Kapitola dva: Prolomení

Festival Fantazie nám skončil. Ano, ano, je to velice smutné. Byl to krásný, úžasný, příjemný čas strávený se skvělými lidmi. Nicméně prázdniny a léto máme v plném proudu a nejen my o tomto období můžeme mít poněkud atraktivnější představu jak je prožít, než co se nám skutečně povede. Věřím, že i Harry se Severusem by si pro letní odpočinek dokázali představit lákavější aktivity, než být zavření kdesi, těžko říct kde v temné kobce jeden s druhým. Jakpak si asi povedou?

Velký dík za betaci patří Hanetce.

Kniha první: Pravda o Harrym – shrnutí

12

 

Kapitola dva: Prolomení

„Jste naštvaný, zkuste to znovu.“

„Tohle je hloupost.“

„Nicméně, Pottere, je to nutnost.“

„Proč?“

„To už jsme řešili. Naše emoce nás zrazují. Musíte se naučit, jak je v případě potřeby skrývat.“

Napadá mě, že si nepamatuji, kdy jsem se naposledy tak bavil. Naučit toho kluka udržet nicneříkající výraz je mnohem obtížnější, než by mělo. Ale dovoluje mi to poddat se nutkání provokovat ho pod záminkou výuky. A on je nucen si urážky nechat líbit. V duchu se tomu zlomyslně šklebím. A navenek… no, zlomyslně se šklebím. Deptá ho to.

„Fajn,“ řekne. Stáhne rty do tenké linky a já sleduji, jak se záměrně snaží uvolnit obličej do neutrálního výrazu. Civím na tuhle tvář už tři týdny. Znám ji nazpaměť. Poznám pocity toho kluka přesně v okamžiku, kdy se v něm zrodí. Miluji moc, kterou mi to dává. Miluji, když mohu každičkou z těch emocí provokovat. Skoro se stydím za to, jak moc si to užívám.

„Jste ještě panic?“

Vyvalí oči a jeho obyčejně bledý obličej zrudne. Téměř se rozesměju. Ale ne. Odpověď samozřejmě nemusím ani hádat. Má ji napsanou ve tváři. Však je mu teprve čtrnáct. Nebo patnáct? Nejasně si vzpomínám, že říkal něco o svých narozeninách. To se mě ale netýká. Moje vlastní nevinnost už samozřejmě byla ve čtrnácti jen nejasnou vzpomínkou… ne, lepší na to teď nemyslet.

„Jste v rozpacích, zkuste to znovu.“ Pozoruji, jak se jeho stud mění v hněv. Je zřejmě, že si naše společné lekce ani zdaleka neužívá tolik, co já. Ale to mi nevadí. Sleduji, jak přimhouří oči a pak uvolní tvář.

„Byl jste si vědom, že je váš kmotr gay?“

Rozpaky. Šok. Očekával jsem pohoršení, ale co. Stejně neuspěl.

„Znovu.“

„Počkat. Je to pravda?“ Střelím po něm přísným pohledem, ale neustoupí. Je zvědavý. Zvědavost. Další z jeho mnoha otravných vlastností. Budu muset později promyslet způsob, jak to z něj dostat.

„Pottere, soustřeďte se.“ Neochotně poslechne.

Je stále těžší vymyslet, co říct. Trvá mu hrozně dlouho, než se to naučí. Tím lépe pro mě. Rozhodl jsem se říkat mu věci, které by neměl vědět, a pak pozorovat, jak mu v tom jeho slabém mozku šrotují kolečka, zatímco se snaží přijít na to, jestli mu lžu, nebo ne. Zdá se, že umí dobře potlačovat smích. Buď to, nebo mu mé vtipy unikají, což je mnohem pravděpodobnější. Jeho slabými místy jsou zlost a rozpaky… a tím pádem i nejzábavnější k provokaci.

„Vy jste nejspíš také buzík.“ Nic. Velmi dobře. Pokračuji. „Vy a Weasley jste si celkem blízcí. Pozorujete ho, když se obléká?“ Nic.  To koukám. „Přemýšlíte o něm, když jste v posteli? Řekněte mi, Pottere, o kom přemýšlíte? Čí tvář před sebou vidíte, když v noci zavřete oči? Jaké představy se honí ve vašem pubertou trápeném mozku?“ Najednou se mi nechce pokračovat. Nepochybně bych s ním takhle mluvit neměl. Očekával jsem, že zareaguje dřív. Ještě jednou a skončím. „Řekl bych, že jste si dnes dopřál rozhodně dost dlouhou sprchu.“

Zrudl. Já skoro taky. Zatraceně. V duchu jsem si poznamenal, abych opláchl sprchu, než ji použiju.

„Je vám trapně.“

„Vy se v tom vyžíváte, že jo?“

„Zlobíte se.“

„Jste sadista.“ Pochopitelně má pravdu.

„Tohle je váš výcvik, Pottere. Pokud se na to necítíte, prostě řeknu Brumbálovi, že slavný Harry Potter jeho pomoc nepotřebuje.“

Jeho tvář je znovu vyrovnaná. „Možná se jen nechci proměnit ve vás,“ řekne chladně.  Je v tom kus pravdy. Jsem otřesený. Ublížený. Ale proč bych měl být?

„Jste naštvaný,“ řekne a zazubí se. Pomyslím si, že má skoro pravdu, a pak se na něj zamračím. Napadne mě, že by bylo dobře, kdyby prošel také krátkou lekcí v určování emocí druhých. Přirozeně tuto výuku přenechám jinému učiteli.

„Rozkošné,“ posmívám se. „Ale říkám si, na koho jste během sprchování myslel?“

Znovu zrudne. Navzdory sobě se usměji.

~~~~~~~

Kdyby na mě někdo zatlačil, musel bych přiznat, že je mi téměř líto, že léto končí. Přestože Lektvary miluji, vyučovat je jen zřídka nabízí stejný druh uspokojení, jakého jsem dosáhl zde. Potterův nezúčastněný výraz mě teď skoro zneklidňuje. Ale aspoň vím, že se to naučil.

„Na co se díváte, Pottere?“

„Na nic.“

Zatraceně. Stvořil jsem monstrum. Musím přiznat, že je v tom teď dobrý. A i když naučit se to mu trvalo mnohem déle, než cokoliv jiného, co jsem mu toto léto vštěpoval, nikdy se v ničem nezdokonaloval s větším nadšením. Dělá to, aby mě naštval. Jenže mě není zas tak snadné vyprovokovat. Chci udělat něco, čím bych ho zase dostal. Zmetek. Chci v jeho tváři zase něco vidět. Cokoliv.

Přesunu pozornost od svého bídného zoufalství zpět k učebnímu plánu Lektvarů pro šestý ročník. Brzy se vrátíme zpět do Bradavic a mně nezbude, než vzdělávat neschopné děti v nádherném a choulostivém umění. Můj úkol se mi teď zdá mnohem znepokojivější. Ale myslím, že ani post profesora Obrany proti černé magii by mi v tomto roce nedokázal nijak zvednout náladu. V jejích hodinách se neučí žádná skutečná obrana. Zahánění bubáků žádnému z těch malých harantů nepomůže ubránit se Voldemortovi. Brumbál rozhodl správně, když dal Harrymu tento výcvik.

 

Zatraceně. Udělal jsem to zas. Nevím, jak se mi podařilo přestat mu v myšlenkách říkat Potter, ale skutečně s tím musím skoncovat. Říkám si, že to není moje vina. Není snadné s někým tak dlouho žít a nezačít o něm smýšlet důvěrněji. Je to normální. Trávím s ním každý bdělý okamžik. Slýchám jeho noční můry. Vídám ho v tom bezbranném stádiu mezi spánkem a vědomím, když ho probouzím – jeho těžká oční víčka, která na mě zamrkají, jeho vyprahlá ústa, jež se zkroutí do ospalého úsměvu, jeho dlouhé štíhlé prsty tápající po brýlích. Bože.

Setřesu ze sebe zasněnost. Musí to být vším tím časem, stráveným tady v té kobce. Pravda, zrovna tak trávím většinu svého času zamčený ve sklepení, ale obvykle jsem sám. Uvědomím si, že na mě zase zírá. Cítím, jak se mi jeho oči propalují do temene hlavy. Poslední dobou je čím dál troufalejší, ale co s tím mám dělat? Dát mu trest? Jeho nestydatost by to znásobilo. A ačkoliv by mi to mělo vadit, co mě rozčiluje mnohem víc je, že mě baví. Kdyby mu nebylo čtrnáct (nebo už patnáct?) a kdyby to nebyl Harry „zatracený spasitel“ Potter, mohl bych si naše drobné slovní potyčky splést s flirtováním.

„Přestaňte na mě zírat, Pottere.“

„Nezírám.“

„To vidím.“

„Ani jste se na mě nepodíval.“

Vzhlédnu k němu. Zaznamenám jeho pobavení. Nesnáším ho.

„Opatrně, Pottere, mohl bych si začít myslet, že vás přitahuji.“ Zrudne a náhle cítím záchvěv triumfu. Zahlédnu záblesk v jeho očích. Je to… stud? Už je to pryč. Tvář má opět bez výrazu a vrací se k učebnici historie. To mě zmate. Očekával jsem větší odezvu. Nebo jsem to chtěl? Se skutečnými hádkami jsme přestali už před týdny. Troufám si tvrdit, že začal být vůči mým pokusům ho vyprovokovat imunní. Ale o to přece šlo, no ne?

„Opatrně, Snape, mohl bych si začít myslet, že přitahuji já vás.“

Velice vtipné. Upřeně se na něj zadívám. Zazubí se na mě a já bych dal cokoliv za to, abych byl schopen ho urazit. Kdy se naše role obrátily? A v kterém okamžiku jsem tomu spratkovi dovolil, aby se mi dostal pod kůži?

„Myslím, že ne, Pottere.“ To je to nejlepší, na co se zmůžeš? Zatraceně.

„Ale no tak, profesore. Vy víte, že mě chcete.“

To zcela určitě ne!

„Možná je to pro vás těžko pochopitelné, ale ne každému učaruje vaše sláva.“ Tak, to by ho mohlo umlčet. Obvykle to funguje. Kousavost. Jízlivost. Jedovatost.

„Na koho myslíte při sprchování, pane profesore?“

Tohle. Jsem. Nečekal. Ten spratek. Kdy začal být tak zatraceně všímavý? Ten kluk strávil zavřený se mnou příliš mnoho času. Ovlivnil jsem ho. Přestaň civět jako hlupák a odpověz!

„Dovol, abych tě ujistil, chlapečku, že pokud už bych při sprchování na kohokoliv myslel, byl by o něco vyvinutější.“ Je otřesený. Teď rozčilený. Dokonalé. Nádavkem po něm střelím samolibým úšklebkem a vracím se ke své práci.

~~~~~~~

„Pottere, nikdo nemusí vědět, co jsme tady dělali. Pokud se vás někdo zeptá, kde jste strávil celé léto, řeknete, že jste byl v Bradavicích. Je to jasné?“

„Ale proč?“

K čertu s jeho mladickou zvídavostí. Alespoň jednou bych si rád dopřál ten přepych něco mu říct, aniž by se mě vyptával. Zamračím se na něj, ale jeho to nijak nevzrušuje. Řekl bych, že si na to zvykl.

„Protože jste se učil věci, které byste neměl znát. Ředitel by mohl jít za to, že to dovolil, do vězení.“

Zašklebí se na mě. Tváří mu proběhne něco jako pocit viny. Vzácný okamžik, kdy nemyslí jen na sebe. Vidím, jak hledá slova. Čelo zkrabatí tak, až se mu ta příšerná jizva narovná.

„Takže vy taky,“ pronese trochu moc truchlivě. Na smutku jsme nepracovali, připomenu si, ale tu myšlenku zaženu. Má pravdu. Jenže to, že by mě mohli zavřít, je až poslední z mých starostí. Mohl jsem se do vězení dostat už bezpočtukrát, ale vždy jsem se tomu dokázal vyhnout. Což mi připomíná důvod, proč jsem s tímhle souhlasil.

„Konečně jste na to přišel, co?“ Stále umím být kousavý, když to potřebuji. Jeho tvář opět ztratila výraz a já vím, že jsem ho vytočil. Často přemýšlím, na co se soustředí, aby zakryl emoce. Nikdy jsem se ho nezeptal.

„Proč jste to dělal?“

„Brumbál mě požádal.“ Požádal, to jistě. Brumbálovy prosby nikdy nedávají na výběr. Jsou to zdvořile převlečené příkazy, které zdání, že má člověk na vybranou, pouze předstírají. Pozoruji ho, jak si v té své pěkné malé hlavince něco promýšlí, a pak se jeho pohled stočí ke mně a oči mu jiskří pobavením.

„Myslím, že jste to chtěl. Nejspíš jste se přihlásil dobrovolně.“ Začíná mě unavovat, jak mě ten kluk pořád popichuje. Zapomněl kde je jeho místo, coby mého studenta, a to nesmím tolerovat. Být to v Bradavicích, nejspíš bych mu odebral dvacet bodů, už jen pro ty zatracené plamínky v jeho očích. Což můžu i tak.

„Ano, jednoduše jsem plesal blahem při vyhlídce na to, že prázdniny strávím v roli chůvy.“ Nemá rád, když mu předhazuji, že je děcko. A podle všeho plným právem. Ale tyhle myšlenky si vyženu z hlavy. Je mnohem lepší jednat s ním jako s dítětem, než jako s mladým mužem, rostoucím… vyvíjejícím se… Dost.

Napřáhnu k němu přenášedlo a on mi podá tu svou otravnou sovu. Stoupne si blízko ke mně, až cítím levandulovou vůni jeho šamponu. Upřeně se na mě dívá, jako by se pokoušel rozluštit můj výraz. V duchu mu popřeji hodně štěstí, ale stejně se pod jeho pohledem napnu. Ne že bych se skutečně bál, že by do mě dokázal vidět. O to strach nemám. Ale pod jeho pohledem se cítím nesvůj. Není to tak, jak by mělo. A jakmile nás přenášedlo odtáhne do Bradavic, všechny naše hrátky skončí. Přemýšlím, jestli si to uvědomuje.

„Profesore Snape?“ osloví mě tázavě. Jeho hlas zní plaše a já se na něj podívám. Jen zamručím, že ho vnímám, protože svému hlasu nemohu věřit. Proklínám se za to a tiše se modlím, abych se dokázal vrátit ke své obvyklé ostrosti, hned jak nohama bezpečně přistanu ve školních chodbách plných fakanů.

„Chtěl jsem vám jen poděkovat… však víte… že jste mi pomáhal. Byla to… zábava.“

Předpokládám, že bych na to měl něco říct. Něco, co by mu objasnilo, že to, co jsme dělali, nemělo nic společného se zábavou. Měl bych zuřit. Má profesionální stránka začíná navrhovat jednu výtku za druhou… a pak v duchu tyto myšlenky zmačkám a přehodím je prostorem svého vědomí, těsně minu odpadkový koš, takže přistanou hned vedle mé důstojnosti. Místo odpovědi se jen narovnám a snažím se nevšímat si, že se ten kluk zase usmívá.

 

 


Kapitola 1  IYAPmenu1  Kapitola 3

Advertisements

Posted on 11.7.2016, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 20.

  1. Tu jejich hru na poker face jsem vždycky milovala.

    • Jo, poker face je super. A stane se Harryho oblíbenou hrou i prokletím zároveň. 😀
      K nicku – když použiješ pokaždé zhruba stejná písmenka, tak tě identifikuju 😉

  2. PS: Těším se na tu chvíli, kdy aspoň své jméno dokážu napsat bez chyby.

  3. Páni, to ty prázdniny vzali nějak hopem, ne? Nebo se k nim budeme ještě vracet? Jinak si Severusův pohled moc užívám, vážně mě baví a jako obvykle – brilantně přeloženo. Děkuji.

    • Letní prázdniny jim skončily. Nám naštěstí ještě ne 😀 Ale s jejich skrýší se ještě ani zdaleka neloučíme.
      Jo, je to sranda, jak někdy člověk dokáže klamat tělem – něco jiného se mu děje v hlavě a něco jiného odráží navenek. 😉
      Jsem ráda, že se Ti překlad líbí, vážím si Tvé pochvaly.

      • Přesně to se mi hrozně líbí na tomhle Seberusovi, že je v tom jeho myšlení a jednání takový kontrast. Pokusím se nepodlehnout vidině dokončeného originálu a budu si číst pěkně postupně, jak budeš vydavat, i když pokaždé zapomenu, o čem to doteď vlastně bylo 😀

  4. Profesor

    Teda, kde je toho z léta víc? ;-P
    Ale stejně to bylo hezké. Pokerový obličej je u nich skvělá hra.:-)

    • Zatím si musíš vystačit s naším vlastním létem. Harry teď bude chodit chvilku do školy, Snape z něj bude vyskakovat z kůže a my se budeme válet u vody anebo se válet smíchy (klidně taky u vody). 😉

  5. léto rychle uteklo a bude zajímavá škola 🙂 moc se těším

    • Jo, škola bude určitě zajímavá, pro oba. Snape při své ne právě zanedbatelné výšce bude mít co dělat, aby ještě trochu nepoporostl. 😉

  6. jééééé tak tohle bylo kouzelné 😉 tahle povídka se mi moc líbí tak doufám, že překlad bude vesele pokračovat dále, děkuji a těším se 🙂

  7. /„Na co se díváte, Pottere?“ / „Na nic.“ / Zatraceně. Stvořil jsem monstrum./
    Tak u těhle pár vět jsem se v originále rozesmála vyloženě nahlas a od té doby jsem byla povídkou lapená. Později jsem pro tuhle fikci zahořela i kvůli jiným důvodům, ale primárně mě okouzlil fakt, že ta povídka je zatraceně vtipná. Tedy – sama o sobě není, ale protože je to v drtivé většině Severusův mozek, ve kterém se podobná myšlenka stvoří, jde o humor sarkastický, inteligentní a nehumpolácký… a já se naprosto skvěle bavím. Děkuji za druhou kapitolu, pořád se tetelím blahem, že máme tak velké štěstí, a můžeme si užívat český překlad.

    • Jooo, nahlédnout Snapeovi do hlavy je vždycky zajímavé. A občas se jeden nestačí divit. 😀 Jsem ráda, že jsem ti kápla do noty.

  8. Teda taky jsem myslela, že prázdninami stráví víc času. U tohohle typu povídek mě většinou nejvíc baví právě ta jejich vzájemná interakce a ve chvíli, kdy se tam připletou další postavy, tak mě mrzí, že je okrádají o společný čas 🙂 Ale uvidíme, jak to bude probíhat tady. Díky 🙂

    • Nedostatku vzájemné interakce mezi těmi dvěma se rozhodně nemusíš obávat. 😀 Vlastně z její přemíry má Severus občas dost těžkou hlavu. 😉

  9. Nezdál se mi tam náhodou malý náznak něčeho? Hrozně se mi líbí,že jsou to tentokrát Severusovy myšlenky,které vnímáme. Léto uběhlo opravdu hodně rychle,co mě ale mate ,je to,že si Severus není jistý tím,kolik je Harrymu let.Ale snad se to postupně všechno urovná,máme na to dost času. Takže velký dík za tuto kapitolu a moc se těším na další!!!!!

    • Tak on se Severus Snape o takové ty podružnosti ohledně chlapce, který přežil, nikdy moc nestaral a nezajímal. Teď ho ale dostal do opatrování, více méně. Nadšený z toho není a tak nějak nedobrovolně teprve začíná vnímat detaily z Harryho života. A jestli je nějakému klukovi patnáct nebo šestnáct – to přeci detail je. Aspoň ve Snapeových očích. Ne, nepřekvapuje mě, že si není jistý věkem. Mimo jiné by to totiž znamenalo, že by měl znát datum Harryho narozenin. A to po něm v tuto chvíli nemůže nikdo chtít. No ne? 😀

  10. Křením se jak blbec,když to čtu.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: