Kapitola čtyři: Vzdor

Historka o jednom nočním setkání. Severus a Harry se vzájemně zrovna moc nešetří.

Užijte si to.

I tentokrát patří Hanetce velký dík za to, že Vám mě pohlídala.

PS: Příště už nás čeká závěr první knihy a s ním i konec letních prázdnin. 🙂

Kniha první: Pravda o Harrym – shrnutí

12

 

Kapitola čtyři: Vzdor

Už je zase mimo věž.

Když o tom přemýšlím, nedokážu říct, proč mu to už tak dlouho trpím. Měl jsem to utnout hned zpočátku. Musím si přiznat, že potom, co se mi ten kluk ve třídě málem sesypal, se ho zdráhám konfrontovat. Zmíněnkou vzpomínku zaženu a oklepu se hrůzou.

Po vzoru Blacka jsem si vytvořil vlastní mapku. Jsem sám sebou znechucený, že jsem na něco takového nepomyslel dřív. Předešel mě nebelvír. Toť příběh mého života. Zkoumám plánek a pozoruji, jak tečka označená štítkem H. Potter, též známá jako prokletí mé profesní existence, bezcílně bloudí kolem dokola. Začínám mít závrať už jen z toho, jak ho pozoruji, a pak si všimnu, že se právě objevila nová chodba. Vstoupí do ní, pokračuje v cestě, a pak se zastaví. Rozhodnu se využít příležitosti, abych ho chytil – což jsem měl udělat už před několika měsíci.

Přesunu se krbem do nejbližší nevyužívané kanceláře a následuji tečku chodbou. Všimnu si, že míří k místnosti nadepsané „Jen jednou za život“, a přeběhne mi mráz po zádech, když uvažuji o tom, co to může znamenat. Rád bych ho překvapil, ale jestli se jeho tečka ještě víc přiblíží k těm dveřím, budu nucen ho oslovit – abych znova zachránil jeho bídnou kůži. Jakmile zpozoruji, že samotná tečka s jmenovkou „Král Zmijozelu“ se nachází za výše jmenovaným prokletím, natáhnu ruku a pocítím, jak se střetne s  pevným, neviditelným… čímsi.

Vykřikne a já si nemohu pomoct, ale cítím uspokojení nad tím, jak dokážu být nenápadný.

Moje zadostiučinění do značné míry kazí skutečnost, že nemohu vidět vyděšený výraz toho malého mizery, neboť, jak jsem přesvědčen, se ho dokáže zbavit dřív, než se ke mně otočí. Toto nenadálé přepadení není ani zdaleka tak uspokojivé, jak by mělo být. Vypnu se do své plné výšky a nevraživě shlédnu do míst, kde předpokládám, že se krčí. Zpropadený plášť. Rozcupoval bych ho na malinkaté kousíčky, kdybych si nemyslel, že by Brumbál udělal to samé se mnou.

„Sundejte si tu zatracenou věc. Pojďte se mnou.“

Možná jsem měl vynechat tu část s ‚pojďte se mnou‘, dokud nebudu vědět, kam bych ho měl vzít. Brumbál by neudělal nic víc, než že by klukovi uštědřil povinné plácnutí přes prsty a pak by mi udělil lekci o tom, že jsem na něj příliš tvrdý. Jako obvykle. Chudinka Harry Potter. Dokonce ani McGonagallová nemá poslední dobou nervy na to, aby mu vyčinila. Snahu o jeho vyloučení jsem už úplně vzdal, jelikož jsem si jist, že raději vyrazí mě, než aby kdokoliv dal tomu klukovi trest, jaký si zaslouží. A krom toho si nemohu pomoct, abych si nevzpomněl na ty ubožáky, kteří se považují za jeho příbuzné. Takové lidi bych nepřál ani Blackovi.

No, možná, že Blackovi ano.

Stáhne si z hlavy kapuci pláště a ten obrázek mě vyděsí. Skorobezhlavé duchy zvládám. Nebelvíři naprosto bez těla – tak to nahání hrůzu. Skoro si oddechnu úlevou, když si svleče i zbytek pláště. Zírá na mě a mám dojem, že v jeho očích vidím něco jako vděčnost. To není zrovna to, v co jsem doufal.

Fajn. Tak kam teď?

Zamířím chodbou zpátky a doufám, že dojdu k nějakému rozhodnutí dříve, než bude třeba zahnout. Nepromluvil. To mi nejde na rozum. Očekával jsem, že uslyším proud výmluv, které se mu pohrnou s pusy. Rozhodnu se, že ho chytím do pasti, je mi jasné, že ten kluk se pokusí lhát.

„Stále ignorujete podružnosti, jimž my ostatní říkáme pravidla, Pottere? Nebo jste zapomněl, že studentům není dovoleno pohybovat se v noci po chodbách?“

„Můžete mi dát trest.“ Nečekaně se zastavím a otočím se k němu. Tak jako tak jsem neměl tušení, kam vlastně jdu. Zamračím se nad jeho troufalostí. Dává mi svolení, abych ho potrestal. Vážně. Ve tváři se mu zračí rezignace. Uvědomím si, že hrozba trestu ho nijak neznepokojuje, čímž se ztrácí jeho smysl. Nemluvě o tom, že to ve mně zadusí i tu trochu radosti, kterou z téhle mizerné práce mám.

„Rád bych slyšel vysvětlení,“ dovolím, aby se má zlost odrazila na hlase.

„Měl jsem noční můru.“ Jeho pohled se zasekne v tom mém. S nostalgií si vzpomenu na časy, kdy se nikdy nepodíval přímo na mě, pokud se tomu mohl vyhnout. Jeho upřímnost je nečekaná a na okamžik mě zaskočí. A pak znechutí, když ucítím, jak se ten odporný živočich, který se mi v nitru vylíhl během léta, drápe dírou v mém žaludku na světlo. Zatracený soucit. Zatracený Brumbál.

A taky zatracený H. Potter.

„Nevybavuji si, že by ve školním řádu byla klauzule, která by opravňovala studenty k toulání po chodbách po večerce, pokud mají špatné sny. Měl byste být v posteli.“ Měl bych ho vzít do postele.

Jeho postele.

Zamrká a zamyšleně semkne rty. „Proč jste ještě vzhůru?“

Nejraději bych se roztrhl vejpůl, abych mohl zmlátit tu část svého já, která téměr zodpověděla jeho otázku. Jako bych potřeboval nějaké ospravedlnění pro to, že jsem vzhůru. Jsem dospělý. Jsem profesor. Jsem…

„Král Zmijozelu?“

…jediný, kdo měl tuhle mapu vidět.

Jen zírám a mám zlost. Na něj. Na sebe. Zazubí se na mě a já docházím k přesvědčení, že občas je pro použítí některé z neodpustitelných kleteb oprávněný důvod. Nacpu plánek do hábitu a vrátím se k důvodu tohoto setkání.

„Tento týden jste venku každou noc, Pottere. Pokud máte noční můry tak často, měl byste uvažovat o vyhledání odborné pomoci.“

Vykulí oči a zacuká mu koutek úst. „Pokud jste věděl, že jsem byl venku, proč jste mě nepotrestal už dřív?“

Zatraceně.

Dobrá, pokud vypadám tak hloupě, jak se právě cítím, nejspíš připomínám Longbottoma během zkoušky.

„Ve skutenosti jsem byl tohle pololetí venku skoro každou noc.“

Ne že bych si toho nevšiml, ale proč se mi k tomu, u Merlina, přiznává? Ani u toho nemrkne. Bohorovný spratek. Jak si dovoluje mi říkat pravdu? Připraví mě tím o řeč a nohy se mi dávají opět do pohybu. S nepatrným pocitem zděšení si uvědomím, že mě unášejí zpět do mého bytu. Kluk mě následuje.

~~~~~~~

Vejdeme do mých komnat a já mu přikážu, aby se posadil. To je poprvé, kdy nedostatek nábytku v mém obývacím pokoji představuje problém. Zdá se, že si toho všiml, neboť usedá na zem. Hňup. Připravuje se na důvěrný rozhovor. Měl bych nad ním zůstat stát a využít převahu výšky, ale usednu do jediného křesla a přivolám mu židli od stolu. Zamumlá poděkování. Ošiju se. Samozřejmě jen vnitřně.

„Mluvte.“

Nejistě se na mě podívá a pak sklopí zrak ke svému plášti, který leží zmačkaný mezi námi. Hodiny odbíjí čtvrtou a já opět jednou pociťuji vděčnost za ty požehnané události, jež nazýváme sobotami.

„Od té doby, co jsme se vrátili, nedokážu spát,“ řekne a poprvé po dlouhé době se zardí. Konsternovaně zjišťuji, že mě to trochu těší. Svou pošetilost připisuji vlastní nespavosti, již odmítám spojovat s absencí klukova klidného dechu ukolébávajícího mě v noci ke spánku. Vytáčel mě. Rozhodně mi to nebylo příjemné. Tak proč pro všechno na světě jsem na to znova myslel? V duchu se proplesknu.

„Proč?“ Dokud se budu držet jednoslovných vět, dokážu si udržet přesvědčení, že jsem naštvaný, když se tímhle musím zabývat. Což také jsem. Naštvaný.

„Nevím,“ pokrčí rameny a podívá se mi do očí. Vypadá… žalostně. V očích má úpěnlivou prosbu, i když si nejsem jistý, oč přesně by chtěl prosit.

„Diggory?“ Sklopí zrak. Takže ten mrzimorský chlapec. Přikývnu. „Chtěl byste lektvar?“

Snažím se najít způsob, jak vzít svou nabídku zpět. Pomfreyová by mě stáhla z kůže, kdyby mě slyšela. Za to, že nabízím studentům lektvary, bych mohl přijít i o práci. Co to zatraceně dělám? Když mou nabídku odmítne, letmo mě napadne, jestli je má úleva zřejmá.

„To bych raději nespal.“

Hledám správná slova, abych ho napomenul, ale honem mě nic nenapadá. Kvůli něčemu ve svém výrazu, náznaku v očích, mi připadá křehký. Abych sám sebe uchránil před otevřeným výlevem emocí, netlačím na něj. Byl bych raději, kdyby se mi tu teď nesesypal. Samozřejmě, že nemůže pokračovat jako doposud. Pokud vím, jsem zatím jediný, kdo zaznamenal, že se courá po nocích. Nicméně, ostatní už si všimli, že se ten kluk změnil. Opět se stal předmětem porad učitelského sboru. „Problém s Potterem.“ Je uzavřený. Ztrácí chuť k jídlu. Neudrží pozornost. Vypadá nezdravě. Celá škola nad ním lomí rukama. Ve svých hodinách jsem si u něj až na kruhy pod očima žádné větší změny nevšiml. Od naší konfrontace se jeho pracovní výkony vrátily ke své obvyklé průměrnosti.

„Tak si nespěte. Ale pokud nepřestanete porušovat školní řád, tak vás potrestám.“

Výraz v obličeji mu ztvrdne a v očích se mu blýskne hněv. „Takže bych měl ležet v posteli a nechat se pronásledovat Cedrikovou tváří. Žádný trest nemůže být horší, než tohle, profesore.“ Jako by ta slova na mě plival.

Odebírám Nebelvíru deset bodů za vaši drzost!

„Pozor na jazyk.“ Zklamal jsi.

„Omlouvám se,“ zamumlá. To určitě.

„Mluvil jste s ředitelem?“

Další záblesk hněvu, který vystřídá stud. Zatne zuby. „Jedná se mnou, jako bych byl blázen. Všichni se mnou tak jednají.“ Znovu sklopí zrak a já se začnu cítit nepříjemně. Jestli začne brečet, přísahám, že ho omráčím. Nadechne se a znovu se na mě podívá. „Až na vás, profesore. Vy jste se nezměnil.“

To má být obvinění? Ne, to je uznání. Nevím, jak se mám s takovým výlevem sentimentu vypořádat. Tolikrát jsem toho kluka proklínal, jaký je nevděčný spratek, a najednou si přeju, aby takový zůstal. Předstírám, že jsem si ničeho nevšiml.

„Nikdo si o vás nemyslí, že jste blázen.“

„Ron s Hermionou si to myslí.“

„Pan Weasley a slečna Grangerová pravděpodobně nedokáží porozumět tomu, čím si procházíte. Jakmile to od nich přestanete očekávat, budete si moct přestat libovat v sebelítosti.“

„Bože! Já se přece nelituju! Prostě chci být jen sám. Volně se tu toulat. Není na tom co chápat.“

„Takže kvůli velkému Harry Potterovi bychom měli změnit pravidla, protože on je něco zvláštního. Je to tak?“

„JO, TO JSEM! Nikdo tady kolem nebojuje pravidelně s Voldemortem!“

„Nejste vůči ostatním právě všímavý, což?“

Jeho hněv se změní v rozpaky. Ve mně přebírá vládu vztek a pokračuji: „Můžete být rád, pane Pottere, že se nacházíte na správně straně téhle války. Zkuste v tomhle malém představení na chvíli opustit svou roli obětního beránka. Představte si, jaké to asi je pro jednoho z těch studentů, u nichž bývá Voldemort hostem u stolu. Víte, co se přihodí dětem Smrtijedů, pokud si chce Pán zla vyzkoušet loajalitu některého z nich? Možná byste se mohl zeptat pana Malfoye, jak strávil léto. Měl byste být zatraceně vděčný, že nepatříte k vyvoleným, kteří mají tu smůlu, že je považuje za příští generaci svých nohsledů.“

Je v šoku a vidím, jak nad mými slovy přemýšlí. Jsem sám se sebou celkem spokojen, že jsem přiměl kolečka v jeho hlavě k činnosti, dokud znovu nepromluví.

„Jasně. Malfoy se prakticky chlubí tím, že je Smrtijed v zácviku.“

„Pan Malfoy je pyšný a arogantní chlapec. Není jako vy, pane Pottere. Radil bych vám, abyste nevynášel soud nad lidmi, o jejichž situaci nic nevíte.“

„Je zatraceně vtipný, že to říkáte zrovna vy,“ posmívá se a já jsem vzteky bez sebe. Cítím, jak mi ve spánku pulsuje žíla, a uvědomuji si, že tuhle výměnu názorů musím ukončit dřív, než toho kluka praštím.

„Měl byste jít, pane Pottere.“

Sevře rty a přimhouří oči, než se sehne, aby zvedl svůj plášť. Rychle zamíří ke dveřím.

„Hleďte, abyste nepodnikal žádné zacházky.“

Vidím, jak se zhluboka nadechuje a tiše si přeji, aby odešel.  Dávám si předsevzetí, že nebudu kontrolovat, jestli se vrací na svou kolej, nebo ne. Obrátí se zpět ke mně a všechen jeho vztek ustupuje omluvnému výrazu. Zadržím dech a žaludek se mi zhoupne v nevysvětlitelné obavě.

„Profesore, já-“ odmlčí se, za což jsem vděčný. Chvíli ticha využívám k tomu, abych se sebral.

„Dobrou noc, pane Pottere.“

„Vrátíme se tam o zimních prázdninách?“ Zabručím a pak upjatě přikývnu. Znovu se o mě pokouší rozhořčení a říkám si, jestli budu mít dost sil, abych si přes prázdniny uchoval příčetnost. Kluk se zakření, povytáhnu obočí, když nasadí svou pokerovou tvář. Skoro se mi uleví, že ji znova vidím, když pominu fakt, že jsem mu zakázal ji využívat.

„Těšíte se na to. Řekl bych.“

„Skáču radostí,“ odvětím s notnou dávkou sarkasmu. S povděkem přijímám návrat k normálu a uvolním se. A pak se zamyslím, kdy jsem tohle naše vzájemné popichování začal považovat za normální. Zatraceně. Když se mu obličej roztáhne v nefalšovaném úsměvu, s hrůzou zjišťuji, že se mám co držet, abych mu ho nevrátil. Ačkoliv se zdráhám to přiznat, mám ho tak radši.

Stejně rychle, jako se ten úsměv objevil, se mění v grimasu a kluk se zhroutí na zem, složí si hlavu do dlaní. Z tak náhlého posunu nálady se mi motá hlava.

„Pottere?“

„Nemůžu se vrátit do věže, profesore Snape,“ zašeptá do svých kolen.

Znovu mě naštve a jsem z jeho teatrálnosti znechucený. Přede mnou nikdo slabost neprojevuje. A z dobrého důvodu.

Jsem krutý a děsivý. Jak se na to ten kluk odvážil zapomenout?

„Chápu,“ zareaguji a žasnu, jak klidně to zní. Nechápu. Chápat, to určitě. Jsem jeho dramatičností ohromený i rozhněvaný, to obojí zároveň. Předvádí mi své otevřené rány a já mám vážně chuť mu do nich nasypat sůl. A jsem sám ze sebe zděšený, když to nedokážu udělat. Dobrý bože, co se to se mnou děje? Zhluboka se nadechnu a vypravím ze sebe: „Takže plánujete zbytek noci strávit tady?“

„Můžu?“ Slyším snad v jeho hlase naději?

„V žádném případě.“ V těch slovech se odráží víc paniky, než je mi milé. Zvedne hlavu, v obličeji výraz hladovějícího štěněte. Připomíná mi svého kmotra. Ústa se mi zkroutí znechucením.

„Jenom na pár hodin. Než skončí zákaz vycházení. Prosím.“

„Nenapadlo vás, že bych třeba také šel rád spát?“ Podle toho, jak se zatvářil, zřejmě ne. Abych byl spravedlivý, mě také ne.

„To mi nevadí.“

Nevadí mu to. Jak velkorysé. Jak může někomu něco tak jednoduchého tak strašně nedocházet?. To mi nevadí. No bezva. Mně to vadí.

„Dobrá.“ Cože? „Smíte zůstat.“ Co to sakra děláš? Co tvoje práce? Tvá reputace? „Pod podmínkou, že se pokusíte spát.“ Kde? „Můžete zůstat v mé posteli, lehnu si na pohovku.“

Napadá mě, že ten dovětek jsem dodal příliš rychle. Usmívá se.

„Děkuji, pane profesore.“ Zase vděk.

Měl jsem ho raději, když jsem ho nenáviděl… a on nenáviděl mě.

Zatraceně.

 


Kapitola 3  IYAPmenu1  Kapitola 5

Advertisements

Posted on 10.8.2016, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 15.

  1. Měla jsem zrovna náladu pod psa, než jsem zjistila, že vyšel překlad další kapitoly. ^^ Moc děkuji za něj i za zlepšení dne! Těším se na pokračování.

  2. krásný rozpor v Severusovi 🙂

  3. Jsou k zulíbání, oba. Rowano, já se TAK SKVĚLE bavím!

    „Jsem dospělý. Jsem profesor. Jsem…

    „Král Zmijozelu?“

    …jediný, kdo měl tuhle mapu vidět.“

    Tak kdo nad tímhle nepoprskal monitor, má u mě korunu 🙂

    Strašně moc se mi líbí, jak oba už bez sebe trpí nespavostí. To je vývoj přesně podle mých představ. A ta předpolední věta… (ou jéééé) ♥.

    Díky moc, četlo se to nádherně, ostatně jako vždy. A já jdu na druhé kolo 🙂

  4. … předpoSlední věta, samozřejmě. Pardon.
    Ztratilo se mi na klávesnici S. Fakt, před chvílí tam ještě nebylo!

  5. A už spí v jeho posteli. Toto přišlo rychle. 😛

    Děkuji za daší kapitolu.

  6. 😀 😀 😀 hahahahahahahahaha tak to bylo husté, aby tak rychle skončil v jeho posteli jsem moc zvědavá na příští kapitolku, jestli ho tam nachytá Albus bude sranda… 😉 děkuji

  7. Belldandy a Abequa – ale děvčata!!! Severus se tak strašně snaží jednat profesionálně a korektně a vy mu to jeho úsilí takhle kazíte. Že se nestydíte. 3:-) 😀

  8. Ohromně mě baví, jak jsou oba cyničtí a sarkastičtí:-D

  9. „Král zmijozelu“ je totálně v háji 🙂 Strašně se mi líbí ty jeho myšlenkou pochody, po kterých pak následuje protichůdná reakce 😀 Jo Harry, kdybys tak věděl 🙂 Ale nastěhoval se tam rychle… Díky a těším se na pokračování.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: