Kapitola čtyři: Z vlastní vůle

Tak co? Neodradil Vás Severus posledně svým odmítavým postojem? Mně osobně někdy připadá zmatený jak beruška, sám pořádně neví co chce. A tohle je přesně ten případ. Také by mu možná mohl někdo vysvětlit, že alkohol mnohdy nebývá to nejlepší řešení. No, i když v tomhle případě…

Přeji pěkné čtení 🙂

Doporučení: 15+

Hanetko, děkuji za korekturu i každou radu. 🙂

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

 

Kapitola čtyři: Z vlastní vůle

Sedím u učitelského stolu a snažím se nevšímat si toho, jak na mě zírá, v jinak nezúčastněné tváři se mu blyští oči planoucí pocitem zrady. Znovu ve mně narůstá hrůza z lektvarů pro páté ročníky. Už je to měsíc, co jsem s tím klukem přerušil kontakty, a zatím se nezdá, že by se z toho vzpamatoval. První dvě hodiny byly zdaleka nejhorší a jen stěží jsem si udržel převahu coby jeho profesor. Čtyři zábavné noci s Filchem a hoch se naučil držet drzost na uzdě. Tahle změna nebyla ani zdaleka tak tvrdá jako potlačit svou vlastní naléhavou potřebu proklít starostlivé obličeje Weasleyho a Grangerové. Jako kdyby ten kluk potřeboval jejich lítost. Copak si neuvědomují, že mu to jen ztěžují?

Dost. Zatraceně. Ochranitelský instinkt, který se u mě vůči tomu klukovi vyvinul, je otravně tvrdošíjný.  Dokonce musím svou mapu nechávat v kabinetě, abych netrávil noc co noc sledováním, jak bloumá mezi regály v knihovně, kam ho Brumbál zamyká, aby ho udržel v bezpečí. Jako kdyby to mohlo zastavit klukovu nezadržitelnou pouť k nervovému zhroucení, pomyslím si hořce. A pak se znovu zarazím.

Tohle není tvá starost.

On není moje starost.

Zvonek drnčením oznamuje konec polední přestávky a odhání mě od dalšího nedojedeného oběda. Cestou do sklepení se psychicky připravuji na další tichou konfrontaci s tím klukem. Přinejmenším, utěšuji se, už ustoupila vlna sentimentality, která následovala po Hagridově smrti. Veřejné projevování emocí by mělo být postaveno mimo zákon. A ti, kteří si troufají bulit v mých hodinách, by si měli slzné kanálky utěsnit na dobu neurčitou. Držel jsem se na uzdě, abych ty malé fakany nenavedl uvařit lektvar s právě takovými účinky.

Lidé by se měli naučit, že emoce nemají vůbec projít dveřmi jejich soukromých komnat ven. Já truchlil pro toho obrovitého mizeru způsobem, který k němu seděl – s pintou černého piva a přáním všeho dobrého do šťastného nového života v oné velké ZOO v nebi. Na Hagrida, ať ho jednou denně něco kousne a postel mu zahřívají draci.

Zastavím se v kabinetu a posbírám si věci, než vtrhnu přilehlými dveřmi do učebny. Studenti do ní stále ještě proudí a obracejí se k tabuli, aby si opsali přísady potřebné pro lektvar na růst vlasů. Začnu přemýšlet, kdo se stane testovacím subjektem. Jeden nebelvír a jeden zmijozel, aby to bylo spravedlivé. Nedokážu znovu snést poslouchání malicherných stížností McGonagallové, že jsem si zasedl jen na její studenty.

Ale koho bych si měl vybrat tentokrát? Dost dobře nemohu využít šanci a napojit Longbottomovým lektvarem některého z jeho spolužáků, to si nezaslouží. Učinil jsem rozhodnutí, že žádného ze studentů nezabiju, pokud to nebude k užitku. A z mých vlastních studentů: Malfoy ještě pokusným králíkem nebyl, ale můj malý Smrtijed čekatel v zácviku by běžel za svým svinským otcem, který by mě zkusil znovu nechat vyrazit, aby tak mohl osobně doručit Pánovi zla moji prdel odsouzenou k záhubě ovázanou zatracenou červenou mašlí. Crabbe a Goyle jsou už teď znepokojivě podobní lidoopům. Parkinsonová – nešťastné ošklivé děvče, dokonce ani já nejsem tak krutý. Povzdechnu si a rozhodnu se pro Thomasovic kluka a Notta.

Právě jsem dokončil vypisování přísad na tabuli, když si začnu být vědom jeho přítomnosti. Zachvěji se pod aurou jeho nenávistné zášti, jež ho doprovází do učebny. Po chvíli se otočím, avšak on už se na mě nedívá. Sleduje očima Finnigana. Dojde mi, že tomu klukovi očumuje zadek, a co víc, vůbec se neobtěžuje s nějakou diskrétností. Můj úšklebek nabere na intenzitě a odkašlu si. Všechny zraky se poslušně otočí ke mně, kromě těch jeho.

„Dnes budete míchat lektvar pro růst vlasů. Parkinsonová, vy pak vyzkoušíte svůj na Nottovi. Pane Pottere,“ jeho oči se teď obrátí ke mně a moje přimhouřené k němu. Zlomyslně se usměji a jeho pohled ztvrdne. „Jak se zdá, máte stěží čas odtrhnout svou pozornost od pana Finnigana, dovolím vám, abyste dal objektu své náklonnosti ochutnat trochu z toho, co můžete nabídnout.“

Na chvíli mu klesne čelist, pak ústa zase zavře. Zmijozelští se hlasitě pochechtávají a nebelvíři se otáčejí, aby viděli na Pottera, který na mě zírá s krajním odporem. Koutkem oka vidím Finnigana, jehož tvář je rudá jak rak. Weasley tahá za Potterův hábit, aby upoutal jeho pozornost, a ten po chvíli odvrátí pohled. Třída se uklidní a začne připravovat svoje lektvary, zatímco se já snažím překonat náhlou, divnou vlnu lítosti.

Zklamal jsem chlapcovu důvěru – znovu jsem si vydobyl titul krutého parchanta bez srdce tím, že jsem obětoval noc, v níž mi svěřil své tajemství.

~~~~~~~

Sedím ve svém kabinetu a prokousávám se štosem přepadových testů, které mě napadlo zadat při odpoledních hodinách po konfrontaci s Potterem. Po mém útoku na Pottera, opravím se. Snažím se namluvit si, že bych to samé provedl kterémukoliv studentovi, jenž by tak nestydatě okukoval své spolužáky. Ale není to pravda. Už dávno jsem se rozhodl vědomě přehlížet pubertální chtíč. Svůj čas i energii lépe využiji při kritice odporných směsí, které se studenti snaží vydávat za lektvary.

Udělal jsem si z toho kluka terč. Neprávem. Odjakživa ses do něj trefoval. Zaplaví mě další vlna výčitek. Proti mému nejlepšímu svědomí se moje mysl začne hrabat v minulosti, aby odhalila původní příčinu mé nesmírné potřeby toho kluka soužit. Není třeba sahat nikam hluboko, než se mi nabídne nedávno oživený útržek vzpomínky.

James. Ano, jistě. Nenávidím toho kluka kvůli Jamesovi – byl finálním vrcholem Jamesovy zrady. Ale nemá to nic společného s tím, co se dneska stalo. Harry Potter se mi už dávno znechutil svým vlastním přičiněním. Jako svou nepřirozenou podobností chlapci, který ti z dospívání udělal peklo. Dost.

Pocit viny mi není cizí, ale mít špatné svědomí kvůli uštěpačné poznámce je směšné. A odmítám znovu rozebírat důvody, kvůli kterým jsem ji pronesl. Bylo to naprosto normální. Ten kluk by mi měl děkovat. On, který se snaží udržet svou sexuální orientaci v tajnosti, by neměl tak okatě očumovat svým spolužákům zadky. Ostatní studenti budou můj komentář pravděpodobně připisovat mé obvyklé jedovatosti. Nedopustil jsem se ničeho špatného.

Vložím veškeré úsilí do toho, abych se soustředil na pergameny na stole. Když namočím brk do inkoustu, mysl se mi naštěstí zklidní. Užívám si zlověstné potěšení z plísnění druhého ročníku mrzimorsko-havraspárské třídy za jejich nepřipravenost. Když jsem asi v polovině kupy, uslyším zaklepání na dveře. Letmo se podívám na hodiny a zkouším si vzpomenout, komu jsem uložil trest.

„Vstupte.“ Od své práce nevzhlédnu. Tato metoda se vždy osvědčila jako efektivní způsob, jak beze zbytku zbavit své studenty veškeré sebedůvěry, kterou posbírali už jen proto, aby zaklepali. Obvykle po bolestivě dlouhé odmlce (bolestivé pro ně, hříšně zábavné pro mě) vypísknou „Profesore Snape?“ Jejich totožnost zjistím podle hlasu, aniž bych je poctil svou pozorností.

Po delší než obvyklé chvíli ticha netrpělivě vyštěknu: „Tak co je?“ V okamžiku, kdy mi ta slova vyletí z úst, mi dojde, kdo to je. Srdce se mi prudce rozbuší a zaplaví mne adrenalin. Bojovat, nebo utéct?

Bojovat. „Plánujete na mě zírat celou noc, nebo jste něco chtěl, pane Pottere?“

„Vy se na mě nedokážete ani podívat, co?“

Vnitřně se zatvrdím a vzhlédnu k němu. Výraz v jeho tváři odpovídá mému, ale oči má živé a plné hněvu. Snažím se přimět, aby ze mě sršelo to samé, ale vzmohu se na sehrání jen vágního roztrpčení. Vzdávám to. „No? Nevzpomínám si, že bych vám udělil trest. Proč jste tady?“

Jeho čelist zpracovává slova a zůstane zticha. Moje nejistota pod jeho pohledem absurdně narůstá. „Jestli mi nemáte co říct, pane Pottere, tak mě laskavě omluvte.“

Utéct. Vstanu a začnu sbírat náhodné hromádky pergamenů na svém stole. Z ničeho nic mě napadá, že bych měl být bezpečně zamčený ve svých komnatách a užívat si dalšího večera v opileckém zapomnění. Proč mě tahle představa vůbec napadla? Proženu se kolem něj a otevřu dveře, abych mu naznačil, že by měl odejít – ne že bych se příliš držel naděje, že to skutečně udělá.

„Ne.“ Jeho hlas je chladný a nebezpečně tichý. Možná by mě jeho schopnost zastrašování měla ohromit, ale příliš mě zaměstnává, jak v duchu prosím, aby vypadl.

„Ne, co?“

„Ne, pane profesore. Neomluvím vás.“ Jeho sebekontrola se rozpadne a on vykřikne: „Jak jste mi to sakra mohl udělat? Já vám kruci věřil!“

Ani mě nenapadne mu vytknout, aby si dával pozor na jazyk. Mám co dělat, abych se bránil pocitu viny, který jsem už předtím rozumnými argumenty zahnal. Zklidním svůj dech a řeknu: „Možná si od teď dvakrát rozmyslíte, než začnete v mých hodinách studenty svlékat očima.“

„Žárlíte?“ zasyčí. To slovo mi sklouzne pod kůži a já se otřesu rozhořčeným pobouřením.

Tohle zní dost povědomě, co? „Odebírám Nebelvíru dvacet bodů, Pottere. Vypadněte.“

„Jenom dvacet? Proč ne padesát? Nebo ještě líp, seberte všechny zatracený body, pane profesore. Je mi to fuk!“

„Jděte,“ řeknu – nebo mám v úmyslu říct, ale slova mi uvíznou ve stále sevřenějším krku, vyjde ze mě něco, co zní jako chraplavý poslední výdech umírajícího člověka. Sedne si na židli naproti mému stolu a vloží si hlavu do dlaní. Zavřu dveře pro případ, že by začal zase křičet – poslední věc, kterou potřebuji, je, aby se ostatní studenti dozvěděli, že dovolím takovéto chování. A proč tohle chování dovolím? Žaludek mi zavrávorá znechucením nad sebou samým.

„Co ksakru, Pottere, chcete? Přišel jste sem, protože očekáváte omluvu? Vážně jste natolik hloupý, abyste věřil tomu, že se jí dočkáte?“

„Chci vědět, proč jste se změnil,“ zamumlá, jeho zatrpklost je hlasitější než samotná slova.

„Řekněte mi, jak jsem se změnil? Během těch čtyř a půl let, po které tady jste, pane Pottere, jednal jsem s vámi někdy jinak než dnes? Určitě nejste tak naivní, abyste věřil, že pár důvěrných rozhovorů vám pomůže získat mé sympatie?“

Chvíli studuje mou tvář a vidím na něm, jak se snaží hledat argumenty. Začne opatrně: „Máte pravdu. Nikdy jste ke mně ve třídě nebyl milý.“ Ha! Téměř uvěřím, že jsem s celým nesmyslem účinně skoncoval, dokud neřekne: „Ale já nejsem můj otec, pane profesore.“ Na moment se mi ztratí krev z obličeje.  Připomenu si, že ten kluk nic neví a jeho poznámka není nic víc, než absurdní pokus být chápavý. Nejde na to špatně, připustím si popuzeně. „Vždycky jste mě nenáviděl kvůli nějakému nesmyslu, pro který jste na něj byl naštvaný. Ale občas mě zapomenete nenávidět a myslím, že to vás žere snad ještě víc – že já… že nejsem on. A že nemáte důvod mě nenávidět.“

V jednom momentu se mi jazyk přilepí k patru, takže nemohu hned odpovědět. Ačkoliv neví, o čem to sakra mluví, dostal se ten kluk až nebezpečně blízko k jádru věci. Jistěže o tom neví. Odloupnu jazyk od patra natolik, abych řekl: „Nesmysl, Pottere, mám dostatek důvodů, abych vás nenáviděl. A ujišťuji vás, že veškeré mé pocity vůči vám patří skutečně jen vám samotnému.“ Triumfálně se zašklebím.

Zasměje se. Není to smích někoho, kdo právě prohrál bitvu – suchý a nucený. Něco, co jsem řekl, ho rozhodně pobavilo. Uvažuji nad jeho příčetností. „Díky, myslím,“ řekne rozjařeným tónem. „Pamatujete si, jak jsem vám řekl, že mě uklidňujete? To byla blbost. Přivádíte mě k šílenství.“ Moje vlastní překvapené odfrknutí ze mě vylétne dřív, než ho stihnu zarazit. Pak toho spratka prokleju za to, že ho nezdrtila moje celkem působivá urážka.  Pokračuje: „Ale když se nesnažíte předstírat, jak jste hrozný-“

„Pottere-“

„Jen mě to nechte doříct, jo? A pak půjdu.“ Pevně sevřu rty. Chvilku si dává znovu dohromady myšlenky. „Hele, možná že jste hrozný. Ale nejste jenom takový. A když jsem na to teď přišel, tak už vás nechci nenávidět. Můžete mi říct, že mnou pohrdáte a přede všema mě ponížit, ale já vím, že část vás to tak nemyslí. Takže… prostě s vámi už nechci bojovat. Prosím. Já prostě… nemůžu. Už ne.“

Jeho řeč začala, jako kdyby byla dobře nacvičená, a jsem si celkem jistý, že když ji sestavoval, neměl v úmyslu skončit tak zoufale. Amatér. „Skončil jste?“ Přikývne a vstane. „Mohu reagovat?“ Ostražitě se na mě zadívá, a pak si povzdechne a zase si sedne. Mám svou vlastní připravenou řeč promyšlenou dřív, než jeho zadek dopadne na sedadlo, a mohu garantovat, že můj projev neskončí patetickým kňouráním.

„Je mi naprosto lhostejné, jestli mě nenávidíte nebo ne. Nezajímá mě to. Co mě zajímá, pane Pottere, je skutečnost, že jste můj student. A jako od svého studenta od vás očekávám, že se postaráte, aby vaše chování odpovídalo tomuto postavení. Nemám ve zvyku se kamarádit s dětmi, které učím. Pokud se budete i nadále držet mylné představy, že přátelství je možné, že někde pod mou tvrdou, chladnou skořápkou je něco hřejivého a starostlivého, upozorňuji vás, že budete těžce zklamán. Jinými slovy, hochu, udělal byste líp, pokud byste pokračoval ve své nenávisti. Pro vaše vlastní dobro.“ Vytáhnu se do své plné výšky a spatra se na něj zamračím. Moje mravní přesvědčení mi aplauduje za skvělý výkon.

„A když nebudu?“ Ty blbečku. Prostě se nech zastrašit a vypadni!

„Potom jste hlupák, který by se měl naučit brát zřetel na varování, kterých se vám dostane!“

„Proč? Koho se doopravdy snažíte chránit, Snape?“ Nás oba, ty hloupé dítě! „Protože já nechci být chráněný. Ne vámi. Pokud mě u sebe nechcete, tak to prostě řekněte. Ale seberte odvahu mi to tentokrát říct do tváře, místo abyste nechal Brumbála, aby za vás odvedl špinavou práci. Protože to je dost sprostý, dokonce i od vás. A nepředstírejte, že jste to udělal pro moje dobro. To je naprostá kravina. Jediné chvíle, kdy se cítím jakž takž normálně, jsou ty s vámi!“ Vlivem ostrosti v klukově promluvě na chvíli ztratím řeč. Zhluboka se nadechne a protře si rukou tvář. „Omlouvám se. Nechtěl jsem – Půjdu.“

Vstane a zamíří ke dveřím, neuvědomím si, že je blokuji, dokud nestojí přímo přede mnou. Vzhlédne ke mně a já mu ten pohled nedokážu oplatit. V hlavě mám jak vymeteno, potom co se každá část mého já schopná rozumné myšlenky běžela schovat do bezpečí před hrozbou potenciálně plačtivé scény. Měl bych tomu klukovi něco říct, vysvětlit mu, že vypudit ho z mých komnat byla jediná správná věc. Že pro jeho vlastní dobro není správné, aby byl na mé společnosti tolik závislý. Že je nebezpečné být na někom takhle moc závislý. Natáhne se přese mě ke klice dveří a moje ruka tu jeho zastaví.

„Máte pravdu. Měl jsem vás o novém opatření osobně informovat.“ Ne! Jsi v právu, neomlouvej se, ty tupý kreténe.

„Jo, dobře. Není lehké, abyste tohle řekl emociálně labilnímu teenagerovi, co?“ zamumlá pošetile.

Jedna část mého mozku vyleze z úkrytu, aby odpověděla. „Budete v pořádku?“ Sakra. Špatná část.

„Bude mi fajn.“ Zahledí se na svoje tenisky. „Co vy?“

Ta otázka mě zmate. Nebyl jsem to já, kdo vtrhl navztekaný do jeho kabinetu. Jsem naprosto v pořádku. „Dal bych si něco k pití.“

Počkat. Vážně jsem se k tomu přiznal? Zatraceně.

Odfrkne si. „Já taky.“ Odstoupím stranou, abych mu umožnil průchod dveřmi. Otevře a chabě se usměje. „Dobrou noc, pane profesore. Omlouvám se.“

„Pottere,“ prostě ho nech jít. „Pokud se chcete přidat, jste vítán.“ Myslím, že ke mně odněkud dolehlo zasténání.

„Profesor Brumbál na mě čeká.“

„Nemám pochyb, že bude vědět, kde vás hledat.“ Z tvé vlastní vůle. Vskutku. Najednou mám pocit, že hraju přesně tak, jak ředitel předpokládal, že budu. A znovu ho prokleju za jeho víru v moje lepší já.

Chlapec vypadá ustaraně. Svraští obočí a zhluboka se nadechne. „Já chci. Vážně. Ale… co vy? Protože jste říkal-“

„Jsem si plně vědom toho, co jsem říkal, pane Pottere.“

Poté co zamknu kabinet, letmo pohlédnu na zmateného chlapce, než se otočím a vypravím se chodbou ke svým komnatám. Slyším za sebou jeho váhavé kroky a vybaví se mi slova jednoho amerického mudlovského básníka.

Že si sám odporuji? Nu dobrá, sám si odporuji (jsem prostorný, jsou ve mně celé davy).¹

~~~~~~~

Dokončím známkování a dopiji, co mi zbylo ve sklence. Hodiny odbíjí čtvrt, vzhlédnu a překvapeně zjišťuji, že je po třetí ráno. Chlapec by se měl za chvíli vrátit do svého pokoje. Vstanu od stolu a zamířím k tamtomu křeslu, v němž je zkroucený. Kolébá na břiše zpola vypitou sklenku skotské. Odeberu mu ji a on se s povzdechnutím zavrtí. Když skleničku pokládám na konferenční stolek vedle lahve, všimnu si, že je ta lahev výrazně prázdnější, než byla, když jsem ji tam nechal. Ale ten kluk by si určitě…

„Pottere.“ Dávám si pozor, abych se ho nedotkl. Když neodpoví, o něco se přiblížím. „Pottere, vstávejte.“ Se zamrkáním ospale otevře oči a připitoměle se na mě zazubí.

„Zrovna se mi o vás zdálo,“ zašeptá.  Jeho dech je cítit skotskou a hůř artikuluje. Okamžitě jsem znepokojený, rozzlobený, a pobavený. Natáhne ruku a shrne mi pramen vlasů z tváře. Rychle se odtáhnu. Až moc rychle.

„Je čas, abyste šel.“ Do hlasu se promítne vztek.

Odpoví zaskučením a přehodí si ruce přes obličej. „Ale bylo to tak pěkné,“ zakňučí si nesmyslně do loktů.

Odtáhnu mu ruce z tváře a nařídím: „Pottere, vstávejte.“ Podívá se na mě a zkouší zaostřit. Patrně se mu to nepovede, takže oči zase zavře.

„Prosím, profesore, nemohl bych tu prostě přespat s váma?“ zaskučí. „Ou… ne s… ach, sakra.“ Zafrká smíchy a já zavrtím hlavou a zvažuji pravděpodobnost, že se mu v jeho stavu povede dostat do vlastní ložnice. Šance jsou přinejlepším mizivé. Tohle je ten správný čas, abych se proklel za to, že jsem mu nalil alkohol, ale neudělám to. Kluk měl nárok se ožrat.

„No dobře, Pottere.“

„Přál bych si, abyste mi říkal Harry,“ pronese a pak procítěně zasténá. Sleduji, jak se mu přes spodní ret kmitl růžový jazyk. „Ou bože, to je… ou.“ Oči se mu na chvilku otevřou a pak se mu protočí dovnitř hlavy. Sleduji ho, užaslý a zmatený, jak pootevře ústa. Z počátku mám strach, že dostal nějaký záchvat vyvolaný alkoholem, dokud nezamumlá: „Mmmm… prsty.“

Jasně. Zatracené křeslo. „Pottere, vypněte to,“ štěknu netrpělivě.

„Hm?“ Znovu otevře oči. „Ou… ale, ach, Harry.“ Sleduji, jak o sobě znovu nabývá povědomí a zazubí se na mě. Šašek. „Myslím, že jsem toho vypil moc,“ zamumlá. Přinutím se k přísnému výrazu navzdory úsměvu, který se mi snaží vloudit na rty.

„Do postele.“

Na obličeji se mu usadí soustředěný výraz, položí dlaně na područky křesla a opatrně se zvedne. Stojí nejistě, rukama přitom máchá kolem sebe, aby udržel rovnováhu. Konečně vykročí vpřed a já ho zachytím dřív, než spadne. Poplašeně ke mně vzhlédne, a pak jeho výraz zjemní a znovu se napřímí. Napadne mě, že ten kluk dost vyrostl. Nedokážu říct kdy. Zlehka nakloní hlavu, aby se na mě podíval, zadrhne se mi dech. O krok ustoupím, ale nepřestávám ho jednou rukou přidržovat za rameno. Svraští obočí.

„Půjdeme společně, Pottere,“ zaskřehotám a pak ho vedu přes obývací pokoj, na něj moc rychle, takže se neubrání klopýtání. Měl bych zpomalit, ale najednou mám utkvělou potřebu vidět toho kluka bezpečně v posteli. Poté, co k ní dorazíme, si sedne a zápasí s rozepínáním svého hábitu, než si s pocitem marnosti povzdechne a svalí se. Já jdu do koupelny, abych se převlékl do nočního úboru.

Když se vrátím, zrovna vystupuje z hromádky oblečení, které se zdá jen z části rozepnuté. Zakření se, když ke mně pyšně vzhlédne, a já mu hodím svou náhradní noční košili. Dopadne mu k nohám vedle jeho hábitu. Začne si rozepínat džíny. Zhoupne se mi žaludek a odvrátím se s rozhodnutím smířit se s další neklidnou nocí na pohovce. Mám dost problémů s usínáním i bez představ polonahého opilého kluka promenádujícího se v mojí hlavě. Zrovna vytahuji ze skříně rezervní přikrývku, když uslyším hlasité „hou!“ a žuchnutí. Zamžourám k posteli a vidím, jak se Potter hihňá na podlaze. Než si začal stahovat kalhoty, zapomněl si sundat boty. Zapřísahám se, že už tomu klukovi nikdy znovu alkohol nedám.

Odložím pokrývku na pohovku a obrním se před úkolem pomoct mu z oblečení. Zkouší se zvednout do sedu a já si kleknu vedle něj s náležitě nazlobeným pohledem. Vzdá snahu se posadit a uvolněně se na mě z podlahy zadívá.

„Tohle je absurdní,“ zabručím a zacloumám mu teniskou.

„Pardon,“ zašeptá, ale úsměv ho zradí. Není mu to líto. Odhodím první tenisku a natáhnu se pro druhou.

„Na co jste zatraceně myslel, když jste se rozhodl vypít půl lahve skotské?“ zeptám se a odhodím druhou. Povzdechnu si a během toho, co se nakopávám za to, že jsem nechal lahev skotské v dosahu puberťáka s depresí, mu stáhnu kalhoty.

„Potřeboval jsem se nalejt,“ řekne rozjařeně.

„No to teda. Bravo.“

Vstanu a jeho džíny přehodím přes taburet u postele. Když se k němu otočím, na okamžik mě jeho obraz na podlaze omráčí, tričko se mu napůl vyhrnulo a odhalilo štíhlé pevné břicho a ďábelskou stezku mizící v jeho červených flanelových boxerkách, kde… och, do hajzlu.

Střelím očima zpátky k jeho tváři, abych zjistil, že mě sleduje, spodní ret sevřený mezi zuby. Když mi to konečně dojde, zaklapnu pusu. Pevně zavřu oči, zhluboka naberu osvěžující dech a natáhnu ruku, abych mu pomohl z podlahy. S chtíčem dospívajících, kdy se pošetilí studenti domnívali, že všechno, co jejich profesor potřebuje, je trocha lásky, jsem se potýkal při nejrůznějších příležitostech. Nicméně jsem se s tím problémem nikdy nemusel zabývat tak důvěrně; ani jsem při tom nikdy nebyl vzrušený.

Sakra.

Napřímí se a stoupne si zase nebezpečně blízko mě. Snažím se přimět k pohybu, ale rozptyluje mě skutečnost, že tenká látka noční košile zrovna moc neskrývá mé vzrušení. Přeji si, aby byl dostatečně opilý a nevšiml si toho. Zatínám zuby a přinutím se ustoupit. Udělá krok kupředu a pořád na mě zírá, najednou vypadá pozoruhodně střízlivý. Moje erekce se mu otře o břicho a já zalapám po dechu. Jako v ozvěně se po mém bezhlesém heknutí ozve to jeho.

Uvědomím si, že ho stále držím za ruku, až když ji zvedne a zlehka mi po ní přejede rty. Otevřu ústa k protestu, ale slova se nedostaví. Tělo mi ztuhne – každičká jeho část. Vzhlédne ke mně a usměje se, propustí mou ruku a obě své mi umístí na ramena. Cítím, jak se třese… nebo ne, to jsem já. Sakra. Stoupne si na špičky a natiskne se ke mně. Tak blízko u mých úst, že ho mohu skoro ochutnat, zašeptá: „Zase se mi o vás dnes v noci zdálo, pane profesore.“

Ústy se otře o má a oslovení „profesore“ mi rezonuje v hlavě a křísí mou strachy zkoprnělou mravnost. Bez dechu do něj strčím tak, že se málem svalí.

„Pottere. Do postele.“

Chvíli mu zabere, než se znovu zorientuje. Zamrká na mě a zavrtí hlavou: „Já nechci. Ne. Sám.“

Kdybych nebyl v takovém šoku z naprosté absence studu v jeho hlase, zachoval bych si tolik duchapřítomnosti, abych se rozčílil. Takhle nicméně na toho kluka jen nevěřícně zírám, a když se znovu přiblíží, zapomenu se odtáhnout. Uchopí mě za ruku a začne mě směrovat k posteli. Každým krokem, který za ním udělám, si jasněji uvědomuji, kam mě vede. Sedne si na postel a já se vytrhnu z jeho sevření.

„Jste opilý. Jděte spát.“

„To proto nechcete… protože jsem opilý?“

„Existuje bezpočet důvodů, pane Pottere. Důvodů, o nichž jsem si jistý, že vám budou během několika hodin jasné, takže se jimi teď ani nechci zabývat. Dobrou noc.“

Otočím se a přejdu k pohovce, za současného proklínání svých zásad a také proklínání sebe samého za to, že jsem se jim téměř zpronevěřil. Na co jsem sakra myslel? Nemyslel. A proč k čertu ne?

Slyším ho, jak se svalí na postel. „Profesore?“ Uleví se mi, když v jeho hlase zaslechnu známku nejistoty.

„Co je?“

„Chystáte se mě zase vykopnout ze svých komnat?“

„Pottere, běžte spát.“ Popuzeně si povzdechnu a pokoj se propadne do ticha. Po krátké chvíli slyším jeho pravidelný dech. Mám obavy, že moje dýchání se už nikdy nesrovná. Z hloubi svého prudce bušícího srdce toho kluka prokleju.

 

Kapitola 3Kapitola 5

[1] Walt Whitman, Zpívám o sobě; překlad Ivan Skála