Kapitola tři: Porouchání

Dnes pokračujeme tam, kde jsme v minulém vyprávění skončili – v okamžiku Harryho nečekané sdílnosti, která Severusem poněkud otřese a o kousek blíž ho postrčí k alkoholismu (že, Agnes? 😉 ).

Ale malé varování si zasloužíte. Ne snad v doporučení přiměřeného věku – ale nebude to zas až tak úplná selanka. No, neztrácejte odvahu a směle do čtení, myslím si, že stojí zato.

 

Hanetka mě stále pozorně hlídá, kontroluje, opravuje a poskytuje mi konzultace a já jí za to moc děkuji. ❤

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola tři: Porouchání

„Omlouvám se, neměl jsem vám to říkat.“

„To máte teda zatraceně pravdu, že jste neměl. Proč jste mi to řekl?“ vyštěknu a pak se zhluboka napiji ze své skleničky. „Vážně, Pottere. Proč jste si ze všech problémů, se kterými jste se mi mohl svěřit, zatraceně vybral právě tenhle?“

Sedí v křesle naproti mně a pokrčí rameny; oči upírá na podlahu mezi námi. „Říkal jsem vám, že byste to nechtěl vědět, ale naléhal jste. A navíc už jste to stejně uhádl.“

„Cože?“ O čem to sakra mluví?

„Minule, když jsme tu byli.“

Pátrám v paměti, až tu vzpomínku najdu. Vy jste nejspíš také buzík. Rozbolí mě žaludek. Tupec! „Pottere, jen jsem se vás snažil provokovat. Dovolte, abych vás ubezpečil, že tahle novinka je pro mě absolutním překvapením.“ Ale o to tady vlastně nejde. „A když jsem vám nabídl, že si můžeme promluvit, týkalo se to vašich snů.“

Zlostně se na něj zadívám. Na moment se setká s mýma očima a pak uhne pohledem. Myslím, že ve tváři ještě víc zčervenal. Začíná mi docházet, že o jeho snu mluvíme celou dobu. Chce se mi zvracet. A nepatrně mě raní skutečnost, že na mě zíral proto, aby se po zmíněném snu uklidnil. Mávnu rukou nad svou ješitností a zkouším sám sebe přesvědčit, že je to lepší než ta druhá možnost. Vyprázdním sklenku a znovu si naleju.

„Mohl bych toho taky trochu dostat?“ Chvíli na něj upírám zrak a zaposlouchám se do nesouhlasného hlásku ve své hlavě. Moje svědomí, zdá se, ještě není zcela při smyslech. S povzdechem přivolám další skleničku a podám mu ji. „Dík.“

„Na zdraví,“ zabručím a napiju se. Dlouhou chvíli sedíme v tichu a já zkouším najít svou rozvahu. Existuje profesionální přístup, jak se s tímhle vypořádat. Jsem si naprosto jistý, že zděšené ohromení není profesionální přístup. Jsem učitel. A úkolem učitele je vést… Och, zatraceně, nejsem obdivuhodný vzor. Ten kluk si to určitě měl uvědomit, než to na mě hodil. K čertu s profesionalitou. Když znovu vzhlédnu, zjistím, že na mě zírá. Usměje se.

„Řekl bych, že vám je to mnohem nepříjemnější než mně.“ Usrkne ze svého pití a pak se zašklebí a otřese.

„Hm. A řeknu vám proč. Existují jisté věci, které o lidech nepotřebuji vědět. Sexualita mezi nimi patří na první místo. Bylo by konstatování zřejmého říct, že se mě to netýká?“

Na jeden lok polkne, co zbylo v jeho sklence, a pak ji s očekáváním natáhne. Naleji mu další. „Buďte s tím opatrný. Nechci vás nést do postele,“ poznamenám a pak poprvé po dvaceti letech zčervenám. Potter se navzdory vlastnímu ruměnci rozesměje. Oplzlý spratek. Posměšně se na něj ušklíbnu a napiju se, zatímco zkouším ignorovat výrok, který se mi teď rozhodl usadit v hlavě.

„Cítím se líp,“ řekne. Pozvednu obočí. „Co jsme tady, tak to bylo divný.“

„Zajímavé. Řekl bych, že teprve teď to začalo být divné.“

„Vadí vám to hodně?“

„Ano.“

„Promiňte. Z nějakého důvodu jsem si myslel – To je jedno.“ Chvíli pátrá v mém obličeji a pak stočí oči k ohni.

„Co?“

„Myslel jsem… že byste mohl rozumět.“

Mizera. Do prdele. Kruci. Moje svědomí se se zajíknutím probralo a zoufale vrtí hlavou. Zhluboka se nadechnu. „Chápu.“

„Takže vy nejste. Gay.“ Jeho oči se znovu střetly s mými a tentokrát je odvrátím já.

Neodpovídej na to.

„Nejsem tu, abych diskutoval o své orientaci.“

Och, to bylo skvělé. To už si rovnou můžeš připlácnout růžový trojúhelník na hrudník a tančit kolem pokoje a zpívat „We Are Family.“ Zatraceně.

Na rtech mu pohrává úsměv, který říká: ‚Já to věděl.‘ Zvedne svou sklenku, aby ho za ni schoval.

„Ať už si, Pottere, myslíte, že jste o mně objevil cokoliv, vaši konspirativní kamarádíčkové to nemusejí vědět.

„Och, bože. Profesore, dokonce, i kdybych jim to chtěl říct, což nechci, tak bych ani nevěděl, jak začít vysvětlovat, jak jsem to zjistil. Krom toho, pokud by tu někdo měl mít strach, tak já. Jste ‚Králem Zmijozelu,‘ pamatujete?“

Ušklíbnu se při zmínce o mé mapě. Ten kluk by nepoznal vtip, ani kdyby ho kousl do zadku. „Žádný strach, vaše temné tajemství je u mě v bezpečí.“ Sarkasmus mi odkapává z hlasu, ale nevypadá to, že by kluk tu jemnou narážku postřehl.

„Já vím. Věřím vám.“

Definitivně ji nepostřehl. A teď se mu povedlo, abych se znovu cítil nesvůj. „Řekl jste ‚Myslím.‘ Chápu to tak, že si nejste jistý?“

Pokrčí rameny. „Myslím, že si jsem jistý?“ Otázka. Dokonce si ani není jistý, jestli si myslí, že si je jistý. Netrpělivě vydechnu.

„Nuže, kvůli čemu si myslíte, že jste gay?“ Zhluboka se napije a přimhouří oči. Povzdechnu si. To on s tím vyšel na světlo, tak proč to teď musím u všech čertů být já, kdo z něj bude tahat podrobnosti? „Takže dívky vás nepřitahují? Myslel jsem, že vy a Grangerová…“

„Bože, ne!“ skočí mi do řeči a udělá obličej. „Je to moje kamarádka! Přece vážně nevěříte tomu článku, co napsala Holoubková, že ne?“

Při té vzpomínce se ušklíbnu. Jeden z mých horších momentů. Mávnu rukou nad nostalgickou touhou vrátit se do doby, kdy jsem ještě mohl toho kluka dohánět ke vzteku z ponížení. Jistěže jsem nad tím článkem nepřemýšlel. A rozhodně nejsem tak pošetilý, abych věřil tomu, co píší kouzelnické plátky. „Takže vás dívky nepřitahují.“

„No, byla tu jedna holka z Havraspáru. Ale to možná jen proto, že byla fakt dobrá ve famfrpálu.“

Zadusím v sobě smích. Takže jeho přitahuje koště toho děvčete. To je skoro až moc klišé. „Ano, famfrpál a láska… k sobě mají velice blízko.“

Vyčítavě se na mě podívá, a pak se usměje. „Moc vtipný.“

„No dobře, takže vás přitahují kluci?“ Málem řeknu muži, ale včas se zarazím. Buď opatrný, co si přeješ… Dost.

„Já nevím.“

„Och, pro lásku – Pottere, jestliže nevíte, zda vás přitahují kluci, a nevíte ani, jestli vás přitahují dívky, jak jste pro všechno na světě došel k tomu absurdnímu úsudku, že jste gay?“  Jak jsem se u všech všudy dostal do téhle konverzace?

„No, zkoušel jsem na to přijít zrovna předtím, než jste trval na tom, abych vám řekl, co se děje!“ zařve a bezprostředně potom se omluví. Chvíli tiše sedíme, než znovu promluví. „Kdy jste si to uvědomil? Myslím tím, jak…“

Zmlkne.  Teď jsme se dostali do bodu v konverzaci, kdy sám sebe proklínám zato, že jsem rychlost svého myšlení zpomalil alkoholem. Existuje pár věcí, které by chlapec o svém otci neměl vědět. Ironie mě udeří tak tvrdě, až se mi zatočí hlava a téměř zapomenu klukovu otázku.

„Profesore? Omlouvám se. Jestli mi o tom nechcete říct-“

„Byl jsem mladý. Vyvinuly se u mě city k mému příteli z dětství.“ Na jazyku cítím starou hořkost. Polknu ji s tím, co zbylo v mé sklence. Nemohu se přinutit, abych se podíval na toho kluka, který, jak jsem si znovu uvědomil, je věrnou kopií svého otce. Až na oči – jediný pozoruhodný rys, kterým byla ta ohavně nudná žena obdařena.

„Takže co se stalo?“

Och, párkrát jsme si to rozdali. On došel k závěru, že je hetero, rozhodl se svým kamarádům sdělit, že jsem úchyl a šmíruju ho, a pak se oženil s tou nejnudnější ženou na světě. Následně se dostal na špatnou stranu jedné smrtící kletby a o deset let později se zpátky vrátil jeho homosexuální syn, aby mě pronásledoval.

Anebo raději: „Nic. Vyrostl z něj heterosexuál a ze mě ne.“

„To je smutné. Mrzí mě to.“

Jo, to by mělo. „Už je to za mnou.“ Lháři.

~~~~~~~

Dojdu k přesvědčení, že je na čase urychleně změnit téma – dřív, než podlehnu nutkání zničit piedestal, na nějž si chlapec svého otce postavil. Ne že bych se strašně rád nedíval, jak se tříští klukovy mylné představy a nerozmetal mu je, ale něco mi říká, že bych z toho mohl vyjít hůř. Pohřbím v sobě to téma tak hluboko, jak jen dokážu, a přesunu pozornost.

„Takže, když už si tady tak trochu důvěrně povídáme, tak nyní trvám na tom, abyste mi řekl, co chci vědět. Chci slyšet o vašich snech.“ Spadne mu brada a zrudne. „Ne o těchhle snech, hlupáku, o vašich nočních můrách. Co se vám zdálo tu noc, kdy jste mi skoro přerazil nos?“

Jeho rozpaky se vytratí a pro změnu zbledne. Dochází mi trpělivost. „Pottere, prostě mi to řekněte.“

Mdle zavrtí hlavou. „Je to hloupý.“ Toužebně si vzpomenu na svůj lektvaristický kabinet, v němž se nacházejí malé křišťálové lahvičky, které by toho kluka celé hodiny nutily, aby vyžvanil, co se dá. Zatraceně, věděl jsem, že jsem si zapomněl něco zabalit. Přísně se na něj zadívám a on si rezignovaně povzdechne. „Občas se mi zdá o té noci, co byl třetí úkol. Prostě se mi… no, tu noc se mi o tom zase zdálo a vy jste se dotkl mého ramene tam, kde mi Červ – Pettigrew vzal krev.“ Sklopí oči a znovu zavrtí hlavou. „Profesore, vážně o tom nechci mluvit.“

Najednou to ani nechci slyšet. Dostaly se ke mně útržky z té historky, jelikož mi je Brumbál sdělil. To, co jsem si vyslechl, stačí, aby mi tuhla krev v žilách. Představa, že bych měl vyprávění z první ruky, komplet se vším jeho emocionálním balastem, mě děsí téměř k smrti. Zírá do své skleničky a skoro slyším, jak si přeje, abych to nechal být. Pochopení se zjeví odnikud, ale zcela zřetelně drnčí skrz brandy zamlžené myšlenky.

„Obviňujete se, nemám pravdu?“ Otázka mi vyletí z úst, ale když už je venku, tak se tím netrápím. Mrkne a pak zavrtí hlavou.

„Vím, že za to nemůžu.“ Odkašle si.

„Jedna věc je to vědět. Něco jiného je být o tom přesvědčen. Vím, jak tohle funguje, Pottere. Neustále si tu scénu přehráváte v hlavě a soustředíte se na všechny chyby, které jste udělal, přičemž se snažíte objevit způsob, jak by Diggory nemusel zemřít, jak byste se nenechal svázat, jak byste Pánovi zla zabránil, aby znovu získal tělo. Mám pravdu?“ Vím, že mám. Hraji tu samou hru tak často, že z toho mám žaludeční vředy. Když si uvědomím, kolik toho s tím klukem máme společného, téměř mě to porazí. Najednou je mi jasné, proč jsem byl vybrán právě já, abych mu pomohl.

Už to děláš, ne? Tak sklapni.

„Prosím vás, přestaňte,“ zašeptá.

Zoufalství v jeho hlase mě znechutí. Rozhodnu se, že už nebudu naléhat. „Přestanu. Ale Pottere, musíte toho nechat. Nebo skončíte jako já.“ Vzhlédne a já se hloupě pousměji. Opětuje mi úsměv a já jsem rád, že ho vidím. Uvědomím si, že by mě to nemělo tolik těšit. Zhluboka se napiji a snažím se zapudit hlásek, který mi v hlavě reptá: On nebude mít čas, aby skončil jako ty, že ne?

„Tak o čem se v noci zdá vám, profesore?“

Podruhé za dvacet let si má tvář vzpomene, jak se zardít, a po milionté, od chvíle, kdy jsem toho kluka poznal, ho prokleju. Oči mi nečekaně uhnou pryč a prokleju je také. „To vás nemusí znepokojovat, Pottere.“ Mělo by vás to znepokojovat hrozně moc, Pottere. Snažím se udržet tak nepříjemný tón hlasu, jak jen zvládnu.

„Pokrytče.“

Touché.

~~~~~~~

Dnes odpoledne máme odcházet a já si najednou uvědomím, že Brumbál nás ještě nepřišel zkontrolovat. Zhoupne se mi žaludek, když se zamyslím nad tím, co to může znamenat.  Beru jako samozřejmost, že nás ten starý blázen všechny přežije. Ale najednou si uvědomím, že je ten muž smrtelný. Že i on může umřít. Krátce zauvažuji, co by jeho smrt znamenala pro nás ostatní. Pro toho kluka.

‚Mám v úmyslu toho chlapce chránit tak dlouho, dokud budu živ, Severusi.‘

A potom? Co se stane pak? Volba. No jasně, to by tedy byla volba! Obětovat se pro záchranu lidstva, nebo žít a nechat Voldemorta, aby nastolil svou říši teroru, jen aby ho nakonec stejně zabil. V žaludku se mi uvelebí poměrně velká cihla a já se bráním nutkání se rozklepat. Hlavou se mi prožene slovo „nefér“, které odháním s připomínkou, že ve světě žádná spravedlnost neexistuje.

„Jste v pořádku?“

Podívám se na kluka přes desku stolu a prověřím svůj výraz. Přijde mi normální. Pozvednu obočí, ale nepromluvím. Kvůli knedlíku, který se mi usadil v krku, svému hlasu nevěřím.

„Co se děje?“ Jeho oči vyhledávají mé a mě přepadá zvědavost, jak ten kluk rozpoznal, že je něco špatně. Navzdory pomíjivému náporu studu minulou noc jsem stále schopný udržet si přísnou tvář.

Odkašlu si. „Nic. Proč?“

„Já nevím. „Ne…“ Kluk pokrčí rameny. „To je jedno.“ Obrátí pozornost k učebnici Historie magie a pokračuje ve čtení. Nebo v předstírání čtení, ale předvádí to docela dobře.

Napadne mě, že pokud Voldemort zvládl Brumbála dostat, chlapec už to možná ví.  Voldemort by trval na tom, že staříka zabije osobně; ohledně toho jsem si jistý. Ale to by ten kluk určitě něco řekl. „Pottere, neměl jste v poslední době nějaké sny vztahující se k Voldemortovým akcím? Neobtěžovala vás jizva?“

Zkouším udržet svůj hlas neutrální, ale on se na mě podívá se strachem. „Poslední dobou ne. Proč?“ Nijak zvlášť mě to neuklidní. Přes klukovu jizvu se dokážeme dozvědět, že se něco stalo, ale nemůžeme si být automaticky jistí, že se nic nestalo, pokud jizva nevykazuje žádnou aktivitu.

„Jsem jen zvědavý,“ zamumlám a snažím se ignorovat jeho podezřívavý pohled.

„Něco je špatně. Prostě mi řekněte co. Prosím vás.“

„Všechno je v pořádku. Studujte.“ Z jeho výrazu je mi jasné, že nemá v úmyslu mě poslechnout. Zarputile sevře rty.

„Podívejte, jsem zrovna tak součástí problémů s Voldemortem jako vy,“ naléhá.  Odvažuji se říct, že větší. Přestaň. „Kdyby se něco stalo, měl byste mi to říct. Nakonec to zjistím.“

„Nevím, jestli se něco stalo, Pottere. A odmítám vás znepokojovat kvůli nicotnostem.“ Zvednu hlas a střelím po něm přísným pohledem. S tím zatraceným klukem to ani nehne.

„Kdyby to byla nicotnost, nebyl byste tak ustaraný,“ naléhá. „Bože, přestaňte mě ochraňovat. Mám právo to vědět, ne snad?“

„Jsem pouze znepokojený, že nás ředitel nepoctil svou návštěvou.  Pravděpodobně o nic nejde.“ Není to tak úplně pravda. Pokud za námi Brumbál ještě nezaskočil, musí existovat nějaký důvod. Kluk na mě civí a pak se beze slova zahledí do své knihy. Zbledne.

„Nemyslíte si…“ nedokončí.

„Je to velice mocný kouzelník,“ řeknu, abych uklidnil nejen jeho, ale i sebe. Při několika příležitostech jsem přihlížel tomu, když Brumbál využil plný rozsah své síly. Každá z nich sloužila jako silná připomínka toho, proč přesně jsem se rozhodl k němu připojit.

„Jestli je… jestli se profesoru Brumbálovi něco stalo… kdo vás ochrání?“ Uvědomím si, že mi poklesla čelist. Mě? Tohle by měla být jeho nejmenší starost. Je nejmenší z mých. Uvědomím si, nikoliv bez pocitu zděšeného zmatení, že se má ruka přesunula přes desku stolu a začala poplácávat tu chlapcovu, aby ho uklidnila. Ani za živý svět si nemohu vybavit, kdy se tam přemístila. Jeho prsty se propletou s mými a já nejsem schopen se odtáhnout. Srdce se mi v panice zrychlí. Sevře mi prsty.

~~~~~~~

„Dvě minuty. Určitě máte všechno?“ Přikývne, v obličeji ostražitý výraz. Uvažuji, jestli přemýšlí o Brumbálovi, ale nechci se ho ptát.  Nechci prozradit své vlastní obavy. Zvedne ke mně oči a já se napnu.

„Profesore, myslel jste vážně, to jak jste říkal že, eee, straším ve vašich komnatách?“ Znenadání odvrátí pohled a obrňuje se proti mé odpovědi. Zatraceně. Ten kluk to dělá zase. Horečně přemýšlím, jak mu takticky sdělit, že má dovoleno mě navštěvovat, aniž bych v něm vyvolal dojem, že ho tam chci. Nemohl bych tvrdit, že si jeho společnost užívám. Ale přijal jsem ho jako součást svého každodenního života a nemám rád, když mou rutinu něco narušuje.

„Co se děje Pottere? Ještě mě nemáte dost?“ Napadne mě, že vlastně nechci upřímnou odpověď na svou otázku. A při pohledu na něj bych řekl, že ji dostanu. Zadržím dech.

„Ať už váš jakkoliv štve to slyšet, mám vás rád… mám rád vaši společnost, tak je to. Teda ne že… fajn. Jsem debil.“  Přejede si rukou po tváři a já se zasměji nad jeho rozpaky. Pak si vzpomenu, že by mě to mělo vytočit. Sakra. „Já nevím. Uklidňujete mě.“

Uklidňuji ho. Zas to slovo. Škoda, že on na mě má přesně opačný vliv. Kontrolu nade mnou přebírá podráždění. „Čím to, že vás uklidňuji? Vážně, Pottere. Jsem  na vás okatě zlý a vás to uklidňuje? To jste masochista, anebo jste prostě příliš mdlého rozumu, než abyste to zaznamenal?“ Zlostně na něj zírám a on se pousměje. Zreviduji svůj výrok, abych na něm našel něco hodného úsměvu.

„Možná že uklidnění není to správné slovo. Ale s vámi… Prostě se cítím… normálně, když jste poblíž. A nejste zlý pořád. A když jste… no, prostě to očekávám. Je to… prostě jste to vy. Je to vaše součást.“

„Nejspíš máte bezpočet představ o tom, jaký si myslíte, že jsem.“

„No, když člověk nemůže v noci spát, dává mu to spoustu času k přemýšlení.“

Je řada na mě, abych se pousmál. „Trávíte noci přemýšlením o mně, co?“

Zrudne. Já možná také, ale v tu chvíli se aktivuje přenášedlo.

~~~~~~~

Přistaneme a mě letmo napadne, jak ten kluk zvládne udržet rovnováhu na famfrpálovém hřišti. Spadne na mě a já dosednu do toho zatraceného křesla, které v tu chvíli naštěstí není zapnuté.  Kdyby bylo, možná bych si nevšiml Brumbála sedícího v protějším křesle, ani bych neměl dost duchapřítomnosti, abych toho nemotorného kluka shodil z klína.

„Vítejte zpět. Věřím, že všechno šlo dobře.“

„Albusi.“ Mám v úmyslu mu vytknout, že mě vystavil obavám, ale zarazím se, když zaznamenám výraz v jeho očích. Něco se stalo. A někdo zemřel. Cítím, jak se do mě zakusuje zima a zadrhne se mi dech.

„Profesore Brumbále, měli jsme strach, že se vám něco stalo.“ Albus ode mě odvrátí oči k Harrymu a smutně se usměje.

„Možná by ses měl posadit, Harry.“ Vzhlédnu na dost dlouho, abych viděl, jak chlapec zbledne a pak klesne na podlahu. Přeběhne mě mráz. Pokud je nezbytná chlapcova přítomnost, pak se jedná o někoho, koho zná. Snažím se přestat v duchu procházet seznamem možných obětí.

„Co se stalo?“ zeptám se. Kdo je to, pomyslím si.

„Když jste vy dva byli pryč, obávám se, že…“ zhluboka se nadechne a v jeho očích vidím zuřivost. Znovu mě ohromí síla, kterou ten muž vyzařuje. Do tváře se mu vrátí klid, podívá se na Pottera a pokračuje. „Harry, zabili Hagrida.“ Zhoupne se mi žaludek a nedokážu se přimět, abych se podíval na chlapce ani na Brumbála. Zavřu oči a tiším vztek, který běsní v mém nitru. Tělo mi pomalu, bezděčně prostupuje chlad. Cítím, jak mi tvrdnou rysy. Tento reflex nevymizí. Pravděpodobně už nikdy.

„Jak?“ Chlapcův hlas je tak vyrovnaný, jako můj vlastní. Vyděsí mě to. Otevřu oči a vidím ten zatracený výraz v jeho tváři a prokleju ho. Prokleju sebe, že jsem mu ho nasadil. Není to normální. On není normální.

„Souhlasil stát se vyslancem k obrům. Někdo to zjistil. Když k tomu došlo, zrovna procházel Obrtlou ulicí.“ Kluk přikývne, jako by to očekával. Proti své vůli o něj začínám mít obavy. Přesvědčuji sám sebe, že je z té zprávy prostě šokovaný a že na ni bude reagovat později. Najednou mi dojde, že si přeji být svědkem výbuchu emocí. A znepokojuje mě, jak naléhavě to chci vidět. Chci, aby brečel a zlobil se jako normální kluk. Tak nějak by mě to ujistilo, že bude v pořádku.

Obrátím oči k Brumbálovi, zjistím, že on se dívá na mě. Zaznamenám jeho přemýšlivý výraz a zachvěju se. V momentě je pryč. „Harry, rád bych, abys nás na chvíli omluvil.“ Chlapec vstane a Brumbál ho zastaví. „Profesor Snape a já budeme jen ve vedlejší místnosti.“

Tolik k otevřené rozmluvě, pomyslím si kousavě, když se přinutím vstát. Pokrytec. Rychle přejdu do ložnice a čekám na muže, který mě následuje. Vstoupí a zavře za sebou dveře. Usměje se a já spolknu zatrpklá slova.

„Bylo vše v pořádku?“ zeptá se. Netrpělivě přikývnu. „Dobře.“ Znovu se odmlčí, jakoby opatrně hledal slova, kterými mi chtěl něco sdělit. Ta trocha trpělivosti, kterou jsem měl, mě právě opouští.

„Ven s tím, Albusi.“

„Severusi, byl jsem k tobě necitlivý a omlouvám se.“

Už dávno bych měl být zvyklý na to, jak mě tenhle chlap dokáže připravit o řeč. Ale asi mě to nikdy nepřestane… no, připravovat o řeč. Později se pokusím, abych se kvůli tomu cítil vytočený. Pro tuto chvíli jsem příliš zaměstnaný zíráním.

„Kvůli obavám o Harryho často přehlédnu potřeby ostatních… Jsi laskav, že jsi ke mně shovívavý.“

Příští člověk, který mě nařkne z laskavosti, zjistí, že přišel o některé své klíčové partie. Zatnu zuby, abych zabránil bezpočtu kleteb, které jsem měl náhle na jazyku.

„Ale říkal jsem si, co tě to stojí. Velkoryse obětuješ svůj volný čas i soukromí. Zatěžkal jsem tě děsivým tajemstvím. Překonal jsi vše, co jsem od tebe měl právo očekávat, Severusi. Omlouvám se.“

„Kam tím míříte, Albusi?“ Otázka ze mě vylétne dřív, než mám šanci ji zastavit. Moje podrážděnost kvůli jeho blahosklonnosti mě dohnala až na samou hranici. V jeho přítomnosti se to stává často. Dobře si uvědomuji, co jsem doposud obětoval, děkuji pěkně. A teď k věci.

„Zprošťuji tě tvého úkolu.“

Stáhne se mi žaludek a já si nejsem jistý, proč vlastně. Mám pocit jako dítě, kterému seberou vánoční dárky v momentě, kde je otevřelo. A když rozpoznám lítost, v duchu se proplesknu za stupiditu. Měl bych být nadšený. To je to, co jsem chtěl, no ne?

„Výcvik, který jsi doposud chlapci poskytl, bude dostačující, aby ho udržel v bezpečí. Už nezbytně nepotřebuje trávit volno ve tvé přítomnosti.“

„A co jeho půlnoční návštěvy?“ Hlas mám chraplavý a v žaludku díru, která pomalu odsává mou schopnost udržet si chladnou rozvahu. Dýchám zhluboka.

„To je samozřejmě na tobě. Vždycky bylo. Pokud bys však uvítal, aby přestaly, mohu pro chlapce najít něco jiného, co by ho udrželo od bloumání po mizejících chodbách.“ Muž se laskavě usměje a já se zachvěji.

„Co když bude potřebovat moje rameno, aby se vyplakal?“ Zatrpklost a sarkasmus fungují tak, jak by měly, a já jsem za to vděčný. Upřeně se na mě dívá a já se narovnám v ramenou a pohled mu vracím.

„Bylo by k Harrymu nespravedlivé, kdyby osoba, na kterou se rozhodl obrátit, by tak činila z povinnosti. Bylo ode mě hloupé, že jsem o to požádal tebe. Pokud by ses teď rozhodl pokračovat ve vašem přátelství, bude to jen z tvé vůle.“

Obrním se a ignoruji tlak v žaludku. Nesmím o něm dokonce ani přemýšlet. Volba byla provedena. Cítím, jak moje tělo prostupuje chlad, a odkašlu si.

„Výborně, Albusi. Pokuste se toho kluka udržet, aby neprovedl nic stupidního.“

Stařec na mě chvíli upírá pohled, než si povzdechne a popřeje mi hezký den. Slyším ho, jak Potterovi naznačí, aby ho následoval, a pak jak se dveře mých komnat tiše zavřou. Někde v mém nitru se jiné dveře s prásknutím zabouchnou.

Kapitola 2IYAPmenu1Kapitola 4

Reklamy

Posted on 8.10.2016, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 8.

  1. Profesor

    Moc hezká kapitola. Severus je v tom až po uši, jen to ještě nezjistil…
    Je mi líto Hagrida. Myslím, že Severus bude mít s Harrym o to více práce.

    • V tuhle chvíli je to tak, že se Severus veškeré starosti o Harryho a zodpovědnosti za něj (nad rámec svého vyučování při lektvarech) zřekl. Je přesvědčený, že už to není jeho záležitost. Nebo si minimálně aspoň myslí, že je o tom přesvědčený. Co to udělá s ním a co s Harrym, to se brzy dozvíme.
      Hagrida je mi také líto. Byl to docela šok. Ale když ona Cybele se s tím při psaní prostě nemazala.

  2. Tak to bude poprask ve věži, nebelvíři, zvlášť ten s pěti bratry a malou sestrou se nikdy nesmíří s novým vývojem, Albus zasahuje do něčeho, co neměl rušit, Hadí Lord využije každou informaci jako zbraň proti všem. Děkuji za novou kapitolu, zase je o čem přemýšlet.

    • Ono to s tím popraskem nemusí být zas tak horké – když původcem rejpance je Snape. Za ta léta už ho nezmijozelští berou asi dost s rezervou. A Brumbál? Řekla bych, že ten ví moc dobře, co dělá. Ovšem vývoj, jaký právě zapřičinil, bude ještě zajímavý. 🙂

  3. Chudák Hagrid, chudák Harry a ten konec? Chudák Severus. Pitomec Severus! Takhle budou všichni akorát tak nešťastní. No možná až na Brumbála, ten by se mohl radovat, jak se ti dva sblížili, když se teď tak trápí… Doufám, že příště to bude trošku pozitivnější. Dík za překlad 🙂

    • Tak on je Brumbál netrápí. On jen Severusovi poskytl to, po čem si Severus myslel, že prahne. – Svobodné rozhodnutí. A Severus toho prostě využil a svobodně se rozhodl, že Harryho vyškrtne ze svého soukromí i ze své zvýšené zodpovědnosti (či starosti) za něj. Teď se dostává do situace, kdy má možnost si na vlastní kůži ověřit, zda vyexpedování Pottera ze sv=ho osobního prostoru je skutečně to, po čem touží.
      Hagrida mi tu bulo taky moc líto. 😦

  4. (Hluboký povzdech) …další – a dost podstatné – negativum toho, když se jednomu převrátí životní rytmus vzhůru nohama a ještě 3x dokola. Absolutní nedostatek času na čtení. Strááášně pozdě komentuju, pardon. Je to pro to, že strááášně pozdě čtu.

    Vím, že už jsem to tu zmínila víckrát, ale mě je tahle povídka tak neskutečně sympatická svým vytříbeným a inteligentním humorem, že vážně v paměti nenacházím jinou, kterou bych v tomhle směru postavila stejně vysoko. Tak třeba:
    „To vás nemusí znepokojovat, Pottere.“ Mělo by vás to znepokojovat hrozně moc, Pottere. Snažím se udržet tak nepříjemný tón hlasu, jak jen zvládnu.
    „Pokrytče.“
    Touché.

    V Snarry mám ráda, když Harry občas dokáže se Severusem v těch jiskřivých dialozích nejen udržet krok, ale někdy mu i úspěšně kontrovat. Vzbuzuje tím u mě pocit, že mezi nimi neexistuje nerovnováha věku ani postavení (nebo je jen minimální), a že se k sobě dokáží chovat jako dva muži, a ne jako už hotový samec a vůbec ne hotové pískle. Tady se mu ta iluze docela často daří 🙂

    „Co se stalo?“ zeptám se. Kdo je to, pomyslím si. // To bylo smutný. Docela často to ze všech kánonických postav odnáší Hagrid, napadá mě…

    A Severusovo rozhodnutí… no, však my velmi dobře víme, že si dřív nebo později přestane nalhávat do kapsy. Protože na „tomu klukovi“ mu prostě záleží. Jenže zatím není ochoten to přiznat Brumbálovi ani sobě.

    Díky moc za další část, Row, nejčko jdu na další ♥

    • Harry je zrovna v tom správném věku, těsně na prahu dospělosti, kdy mladí lidé kolikrát zvládnou své starší protějšky (rodiče, učitele,…) překvapit a zaskočit, jaké že se jim to v hlavě už dokážou vylíhnout myšlenky a názory(myslím ty zralé. Těch nezralých je tam samozřejmě taky hromada a dokáží zaskočit zrovna tak. 😀 ). Harrymu se to tady také sem tam povede – a Severus z toho je celý paf.
      Hagrida mi tu je moc líto. Vlastně jsme se tu s ním ani nestihli setkat.
      A ano, Severusovi na Harrym rozhodně a neoddiskutovatelně záleží. A časem na to i přijde. 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: