Predátor a kořist

predatorkorist

Někdy výlet do přírody přinese více adrenalinu, než kolik jsme připraveni přijmout. A někdy nám převrátí život úplně naruby…

Název: Predátor a kořist

Autor: Rowana Yegrani

Beta-read: –

Fandom: Twilight

Slash: NE

Počet kapitol: 1

Páry: –

Další postavy: rodina Cullenových, Bella Swanová

Žánr: romance, drama

Klíčová hesla: léto, twilight

Povídka byla poprvé zveřejněná jako má prvotina v roce 2013 na portálech:
www.stmivani-ff.cz
www.stmivani.eu

Dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou dopřát příběhu pokračování. I proto jsem neustále zdržovala a odkládala jeho uvedení na tomto blogu. Protože ani po třech (!) letech se mi nepovedlo zasednout v klidu ke klávesnici a splétat další osud Belly a Edwarda do nových řádků, přestala jsem sebe i je trápit čekáním. Povídka je letního ladění, dnes je venku krásně, proč toho nevyužít.

Proto, milí náhodní kolemjdoucí, kteří tento příběh ještě neznáte, máte-li chuť nechte se vtáhnout do Bellina putování hlubokým lesem. Přeji příjemné čtení. 🙂

 

 

Bella

Bloudila jsem tím lesem už celou věčnost. Slunce sálalo a i pod příkrovem stromů bylo strašné dusno. Nejspíš se dnes přižene bouřka, blesklo mi hlavou. Aspoň že jsem ve stínu. Optimismus. Hlavně se drž optimismu. To dáš!

Šplhala jsem do prudkého svahu pomalu, krok za krokem. Lil se ze mě pot a krosna na zádech s každým pokořeným metrem těžkla. Chvilku jsem se zastavila, abych si upravila popruhy na otlačených ramenou a narovnala bolavá záda. Špatný nápad. Krosna mě začala převažovat dozadu a já udělala několik nedobrovolných kroků pozpátku ze svahu. Instinktivně jsem máchla rukama ve snaze získat zpět ztracenou rovnováhu. Nohy se mi ale nějak zamotaly a já už jen cítila bolestivý náraz na zadek a hlavou do kmene stromu. Zůstala jsem chvíli otřeseně sedět a snažila se vydýchat právě prožitý šok. Rozhodně bych se nechtěla kutálet z toho svahu zpátky dolů. Brr.

„To byl ale blbej nápad,“ ulevila jsem si ten den už po několikáté. Ale komu to vlastně říkám? Veverkám? V místě nárazu mě hlava pulsovala tupou bolestí. Prohrábla jsem tam rukou vlasy a na prstech mi ulpěla lepkavá tekutina. „Bezva.“ Při pohledu na zakrvácené prsty se mi trochu zhoupl žaludek. Znovu jsem se opřela o kmen stromu, u kterého jsem nedobrovolně přistála. Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se zhluboka dýchat, abych se zbavila nevolnosti. Nasucho jsem polkla a uvědomila si, jak strašně velkou mám žízeň. To není dobré. Pokusila jsem se z pozice, v jaké jsem seděla, sáhnout za sebe a vydolovat z postranní kapsy batohu lahev s vodou. Asi by bylo jednodušší se vyvléknout z popruhů krosny a pro lahev se prostě otočit, ale v tu chvíli se mi vůbec nechtělo hýbat. Po chvilce snažení se mi lahev povedlo vytáhnout a zhluboka jsem se napila. Voda byla zteplalá horkem a chuťově nic moc. Ale pomohla. Žaludek se mi trochu zklidnil a přestala se mi motat hlava.

Vyškrabala jsem se zpátky na nohy a snažila se ignorovat protestující naraženou kostrč. „Miku Newtone, až se mi dostaneš do rukou, tak tě přerazím.“

V mírném předklonu jsem začala opět šplhat do svahu. „Prý rozdělíme se. Tady máš mapu a GPSku. Ber to jako kurz přežití.“ Ha! Tak stupidní nápad mohl napadnout jen jeho. „A já, káča, mu na to kývla.“

S podobně radostnými myšlenkami jsem zarputila supěla do svahu a snažila se nevnímat to zpropadené, nepolevující vedro. Konečně jsem se vydrápala nahoru. Přede mnou se otevřela rovina a … les. Zase jen spousta stromů a nikde žádný výhled. Bezradně jsem se rozhlédla kolem sebe. S povzdechem jsem u nejbližšího pařezu shodila batoh ze zad, dřepla si, vylovila mapu a zadívala se do ní. Chvilku jsem ji studovala a s dalším povzdechem jsem ji složila. „Copak já v tom umím číst?“

Vytáhla jsem z kapsy GPSku, kam mi Mike zadal souřadnice cíle. Šipka ukazovala do nejbližšího, na první pohled neproniknutelného houští. „Hmhf,“ unikl mi rezignovaný povzdech. Dřepla jsem si k pařezu, protáhla ruce popruhy krosny, kolem boků upnula její bederní pás a ztěžka se vydrápala na nohy. Měla jsem pocit, že krosna ztěžkla o dalších pár kilo. Že by mi do ní nanosili mravenci kamení? Mapu jsem zastrčila za bederní pás a vykročila ve směru šipky navigace. Ale tím křovím se prodírat teda nebudu. Ve snaze obejít hustou vegetaci jsem uhnula z trasy téměř v pravém úhlu a nechala navigaci, ať si se změnou směru poradí.

Následující hodiny jsem se tupě soustředila, abych kladla jednu nohu před druhou, udržela se zpříma a neupadla. Vysoké kapradí se mi omotávalo kolem nohou, trnité výhonky okolních keřů mě chytaly za batoh a působily mi drobné, ale bolestivé škrábance na holé kůži. Chůzi mi ztěžovaly napůl ztrouchnivělé spadlé kmeny objemných starých stromů, porostlé hustým zeleným mechem.  Postupně začala neprostupná vegetace řídnout. Mezi porostem se objevovaly vyšší či nižší skalní útvary a terén pod mýma nohama se začínal pozvolna měnit na více kamenitý. Občas jsem byla nucena některé balvany přelézat a ne vždy se to obešlo bez drobných pohmožděnin na dlaních a kolenou.

Když jsem před sebou zahlédla prosvítat více světla mezi stromy, vlilo mi to novou sílu do žil a přidala jsem do kroku. Doufala jsem, že konečně vylezu z lesa a dostanu šanci se zorientovat. Po několika minutách jsem se skutečně ocitla před otevřeným prostorem. Stála jsem na kraji lesa a přede mnou se svažoval prudký kamenitý sráz. Vypadalo to jak řeka kamenů. Sráz byl po celé své ploše pokrytý jednolitou vrstvou balvanů nejrůznější velikosti. Pravděpodobně zde v minulosti došlo k nějakému sesuvu půdy, který strhl velkou část lesního porostu a pohřbil ho pod sebou. Prudký svah mohl mít tak dvě stě, možná tři sta metrů. Terén pod ním byl v prudkém kontrastu s tou spoustou zeleně, s níž jsem se dnes už od rána potýkala. Země byla hodně kamenitá a zdála se dost vyprahlá.

„Tak co teď?“ Zvuk vlastního hlasu mě překvapivě uklidňoval. Ztuhlé lýtkové svaly i bolavá záda volaly po troše odpočinku a já se rozhodla jim vyhovět. Vrátila jsem se pár kroků do stínu stromů, u nízké skály shodila krosnu ze zad a opřela ji o skalní stěnu. Sama jsem se pak svezla na zem vedle ní a udělala si co největší pohodlí. Zahnala jsem nejhorší žízeň a najedla se.

Vyzula jsem se z pevných bot i ponožek, abych si mohla promasírovat bolavá, nateklá chodidla. Horký vzduch hladil citlivou kůži a já ho v tu chvíli vnímala jako lehký chladivý vánek, který tišil bolest každé jedné protestující kožní buňky. Prsty jsem jemně masírovala ztuhlé šlapky a přitom si užívala výhled před sebou. Kamennou řeku jsem ze své pozice neviděla, ale dál přede mnou se otevírala fascinující scenérie. Štěrkovou planinu porostlou sem tam chomáčky řídké trávy a osamocených nízkých stromů narušovaly jednotlivé štíhlé prsty i celá seskupení pískovcových skal. Některé z nich byly zcela holé a vynikla tak krása jejich zbarvení. V puklinách jiných se povedlo uchytit náletovým stromkům a travinám. Téměř na obzoru se leskla modrá hladina jednoho z mnoha ledovcových jezer, která se na území parku nacházela.

Ten pohled mě uklidňoval. Poprvé během náročného dne jsem byla ráda, že tu se mnou Mike není. On by mě nenechal v klidu si odpočinout a vychutnat tu nádheru. Kecal by mi do toho, plánoval by kudy dál, hecoval by mě, ať už vstávám a nezdržuju. Prostě by měl stejně hloupé řeči, jako v průběhu minulých dvou dnů. Únava, teplo odpoledního slunce a ticho okolní přírody mě pomalu kolébaly do spokojené malátné apatie. Bezcílně jsem bloudila pohledem po obzoru a cítila, že se mi stále víc klíží víčka. Ochotně jsem se poddávala příjemné tíze, která se rozlévala mým tělem a uvolňovala mi napjaté svaly. Horký vánek mě hladil po tváři a hýčkal svým dechem citlivou kůži bosých chodidel. Určitě jsem nespala, ne úplně. Okraji svých smyslů jsem stále vnímala okolní konejšivé zvuky.

Něco mě vyrušilo. Jako když v dokonalé symfonii zazní falešný tón. Zvuk, který do všeho toho šumění nepatřil. Prasklá větvička. Otevřela jsem oči a pohledem pátrala po zdroji svého znepokojení. Vzápětí jsem ztuhla. Pár metrů ode mě se v porostu krčila puma. Pod hustou, pískově zbarvenou srstí jí napětím hrály svaly připravené ke skoku. Když zaregistrovala, že se na ni dívám, ohrnula pysky v téměř neslyšném výhružném zasyčení a mírně přiklopila uši k hlavě. Černé zorničky žlutých očí se nepatrně rozšířily.

Cítila jsem, jak mi srdce v hrudi tluče na poplach. Dech se mi neúmyslně zrychlil. Bála jsem se od pumy odtrhnout oči. Pomalu jsem vedle sebe nahmátla boty s ponožkami, a co nejopatrněji si je obula. Stále jsem udržovala oční kontakt s číhající šelmou. Roztřesenými prsty jsem se opakovaně pokoušela zavázat tkaničky. Nedařilo se mi to. Nakonec jsem je jen zastrčila za okraje bot. Snažila jsem se vybavit si, jak bych se v této situaci měla správně chovat. V hlavě jsem měla jak vymeteno. Vstát. Měla bych stát. Zapřela jsem se dlaněmi do lesní hlíny a zasouvala nohy pod své tělo do kleku. Srdce mi bušilo až v krku. Strach burcoval každou částečku mého těla k okamžitému útěku někam do bezpečí, ale instinkt mi radil vyvarovat se prudkých pohybů. Poslechla jsem instinkt. Z kleku jsem se zvedla do dřepu a pak centimetr po centimetru až do přikrčeného stoje.

Puma mě propalovala pohledem žlutých očí a napětí v jejím těle zřetelně trhalo pískovým kožichem. Přes ohrnuté pysky se jí dralo souvislé výhružné vrčení. Nevěděla jsem, co dělat dál. Nerozhodně jsem couvla o pár kroků. Zvíře zesílilo hlasitost svého vrčení. Pohledem jsem mrkla na svůj batoh. Mohla bych ho po ní třeba hodit. Udělala jsem další krok směrem ke své krosně a natáhla po ní ruce.

A pak jsem viděla, jak puma přitáhla uši těsně až k hlavě, černé zorničky zcela pohltily barvu jejích očí a zadní nohy se lehce pokrčily ke skoku. Zpanikařila jsem. Otočila jsem se k šelmě zády a dala se na bezhlavý úprk. V okamžiku jsem stála opět na kraji srázu. Na sekundu jsem se zastavila, ale vzápětí mi na ramena dopadlo těžké zvířecí tělo. Ostré drápy se zaryly do mých ramen a zad. Nečekaná prudká bolest a šok mě přinutily vykřiknout. Už po několikáté jsem dnes ztratila rovnováhu. Nedobrovolně jsem se obličejem napřed překulila přes okraj srázu, neschopná jakkoliv ovládat své tělo. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole. Nepřemýšlela jsem nad tím. Jen jsem se modlila, aby to už skončilo. Každý další náraz ve mně vyvolával novou agónii bolesti. Pak se svět konečně přestal točit a já jen ležela na zádech, skučela a snažila se vzpamatovat. Tupé údery měkkých tlap mi připomněly pumu. Byla jsem stále její kořistí. Přes všechnu bolest jsem se neohrabaně drápala na nohy, ale puma mě skokem srazila zpět na kolena. Vzápětí mi zuby zaryla do ramene a já měla pocit, že zešílím.

Už jsem sama sebe vůbec nekontrolovala. Vládu nad mým tělem převzaly adrenalin a pud sebezáchovy. Ruce mi vystřelily k hlavě šelmy a snažily se ji popadnout za kožich, za uši, za cokoliv. Mlátila jsem ji do hlavy a řvala. Puma mnou smýkla a převalila se přes moje tělo, takže už jsem ani neklečela, ale ležela jsem napůl pod ní částečně na boku. Stále se mi držela za zády, proto jsem na ni pořádně nedosáhla. Snažila jsem se jí alespoň vytrhnout, odplazit se, ale puma jen zakousla zuby hlouběji do mého ramene, blíže ke krku. Cukala a škubala jsem sebou, navzdory bolesti, tloukla rukama i nohama, ale bylo mi to málo platné. Cítila jsem, jak mě opouštějí síly.

Chvílema se mi tmělo před očima a jen s vypětím všech sil jsem odolávala ztrátě vědomí. Pravděpodobně bych se už nikdy neprobudila. Mou snahu o udržení bdělosti začaly nabourávat halucinace. Nejprve se v tetelení horkého vzduchu objevil rychle se blížící proud jasného třpytu. Tma.

Probral mě prudký náraz, který mě zvedl ze země a odhodil několik metrů od pumy. Tvrdě jsem dopadla na ostré hrany balvanů. Zůstala jsem ležet na boku, paralyzovaná pulsující ostrou bolestí všech pohmožděných míst a pálením otevřených ran. Přála jsem si schoulit se do klubíčka. A brečet. A spát. Rozostřeným zrakem jsem apaticky sledovala anděla smrti zářícího ve slunečním svitu. V náruči svíral zmítající se tělo mohutné pumy, obličej skloněný u jejího krku, jako by ji líbal. Šelma zuřivě vrčela a snažila se z nevítaného objetí vytrhnout. Tma.

Pevný stisk kolem paží mě znova vyburcoval k vědomí. Ztěžka jsem zvedla víčka. Hleděla jsem do hlubokých černých očí. Jen okrajově jsem vnímala diamantový lesk bledé mužské tváře, která patřila k těm očím. Nemohla jsem se od nich odtrhnout, přímo jsem se v nich topila. Vzedmula se ve mně nová vlna instinktivního strachu a tělo mi vyplavilo do krve další dávku adrenalinu. Ale nesvedla jsem vůbec nic. Anděl ohrnul bledé rty, vycenil bílé zuby a zavrčel. Propadla jsem neodbytnému pocitu déjà vu. Ten se umocnil, když si mě anděl nadzvedl ke své tváři a zakousl se do mého rozdrásaného ramene. Šok, paniku a proud chaotických myšlenek, protkaných vlnou bolesti, přetrhl pekelný žár, který se mi z rány začal šířit do ramene. Jako by mě v tom místě někdo pálil otevřeným ohněm. Bylo toho příliš. Teď umřu. S tou myšlenkou jsem definitivně ztratila vědomí.


Jasper

Ležel jsem na vyhřáté skalní plošině s hlavou v Alicině klíně a její drobné prsty mě vískaly ve vlasech. Po více než dvou týdnech jsem byl zase téměř sytý. Užíval jsem si emoční klid, který mi dnes moje rodina dopřávala. Emmett kdesi nad námi právě zápasil s medvědem a souboj si užíval tak, jak to umí jen Emmett. První cenou pro vítěze měla být medvědí krev. Rosalie si asi o pět kilometrů dál rovněž dopřávala medvědí svačinku. Carlisla s Esmé jsem v danou chvíli nedokázal přesně lokalizovat, ale vlastně jsem se o to ani nesnažil. Nepochyboval jsem, že jsou někde poblíž v okruhu padesáti kilometrů a buď loví, nebo si užívají slunečného dne a chvíle klidu.

Dokonce i Edward, můj věčně zamyšlený, vážný bratr, odložil svou zádumčivost a trudomyslnost. Právě zachytil pach pumy, své nejoblíbenější kořisti. Jeho čirá radost z běhu a slunečného teplého dne začala ustupovat smrtonosnému predátorovi. I na vzdálenost, která nás od sebe dělila, jsem cítil vlny vražedných instinktů a lačnost po krvi, jež ho zcela ovládly. Když se Alice začala tiše chichotat, uvědomil jsem si, že jsem pod bratrovým vlivem začal tiše vrčet. Zkrotil jsem bouři ve své hrudi a věnoval své lásce úsměv. Sklonila se, aby mě políbila na rty a pak na mě rozmarně mrkla. „Kterýpak z tvých bratrů tě dostal?“

„Edward.“

Znovu se usmála a vzápětí se jí pohled trochu rozostřil. Znal jsem tenhle její výraz až moc dobře. Snad si ani sama neuvědomovala, jak automaticky hlídá budoucí okamžiky každého z nás. Nejspíš si právě vychutnává vražedné umění svého oblíbeného brášky po svém. Její lehké pobavení se však náhle dramaticky změnilo. Vyzařovala z ní čirá panika. Instinktivně jsem se vymrštil do obranné pozice a očima i čichem propátrával okolí. Hrozí nám nějaké bezprostřední nebezpečí? Nic. Otočil jsem se zpět k Alici a hrůza v jejích vykulených, nepřítomných očích mě zamrazila až do morku kostí. Položil jsem jí ruce na ramena, abych ji na sebe upozornil a pokusil se ji trochu probrat z transu.

„Lásko, co se děje?“

„Edward,“ hlesla.

„Co je s ním?“ Automaticky jsem na něj nasměroval svůj dar. Stále byl zabraný do stopování pumy. Predátor v něm se plně soustředil na lov.

„Člověk. Střetne se s člověkem.“

„Kdy?“ Ve chvíli, kdy jsem otázku vznesl, zaregistroval jsem ve vzduchu slabou vůni lidské krve.

„Je to blízko.“

Otočil jsem se ve směru lidského pachu a zavětřil, abych si ujasnil vzdálenost a směr. Ten člověk  od nás mohl být něco přes 30 kilometrů a pohyboval se naším směrem. Současně s ním se přibližoval i pach pumy, kterou Edward stopoval.

„Emmette,“ křikl jsem na bratra a přidal k tomu i pocit ohrožení, abych ho vyburcoval z jeho vlastního zápasu. Nereagoval hned, ale slyšel jsem výhružné vrčení, kterým se snažil zahnat podvědomou hrozbu.

„Emmette,“ křikl jsem ještě jednou, „nech toho medvěda. Edward je v průšvihu. Makej dolů.“ Sám jsem se zvedl na nohy, odrazil se a skočil ze skály. Vlna proudícího vzduchu, která do mě narazila z vrchu, mi prozradila, že už nejsem sám.

„Co se, sakra, děje,“ vrčel Emmett nad mou hlavou. „Už jsem ho skoro měl.“

„Viděla jsem Edwarda. Střetne se s člověkem.“ V Alicině hlasu byl stále slyšet šok. Někdy jsem Edwardovi jeho talent záviděl. Měl možnost přesně sledovat její vize současně s tím, jak Alici běžely hlavou. Teď by se to hodilo.

„S člověkem? Tady?“ zapochyboval skepticky Emmett. To už jsme dopadli na zem a já uháněl ve směru, z něhož jsem cítil lidský pach. Alice s bratrem mě následovali. V dálce se rýsoval kamenitý svah, na jeho okraji se právě objevila dívčí postava. Čekal jsem, že zastaví, protože sráz byl poměrně prudký. Možná to měla v úmyslu, ale nepovedlo se jí to. Zezadu na dívku skočila puma. Dívka vyjekla bolestí, když jí zvíře zaťalo drápy do těla. Váha šelmy ji strčila přes okraj srázu a ona se zřítila po balvanech dolů. Puma hbitě seskakovala za dívkou. Pod svahem se na ni znova vrhla a začala sápat její tělo. Horký vánek ke mně přihnal vlhkou vůni teplé lidské krve. Cítil jsem, jak se ve mně začíná vzpínat predátor. Krvacející lidské tělo představovalo kořist. Puma byla protivník. I blížící se Edward byl můj protivník. Z hrudi se mi dralo divoké vrčení, abych své soupeře zastrašil a zahnal.

„Jaspere, okamžitě zadrž dech,“ křikla na mě Alice. „Emmette, sejmi ho! Já jdu na Edwarda.“ Poslechli jsme oba. Emmett do mě zezadu vrazil jak tank, povalil mě a nárazem jsme se ještě chvíli smekali po kamenité drti. Obličejem jsem ryl do země. Oči, nos i ústa jsem měl v okamžiku plná písku a drobného štěrku, takže dýchat jsem rozhodně nemohl. Dokonale mě to vytrhlo z loveckého transu.

Rozplácnutý na břiše pod Emmettovým tělem jsem zvedl hlavu, abych pohledem zhodnotil situaci. Někdy ve stejném okamžiku, kdy mě Emmett srazil, musel doběhnout i Edward. Alice po něm právě skočila a vlastní vahou ho strhla z těla dívky, nad kterou byl skloněný. Sakra, že by ji přeci jen kousl? To bude průser. Vyskočil jsem na nohy a setřásl tak Emma ze svých zad. Pliváním a kašláním jsem se snažil zbavit suti z úst, abych zas mohl aspoň trochu mluvit. S nádechem mě do krku udeřila palčivá bolest žízně. Lákavý pach krve se tetelil v horkém vzduchu a opřádal mé smysly rudým závojem chtíče. Ale znovu jsem se jím ovládnout nenechal.

„Carlisle,“ zařval jsem a běžel Alici na pomoc uzemnit Edwarda. Srazit ho na zem byla jedna věc, ale udržet ho z dosahu té dívky, bylo něco docela jiného.

„Carlisle!“ risknul jsem ještě jedno nadechnutí a jeden výkřik. Víc už raději ne. Moje ovládání má pořád trhliny. Jen jsem doufal, že Carlisle není moc daleko. I když, pokud je ta holka fakt pokousaná, co by s tím mohl dělat? Nevěděl jsem. Neuvažoval jsem. Vrhl jsem se na Edwarda, kterému už se povedlo Alici setřást. Emmett na něj skočil z druhé strany a pověsil se mu na krk. Vrazil jsem Edwardovi pěstí do brady a prsty mu sevřel nosní dírky, abych mu co nejvíce zablokoval dýchání. Žádná strategie v tom boji nebyla. Jen instinkty. Snad i díky tomu se nám společnými silami povedlo Edwarda trochu zkrotit. Ohlédl jsem se po Alici. Klečela spolu s Carlislem u dívčina těla. Carlisle dívku prohlížel a Alice mu v rychlosti vysvětlovala, co se stalo.

„Je pořádně potlučená a potrhaná. Má i pár zlomenin. Nejhorší je samozřejmě Edwardovo kousnutí.“

„Promění se?“ zeptala se Alice.

„Nemusela by. Zkusím jed vysát, rána je docela čistá. Ty obstarej něco na obvazy a dlahy. Budeme to potřebovat.“

Alice se postavila a rozhlédla se kolem sebe, co by mohlo posloužit k potřebnému účelu. Pohled jí padl na naši trojici. „Kluci, potřebuji vaše trika. A Edwardovu košili.“

„A to ho máme jako jen tak pustit a začít se tu svlíkat, jo?“ brzdil ji Emmett. „Se na něj podívej, jak se pořád cuká. Jestli povolíme, tak na tu holku vlítne.“

Pro jednou měl Emmett pravdu. Edward nepřetržitě zuřivě vrčel, cenil zuby a škubal sebou jak šílený. Rozhodně to nevypadalo, že by se měl v brzké době uklidnit. V takovém stavu jsem ho ještě nezažil. Vždy se tak dokonale ovládal! Teď z něj vyzařovala zuřivá lačnost a šílenství. Nechápal jsem to.

„Posloužím si,“ broukla Alice a několika rychlými hmaty nás zbavila svršků. „Někam ho zatím ukliďte, ať se trochu vzpamatuje,“ houkla na nás ještě přes rameno, když se vracela ke Carlislovi a ležící dívce.  Usoudil jsem, že to není špatný nápad. I já jsem si potřeboval pročistit hlavu. Stále mi v ní vířila omamná vůně té lákavé teplé tekutiny. Byla na dosah. Stačilo se po ní jen natáhnout…

„Jaspere!“ zavrčela na mě varovně Alice. „Vypadněte už!“

„Tak pojď, brácho,“ zamručel mým směrem dobromyslně Emmett a začal mě i vzpouzejícího se Edwarda směrovat kamsi do planiny. „Nedaleko odtud jsem zahlídl nějakou louži, tak do ní můžeme toho běsa chvíli strčit. Třeba ho to uklidní.“


Edward

„Ty idiote, cos to provedl?!“ Rosalie se ke mně řítila jak vroucí láva. Kdyby se jí Emmett nepostavil do cesty, snad by se na mě rovnou vrhla. Zrovna jsem vylézal z jezera, kam mě Emmett s Jasperem předtím hodili. Ledovcová voda mi dokonale propláchla dutiny a zbavila mě vlivu té omamné lidské vůně, která mě během lovu připravila o soudnost. Dobu jsem ležel na dně a s hrůzou si vybavoval, čeho jsem se dopustil. Teď jsem stál na břehu, voda ze mě crčela a já roztržitě těkal pohledem z rozzuřené Rose a Emmetta vedle ní k Jasperovi, který se z dlouhé chvíle rozvaloval v řídké trávě. Mezi zuby přežvykoval stéblo a se zájmem nás pozoroval.

„Copak seš nějakej dvouletej cucák, aby ses musel hladově vrhat po lidech? Co s ní, podle tebe, teď budeme dělat? Ona je hrozba, uvědomuješ si to vůbec?!“

Nechápal jsem, o čem Rose mluví. Vlastně mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. V jejích myšlenkách jsem viděl rozdrásané lidské tělo se spoustou tržných ran a kousanců. Když se jí vybavil pohled na otevřenou zlomeninu nohy toho děvčete, podlomila se mi hrůzou kolena. To jsem jí způsobil já.

„Rose, zlato, nepřeháněj,“ domlouval jí Emmett. „V tomhle stavu je ta holka ledacos, ale hrozba rozhodně ne.“

„Proč se ho zastáváš?“ zpražila Rose Emmetta pohledem. „Copak to nechápeš? Máme ji na krku. Nemůžeme ji nechat jen tak jít. Viděla toho příliš mnoho.“ Rosalii se do hlasu dostal hysterický podtón: „Ví o nás!!!“

„Ale lásko,“ uklidňoval ji dál Emmett, „je to člověk. Napadla ji puma. Je v šoku. Těžko bude věřit vlastním vzpomínkám.“

„Sakra Emmette, přestaň to zlehčovat! Máme povinnost chránit naše tajemství. My víc než kdokoliv jiný z našeho druhu. Volturiovi se o ní určitě dozvědí. Odnesem si to všichni.“

„Nesýčkuj,“ zabručel dobromyslně Emmett. „To nebude tak horký.“

Rosalie po něm loupla pohledem a už už se obracela znovu ke mně. Nadávky, které se jí honily hlavou, bych si za normálních okolností za rámeček nedal. V tu chvíli šly ale mimo mě. Od další laviny Rosiny jadrné výmluvnosti mě zachránil Alicin příchod.

„Edwarde, už jsi v pořádku?“ Nejistě jsem kývnul. „Tak toho tu nechte, musíme jít. Carlisle to děvče potřebuje dostat k sobě do ordinace.“

„Já tady raději ještě zůstanu,“ vysoukal jsem ze sebe. Odmítal jsem se dostat kamkoliv do blízkosti její vůně. Nevěřil jsem si. „Přijdu později,“ dodal jsem po chvilce.

Alice se na mě přísně podívala: „Ale určitě, Edwarde. Sleduju tě, nezapomeň.“ Otočila se na patě a zmizela. Rose po mě hodila ještě jeden zdrcující pohled a vzápětí následovala spolu s Emmettem a Jasperem Alici.

 

Postupující šero halilo Carlislovu pracovnu do měkkých smutných stínů. Další stmívání. Seděl jsem v hlubokém, koženém křesle, oknem bezděčně pozoroval tmavnoucí obzor končícího dne. Už třetího, co je tady, prolétlo mi hlavou. Vzpomínky mě stále znova a znova vracely v nekonečných spirálách zpátky k událostem z posledního lovu.

Nečekaná stopa té nejlákavější lidské vůně, nevtíravě se snoubící s pachem stopované pumy, v okamžiku změnila spokojený lov v nelítostnou štvanici na nic netušícího anonymního člověka. Za celou svou upíří existenci jsem nepřipustil, aby se mi lovecké instinkty vymkly kontrole. Ani v mém novorozeném období, a tehdy jsme sakra nebezpeční. Ale Carlisle mi vždy pomohl, abych svou žízeň ustál. Když jsem nějakého člověka přeci jen zabil, bylo to mé vědomé rozhodnutí, moje vůle. Nikdy jsem nad sebou v tomto směru neztratil opravdu vládu. Až teď.

Pohled na zmítající se propletená těla pumy a člověka mě přiváděl k nepříčetnosti. Ta šelma už nebyla mou kořistí. Byla můj sok. Ulovila něco, co jsem považoval za své. Odmrštil jsem z jejího dosahu to křehké lidské tělo a uslyšel, jak v něm při dopadu zapraštěly kosti. Teď jsem se pod tou vzpomínkou podvědomě přikrčil. V návalu lovecké zuřivosti jsem to však ignoroval. Zuřivě jsem se pumě zakousl do krku. Když mi její krev proudila hrdlem, trochu jsem se vzpamatoval, a uvědomil si, co dělám. Ale nestačilo to. Dívčina krev byla příliš voňavá. Příliš teplá. Volně vytékala z mnoha otevřených ran, vábila mě k sobě. Bylo jí tolik. Nedokázal jsem odolat. A pak, její chuť. Samotná vzpomínka vyvolala reflexivní tvorbu jedu, jehož chuť jsem právě v tuto chvíli ucítil v ústech. Hnusil jsem se sám sobě.

Z rozjímání mě vytrhl až Carlisle, který vešel do místnosti a tiše za sebou zaklapl dveře.

„Zase už se tady mučíš?“ zeptal se mě, aniž by opravdu čekal odpověď.

„Jak je na tom?“ Carlislovi po mé otázce unikl bezděčný povzdech. Poslední tři dny jsem jakýkoliv náš rozhovor začínal stále stejným dotazem. Ani se už nenamáhal s okamžitou odpovědí. Věděl, že si všechny podrobnosti čtu v jeho myšlenkách zároveň s tím, jak se mu po mé otázce automaticky vybavují. Sedl si do křesla naproti mně a chvíli tiše přemýšlel, než začal mluvit.

„Horečka jí občas trochu klesne, ale pořád se jí drží. Antibiotika nezabírají tak, jak bych si představoval.“ Tvář se mu zachmuřila. Myslí se mu začaly honit stovky možných důvodů, proč jsou léky neúčinné. Stále hledal řešení. „Naštěstí občas něco sní, není závislá jen na nitrožilní výživě. A Alice z ní dostala jméno.“ Odmlčel se. „Prý se jmenuje Bella.“ Zase byl chvíli ticho. Zkoumavě se na mě zadíval. „Ptala se po tobě.“

Znechuceně jsem se nad sebou ušklíbl. Neodvažoval jsem se vstoupit do jejího pokoje. Sledoval jsem ji přes myšlenky své rodiny a sestřiček, které ji chodily kontrolovat. Střídala se u ní Esmé i obě moje sestry. Nejvíce mě překvapila Rose. Prvotní zuřivost a pocit ohrožení u ní vystřídala starost a snad i zdráhavý strach o život té dívky. Rosalie v ní tak trochu viděla sebe. Sama zemřela jen o málo starší. Teď pozorovala, jak z bezbranného dívčina těla vyprchává život a ona s tím nemůže vůbec nic dělat. Cítila se hrozně bezmocná.

„Blouzní. Nevím, zda bych to považoval skutečně za zájem,“ odpověděl jsem na skrytou Carlislovu otázku. „Nemyslím si, že by se se mnou chtěla opravdu setkat. Ne, po tom všem.“

„Edwarde, a co kdyby jí tvá návštěva mohla opravdu pomoct?“ zeptal se mě Carlisle tiše. „Co když vidět tě, je přesně to, co teď potřebuje?“ Znělo mi to jako pitomost.

„To, že si není jistá sama sebou, svými vzpomínkami, jí moc nepomáhá. Studoval jsi medicínu i psychologii, denně čteš v lidské mysli. Máš možnost sledovat, jak emoce jiných ovlivňují Jaspera.“ Do Carlislova hlasu pronikla naléhavost. „Ty sám nejlépe víš, že emocionální labilita oslabuje lidský organismus. A může zpomalovat nebo i bránit procesu uzdravování.“ Vstal, přešel k oknu a zadíval se do venkovního šera. „Nemohu tě samozřejmě nutit,“ dodal mírně. „Ale aspoň tu možnost, prosím, zvaž.“

 

Bylo už dávno po půlnoci, když jsem se vrátil z krátkého lovu. Na schodech před domem seděla Alice, hlavu opřenou o zábradlí a sledovala, jak se k ní blížím. V myšlenkách se jí honily vzpomínky na tu dívku. Bellu, napomenul jsem se v duchu přísně. Některé byly z odpoledne hned po napadení, v jiných spala v bíle povlečené posteli a na čele se jí perlil pot. V další vzpomínce na Alici upírala oči v barvě tmavé čokolády, pohled lehce rozostřený horečkou.

„Prosím, řekni mi, byl skutečný?“

„Ššš, nevysiluj se. Měla bys spát,“ reagovala Alice na Bellinu otázku.

„Prosím tě, řekni mi to! Potřebuju to vědět,“ naléhala dívka. „Pořád před sebou vidím ty černé oči,“ dodala tiše, spíš sama pro sebe. Alice ji jen pohladila po tváři, ale Bella už zase spala.

Neublížil bys jí, víš. Tázavě a snad i trochu s despektem jsem se na Alici podíval, jak si tím může být tak jistá. „Sleduju tě. Přemýšlíš, že by ses za ní stavil. Vždycky, když si tu možnost připustíš, objeví se mi varianty budoucnosti. V žádné z nich jsi ji nenapadl,“ vysypala ze sebe rychle a vzdorovitě mě pohledem vyzývala, abych jí odporoval. Snažil jsem se zachytit vize, které měla, a teď mi je ukazovala. Všechny byly dost mlhavé, neurčité. Rozhodně na mě nepůsobily tou jistotou, o níž se mě snažila přesvědčit.

„Pořád zůstává příliš velké riziko,“ odpověděl jsem.

„Znova už jí neublížíš,“ opakovala Alice, tentokrát nahlas. Znám tě, dodala v duchu.

 

Buch, plop, buch, plop, buch, plop. Baseballový míček se s pravidelným rytmem odrážel od stěny mého pokoje a zase se mi vracel do dlaně. Snažil jsem se nemyslet. Nebo alespoň myslet na cokoliv jiného, než na ni. Zkoušel jsem se odreagovat posloucháním hudby, ale tentokrát to nezabíralo. Pořád jsem měl před očima spící dívku z Aliciny vize.

„Nechceš toho nechat?“ ozval se nevrle z obývacího pokoje v přízemí Emmett. „Jdeš mi na nervy,“ zabručel. Tak to nebyl jediný. Jaspera se mi povedlo vyhnat z domu už samotnou svou přítomností. Frustrovaně jsem si chvíli prohlížel míček ve své ruce a pak jím opět mrštil proti zdi. Buch. Asi jsem to trochu přehnal s vynaloženou silou. Míček proletěl zdí jak vystřelený projektil a zanechal po sobě kulatý otvor. Vzápětí se ve dveřích mého pokoje objevil Emmett a nakráčel do místnosti.

„Co tě pořád tak žere?“ zeptal se. Zpražil jsem ho pohledem, jak se může tak blbě ptát. „Ta holka se nepromění,“ nedal se, „tak je v pohodě, ne?“

„Jestli jejímu současnému stavu říkáš v pohodě…,“ zavrčel jsem.

„Pár zlomenin a škrábanců. Nic, z čeho by se nedostala.“ Chvilku přede mnou tiše stál s rukama v kapsách, pohled upřený na čerstvou díru ve zdi. „Tak za ní prostě jdi,“ vypadlo z něj najednou. To myslí vážně? „Co se může stát? Buď ji zabiješ, nebo ne. Ale aspoň budeš mít jasno a přestaneš se takhle užírat.“ Nevěřícně jsem na něj zíral. Otočil se čelem ke mně a zaregistroval moje vytřeštěné oči. „No, co, co? Je člověk. Ona stejně časem zemře. Na tom nic nezměníš,“ zafilozofoval Emmett. Měl jsem chuť ho praštit.

„Myslím, že musím na vzduch,“ zavrčel jsem a snažil se ovládnout zlost. Emmett jen pokrčil rameny. Neobtěžoval jsem se procházet celým domem ke vstupním dveřím. Nechtěl jsem se znovu setkat s Alicí, která stále seděla na schodech domu a čekala na Jasperův návrat. Vyskočil jsem ven francouzským oknem ve svém pokoji a nazdařbůh se rozběhl do tmy. Nijak zvlášť jsem si nehlídal směr, kam běžím. Hlavu jsem měl plnou rozhovoru s Carlislem, Aliciných vizí i Emmettova pobízení. Prý, co se může stát. Nic. Jen to, že ji zabiju přímo v jejím pokoji. Alice věří, že už bych jí neublížil. Věřím já sám sobě? Co kdyby jí moje přítomnost vážně mohla nějakým zvráceným způsobem pomoct k uzdravení? Pokud ji teda nezabiju.  Co kdybych jí opravdu mohl trochu prospět? Aspoň částečně splatit svůj dluh vůči ní?

Překvapeně jsem si uvědomil, že jsem velkým obloukem doběhl až do areálu sanatoria a stojím přímo pod Belliným oknem. V pokoji byla tma, nejspíš spala. Podle myšlenek jsem poznal, že u ní je Rose. Zdálo se, že Carlisle svou šílenou teorii neprobíral pouze se mnou. Rosalie se s ním právě v duchu hádala, zda šance na úspěch vyváží riziko, kterému by setkání se mnou dívku vystavilo. Po chvíli mou přítomnost zaregistrovala. Tak jsi přeci dorazil? Moc jsem tomu nevěřila. Pro ni to byla trochu jednostranná komunikace, protože já jsem na její myšlenky nahlas nereagoval. Otevřela okno a vyhlédla ven. Střelila po mě výhružným pohledem. Jestli se jí jen dotkneš, utrhnu ti hlavu, zasyčela na mě v duchu. Pak z okna zmizela a už jsem jen slyšel klapnutí dveří. Pochopil jsem, že všichni dostali od Carlisla jasné instrukce.

Chvíli jsem nerozhodně hypnotizoval otevřené okno. Nakonec jsem se přeci jen odrazil, vyskočil na rám, a co nejtišeji se spustil na podlahu místnosti. Naskytl se mi obrázek tolik podobný Aliciným vizím. Dívka ležela schoulená v bíle povlečené posteli a spala. Dlouhé hnědé vlasy slepené potem částečně překrývaly její bledý obličej. Těžce oddechovala a občas se zachvěla. Opatrně jsem se nadechl a řezavá bolest mě praštila do hrdla jak ocelová pěst. S vypětím jsem sevřel dlaně do pěstí a snažil se potlačit nutkavou žízeň.

Bella se na posteli zavrtěla a s povzdechem rozevřela rty. „Vedro,“ zamumlala. Mluví ze spaní? Nevypadalo, že by se probudila. „Moc zelené …“ O čem se jí mohlo zdát? Právě ona byla jediný tvor na světě, kterému jsem nedokázal číst myšlenky. Její mysl pro mě byla absolutně tichá, záhadná. I proto se nám ještě nepovedlo kontaktovat její rodinu. „Černé oči, … tolik černé.“ Fascinovaně jsem stál v koutě místnosti a čekal, zda poví ještě něco, co by mi o ní prozradilo více.

Obzor začínal pomalu blednout, když se její dech zrychlil a oči pod víčky se jí začaly kmitat. „Puma, puma… Ne! Pomoc!“ Trápila ji noční můra. Trhnutím se převrátila na záda a rozhodila ruce kolem hlavy. Měl bych ji probudit, ale bál jsem se k ní přiblížit. Pokušení bylo stále příliš silné. Kde je, sakra, Rose? Už musí být pryč několik hodin. „Puma. Puma! Oči. Černé. Oči.“

S dalším prudkým nádechem procitla. V rozrušení zatěkala pohledem po místnosti, než se zastavila u mě. Zmateně si mě chvíli prohlížela. Vzápětí se jí zorničky rozšířily poznáním. Srdce zrychlilo svůj běh.

„Tak přeci,“ zamumlala spíš sama pro sebe. Poznala mě? Nevěděl jsem, co bych si měl přát víc. Aby tomu tak bylo, nebo ne? Jako by to byla ona, kdo čte myšlenky, zašeptala: „Jsi to ty. Byl jsi tam.“

„Ano,“ vysoukal jsem ze sebe tiše.

 

 

 

Advertisements

Posted on 22.5.2016, in Stmívání and tagged , . Bookmark the permalink. Napsat komentář.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: