ně Harry chytí. „Vážně tě nechci zdržovat. Prostě se tu jen mrknu…“

„Vůbec nezdržuješ. Jakou máš velikost – 30, 32?“ Mark se natáhl a přitiskl své ruce z obou stran na Harryho pas, jako by mu to pomáhalo odhadnout správnou velikost.

Harry otevíral ústa, aby mladíkovu přílišnou smělost usměrnil, ale nebyl dost rychlý.

BUCH. „Vážně doufám, že máš nějaké skvělé vysvětlení, proč tu osaháváš mého synovce.“

Harry s mrzutým úsměvem odstoupil: „Já jsem váš synovec?“

„Brzy budeš,“ zavrčela Klára, než se obrátila zpět k tomu mladíkovi. „A ty. Pryč s tebou, tvá asistence zde není zapotřebí.“

„Jen jsem se pokoušel pomoct–“

Klára zamávala holí jeho směrem: „Vím naprosto přesně, o co ses tu snažil, takže se mi nepokoušej nic namluvit.“

S posledním ohlédnutím a mrknutím na Harryho se Mark vzdálil do přední části obchodu. Severus k nim přistoupil: „Nějaký problém?“

Klára pohrdlivě odvětila: „Drzost dnešních mladých lidí… Tamten prodavač osahával Harryho. A to nezdvořilé mrkání…“ Klára se kriticky zadívala na Harryho: „A ty si z tváře odstraň ten přihlouplý úsměv. Nejsi v tom úplně nevinně.“

„Co jsem provedl?“

„Dovolil jste mu, aby s vámi flirtoval, pane Pottere.“

„Pane Pottere?“ zeptal se Harry s úsměvem.

„Má teta s oblibou používá příjmení, pokud se snaží sdělením dodat na pompéznosti,“ vysvětlil Severus suše.

„Zní to tak lépe,“ dodala Klára s odfrknutím a úderem hole.

„Vážně, Kláro, měl jsem situaci pod kontrolou. Neflirtoval se mnou, jen se mi snažil být nápomocný.“

Klára zavrtěla soucitně hlavou: „Och, Harry, jsi nevinný jako jehně. Musíš být podezřívavější vůči cizím lidem.“

Severus přemýšlel, co by si Klára pomyslela, kdyby věděla, že její jehně bylo mocným kouzelnickým hrdinou, který bojoval s Temným pánem od chvíle, co se narodil.

„Kláro, to je v pořádku, vážně. Jsem dost starý na to, abych věděl, že si nemám brát lízátka od cizích lidí.“

„Pfff. Pokud chceš lízátko, ujisti se, že si je vezmeš pouze od Severuse,“ udeřila Klára důrazně holí a vykročila pryč. Harry se vydal za ní.

„Vážně to řekla?“

„Řekl bych, že ano.“

„Takže to z tebe dělá mého strejdu s bonbóny, že jo?“

Jediným Harryho štěstím bylo, že Severusovi chvíli trvalo, než si tento mudlovský obrat přeložil – čímž získal čas, aby uskočil.

**********

O deset minut později Harry došel k názoru, že se vážně jednalo o dost zajímavý obchod. Všechny modely byly velmi výjimečné a vypadaly i pohodlně. Obecně si oblečení vůbec nekupoval, většinou byl odkázaný na to, co mu Hermiona, Ginny a Molly zabalily k narozeninám a svátkům, ale už našel několikery džíny, které si chtěl zkusit, a v danou chvíli stál před regálem s tričky a mnul mezi prsty jedno světlé, smaragdově zelené s tlustým černým X vyšitým přes hruď.

„Harry, drahoušku, musíš si ho vyzkoušet,“ ozvala se Klára, která se vynořila zdánlivě odnikud. Povzbudivě do něj dloubla holí. „Hodí se ti k očím, což znamená, že je to Severusova oblíbená barva. Nebude schopný od tebe držet ruce dál, kdykoliv si ho oblečeš!“

Harry by si na to nevsadil, ale ničemu neublíží, pokud si ho vyzkouší. Sebral zelené tričko a džíny, které mu padly do oka, a zamířil do zkušební kabinky. Nebyla ničím víc než budkou u zdi, kterou odděloval světlehnědý závěs.

Právě si svlékl svoje rifle a sahal po těch nových, když přímo z druhé strany závěsu uslyšel hlas. Patřil tomu prodavači, který o něj předtím projevil zájem, Markovi nebo Mattovi…“

„Harry? Viděl jsem, že si jdeš zkoušet nějaké věci, a tak jsem ti přinesl jedno tričko, bude se ti líbit. Má úplně nový střih, je černé, přiléhavé a vážně sexy, prostě si ho musíš zkusit!“

„Uch, jo jasně, dej mi chvilku, zrovna si zkouším džíny…“

„Žádný problém! Prostě k tobě na chvilku vklouznu a…“

„To bych nedělal,“ ozval se v bezprostřední blízkosti varovně Severus . „Dotkněte se prstem toho závěsu a přijdete o něj.“

„Ach… Myslím, že ti ho tu jen nechám na židli, Harry!“ houknul mladík, než se rychle vytratil pryč.

O chvíli později vyhlédl Harry zpoza závěsu, aby našel Severuse opřeného o zeď poblíž, ruce založené na hrudi, zlostně zírajícího kamsi do prázdna.

„Díky za… však víš.“

„Nedělal jsem to pro tebe, pošetilče. Zasáhl jsem kvůli tetě. Dost by ji rozrušilo, kdybych tu někde jen tak postával a sledoval, jak k tobě to děcko leze, když se převlékáš. Domnívám se, že se vůči tobě stala trochu ochranářská.“

Klára nebyla jediná.

Starožitnosti

Harry se proplétal haraburdím a zpřeházenými policemi obchodu se starožitnostmi, příležitostně se zastavil, aby si pozorněji prohlédl nějaký starý, mudlovský přístroj, o němž si myslel, že by mohl zaujmout Arthura Weasleyho. Pro toho muže se vážně nakupovalo velice snadno. Dokázal se nadchnout pro cokoliv, co mělo co do činění s letadly, rádii, nebo dokonce pro něco tak jednoduchého jako mudlovské nářadí, třeba kladivo nebo šlehač.

Harry se zastavil před policí, jež byla vyhrazená pro staromódní hmoždíře s paličkami. Jedna souprava ho obzvlášť zaujala. Hmoždíř i palička byly vyrobené z čistě černého porcelánu, vypadaly tradiční, starožitné, ale dobře udržované. Hmm, možná bych Severusovi mohl přece jenom dát opravdový vánoční dárek… Myslel by si, že je to hloupé? Harry se přes polici letmo podíval na Severuse, který stál netrpělivý a znuděný na druhé straně obchodu se zcela neurčitým výrazem v obličeji. Harry ho pozoroval a zkoušel si představit okolnosti, za nichž by od něj starší muž s vděčností přijal dárek bez toho, aby se mu vysmál.

„Muž z Tkalcovské ulice.“

Harry se okamžitě otočil směrem, z něhož zaslechl nový hlas.

Žena, která na něj promluvila, se mu téměř nakláněla přes rameno a dívala se stejným směrem jako on. Bylo jí kolem čtyřiceti, světlé vlasy prošedivělé u kořínků.

„Co prosím?“

„Ten děsivý muž u dveří. To je Muž z Tkalcovské ulice.“

„Co to znamená?“

„Och, vy musíte být ve městě úplně nový, pokud jste ještě neslyšel, co se povídá.“

„Co se povídá?“ vyštěkl Harry.

Žena vypadala potěšená, že našla někoho, kdo nezná všechny drby o městě a může s ním poklábosit. „No, říká se, že ho nikdy nikdo neviděl ve městě, dokonce ani že by si kupoval jídlo. Asi tak jednou do roka v létě opustí dům a jde na Nedělní trh, který pořádáme dole u řeky. Vždycky koupí spoustu divných bylin a koření, a nic jiného.“

„Vážně?“ zeptal se Harry s přehnaným zájmem. „Zajímalo by mě, co potom dělá tady.“

„To je nejdivnější.“

„Možná bych se ho mohl zeptat…“ nabídl Harry přátelsky.

„Och, ne. To nesmíte!“ rychle ho žena vyděšeně varovala. „Nikdo nedokáže říct, co by vám mohl udělat.“

„S tím si nedělám moc starosti…“ řekl Harry kysele.

„Och, ale já jsem vám ještě neřekla tu nejpodivnější část.“

„Je toho víc?“

„No jistě,“ sdělila žena namyšleně. „Ten dům, ve kterém na konci Tkalcovské ulice bydlí, je neustále zabedněný a temný, taky se povídá, že z toho domu jdou divné zvuky a divný zápach… A existují zvěsti, že tam straší…“

„Och, vážně? Jak zábavné… Co tam straší?“

„No, dřív, když jsem byla malá, tam bydlela rodina, hrozně divní lidé a jejich rozmrzelý malý kluk, a jeden rok to dítě prostě zmizelo. Nikdo nikdy nezjistil, co se s ním stalo, a nikdo už ho nikdy neviděl.“

Harry konspirativně ztišil hlas: „Mám takovou teorii.“

„Och, ano?“ zeptala se žena dychtivě.

„Ano. Věřím, že ten muž z Tkalcovské ulice je ve skutečnosti ten samý malý chlapec, ale vyrostl.“

„No to se podívejme!“ zamumlala žena pohoršeně.

„Ano, a také mám určitou teorii, proč je dnes venku ve městě.“

„Och, prosím, prozraďte mi ji!“

„Věřím, ale pamatujte, že je to jen moje osobní teorie…“ žena dychtivě přikývla.

„… že je dnes venku, v tomhle obchodě, aby na poslední chvíli obstaral nějaké vánoční nákupy se svou drahou polovičkou.“

Žena se na něj rozpačitě podívala: „Teda, neřekla bych, že by mohl někoho mít… Vždyť se na něj podívejte. Vyděsil by každého, kdo by se k němu moc přiblížil.“

Harry se zazubil a pak zavolal: „Severusi, Severusi, tady!“

„Co…? Co…?“ Žena zbledla a otevírala a zavírala ústa jako ryba.

„Rád bych vás seznámil se svým snoubencem,“ pokračoval Harry, zatímco čekali, až se k nim Severus naprosto bez nadšení prodere.

Starší muž se zastavil několik kroků od nich, zíral pouze na Harryho a ženu naprosto ignoroval. „Volal jsi mě?“

„Seve, zlato!“ řekl Harry vroucně, přistoupil k němu, obtočil ruku kolem Snapeova pasu a opřel se o něj. Pak se otočil zpátky k ženě a probodl ji očima: „Omlouvám se, nezachytil jsem vaše jméno…“

„P… Patty…“ vykoktala žena.

„Dobrá, Patty, to je můj snoubenec, Severus…“ S trochou divadýlka před sebe Harry napřáhl levou ruku a nechal velký smaragd zasazený do prstenu zatřpytit v mdlém osvětlení obchodu. „Severusi, tady Patty mi právě vyprávěla naprosto fascinující příběh; lidé si patrně myslí, že v našem domě straší.“

„Vskutku?“ zavrčel Severus, aniž učinil jakýkoliv pohyb, kterým by oplatil nebo odmítl Harryho vřelý dotek.

Harry s úsměvem pohlédl přímo na blondýnku: „Och, mám skvělý nápad, proč byste někdy v podvečer nezašla na skleničku, Patty? Byla by to skvělá příležitost, jak prověřit stav strašidel z první ruky…“

„ Já… Já… Musím jít!“ žena téměř zakopla o vlastní nohy, když zkoušela zmizet v uličce.

„Sbohem, Patty! Zase se uvidíme!“ zavolal za ní Harry zvesela.

Severus pohrdavě zafrkal a vymanil se z Harryho objetí. „Opatrně, Harry, ukazuje se tvá zmijozelská část.“

Stále usmívající se Harry pokrčil rameny: „Zasloužila si to, klepna všetečná.“

Severus stočil oči v sloup a sledoval, jak se Harry toulá do další části obchodu. O deset minut později Severus stále ještě pozoroval, jak Harry prozkoumává vzdálený konec obchodu, prohlíží si sortiment mudlovského náčiní vyřezávaného ze dřeva. Což by bylo naprosto v pořádku, až na skutečnost, že si neuvědomil, že Klára pozoruje, jak on pozoruje Harryho – dokud nebylo příliš pozdě.

„Proč to děláš?“

„Dělám co?“ zeptal se zdánlivě s klidem Severus a nenuceně bral do ruky cetky na policích, aby si je prohlédl, než je zase položil zpátky.

„Zíráš na něj takhle.“

„Netušil jsem, že se nemohu dívat na svého snoubence.“

„Ne takhle.“

Severus přistoupil k vystaveným zdobeným zbraním, sklouzl prstem přes ostří jednoho z nožů a přemýšlel, proč jejich vlastník nebyl natolik inteligentní, aby měl tento typ věcí uzamčených za sklem. „Jak takhle?“

„Jako bys byl raději s ním, než abys zíral na něj přes celou místnost, ale nemohl se přinutit překonat ten odstup. Jako kdyby sis myslel, že tvá společnost nebude vítaná.“

„Příliš si domýšlíš z obyčejného pohledu, teto.“

„Vážně?“

„Jistě.“

„Pfff,“ zavrčela Klára, naprosto nepřesvědčená.

Severus zvedl další z ostrých ocelových čepelí a podivoval se sprostotě mudlovských válek, odložil ji a otočil se ke své tetě. „Jsi dotěrná stará baba, víš to, viď?“

„Pfff. Pokud by to vyslovil kdokoliv jiný, mohla bych to brát jako urážku.“

„Ber to, jak chceš,“ odpověděl Severus suše.

„Nevměšuji se, miluji. A víš proč tě tak miluji?“

„Být tu někde židle, ujišťuji tě, že bych seděl na kraji sedátka a napětím bych ani nedutal.“

Klára ho ignorovala. „Protože jsi mi tolik podobný.“

Severus vyklenul obočí: „Pokud bys to takhle řekla někomu jinému, možná by to bral jako urážku.“

„A ty ne?“

„Ne. Já ne.“

Klára se samolibě usmála a natáhla se, aby sevřela svou volnou rukou ohbí Severusovy paže a odvedla ho na opačnou stranu, než byl Harry. „Teď bych ti chtěla nastínit svůj nápad, jaký dárek bys mohl dát Harrymu…“

Železářství

Harry procházel sem a tam uličkami železářství ohromený počtem rozličných šroubků a hřebíků, jaké se vyrábějí, když k němu se samolibým úsměvem zezadu přistoupil Severus.

„Co se na mě tak díváš?“ zeptal se hned ostražitě Harry.

Severus se k němu naklonil blíž, hlas tichý a důvěrný: „Vím, co ti chce teta dát k Vánocům…“

„Ale ne, není to nic drahýho, že ne? Je mi hrozně, myslí si, že shání něco pro snoubence svého synovce, a ne pro náhodného muže, který do tvého domu jen tak zabloudil! Nezasloužím si od Kláry žádný dárek.“

„V pořádku, protože jej stejně nebudeš moct využít.“

„Co?“

„Teta se nabídla, že ti jako vánoční dárek domluví sérii sezení s doktorem N. B. Snowem.“

„Kdo je to?“

„Jedna z předních kapacit na kognitivně behaviorální terapii v mudlovském Londýně,“ Severus se odmlčel pro dramatický účinek. „Takže, letos dostaneš jako dárek zdravý rozum.“

Harry zaúpěl: „To by neudělala…“

„Ale ovšem že ano. Věřím, že je přesvědčená, že jediná cesta, jak mě oženit, je vyléčit tvou drobnou duševní chorobu.“

„Musíš jí to rozmluvit!“

„Ovšem, to půjde velmi snadno. ‚Děkuji, teto, ale nechci, jsem rád, že je můj manžel cvok.‘ Myslím, že by začala něco tušit.“

„Něco jí řekni, cokoliv. Řekni jí, že s terapeutem, ke kterému chodím teď, dělám pokroky. Řekni jí, že návštěva nového doktora by mě rozhodila. Nechci, aby zbytečně utrácela čas nebo peníze při pokusech mě ‚vyléčit.‘“

„Proč ti tolik záleží na tom, co dělá?“

„Protože jsem si ke tvé tetě vypěstoval určitý vztah, věřil jsem, že už jsme to probrali.“

„Jistě, máš mou tetu rád.“

Harry vyzývavě pozvedl obočí: „A ty ji máš rád taky, nezkoušej to popřít.“

„Nechci to popírat.“

„Dobrá. Oba máme tvou tetu rádi,“ odpověděl Harry a bez mrknutí oka se ohlédl.

„Dobře… v pořádku,“ odpověděl konečně Severus s upřeným pohledem do Harryho očí. „Já mám svou tetu rád. A ty ji máš taky rád.“

Stáli v uličce mezi hřebíky a šroubky očima zaklesnutí do sebe jak v nějaké podivné soutěži.

„Ne že bych nějak protestovala proti směru vašeho rozhovoru, ale nemáme tu náhodou nakupovat?“

Harry i Severus ve stejném okamžiku obrátili hlavy ke Kláře, která se zjevila na konci uličky. Tázavě se na ně dívala: „Tak pojďte se mnou, právě jsem našla dokonalou věc na doplnění vánoční dekorace.“

Harry se Severusem, oba ztracení ve svých myšlenkách, svědomitě následovali Kláru, která je vedla směrem, kde byly vystavené zbytky vánočních ozdob. Došla až k jednomu z košů: „Tady to je.“

Severus s pochybnostmi zíral do koše: „Jmelí?“

„Ano, jmelí,“ stála si Klára za svým, vybrala několik zelených větviček s lístečky a bílými bobulkami. „Přinese vám štěstí do manželství.“

Harry se zazubil, Severus si odfrkl.

„Je to pravda. Dříve v pohanských dobách lidé věřili v boha míru, Baldera, zabil ho šíp vyrobený ze jmelí. Byl tak milovaný, že ho jeho matka Frigga a další bohové a bohyně přivedli zpět k životu. Frigga byla tak šťastná a vděčná, že každého políbila pod jmelím, a od té doby je tradicí, že lidé, kteří stanou pod jmelím, se musí také políbit. Přináší jim to štěstí, lásku a plodnost.“

„Ale no tak,“ vysmíval se Severus. „Je to jen parazitická, jedovatá rostlina, která roste na stromech, připravuje je o živiny a brání jejich růstu.“

„Páni, to je romantické,“ povzdechl si Harry a položil si ruku na srdce.

„Tady, Harry, drahoušku,“ vložila Klára větvičky do jeho rukou. „Mám takový pocit, že budeš potřebovat veškeré štěstí, které můžeš získat.“

Harry přijal jmelí a s nadšením mládí se usmál na Severuse, svým domýšlivým způsobem, a Severus se napjal v očekávání pocitu nevole, který měl přijít. Nepřišel. Jediný účinek, který na něj Harryho úsměv měl, byl příjemný pocit tepla a blízkosti.

Vyděsilo ho to. „Počkám venku, než tady vy dva skončíte. Potřebuji trochu čerstvého vzduchu.“

„Severusi, jsi v pořádku? Jsi dost zelený,“ zamračila se Klára.

„Jsem naprosto v pořádku,“ prskl Severus, než odbočil a zmizel venku.

„Proč se za ním nejdeš podívat, Harry, drahoušku.“ To nebyla otázka, ale příkaz. „Já to tu dokončím.“

Chvilku na to našel Harry Severuse na druhé straně budovy, v uličce vydlážděné kočičími hlavami mezi obchodem s potravinami a železářstvím. Došel k němu, zastavil asi půl metru od něj. Zaznamenal, jak se třese, i vyčerpaný výraz v Severusově tváři, ale špatně odhadl příčinu: „Uklidni se. Jsou to jen větvičky. Nepřimějí mě, abych na tebe skočil a vnucoval se ti.“

Nic horšího v tu chvíli říct nemohl. Severusovy ruce překonaly vzdálenost mezi nimi, uchopily Harryho boky a trhly jím kupředu, až zcela zmizela mezera mezi nimi. Severus jej uvěznil, přitiskl blíž k sobě a shlédl na něj s divokým světlem v černých očích. „To je úleva – vědět že ty se nechceš vnucovat mně.“

„Sev – Ach…“ cokoliv měl Harry v úmyslu říct, přerušilo jeho poplašené zalapání po dechu, když Severus vtiskl jednu ze svých nohou mezi Harryho stehna a přitáhl si tělo mladšího muže k sobě. Harryho zářivé oči se okamžitě rozšířily, dech se mu zadrhával.

„Líbí se ti to, že ano?“ zeptal se chraplavě Severus. Přemýšlel, jestli Harry někdy dříve experimentoval s jiným mužem. Pomyšlení, že by byl Harryho první, přinejmenším v tomto ohledu, bylo opojné.

„Co to děláme?“ zmohl se Harry nakonec na nejistou otázku.

„Jsi dospělý muž, Harry, určitě máš představu. Chceš, abych přestal?“ opáčil Severus otázkou, aniž sám odpověděl. Otočil je tak, aby byl Harry zády ke zdi obchodu s potravinami. Pak rozevřel Harryho kabát a nechal pod něj proniknout studený zimní vzduch. Cítil Harryho stehna, která se okamžitě začala třít proti těm jeho v pomalém téměř rytmickém pohybu. Severus rozevřel svůj splývavý černý kabát, oba je do něj zabalil a dopřál jim trochu soukromí. Zatlačil své koleno výš a nechal Harryho, aby proti němu klouzal ve svém vlastním rytmu. „Líbí se ti to?“

„Severusi…“

„Je to ano, Severusi, nebo ne, Severusi?“

Harryho odpověď na otázku byla: „Víc, Severusssi…“ následovaná vydechnutým proudem sykotu, jeho teplý dech tvořil v mrazivém vzduchu jemnou páru.

Najednou Severus pochopil, proč se Harry ráno tak rychle odmlčel a zčervenal, když se vyhnul vysvětlování hadího jazyka. Jak zajímavý vývoj. Severus byl v pokušení syčící ústa políbit, ale zvuky, které z nich vycházely, byly příliš vzrušující, než aby je chtěl utišit.

Severus zapřel Harryho pevně proti zdi a přeuspořádal jejich pozice tak, aby byl Harry natisknutý těsně proti němu. Se sněhem křupajícím pod jejich nohama pak pokračovali v bezeslovném tření proti sobě, horko jejich přimáčknutých těl přímo spalovalo, v porovnání s mrazem za jejich zády a na odhalených tvářích. S namáhavým vydechnutím: „…ssssslassssst“ sklonil Harry čelo k Severusovu rameni, jednou rukou vklouzl kolem Severusova krku, aby se podepřel, když se vyklenul a ustrnul ve svých bocích.

Teď už bolestivě tvrdý se o něj Severus třel, rukama sklouzl dozadu, kde zachytil Harryho zadek a vedl pohyb jeho pánve, s drtivou silou se proti sobě tiskli erekcemi přes vrstvy svého zimního oblečení.

Severuse na chvíli napadlo, jestli by je někdo z ulice mohl vidět, a pokud ano, co přesně by asi viděl? Dva muže tisknoucí se k sobě v podivném objetí? Byly pohyby jejich spodních částí těl patrné? Věděl, že existuje kouzlo, které by je skrylo zvědavým očím, ale za živého boha si na ně nemohl vzpomenout. A ve chvíli, kdy se Harryho výpady staly více nepravidelné a dech se mu zrychlil, se Severus přestal starat o okolní svět. Omotal kolem nich těsněji svůj kabát, aby tak vytvořil falešný pocit bezpečí a soukromí.

Když Severus zaznamenal, že svůdný sykot ustal, podíval se dolů, Harry měl tvář zabořenou do jeho ramene, oči zavřené a kousal se do spodního rtu, aby zadusil své výkřiky. Horečné tření a tisknutí se jejich těl nevydrželo o moc déle. Severus brzy cítil výrazné nekontrolovatelné vibrace Harryho těla, jak jím otřásl orgasmus. V těsném vzájemném sevření mohl podle pohybu Harryho hrudi proti jeho vlastní rozeznat, jak mladší muž lapá po dechu. Chtěl si vychutnat nejen spalující vášeň, která se mezi nimi prohnala, ale také dechberoucí pocit blízkosti a sounáležitosti.

Jenže ani jedno z toho mu nepatřilo, že ne? Protože Harry se ožení s Ginny. Severus tu myšlenku setřásl. Zcela jistě už tomu tak není. Konec konců, Harry nebyl ten typ, který by si dopřával frotáž s mužem, pokud by plánoval si pak vzít nějakou ženu. Na to byl až chorobně morální. Že ano?

Harry konečně zvedl hlavu. „Tys ne… chceš…?“

Severus lehce zavrtěl hlavou. „Později. Možná na trochu vhodnějším místě.“

Harry se zarděl, když si uvědomil, kde jsou. Vrhl na své džíny rychlé čistící kouzlo, odstoupil a upravil si kabát.

„Severusi? Harry?“

Oba provinile vzhlédli, Klára stála v ústí uličky, zírala na ně, ruce plné tašek.

„Proboha, co tu pro všechno na světě vy dva vyvádíte? Jdeme, jdeme. Je čas vrátit se domů!“

Severus nechal Harryho jít před sebou a brblal si pod vousy: „Budu první, kdo mé tetě přisoudí řadu neodpustitelných chyb, ale alespoň její smysl pro načasování se výrazně zlepšil.“

Harry se usmál. Zdálo se, že věci mezi ním a Snapem po všech těch letech konečně začínaly dávat smysl. Pokud nic jiného, aspoň už by si nemuseli jít po krku.

**********

O dvě hodiny později, zpátky v domě, by Harry Severuse s chutí zabil.

Klára byla nahoře, kde vybalovala a ukládala své nákupy, a Harry se Severusem odpočívali v obývacím pokoji/studovně/knihovně. Tedy přesněji řečeno, Harry se pokoušel odpočívat na pohovce a Severus seděl v křesle s učebnicí otevřenou na klíně a domýšlivě se usmíval. Tento povýšený, samolibý pohled nezmizel z jeho obličeje od chvíle, kdy opustili tu uličku ve městě.

Jako kdyby snad byl prvním člověkem, který dokázal tak strašlivě náročný skutek, jako přivést čtyřiadvacetiletého muže k orgasmu.

… Je pravda, že to zvládl během pěti minut, aniž použil ruce nebo ústa.

Ale stejně, Harry byl toho názoru, že Severus potřebuje trochu srazit hřebínek. Navzdory tomu, následující vývoj situace by Severusovi nikdy nepřál.

… což neznamená, že si to řádně neužil.  

„Zdá se, že nemohu nalézt své brýle,“ stěžovala si Klára, zatímco ztěžka sestupovala po schodech dolů.

Harry vstal z pohovky: „Chtěla byste, abych vám je pomohl hledat?“

„Och, to je od tebe hezké, Harry, ale ne, jsem si jistá, že se časem objeví.“

„To se vsadím,“ prohodil pohrdavě Severus.

„Copak tohle mělo znamenat, synovče?“

„Nic, jen jsem zaznamenal, že když jsi v minulosti něco ztratila, často se to objevilo v mnohem příhodnějším čase, právě tam, kde jsi to nechala. To musí být to Snapeovské štěstí.“

„Ovšemže,“ chlácholila ho Klára, a když Severuse míjela, upustila mu na klín tenkou knížku s červeným přebalem a sedla si do křesla z druhé strany krbu.

Severus sevřel knihu mezi palcem a ukazovákem, odtáhl ji od sebe: „Co je to?“

„Knížka. Alespoň tak mi to připadá. Harry?“

Harry letmo vzhlédl: „Celkem to vypadá jako knížka.“

Klára si položila hůl přes klín a pak si přes ni složila ruce, netrpělivě se podívala na Severuse: „Včera před spaním jsem byla na konci kapitoly sedm. Můžeš začít s kapitolou osm.“

„Co prosím?“ pousmál se nevěřícně Severus.

„No, bez brýlí dost dobře číst nemohu a zrovna jsem skončila v klíčovém okamžiku zápletky. Někdo mi to zkrátka musí přečíst nahlas.“

Severus se zatvářil podobně, jako někdo, kdo cítí něco zkaženého. Převrátil knihu v rukou a přečetl si název. „Hrůzy v hradbách hor pod hradem Hampston? Ne, ne, absolutně nepřichází v úvahu.“

„No tak, prosím, Severusi!“ přispěchal na pomoc Harry, kterému bylo jasné, že to pro druhého muže bude náležitě pokořující.

„Musím snad připomenout skutečnost, že jsem tě v podstatě učila číst? Četla jsem ti bezpočtukrát až dlouho do noci, navzdory přání tvých neotesaných rodičů. Pokaždé, když jsem přijela na návštěvu, jsi chtěl předčítat jinou knížku. A měl jsi na knížky hrozný vkus, ale i tak… samí čarodějové a černokněžníci.“

„Stačí,“ utnul ji Severus, otevřel knihu a nalistoval požadovanou kapitolu. „Máš štěstí, že tě mám rád.“

„Ha. To ty máš štěstí, že tě mám ráda.“

S neovladatelně kyselým výrazem začal Severus číst. „Viktorie se obdivovala před velkým zrcadlem, radujíc se ze svých nových šatů, safírově modrých, jež odpovídaly odstínu jejích očí, které jí koupil otec.“

„Táta jí koupil oči?“ přerušil četbu pobaveně Harry. „To je docela strašidelný.“

Severus se uchechtl. „Svou prohlídku nových šatů byla nucena přerušit, když ji překvapilo nečekané prásknutí vchodových dveří. Překvapilo a nečekané? Vyhoupla se do okna, jako vyplašený, modrý kakadu poskakující z bidélka na bidélko, a sledovala dole muže celého v černém; mlha hustá jako mléko se valila v neblahých vlnách obklopujících starý hrad  tou temnou, jasnou nocí. Tak je mlha, nebo jasno? Viktoriino srdce tlouklo tak, že by mohlo soupeřit s bouracím kladivem. Vrátil se její strýc, aby ji konečně odstranil? Odstranil ji?“

„Jde po rodinných špercích, které jsou ukryté někde mezi skalami, už Viktorii ze skály strčil, myslím, že ve třetí kapitole,“ vysvětlovala Klára netrpělivě. „Pokračuj.“

„Cítíc, že nemůže plýtvat časem, Viktorie posbírala své sukně a utíkala do bezpečí. Běžela dolů po schodech a ven za hrad, hnala se směrem ke skaliskům. Kdo se zdravým rozumem by se hnal ke skalám, pokud by ho někdo pronásledoval?“

„Severusi…“

„Jen se ptám, chci říct, sama jsi připustila, že v téhle knížce ze skály už jednou spadla… Slyšela děsivé ozvěny kroků, jež ji pronásledovaly, jak se rychle blížila ke skalnatému srázu, který se dotýkal hradu Hampston. Před očima se jí jako zářivé barevné bzučící včely času míhaly okamžiky z jejího života.

‚Och, Viktorie, neboj se! To jsem jen já!‘

Viktorie klopýtla, jak se zastavila na mechem zarostlém trávníku, otočila se a sevřela v náruči svého pronásledovatele. To nebyl hlas jejího strýce – byl to Alex! A její urostlý hrdina vypadal, jako kdyby ho pošlapal býk. Viktorie se cítila slabá až na omdlení. Jsem snad jediný, koho nepřekvapilo, že se hrdinka chystá omdlít?“  

„Drž se příběhu, Severusi.“

„Ve tváři měl ustaraný výraz, jako kdyby skrýval nějaké hrozné tajemství.

‚Ó, Alexi,‘ zalkala Viktorie, hlas plný soucitu. ‚Ó, Alexi!‘

Přemožen jejím soucitem, unikl mu zmučený výkřik. Ten se však nedostal k Viktoriiným jemným uším, neboť jej uvěznil hluboko ve své duši.“

„Fajn, tak předně,“ zvolal Harry, „neodvedl zrovna dobrou práci při skrývání svého hrozného tajemství, pokud to na něm dokázala poznat po jediném pohledu do tváře. A za druhé, tenhle autor zatraceně potřebuje slovník, aby si v něm mohl najít význam slov unikl a uvěznil.“

Harry si tím vysloužil tvrdé dloubnutí holí a Klářino napomenutí: „Pokud nedokážeš poslouchat potichu, budeš jednoduše muset opustit pokoj.“

Harry si nechtěl nechat ujít jakýkoliv ze Severusových komentářů k tomu příběhu, a tak po svém náležitém pokárání jen pevně semkl rty.

„To je lepší. Můžeš pokračovat, Severusi.“

S obrácením očí v sloup začal Severus znovu číst: „Přemožen jejím soucitem, unikl mu zmučený výkřik. Ten se však nedostal k Viktoriiným jemným uším, neboť jej uvěznil hluboko ve své duši.

‚Ó, Viktorie, lásko moje, tolik věcí, co nás od sebe všechny ty roky odlučovalo… komplot s cílem zabít krále, atentátníci najatí tvým strýcem, který, jak se ukázalo, je i můj strýc, ačkoliv přes sňatek, a čas kdy jsi spadla z té skály a nakazila se amnézií…‘ Někdo se může nakazit amnézií? Copak je to nemoc?

‚Ó, Viktorie!‘ Bohové, to neumějí říct svá jména bez toho, že by na začátek dali Ó?“

„Severusi! Obejdeme se bez tvých komentářů.“

„No, výborně. ‚Ó, Viktorie! Miluji tě! Jsi teď jen moje! Už nikdy tě znovu nespustím z očí!‘ Ujišťuji vás, že ty důrazy nepochází ode mě, zdá se, že tento autor se obzvlášť zamiloval do vykřičníků.“

„Severusi!“

„Dobře, dobře, dobře. Hluboká, silná majetnickost v jeho hlase a triumfální chvění se prořezávaly vrstvami vášnivé radosti jako nůž rozměklým máslem a udeřily ji jako proud studené vody.“ Severus vzhlédl a viděl, jak na něj Harry zírá s výrazem neupřímného zájmu. Mladší muž se nakláněl dopředu, bradu opřenou v dlaních, prsty přitisknuté na rtech, aby potlačil smích, slzy v očích. Severus zatnul zuby.

„Viktorie se vrhla do jeho silných, svalnatých paží.  Chtěla se okolo něj obtočit, jako se strom obtáčí kolem hory. Dobrý bože, nemůžeš ode mě očekávat, že budu číst tenhle žvást!“

„Severusi…“ začala Klára káravě.

Severus vypustil dlouhý utrápený povzdech a pokračoval napjatým, monotónním hlasem: „Chtěla se okolo něj obtočit, jako se strom obtáčí kolem hory, obkročmo na něm jezdit …jako by jeho tělo bylo kolotoč.“ Slyšel, jak v sobě Harry dusil pobavené zafrkání. Hmm, Potter si to nějak moc užíval. To bylo potřeba změnit…

„Alex si vytáhl Viktorii výš proti svému tělu. Cítil její zachvění a zeptal se: ‚Líbí se ti to, že ano?‘“

Z Harryho tváře se vytratilo pobavení a nahradila ho celkem rozkošná kombinace podezření a rozpaků.

„Alex se zájmem pozoroval výraz její tváře. Chtěla působit zkušeně, ale nebyla. Ještě ne. Ač se snažila sebevíc, prozradil ji divoký lesk v očích a chvění rtů.“

Harry se chtěl propadnout do země. Tohle bylo přesně to, nač myslel, když ho předtím Severus lapil. Chtěl působit jako vyzrálý a zkušený, navzdory skutečnosti, že se cítil hrozně nejistě v tom co dělat. A myslel si, že byl celkem úspěšný. Zřejmě ne.

„V tu chvíli začala Viktorie vydávat tiché žádostivé vzdechy, ne nepodobné dlouhému, plynulému plazímu ševelu.“ Severus pokračoval a odhadoval, jak daleko může zajít, celkem si užíval Harryho zrůžovělé tváře. „Rozvláčné sssklouznutí  jeho lákavého, vlhkého jazyka. Ach, vlastně Viktoriina jazyka. Alex se začal tiše modlit, aby se na scéně neobjevila jeho všetečná teta a nezničila daný okamžik.“

„To tam není!“ přerušila ho Klára.

„Myslíš, že jsem si to vymyslel?! Je to přímo tady,“ ukázal Severus prstem na náhodné místo na stránce.

„Nech mě, ať se podívám,“ řekla Klára, spíše vyštěkla.

Severus si knížku přitáhl blíž k hrudi: „Jo, a k čemu by to bylo? Neříkala jsi náhodou, že bez svých brýlí nemůžeš číst? Tak ty mi nevěříš? No, tak dobrá, mám nějakou práci a budu muset tuto svou recitaci ukončit.“

„Nemůžeš skončit uprostřed kapitoly, Severusi. To se prostě nedělá.“

Severus se usmál a podal knížku Harrymu: „ Jsem si jistý, že Harry bude více než ochotný to dočíst.“

Za Klářina vyčkávavého pohledu Harry otevřel knížku a vyhledal místo, kde Severus skončil. Lehce si odkašlal – a Klára se usadila zpět do svého křesla. Harry přečetl asi tři stránky, na nichž Viktorie dvakrát téměř spadla přes okraj skály, než se jí to konečně úspěšně povedlo. Alex byl momentálně nakloněný přes skalní římsu a pokoušel se ji vytáhnout nahoru.

„‚Jak mohu vědět, že mě nepustíš?‘ křičela Viktorie do větru bičujícího její dlouhé nohy mořskými řasami, jež byly vyplavené na břehu pod ní ve vířícím příboji. (Merline, to je hrozně napsané.)

‚Nejsem jako tvůj strýc, Viktorie. Nikdy ti neublížím.‘

‚A jak si můžeš být jistý?‘

‚Protože tě miluji, Viktorie.‘Alex uchopil její ruce. ‚A neexistuje nic drahocennějšího než láska. A pravda. A důkaz lásky.‘“    

Bylo to příšerné… ale přinutilo to Harryho uvědomit si jednu věc. Pokud se chystal něco si začít se Severusem, budovali to své něco na velice nebezpečné půdě. Bez lásky a pravdy… zatím.

„Kláro?“ Harry nevěděl určitě, co se chystá říct. A byl si celkem jistý, že Severus by zuřil… Ale Klára si zasloužila pravdu, no ne? Všichni tři si zasloužili pravdu. „Poslouchejte. Pamatujete, jak jste včera říkala, že chcete, aby byl Severus šťastný? No, já to chci taky, ale myslím, že bychom měli lepší šanci, aby se to stalo, pokud… no, pokud byste přesně věděla, o co tady jde. My, Severus a já, nebyly jsme k vám úplně upřímní. Víte, my nejsme zasnoubení. Dokonce spolu ani nechodíme. A je to, no, zatím asi nejdelší doba, kdy jsme spolu a nepokusili jsme se jeden na druhého seslat kletbu… uch, proklít, jeden druhého proklít… Náš vzájemný vztah se dá dost těžko vysvětlit… je výbušný. A, no, on potřeboval někoho, kdo by předstíral, že je jeho snoubenec, když jste přijela. A požádal mě. A já řekl, že to udělám… ve skutečnosti jsme uzavřeli dohodu… ale chci, abyste věděla, že vašeho synovce respektuju a obdivuju a mám ho rád, hodně, opravdu. A já, no, začínám si myslet, že by mohl… že by mohl být výjimečný. Výjimečný.“ Harry se konečně odmlčel, aby nabral dech, setkal se pouze s tichem plným lehoulinkého pochrupování.

Vzhlédl od knihy, která mu zakrývala výhled, a zaznamenal, že Klára má hlavu zvrácenou přes opěrku křesla, zavřené oči a hluboký pravidelný dech.

„Do prdele,“ zabručel si Harry pod vousy, potichu vstal. Předpokládal, že pravda a láska budou muset ještě chvilku počkat.

**********

Už se blížila jedenáctá večer a Severus byl stále zalezlý ve svém pokoji. Nesešel dolů na večeři, navzdory nejlepším snahám své tety (Harry byl dost chytrý na to, aby ho byť jen zkoušel obtěžovat svými pokusy promluvit si s ním). Ne snad že by se Harrymu nebo tetě vyhýbal, jednoduše měl rád soukromí a čas jen sám pro sebe. A možná se taky tak trochu vyhýbal Harrymu.

Teď už ale bylo pozdě, měl dostatek času přemýšlet, dumat a ztrácet se v textu o lektvarech a Harry ještě pořád nepřišel do postele. Vůbec poprvé za celý svůj život si Severus přál, aby ho někdo otravoval; doufal, že Harry vyleze sem nahoru a provede invazi do jeho soukromí, přeruší posvátné ticho a v podstatě se stane tím otravou – což bylo něco, co Harry zvládal poměrně dobře.

Už zbýval jen jeden jediný den jejich dohody, zítra jsou Vánoce a Harry dal jasně na srozuměnou, že se Štědrý den chystá strávit s Weasleyovými. Severus uvažoval, jestli teď byl ten správný čas nakousnout téma, že by Harry možná mohl vykonat několik doplňkových, častějších návštěv, až bude po svátcích. Návštěv, které by neměly nic společného s jejich dohodou. Cítil, že, obzvlášť poté, co toho večera vyšlo najevo v té uličce, by Harry mohl být přístupný k podobnému uspořádání. Ne rande, samozřejmě, Severus se nechystal s Harrym Potterem randit. Jen by spolu mohli trávit čas, jako tomu bylo v minulých dnech. Samozřejmě, nejprve by si Harry musel vyjasnit celou záležitost ohledně Ginny Weasleyové. Byl by Harry ochotný to pro něj  udělat?

Severus si povzdechl.

Pro lásku Merlina, bylo tak nepřirozené ticho, že mohl slyšet svůj vlastní povzdech!

To byla chvíle, kdy Severus došel k závěru, že je čas něco dělat. Nicméně neměl tušení, že jeho teta by ho rozsekala do punče.

Doslova.

„Severusi!“

Ve chvíli, kdy Severus sestoupil ze schodů a slyšel, jak Harry řve smíchy, věděl, že je něco špatně. Zhodnotil situaci kritickým pohledem.

Stála tam téměř prázdná lahev jeho nejlepší brandy původně vystavené na polici s knihami, poloprázdná mísa s punčem obsahující vaječný koňak, která byla na stole spolu se dvěma skleničkami, jednou prázdnou před Harrym a jednou, z níž bylo stěží upito, před Klárou.

„Severusi!“ zahalekal Harry znova, když se k němu zkroutil ze své pozice na pohovce, oči zářivé a skelné. „Tvoje teta nám udělala punč.“

„Pokud toto není scéna pro rodinné album, tak už žádná – moje drahá, stará teta se rozhodla ožrat mi snoubence pod obraz.“

„Nejsem opilý,“ ohradil se Harry, přičemž se natáhl přes opěradlo pohovky směrem k Severusovi. „Klára říkala, že do toho nebude dávat moc alkoholu.“

„Jsi tak nadraný, až mě překvapuje, že stále dokážeš zformulovat věty.“

„Možná, že neformuluju já věty, možná formulují ony mě!“

Severus protočil oči: „To je až bolestivě hlubokomyslné. Kolik skleniček jsi toho vypil, Harry?“

„Jednu nebo osm. Možná blíž k těm osmi, řekl bych.“

Severus se zadíval s opovržením na Kláru: „No? Co mám s tímhle dělat?“

Harry mu s uchechtnutím zamával rukou před obličejem: „Co máme udělat s tebou? Seš jak tyčka.“

„Tyčka?“

„V bahně!“ objasnil Harry netrpělivě.

Severus se znovu podíval na Kláru: „No prosím, nemyslíš, že i když je střízlivý, je s ním dost problémů?“

„Těžko mi to můžeš vyčítat, Severusi. Harry a já jsme si zkrátka vychutnávali tradiční vánoční nápoj. Pochopitelně jsem neměla tušení, že nezná míru.  No, je na čase, abych se odebrala do postele.“ Za využití hole se Klára nevzrušeně zvedla a zamířila ke schodům. „Dobrou noc, Harry, drahoušku.“

„Dobrou noc, Kláro. Z obou tet, které znám, vy jste moje úplně nejoblíbenější.“

„Děkuji, Harry, to je od tebe moc milé. Severusi, věřím, že jsi schopen Harryho v tomto … stavu… náležitě zvládnout.“

Harry v tu chvíli ležel rozpláclý na gauči, nos strkal mezi polštářky. „Jako kdybych měl na výběr.“

„Sevsi,“ zeptal se Harry, aniž by zvedl hlavu, „cítíš, jak se ten pokoj točí? Je to, jako bych padal z koštěte.“

Kláře vylétla obočí: „Padal z koštěte?“

Severus pokrčil rameny, zuby zatnuté: „Když si moc dopřeje, má pak ve zvyku plácat nesmysly.“

„No dobře, tak se uvidíme ráno,“ přikývla Klára a zmizela na schodišti.

O vteřinu později Harry prudce zvedl hlavu z pohovky. „Severusi!“ zasyčel tím nejhlasitějším šepotem, jaký byl kdy v historii zaznamenán.

„Harry.“

„Tvoje teta odešla, znamená to, že se mě zase chystáš dotýkat?“

„Navzdory tetinu ne příliš rafinovanému plánu, netoužím zneužít tvojí opilosti.“

„Počkej… Potřebuješ, abych byl střízlivý?“ zeptal se Harry s naléhavostí v očích. „Protože můžu být dva lidé najednou. Koukej, jsem naprosto střízlivý.“ Kupodivu se střízlivý Harry velice podobal opilému Harrymu, snad až na podivné šilhání.

„Nejsi střízlivý.“

Harry se zahihňal a přestal šilhat: „Ne, to rozhodně nejsem!“

„Kdybych jen tušil, že se může něco takového stát, připravil bych vyprošťovací driák, snad by ti pročistil hlavu. Ale jeden prostě neočekává, že jeho sedmašedesátiletá teta se zaslouží o špičku jeho snoubence.“

„Nemám čistou hlavu.“

„Já vím,“ zabručel Severus. Obešel pohovku a sedl si do křesla, které Klára předtím uvolnila.

„Není čistá, p’tože ji mám plnou tebe.“ Harry se vyškrábal z pohovky, vrávoravě přešel k Severusovi, spustil se do jeho klína a popravdě zašeptal proti teplu hrdla staršího muže: „Jsi všechno, na co myslím.“ Harryho rozkročené boky, pevné, vypracované a teplé, se pohnuly proti němu. „Nemůžu na to přestat myslet.“

„Harry, co to děláš?“ zeptal se Severus a obezřetně si jej prohlížel.

„Proč to děláš?“

„Dělám co?“

„Na každýho zíráš s tímhle namyšleným výrazem. Vypadáš, jako kdybys všechny posuzoval a každý ti přišel pod tvou úroveň.“

„Vážně?“ zeptal se Severus se záměrnou blahosklonností. Jednu nohu si přehodil tak, aby bylo jeho koleno nad Harryho, takže se jejich nohy propletly.

„Myslíš si, že jsem pod tvou úroveň?“ zeptal se Harry opile, zatímco se boky pohnul kupředu a třel se proti Severusovu stehnu tak, jako to udělal dříve toho dne.

„Ano.“ Severus vklouzl rukama pod Harryho košili, dotýkal se hladkého, pevného těla. Cítil, jak se Harrymu zadrhl dech, když svými prsty zajel za opasek jeho džínsů a polaskal hebké tělo, které tam našel.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se Harry zadýchaně.

„Chystám se ti předvést, jak moc jsi pro mě méněcenný.“

„A jak přesně, jak bys to chtěl udělat?“

Na Severusových rtech se objevil škádlivý úsměv: „Chystám se uctívat každý milimetr tvého méněcenného těla. Líbí se ti to?“

„Prosssssím… Chci tě.“

„Chceš mě?“

„Ano, tebe a nikoho jinýho.“

Severus se jednou rukou mazlil s Harryho hrudí, zatímco druhou kolébal jeho hlavu a prsty proplétal jeho neuvěřitelně jemnými vlasy. Harry vzdychal, uvolněný tiskl tvář ochotně do Severusovy dlaně. Severusova pozornost se okamžitě zaměřila na poddajné, pootevřené rty. Ale nedokázal odrazit jednu poslední otravnou myšlenku… Nikoho jiného?

„Co Ginny?“

„Co Ginny?“ papouškoval Harry zadýchaně, oči přimhouřené a fixované na pohybu Severusových rtů.

„Miluješ ji, vzpomínáš?“

Zmatený tou otázkou, Harry potřásl hlavou, čelo opřel o Severusovu hruď. „Jasně, že ji miluju. Je to moje Ginny…“ Obě Harryho ruce se začaly potulovat podél Severusových boků a hledaly si cestu pod jeho košili, zatímco se svou brandy zastřenou myslí snažil podat co nejlepší vysvětlení. „Ale tebe chci jinak. Chci tě cítit všude na sobě a v sobě. Ztratit se ve tvých dotycích. Dovol mi to aspoň jednou.“

Severus od sebe odtáhl Harryho putující ruce, pod jeho dotykem se najednou cítil nečistý, využitý. Harry tu nádhernou, čistou, hodnou ženu miloval. Harry ji chtěl milovat, vzít si ji a mít s ní rodinu. A přesto neměl zábrany uspokojit svou alkoholem způsobenou potřebu se svým temným, neatraktivním a uzavřeným bývalým profesorem. Zkrátka útěk od reality, než se usadí v tom svém perfektním románovém životě, který měl podle všech předpokladů vést.  Proč si Severus vůbec kdy začal myslet, že by to mohlo být i jinak, mu nebylo jasné.

Harry si možná myslel, že Severusovi prokazuje laskavost, když jeho ruce nechá dotýkat se té zlaté kůže.

A Severus byl příliš tvrdohlavý a hrdý, než aby na něco takového přistoupil. Ne, když toužil po něčem mnohem víc. „Dost.“

Lesknoucí se zelené oči k němu vzhlédly. Harry vypadal úplně vyvedený z míry, jeho prsty svírající látku Severusovy košile. „Dost? Ale… ne… konečně jsme sami. Je to prtožsem opilý? Severusi, to je v pořádku, vím, co dělám. Chci to, vážně. I když jsem opilý, pořád…“ Opět se začal přiopile chichotat. „Víš, trochu jsem zapomněl, co jsem to vlastně chtěl říct.“

Severus potřásl hlavou, popadl Harryho za ramena a přinutil ho vstát. Poté, co Harry chytil trochu rovnováhu, Severus vstal také a přitiskl jednu ruku na Harryho záda a naváděl ho směrem ke schodům: „To, co teď potřebuješ, je postel. Vypadáš, jako kdyby ses každou chvíli chystal spadnout, kluku.“

Harry od sebe odtlačil jeho ruce, jeho dosavadní zmatek přerostl ve vztek: „Přestaň mě napodobovat!“

Severus se na něj dlouze zadíval: „Myslíš napomínat?“

„Vím, co jsem myslel! Cos tím myslel?“

„Postel. Hned,“ zavelel Severus, vzal Harryho za nadloktí, bez ohledu na to že jeho stisk byl silnější, než bylo nezbytné, a pravděpodobně po sobě zanechá stopy. Postrčil Harryho ke schodům.

Harry se najednou zarazil, vykroutil se ze Severusova sevření: „Sev’rusi, podívej.“ U dveří stála jedna zapomenutá taška. Harry ji zvedl a vysypal její obsah na podlahu. Větvičky jmelí. Jednu sebral, zvedl ji nad svou hlavu.

„Podívej.“ Harry zvrátil hlavu, jako by měl krk z gumy, zíral nad sebe.

„Stojíme pod jmelím. To znamená, že mě musíš políbit. Nebo musím políbit já tebe. Nejsem si jistý kdo koho.“

Severus unaveně zavrtěl hlavou: „Ne, Pottere, do postele.“

„Seš si jistý?“ zeptal se Harry a skousl si dráždivě spodní ret. „Myslím, že bych mohl chutnat po muškátovém oříšku a smetaně.“

„A po brandy, nepochybně.“

„Prosím…“

Severus zcela ignoroval Harryho protesty, sebral mu větvičku a hodil ji na zem k ostatním. Pak Harryho dotlačil ke schodům a do postele – bez jediného políbení.

Konec konců, náš hrdina se ve svém životě až doposud vyvaroval čehokoliv romantického. Nemínil to měnit právě teď.

 

 

 

Kapitola: 4   Kapitola: 6