Kapitola tři: Přizpůsobování

Harrymu (chválabohu na rozdíl od nás) skončilo léto a začala škola. Měl by se vrátit i koloběh bradavické rutiny vyučování, studia a času tráveného s kamarády. Ale Harrymu to moc nejde – příliš mnoho se stalo a on spoustu věcí prostě vnímá jinak. A tak se snaží přizpůsobit nové situaci.

Děkuji Hanetce za betaci a korekturu.

Kniha první: Pravda o Harrym – shrnutí

12

 

Kapitola tři: Přizpůsobování

Přenášedlo s námi trhne a náhle přistaneme na zemi. Můj kufr dopadne těžce na podlahu a já klopýtnu přes Snapea. Jemně mě přidrží rukou a mně chvíli trvá, než se vzpamatuju. Když se mi myšlenky ustálí, uvědomím si, že mám hlavu pohodlně opřenou o Snapeův hrudník. Nedokážu si pomoct a přičichnu si. Tělo toho chlapa voní úžasně. Svěžestí a čistotou a tak nějak zemitě…

Když si uvědomím, že se dokonce pokouším popsat tělesný pach profesora Snapea, stáhne se mi žaludek a stále mohu jen stěží uvěřit, že jsem u něj natolik blízko, abych ho cítil. Ruka na rameni mě odstrkuje a já málem zrudnu. Modlím se, abych toho chlapa dokázal znovu nenávidět, dřív než se setkám s Ronem. Ron je můj nejlepší kamarád, bez debat. Kdybych bojoval s Voldemortem, stál by hned vedle mě. Ale nejsem si jistý, jestli by mi odpustil, že čichám ke Snapeovi (navíc dobrovolně) a a přitom k popisu jeho vůně používám přívlastky jako „úžasný“.

Když odvrátím pohled od muže před sebou, zjistím, že nemám tušení, kde to jsme. Je to nějaký obývací pokoj, který není nic moc, podél stěn spousta polic na knihy a krb, který vypadá, jakoby v něm oheň hořel výhradně pro ozdobu, jak je místnost promrzlá. Před krbem stojí těžkopádně vypadající starožitné křeslo a vedle něj konferenční stolek. Na stole ve vzdálenějším rohu svítí lampa, která poskytuje tlumené světlo. Uvědomím si, že musíme být v jeho bytě. Každopádně se ho zeptám.

„Kde to jsme?“

„V mých komnatách,“ odpoví mi a nevypadá z toho zrovna šťastně. Ne že by snad někdy z něčeho vypadal šťastný, ale tady vypadá ještě o trochu víc zahořkle. Usoudím, že je někde mezi rozmrzelostí a nevolností. Podá mi Hedviku. Nevím, co mu mám říct. Cítím se nesvůj. Měl bych mu něco říct… nebo něco udělat.

„Už můžete jít, Pottere. Ostatní studenti by měli brzy dorazit. Věřím, že dokonce i vy dokážete najít cestu ze sklepení dřív, než začne hostina.“

Soustřeďte se na něco bezvýznamného. Tajně se té ironii usměju. Byl by pěkně naštvaný, kdyby věděl, že se soustředím na lektvary. Něco, co mě tak či onak vůbec nezajímá. Rád bych mu řekl, co přesně to je, ale neřeknu. Kdykoliv se mě snaží naštvat, představím si svůj kypící kotlík s nějakou hnusně smrdící břečkou uvnitř. Přemýšlím, na co asi myslí on. Možná se už ani soustředit nepotřebuje. S největší pravděpodobností zvyk. Je schopný ukázat i jinou emoci než znechucení? Zajímalo by mě, jak jeho tvář vypadala, než zdokonalil svůj talent.

„Budu vám chybět?“ zeptám se s úšklebkem. Pokračuji ve hře. Ve skutečnosti si ji užívám. Tlačit na něj, dokud mi to nevrátí. A on mi to oplácí vždycky. Tvrdě. Ale teď se zdá, jako by si připomněl, kde jsme. Nebo možná to, že jsme v Bradavicích, mi připomnělo, kdo je on. Značně znejistím. Ztratím na drzosti. Úsměv mi pod jeho zlobným pohledem zmizí. No, byla to zábava, dokud to trvalo.

„Odebírám Nebelvíru deset bodů, Pottere. Teď jděte.“

Zatnu zuby, ale nic neřeknu. Neutrální výraz, který jsem přes léto piloval, se mi teď nedaří nasadit. Krátce se mu podívám do očí a vidím v nich výsměch. Opustím jeho komnaty a poté, co několikrát špatně odbočím, nacházím cestu ze sklepení.

~~~~~~~

„Harry! Hrozně jsme se o tebe báli!“

Zakřením se, když vidím, jak ke mně Hermiona běží, a téměř se rozesměju, když se její radostná tvář mrknutím oka přeskládá do výrazu McGonagallové. Ron jde za ní a tváří se vražedně. Znervózním. Své otázky na mě vypálí dřív, než stačím přijít s nějakou dobrou lží.

„Kde jsi k čertu byl? Proč si mi neodpovídal na dopisy?“

„Já-“ Nedokážu svým přátelům lhát. Ne úplně. „Jsem je nedostal?“ Hermioně zcela zbledly rty; Ron vypadá nedůvěřivě.

„Mamka říkala, že jsi celé léto byl tady!“

„Byl… tak nějak. Brumbál, eee…“ mě zavřel v nějakém sklepě se Snapem, který mě učil nezákonným temným magickým fintám, zatímco jsem s ním nestydatě flirtoval. „Skrýval jsem se. Nedostal jsem žádné dopisy. Mrzí mě to.“ Najednou se přistihnu, že jsem obličej zformoval do výrazu, který jsem celou dobu cvičil. Snažím se přinutit, abych vypadal kajícně, a s hrůzou zjišťuji, že si nepamatuji, jak na to. Zkombinování těchto pohybů obličeje: nakrčení obočí, úšklebek ústy, změkčení výrazu v očích… je tak strašně obtížné, pokud se je člověk pokouší udělat naráz. Řekl bych, že musím vypadat směšně, když se snažím zatvářit správně, takže se přestanu snažit a nechám svou tvář opět bez výrazu. Ron s Hermionou vypadají… vyděšeně.

„Harry? Cítíš se dobře?“ Hermioně náhle ustaraný pohled nedělal problémy. Ron svůj ohromený pohled dovádí až k vědecké dokonalosti. Povzdechnu si a usměju se… nebo alespoň doufám, že se usmívám. Napadne mě, že bych to asi měl procvičit před zrcadlem, jakmile budu mít koupelnu sám pro sebe.

„Jasně. Mám strašný hlad. Brzy začne rozřazování.“ Díkybohu mi dají pokoj a vydáme se do Velké síně. Sedneme si a já se podívám k místu, kde obvykle sedává Snape. Není tam. Neměl bych být zklamaný, že ne? Právě jsem s tím chlapem strávil zamčený dva měsíce v jedné místnosti. A nebylo to nic příjemného. Nebo by nemělo být. Cítím, jak se na mě Ron s Hermionou zase dívají, a otočím se k nim. Přesně v tu samou chvíli se ke mně oba nakloní.

„Byl jsi v úkrytu?“ zeptala se Hermiona šeptem. „Kde?“

Pokrčím rameny. „Brumbál mi to neřekl.“

„Tak co jsi dělal? Byl jsi sám?“

„Celé léto jsem se učil.“ Dobře, to není lež a vypadá to, že Hermionu moje odpověď dostatečně potěšila. Ron se zdá zhrozený a já doufám, že si nevšimne, že jsem neodpověděl na druhou otázku. Pokud si toho všiml, už je pozdě. McGonagallová přivádí ke stupínku zástup nervózních prváků. Náhle cítím, jak se mi ježí vlasy na zátylku, a ohlédnu se.

Je tady. Mám chuť se usmát.

Ale neudělám to.

~~~~~~~

„Pottere, co tohle podle vás je?“

„Lektvar na trávení, pane. Proč? Co je na něm špatně?“

Vrhnu k němu rychlý pohled. Podle toho, jak mu cuká kousek úst, soudím, že je rozčilený. Ron a Hermiona nás se zlou předtuchou sledují. Hermiona si opět kouše spodní ret. Ron vyjeveně zírá ze mě na profesora a zpátky. K těmto výměnám mezi námi dochází až příliš často – Snape se na mě mračí, uráží mou inteligenci, vyhrožuje mi trestem; a já se na něj dívám s výrazem, jako by mluvil o počasí. Celá třída to sleduje a dokonce i Malfoyovi je to nepříjemné.

Zazvoní zvonek a Snape zatne čelist. „Konec hodiny. Pottere, zůstaňte, kde jste.“

V klidu si začnu uklízet věci. On se nepohne. Cítím, jak na mě zírá, a trochu znervózním. Asi bych měl zkusit vypadat vystrašeně, ale nezúčastněný výraz se dostaví automaticky. V okamžiku, kdy vkročím to této místnosti, v okamžiku, kdy ho vidím, se mi z tváře vytratí emoce. Už se na to ani nemusím soustředit. Je to skoro děsivé.

Jakmile všichni studenti odejdou, mávne rukou a dveře se hlasitě zavřou. Dlouze na mě zírá a já se pod jeho pohledem nepatrně napnu. „Na co si to hrajete, Pottere? Nikdy jsem nemohl tvrdit, že bych vás považoval za dokonalého studenta, ale měl byste být normálně schopen projít mými hodinami, aniž byste totálně selhával.

Och. O tyhle urážky si říkám, co? „Udělal jsem, co jste řekl. Na mém lektvaru není nic špatného.“ Hlas mám pevný a klidný. Skoro mě rozesměje, jak to na něj zapůsobí. Chce mě rozčílit. Chce mě zlomit. Napadá mě, že jsem šťastný jen tehdy, když tohle děláme. To je znepokojivé.

„Odebírám Nebelvíru dvacet bodů za vaši drzost, kluku. Nebudu součástí vaší hry, Pottere. Pokud s tím budete pokračovat, budu nucen jít za ředitelem a říct mu, že zneužíváte lekce, které vám poskytl. Možná už by tato výuka neměla pokračovat.“

Žaludek mi poklesne a uvědomuji si, že brada zrovna tak. Dohodli jsme se, že znovu začneme o zimních prázdninách, a to je jediná věc, která mě celé pololetí drží při smyslech. Až doteď jsem si vůbec neuvědomil, jak moc se na to těším. Ani ne tak na ty lekce, jako na únik. Zkouším se omluvit, ale z pusy mi nevycházejí žádná slova. Vidím jeho úšklebek. Je spokojený. Zmetek.

„Co se děje, Pottere? Je možné, že se skutečně těšíte, až se mnou budete zamčený v jedné místnosti?“

„Divný, hm?“ Ou. To ze mě asi nemělo vypadnout. Vypadá stejně šokovaně, jako se já cítím. Na tváři se mi znovu rozprostře nezúčastněný výraz a čekám, až řekne něco urážlivého.

„Můžete jít,“ řekne, otočí se a vykročí ke svému stolu.

„To je všechno?“ slyším se říkat a pak si lámu hlavu nad tím, kdo zatraceně ovládl mou pusu. Napomenu sám sebe, abych sklapl, vzal si věci a odešel dřív, než ze sebe udělám totálního hlupáka. Příliš pozdě. Otočí se.  Pohled má vražedný. Přistihnu se, jak sebou nekontrolovatelně škubnu.

„A odebírám Nebelvíru dalších deset bodů. Ještě slovo a budeme na padesáti. A pokud budeme muset podobnou výměnou názorů projít znovu, strávíte zbytek pololetí s panem Filchem. A teď zatraceně vypadněte z mé třídy.“

Posbírám si věci a vyřítím se pryč. Venku na mě čekají Ron a Hermiona. Oba vypadají ustaraně.

Ron si odkašle a obezřetně začne: „Víš, Harry. Možná by pomohlo, kdyby ses alespoň pokusil vypadat vystrašeně, když na tebe zírá. Myslím, že to, jak se tváříš, když je kolem, je dost strašidelný.“

„Prostě to nech.“ Mlčky rázuju zpět do společenské místnosti. Ti dva se plahočí za mnou.

~~~~~~~

Probudím se zbrocený studeným potem. Zase. Noční můry se pořád vracejí. Ne ty prorocké, ale ty, které se týkají Voldemorta, ty ve skutečnosti nikdy nezmizely. V nich na mě civí mrtvá tvář Cedrika Diggoryho. Vyděšená k smrti. Otřesně bledá.

Nejsou pokaždé stejné. Dnes v noci jsme spolu na hřišti. Vidím, jak se kousek nad jeho hlavou vznáší zlatonka. Strhnu Kulový blesk a rozletím se opačným směrem v naději, že mě bude pronásledovat. Přeletím pole a ohlédnu se. Nehýbá se; a zlatonka taky ne. Vznáší se na svém koštěti blízko u země jen pár centimetrů od vítězství. A on si jí vůbec nevšímá. Letím rychle směrem k němu, a když se natáhnu po zlatonce, spatřím jeho tvář. Zamrzlou v děsu. Oči má prázdné. To, co se zlatě blýská nad jeho hlavou, není zlatonka, ale galeon. Natáhnu se po něm a spadnu z koštěte. Probudím se dřív, než dopadnu na zem.

Kdykoliv se probouzím roztřesený a zpanikařený noční můrou, má mysl se natahuje po něm. Na okamžik nastražím uši, abych zaslechl klidný, chladný hlas říct: „Pottere?“ To je vše, co kdy řekl. Ale nějak to pomáhalo. Vědět, že naslouchal. Vědět, že věděl.

Super. Takže jsem se úplně zbláznil. Předpokládám, že je dnes večer ve sklepení a děkuje své štěstěně, že už se nemusí nechat dál budit mým ubohým kňouráním. Pravděpodobně už si na to vůbec nevzpomene. Dokonce ani natolik, aby byl rád, že to skončilo. Proklínám se. Vážně bych o tom chlapovi měl přestat přemýšlet.

Přetáhnu si polštář přes hlavu a stočím se s ním k jedné straně. Tohle už je osmá noc po sobě, co můj spánek stojí za starou belu. Když jsem naposled nedokázal pořádně usnout, trvalo to šestnáct dní. Takže tak nějak doufám, že bych mohl být v polovině, a pak že mě čeká úžasná třídenní pauza před dalším záchvatem. Problém je v tom, že si lidé začínají všímat. McGonagallová se mě pořád ptá, jestli si nechci zajít promluvit s Pomfreyovou. Hagrid po mně hází ztrápené pohledy. A ačkoliv vím, že bych se na ně pro to neměl zlobit, nejraději bych Rona a Hermionu za jejich rozpačité úsměvy proklel. Lidé se kolem mě plíží po špičkách, jako kdybych měl každým momentem vyletět. Jenom on ne. On se nezměnil. Pořád je to ten samý parchant.

Tohle nepomáhá.

Opatrně roztáhnu závěs u své postele a vklouznu do pantoflí. Taťkův plášť teď používám tak často, že už jsem ho přestal uklízet do kufru. Vylovím ho zpod matrace a přehodím přes sebe. Kdykoliv se snažím proplížit ven z pokoje, napadne mě, že kouzelníci i se vší tou svou magií nakonec nejsou schopní ani opravit vrzající podlahu. Ale to je jedno. Teď už znám nebezpečná místa zpaměti a dokážu vyklouznout z nebelvírské věže skoro bez jakýchkoliv protestů opotřebovaného dřeva. Buclatá dáma se dokonce ani neobtěžuje vypadat zmateně, když se její portrét odsune pod neviditelnou silou. Jen roztržitě mávne a přiklopí se zpět, aby vzápětí znovu usnula.

Napadne mě, že tomu portrétu závidím.

Mám své tiché půlnoční procházky celkem rád. Nebo možná spíš popůlnoční procházky. Řekl bych, že dokonce i Filch přestává po určité hodině obcházet. Od začátku školy jsem před ním ještě nemusel utíkat. Předtím jsem se párkrát potkal s paní Norrisovou, ale dokonce i ona na mě přestala syčet, když jsem neviditelný. Ne že bych chodil ven každou noc. Ale celkem mě ubíjí, když tiše proklínám pravidelné oddechování svých spolubydlících. Doufal jsem, že jakmile v říjnu začne famfrpál, unavím se při něm natolik, že budu zase normálně spát. Ale pokud je to možné, tak to jen zhoršil. Ne, že by se Angelina nepokoušela vysát ze svých hráčů každou unci energie. Myslím, že je v tomhle směru snad ještě horší než Wood. Ale vyčerpání nestačí. Místo abych usnul, ležím v posteli a přemýšlím o té jediné hře, kterou jsem prohrál.

Mohu být šťastný, že mi zatím můj problém nekazí výkon na hřišti. Řekl bych, že to je jediná chvíle, kdy si připadám normálně. Dobře, tam a při hodinách Lektvarů (přestaň!). Po našem vítězství nad Havraspárem bych se možná cítil docela spokojeně, kdyby nebylo toho, že se na mě Cho odmítá byť jen podívat. Což její hře vůbec nepomáhá. Po zimních prázdninách se chystáme na zápas proti Mrzimoru. Ale na ten teď ještě myslet nechci.

Rozhlédnu se kolem sebe a zjistím, že v této části školy jsem nikdy nebyl. Portréty, kolem nichž procházím, tvrdě spí. Srdce mi tluče rozčilením a strachem. Objev nové chodby je vzrušující, ale neubráním se, abych necítil trochu úzkost, že by chodba mohla zmizet a já s ní. Možná, že se objevuje jen jednou za sto let, nebo tak něco. Nebo třeba když se narodí dědic jejího zakladatele, nebo…

Fajn, tak jsem směšný. Ale v čarodějnickém světě jeden nikdy neví.

Na konci chodby spatřím dveře do nějaké místnosti. Obezřetně se k nim přiblížím. Natáhnu se, abych se dotkl kliky, a pocítím, jak mi něco vrazí do zad.

Vykřiknu.

Otočím se a uvidím Snapea. Zírá skrz mě. V ruce má mou mapu.

„Sundejte si tu zatracenou věc. Pojďte se mnou.“

 


Kapitola 2  IYAPmenu1  Kapitola 4

Advertisements

Posted on 21.7.2016, in Harry Potter and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 10.

  1. Harry co se v noci plíží do sklepení, milované snarry klišé. 😛

    Děkuji a přeji i další spokojené čtenáře (kromě mě)

  2. Páni, Snape vážně stvořil monstrum. Harry bez výrazu, to musí být děsivé. Těším se, co bude dál. Díky 🙂

    • Jo, Harry – nevyčerpatelná studna nepřeberných emocí, který se nezúčastněným klidem – už jen ta představa je děsivá. 😀 Však i Ron s Hermionou mají co dělat, aby to rozdýchali. 😉

  3. Jaaaaaaaaj tak to bylo dost dobre, tesim se na pokracovani😁

  4. Já tuhle fázi prostě miluju! Proč si, hergot, čichám ke Snapeovi? Proč jsem zklamaný, když ho ve Velké síni nenajdu? Proč se těším, až znovu začnou individuální lekce, a proč o něm pořád přemýšlím?! To je tak… TAK! (Ňu ňu ňu.) Strašně se těším na pokračování, ta Cybele tuhle část utnula v dost nevhodnou chvíli, teda :-). Díky za krásný překlad, nesmírně si tvou češtinu užívám :-).

  5. Profesor

    Dobrá kapitola. Harry učící se zase normálně tvářit… Tohle bych tedy nečekala. A závěr mě dostal. Takhle utnutý. Aj.

    • No, dostal od Snapea speciální lekce, tak z toho teď má speciální nesnáze. To přeci Harry umí, to nás u něj vůbec nepřekvapuje. Na to on je expert.
      Další kapitola je na světě, můžeš pokračovat – tentokrát ze Severusova pohledu. 🙂
      Jsem ráda, že se ti povídka líbí.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: