Kapitola jedna: Brumbálův plán

 

Protože na dnešní datum připadá Mezinárodní den slashe, připravila jsem si pro Vás jako dárek překlad první kapitoly nyní již kultovní snarry povídkové ságy od Cybele „If You Are Prepared“.

Překlad povídky uveřejním zcela jistě celý, ovšem vycházet bude nepravidelně, možná i s delšími odmlkami, v závislosti na časových možnostech mých i Hanetčiných, která se mi u této úžasné a jedinečné ságy uvolila dělat betu. Za což jí tímto moc děkuji a také se skláním před její odvahou, protože ví, že nás Cybele svým příběhem rozebere až na prvočinitele. Ale stejně se rozhodla do toho se mnou jít.

Povídka je psána povětšinou s humorným nadhledem střídavě ze Severusova a Harryho pohledu, neubráníme se však občasnému mrazení v zádech, když probleskne do popředí to, co se skrývá jaksi za samotným příběhem, mezi řádky, v Severusově nitru, v Brumbálově vědomí i za Harryho záměrnou neznalostí.

Takže pokud máte odvahu jít do tohoto dobrodružství s námi, pohodlně se usaďte, naše jízda právě začíná.

Kniha první: Pravda o Harrym – shrnutí

12

 

Kapitola jedna: Brumbálův plán

„Pokud jsi připravený,“ řekl.

Připravený? Ne. Zděšení. Šok. Téměř nepříčetný vztek na toho pošetilého kluka, který nás mlčky pozoruje z postele. Zjišťuji, že ho zkouším obviňovat za všechno, co se stalo. Připravený, to rozhodně nejsem. Ale pohybem hlavy naznačím cosi jako souhlas a rychle opouštím místnost. Jen matně si uvědomuji špinavého, zablešeného podvraťáka, který na mě cení zuby, když kolem něj procházím. Nepřítomně ho poplácám po hlavě a zamířím do sklepení. V duchu sestavuji svou poslední vůli, která se jakýmsi způsobem stává katalogem vzácných a smrtících lektvarů, když zaslechnu zaštěkat své jméno. Otočím se a spatřím svého úhlavního nepřítele, jenž se stal mým druhem ve zbrani, kterak stojí tam, co předtím byla ta bestie. Mimoděk mě napadá, že jsem zcela ignoroval stvoření, jež by snadno mohlo být omylem považováno za zvěstovatele smrti, a rozesměju se.

Sirius Black se zdá být zmatený. Ale není to on vždycky?

„Brumbál ti možná věří, ale já ne. Jestli se Harryho směrem křivě jen podíváš, zabiju tě.“

Mozek mi okamžitě začne pracovat a chrlit záplavu kousavých odpovědí, kterým se podaří mi v ústech do sucha vyždímat tu houbovitou věc, jež podle všeho bývala určitě můj jazyk. Přezíravě nad tím chlapem mávnu rukou a hledám útočiště ve svém temném, chladném, provlhlém, a přesto podivně uklidňujícím sklepení. Až tady se mi mysl znovu probere a sepne v ní nějaký mechanismus, který mi dovolí logicky uvažovat.

„Jestli se křivě jen podíváš…“

Dobrá, Brumbál zjevně neřekl chlapcovu kmotrovi o svém och, tak brilantním plánu, jak mě a tu dětskou superstar udržet bez újmy. Přemýšlím, jaká ironie by byla, kdybych toho malého smrada nechtěně otrávil a pokud by Black neúmyslně rozsápal mé tělo.

Tu myšlenku zaženu. Pokud si mám vybrat mezi smrtí z rukou Voldemorta, nebo Blacka, volím Blacka. Není natolik chytrý, aby dokázal být krutý. Zvednu hromadu pergamenů a začnu trestat třetí ročník Nebelvíru za jeho existenci. Okamžitě cítím, jak mě zaplavuje uklidňující vlna všeobecné zatrpklosti, a jen nepřítomně zauvažuji, co jsem musel být ve svém minulém životě za monstrum, že jsem si zasloužil znovuzrození v takové blízkosti pekla.

~~~~~~~

První pohled na mudlovskou čtvrť mi připomene, proč jsem se před tak dlouhou dobou stal Smrtijedem. Cítím znechucení a jen stěží si bráním vytáhnout hůlku a vrhnout na jejich dokonale zastřižené trávníky růstové kouzlo. Pospíchám po oblázkové přístupové cestě a bavím se představou, jak by se ti mudlové tvářili, kdyby viděli mou zahradu. Třikrát klepnu na dubové dveře.

Nechutné. Při pohledu na toho otylého idiota, který stojí přede mnou, se mi obrací žaludek a (Merlin mi pomoz) téměř se musím smát, když sleduji, jak se klukovi křiví tvář hrůzou a ústa se mu tupě rozevírají v tichém výkřiku. Vypnu se do plné výšky a potýrám ho svým nejvýhružnějším zlostným pohledem, obvykle vyhrazeným Nevillu Longbottomovi. Tlouštík se otočí, odkolébá se chodbou a zmizí za dveřmi. Slyším, jak kvičí cosi o upírech, a začínám přemýšlet, jestli jsem ve správném domě. Ani Potterova rodina snad nemůže být tak tupá.

Spatřím, jak ke mně mašíruje starší verze tlustého kluka, každým krokem v místnosti působí nebezpečné vibrace, až se drapérie na stěnách třesou hrůzou. Ale já ne. Pohrávám si s myšlenkou zacpat mu ústa knírkem, a když začne koktat, okamžitě lituji, že jsem to neudělal.

„Co-co, kdo…?“

Posbírám dostatečné množství britské kultivovanosti, abych řekl: „Dobrý den. Přišel jsem pro Harryho Pottera.“

Jsem ohromen, jak dokážu skrýt své naprosté opovržení. S úžasem pozoruji, jak se ho zmocňuje cosi jako strach. Brunátné tváře mu blednou, a pak procházejí celým barevným spektrem, než se nakonec ustálí v půvabném odstínu modrofialové. Blábolí cosi o „kmo- kmo- kmotrovi“ a já podmračeně povytáhnu obočí. Za normálních okolností bych toho muže, za to, že si mě plete se Siriusem Blackem, změnil ve slimáka. Jistě. Nuceně si připomenu, že není možné, aby ten mudla chápal absurditu svého trapného omylu.

Zatnu zuby a procedím: „Jsem jeho profesor,“ a ne zaostalý, nepříčetný psychopat. „Měl jste od ředitele Brumbála dostat sovu s oznámením mého příjezdu.“

Brumbál mě upozornil, že by moje přítomnost mohla mudlovské rodině být „trochu nepříjemná.“ Komu není? Očekávám znepokojení, ať už jdu kamkoliv. Za normálních okolností nacházím v dojmu, jakým působím, velké uspokojení. Muž v obličeji zbledne zpět do nachové, pak zbrunátní do karmínově rudé a roztřese se vzteky. Pokud je třeba věci podcenit, nechte to na Brumbálovi.

„Ve svém domě žádný z těch nesmyslů nestrpím! Žádný Potter tu není. Ven! Vypadněte, nebo zavolám policii!“

Na chvíli se mi úžasem všechno vykouří z hlavy. S jakousi nezaujatou směsí respektu a strachu sleduji mudlu stojícího před sebou a mimoděk přemýšlím, jak dokázal zůstat naživu, pokud u něj dochází k tak rychlým změnám emocí. Jsem si celkem jist, že jsem nikdy nepotkal útočnějšího hrubiána. Valí se ke vstupním dveřím, v nichž stojím, a já instinktivně sáhnu po své hůlce. Zamrzne, zpopelaví v obličeji, nebo možná zfialoví. Ano, to mi připomíná, že už je téměř čas sklidit šeříkové kořeny. Slyším tlukot jeho srdce obaleného cholesterolem… nebo ne. Uvědomím si, že to bušení vychází z prostoru pod schodištěm. Pak zaslechnu přidušené: „Já jsem tady,“ a chvíli mi trvá, než si uvědomím, komu ten hlas patří.

Protlačím se kolem vyděšeného mudly, který vypadá, jako by se snažil něco vysvětlovat, přejdu ke dvířkům a zvednu západku. Kluk chvíli mžourá do světla a rychle mrká. Od křiku je ve tváři rudý a zpocený. Přesně zaznamenám okamžik, kdy se jeho oči přizpůsobí náhlému přívalu světla a zaostří na mě. Nevěřícně opět zamrká.

„Profesore? Co tady-“

Zapomíná na dobré způsoby, ale jsem stále příliš ohromený vývojem událostí, než abych to komentoval. Zdá se, jako by za ty dva týdny, které uplynuly od jeho odjezdu z Bradavic, ztratil alespoň pět liber. Remcání toho rozměrného chlapa mě vrací zpět do reality. „Sbalte si věci, Harry.“

Počkat. To neznělo správně. Stále jsem cítil chuť toho slova na rtech. Také si toho všiml a vypadá… no, omráčeně by mohlo být to správné slovo.

„Hned, Pottere,“ opravím se a povede se mi do toho vložit i správnou dávku ostrosti. Díkybohu to zabere, protože odkvapí. Čekám, dokud ho neuslyším chodit po prvním patře, a pak se otočím k mudlovi.

„Co provedl?“ Z jeho reakce by jeden usuzoval, že jsem mu vyhrožoval. Zvládne dvě smysluplná slova: pravidla a nesmysly. Lhostejně přikývnu. Klukovu drzost znám z první ruky. A ačkoliv jsem ho nikdy nezavřel do přístěnku pod schody, nemohu říct, že bych to nezkusil, kdybych k tomu někdy dostal příležitost.

„Potter už se toto léto nevrátí. Ředitel s vámi bude v kontaktu.“ Snažím se udržet nezúčastněný tón hlasu, ale ten chlap se stále třese strachy.  V porovnání s ním působí i Longbottom statečně. Vidím, jak ostražitě pokukuje po mé hůlce. Začnu si s ní hrát, abych ho ještě trochu potrápil. Podle jeho reakce by neškodné zelené jiskry, které z ní vystřelují, mohly být jednou z kleteb, které se nepromíjejí. Potter konečně dorazí s náručí plnou sovy a knih, vytáhne z přístěnku svůj kufr a začne do něj knihy cpát. Vzhlédne ke mně a v jeho očích mě překvapí strach. Už jsem v té tváři viděl řadu emocí – od nervozity, přes samolibost, hněv až po opovržení – ale nikdy ne strach.  Plíce mi odmítají poslušnost. Přisuzuji to mudlovskému ovzduší.

Podívám se na hodinky, abych zjistil, že nám zbývají jen tři minuty, než se aktivuje přenášedlo, které nás má vzít na „utajené místo.“ Když vylovím ze svého hábitu podivný předmět, vzhlédu a všimnu si, že Potter zbledl.

„Co to děláte s tím telefonním sluchátkem?“ ptá se nedůvěřivě.

„To je přenášedlo. Máme dvě minuty a 33 sekund, takže pokud je tu cokoliv, co jste zapomněl, navrhuji, abyste si to okamžitě vzal.“

„Kam?“ ptá se. Podezřívavě se dívá střídavě na mě a svůj kufr. Lámu si hlavu nad jeho reakcí, dokud si neuvědomím, kam se s posledním přenášedlem dostal. Snažím se odpovědět mu, aniž by mi do hlasu prosáklo podráždění: „Nevím. Nedostal jste Brumbálův dopis?“ Znovu se podívá na svůj kufr a pak na mě. Zavrtí hlavou. Co tím myslí? Má trpělivost je vyčerpána. „Nemám čas získávat si vaši důvěru, Pottere. Buďte tak laskav a chytněte se tohoto směšného předmětu, vysvětlím vám to, až budeme na místě.“

Neochotně uchopí rukojeť kufru a vybídne mě, abych podržel soví klec. Roztřesenou rukou se chytne druhého konce přenášedla a podívá se na svého strýce, který na nás zírá, jako by nás považoval za nějaké cirkusové číslo. Zdá se, že to Pottera pobavilo, ale v jeho očích se stále zračí zlá předtucha.

„Tak nashle,“ řekne téměř neslyšně.

A přenášedlo nás prudce vtáhne do prázdna.

~~~~~~~

Přistaneme na studené kamenné podlaze na jedné hromadě. Přenášedlo mi vypadne z ruky, stejně jako soví klec, z čehož sova příliš nadšená není. Bolestivě si uvědomuji Potterův kufr, pod nímž mi vězí pravá ruka, a s potěšením vnímám hřejivé stehno, tlačící se mi na…“

„Pottere, vstaňte!“ přikážu mu, možná až příliš naléhavě.

Zdá se otřesený svými pocity. Pozoruji, jak mu tváří proběhne pochopení, bledne ochromujícím ponížením, následují rozpaky, a pak se vrátí strach. Žasnu nad škálou emocí v tak krátkém čase, a vzápětí se zkroutím bolestí, když se hrabe na nohy. Vyprostím se zpod jeho kufru a opřu se o něj, abych se vzpamatoval.

„Co je?“ zeptám se, když k němu vzhlédnu, a pak si uvědomím, že se nedívá na mě, ale na svůj kufr. Och. Jeho hůlka. Samozřejmě že by ji neměl mít u sebe, když by ji neměl přes prázdniny používat. Na okamžik mě ohromí svým instinktem – instinktem, který by chlapec jeho věku neměl mít. Instinktem, který se u mě samotného vyvinul, až když jsem byl podstatně starší. „Nebojte, Pottere, nejsem tu, abych vás zabil.“

Nezdá se, že bych ho přesvědčil. „Kde to jsme?“

„Ve vyhnanství,“ zamručím, zatímco se rozhlížím po prostorné kamenné místnosti. Sklepení, bohudíky. Zapálím oheň v krbu, abych podpořil mdlé světlo ze dvou pochodní na protilehlých stěnách. Místnost je rozlehlá a naprosto prázdná, kromě dvou lůžek na jednom jejím konci, stolu na opačné straně a dvou těžkopádných křesel stojících před krbem. Ve vzdálenější stěně byly dveře, o nichž si tiše přeji, aby vedly ven; ale nedoufám.

„Brumbál vám poslal dopis. Proč jste ho neobdržel?“

„Byl jsem přeci zamčený v přístěnku, ne?“ odsekl. Skoro se mi ulevilo, že vidím, jak se do jeho výrazu vrátila drzost.

„Nesmysl, kluku. Poslal dopis den poté, co začaly prázdniny.“

„No, tak to mě akorát minul, protože jsem tam byl od té noci, co jsem se vrátil domů!“ V obličeji se mu usídlilo cosi podobného rozpakům. Zírám na něj a přemýšlím, jestli mu mám věřit, nebo ne. Zkouším nemyslet na důsledky toho, pokud bych si vybral uvěřit, že mluví pravdu, a rozhodnu se pro bezpečí ironické odpovědi.

„Pokud jsou tresty tak přísné, tak bych si myslel, že budete při porušování pravidel mnohem opatrnější.“

„Jasně. Tak si na to určitě vzpomeňte, až zjistíte, že jsem se přes prázdniny neučil.“

„Ale no tak, Pottere. Nečekáte snad, že uvěřím, že vás zamkli do přístěnku na dva týdny kvůli tomu, že jste si dělal domácí úkoly,“ vysměji se mu, ale podle jeho výrazu okamžitě poznám, že je to pravda.

„Neočekávám, že uvěříte čemukoliv, co řeknu, pane profesore,“ prohlásí jedovatě a já se musím držet, abych mu jednu nevrazil. Vlastní rukou. Zděšený sám sebou se zarazím. Jen idioti jako chlapcův kmotr se uchylují k fyzickému násilí jako způsobu projevu, ne čarodějové jako já. Jsme schopni vymyslet trvalejší způsoby pomsty.

„Hlídejte si tón,“ varuji ho. Těší mě, když vidím, jak se snaží držet jazyk za zuby, ale v duchu si poznamenám, že ho neodkladně musím naučit, jak kontrolovat projev emocí. Což je jeden z nejdůležitějších způsobů obrany.

„Jak dlouho tu zůstaneme?“

„Do začátku školního roku.“ Odpovím mu skoro s radostí, neboť vím, jak chlapce má odpověď vyděsí. Pak si ale uvědomím, že se této trýzni budu muset podrobit rovněž , a můj požitek vystřídá otupělá roztrpčenost.

„S vámi?!“ Neměl bych se tímto výbuchem cítit dotčený, že ne? Předpokládám, že jsem prostě nebyl připraven na zcela neskrývané opovržení.  „Myslel jsem si,“ začne koktat, „er, no… po tom, co se stalo,… víte…“ Když vidím, jak se pokouší zformulovat smysluplný výrok, dostává má trpělivost znovu zabrat. „Počítal jsem, že se vrátíte, abyste mohl pracovat pro Brumbála… jako předtím, víte?“

Chvíli mi trvá, než z jeho plácání vyvodím, co chce vlastně říct. Špion? Opět? Zatraceně, to sotva. Skoro mě to rozesměje, ale povede se mi včas ovládnout, abych odpověděl.

„Ne, Pottere. Možná vás to šokuje, ale ředitel upřednostňuje, abych zůstal naživu. Naneštěstí pro nás oba u vás trvá na tom samém,“ odvětím ironicky a zamračím se na něj. A pak mi to dojde: ten kluk by o tom vědět neměl.

„Jak jste to zjistil?“ zírám na něj podezíravě a ruměnec na jeho tvářích mi prozradí, že onu informaci odhalil, když dělal něco, co dělat neměl.

„Er, já jsem… tak nějak… spadl do Brumbálovy myslánky.“

Tak. Nějak. Spadl. Zase se málem začnu smát. Zatraceně. Podruhé. Cítím, jak se mi kolem žaludku usazuje cosi jako závist. Moc rád bych spadl do Brumbálovy myslánky. I když na druhou stranu… ne, raději ne.

„Zítra začnete s tréninkem pokročilé obrany. Zdá se, že byste měl být odměněn za svou neschopnost držet se dál od problémů.“ Výraz jeho tváře mě zaskočí. Jak se opovažuje nebýt z takové příležitost nadšený?

„Ale vždyť mám prázdniny,“ protestuje.

„Možná byste to měl alespoň zvážit, než si začnete jen -“ Co? Žít? Tohle mu přece nemůžu zatraceně vytýkat, že ne? Hledám slova a v duchu toho kluka proklínám. Za posledních deset minut ztrácím potřetí svůj odstup. Přidejte k tomu, že jsem ho oslovil křestním jménem, a tento den je vážně fiasko. Zhluboka se nadechnu a zopakuji, že zítra začínáme s tréninkem. Opustím ho, abych prozkoumal své vězení.

~~~~~~~

Probouzí mě známá vlna nesnesitelné bolesti a sevřu si ruku, jako kdybych se snažil zabránit kůži, aby se roztrhla. Nemůžu popadnout dech a sevřu čelisti, abych nekřičel. Pod stisknutými očními víčky mi září znamení zla – připomínka toho, jak obrovsky jsem to kdysi podělal. Bolest ustupuje až na lehké štípání a já zalapám po dechu, zatímco se mi moje svědomí vysmívá:

No, zasloužíš si to, ne snad? Kreténe. Jeden by si myslel, že už z toho, jak je povolávání k boji zatraceně bolestivé, bys mohl usoudit, že přidat se k Temnému pánu není nejlepší nápad. Už nejsi tak ctižádostivý, že ne, Severusi?

Výčitky ustoupí, až když zaznamenám pravidelný, lehký dech spáče, který ke mně přichází z vedlejší postele. Poprvé jsem za existenci Harryho Pottera vděčný. Soustředím se na jeho uklidňující nádechy a výdechy a znovu usínám. Nevím, jak dlouho jsem spal, když se s trhnutím probudím kvůli přiškrcenému výkřiku.

Nejprve přemýšlím, jestli se mi to nezdálo. Pak ale zaslechnu z vedlejší postele těžké oddechování, následované dalším bolestným zasténáním. Rozsvítím lampu a vidím, že Potter je schoulený do klubíčka a svírá si hlavu. Nijak nereaguji, jen v údivu zírám na chlapcovu tvář zkřivenou bolestí. Jsem příliš ohromený, než abych k němu cítil soucit. Jistěže už jsem o jeho jizvě slyšel (kdo ne?), ale až do této chvíle jsem nevěděl, jak to funguje. Vykřikne, když ho ovládne další nával bolesti. Převrátí se na břicho, kolena stáhne pod sebe a hlavu tlačí do matrace. Bez přemýšlení překonám krátkou vzdálenost mezi našimi postelemi.

„Pottere?“ Můj hlas zní chraplavě a odráží obavy. Jakási nepatrná část vědomí mě proklíná za projev sentimentu.

„On… já… áááách.“

Nevím, ve kterém okamžiku se ve mně probudil pečovatelský instinkt, ale má ruka začne hladit chlapcova záda v něčem, co by se dalo nazvat jedině chlácholením. Slyším své: „Ššššš,“ a ignoruji povědomý hlásek v hlavě, který křičí, „co si zatraceně myslíš, že děláš?“ Propocená noční košile se mu lepí ke schouleným zádům. Dýchá teď nepravidelně a cítím, jak se mu chvějí svaly ve snaze uvolnit se. Moje ruka, která, jak jsem přesvědčen, má vlastní rozum, mu začne mnout zátylek. Po několika minutách se mu dech zklidní. Cítím, jak se opět napne, pravděpodobně když zaznamená, že se ho dotýká jeho nejnenávidějnější učitel. Možná až příliš rychle stáhnu ruku a odskočím od jeho postele. Cítím se naprosto směšně, ale zvládnu své rozpaky zamaskovat dřív, než se na mě podívá.

„Už to přešlo?“ zeptám se, s úlevou shledávám, že hlas mám pevný a chladný.

Němě přikývne. Vidím, jak mu cosi prokmitne očima, ale nedaří se mi ten pohled zařadit. V mdlém světle, jež lampa vydává, zaznamenám ruměnec na jeho bledých tvářích. Klekne si na posteli a vzhlédne ke mně.

„Myslím, že to byl Karkaroff. Chci říct… Zdálo se mi…“

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se mi snaží říct, a zhoupne se mi žaludek. Takže ten staroch je mrtvý.  Strnule přikývnu v pochopení a zkouším zklidnit svou úzkost. Jsem na řadě.

„Pane profesore, já…“ zadusí své vlasní emoce a pak potřese hlavou, jako by zkoušel zahnat nějaký nepříjemný obraz. „Hledá vás,“ vysloví omluvně.

Nic až tak nového, že? Znovu přikývnu a pak si uvědomím, že celou dobu jen přikyvuji jako blázen. „Jděte zase spát, Pottere,“ řeknu a hlas se mi zlomí jako čtrnáctiletému klukovi. Vypadá naštvaně, ale o to se moc nestarám. Zhasnu světlo a začnu si dělat starosti s takovými pošetilými věcmi, jako je má vlastní smrtelnost.

~~~~~~~

„Pottere, vstávejte.“

Bojuji s nutkáním natáhnout ruku a dotknout se hladké bledé kůže na jeho rameni. Je trochu moc hubený, ale náznak rýsujících se svalů a rozkošný výhled na odhalenou bradavku z něj dělají větší lahůdku, než je ta fádní snídaně, kterou jsem právě přičaroval. Prokleju toho malého spratka za to, že si sundal noční košili, a promítnu rozhořčení do svého hlasu. „Hned vstaňte. Máme práci.“

Ospale se na mě podívá a poslepu šmátrá po svých brýlích. Zelené oči mu rámují červené kruhy, zjevně důsledek neklidného spánku. Jsem si jistý, že nevypadám lépe, vzhledem k tomu, že jsem většinu noci strávil tím, že jsem poslouchal jeho pofňukávání. Několikrát jsem musel bojovat s nutkáním ho utěšit. Uvažuji, kde se to ve mně sakra bere. Myslím, že pro toho kluka mám pochopení. Je příliš mladý, aby ho trýznily takové sny. Příliš mladý, než aby byl terčem Voldemortova vzteku.

Příliš mladý, abych na něj takhle zíral.

Sakra. Otočím se a přejdu ke stolu, který nabízí čaj a ovesnou kaši, jež jsem přivolal z Bradavic. Jsem rád, že to funguje, vzhledem k tomu, že na tomhle místě není žádná kuchyň. Není tu nic víc, než tenhle pokoj a koupelna. Jistě, já si tmu užívám. Ale dělá mi starosti, jak to vydrží Potter. Pro mentalitu kluka v jeho věku musí být hrozně depresivní být zamčený před sluncem. Už tak je příliš bledý. Napadne mě očarovat strop tak, aby zrcadlil oblohu. Když usedám k snídani, v duchu si poznamenám, abych vyhledal příslušné kouzlo.

„Odkud to je?“ zívne a protáhne si ruce nad hlavou.  Alespoň měl tolik slušnosti, že se znovu oblékl. Neodpovím, jen upiju ze svého čaje. Sedne si proti mně a začne se cpát kaší. Nesnáším sledování dětí při jídle. Obrací se mi žaludek, tak se zadívám jinam a čekám, až dojí. V hlavě si začnu sestavovat osnovu výuky.

„Profesore Snape? Napadlo mě…“ Střelím po něm netrpělivým pohledem, ale on stejně pokračuje. „Víte, jak můžu… no… moje sny. Myslíte si, že Vol- eee, Vy víte komu, se o mně zdá taky?“

To mě zatím nenapadlo. A je mi zle, když na to teď pomyslím. Vlastně si nemyslím, že by se Temnému pánovi zdály sny. Snažím si ho představit, jak spí, a nejde mi to. Spaní je prostě moc lidská činnost. Ale je možné, že by měl vize o Potterovi? Že nás teď vidí? Spolu? Zlomit sledovací kouzlo ve Znamení zla na mé paži se Brumbálovi povedlo už dávno. Je snad nějaké i v chlapcově jizvě? Pokud je s ním kluk propojený, budou potřebovat hodně dobré krytí. Brumbál na to určitě myslel. Že ano?

Nejsem schopen přemýšlet o odpovědi na klukovu otázku. Něco zabručím, loknu si ze svého čaje a doufám, že mu tím zabráním ji položit znovu. Zlobí se, cítím to. Vzhlédnu k němu a vidím, jak mu oči planou hněvem.

„Vy mi nevěříte, že ne?“

„Dojezte, Pottere,“ řeknu a zvednu se. Rozhodnu se, že se půjdu osprchovat, abych unikl dalším otázkám.

Když vypnu vodu a vylezu, zaslechnu tlumené hlasy přicházející z vedlejší místnosti. Na okamžik ztuhnu strachy. Rychle se obléknu a vyběhnu ze dveří. Když spatřím ředitele s tím jeho rozčilujícím úsměvem, uklidním se. Použiji rychlé sušící kouzlo na své vlasy a vykročím k těm dvěma.

„Dobré ráno, Severusi.“

Jdi do hajzlu, Albusi.

„Dobré.“

„Harry mi právě vypráví o svém snu.“ Letmo pohlédnu na Pottera, jehož oči jsou zaměřené na podlahu. Čelist zatnutá.

„Našli jste ho?“ zeptám se a odpovědí mi je přikývnutí.

„Nedaleko Prasinek. Znepokojivé,“ odpoví a sklopí oči. Zaznamenám, že mě Potter pozoruje a odvrátím se od něj. Pod jeho pohledem se cítím nepříjemně. A žaludek se mi bouří… odporem, předpokládám.

„Klukova jizva, Albusi. Může ho Voldemort jejím prostřednictvím sledovat?“ zeptám se potichu a přeji si, abych si mohl s ředitelem promluvit o samotě. Brumbál se mi odmítne podívat do očí. Ví něco, co neříká. A já se to nedozvím, dokud nebude připraven mi to sdělit.

„Harry tu je v bezpečí. Stejně jako ty. Dokud ani jeden z vás neví, kde jste, Voldemort vás nemůže najít.“ Řekl bych, že lže… nebo mi něco neříká. Nejradši bych ho rozcupoval na tisíc kousků, ale jen přikývnu. Přinejmenším vím, že jsme v bezpečí. Jsem si jistý, že na to ten stařec dohlédne.

„Albusi, mohli bychom si promluvit v soukromí?“ zkusím požádat a kývnu směrem ke koupelně. Cítím, jak mě kluk propaluje pohledem. Brumbál se na mě podívá a zavrtí hlavou.

„Myslím, že bude nejlepší mluvit otevřeně, ne?“ Sevřu čelist, abych ho neproklel nahlas. Mluvit otevřeně, to jistě. Jsem přesvědčen o tom, že neznám nikoho, kdo by měl více tajemství, než muž přede mnou. Pokrytec. Zatraceně!

„Chlapec nemůže být zamčený v téhle kobce, Albusi. Děti potřebují slunce a čerstvý vzduch,“ řeknu se zaťatými zuby. Podívám se proti své vůli na kluka, který na mě zírá s otevřenou pusou. Bezpochyby je v šoku, když zjistil, že se starám o jeho dobro. Bez ohledu na to, kolikrát už jsem tomu malému mizerovi zachránil život. Brumbál už se zase pobaveně usmívá. V ruce s hůlkou mi cuká.

„Samozřejmě máš pravdu, Severusi. Je to od tebe pozorné. Uvidím, co se s tím dá dělat, ale prozatím se obávám, že musíte oba zůstat tady. Je mi líto, Harry. Severusi, dovolil jsem si přinést ti nějaké tvé věci. Čas od času sem zaskočím, abych vás zkontroloval.“

Brumbál ještě prohodí s klukem několik slov a pak odejde. Potter se jde osprchovat a já o samotě dumám, jak zatraceně přežiju celé léto.

IYAPmenu1

Kapitola: 2

Advertisements

Posted on 1.7.2016, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 18.

  1. Přítomný čas se stal tvým prokletím, koukám. 😀
    If You Are Prepared neznám, ale první kapitola mě přesvědčila, že je to obrovská chyba. Nechci se opakovat, ale miluju tvé překlady, tvoje čeština mě hladí po duši a já se moc těším na tohle putování ♥ Děkuji.

    • Jo, přítomný čas mě v povídkovém vypravování trochu děsí, jak víš. Ale „Pokud jsi přípraven“ za tu trochu duševního nepohodlí skutečně stojí. Jsem ráda, že ses k téhle čtenářské jízdě rozhodla připojit. 🙂

  2. Děkuji, že jsi se do toho pustila, čeká tě hodně práce. A hádám, že ještě přijdou chvíle, kdy budeš litovat, že jsi se k něčemu takovému upsala, ale s mé hlavě tě za to čeká věčná sláva. Ještě jednou děkují. 🙂

    • Chvíle frustrace bez pochyb přijdou a já s nimi počítám. Povídku jsem si však zamilovala na první přečtení před více než rokem a už tehdy mě velice překvapilo, že není přeložená. Protože se do této chvíle nic nezměnilo, usoudila jsem, že čeká na mě. Za podporu jsem (a budu) vděčná. 🙂

  3. Profesor

    Děkuji za novou povídku. Vypadá zajímavě.

  4. udělala jsi mi obrovskou radost, po tomhle pokukuju už dávno, ale moje angličtina mě vždy zklamala a tak jsem moc ráda, že se konečně našel někdo, kdo to přeloží. Hurááááááá

  5. Musím poděkovat (MOC poděkovat!) a projevit radost i tady; pro mě je to vážně skvělá zpráva! Miluju tuhle trilogii bezvýhradně a vždycky mi bylo strašně líto, že zrovínka tenhle překlad chybí; zaslouží si to rozhodně. A (už dopředu, protože vás čeká opravdu hodně práce) – klobouk dolů, dámy, za vynaložený čas a námahu. Ještě jednou velký dík!!!

    • Díky, Coro, za podporu. 🙂 A ráda tě vítám, coby zasvěceného fanouška téhle trilogie. Povzbuzení budeme s Hanetkou určitě potřebovat.

  6. Jsem nadšená,objevila jsem novou povídku s mým oblíbeným párem.. Nových věcí už je opravdu málo,takže velký dík!!!Začátek je zajímavý a také tento styl psaní.Ovšem při čtení informací jsem se dozvěděla,že povídka neskončí dobře. Doufám,že se to netýká ani Harryho,ani Severuse. Nemám moc ráda špatné konce. Nějak se stím nemohu smířit. Tak budu doufat.

    • Weras, povídka má tři knihy. U prvních dvou jsi v relativním bezpečí. Třetí kniha už představuje jisté riziko, ale předpokládám, že během čtení předchozích dvou si sama zhodnotíš, jak moc velké to riziko pro tebe je. Pevně doufám, že se ti příběh zalíbí natolik, že u něj vydržíš až do neodvratného konce. 🙂

  7. Ďakujem. Nová poviedka s Harrym a Severusom. Super!

  8. povídku neznám, ale vypadá to na další krásný překlad 🙂

    • Povídka je skutečně krásná, překladem se jí pokusím co nejvěrněji vtisknout přirozenost české řeči. Pokud povídku opravdu neznáš, určitě věnuj pozornost doprovodným informacím a varováním, která jsou k ní připojená. Ale tím tě nechci nijak odradit, naopak. Vítej na palubě. 🙂

  9. Jsem ráda, že je tu další kvalitní překlad. Na tuhle povídku jsem kdysi narazila. Alespoň na zmínky o ní, ale tenkrát mě odradilo, že by měla končit špatně. Už nevím, jestli jsem na ní i nakoukla a přišla mi příliš depresivní nebo jestli jsem se nechala odradit jen popisem. Každopádně když tu máme český překlad – a hlavně kvalitní – tak se holt musím pustit do čtení 🙂 Díky a jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet.

    • Milá Agnes, povídka si druhou šanci, kterou jsi jí právě věnovala, zcela jistě zaslouží. Je nádherná, miloučká, ale také depresivní. Cybele z nás mačká každou kapičku emoce jako šťávu z citrónu, nic ve své sáze nepředstírá, řekla bych, že ani nic netají (jen před Harrym) a vede ji neúprosně až k neodvratnému konci.
      Ale ten je v tuto chvíli ještě opravdu daleko, daleko. Čekají nás tři knihy úžasného čtení. Tak směle do toho. 😎

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: