Kapitola pět: Prozrazení

Uzavíráme první z knih našeho příběhu.

Severus zas jednou dochází k názoru, že některé dny by bylo lepší ani nevylézat z postele. Žere ho Potter a Brumbála by nejraději proklel snad až do třetího kolene.

Možná vám dnes občas trochu ztuhne úsměv na tváři, ale nenechte se odradit.

Korekturu i betaci mi poskytla Hanetka a já jí za to opět moc děkuji.

Také děkuji Vám všem čtenářům a zejména komentujícím, neboť právě zpětná reakce je to podstatné, co mě při překládání povzbuzuje, motivuje a těší. Takže díky moc. 🙂

Kniha první: Pravda o Harrym – shrnutí

12

 

Kapitola pět: Prozrazení

„Pottere, vstávejte.“

Zamrká, otevře oči a zívne. „Kolik je hodin?“ Tápe kolem sebe a hledá brýle. Podám mu je.

„Poledne,“ odpovím a spolknu žluč, která mě pálí v hrdle. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy spal déle než sedm hodin. Moje tělo si asi nemohlo vybrat méně vhodný okamžik k porušení zaběhlých pořádků. Vyčkávám, až se mu do tváře promítne pochopení. Když k tomu konečně dojde, vystřelí z postele a téměř mě porazí.

„A sakra,“ vyletí z něj a pak si uvědomí, kde se nachází. „Pardon. Já… Famfrpálový trénink. Angelina.“

Famfrpál. Mám co dělat, abych se udržel a neproklel ho za to, že se opovažuje přemýšlet o té stupidní hře namísto faktu, že mohu přijít o místo, a raději mu připomenu, že je prasinkový víkend.

„Počkat. Dnes se jde do Prasinek.“ Zhluboka si oddechne a padne zpět do mé postele.

Moje postel. Můj pokoj. Moje práce.

Potlačím náhlé nutkání mu ublížit a zamručím: „Pospěšte si, Pottere. Musíme si jít promluvit s ředitelem.“ Vyschne mi v krku a hlavu mám jak ve vzduchoprázdnu. Připomínám si, že tuhle práci nepotřebuji a bez ní budu mnohem šťastnější. Říkám si, že jsem plně kvalifikovaný čaroděj a pravděpodobně jsem schopný přežít bez Brumbálovy ochrany. Snažím se utišit v sobě běsnící stvůru, snažící se ze mě prodrat ven, tím, že si připomínám, že jsem byl vlastně ohleduplný. Pomohl jsem zoufalému chlapci.

Ta poslední část mi nepomohla. Myslím, že teď bych mohl i zvracet.

„Proč musíme jít za Brumbálem?“ Vypadá vystrašeně a já jsem si docela jistý, že se neobává o mé blaho.

„Protože vaší absence si všimli. Předpokládám, že pátrání je v plném proudu.“ A pokud ten příběh uslyší od vás, možná mě pouze vyhodí, a nepošlou mě do vězení kvůli obvinění ze zneužití.

Chvíli na mě upřeně zírá a všimnu si, jak mu klesá čelist. „Profesore, budete… chci říct, můžete se dostat do problémů, že jste mě… er…“

„Ne, pro bradavický učitelský sbor je naprosto běžné zvát si do svých soukromých pokojů nezletilé studenty. Možná jste si všiml zástupu chlapců z prvního ročníku, který každé ráno opouští komnaty profesorky McGonagallové.“ Odmlčím se, abych si vychutnal rozlobený ruměnec na jeho tvářích, než se od něj odvrátím. Vystartuji ke dveřím a zoufale se snažím vymyslet, co bych měl vlastně Brumbálovi říct.

Albusi, ten chlapec je natolik bláhový, aby si myslel, že jsem ten nejvhodnější, komu se může svěřovat, a je to výhradně tvoje chyba, protože jsi nás nutil spolupracovat, čímž jsi mě obral o schopnost ho zastrašit. Dvakrát se opovážil být v mé přítomnosti sentimentální a já požaduji, aby byl potrestán.

Nějak nevěřím tomu, že to bude fungovat. V duchu se modlím, abych přišel na dobrou výmluvu, proč jsem tomu klukovi dovolil přespat ve svých pokojích, dřív, než dojdu do ředitelny. Je to dlouhá cesta. Mohl bych mít štěstí. Ignoruji samolibý hlásek ve své hlavě, který prozpěvuje: Já ti to říkal – a otevřu dveře.

A skoro zemřu na infarkt. K čertu s mým štěstím.

„Dobré odpoledne, Severusi. Nebo bych měl říct dobré ráno?“

Zaplavuje mě pocit viny a v panice se mi zkřiví výraz. Instinktivně začínám sestavovat svou poslední vůli. Výraz v obličeji se mi okamžitě vyrovná do obvyklé rozvážnosti. Snažím se neoddechnout si úlevou.

„Dobrý den, Harry.“ Brumbál se kolem mě protáhne a když se otočím, vidím, že Potterovi se nedaří tak dobře, jako mně. Kdybych byl Brumbál, bez soudu bych sám sebe dal pod zámek už jen při pohledu do klukovy tváře. Vidím, jak se snaží najít slova a tiše ho proklínám. S neurčitým pocitem hořkosti si uvědomím, že se přes léto nic nenaučil. Je úplně jedno, že dokáže udržet odtažitou tvář přede mnou, když selže ve chvíli, kdy se klidný výraz stane nezbytností.

„Profesore Brumbále, to byla moje chyba. Profesor Snape mě našel minulou noc na chodbě a přivedl mě sem, aby mě potrestal.“

Já, Severus Snape, za plného duševního zdraví…

„Řekl mi, že tu můžu zůstat, když zkusím spát. Teda, doopravdy jsem si nemyslel, že usnu…“

JÁ, SEVERUS SNAPE, ZA PLNÉHO…

„Ale usnul jsem. Omlouvám se. Nechtěli jsme spát tak dlouho. Teda ne že my… spolu, víte, er…“

Do prdele s tím. Rovnou mě zabte.

Rozhodnu se, že v rámci přípravy na Mozkomorův polibek nechám oči zavřené. Raději bych ho neviděl přicházet. V úhrnu jsem vedl plný život. Své nejlepší úsilí jsem vložil do formování mladých myslí – ať už se jednalo o jakkoliv demoralizující zkušenost. Byl jsem obávaný a respektovaný stovkami nemyslících imbecilů, z nichž někteří se stali nemyslícími příživníky na významných postech. Dopustil jsem se chyb, ale vykoupil jsem se sebeobětováním a roky utrpení pro dobro společnosti. Začínám se těšit na dlouhý odpočinek, který, jak předpokládám, nastane, až mi vysají duši z těla.  Sám sebe přesvědčuji, že žít bez duše nemůže být bolestivější, než žít s ní.

Slyším Brumbála si odkašlat. Pak se rozesměje. Nahlas. Prudce otevřu oči. Vidím, že Potter má obličej zabořený v dlaních, Brumbál stojí po jeho boku a lapá po dechu. Jsem ohromený a popravdě i vyděšený. Ten chlap už je příliš starý, než aby se mohl takhle smát. Potter zvedne zrudlý obličej a obavami svraští obočí.

„Odpusťte,“ vypraví ze sebe ředitel nakonec. Povzdechne si a na jeho tvář se vrátí odporně přívětivý výraz. „Harry, můžeš se spolehnout, že ani tobě, ani profesoru Snapeovi nehrozí žádné potíže.“ Klukův obličej se s úlevou uvolní. Žaludek se mi stáhne bodavým podeztřením. „Řekl jsem panu Weasleymu a slečně Grangerové, že ti v noci nebylo dobře a přespal jsi na ošetřovně. Myslím, že bude moudré, pokud se tohoto příběhu přidržíme.“

Potter stupidně přikyvuje. Brumbál vypadá sám se sebou spokojený. Což on obvykle je.

„Tušil jsem, že bych vás mohl najít spolu, když se Severus neobjevil na snídani. Mé tušení se potvrdilo, když jsem nahlédl do jisté mapy, kterou jsem minulý rok zkonfiskoval panu Skrkovi. Ulevilo se mi, když jsem viděl, jak vy dva tvrdě spíte. Troufám si tvrdit, že ani jeden z vás se už dlouho tak dobře nevyspal.“ Kluk obrátí oči ke mně a já se bláhově pokouším Brumbálovi číst myšlenky. Má něco za lubem. Poznám to podle jeho tónu, a taky podle toho zpropadeného záblesku v očích. Z ničeho nic mě napadne otázka, co za pěšáka se ze mě nevědomky stalo. Spolknu hněv.

„Harry, měl bys teď rychle běžet na svou kolej. Pokud budeš chtít, profesorka McGonagallová tě doprovodí do Prasinek, aby ses připojil ke svým přátelům.“

Potter se na ředitele usměje a poděkuje mu. Když se otočí ke mně, jeho úsměv se změní v rozpaky. Zrudne. „Děkuju, profesore.“ Sklopí oči a spěšně přechází ke dveřím. Neohlédne se. Dívám se, jak za ním dveře zapadnou a pak se otočím ke starému muži.

„Omlouvám se, Albusi. Neměl jsem mu dovolit, aby zůstal. Už se to nebude opakovat.“

„Nesmysl, Severusi. Jsem rád, že se na tebe může obrátit.“

Zmetek.

„Albusi, nemám kvalifikaci na to, abych mohl být chlapcův poradce. A vzhledem k jeho výkonům při posledních zkouškách mám vážné pochybnosti o tom, že bychom měli jeho chování podporovat tím, že mu nabídneme zvláštní zacházení. Pokud trváte na tom, aby chlapec pokračoval ve výcviku, navrhuji, aby se tak dělo v rámci standardního vyučování. Jsem jeho profesor, ne jeho kamarád. Ten kluk má tendence si to plést.“ Samozřejmě mluvím zbytečně. Ten chlap nikdy neposlouchá, co říkám. Nakonec stejně udělám, co chce, protože on je Albus Brumbál, nejuznávanější člověk v kouzelnickém světě. Kdežto já jsem Severus Snape, jeho poskok. Ta ironie na mě dolehne, a rozhodně ne poprvé. Vyměnil jsem jeden despotický režim za jiný. Otrokem v nebi i v pekle.

Dlouho nepromluví. Nenávidím jeho hloubavé mlčení. Nechává mě, ať se dusím, zatímco pečlivě kompiluje zamítnutí mé obrany.

Prostě mi řekni, ať se spakuju, ať to máme za sebou.

„Tak si říkám, Severusi, jestli bys dnes odpoledne nemohl přijít ke mně do kanceláře na čaj.“

Viditelně ztuhnu a on předstírá, že si toho nevšiml. Pokud teď otevřu pusu, jsem si naprosto jistý, že skončím na opravdu hodně dlouhou dobu v Azkabanu. Pevně sepnu ruce za zády, abych nemohl sáhnout po své hůlce. Dávám si pozor, abych se mu nepodíval do očí, v obavě, že bych toho chlapa neúmyslně rozmetal na tisíc jiskřivých kousků.

„Hodí se mi to kolem čtvrté, Severusi.“ Usměje se a popřeje mi pěkný den.

~~~~~~~

Opouštím průchod vedoucí z Brumbálovy kanceláře a opřu se o zeď, abych se uklidnil. Už mě na čaj pozval bezpočtukrát. Za ta léta jsem si zvykl, že mám vztek a chce se mi zvracet, když z jeho kanceláře odcházím. Ještě nikdy jsem však nezažil pocit, jako by se svět propadal ve spirálách do chaosu. Předpokládám, že bych tu novotu měl ocenit.

‚Myslím, že nadešel čas, aby ses o Harrym dozvěděl pravdu.‘

Kdyby Brumbál neměl v očích ten smrtelně vážný výraz, asi bych se tomu prohlášení vysmál. Pravda o Harrym. Napadne mě, že by to mohl být název nějakého málo známého mudlovského muzikálu. Představuji si sbor nebelvírů zpívající úvodní scénu, ‚Chlapec, který přežil.‘ Mou fantazií prochází kankánovým krokem zástup Weasleyových oblečených do blyštivě zlatých sexy kalhot. Otřesu se a rychle ten obraz z mysli zaženu, než na jevišti vystoupí Voldemort se svým sólem: ‚I Potter teď zemřít by měl.‘

Hosana! Superstar!

Och, bohové. Zblázním se.

Naberu osvěžující doušek vzduchu a zamířím do sklepení. Slyším, jak vstupní halu plní studenti vracející se z návštěvy Prasinek. Nasadím svůj nejhrozivější výraz a odhodlaně procházím. Za normálních okolností mi působí nesmírné potěšení, když vidím, jak se ti spratci přede mnou krčí, uskakují mi z cesty, tisknou se ke zdem, aby se mi vyhnuli; ale tentokrát to stěží vnímám. Koutkem oka si všimnu záblesku rudých vlasů a zrychlím. Kde je Weasley, tam Potter nemůže být daleko. A nejsem si jistý, jak bych konfrontaci právě teď ustál.

Do svých komnat dorazím v rekordním čase a namířím si to přímo do ložnice, kde plánuji strávit zbytek noci nepřítomným zíráním do stropu. Když už se chystám ulehnout, všimnu si, že vedle mého polštáře leží na zmuchlané hromádce klukův plášť. Napadne mě, že se pro něj vrátí, a snažím se potlačit vzrůstající zlé tušení. Prokleju se, že mám z toho spratka strach.  Už jsem dokázal oklamat i jednoho z nejmocnějších černokněžníků všech dob. Jistě zvládnu i dospívajícího kluka s kamenným výrazem.

‚To co se ti chystám říct, Severusi, se ten chlapec nesmí dozvědět.‘

Jako bych měl potřebu o tom mluvit. To bych si dřív vyřízl jazyk, než bych byl tím, kdo mu to řekne. Nebude to příliš příjemná zkušenost, řekl bych. Třebaže mě baví toho kluka provokovat, snažím se vyhýbat jakýmkoliv hlubším emocím, než je pubertální vztek – což mi připomene, z jakého důvodu je v mé posteli ten zatracený plášť. Moje naléhavá potřeba dostat se do vodorovné polohy je nahrazena nenadálou touhou hodit všechno za hlavu a ožrat se.

S lahví brandy a knihou si sednu v ložnici na pohovku. Vlastně nemám v úmyslu tu knihu číst, ale dobře mi poslouží coby prostor, kam zaměřit oči, až si budu v duchu znovu přehrávat svůj poslední rozhovor s Brumbálem, rozhovor, který mi změnil život. Brandy mi nakonec umožní hořce se smát vlastnímu zoufalství z celé situace: pokud Potter zemře, Voldemort konečně získá opravdovou nesmrtelnost; pokud zemře Voldemort, Potter zemře stejně. Ha!

Na to brandy nestačí. Stále to není k smíchu.

‚Mám v úmyslu toho chlapce chránit tak dlouho, dokud budu živ, Severusi. Až přijde čas, Harry bude muset udělat velice obtížné rozhodnutí. Byl bych rád, kdybys tu pro něj byl, až ten čas nastane.‘

Už dávno jsem si přestal klást otázku: Proč já? Úspěšně jsem se udržel, abych ji nepoložil v Brumbálově kanceláři. Ale v tuto chvíli se vrací a pronásleduje mě. A já bych na ni velice rád dostal zatracenou odpověď. Tenká hranice, řekl. Tenká hranice, vskutku.

Rád bych tu tenkou hranici vedl středem jeho staré lebky. Když mě naverboval na tenhle úkol, mělo mi být jasné, že to nebude kvůli mým rozsáhlým znalostem v oblasti černé magie. Teď mě napadá, že dosavadní výcvik nebyl nic jiného, než ‚zkusme Pottera zaměstnat, aby neutekl a nezabil se, čímž by vytvořil trvalý problém s dočasným Pánem zla‘.

Naleju si druhou skleničku brandy, obrátím ji do sebe a hned ji zase doplním. V polovině třetí skleničky mě zasáhne náhlé poznání: Aby byl zachráněn Potterův život, musí kouzelnický svět udržet Voldemorta před tím klukem v bezpečí. Což ovšem dělá z Harryho Pottera nejhorším nepřítelem sebe samotného.

Hořce se zasměju a dopiju sklenku.

Alespoň tohle se nezměnilo.

~~~~~~~

Nevím, jak dlouho jsem tak seděl, než se ozvalo zaklepání. Dostatečně na to, abych si rozhovor s Brumbálem v duchu přehrál aspoň tisíckrát; obracel ho zas a znova naruby a zpět, a hledal na něm něco dobrého. Nic jsem nenašel, ale jsem si jist, že to později zkusím znovu – najednou se ze mě stává optimista. Klepání vytrvale zesiluje a já zamířím ke dveřím. Nepřekvapí mě, kdo to je.

Pozdraví mě nervózním: „Ahoj.“ Ustoupím stranou a nechám ho vejít. Když zavírám dveře, sám sobě připomenu, že se ode mě očekává, že se budu chovat, jako by se nic nezměnilo.  Zřejmě bych měl vyvádět stejně jako předtím, navzdory tomu, jak mi ztěžklo svědomí. Zhluboka se nadechnu a otočím se k němu.

„Další noční můra, pane Pottere?“ Můj hlas je plný hořkosti. Ale to je normální.

Zavrtí hlavou. „Přišel jsem vám jen znovu poděkovat, že jste mě tu minulou noc nechal. Neviděl jsem vás na hostině. Nespal jste, že ne?“

Rozhodnu se zareagovat nicneříkajícím zavrčením v naději, že tím oddálím naši výměnu názorů do chvíle, než vyřeším, co přesně bych mu měl říct. Kdybych dnešního odpoledne neprožil největší šok své existence, jímž došlo ke zničení i toho nejposlednějšího kousku nenávisti k tomu klukovi, očekávalo by se ode mě, že mu teď vynadám.  Měl bych říct něco o jeho pokračujícím nerespektování pravidel. Měl bych mu ozřejmit, že si nemůže zvykat chodit v noci do mých komnat.

Měl bych pokračovat ve své snaze se totálně ožrat a pokusit se zapomenout, že ten kluk vůbec kdy existoval.

„Profesore, jste v pořádku?“ Dívá se na mě se zmateným výrazem a já v duchu provádím kontrolu rysů svého obličeje. Jsem sebou tak trochu znechucený a dobře si uvědomuji, že je na mě bídný pohled. Nedostatek sebekontroly připisuji brandy.

„Měl byste být v posteli.“

Ten malý syčák se na mě zakření a zaskočí mě tím. „Věděl jsem, že to řeknete. Požádal jsem profesora Brumbála, jestli vás můžu navštívit. Takže žádná pravidla neporušuju. Dostal jsem dokonce propustku.“ Hrdě mi na důkaz ukazuje pergamen a pak dodá: „Tedy, jestli řeknete, že je to v pořádku.“

Zlostně zírám na kousek pergamenu. Ten staroch tentokrát zašel moc daleko. Souhlasil jsem, že jeho malé tajemství podržím. Hodlám pokračovat v komedii s klukovým výcvikem, abychom ho udrželi naživu, dokud se jeho smrt nestane nezbytnou. Nicméně si nehodlám nechat zasahovat do svého soukromí jen proto, že je Brumbál natolik ulítlý, aby věřil, klukovi moje společnost prospěje.

To je šílenství. Odtrhnu oči od pergamenu a zabodnu se do něj pohledem. V rysech se mu usazuje nejistota. Otevřu ústa, abych mu sdělil, že to zcela jistě v pořádku není. Hodlám mu říct, ať vypadne, a pak se uchýlit do svého tichého osamění.

„Pottere,“ začnu a následně se odmlčím, když zaznamenám, jak se jeho nejistota mění v obavy. Hlas se mi zadrhne. Proklínám toho kluka, že je tak citlivý, a proklínám i sebe, že se vůbec starám. Rezignovaně si povzdechnu. „No tak dobře. Sedněte si.“ Obsadí židli u mého stolu a já se vrátím do ložnice, abych přinesl brandy. Když už mám být neprofesionální, tak se mohu vykašlat na všechno. Podám klukovi skleničku a ignoruju ohromený výraz v jeho tváři.

Pozvedám sklenku s toužebnou vzpomínkou na muže, jímž jsem kdysi býval.

Konec první části

IYAPmenu1

Kapitola 4

Reklamy

Posted on 26.8.2016, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 8.

  1. No jo… stejně jako u originálu i tady mi napříč celou touhle kapitolou naskakovaly pasáže z části Bradavický kat Elysejského klíče…
    Myslím, že Albusovo pověstné „pro vyšší dobro“ je ve ff jedna z takřka absolutních jistot, které v povídkách člověk najde snad pokaždé. Málokdy ale tak moc lituju Severuse a jeho megazatížená bedra, jako právě v IYAP.
    „Kdybych dnešního odpoledne neprožil největší šok své existence, jímž došlo ke zničení i toho nejposlednějšího kousku nenávisti k tomu klukovi, očekávalo by se ode mě, že mu teď vynadám.“ – Chudák Severus. K tomu chlapovi byl osud vážně nebyl spravedlivý. Nejednou mě napadlo, že je to jeden z důvodů, proč jsou pro sebe Harry a Severus jako stvořeni. Ta mizérie jejich životů je fakt neutěšená; spojuje je to.
    Děkuji moc za krásný a bezchybný překlad! Nějak nám to utíká 😦 První kniha za námi, copak pěkného nám asi přichystá ta druhá??! 🙂

    • Děkuji Ti za obsáhlý a zajímavý komentář. 🙂 Když už zmiňuješ Brumbála, ten to z mého pohledu ve svém životě a se vším tím „vyšším dobrem“ také nemá úplně nejjednodušší. V mládí byl nucen vystřízlivět ze svých ideálů a postavit se proti vlastnímu milenci a přemoci ho. Aby se mu v druhé polovině života celá ta situace zopakovala, jen tentokrát musí zničit vlastního studenta – a jediným klíčem k úspěchu je tak nebo tak smrt dalšího studenta, mladého chlapce, který si toho i za těch pár let, co je na světě, stihl už tak prožít více než dost. Jednat ve vyšším zájmu a „pro vyšší dobro“ na to člověk taky potřebuje mít docela koule a poměrně dost silný žaludek. Rozhodně mu jeho úděl nezávidím. Na něm i na Severusovi se Rowlingová docela vyřádila.

  2. Profesor

    Uhmmm. V tuto chvíli nevím, co na kapitolu říci. Jen, že děkuji za její překlad. Velmi se mi líbila.

    • Jo, máš pravdu, tahle kapitola je docela – uff, no co na tohle říct? Ale neboj, světlé chvíle nás ještě čekají. A moc děkuji za odezvu. 🙂

  3. To bylo vskutku napjaté. Dá se předpokládat, že mu Severus to tajemství v opilosti nevyzradí, ale co tedy bude dělat?
    Velmi mě baví ty slovní obraty a celkově ta atmosféra, ale překládat bych to nechtěla:-D Velký obdiv tobě!

    • Jojo, tady se setkáváme s jedním z těch okamžiků, o nichž platí – sladká nevědomost. Severusovi to straší v hlavě taky. Dokud nevěděl, mohl si nádherně užívat svou bezpečnou, příjemnou zášť vůči tomu Potterovic klukovi. Ale teď, když už ví, by pořád chtěl, ale nějak už to nejde. Nebo by ho to stálo opravdu spoustu úsilí.
      Děkuji za komentář a moc mě těší, že jsi s překladem spokojená. 🙂

  4. Každý na šok reaguje jinak, ale že si Severus začne představovat danou situaci jako muzikál, to bych od něj nečekala. Inu extrémní situaci asi vyžaduje extrémní reakci. Jeho situaci mu vůbec nezávidím, nicméně je to již standardní součástí snarry povídek, že nevím, co k tomu dodat. Takže díky za překlad a těším se na pokračování 🙂

    • Hihi, také mě představa Severuse Snapea na muzikálovém představení poněkud zaskočila – a pobavila. Bez vypjatých situací se asi neobejde žádná povídka, snarry nevyjímaje. Otázkou je, jak hodně chtějí autoři své hrdiny trápit – někteří jsou tomu ochotni více, jiný méně. V jak moc trápicí náladě byla při psaní Cybele, to se nejspíš brzy dozvíme.
      Moc děkuji za komentář.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: