Kapitola dva: Výcvik

 

Tuhle kapitolu jsem měla původně připravenou k vydání až na zítra, ale protože dnes máme ten státní svátek a pravděpodobně ne všichni se chystají někam na výlet, rozhodla jsem se Vás potěšit trochou nového čtení už dnes. 🙂

Pánům začaly vánoční prázdniny. Jistě si z minulých kapitol pamatujete, že Harry se na ně těšil především proto, že se měl se svým ne zas tak oblíbeným profesorem vrátit zpět do jejich útočiště z letních měsíců.

Severus se na vánoční volno přesně z toho samého důvodu ale vůbec netěší. Běh času (ani kalendáře) však nejde ani popostrčit, ani zastavit, takže se spolu s našimi dvěma hrdiny vracíme zpět na místo činu.

I obsah dnešní kapitoly pro Vás pohlídala a usměrnila Hanetka, za což jí patří můj (a předpokládám, že i Váš) velký dík. A také se musím svěřit, jak nesmírně mě potěšily a povzbudily Vaše komentáře u minulé kapitoly. Děkuji všem za ně.

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola dvě: Výcvik

„Tak s čím protentokrát začneme?“

„S přenášením.“

Poklesne mu čelist a v jeho očích zahlédnu obavu. Ten kluk o tom nakonec ví dost, aby si uvědomoval, že má být vyděšený. Téměř to na mě udělá dojem.

„Ale vždyť na to nejsem dost starý.“

„Najednou taková obava o dodržování pravidel, Pottere?“

Samozřejmě, že to nemá nic společného s dodržováním zákonů. Ale byl by rád, kdybych si to myslel. S požitkem sleduji, jak v něm vzplane ta jeho zatracená nebelvírská udatnost.

„To jen, co když, však víte… er… ztratím. Něco.“

Dovolím si zlověstný úšklebek. V třepotavých stínech vrhaných pochodněmi v místnosti nejspíš vypadám naprosto ďábelsky. Nervózně polkne a ošije se. Přemýšlím, jestli bych mu měl říct, že s ochranami, které jsou tu použité, je to pro něj poměrně bezpečné, a že všechny části jeho těla mu zůstanou, tedy, že zůstanou v jedné místnosti s ním. Ne. Jen ať se kroutí.

„Pak navrhuji, abyste to provedl správně.“

Vyvalí oči a tupě přikývne. Zhluboka se nadechne a očividně k úkolu sbírá odvahu.

„Začneme dnes odpoledne. Možná byste se chtěl předtím zkusit trochu víc vyspat. Odmítám někde pobíhat a hledat vaši hlavu jen proto, že se nedokážete pořádně soustředit.“

Mrkne. Pak přikývne. Znovu zamrká. Ještě jednou kývne, přejde místnost k dvoulůžku a s povzdechem se na něj po zádech svalí. Následuji ho a lehnu si na vedlejší postel, ale je mi jasné, že neusnu. Pokud ten kluk zůstane zticha, hodlám se věnovat svému vlastnímu cvičení. Slyším, jak si sundává boty a zalézá pod přikrývky.

Zhluboka se nadechnu a soustředím se, abych veškerou svou energii přesměroval ze svého těla do mysli. Autotrénink v potlačování informací podle vlastní vůle je velice obtížné zvládnout. Poprvé jsem si tuto dovednost osvojil coby Smrtijed a následně jsem ji používal proti nim jako Brumbálův zvěd během období, kdy jsem byl povoláván do nejužšího kruhu. Trik je v tom nabalit všechny informace a pocity, které se k nim vážou, k náhodnému a zdánlivě nesouvisejícímu klíčovému slovu. V tomto případě jsem zvolil slovo mókša, které musím neoddělitelně navázat ke své představě o Harrym Potterovi, takže ta nebude úplně ztracená. Jakmile bude proces dokončen, žádné mučení ani Veritasérum už informaci nedokážou rozluštit. To slovo bude něco jako červený prapor, a pokud vše půjde podle plánu, budu si uvědomovat, že existuje informace, která se v něm ukrývá, ale budu-li se k ní chtít dostat, budu muset provést dešifrovací proces pod autohypnózou.

Mohu se jen dohadovat, z jakého důvodu to tentokrát ještě nezafungovalo. Dříve, když jsem tuto techniku využíval, jednalo se o otázku života a smrti. Tentokrát má ochránit pouze mou příčetnost. Pud psychické sebezáchovy. Solidarita, kterou ve mně probouzí znalost chlapcova osudu, mě připravuje o odhodlání; a cítit cokoliv ve smyslu mlhavé povinnosti ohledně chlapcova bezpečí je nepřípustné. Nehledě na to, jak je to nebezpečné.

Začnu se soustředit na to slovo, udržuji si v mysli jeho čistý obraz, dokud není prosycen každým mým nádechem, každým úderem srdce. Jakmile v mém vědomí není nic jiného než dané slovo, přehraji si rozhovor s Brumbálem.

„Myslím, že nadešel čas, aby ses o Harrym dozvěděl pravdu. To, co se ti chystám říct, Severusi, se ten chlapec nesmí dozvědět. Ale myslím, že je načase, aby sis uvědomil, jak důležitá tvá práce je…“

Z jeho slov se stávají vlákna, z nichž je slovo mókša utkané.  Vybavuji si pocit obavy a neblahé předtuchy, které ten okamžik neustále prostupují.

„Jsem si jistý, že je ti známo Voldemortovo hledání nesmrtelnosti. Vyzkoušel množství kouzel, než vybral jediné – možná to nejtemnější a nejzlověstnější. Rituál má dvě části. První část potřebuje roky příprav a je nesmírně bolestivá. Vyžaduje vytržení duše z těla. Většina lidí zemře dříve, než se jim to podaří. Voldemort první úkol splnil.“

Nevolnost. Vztek. Neurčitý pocit ohromení s nádechem závisti. Tytéž emoce ve mně znovu běsní. Proudí mými žilami a já je odčerpávám do toho slova.

„Aby tento rituál přežil…“

„Profesore Snape?“

Tlumený hlas mě volá zpátky a na okamžik jsem dezorientovaný. Otevřu oči, postupně vnímám své tělo, chlad v místnosti, chlapce na posteli vedle sebe. To slovo se v mém vědomí rozplývá a je smeteno jako prach. Zatraceně.

~~~~~~~

„Jste vzhůru?“

Dřív, než tomu stihnu zabránit, moje hrdlo opustí frustrované zaúpění. „Co se děje?“ vyštěknu.

„Můžu umřít?“ zeptá se a já zpanikařím.

„Myslím, kdybych se odštěpil.“

Přemýšlím, jestli je má úleva slyšitelná. „Nebuďte směsný, Pottere. Vážně si myslíte, že by vás ředitel nechal zemřít?“ Ta věta nad mou postelí chvíli visí, než spadne a udeří mě tvrdě do žaludku. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil. „Ne, nemůžete zemřít. To nejhorší, co se vám může stát, je, že budete nenapravitelně znetvořený,“ uklidňuji ho a ušklíbnu se, když si představím výraz jeho tváře.

„Ale jak je to možné? Chci říct, jak může být člověk roztrhaný na kusy a žít?“

Ten kluk myslí jako mudla. A ještě k tomu hloupý mudla. Uvažoval někdy nad tím, jak může vzít kus nějakého harampádí a přenést se pomocí něj na úplně jiné místo? Ne. Napadlo ho někdy, aby se zeptal, jak se jeho psychopatický kmotr mohl změnit v čokla, aniž by prodělal nějakou výraznější změnu svých intelektuálních schopností? Ne. Nebo jak si byl  Voldemort schopen vyrvat duši z těla a stále žít?

Jistě, o tomhle neví.

„Zodpovězení vaší otázky, pane Pottere, by si vyžádalo to nepatrné množství času, které máme k dokončení vaší instruktáže. Ve zkratce, jste schopen přežít, protože ony části nejsou od vašeho těla oddělené. Jsou od něj pouze vzdálené. Pokud si přejete dozvědět se něco víc o fyzikální magii, doporučuji vám výpravu do knihovny. Nebo se možná můžete zeptat slečny Grangerové. Jsem si jistý, že o této problematice zhltala několik stovek knih. Nyní zmlkněte a jděte spát.“

„Neunavuje vás to někdy být pořád tak nepříjemný?“ V jeho hlasu nebyla ani stopa po zlosti. Otázku položil s nezaujatou zvídavostí. Což to celé dělalo ještě nesnesitelnější. Jak se odvažuje se mě ptát?

„Požaduji vaši omluvu!“

„Protože to nemyslíte vážně.“ To teda myslím, volá mé svědomí s dětinským pobouřením. „Teda uvnitř.“

„Jakkoliv fascinující může být slyšet od vás analýzu mého nitra, Pottere, musím trvat na tom, abyste si uvědomil, s kým mluvíte. Možná jste na to zapomněl, ale já jsem váš profesor. Očekávám, že mi projevíte respekt, který mému postu náleží. Je to jasné?“ Hlas se mi třese potlačovanou zlostí a ohromením, že zase jednou překročil naprosto zřetelnou hranici mezi našimi pozicemi. Ztichne a mě zaplaví náhlý pocit triumfu. Ten rychle vystřídá záchvat rozčilení, když ten kluk pokračuje.

„Nejsem neuctivý. Jen jsem myslel…“ Odmlčí se a můj mozek rychle sestavuje poznámku, která by mu zavřela pusu. Začínám přemýšlet o tom, jestli je něco takového vůbec možné. „Víte, včera večer, když jste seděl v tom křesle, vypadal jste tak… jinak. Myslím váš obličej. Vypadal jste, já nevím, spokojený. Bylo to hezké. Jen si přeju, aby ostatní lidé věděli, jaký doopravdy jste.“

Jaký doopravdy jsem. Merlin mi pomoz, ale jsem zvědavý. Rozhodnu se nechat toho kluka, aby si dál zakopával o jazyk a topil se ve vlastní pošetilosti. „Chápu. A jaký doopravdy jsem, pane Pottere? Prosím, osviťte mě svým pronikavým vhledem do mého bytí.“

Slyším ho, jak usedá, a cítím na sobě jeho pohled. Nedokážu se přimět, abych se na něj podíval. „Dobře, pro začátek jste nemožný. A jste sarkastický a jízlivý. Ale pod tím vším jste ve skutečnosti laskavý člověk.“ Ten mrňavý syčák. Jak se opovažuje? Zaskřípu zuby a on pokračuje. „Myslím, že vás sakra vytáčím. Ale stejně děláte všechno, co můžete, abyste mi pomohl. A nemůžete tvrdit, že je to všechno jenom kvůli Brumbálovi. Kvůli tomu, že jste mě tehdy v noci nechal ve svém pokoji, jste mohl ztratit práci, ale stejně jste mě tam nechal. A Brumbál vás nenutil, abyste mi dovolil vás v noci navštěvovat. Jen mi dal povolení. Mohl jste říct ne, ale neřekl. Vím, že mě nemáte rád, takže to není ten důvod. Jediné vysvětlení je, že někde hluboko uvnitř jste dobrý člověk. Myslím, že to samé byste udělal i pro kohokoliv jiného.“

Nechám Pottera domluvit a každé slovo, které pronese, přidá další uhlík do výhně, která živí můj vztek. Jsem ohromený. Nevím, na které z obvinění reagovat nejdřív. Ten kluk mě zahnal do kouta. Pokud řeknu, že pro kohokoliv jiného bych to nedělal, mohl by dojít k absurdnímu závěru, že mi na něm záleží. Pokud nepopřu, že se zabývám pomocí lidem, dobere se stejně nesmyslného úsudku, že jsem laskavý. Jak jinak.

„Napadlo vás, pane Pottere, že snáším vaši přítomnost jednoduše proto, že patetické předvádění sentimentu, jímž mě obtěžujete toto pololetí, mě znechucuje až do té míry, že bych raději toleroval, jak neustále v noci strašíte v mém pokoji, než abych byl svědkem vašich melodramatických scén?“ Pohlédnu na něj a jeho tvář je zcela bez výrazu. Zaplaví mě úleva.

„Je to pravda?“ Hlas se mu zlomí, odkašle si a řekne: „Tohle vážně cítíte?“ Zachvěji se a namlouvám si, že je to kvůli chladnému vzduchu a nemá to nic společného s tím, co slyším v jeho hlase. Zatvrdím se a odpovím.

„Ne, Pottere. Ve skutečnosti je mou touhou hrát si na poradce pro problémové kluky.“

„Takže si myslíte, že jsem blázen. V tom případě se omlouvám, pane profesore, od teď už se mým sentimentem nebudete muset zabývat.“

„Můj bože. Pottere, přestaňte se chovat jako dítě. Nedovolím vám, abyste si přede mnou hrál na mučedníka.“

Lehne si a otočí se ke mně zády. Vstanu z postele a zkouším se rozhodnout, jestli jsem nebo nejsem šťastný, že jsem vzkřísil klukovu averzi vůči sobě. Mé svědomí mi tleská; nějaká moje méně výrazná stránka mě proklíná, že jsem necitlivý hajzl.

Naštěstí mé svědomí úspěšně  profackovalo tu druhou část k poslušnosti.

~~~~~~~

„Soustřeďte se, Pottere.“ Naše první dva pokusy vyšly relativně dobře. Vlastně lépe, než jsem očekával. Vyvolání strachu, jak jsem si připomněl, je jednou z nejefektivnějších vyučovacích metod. Ve svých hodinách ji využívám už celé roky. Pokud se studenti bojí, dávají větší pozor na to, co dělají. Existují pochopitelně výjimky. Neville Longbottom  nemůže zvládnout udělat nic správně, ani když hledí do tváře strachu z umírání a bolestivé smrti.

Samozřejmě jsem naprosto šokován zhnusením, které se přese mě přelévá, když musím připojovat části těla, které nechává za sebou. Na chlapce beze rtů je znepokojující pohled. Stěží skrývá své rozpaky a ponížení jeho koncentraci nesvědčí.

„Pamatujte, že si potřebujete být vědom každé části svého těla až po nehty na prstech. I barvy vlasů. Představte si sám sebe jako celek. Máte ten obraz před sebou?“ Zhluboka se nadechne a zavře oči. Po chvíli přikývne. „Dobře. Nyní tu představu přeneste na druhou stranu místnosti. Do toho.“ Soustředěním svraští obočí a najednou se ozve pop a on zmizí.

Dobře… více méně.

Dojde mi, že jsem ho zapomněl upozornit, že by si měl být vědom i svého oděvu. V okamžiku, kdy z druhé strany místnosti zaslechnu pop, vidím, jak se jeho věci snášejí k zemi. Unikne mu tiché vyjeknutí a koutkem oka zahlédnu, jak k zemi padne záblesk holé kůže. Exploduji ve výbuchu smíchu.

Rozjařenost okamžiku pronikne skrz napětí, které mezi námi narostlo od našeho ranního sporu. Kluk jednal až do teď profesionálně a poslušně a já si říkám, že jsem za to vděčný. Alespoň bych být měl. Ačkoliv kvůli tomu nejsem nešťastný, nejsem jaksi tak úplně spokojený, jak jsem si myslel, že budu. Jeho prázdný výraz není pokusem o hraní hry. Nepoužívá ho, aby mě vytočil. Chrání se. Nebo možná mě. Nejspíš oba.

Opatrně sesbírám jeho šaty tak, abych se ujistil, že z nich nevypadnou žádné kousky. Nevypadnou. Což znamená, že to ten kluk zvládl. To není žádná maličkost po pouhých třech pokusech. To jediné, co zbývá, je procvičování, aby to dokázal zvládnout bez přemýšlení. Potěšen naším pokrokem přejdu místnost a podám mu oblečení. Vytrhne mi ho a otočí se ke mně zády.

„Jsem ohromený, Pottere. Zvládl jste to lépe, než bych očekával.“

„Jo. Zatraceně skvěle,“ zavrčí. „Pardon, já vím. Jazyk.“

„To se stane každému, Pottere. Přemisťování je velice obtížná disciplína. Buďte rád, že jste ztratil pouze trenýrky. Mohlo to být mnohem horší.“

„Fajn. Už se můžete otočit.“

Obrátím se, když si začne oblékat tričko. Pohled se mi zachytí na sotva patrné stezce černých chloupků pod jeho pupkem vedoucí do džín a nestihnu od ní odrhnout oči dřív, než přes ni stáhne dolů tričko. Když zvednu zrak, setkám se s jeho pohledem a zaznamenám, že si všiml, jak na něj zírám.  Hledám v jeho očích strach, který v nich očekávám, ale nenajdu ho. Dívá se na mě s neurčitým zábleskem zmatku v očích, narušeném něčím… dalším. Provinile uhnu pohledem.

„Myslím, že bychom si měli dát přestávku,“ řeknu a pak se prokleji za to, jak zadýchaně to zní. Vytáhnu hůlku a přivolám z Bradavic čaj a sendviče. Zatímco sedím u stolu, pokouším se zatratit představy, které, jak se zdá, byly nyní vpálené do mého vědomí. O chvíli později mě následuje a usedne.

Jí v tichosti. Dusím se nad sebou znechucením.

~~~~~~~~

„Brýtro.“

Sedí na posteli se zkříženýma nohama a zdá se, že mě pozoruje. Zamrkám, abych odehnal spánek.

„Kolik je?“ Podívám se na hodiny na nočním stolku a znovu zamrkám, abych se ujistil, že vidím správně. „Pottere, proč jste vzhůru ve tři ráno?“ Stupidní otázka.

„Nebyl jsem unavený,“ zalže. Spal dřív, než se mně samotnému podařilo usnout. Posadím se a rozsvítím lampu. Teď na něj pořádně vidím a všimnu si, že okraje očí za jeho brýlemi jsou zarudlé nevyspáním. Chabě se usměje. „Promiňte, jestli jsem vás vzbudil.“

„Nevzbudil. Měl…“ jsem sen. Velice znepokojivý a ne tak úplně nepříjemný sen,  který se mi k mé hanbě objevil v hlavě. Co to se mnou sakra je? Tomu klukovi je patnáct. Žaludek se mi zhoupne nad představami, které mi problesknou myslí. Doslova potřesu hlavou, abych je zahnal. „Nevzbudil jste mě.“

„Usmíval jste se. Škoda, že jste se vzbudil,“ řekne tlumeně a pak vypadá, jako by si ve svém výroku uvědomil vlastní doznání. „Ne že bych… ehm, ne. To je jedno. Pardon.“ Klesne zpět do peřin, ale oči má stále otevřené.

„Pottere-“

„Jen jsem vás sledoval, protože mě to uklidňuje. Omlouvám se. Už se to znovu nestane.“ V jeho hlase zní zlost a rozhořčení.  Říkám si, že bych na něj měl promluvit, ale nedokážu se k tomu přimět. Pokud jde o něj, celé dva týdny, které jsme tu byli, přede mnou udržel skrytou téměř každou emoci. Nemohu ho trestat za to, že mě sleduje ve spaní. Sám jsem ho pozoroval bezpočtukrát. Je to docela uklidňující. A pokud se potřeboval uklidnit, tak…

„Co se vám zdálo?“ zeptám se, čímž se připravím o titul ‚Opovrženíhodný hajzl bez srdce‘, o jehož udržení jsem se tak snažil.

„Neměl jsem -“ začne a pak si povzdechne. „Nechci o tom mluvit.“

„Dobře. Tak mi jen řekněte, jestli to má cokoliv společného s Voldemortem.“ V hlase mi zní netrpělivost a já se za ni prokleju. A pak si lámu hlavu, proč bych si za něco takového měl spílat. Dá se to víc než očekávat. Kluk je prostě paličatý.

„Ne. Vážně, o nic se nejednalo.“

Sevřu rty, abych udržel jazyk za zuby a nevynadal mu. Až když se dostatečně uklidním, promluvím. „Ne že by to byla moje starost, ale myslím si, že pokud o tom nebudete mluvit a budete to držet v sobě, tak se přes to nikdy nepřenesete.“ A je to. S oficiální platností se stávám klukovým terapeutem. Budete litovat. Já už lituji.

„Řekl jsem, že to nic není. Bože, jste ta nejkomplikovanější osoba, jakou jsem kdy potkal.“ Obrátí se čelem ke mně. Oči má přivřené a plné vzteku. Zadrhne se mi dech. „V jednu chvíli mě nazýváte zatraceným ufňukaným děckem a v následující minutě očekáváte, že si vám vyleju srdce. Možná jste to vy, kdo se potřebuje vyrovnat s minulostí, profesore!“ Praští sebou na záda a zakryje si tvář. Pohrdavě na něj zírám a předstírám, že netrefil hřebík na hlavičku.

„Pottere-“

„Jo, já vím. Můj tón.“

Mrňavý drzý trouba. „Coby váš profesor jsem povinen dohlédnout na vaše zdraví.“

Pobouřením si odfrkne. „Neobtěžujte se. Mám kolem sebe dost lidí, kteří se starají o moje blaho.“ Tiše souhlasím a chystám se to učinit i slovně, než si ztěžka povzdechne a řekne: „Můžeme toho, prosím, nechat? Nechci se s vámi hádat, pane profesore. Omlouvám se za to, co jsem řekl.“ Hlas se mu pod tíhou prosby zlomí a má vlastní zlost kamsi mizí.

Zavřu oči a přehrávám si naši rozepři v hlavě. Dojde mi, že její hlavní smysl se postupně kdesi ztratil a že jsem jaksi zmatený. Najednou mám směšný pocit, že oba dva, já i on, hodláme zbytek noci strávit přemítáním, až z toho nakonec zešílíme. Je jen jediný způsob, jak situaci napravit.

Ne.

„Pottere…“

Nedělej to.

„Omlouvám se.“

Ty zbabělá kryso.

„Měl byste vědět, že jsem svou nabídku si s vámi promluvit myslel vážně a stále platí. Jen velmi málo lidí si dokáže uvědomit, čím procházíte, ale myslím, že se mezi ně mohu počítat.“

Ticho, které následuje po mé nabídce, je natolik dlouhé, že hloupá potvora, která ji učinila, utrpí důkladný výprask od mého svědomí, pýchy a kupodivu i od mého srdce. Nakonec ticho prolomí nucený smích. „Díky, profesore. Ale vážně to nechápete.“ Ten mrňavej zmetek. Jak se odvažuje odmítnout mou velkorysost? Co ještě chce? Abych šel k němu a pohladil ho po vlasech jako máma?

„Zatraceně, Pottere. Jestli mi neřeknete, co vás trápí, prokleju vás za to, že si ze mě děláte blázny.“

„Ale profesore, nemůžu -“

„Pottere, vyklopte to.“

„Jsem gay,“ vyhrkne. „Myslím.“

Má pravdu. Nechápu to.  Ještě zbývá zkrotit jednu věc, než se můj mozek začne znovu zabývat tím, čím má. Najednou ze svého kufru zaslechnu zřetelný hlas lahve brandy, jak mě volá. Vstanu z postele, abych ji vytáhl, a zároveň učiním předsevzetí, že znovu začnu poslouchat své svědomí. Jen co se vzpamatuje ze šoku.

Kapitola 1IYAPmenu1Kapitola 3

Advertisements

Posted on 28.9.2016, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 12.

  1. Moc děkuji za novou kapitolu, líbí se mi, jak je tu Harry tak nějak upřímný, hodně se snaží studovat, pracuje opravdu tvrdě na svých mentálních schopnostech.

    • Tak on mu v tom nejspíš právě hodně pomáhá i strach, že by mohl poztrácet po světě některé své kousky těla. A to, jak se do něj Snape opřel kvůli jeho psychickému rozpoložení mu asi taky trochu dodalo takovou tu vzdorovitou sílu se sebou něco dělat. Ale máš pravdu, dokáže tu být občas dost otevřený. Na Severusův vkus někdy až moc. 😀

  2. Profesor

    Pěkná kapitola. Potěšila mě. Líbí se mi tu Harry, i Severusovy vnitřní boje.

    • Ano, oba mají občas zajímavý rozpor mezi tím, co říkají a dělají a mezi tím, co si vlastně myslí. Určitě stojí za to to sledovat. 🙂

  3. Skvělá kapitola ! Harryho upřímnost a doznání. Severus je tu báječný , skvěle vystihnutý . Děkuji a těším se na další kapitolu

    • Zrovna z Harryho doznání Severus nevypadá ani trochu šťastně. Tak uvidíme v další kapitole, jak se s tím oba popasují. 🙂

  4. krásná kapitola děkuji

  5. Nejenom že Snape už je poměrně schizofrenní, ale podle toho posledního odstavce má i náběh k tomu být alkoholik – volající lahev, to už je na pováženou 😀 Díky za překlad a těším se na pokračování.

    • 😀 A ty se mu divíš, potom, co všechno musí od Harryho a Brumbála snést? Ale zas, víš co se říká – těžko na bojišti… Ona se mu tahle duševní posilovna třeba bude ještě hodit. 😉 Pokračování tu bude do deseti dnů.

  6. „Ale pod tím vším jste ve skutečnosti laskavý člověk.“ Ten mrňavý syčák. Jak se opovažuje?
    🙂
    Tak v téhle kapitole je zase takového vtipu, že se směju vážně i nahlas 🙂
    No. A potom ta část s tričkem. Lépe řečeno ta část s tričkem, když Severus zahlédl kousek nahého Harryho. Harryho, který tentokrát nebyl v nebezpečí života, nebyl zakrvácený ani jinak zraněný. Musela to být pro Snapea docela horká chvilka, když zjistil, co s ním kousek Potterovy holé, nezraněné kůže dělá, ne? Prima! 🙂
    A Severusova omluva… dojala mě. Nevím sice úplně, jestli jí věřím bezvýhradně, ale rozhodně byla na místě, a byla podaná velmi přijatelně.
    Děkuju za další část. Strašně se vždycky těším na volnou chvilku, když na FB zahlásíš, že jsi publikovala. Mám pak moc, moc pěkný den, díky ♥

    • Jsem ráda, že si povídka dokázala takhle získat tvou přízeň. 🙂
      A co se týče Severuse? Ano, myslím, že poslední dobou dost překvapuje sám sebe. A nejsem si jistá, jestli vždy jen tím pozitivním způsobem. Harry mu dává dost zabrat. 😀 Dneska to byl jen kousíček kůže a zítra, kdo ví? 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: