Kapitola pět: Pocit viny

A máme tu pokračování. Posledně se nám Harry řádně nadral a trošku ztratil zábrany. Teď nás čeká ráno a den poté. Dnes se dozvíme, jak se s nimi popere Harry, příště nás čeká Severusův úhel pohledu. A je to (pro oba) opravdu dlouhý den. 🙂

Připojuji velké díky Hanetce za vytrvalost při betování a samozřejmě také všem, kteří mi pod minulými kapitolami zanechali, a třeba ještě zanechají, nějaký ten komentář. Dělají mi velkou radost a dávají mi chuť do práce. Takže díky. ❤

 

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola pět: Pocit viny

Probudí mě zvuk tekoucí vody – nepříjemné připomenutí, že mi močový měchýř může málem puknout. Otevřu oči a okamžitě rozpoznám šeré světlo sklepení – Snapeovy komnaty. Probírám se svou poměrně rozmazanou pamětí: vzpomínám si, jak jsem sem přišel, že jsem toho docela dost vypil, zatímco opravoval testy, pak jsem usnul v křesle…

Vzepřu se na loktech a rozhlédnu se po pokoji. Když si všimnu svých riflí přehozených přes taburet, jako by se mi v paměti protrhla hráz. Padnu zpět na polštář.

Óóó, zatraceně.

Rty mě brní, když si vzpomenu na jeho, a na žaludku se mi vytvoří uzel. Možná, když budu předstírat spánek, tak mu už nikdy nebudu muset znova čelit. Zkouším se přemístit, ale pak slyším Hermionu, jak říká: „Na pozemcích se nemůžeš přemisťovat. Ech, to jsem tu jediná, kdo čte?“ Přeju si, aby Voldemort vtrhl do hradu a zabil mě dřív, než se Snape vrátí z koupelny. Dokonce bych se ani nebránil. Předal bych mu hůlku, zdvořile se usmál a počkal, až ta slova pronese. Dokonce bych mu poděkoval za smilování.

„Pottere.“ Příliš pozdě.

Bylo by hodně dětinské, kdybych si přetáhl polštář přes hlavu? Obezřetně otevřu jedno oko. Podává mi lahvičku s čímsi. Nejspíš s lektvarem. Být na jeho místě, tak mě otrávím. Vezmu si od něj lahvičku a zvednu hlavu.

„Je proti kocovině,“ pronese chladně. Nejspíš chce, abych byl naprosto v pořádku, než mě rozcupuje. Bude to tak mnohem uspokojivější.

„Nemám kocovinu,“ řeknu, ale stejně si ten lektvar vezmu. Přeju si, abych ji měl. Možná by byl mírnější, kdybych měl bolesti. Och, počkat. Tohle je Snape. Čím víc mě něco bolí, tím je spokojenější. Odevzdaně se napiju. Lektvar se mi propálí hrdlem. Ten pocit se mi rozprostře do celého těla, spaluje mlhu, která doposud milosrdně halila mou paměť. Najednou je všechno velice, velice jasné.

Celý sled událostí se začne přehrávat jako filmový pás – všechno, co jsem udělal, všechno, co jsem řekl. ‚Zase se mi o vás dnes v noci zdálo, profesore.‘ Pitomče. Pitomče, pitomče… Klesnu znova do peřin a pevně zavřu oči, stále se snažím přijít na způsob, jak utéct. Slyším, jak odchází od postele a opouští místnost. Po několika minutách, během kterých si přeju být mrtvý, vstanu a natáhnu si na sebe zpátky džíny, skoro se mi chce zvracet, když si pomyslím, co musel vidět, když mi je stahoval.

Tak jo, na ponížení jsem před ním přece zvyklý, no ne?

Než z podlahy seberu svůj hábit, vykonám převelice potřebnou cestu do koupelny, a pak zamířím do obývacího pokoje, kde na mě Snape už nepochybně čeká, aby mi vynadal a znovu mě vykopl ze svého života. Pokud budu mít štěstí, bude to to jediné, co udělá. S hlubokým nádechem překročím práh a rozhodnu se mu vrhnout k nohám a prosit o odpuštění, pokud všechno ostatní selže.

„Pane profesore -“

„Zmeškáte snídani, pokud si nepospíšíte. Hodina vám začíná za čtyřicet pět minut.“ Je zabraný do prohrabávání pergamenů na stole a vůbec se na mě nepodívá.

„K minulé noci, pane profesore -“

Vzhlédne a sevře rty. Střetnu se s jeho pohledem a zachvěju se pod náporem vzpomínky, která náhle vtrhne do mého vědomí. On byl taky tvrdý. Vybavím si pocit, jak se tiskne k mému břichu. Všechna slova mi z hlavy vyšumí a rozhoří se mi tváře. Také další moje části se docela rozpálí.

„Bylo by od vás uvážlivé, kdybyste zapomněl na vše, co se minulou noc přihodilo.“

Och, fajn, to je dobré, ne? Pokud to neznamená…

„Na všechno z minulé noci, pane? Nebo jen… však víte.“ Uvědomuju si, jak neuvěřitelně pitomě to zní. Sklopím oči a snažím se znovu nezčervenat. Když neodpovídá, pokračuji. Vím, že bych neměl, ale pusa se mi pohybuje bez mého svolení. „Omlouvám se, profesore Snape. Vážně. Neměl jsem tolik pít. A fakt se omlouvám za to,… že jsem… eee, se snažil… ou bože. Promiňte.“ Zabořím obličej do dlaní. Jo, rozhodně bych měl sklapnout. Myslím, že by měl existovat přístroj, který byste si mohli implantovat na pusu, a on by vám ochromil jazyk, pokud byste blábolili nesmysly. Jasně, já už bych nikdy nebyl znovu schopný cokoliv říct.

„Pottere, jděte. Promluvíme si o tom později.“

Nemělo by se mi tím ulevit, ale nakonec to můžu brát tak, že to znamená, že je ochotný se mnou později mluvit. Dokonce, i kdyby na mě ječel, kvůli tomu, že jsem se na něj vrhl, což si zasloužím, nevyhazuje mě. Zatím ne.

Och, bože. Co jsem si sakra myslel?

V duchu zasténám a rychle na sebe hodím hábit, než začne zpochybňovat upřímnost mojí omluvy. Netušil jsem, že je možné být vzrušený i zděšený zároveň. Předpokládám, že to vysvětluje průběh minulé noci z jeho strany. Já na druhou stranu takovou útěchu nemám.

Dojdu ke dveřím a ještě se otočím, abych zamumlal: „Uvidíme se.“ Nebylo to myšlené jako otázka, ale vyznělo to tak. Blbče.

„Pěkný den, pane Pottere.“

~~~~~~~

Zírám do talíře a snažím se nevšímat si toho, že profesor Snape není ve Velké síni na obědě. Myslím, že se mi vyhýbá. Taky bych se sobě vyhýbal. Nimrám se v bramborové kaši, zatímco uvažuji o jeho nabídce, abychom si promluvili později, a zkouším si nejrůznější možnosti, jak by ten rozhovor mohl probíhat.

Pane Pottere, jak jste mohl dokonce i jen uvažovat o tom, že bych měl zájem se vás dotýkat? Chce se mi z vás zvracet. Vypadněte.

No, možná že ne. Jeho zájem byl konec konců celkem jasný. Žaludek se mi začne znovu kroutit, když se o něj otře přízrak jeho erekce. Fajn. Popojedem.

Pottere, ačkoliv připouštím, že mě vaše spontánní nabídka sexu zaujala, jsem znechucený, že jste se dopustil takové vulgární demonstrace chtíče. Už nikdy vás nechci znovu vidět mimo učebnu; ve skutečnosti bych upřednostnil, kdybych vás neviděl ani ve třídě, ale s tím se nedá nic dělat. Měl byste být rád, že vaše genitálie zůstaly stále na svém místě. Teď zmizte.

Pravděpodobně o něco blíž tomu, co se mu honí hlavou. Pak je tu:

Pottere, nechtěl jsem využít vaší opilosti. Ale teď, když jsme oba střízliví, navrhuji, abychom se svlékli a přes všechno dokázali, že sny se mohou stát skutečností.

Zcela nepochybně ne. Ale sni dál, chlapče.

„Harry?“ Vzhlédnu od talíře.

„Hm?“ Hermiona už mi zase věnuje významný pohled. Ten říká: ‚Tady je něco zatraceně špatně a já se chystám zjistit co, i kdyby to vyžadovalo rozpárat ti lebku a rozpitvat mozek.‘

„Určitě jsi v pořádku? Celé ráno jsi skoro nepromluvil. A vypadáš -“

„Jako kdybys byl převálcovaný,“ dodá Ron nápomocně. „Kdes byl dneska ráno?“ Snažím se udržet si uvolněný výraz, a nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že ti dva se na mě dívají s mnohem větším znepokojením než obvykle. Můj mozek pokračuje se svým novým oblíbeným žalmem, což není právě nápomocné, když se snažím přijít s nějakým vysvětlením.

Pitomče. Pitomče, pitomče.

„Eee…“

„Dobrý den, Harry.“

Srdce se mi zastaví. Otočím se na židli, nade mnou stojí ředitel a usmívá se na mě. Snape nemohl nic říct, že ne? Zrodí se nový scénář.

‚Promluvíme si o tom později.‘ Jako třeba v ředitelně, až mi budou vysvětlovat, proč mě vyloučili.

„Brý den, p-profesore Brumbále.“ Skvělý, Pottere. Proč mě Snape nemohl naučit nezávaznému slovnímu projevu místo neutrálního výrazu v obličeji? To by bylo bývalo mnohem užitečnější.

„Omlouvám se, že tě ruším při obědě, ale říkal jsem si, jestli bychom si spolu mohli promluvit.“

Promluvit: ‚odhalen,‘ ‚vyloučen…‘

Přikývnu a letmo zavadím pohledem o Hermionu a Rona. „Uvidíme se později,“ zaskřehotám a pak následuji ředitele ven z Velké síně a nahoru do jeho kanceláře.

~~~~~~~

Když vejdu, zadívám se na Fawkese a mlhavě mě napadne, jestli fénixovy slzy mohou uzdravit něčí sebeúctu. Nepočítal jsem s tím, že by měl Snape v úmyslu jít za Brumbálem. Možná proto, že jsem tou dobou byl opilý a byl to právě Snape, kdo mi dal skotskou. No, nebylo by to poprvé, co bych se v něm zmýlil. Brumbál mě vyzve, abych se posadil. Obejde stůl a sedne si taky. Trvá mu věčnost, než se na mě podívá přes svoje brýle a řekne: „Obdržel jsem dopis od profesora Snapea, který se týká tebe, Harry. Neznáš náhodou jeho téma?“

Ou, bože. Třeba ožralí, nadržení nebelvíři? „Ne, pane,“ lžu a snažím se vypadat tak nevinně, jak jen je to možné.

„Dobře, tak se podívej,“ řekne a podá mi kousek pergamenu, na němž se červená pečlivý rukopis profesora Snapea. Barva mé přetnuté školní kariéry. Trefné.

S hlubokým nádechem svou pozornost zaměřím na dopis a snažím se zablokovat hlas, který křičí: Uteč!

Vážený Albusi,

ačkoliv jsem zvažoval koncipovat tento dopis jako žádost o studijní dovolenou, abych se mohl porozhlédnout po své příčetnosti, nedoufám, že byste vyslechl tak do očí bijící volání o pomoc. Proto mi dovolte předložit důkazy, že je taková dovolená nezbytná pod zástěrkou žádosti jiné.

Rozhodl jsem se umožnit tomu chlapci, aby docházel do mých komnat pod podmínkou, že bude souhlasit s tím, aby daný čas využil ke svému studiu. Možná by se mohlo něco domluvit s jeho dalšími učiteli, aby mu připravili doplňující práci a dali mu tak příležitost pozvednout své zápisky. Chápu, že učit Pottera je ztracený čas, ale to vyučování obvykle je a já nechci trávit své večery se zaostalým klukem. Prosím, dohlédněte, aby do mých komnat byl pro jeho potřeby nastěhován další stůl.

Potřebujete-li více důkazů, že ztrácím rozum, požaduji opodstatněnou omluvenku připravenou pro případ, že Potter usne nad svým domácím úkolem z dějin čar a kouzel. Po probuzení má sklony k záchvatům násilí a můj nos je dost velký. Ani netřeba zmiňovat, že chlapec trpí nespavostí, a je tak nucen spánek přijmout, kdekoliv se mu jen naskytne.

Samozřejmě budu trvat na zachování mlčenlivosti. Pokud unikne do světa jen slovo o tom, že mu pomáhám, budete mít na svědomí více než jednu smrt. Kdybyste se rozhodl odmítnout tyto požadavky a místo nich mi rezervoval klidný pokoj u svatého Munga, byl bych navždy vděčný.

S. Snape

Pusa se mi otevře dokořán, přečtu si ten vzkaz třikrát, než vzhlédnu k řediteli. Jsem omráčený a naprosto zmatený. Snape má pravdu: pokoj u svatého Munga je možná přesně to, co potřebuje. Brumbál mou reakci sleduje s určitým zadostiučiněním.

„S tónem toho dopisu bych si, Harry, nedělal moc starosti. Profesor Snape nikdy nebyl ochoten ukazovat svou šlechetnost.“

Tón dopisu samozřejmě nemá nic společného s  tím, jak jsem vyvedený z míry. To, že jsem označený za „ztracený případ“, nemůže mému egu nijak ublížit, není to nic nepředvídatelného. Ale: „Pane, kdy tohle napsal?“

„Obdržel jsem to hned po poledni, takže předpokládám, že nedlouho předtím. Proč se ptáš?“

Och, no, chtěl jsem si to s tím chlapem minulou noc rozdat, a tak jsem trochu ohromený, že místo aby mě ze svých komnat navždy vyrazil, poskytl mi otevřené pozvání.

„Eh, jen, že se o tom nezmínil.“

Brumbál se usměje a kdybych ho líp neznal, řekl bych, že o všem ví. „Ne, nepředpokládám, že by se ti o tom zmínil. Nechce, abys nabyl dojmu, že si tvou společnost užívá.“ Brumbálovi se zajiskří v očích a já úspěšně odolávám zrudnutí, které se mi pokouší vehnat do tváří. „Mohu předpokládat, že s jeho podmínkami souhlasíš? Jsi připravený trávit své noci učením, abys dohnal školu?“

Přikývnu a zkouším se zdržet myšlenek na všechny ostatní způsoby, jak trávit noci se Snapem, kterým bych dával přednost. Snažím se zapudit řadu nových fantazií a scénářů, které mi vyskakují v hlavě. Jen na okamžik zadoufám, ale dokonce i ona špetička naděje stačí, aby se znovu probudilo moje vzrušení. Poposednu si na židli.

„Tak tedy dobře. S ostatními profesory pro tebe připravíme studijní plán. Očekávám, že se tvůj výkon v hodinách zlepší, Harry. Profesor Snape je velice laskavý, že ti nabídl své volno i soukromí, aby ti pomohl. Bylo by od tebe nevděčné, kdybys ten čas nevyužil tak, jak požaduje.“

„Ano, pane,“ odpovím přiměřeně pokorným tónem. Ne že bych se necítil provinile, když jsem v hodinách za blbce. Cítím. To jen, že vinu už cítím tak dlouho a kvůli tolika věcem, že si musím připomínat, abych se choval trochu provinileji, když se to čeká. A rozčiluje mě, když mě někdo upomíná, že bych se měl cítit provinile, když vinu tak jako tak cítím pořád.

Brumbál ode mne převezme pergamen a prochází ho. „A… ano, stůl navíc. To by neměl být problém. Tvé absence v ložnici. Už jsme probírali, jak je důležité utajení. Ale dost dobře nemůžeme tvrdit, že jsi tak často nemocný, aniž bychom podnítili podezíravost tvých spolužáků. Vzpomínám si na jednoho dalšího studenta, jehož pravidelná nepřítomnost ve škole vzbudila zvědavost jeho kamarádů z Nebelvíru. Tentokrát bychom měli být mnohem opatrnější.“ Jeho zmínka o profesoru Lupinovi mě přiměla si vzpomenout na Siriuse, který by mě docela určitě zabil, kdyby věděl, co jsem udělal. Ne, tohle škrtni. Zabil by Snapea; ačkoliv to nebyla jeho chyba. Nová vlna pocitu viny. Mnohem hlubší, než jakou jsem musel běžně zdolávat.

Brumbál chvíli tiše sedí, obočí zkrabacené přemýšlením. Nakonec se jeho tvář uvolní a podívá se na mě. „Myslím, že mám možná nápad, Harry. Neměl jsem to srdce vyhodit Tesáka z Hagridovy chýše. Každý večer tam tomu psovi chodím dělat společnost. Náš nový šafář, pan Rigger, nedoceňuje venkovský ráz hájovny, ani její blízkost u lesa. Takže je prázdná. Jak by se ti líbilo každý večer před začátkem tvých studijních sezení strávit několik hodin s Tesákem?“

Zkoumá mou reakci a já přemýšlím, jestli vypadám tak vyvedený z míry, jak se cítím. O Hagridovi jsem moc nepřemýšlel – úmyslně. Snažil jsem se myšlenky na jeho smrt vytlačit z hlavy, abych se fakt nezbláznil. Jít zpátky do jeho boudy, vidět Tesáka znamená, že už dál nebudu schopný předstírat, že se to nestalo.

„Harry, pochopím, jestli se na to necítíš.“

„Ne! Chci říct, ano. Je to dobrý nápad. Já jen… nevěděl jsem, že tam Tesák pořád je. To je všechno.“ Pokusím se o přesvědčivý úsměv a říkám si, že to Hagridovi dlužím. Tohle je to poslední, co můžu udělat pro muže, který mě vysvobodil od Dursleyových. Obchází mě neodbytná hrůza.

„Mohu propojit Hagridův krb s tvou společenskou místností a komnatami profesora Snapea, takže nebudeš muset v noci pobíhat po pozemcích. Bezpečnostní ochrany snad zvědavost studentů udrží řádně stranou. Svým přátelům můžeš říct o svých povinnostech, a pokud by se studijní setkání protáhlo až do rána, můžeš jim říct, že jsi tam usnul.“

Jak ho poslouchám, v břiše se mi rozevírá obrovská díra, která hrozí, že mě spolkne. Představuju si, jak jdu k Hagridovi a najdu to místo prázdné, jenom s Tesákem. Úplně toho psa vidím, jak se na mě vyčítavě dívá. Tak dlouho jsem se od hájovny držel dál, abych mohl předstírat, že tam Hagrid pořád je a že ho můžu zkusit navštívit zítra, pokud bych měl čas. Ale když se tam vrátím, budu si muset přiznat, že je to pravda. Umřel. Už se nevrátí. A nějak za to můžu já. Moje krev. Moje selhání. Roztřesu se a nedokážu přestat. Brumbál si toho všimne a zatváří se ustaraně.

„Trochu chladno,“ zamumlám a obtočím si paže kolem hrudníku. Nepřesvědčí ho to. Byla to pěkně mizerná výmluva.

„Možná bys mohl přesvědčit slečnu Grangerovou a pana Weasleyho, aby tě dnes večer doprovázeli. Mohlo by to tak být snadnější, Harry, pokud se necítíš na to zkusit to sám. Vím, že je to teď těžké, ale vážně je lepší, abychom se svým obavám postavili, dokud jsou dost malé na to, abychom je zvládli.“

„Ano, pane.“ Přísahám, že jsme o tom měli mluvit už dřív, pomyslím si hořce. A vzápětí se cítím provinile. Tenhle muž pro mě udělal dost – ohýbá a láme všechny druhy pravidel, aby mi vyhověl. Někdy si přeju, aby to nedělal. Někdy si přeju, aby prostě řekl, abych se sebral a byl normální. To, že na mě bere ohledy, mě jen nutí cítit se jako exot. Jen si přeju, abych věděl, proč to všechno dělá. Udělal by to pro každého? Nebo je to proto, že jsem Harry „zatracený chlapec, který přežil“ Potter?

Ó bože, zním jak Snape.

Zkouším tu myšlenku setřást, ale je neodbytná. Proč? Proč mě nechá, aby mi toho tolik prošlo? „Pane, můžu se na něco zeptat?“

Usměje se a odpoví: „Věřím, že to už jsi udělal. Ale můžeš mi položit jinou otázku, pokud chceš.“

„No,“ fajn. Tak jak bych to měl vyjádřit? Nějak se mi ‚Proč mě rozmazlujete?‘ nezdá jako správný způsob, jak to podat. Ale je to to, co chci vědět „Proč tohle všechno pro mě děláte? Chci říct, vážím si toho, ale… no.“ Velice výřečný jako obvykle.

Zmlknu a podívám se na něj. Pochopil, na co se ho ptám, a teď sestavuje velice rozvláčný způsob, jak se dotazu vyhnout. Pokaždé, když se tohohle muže na něco zeptám, odcházím s mnohem větším množstvím otázek, než kdyby mi neodpověděl. Proč se vůbec obtěžuju?

„Harry, nejsi první bradavický student, jemuž se vytvářejí zvláštní opatření. A odvažuji se tvrdit, že nebudeš ani poslední. Pravidla jsou jenom tak dobrá, nakolik se dokážou přizpůsobit. Mimořádné okolnosti vyžadují udělení výjimek.“

Chci oponovat, že moje životní situace není tak mimořádná. Najednou si vzpomenu, co Snape říkal tu první noc ve svých komnatách o Malfoyovi. Ale podle mužova výrazu je mi jasné, že víc neřekne. Možná že pro Malfoye a ostatní děcka Smrtijedů jsou vytvořena zvláštní opatření. Nemusel bych o nich vědět, že jo? A Brumbál se mi to určitě nechystá říct.

„Dobře, Harry. Zajistím spojení s Hagridovým krbem. Můžeš pozvat Hermionu a Rona, aby šli s tebou, pokud si to přeješ, pod podmínkou, že se do hradu vrátí do osmé večer. Myslím, že by si Tesák vychutnal pěknou procházku kolem pozemků, ale musím tě požádat, abys v osm byl také uvnitř. Čistě z opatrnosti. Mohu profesoru Snapeovi říct, aby tě očekával v 8.15?“

„Ano. Děkuji,“ vymáčknu ze sebe dřív, než mi pusa vyschne úplně. Přestože uznávám, že jsem zvědavý, co se Snapeovi honí hlavou, nějak pochybuji o tom, že myslí na to, co bych chtěl. I přes zrnko naděje mě tíží hora reality.

~~~~~~~

Hermiona, Ron a já se plahočíme přes pozemky k Hagridovi. Nemluvíme. Vím, že ani jeden z nich nechtěl přijít, ale vážím si toho, že dorazili. Sám bych to nezvládl. Když jsou tady, můžu se soustředit na něco jiného. Nechci přemýšlet o tom, jak špatný je to pocit. Jak se blížím ke dveřím, buší mi srdce. Zevnitř slyším Tesákovo vytí a každým okamžikem teď čekám, že uvidím, jak Hagrid otevře dveře a popleská mě po zádech, až ze mě vyklepe všechen vzduch. Povzbudivě mě osloví „Všechno v pořádku, Harry?“ a nabídne čaj a nepoživatelné sušenky. Tesák škrábe na dveře a já se natáhnu, potlačím potřebu zaklepat. S hlubokým nádechem otevřu dveře.

Uvítá nás rozrušený, velký lovecký pes, který se na nás sápe jak štěně a téměř náš všechny tři porazí. Nedokážu si pomoct a usměju se. Už je to tak dávno. Rozhlédnu se po místnosti, abych zjistil, že se skoro nic nezměnilo. Snad je trochu uklizenější – nejsou tu napůl rozdrcené zdechliny menších zvířat čekající na to, až se stanou potravou nějakého nového domácího mazlíčka. Na stole není hromada sušenek. Není tu Hagrid, který by je jedl.

Snažím se odstrčit stranou povědomí o Hagridově nepřítomnosti v hájovně. Je prostě pryč a nemůže se starat o zvířata. Požádal mě, abych dohlédl na Tesáka. Vrátí se později. Odkašlu si, doplním Tesákovy misky se žrádlem a vodou a pak se otočím ke svým přátelům. „Brumbál říkal, že bychom ho mohli vzít na procházku,“ pronesu, možná až moc dychtivě.

„No,“ začne Ron;  nevypadá zrovna moc v pohodě.

„Vlastně si myslím, že bych si dala nějaký čaj,“ řekne Hermiona chvatně a přejde místnost, vezme konvici a naplní ji vařící vodou.

„Jo, dobrý nápad. Čaj,“ souhlasí Ron a pak si sedne.

Pochybovačně ty dva sleduju. Něco se děje. Najednou se cítím v pasti. Neochotně se posadím ke stolu naproti Ronovi. Hermiona připraví hrnky s čajem a sedne si do čela. Na Hagridově obvyklém místě nesedí nikdo. Tesák mi složí hlavu do klína a já ho nepřítomně hladím, zatímco zírám do svého hrnku.

Po chvíli na sobě cítím jejich pohledy. Zvednu oči a zastihnu je oba s naprosto stejnými starostlivými výrazy v obličeji. Mohlo by to být legrační, kdyby nebyli zaměření na mě.

„Co?“ Podívají se jeden na druhého. Hermiona si skousne spodní ret.

„Harry,“ začne Ron. Vidím na něm, že se snaží přijít na to, co říct. „Hermiona a já…“ Vrhne zoufalý pohled k Hermioně, která zrudne.

„Och,“ řeknu, když mi to dojde. Usměju se. „To je v pořádku. Čekal jsem, že se nakonec dáte dohromady.“ Oběma jim klesne čelist a mě to rozesměje. „No, vy dva už jste se i hádali jako staří manželé.“

„Ne! Harry… to není -“ všechna krev v Ronově těle se mu přesměrovala do obličeje. Zaboří si hlavu do paží. „Hermiono, řekni mu to.“

Hermiona zavře oči a zhluboka nabere dech. „Použili jsme tvůj neviditelný plášť a minulou noc jsme tě sledovali. Promiň.“ Chvíli trvá, než mi ta slova dojdou. Můj plášť. Sledovali mě… ou, bože.

Hrdlo se mi stáhne a já zachraptím: „Kam jste mě sledovali?“

Ron si povzdechne a vzhlédne. „Do Snapeova kabinetu. Harry, o co jde?“

„Jak jste to mohli udělat?“ zaječím. Ronův výraz ztvrdne.

„No, chtěli jsme zjistit, co se s tebou děje. Nikdy nám nic neřekneš!“

„Tak promiňte. Nevšiml jsem si, že by to byla vaše zatracená starost!“

„Máš pravdu. Nechápu, proč jsem měl vůbec obavy. Ou, možná proto, že jsi můj nejlepší kámoš. Nebo jsem si to přinejmenším myslel. Ale teď máš Snapea, takže předpokládám, že už mě vůbec nepotřebuješ! Pojď, Hermiono.“ Vyskočí, až skoro převrátí židli.

Na okamžik chci, aby oba odešli. Pak se nějaká logická část mého já začne obávat, co by mohli říct ostatním lidem. Skutečnost, že se já a Snape setkáváme i mimo učebnu, je považována za tajemství. Přestože nevědí všechno, to, co z hádky včera večer možná zaslechli, by mohlo stačit, aby to zvýšilo podezření zbytku školy. Složím hlavu do dlaní – rozpolcený mezi strachem a vztekem, a samozřejmě vinou.

„Harry,“ zaskřehotá Hermiona. Ucuknu, když se mě její ruka dotkne. „Vážně se omlouváme.“ Ron si odfrkne. „Jen jsme… no, pořád nespíš. Vím, že jsi nám říkal, že noci trávíš v knihovně, ale tvoje zápisky jsou hrozné.“ Zlostně k ní vzhlédnu. Sevře rty a mlčky mě očima vyzývá ‚jen to zkus popřít‘. „Je to tak. A včera… no, vypadal jsi tak rozhozený. Chtěli jsme se ujistit, že jsi v pořádku.“

Nevím, co říct. Nevím, jestli křičet, nebo brečet jak mimino. Pořádně se usadím a z pusy mi vypadne: „Omlouvám se.“ Slyším, jak Ron vklouzne zpátky na židli. „Co jste slyšeli?“

„Všechno. Hermiona našla odposlouchávací kouzlo.“ Vzhlédnu a Ron se chabě usměje. „Myslel jsem, že z toho chytne psotník, když slyšela, jakým způsobem s ním mluvíš.“ Zlehka se zasměju, když se pokusím si představit výraz v její tváři. Ron se najednou zamračí. „Zůstals tam? Chci říct, zůstals v noci, eee… s ním? Zůstal?“

Netečně přikývnu a snažím se zaplašit vzpomínky na minulou noc. V jednom okamžiku se mohu zabývat jen jednou děsivou situací. Ron vyjeveně zírá a mě najednou dojde, na co se to ptal. „Ne. Takhle to není! Chci říct, on by… my jsme ne… Sakra, Rone!“ Polévá mě horko a najednou je mi dost na zvracení.

Ron se uvolní. Usměje se. Hermiona se neusmívá. Vypadá, jako by řešila hádanku. Upínám se k naději, že se to nějak váže k jejímu domácímu úkolu z věštění z čísel. Otevře pusu, aby položila otázku, a já jí skočím do řeči. „Hele, o tomhle nesmí nikdo vědět. Vy dva nesmíte nikomu nic říct.“

Ron zvedne oči v sloup. Hermiona se zamračí. Tvrdě se na mě podívá a pronese: „Fajn. Jenže já se za chvíli zblázním, když toho vím tak málo. Proč spíš ve Snapeových komnatách? Proč ses včera tak vztekal? Dává ti pít alkohol? Jak dlouho už -“

„Hermiono!“ zakřikne ji Ron. Tiše mu poděkuju. „Ehm, nech ho odpovědět.“ Beru své díky zpět.

Začíná mi být naprosto jasné, že mě Hermiona nenechá na pokoji, dokud nebude všechno vědět. A Ron, ten ji jen nechává, aby se stala hlasem jeho vlastní zvědavosti. Držel jsem to všechno v tajnosti tak dlouho, že si říkám, jestli to není jeden z důvodů, proč jsem tak zatraceně deprimovaný. Začnu jim všechno vyprávět, počínaje výcvikem navíc. Nebo téměř všechno, vynechám tu část, kde jsem zkoušel svést svého profesora. Nejsem si jistý, jestli by se přes to Ron přenesl. Jsem si celkem dost jistý, že já bych se nepřenesl přes to, kdybych to řekl. Smrt ponížením. Ani jeden z nich nepromluví, ale na Hermioně vidím, jak svírá čelist pod hromadou otázek. Když to ze sebe všechno dostanu, cítím se snad tisíckrát lehčí.

„Páni, Harry. Nevím, jestli tě mám litovat, kvůli tomu, že jsi se Snapem musel strávit všechen ten čas, nebo tě za to mám obdivovat. Věděl jsem, že je Brumbál trochu mimo, ale neuvědomil jsem si jak moc.“ Ron zakroutí hlavou.

„Nebylo to tak špatné. Chci říct, nejprve mě to dost rozhodilo, ale pak se mi povedlo ho poznat.“ Blbost. Nevím o něm vůbec nic. Ale jak jinak mám vysvětlit, proč společnost toho naprostého parchanta vyhledávám? Že se mi ten umaštěný zmetek ve skutečnosti líbí – natolik, že jsem se na něj vlastně prakticky vrhnul? V duchu se zašklebím a odsunu tu myšlenku stranou. Ron na mě nevěřícně zírá. Rozesměju se.

„Fajn. Je to naprostý parchant. Hádám, že už jsem si na to teď zvykl. Vlastně je docela zábavný… svým způsobem.“

Ron se směšnou vážností pohlédne na Hermionu. „On se zbláznil.“ Ona se usměje. „Já nevím, Harry. Včera ve třídě ses nesmál.“ Při vzpomínce na Snapeovu zradu stisknu rty. Hádám, že jsem reagoval přehnaně. Chci říct, on přece nevystoupil na veřejnosti a neřekl všem, že jsem gay. V tu chvíli mi to tak ale připadalo. Pokrčím rameny, protože nevím, co na to říct. Neumím dost dobře vysvětlit, proč mě to tak rozčílilo.

Hermiona už zase přemýšlí. Vážně si přeju, aby s tím přestala. Ohlédne se na Rona a zdá se, jako by se spolu tiše dohadovali. Ron vypadá nasupeně a ona se otočí zpátky.

„Co?“ zeptám se přihlouple. Jsem si celkem jistý, že nechci vědět, co si ti dva myslí.

Hermiona se znovu zadívá na Rona, který sklopí oči ke stolu. Hermiona se zhluboka nadechne: „To, co profesor Snape řekl, včera, víš, o tom, jak se díváš na Seamuse. Jen chci, abys věděl, že, ehm, jestli ses, chci říct, nám to… není to…“ Ukrutně zrudne a dojdou jí slova.

Ron netrpělivě vydechne. „Jestli seš gay, měls nám to říct,“ zamumlá rychle.

Nevím, jestli mám cítit úlevu nebo zděšení. „Vědí to všichni?“ zakrákám. Už vidím ty novinové titulky: Přihřátý chlapec, který přežil, sepsáno Ritou Holoubkovou.

„Ne!“ ubezpečuje rychle Hermiona. „Myslím, že si všichni myslí, že Snape byl… no, Snape. Vážně jsme si nic takového nemysleli, dokud, však víš, ta vaše hádka. Byls tak hrozně rozčilený.“ Přikývnu. Nemohu se přimět, abych se podíval na Rona. Skoro mi připadá, jako bych se mu omlouval, ačkoliv netuším za co.

„Harry, není to žádná věda.“ Zvednu oči k Ronovi, který se široce usmívá. „Ale… eee, Seamus není… však víš, chodí s Levandulí.“

Zaúpím. „Ježkovy zraky, Rone, nemám ho rád. Prostě jsem se jen díval.“ Složím hlavu na paže a dodám. „Ne, že bych přes jeho hábit mohl cokoliv vidět.“ Ron se zakucká a mě to rozesměje.

Hermiona přivře oči do úzkých škvírek. „Harry, chci, abys slíbil, že už před námi nebudeš nikdy nic tajit. Jinak si zjistím, jak se vaří sérum pravdy, abys věděl.“ Široce se usměje a mně klesne brada. Slíbím jí to, ale v duchu zkřížím prsty – existují věci, které vědět nepotřebují.

Rozhodneme se vzít Tesáka na procházku po pozemcích a na hodinu jdeme pryč. Povídám a směju se s nimi, jako kdybychom se měsíce neviděli. Svým způsobem to tak je. Když nadejde čas, aby se vrátili zpátky, neochotně se s nimi rozloučím. Když dorazím ke dveřím Hagridovy hájovny, snažím se zahnat paniku, která se mě zmocňuje, když si pomyslím, že v ní budu sám – i když jen na patnáct minut. To, co mě po těch patnácti minutách čeká, naneštěstí neznamená úlevu. Kvůli blížící se rozmluvě se Snapem cítím neblahou předtuchu, která spojí své síly s panikou. Pocit samoty z tohohle místa úspěšně ničí úlevu a spokojenost, které jsem získal s Ronem a Hermionou.

Mezi dvěma okamžiky, kdy se podívám na hodiny, uplyne věčnost. Když zjistím, že ta věčnost trvala jen něco kolem minuty, skoro uvěřím, že jsou ty hodiny rozbité. Drbu Tesáka, abych se co nejvíc rozptýlil. Každé zavrzání sedajícího si domu, zvuk vanoucího větru mě vyděsí, až skoro vyletím z kůže. Po pěti letech prožitých mezi duchy by si jeden myslel, že by se mohl přestat bát. A z čeho přesně že to mám strach?

Jakmile je čtvrt na osm, skoro vběhnu do krbu, aniž bych použil letax. Naštěstí se zastavím dřív, než do něj skočím. Uvědomím si, že budu raději čelit Snapeovi a naprostému ponížení, které mi to setkání přinese, než prázdné hájovně plné vzpomínek na starého přítele. Stydím se.

Vylovím z aktovky plechovku s letaxovým práškem, kterou mi odpoledne dal Brumbál. Vhodím hrst do krbu a sleduji, jak plameny zezelenají. S tichou omluvou směrem do domu vstoupím do ohniště.

„Komnaty profesora Snapea.“

Vcucne mě to nahoru a pryč a téměř okamžitě jsem přemístěn do jeho komnat, kde vyklopýtám z krbu a přistanu na všech čtyřech na zemi u jeho nohou. Vzhlédnu k němu a vidím, jak se na mě šklebí přes okraj knihy.

„Blahopřeji k dalšímu hladkému přistání, Pottere.“

~~~~~~~

Stoupnu si a narovnám si brýle. „Pardon,“ zamumlám. Říkám si, kolikrát se ještě budu muset omluvit, než se tenhle den konečně uzavře. Jestli se mi někdy před tímhle člověkem povede udělat něco, co nebude mučivě ponižující, bude to zázrak. Stojím zamrzlý na místě. Řekl bych, že nikdy v životě jsem se ještě necítil tak nepohodlně. Nedokážu se přimět, abych se na něj podíval, tak zírám do země a připravuji se na další trapný okamžik.

„Co jste si přinesl za práci?“ Chtě nechtě k němu vzhlédnu. Mysl mi uhání, aby zpracovala otázku.

„Eee… na pondělí mám čtení z tarotových karet. A pak kapitolu z vaší hodiny. To je všechno. Profesor Brumbál mi ještě nepředal studijní plán.“

„Váš stůl je tamhle.“ Mávne rukou za sebe. Uvidím malý stůl čelně postavený k jeho. „Radím vám, abyste si poznámky ke kapitole z mé hodiny pečlivě zrevidoval. Nejspíš už nemůžete být horší, ale mohl byste je určitě vylepšit. A k věštění – no, nedokážu si představit, proč jste si zvolil tak nesmyslný předmět, ale neočekávám, že by mělo být nějak zvlášť obtížné dát dohromady nesmysly, které by tu starou rachejtli uspokojily.“

Překvapeně se rozesměju. „Vlastně to je to, co běžně dělám. Pokud tak jednou do týdne zemřu, zdá se dostatečně spokojená.“ Když vidím jeho kamenný výraz, úsměv mi zvadne. Zdá se mi, že v jeho očích vidím hněv. Předpokládám, že nemá náladu na povídání. Spolknu knedlík, který mám v krku, a obrním se proti výpadu.

„Pusťte se do práce, Pottere,“ pronese tichým hlasem. Okamžitě seberu svou aktovku a pohnu se, zaháním myšlenku, že je páteční večer a já mám na domácí úkoly celý víkend. Jsem jen rád, že jsem pomyslel na to přinést si sebou i školní tašku, jen pro případ. Sednu si k novému stolu a začnu s lektvary, které se zdají nejpalčivější. Jak se snažím uklidnit svůj obavami rozbouřený žaludek, dokážu se jen těžko soustředit. V podstatě začnu z knihy opisovat slovo od slova, jen abych si udržel soustředění. Ani nevím, kolik času uplynulo, když přede mnou přistane hrnek s čajem. Ucuknu, když si jeho náhlou blízkost za sebou uvědomím. Odstoupí.

„Co? Žádná skotská?“ řeknu v lehkém rozmaru v naději, že setřesu trochu toho napětí, které hrozilo, že mě rozdrtí. Nevypadá pobaveně. Zvednu hrnek s čajem, abych skryl další nával rozpaků. Škubnu sebou, když mi nápoj opaří jazyk. Usedne za stůl a zmrazí mě chladným pohledem.

„Neřekli jsme si, že už se to nikdy znovu nestane?“

Potřesu hlavou a snažím se zprovoznit hrdlo. „Omlouvám se,“ zvládnu zaskřehotat.

„Za co se omlouváte, Pottere?“

„Pane?“ Ale ne. Prosím, nenuť mě to říkat. Bojuji s touhou vrátit hlavu do její zdánlivě přirozené polohy na stole.

„Rád bych přesně věděl, za co se mi omlouváte.“

Fajn. Hodlá mě mučit. Dalo se to čekat. Zasloužím si to. „Eee…“ začínám fakt dobře. „Za…“ to, že jsem se choval jako totální kretén. „…to, že jste se kvůli mně cítil nepříjemně, pane.“ Vrhnu k němu letmý pohled a zjistím, že jsem na otázku neodpověděl správně. „A… eee, že jsem vypil všechnu vaši skotskou?“ To asi neměla být otázka, co? Sakra. Co chce slyšet?

Po dlouhém tvrdém pohledu, který otravně cítím na temeni skloněné hlavy, si neradostně odfrkne. Vzhlédnu k němu a zjistím, že má tvář zabořenou do dlaní. Musím se bránit nutkání ho utěšovat. Páni, jsem fakt pitomec. Vezmu si z něj příklad a rozhodnu se, že ruce jsou perfektní náhradou za stůl. „Podívejte,“ pronesu do svých dlaní, bystřejší část mého já mě nabádá, abych sklapnul. „Omlouvám se… za všechno. Bylo ode mě hloupé si myslet… chci říct, vím, že byste neměl… Nevím, proč -“

„Pottere, zmlkněte.“ Skoro mu poděkuju. „Je nutné říkat, že pokud by se kdokoliv dozvěděl, co se stalo, přišel bych o práci?“

Zírám na něj s otevřenou pusou. „Ale vždyť jste nic neprovedl.“ Musím připustit, že tohle mě vůbec nenapadlo. A on kvůli tomu vypadá dost naštvaně.

„No, tak se pojďme podívat na to, co se událo, co vy na to? Povzbuzoval jsem a umožnil studentovi opít se v mých komnatách. Místo abych trval na tom, že se má vrátit do své ložnice, jsem mu dovolil zůstat. Vysvlékl jsem patnáctiletého chlapce a pak jsem téměř připustil, aby mě políbil.“

„Ale to se nestalo. Zastavil jste to.“ Tváře mi hoří.

„Ne dostatečně brzo.“

„Strašně brzo!“ vyjeknu a jeho tvář zamrzne. Znova si přehraju svou ostrou odpověď. Nějak to nevyznívá tak, jak jsem chtěl. „Ne! Chci říct, že ne…“ Moje hlava se s tupým zaduněním shledala se stolem. Rozhodnu se už ji nikdy nezvednout… ani nepromluvit. Už. Nikdy.

„Pottere, nezáleží na tom, co se doopravdy stalo. Tohle je výklad událostí, jak by ho viděla správní rada. Jsem dospělý člověk, váš profesor. Vy jste patnáctiletý chlapec. Vina padá na mě.“

„Moc mě to mrzí,“ zamumlám a porušuji tak slib hned vzápětí potom, co jsem ho složil. Ale není moc velká šance, že bych těmihle slovy něco zvoral. Zdají se stejně přirozená jako dýchání.

„Mě také.“ Hlas se mu zlomí. Stejně jako moje hrudní kost. Zvednu hlavu.

„Páni, nemusíte se… Chci říct, prosím, nedělejte to.“ To bych byl raději, kdyby mě nenáviděl a vyhodil ze svého života. Najednou mě napadne, že verze událostí, jak je vylíčil, byla jeho vlastní. Na žaludku se mi udělá uzel a náhle mám neodbytnou potřebu zařídit, aby se cítil líp. „Možná je mi patnáct, ale věděl jsem, co dělám… Chci říct, co jsem dělal. Všechno. A nedělal jsem nic, co jsem -“ Zašklebí se nelibostí a já zmlknu. Nezlepšuju mu to a ze sebe dělám hlupáka. Bezvadný, Pottere.

Dlouho nepromluvíme. On si drží hlavu v dlaních a já zírám do své učebnice z lektvarů, která by zrovna tak mohla být psaná v japonštině a dávala by mi stejný smysl. Zkouším vymyslet, co bych mohl říct, abych tuhle situaci odehnal.  Čím bych ho zbavil viny. Páni, tohle je ode mě hloupé. Už nikdy bych neměl tolik pít. Už nikdy bych neměl požádat, zda mohu zůstat. Měl bych odtud sakra vypadnout.

Ale neudělám to. Ani to nemohu změnit. Najednou mě napadne, co bych mohl říct. Jen doufám, že to zabere.

„Vím, jak to funguje, pane profesore. Neustále si tu scénu přehráváte v hlavě a soustředíte se na všechny chyby, které jste udělal…“ pozná svá vlastní slova a nevraživě se po mně podívá. Ušklíbnu se. „… přičemž si přejete, abyste si tu lahev odnesl sebou, přejete si, abyste mě poslal do mé ložnice, přejete si -“

„Pottere, vraťte se k práci.“ Snaží se, aby vypadal rozzlobeně, ale vidím na něm, že není. Vidím, jak se mu koutky úst zvedají. Najednou cítím, jak se pročistil vzduch a zhluboka se nadechnu.

Svraštím obočí, abych vypadal vážně. „Vrátím. Ale vy s tím přestaňte, Snape. Nebo dopadnete jako já.“ Když vidím, jak se usměje, srdce se mi skoro zastaví. Fakt se směje. Dokonce vidím i zuby. Skoro se začervenám, ale místo toho se zakřením.

Střelí po mně přísným pohledem. „Kontrolujte se.“ Úspěšně potlačím nutkání na něj vypláznout jazyk.

Vrátím se k zápiskům z lektvarů. Napadne mě zeptat se ho, proč sakra zařídil tahle studijní setkání, ale udržím pusu zavřenou, částečně ze strachu, že by mohl změnit názor.

„A odebírám Nebelvíru deset bodů, Pottere, za to, že jste takový drzý spratek.“

„Odebírám deset bodů Zmijozelu, pane profesore, za to, že mě nutíte dělat v pátek domácí úkoly.“ Vrhnu na něj letmý pohled a on se zazubí. Zachvěju se.

„Pokud vás vaše učebnice lektvarů nezajímá, možná bychom mohli probrat vaše sny.“

Moje hlava si vzpomene, kde je její místo. Rozesměje ho to.

 

Kapitola 4IYAPmenu1Kapitola 6

Reklamy

Posted on 28.10.2016, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 12.

  1. Hermiona je další pokrytec, ona potřebuje všechno vědět, ale sama nic neřekne. Ve druháku nic neřekla,když věděla, že to monstrum je bazilišek, raději si šla hrát sama na hrdinku. Ve třeťáku nic neřekla, když měla „stroj času.“ Ve čtvrťáku nic neřekla, že jde na ples s Krumem atd. Sami nic neřekli Potterovi, když se dali dokupy, nemluvě o tom, kolik věcí věděli od Brumbála nebo rodiny, co se děje venku a Potterovi o tom nic neřekli nebo nenapsali. Potter je fakt idiot, pořád bere za všechno a za všechny vinu na sebe, ale takto to vlastně Brumbál chtěl, tragický hrdina.

    • Tak já věřím tomu, že s baziliškem se Hermiona měla v úmyslu svěřit, jen už to prostě nestihla. Spíš měla kliku, že si uvědomila včas, jak to je, a začala být okamžitě opatrná. Ale jinak – ano, ona s Ronem, stejně jako Harry, dbali nařízení dospělých o utajení. A stejně jako oni tady Harrymu, i Harry jim to vyčítal. Zkrátka jsou jeden za osmnáct a druhý (a třetí) bez dvou za dvacet. 😀

  2. Tahle kapitola mně velmi pobavila. V mnoha ohledech je bolestná a tíživá, ale interakce Severuse a Harryho jsou vtipné.
    Díky za překlad.

    • Harry a Severus na sebe opravdu skvěle reagují a dokáží se vzájemně úžasně vyvádět z míry. Toho si ještě užijeme dost. 😀 Na mě tu nejvíc dolehla asi ta nepřítomnost Hagrida v hájovně.

  3. Ron je pitomec.Bez Hermiony by nebyl nikdy tak věrný Harrymu, ačkoliv i tento fakt je sporným, protože když se tento Weasley naštve, urazí každého v okruhu 20 metrů a nepřijme skutečnost, že všechno bylo úplně jinak, než si v té své zrzavé makovici vymyslel. Naštěstí Hermionu má a má ji i Harry, ten je dobrý kamarád a chce každému odpustit, dá mu další šanci, no jednoho dne zjistí, že ti tzv. kamarádi již nejsou ani “ kamarádi,“ leč naopak jej odvádí od jeho skutečného úkolu, nabízí mu jen náhražku,místo ryzího přátelství. Prostě nakonec jsou všichni trošku mimo a všechen zmatek může urovnat jen někdo, kdo má všech pět pohromadě. – ano, mám na mysli profesora lektvarů. Díky za kapitolu.

    • Ron a Hermiona jsou Harrymu kamarády tím nejlepším způsobem, jakým jen dokážou. Samozřejmě Snape mu v tuto chvíli dokáže poskytnout asi kvalitnější zázemí, než zvládne Ron s Hermionou. Snape je dospělý, má životní a pedagogické zkušenosti, a i když si zakládá na tom, že se chová jako parchant, tak si v podstatě je vědom toho, jak jednat s dospívajícím nevyrovnaným mladíkem.
      Severus nabízí Harrymu něco jiného než Hermiona s Ronem, ale myslím, že Harry tak nějak potřebuje obojí.
      A Ron? Ten byl odjakživa horká hlava – vždycky se nejprve vzteká, a pak teprve uvažuje. Ale Harryho má rád a záměrně by mu nikdy neublížil. 🙂

  4. Páni musím říct, že tahle kapitolka mi rozhodně rozjasnila den, no spíš večer. Po zjištění, že můj počítač odmítá komunikovat jsem při prohlížení stránek na telefonu objevila tuhle kapitolku a Severusův dopis mi zvednul náladu tak skvěle, že jsem se několik minut zubila jak blázen. Takže děkuji a skláním se před tebou

    • Severus to umí v dopise podat, že? 😀 Prozradím, že v příští kapitole, která popisuje ten samý den jako tato, ale ze Severusova pohledu, se dočkáme ještě jedné verze tohoto dopisu. Je neméně čtivá. 😉

  5. Harryho POV má v téhle povídce hodně odkrojeného prostoru, ale o to větší má grády, přijde mi. Nějak víc si užívám, když vidíme Harrymu do hlavy jen občas.

    Musela jsem se smát, ta „rána poté“ bývají fakt o přesdržku :-). Myslím ale, že to Harry zvládl dobře. Byl k zulíbání. Je moc dobře, že poznal, že má u Snapea šanci. Minimálně u Severuse postřehl jisté fyzické změny, které se ten večer (při takové vzájemné blízkosti) neměli šanci neprojevit; můžeme tedy popojet dál, abychom se dočkali nějakého toho pořádného hudlana :-).

    Dopis Albusovi byl bezkonkurenční, já to Snapeovo vyjadřování prostě žeru ♥.

    //„Moc mě to mrzí,“ zamumlám a porušuji tak slib hned vzápětí potom, co jsem ho složil. Ale není moc velká šance, že bych těmihle slovy něco zvoral. Zdají se stejně přirozená jako dýchání.
    „Mě také.“ Hlas se mu zlomí. Stejně jako moje hrudní kost. // Waw… úžasná reakce.

    Krása to byla, moc, moc děkuju. Je to čím dál lepší ♥♥♥

    • Příště se ještě jednou zastavíme u téhož dne. Tentokrát uvidíme, jak ho strávil Severus. – Takže si na nějaký větší vývoj situace ještě počkáš. Ale dojde k němu, neboj. 🙂
      A musím říct, že moc děkuji za to, jak poctivě komentuješ každou kapitolu. Je fajn mít zpětnou reakci. ❤

  6. Severus mě odzbrojil. Od rána poté jsem čekala mnohé, ale že Harrymu zajistí legální přístup do svých komnata a ještě mu pořídí vlastní psací stůl, to bylo vážně překvapivé. Ale určitě se na něj za to nezlobím 🙂 Moc se těším, jak to celé bral on, takže díky 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: