Kapitola jedna: Dárky

Před námi leží druhá kniha Cybeleina vyprávění. Co nám přinese? Trochu smutku, ždibec veselí, nějaké to napětí a možná i něco navíc.

První kapitolu bych ráda věnovala všem, kteří mi u prvního dílu zanechali svůj komentář: KalamityJane, belldandy, Profesor, gleti, Cora, weras, grid, lia, Agnes, Abequa, Bobo, Eigni, Achája.

A v neposlední řadě také své úžasné betě Hanetce, která se mnou neohroženě vstupuje i do druhého dílu našeho příběhu, abyste i nadále měli možnost číst to, co Cybele napsala (místo toho, co si Rowana občas navymýšlí 😉 ).

A teď už – před námi jsou vánoční svátky a s nimi i nějaké ty dárky. Užijte si čtení.

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola jedna: Dárky

„Ochrany jsou na místě, Severusi. Vše je v pořádku.“

No bezva. Zatímco Brumbál si bude užívat zimní prázdniny, včetně vánočních svátků, já budu látat odštěpy Harryho Pottera. Jistě, také to znamená, že nemusím snášet to zatracené žertování klobouku, který nikdy nepřestane Brumbála rozesmávat na můj účet. Znovu v duchu proklínám Lupina a Longbottoma. Oba mohou shnít v pekle.

„Netvař se tak ustaraně. To zvládneš.“

Zvládnu to. Jistěže to zvládnu. To o Pottera se bojím. Ten kluk se nedokáže soustředit ani na zatracený zažívací lektvar, natož na přemisťování. Bude trousit kousky sebe samotného po celém sklepení. A můžu vymyslet milión věcí, které bych během svého volna dělal raději, než abych chodil kolem a sbíral Potterovy poztrácené části. Předpokládám, že bych měl být rád, že se jedná jen o jednu místnost. Jakkoliv nerad to přiznávám, musím s Albusem souhlasit, že výcvik je nezbytný. Pokud ten hloupý kluk ještě někdy znovu padne do Voldemortových rukou, přinejmenším by měl být schopen utéct. Doufejme v tu samou naději i pro Voldemorta.

Přestaň. Zhoupne se mi žaludek, jakmile na to pomyslím, a rychle tu myšlenku zaženu. Jsem konsternován množstvím času, které potřebuji, abych dokázal potlačit Brumbálovy zprávy.  Předpokládám, že jsem vyšel ze cviku. Čtrnáct let jsem si hrál na Smrtijeda. Dovednost selektovat vzpomínky byla po tu dobu nezbytná. Byl jsem v tom skvělý, schopný oklamat dokonce i nejúčinnější metody pro zjišťování pravdy. Byl jsem svým vlastním strážcem tajemství.

Přes prázdniny se znovu procvičím.

„No, tak já půjdu. Za pár dní se zaskočím podívat, jak se vám dvěma daří. Kdyby se věci vymkly z rukou, víš, jak mě zastihnout. Dobrou noc, Severusi. A pozdravuj ode mě Harryho, ano?“

Ušklíbnu se a on se uchechtne, než za ním zapadnou dveře. Přepadne mě neodbytný pocit, že ten muž miluje mě mučit. Napadá mě, že Brumbál je sadista. Vnucuje lidem přátelství stejně, jako jim Voldemort vnucuje nepřátelství. Brumbálův osobní cejch sadismu je akceptován, protože nezanechává žádné vysledovatelné jizvy. On mi toho kluka skoro zabalil jako dárek a posadil mi ho na klín – a ani se neobtěžuje přiložit zatracený účet, abych ho mohl vyměnit za něco, co bych opravdu chtěl.

Harry Potter, okoralý biskupský chlebíček v mojí vánoční punčoše.

Přejdu ke stolu a zvednu lahev červeného vína, kterou jsem nechal dýchat.  Malá odměna, že jsem zvládl další pololetí, aniž bych proklel jediného studenta. Naliju si skleničku a jdu si sednout do nejnovějšího přírůstku ve svých komnatách: až příliš měkkého koženého křesla ve zmijozelské zeleni. Dárek od Albuse Brumbála, krále mazanosti – i  když nic neřekl. Zeptal jsem se ho na něj, a on jen šibalsky zamrkal, jak má ve zvyku. V okamžiku, kdy usednu, mé rozhořčení nad tím arogantním projevem, ač to nerad přiznávám, ze mě opadne. Mám podezření, že je na křeslo umístěno nějaké antistresové kouzlo, protože zatímco v něm sedím, mysl mi zaplaví slabé, příjemné broukání a tělo mě začne brnět.

Když tentokrát slyším zaklepání, jsem příliš spokojený, než abych se naštval. Neurčitě zalituji, že jsem tomu klukovi nedal heslo, abych nemusel vstávat. Nějaký nejasný aspekt mého vědomí, které je téměř jak pod sedativy, mi zavelí, abych vstal. Když konečně najdu znova své nohy, vynadám si, že jsem si byť jen pohrával s myšlenkou klukovi umožnit volný přístup do svých komnat. Dám si předsevzetí, že si do toho křesla nesednu, dokud je tady. Nemohl bych se  zaručit, jaké vlídnosti bych se v takovém stavu mohl dopustit.

Při tom pomyšlení se otřesu a otevřu dveře.

~~~~~~~

Od chvíle, kdy mu Brumbál poskytl propustku do mého soukromého života, uplynul už týden. S omluvami se přestal obtěžovat po třetí noci. Nyní má tu drzost se na mě široce usmívat, jakmile otevřu dveře. Navzdory mému odstrašujícímu úšklebku. Ustoupím, abych ho pustil dovnitř. Pokaždé. Mé svědomí je již unavené tím, jak mě za mou slabost proklíná, vzhledem k tomu, kolikrát už dostalo příležitost. Místo toho nalezlo zálibu ve shromažďování veškerých ukřivděných pocitů a v náhodných návalech sebeznechucení mě zaplaví všemi najednou. Tyto ataky se běžně odehrávají hned poté, co chlapce v noci vyprovodím.

Prosmekne se těsně kolem mě a já zaznamenám, že si sebou přinesl docela objemný tlumok.

„Stěhujete se sem, Pottere? Nechte mě hádat, požádal jste ředitele o dovolení, že? Možná máte další povolenku.“

Věnuje mi pohled. A obrátí oči v sloup. Nade mnou.

Tohle se stalo až příliš častým jevem. Jeho naprostá lhostejnost k mým pokusům o provokaci mě nepřestává připravovat o řeč. Každý jiný student na této škole se přede mnou krčí a spíš by se pomazlil s mandragorou, než by vyvolal můj hněv. Potter nad tím lhostejně mávne rukou. Střelím po něm kousavou poznámkou, a on jen stočí panenky vzhůru. Jeho drzost mě šokuje. Ten kluk si zemřít zaslouží.

Přestaň.

„Napadlo mě, že když stejně musíme ráno odejít a v nebelvírské věži nikdo nezbyl, že bych třeba mohl zůstat tady. Pokud to nevadí. Vezmu si tentokrát pohovku.“ Ten kluk má drzost předstírat, že mám na vybranou. Zatraceně dobře ví, že ho tu nechám. I když si za živého boha nedokážu představit, proč přesně mu to hodlám dovolit.

Máš rád jeho společnost. To rozhodně nemám.

Vyberu si cestu důstojného mlčení a na jeho nepřímou otázku neodpovím. Nechci ho vyhodit, ale odmítám mu poskytnout pozvání. Zavřu dveře a přejdu zpět ke krbu. Sednu si do křesla, které jsem si do Bradavic přemístil z panství. Slyším, jak kluk odkládá vak a přechází po pokoji.

Zírá na křeslo a pak se s pokřiveným úsměvem podívá na mě. Myslí si, že jsem ho koupil, abych mu vyšel vstříc. Rád ho zklamu.

„Byl to dárek,“ objasním.

„Od koho?“

„Od vašeho největšího fanouška.“

„Od Hagrida?“

Pozvednu obočí a ušklíbnu se. On se zazubí. Zpropadený kluk.

„Vám se nelíbí?“

„Je na něm něco podezřelého. Myslím, že by mohlo být očarované. Můžete se do něj posadit.“

Zafrká smíchy, ale nabídku využije. Sleduji, jak se v něm rozlévá ta samá úleva, kterou jsem zažil i já.  Zavřené oči se mu chvějí a já se snažím nemyslet na představy, které to vyvolává v mojí mysli. Ústa se mu zkroutí do spokojeného úsměvu a vzdychne.  Jedním lokem vypiju svou sklenku vína.

„Och můj… ó, to je příjemné,“ nestydatě vzdychá. Mlhavě si uvědomuji, že moje oči zdvojnásobily svou velikost. Poposednu v křesle a snažím se nevnímat, jak jsou jeho rty lehce pootevřené. Spokojeně zaskučí a mrknutím se jeho oči otevřou. Zasněně se na mě dívá.

„Páni. Ať už vám to křeslo dal kdokoliv, musí vás mít hodně rád. Vážně si sem nechcete sednout?“

Byl bych si býval nad tím komentářem odfrkl, jenže zvuk jeho zadrhávajícího se dechu následovaný zašeptáním „bože, to je, jako by se mě dotýkaly prsty…“ ve mně uvolní záchvat vzteku. Oči mi zoufale těknou od orgasmického kluka a přistanou na lahvi vína stojící vedle křesla, které právě sexuálně obtěžovalo mého studenta. Nakloním se přes něj, abych ji uchopil. Zamrznu, když se mého ramene dotkne ruka.

„Snape, měl byste to zkusit,“ zašeptá nepřítomně.

Mám dilema. Mohu riskovat, že se na mě v tom křesle, v němž jsem zjevně ani zdaleka nestrávil dostatek času, projeví ty samé účinky, nebo mohu dál sledovat, jak se v něm ten kluk sjíždí. Ani jedna možnost se nezdá příjemná. Nebo vhodná.

Kluk se zvedne a já tiše tleskám jeho sebeovládání. Sedne si do druhého křesla a já na něj zůstanu zírat.

„Jen do toho.“

Nepohnu se a on vstane a doslova do mě šťouchne, abych se do křesla posadil.  Přistihnu se jeho dotykem natolik omráčený, že mám co dělat, abych prostě nepřepadl dozadu. Zachytí mě hříšně měkké křeslo a bez přemýšlení se opřu. Mysl mi znovu zaplní příjemné hučení a svaly mě začnou brnět. Uvědomuji si, že vzdychám, ale nejsem schopen se ovládat. Nedokážu odhadnout, jak dlouho tam sedím, než se „prsty“ o kterých mluvil Potter, pustí do práce. Prudce otevřu oči, o nichž jsem si neuvědomoval, že je mám zavřené. Vidím, jak se na mě Potter šklebí, ale nejsem s to se přimět mu vynadat, protože ty prsty ochromily mou vůli a začaly mi zpracovávat celé tělo, čímž ze mě mámí i poslední zbytek inteligence. Někdo zasténá a uvědomím si, že jsem to byl já, ale nepamatuji se, že by mě to vyděsilo.

Tichý hlas pronese: „Veselé Vánoce, pane profesore.“

~~~~~~~

Nějak se mi povede zvednout se z křesla. Příval pochybností mě do něj téměř srazí zpět. Cítím se, asi jako kdyby moje tělo bylo dobře zpracované těsto na chleba, a moje hlava na tom je dost podobně. Kluk se natáhl na koberci před krbem a zdá se, že spí. Zaskočí mě půvab jeho tváře v teplých odlescích ohně. Tančí mu přes ni stíny, které vytváří pozoruhodnou hru iluzí. Pokleknu vedle něj a položím mu ruku na hruď, nejspíš abych ho probudil.

„Harry.“

Z ničeho nic otevře oči. Usměje se. „Jste v pořádku?“ Zvuk jeho hlasu mě vzpamatuje a cítím, jak se mi krční svaly napnou pod vší tou tíhou. „Řekl jste mi ‚Harry‘. Myslím, že vás to křeslo rozhodilo.“ Zasměje se.

„Brumbál,“ zabručím a opovržlivě se podívám na ten problematický kus nábytku. Napadne mě, že jsem chtěl říct víc než ‚Brumbál‘.

Zívne a protáhne se. „Myslím, že už bych mohl usnout. Máte tu nějakou deku navíc?“ Myšlení mi stále zaostává a jen na něj stupidně zírám. Jsem přesvědčený, že to křeslo je nebezpečný předmět černé magie, který zpomaluje svému uživateli myšlenkové procesy natolik, až i ty nejmocnější kouzelníky připraví o schopnost se bránit. Rozhodnu se dohledat jeho výrobce a vznést stížnost na ministerstvu. Proč mi Brumbál takovou věc dával? Sevře se mi žaludek. Možná to nebyl on, možná sem bylo nastražené. Mohl ho sem podstrčit Lucius, mohl vědět, že si do něj sednu a třeba plánoval využít mého zmateného stavu. Možná to mohl udělat Draco. Ví, že s tím chlapcem pracuji? Možná že zkusí dnes večer přijít a Harryho unést. Pottera, opravím se.

„Pane profesore? Určitě jste v pořádku?“

„Pottere, kolej.“ Obočí mu vyletí vzhůru. Lámu si hlavu, co se sakra stalo se zbytkem té věty.

„Proč?“

„Ne. Teď. Běž,“ procedím mezi zuby a pak provedu rozbor svého projevu. Chybějí v něm slova. Mělo to začínat nějak jako: „Nehádejte se se mnou, vy mrňavý spratku, teď na to není čas. Běžte.“ To je jedno. Zdá se, že mé sdělení pochopil. Uvědomuji si, že bych ho neměl nechat, aby šel zpátky sám. Budu ho muset doprovodit.

„Fajn, tak jo. Ale nerozumím tomu. Co se děje?“ Všimnu si, že je soustředěný, ale nehněvá se. Dojde si pro své tenisky, pak si sedne do křesla, aby si je obul. Mrmlá něco, čemu nevěnuji pozornost. Jsem příliš zaměstnaný pokusy přesvědčit svá ústa, aby vyslovila: „Nesedejte si tam.“

„Ne,“ zvládnu říct ve stejné chvíli, kdy usedne. Podívá se na mě, jako by si myslel, že jsem se zbláznil.

„Ne co?“ zeptá se nakonec.

„Křeslo. To. Já.“ Jedna část mého mozku poskládá koherentní myšlenku, ale tato část je, jak se zdá, odpojená od oblasti, která ovládá řeč. Vnímám, jak se má ústa pohybují, ale nic neslyším.

„Och. Promiňte, neměl jsem usnout, když jste byl v křesle. Ta žena, od které jsem ho koupil, mi neřekla, že vám to změní mozek na kaši.

Ta slova slyším okamžitě. Každičký zvuk má svůj vlastní smysl. Snažím se jednotlivé významy provázat dohromady a nakonec po několika minutách uspěji. Moje představa o čase byla samozřejmě nasátá do té prokleté tkaniny, takže se mohu mýlit v tom, jak dlouho mi to ve skutečnosti trvá.

„Vy? Já. Ale. Proč?“

Rozhodnu se, že nepromluvím, dokud mi mozek zase nesroste, a zaplavuje mě panika, když uvážím, že už možná nikdy nebudu schopen znovu mluvit. Zděšení v sobě skrývá podtón vzteku zaměřený na zkroušeného kluka, který tu sedí. Jsem na něj rozlícený a ještě víc mě dopaluje, že mu to nemohu říct.

„Je to váš vánoční dárek. Myslel jsem si, že by pro vás mohl být dokonalý. Myslel jsem, že by vám neuškodila trocha odpočinku. Možná byste v něm příště neměl sedět tak dlouho. Vážně by na něj mohli dát nějaké varování nebo tak něco.“

Moje mysl křičí: „Okamžitě odtud zatraceně vypadni, než tě prokleju, ty pitomče. Odcházím do postele. Dobrou noc!“

Slyším se, jak říkám: „Okamžitě. Ty. Pitomče. Postel. Dobrou.“ Kdybych se ještě dokázal červenat, možná bych to udělal. Obnovím své rozhodnutí ohledně mlčení a začnu přemýšlet, jestli bych byl schopen zvednout hůlku a pronést „Obliviate“, dřív než by se stačil kouzlu vyhnout. Chvíli na mě zírá s otevřenou pusou, a pak se s hysterickým smíchem zlomí v pase. Sevřu čelisti, abych se udržel a nepromluvil, a pak se obrátím a chvatně se vydám ke své ložnici. Slyším, jak se snaží uklidnit, zatímco sípá smíchy. Prásknu za sebou dveřmi.

~~~~~~~

Prudce otevřu oči a světlo lampy odežene obrázky nepříjemného snu. Nepamatuji si, o čem byl, ale stín smutku z něj ve mně přetrvává. Vstanu z postele a podívám se na hodiny – půl šesté. Pohlédnu směrem k pohovce a zaznamenám, že tam chlapec není. Musel se vrátit do své ložnice – možná ze strachu o život.

Nikoliv bez obav zkouším své řečnické dovednosti. Zhluboka se nadechnu a vyslovím: „Jsem Severus Snape.“ To šlo dobře. Možná něco trochu složitějšího. „Jsem Severus Snape, mistr lektvarů na škole čar a kouzel v Bradavicích, a nevolník Albuse Brumbála.“

Všechno se zdá být v pořádku a znovu propojené. Tělo mám ztuhlé a v obličeji obvyklý zamračený výraz. S úlevou si oddechnu a přejdu do obývacího pokoje, kde mám v úmyslu strávit ráno obnovováním své selektivní paměti. Držím se mizivé naděje, že se mi to povede dřív, než budu uvězněn s tím klukem v jediné místnosti. Je dost těžké zůstat v jeho přítomnosti ve střehu i bez vědomí, že by mohl každým okamžikem zemřít. Brumbálova slova mě znovu pronásledují. „Kdokoliv by lorda Voldemorta zabil, Harry zemře.“

Odfrknu si, když v sobě shledám vděk, že Pána zla je tak zatraceně těžké zabít.

Pán zla, který přežil. Jeho úspěšnost si vážně zaslouží větší uznání, než Potterovo náhodné přežití. Uspěl v provedení rituálu, jenž kromě dvou zabil každého člověka, který se o něj pokusil. Ne, neuspěl úplně, připomenu si. Dokončil z něj jen část – ale tu nejtěžší ze všech. Většina čarodějů, dokonce ani většina temných čarodějů není dost zlá, aby o tom rituálu dokonce i uvažovala. Ze všech způsobů, jak získat nesmrtelnost, si Voldemort zvolil ten nejodpornější. Nepochybně trvá na preciznosti. Jedna má část je znovu ohromená jeho mocí. Znechucená, ale ohromená.

Setřesu ze sebe tu myšlenku a jdu si sednout do svého obvyklého křesla. Opět zírám na onen prokletý přírůstek v mém obývacím pokoji a obejdu ho. Má zlost se vytratí, když si všimnu těla zkrouceného na sedadle. Povzdechnu si. Tolik k meditaci. Sednu si do protějšího křesla a sleduji spícího chlapce, zatímco ho proklínám, že minulou noc zděšeně neutekl.

Jak očima přejíždím po jeho tváři, uvolněné a bledé spánkem, zmocní se mě nepovědomá emoce. Snažím se odsunout vědomí, že jeho tvář nikdy nepozná známky stárnutí. Jeho pleť nebudou hyzdit vrásky životních zkušeností a moudrosti, které poznamenají nás ostatní. Nikdy nedoroste do krásy. Nikdy o ni ani nepřijde.

Sní. Pozoruji záchvěvy v jeho tváři, oči, které mu těkají pod víčky. Vyprahlé rty se mu pohnou pod bezhlesými slovy. Slabě zasténá a zkrabatí obočí a pak nesmyslně zamumlá. Přistihnu se, jak doufám, že se mu zdá něco příjemného, a snažím se sám sebe přesvědčit, že se chci pouze vyvarovat dalších citových výlevů. Zatajím dech, když si všimnu, jak se mu tvář zkroutí v grimase, a kousnu se do rtu neblahou předtuchou, když přestane dýchat pravidelně.

Dřív, než si uvědomím, co dělám, překonám prostor mezi oběma křesly. „Pottere,“ zašeptám a má ruka se natáhne, aby mu zatřásla ramenem. Jakmile se ho dotknu, chlapec vykřikne a divoce mává rukama, zaťatá pěst se poněkud nečekaně střetne s mým nosem. Přepadnu po zádech na zem.

Patří ti to, ty pošetilý hlupáku. Sevřu si zranění a nepřítomně přemýšlím, kam se mi složila páteř. Přijde mi, že není na svém místě.

„Och, bože. Pane profesore, já -“ Chlapec sklouzne z křesla a klečí přede mnou. Stáhne mi ruku z obličeje. „Omlouvám se. Myslel jsem, že jste… když… ehm. Mrzí mě to.“ Nejprve jsem se obával, že ho křeslo připravilo o schopnost mluvit, ale pak jsem si uvědomil, že v celých větách nikdy mluvit nedokázal.

Ten dotek byl mnohem víc znepokojivý než bolestivý. Rychle se vzpamatuji a zvednu se. „Co tu sakra děláte? Myslel jsem, že jsem vám řekl, abyste se vrátil do svého pokoje.“

„Och, já jsem se… chci říct, cítil jsem se špatně… však víte. Kvůli té záležitosti s křeslem. Měl jsem – starost. O vás. Tak jsem zůstal.“ Měl starost. Měl mít starost o to, co mu udělám, až se mi vrátí zdravý rozum. Idiot. „Ale zdá se, že už vám je dobře.“

Ano, je mi dobře. Ale jak dokázal strávit noc v tom křesle, aniž by ho proměnilo v neohrabanou blábolící loutku? „Co jste s tím křeslem provedl?“ optám se. Jeho rozpačitý úsměv se změní v potutelný úšklebek a já ho za to nesnáším.

„Použil jsem heslo.“

Čekám. Nebudu se ho ptát, které to je slovo. On chce, abych se zeptal, a čeká na to. Jeho oči se setkají s mými a vrací mi pohled, vyzývá mě. Och, zatraceně, tohle je směšné. „Fajn, hodláte mi ho říct, nebo ne?“

Samolibě se usměje a vypadá až příliš spokojený sám se sebou. „Harry.“

Samozřejmě.

IYAPmenu1

Kapitola 2

Advertisements

Posted on 19.9.2016, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 18.

  1. Profesor

    Suprové křeslo. Harry je velmi mazaný, že „použil“ Brumbála k jeho předání. Od něj by ho Severus asi nevzal, že?
    Díky za kapitolu.

    • Jo, to křeslo rozhodně vypadá, že stojí za pozornost. 😀 A asi máš pravdu, kdyby s ním Harry ke Snapeovi jen tak nakráčel, tak by ho s ním nejspíš vyhodil. A nebo možná taky ne – Severus až nápadně často Harrymu ustupuje a dává mu (skoro až s pocitem nedobrovolnosti) to, co Harry právě potřebuje. Takže třeba by měl uštěpačné poznámky, ale křeslo by nakonec přijal. Kdo ví. 😉

  2. To křeslo je výborný likvidační prostředek:-D

    • No, zbraň hromadného ničení to zrovna není – to by se muselo jednat aspoň o sedačku. Ale při zaměření na jednotlivý cíl by se dalo považovat za téměř stejně účinné jako ostřelovačská puška. 😀

  3. 😀 Souhlasím s Achájou, dokonalý. Nenapadlo nikoho takhle zničit Voldíka?

    • Čoveče, že by ho jako místo zabití jen degradovali na jednobuněčný organismus s nulovou inteligencí? Hele, to není špatný nápad! 😀

  4. Já bych si taky tak chtěla v tom křesílku změnit mozek na kaši… vlastně ne, jinak – chtěla bych sedět mimo křesílko a SLEDOVAT, jak se Severusovi mění mozek na kaši 🙂 Pobavila jsem se královsky. A taky zasnila; Severus (poprvé?) přiznal, že je mu milá Harryho společnost. Sice to samozřejmě ihned v zápětí popřel, ale první slovo platí… 🙂 Děkuju moc za další část; krásně jsem strávila tu dnešní polední pauzičku ♥

    • Podívaná by to byla nejspíš zajímavá. 😉
      A Severus má pro Harryho rozhodně určitou rostoucí slabost, i když si to odmítá přiznat. 🙂

  5. S tím křeslem existují velice krásné fanarty. 😀

    • Jj, pár obrázků jsem také viděla. Ale myslím, že se vážou až k pozdějším kapitolám. Pak bych je dala asi na FB nebo Tumbrl jako bonus ke konkrétní kapitole.

  6. Copak to křeslo ještě umí? Bylo by skvělé taky takové mít.Ale stejně si myslím,že už si Severus do křesla bez použití hesla nikdy nesedne. Nebo ano?. Skvělá kapitola,moc se těším na další!

    • Uvidíme, jestli/čím nás křeslo i Severus v něm ještě překvapí. Jako masážní bych ho domů občas brala taky. Jen si nejsem jistá, jestli bych v něm blahem neusnula a nedopadla jak Severus. V tomhle směru mi přijde malinko zákeřné, že nemá žádnou pojistku. Ale jinak super kus nábytku. 😀

  7. To byla děsivá kapitola 😀 Chudák Severus, Harry má značně navrch. V kouzelnickém světě mohou být křesla zjevně záludná – nikdy nevíte, jestli se posadíte do Křiklana, nebo něčeho co vám úplně zavaří mozek 😀 Díky za kapitolu.

  8. Snape si připustil tu nejhorší možnost ze všech a jako pravý Zmijozel bude chtít využít každou nabídnutou možnost, „kdokoliv by Voldemorta zabil, Harry to nepřežije,“ je sice nejhorší černou magií, ale od Brumbála je značně pošetilé, že to vyslovil. Zasévat smutek, nesklidit plnost. Snape by měl Harryho naučit, jak volit cestu zbývajícím životem, aby nepromarnil ani chviličku a kromě studia našel i něco dobrého, pro co bude ochotný bojovat. Relaxační křeslo je vtipný vánoční dárek. Třeba mu pomůže ke splnění mise. Díky za novou kapitolu.

    • To máš těžký. Severus do Brumbála kvůli Harrymu tak dlouho rejpal a ryl, že je to protěžovaný zlatý chlapeček a proč to všechno, až to Brumbál prostě nevydržel a všechno na něj vybalil. Každá akce vyvolá nějakou reakci a když klacíkem dlouho dloubeš do vosího hnízda, nesmíš se pak divit, že odejdeš se žihadly.
      Křeslo jako dárek se Harrymu vážně povedlo – i ta kamufláž s předáním. 😀

  9. To křeslo je bezvadné! Stejně tak Severus a mozkem na kaši. 😀 Pěkná kapitola, díky za ni. (:

    • Jj, Severuse odpočinek v křesle pěkně smetl, to se musí přiznat. Je to velice záludný kus nábytku, i když má záda by si ho asi občas nechala líbit. 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: