S tebou se cítím doma – část 1

john-duch

 

John stále trpí nočními můrami o Afghánistánu. A co je na tom podle něj nejhorší – opakovaně se mu zdá o písku a jak se topí ve vlastní krvi. Ale jedná se spíše o vzpomínky než o noční můry.

 

Za betaci a korekturu děkuji Hanetce a KalamityJane.

 

S tebou se cítím doma – shrnutí

 

Část 1

John se s mlácením rukama kolem sebe a lapáním po dechu probudí ve své posteli, v ústech pachuť krve. Cítí slábnoucí bolest v prsou a přetrvávající hrůzu, která se postupně ztrácí, s tím, jak si začíná uvědomovat důvěrně známé prostředí. Přitiskne si ruku k hrudi a vnímá hladké, neporušené svalstvo.

Je to v pořádku, přesvědčuje se, zatímco si tře hrudník. Byl to jen sen.

Ale když vyjde slunce a John vstane, všechno je pro něj jiné. Cítí se jinak, způsobem, kterému porozumí až poté, co ustele postel, vyčistí si zuby, opláchne si obličej a při cestě do kuchyně vrazí do konferenčního stolku, na který pokaždé zapomene.

Protože když narazí do stolku, pocítí krátce trvající tlak a pak už nic. Podívá se dolů. Stolek je přesně tam, kde ho očekává. Pravou nohu má momentálně přímo v místě, kde se nachází stolek, a když si to uvědomí, jeho noha vybledne, zprůsvitní, až je schopen vidět na jeho desku.

No, to není dobré.

Johna stále trápí noční můry o Afghánistánu. A co na tom považuje za nejhorší – opakovaně se mu zdá o písku a jak se topí ve vlastní krvi. Ale jedná se spíš o vzpomínku než o noční můru.

Po opravdu špatných nocích se probouzí dusící se a kašlající a na hrudníku mu přes uniformu, kterou má stále na sobě, prosakuje krev. Vlastně to nebolí, ale rozšiřující se červená skvrna na jeho uniformě a rachotivý, bublavý zvuk v plicích, když se snaží nadechnout, ho zaženou do koupelny. Stojí pod sprchou a pouští na sebe tak horkou vodu, jak je to jen možné, dokud její rozvířený proud stékající do odpadu nepřestane být růžový od krve.

Krev na povlečení a na podlaze, stejně jako rozmazané otisky rukou na zárubních dveří vyblednou do nicoty ve chvíli, kdy zastaví krvácení, a také už na sobě nemá uniformu.

Do bytu se někdo stěhuje.

John předpokládá, že k tomu nakonec muselo dojít. Když byl nasazen, předplatil si nájem, ale peníze, které poslal paní Hudsonové, došly bezmála přede dvěma měsíci.

Muže, který směroval stěhováky do bytu, nikdy předtím neviděl. Je vysoký, bledý a má ty nejvýraznější lícní kosti, jaké John za dlouhou dobu viděl. Zastaví se v obývacím pokoji a všimne si skrovného nábytku – pohovka, konferenční stolek, psací stůl. Žádný jídelní stůl ani televize a povětšinou prázdné police, protože John si ten byt držel vlastně jen proto, aby měl kam jít, když dostane propustku.

Paní Hudsonová vstoupí za ním. „Je částečně zařízený,“ řekne tomu muži. „Domnívala jsem se, že by se ti to mohlo líbit.“

„Nájem je nízký,“ souhlasí muž. „Nižší, než je obvyklé, a vy stále máte problém najít nájemníka. To, co tu je, není jen nábytek. Jsou tu také osobní věci. Člověka, který tu dříve žil a nyní je mrtvý, a nikdo nepřišel, aby sbalil jeho pozůstalost, tak jste je tu nechala. V bytě, který patřil někomu, kdo nedávno zemřel, nikdo žít nechce.“

John očekává, že ten muž teď odejde, protože kdo by chtěl žít v bytě patřícím mrtvému člověku? Ale on namísto toho spráskne ruce a rozzářeně zvolá: „Vynikající! Jak zemřel? Byla to vražda? Ne, počkat, neříkejte mi to, chci na to přijít sám,“ pronese dřív, než se paní Hudsonová zmůže byť na jediné slovo.

„Takže se ti líbí?“ zeptá se nakonec paní Hudsonová, když tomu muži ukáže celý byt a všichni stěhováci jsou pryč. V Johnově bytě je teď další křeslo, police na knihy a televize a také další vymoženosti, k jejichž pořízení se nikdy nedostal.

Muž přikývne. „Jistěže ano. Už jsem řekl, že to beru, ne?“

Paní Hudsonová přikývla. „Samozřejmě, Sherlocku. Tak já tedy půjdu. Dej vědět, kdybys něco potřeboval.“

„Čaj. A něco k snědku,“ odvětí Sherlock.

Takže se jmenuje Sherlock. „Ahoj Sherlocku,“ řekne John. „Rád tě poznávám.“

Sherlock neodpoví, už se prohrabuje pozůstatky Johnova života.

Sherlock tu noc nejde spát. Místo toho metodicky prochází byt, zkoumá všechny věci, které tu John zanechal potom, co zemřel, zvedá je a otáčí v rukou.

Není tu toho moc. John nevlastnil tolik osobního majetku, který by zůstal v bytě, protože si ho nevzal s sebou do Afghánistánu, a těch pár věcí, co opustil, nepovažovala Harry za natolik důležité, aby si je nechala – především nábytek a věci do domácnosti, pročež požádala paní Hudsonovou, aby se o ně postarala.

„Armáda,“ prohlásí nahlas, když vkročí do Johnovy ložnice, John se vplouží za ním. Sherlock přejede rukou přes roh postele, pak otře prsty o sebe. „Žádný prach,“ pronese, jako by to bylo důležité.

Sherlock vypáčí zámek zásuvky v jeho stole a oči se mu rozšíří nadšeným překvapením, když spatří zbraň. Sáhne po ní.

„Nedotýkej se jí,“ varuje ho John. „Ta je moje.“

Ale Sherlock ho samozřejmě neslyší a stejně ji zvedne. Snadno ji otevře, zkontroluje, jestli je nabitá – je; zkoumá tenkou vrstvu prachu, která ji pokrývá, přejede po ní prsty, jako kdyby mu to něco prozradilo. Přičichne k hlavni, aby něco zkontroloval, ale John nemá tušení co. Když promluví, je to jen tiché mumlání, jak si povídá pro sebe. „Voják, byl dobrý střelec, svou výstroj důkladně ošetřoval. Zodpovědný, pokud šlo o nebezpečné předměty. Zabit v akci.“

„Někdo si většinu jeho osobních věcí vzal, ale ne všechno, a ostatní tu nechal – někdo potýkající se s vlastními problémy. Spíš sourozenec než rodiče, protože jen sourozenec by tu dokázal ponechat něco, co patřilo jemu. Rodiče by si to vzali na památku. Ani přátelé, protože přítel by zařídil, aby byl zbytek věcí zlikvidován.“

Sherlock se dotkne poznámkového bločku, upraví nastavení lampy na Johnově stole a všímá si dokonale neosobního pořádku v pokoji. Zavře oči a rozvažuje. „Někdo, kdo tu vůbec nepobyl. Sehnal ten byt potom, co vstoupil do armády, neměl nikoho, kdo by na něj čekal. Všechno na svém místě.“

„To bylo úžasné,“ řekne John. „Jaks to poznal?“

Sherlock neodpoví, ale to od něj John neočekával.

John je mrtvý téměř půl roku. Na přemýšlení o své existenci a na prozkoumání hranic svého nového života po smrti měl spoustu času. Moc toho nezjistil. Neměl tušení, proč tady je, a ani ponětí o tom, zda vůbec může s někým komunikovat.

Doopravdy s žádným člověkem nemluvil ode dne, kdy zemřel. Přemýšlel, že by mohl napsat Harry, až na to, že to zní jako něco, co by se dalo vykládat jako velice nevkusný špatný vtip, a on jí nechce ublížit.

Prvních několik týdnů bylo v pořádku, v porovnání s Afghánistánem dokonce pokojných, a on si užíval pocit bezpečí ve známém prostředí, kde mu nemohlo nic ublížit. Ale poslední dobou stále více času tráví spánkem, jen aby zahnal nudu. Když je hodně znuděný, dává před prázdnou samotou přednost dokonce i nočním můrám.

John víc o Sherlockovi zjišťuje obvyklou cestou – což znamená, že ho špehuje, když je na počítači. Už resetoval Johnův router a nechal přehlásit internet na své jméno.

Jmenuje se Sherlock Holmes a své webové stránky nazval ‚Metoda dedukční‘. Říká si ‚jediný detektivní poradce na světě‘, což trochu zní, jako kdyby byl soukromý detektiv, jen víc nabubřele. Denně dostává poměrně dost e-mailů a většinu z nich i čte, ale odpovídá stěží na polovinu.

Trochu sebou cukne, když se mu John u stolu nakloní přes rameno, aby si přečetl, co píše, a on se podívá přímo na Johna.

„Vidíš mě?“ zeptá se John a dotkne se Sherlockova ramene.

Sherlock nadskočí, zaklapne notebook a sáhne si na místo, kde se ho John dotýkal, jeho ruka projede Johnovou bez jakéhokoliv odporu. „Kdo je tu?“

Předtím si ho takhle nikdo neuvědomoval. Zkoušel mluvit na paní Hudsonovou, když poprvé vešla do bytu poté, co se dozvěděla o jeho smrti, ale neslyšela ho a ani vůbec nezaznamenala, že jí nemotorně položil ruku kolem ramen, když se rozplakala.

John se dotkne Sherlockova druhého ramene. Sherlock se zamračí a zhluboka se nadechne. „Mycrofte, pokud je to jedna z tvých her, je natolik dětinská, že bych to neočekával ani od tebe.“

„Nejsem Mycroft,“ řekne John a rozhlíží se po něčem, čím by to dokázal – očima se zarazí u kuličkového pera ležícího vedle obálky na rohu pracovní desky a natáhne se pro ně. Sherlock ho Johnovi vytrhne v okamžiku, kdy ho začne zvedat. Otáčí ho kolem dokola a zkoumá ho ze všech stran.

Zrovna ho začíná rozebírat, když John zvedne obálku. Okamžitě se k ní s pronikavou ostrostí přesune Sherlockova pozornost, rychle následovaná zmatkem. „Vidíš mě? Vidíš, co dělám? Vznášející se obálka, že?“ vyzvídá John, zatímco mává obálkou před Sherlockovým obličejem, ale ten muž se stále dívá do prostoru, kde byla původně.

Přitiskne obálku ke straně Sherlockovy paže, ale projde skrz ni. Stala se stejně přízračnou jako John. Když ji pustí, s lehkým zašustěním přistane na stole a Sherlock se jí dotkne konečky prstů.

„Mycrofte,“ řekne znovu ostrým, úsečným tónem. Rozhlédne se kolem sebe. „Víš, že mě tvé teatrální hry nezajímají.“

„Já nejsem Mycroft,“ zopakuje John, protože i když ho Sherlock neslyší, cítí se lépe, když mluví k někomu dalšímu, k někomu, kdo tam momentálně je.

Sherlock odloží pero zpět na stůl a tentokrát po něm John hrábne tak rychle, jak jen může. Sherlock sebou trhne, ale nezdá se, že by byl vyděšený, jen naštvaný, když vidí pero stoupat a stejně tak rychle zmizet.

John se nakloní nad obálkou na stole. Začne psát: Nejsem Mycroft, ale dřív než dokončí první slovo, Sherlock ji přibouchne dlaní. Jeho ruka projde Johnovou i perem a zvedne obálku, aniž by se zdálo, že si všiml, že ji John svírá.

„Nejsem,“ přečte Sherlock nahlas a prozkoumává obálku pod lupou, kterou vylovil z jedné z kapes svého kabátu. Přejede ukazováčkem po povrchu přes slovo a inkoust se rozmaže. „Čerstvý,“ řekne. „Nepatrně promáčknutý v místě, kde pero přitlačilo na papír.“

John soustředěně sevře okraj obálky – na třetí pokus, opatrným pohybem, vnímá tloušťku papíru mezi prsty. Škubne, stejně tak opatrně, a odměnou mu je, že Sherlock obálku pustí. Když už ji nedrží, stane se v Johnově ruce zcela hmotnou a on na její zadní stranu načmárá svůj vzkaz, místo stolu použije raději svůj bok, než aby ji položil na desku a riskoval, že mu bude zase odňata.

Dopíše a spolu s perem ji odloží zpět na roh stolu.

„Nejsem Mycroft,“ čte Sherlock nahlas. Ani jednoho z předmětů se nedotkne. „Jmenuji se John. Který John? Kdo tě poslal? Jak to děláš s tím psaním?“

John Watson. Žil jsem tady, než jsem odešel do Afghánistánu. Zemřel jsem a probudil se tady, napíše John a Sherlock se podívá přímo na něj.

„Takže stojíš přímo přede mnou,“ řekne Sherlock, „soudě podle směru písma. Zajímavé. Jak jsi zemřel?“

Zastřelili mě, napíše John, a když se přes něj Sherlock nakloní – doslova, aby si ta slova přečetl, dopíše: Tvoje hlava prochází mým tělem, a přikreslí zamračený obličej.

Sherlock se od něj odkloní a ten divný, nepříjemný tlak na jeho boku zmizí. „Píšeš mi na obálku, podle všeho perem, které právě teď zmizelo. Kde je?“

Držím ho. John ho upustí z několika stop ve vzduchu a Sherlock natáhne ruku, aby ho zachytil dřív, než mu přistane v klíně.

Sherlock se pousměje. „Fascinující. Můj vlastní duch. Bratr pukne závistí.“

Sherlock pro něj má tisíc otázek – co může dělat, kam může jít, proč ho nevidí – a když je obálka příliš hustě popsaná a další text se na ni nevejde, vyhrabe pro Johna blok a tužku.

John prolistuje několik prvních stránek a vidí poznámky – nákresy a jména a útržky myšlenek k případům, na kterých Sherlock dělá.

„Vezmi si ho,“ řekne Sherlock. „Můžeme ho používat ke komunikaci, když tě neslyším ani nevidím.“

Díky, napíše John na papír a vytrhne ho. Úhledně ho přeloží a hodí ho k Sherlockově hrudi.

Sherlock ho snadno zachytí a rozloží. „Není zač.“

Policie přichází s případem – sériové sebevraždy, ale myslí si, že to jsou vraždy, a Sherlock se vytratí kvůli vyšetřování. Když se vrátí, nese zářivě růžový kufr.

Nehodí se k tobě, napíše John a zmačká útržek papíru, který hodí po Sherlockovi.

„Předpokládám, že to má být vtip? Není to moc směšné,“ řekne Sherlock a následně mu vysvětlí všechno kolem kufru. Když John nic neříká, zamračí se. „Takže? Máš něco?“

Nejsem si jistý.

„Ano, díky, Johne. To je velmi užitečné,“ opáčí sarkasticky Sherlock a hodí mu papír zpátky – propluje mu hrudníkem a přistane na křesle za ním. „Snaž se o tom přemýšlet. Potřebuji ještě něco prošetřit.“

Zatímco je pryč, do Johnova bytu vnikne policie.

„Hej! Tohle nemůžete!“ zařve John, ale jeden z policistů projde přímo skrz něj a začne prohrabávat Sherlockovy papíry v krbu a stále neotevřené krabice s věcmi u dveří.

John zlomyslně udělá první věc, která mu přijde na mysl – stiskne vypínač světla a všechno se ponoří do tmy.

„Kdo zhasl to světlo?“ zeptá se jeden z mužů a znovu rozsvítí. John počká, až se vrátí tam, kde stál předtím, a znovu zhasne. Přeci jen, v době, kdy byl ještě naživu, slyšel spoustu strašidelných příběhů a viděl slušné množství hororů.

John rozsvěcí a zhasíná světla, pouští vodu z kohoutků a ze sprchy. Vaří vodu v konvici. Hází po vetřelcích věcmi – většinou tužkami a polštáři, protože mu přijde špatné hodit knihou, což je jediná další věc, kterou má po ruce.

Na schodišti do svého pokoje zkouší jednu z policistek vyděsit tím, že jí fouká zezadu na krk a zatahá jí s velkým vypětím za lem uniformy. Ale místo aby zaječela, se otočí a do obličeje se mu naplno rozprskne něco, o čem si myslí, že by mohl být slzný plyn. Samo o sobě to nebolí, ale je to výrazně nepříjemné a chce se mu kýchnout, ale nemůže. Žádného z policistů už se znovu dotknout nepokusí.

Zkouší přimět stěny, aby krvácely, ale nemá tušení jak na to, a tak to vyřeší načmáráním „VYPADNĚTE“ na zdi v obývacím pokoji pomocí Sherlockovy pěny na holení, kterou vzal v koupelně. Jeden z mužů vyjekne, když to uvidí, a John je nadmíru pyšný.

„Zase drogový zátah?“ zeptá se Sherlock, když se vrátí domů a jen taktak na něj nezamíří zbraň.

„Drogový zátah,“ potvrdí Lestrade, který tomu, zdá se, velí. Je jedním z přítomných policistů, kteří zachovali klid. Johnovi se líbí. „A jaká náhoda! Našli jsme ve tvém bytě kufr, který patřil poslední oběti. Ale podívej se sem, Sherlocku, jaký typ zabezpečení jsi na tohle místo použil tentokrát? Domluvili jsme se, že tu nebudeš používat žádné nebezpečné pasti, jinak s tebou nebudeme spolupracovat.“

Sherlock přezíravě mávne rukou. „Ale to není moje chyba. V mém bytě straší. Chlapík jménem John. Vážně s tím nemůžu nic dělat,“ řekne, ale vypadá potěšeně. A pak se vrhne do vysvětlování kolem mobilního telefonu oběti, kontaktování vraha a napadne ho, jak vysledovat telefon, ale nikomu to neobjasní a znovu vyběhne ven.

John i nadále tráví čas mírným zastrašováním policistů, dokud konečně neodejdou, protože drogový zátah? Jako vážně? To je pěkně chabá záminka k tomu, aby ho obtěžovali přímo u něj doma, a on nijak neoceňuje cizince, kteří se mu hrabou ve věcech nebo se motají po jeho pokoji.

Že je něco špatně si uvědomí až dvacet minut potom, co je policie pryč a Sherlock ještě o něco déle. Cítí se v bytě jinak. Něco, co sem patří, co patří Johnovi, chybí. Prohledává pokoje, dokud nakonec nenajde zdroj prázdnoty ve svém prostředí.

Zbraň je pryč.

Většinu toho, co John ví o tom být duchem, objevil sám. Ví, že nemůže vyjít z bytu. Ví, že může působit na věci kolem sebe, ale je to obtížnější, než když žil. Ví, že Sherlock dokáže poznat, když se ho John dotkne, ale většina lidí to nezaznamená. Ví, že pro Harry je lepší, když pro něj truchlí, protože vrátit se nemůže, a kdyby to zkusil, tak by jí jen ublížil.

Ale jsou tu i další věci, které ví. Neumí vysvětlit jak, ale ví je, cítí je někde hluboko ve svých kostech.

Vycítí, když někdo vstoupí do bytu. Pokud se soustředí a ukročí ve správném směru, může navštívit svůj hrob, který je pěkný a udržovaný, ale také znepokojivý. Ale to nejdůležitější je, že dokáže poznat, když mu někdo něco vezme, a kam má jít, aby to získal zpátky.

John zavře oči a přemýšlí o své střelné zbrani. Myslí na její rukojeť, ohřátou ve své dlani, a na její váhu přitisknutou ke svému kříži. Upamatovává se na noci, které strávil jejím čištěním, na pach ředidla na prstech. Připomene si zpětný ráz proti ruce, kdykoliv stiskl spoušť, a na vůni střelného prachu a kouře.

Když otevře oči, je někde, kde to nepoznává.

Jak se ukáže, dokonce i když je John nehmotný, dokáže někoho zabít holýma rukama.

„Myslel jsem, že nemůžeš opustit byt,“ poznamená Sherlock později, když se konečně oba vrátí domů. John ho následoval na policejní stanici, protože jeho zbraň byla stále zastrčená za pasem Sherlockových kalhot. Změna prostředí byla jako závan čerstvého vzduchu.

Detektiv inspektor Lestrade byl podezíravý a situaci příliš nepomáhalo, že u Sherlocka našel nelegálně drženou střelnou zbraň. Ale koroner prohlásil, že vrah zemřel z přirozených příčin, ze zbraně se zcela jistě nestřílelo, ani nebyla žádná střelba hlášená, a ačkoliv znal John Sherlocka jen jediný den, dokázal vnímat, jak naléhavě Scotland Yard potřebuje jeho schopnosti.

I kdyby toho vraha zabil, pravděpodobně by se z toho byl schopen dostat – zvlášť když by se odvolával na sebeobranu.

John se ohlíží po notesu a peru a najde je pohozené na vršku jedné z nevybalených krabic, čím dál tím víc rozzuřený napíše: Sebrals mou zbraň. Sledoval jsem ji. Mohls zemřít, kdybych tam nepřišel. Na cos myslel?

„Nezemřel bych,“ odvětí Sherlock nonšalantně. „Jsem si naprosto jistý, že jsem vybral správnou pilulku. Až dorazí laboratorní výsledky, tak si to ověřím.“

V OBOU BYL JED!!!!!! CO SEŠ TO ZA PITOMCE?! Naškrábe John a přímo pod ta slova vztekle načmárá frustrovaný klikyhák. Mrskne po Sherlockovi notesem. Udeří ho do hrudi, protože se nezhmotní dostatečně brzy, aby ho Sherlock mohl zablokovat.

Když si to Sherlock přečte, zamračí se. „Nebuď směšný. Nemohl být v obou jed, jinak bychom oba zemřeli.“

BYL TO ZATRACENÝ IOKAINOVÝ PRÁŠEK, TY HLUPÁKU, napíše John na útržek novin, potom co se pokusí si vzít zpátky notes a jeho prsty projdou neškodně skrz něj. Vrať mi notes.

Sherlock ho odloží na konferenční stolek. „Žádný jed jako iokain neexistuje. Mohl bys mi uvařit čaj?“

Uvař si čaj sám. Už si vybudoval imunitu nebo si vzal předem protijed a pak ti nabídl dvě otrávené pilulky. Ty bys zemřel. Sherlock je právě teď jedinou společností, kterou má, a jeho jedinou možností, jak se dostat z bytu. John nechce ani pomyslet na to, že by se vrátil zpátky do samoty, k prázdnému bytu a do stavu, kdy by si neměl s kým popovídat.

Sherlock rozvažuje nad útržkem papíru, který John položil na stůl. „Samozřejmě. Pokud chtěl připravit o život tolik lidí, kolik jen bude možné, musel podvádět. Je to tak zřejmé! Neexistoval způsob, jak zajistit, aby si všechny oběti vybraly správnou pilulku, ne, když vybírání bylo náhodné s šancí padesát na padesát! Jak jsi to věděl?“

Moje bývalá přítelkyně milovala Princeznu nevěstu, napíše John.

„To je co? Nějaký film?“

Tys ho neviděl? Měli bychom se na něj podívat.

„Na filmy se nedívám,“ odvětí Sherlock. „A pořád čekám na ten čaj, jestli budeš tak laskav. Měl jsem náročný den. Jsem v šoku, abys věděl,“ dodá se škádlivým úsměvem. „Dali přese mě deku, aby to dosvědčili.“

John se zasměje, a když pak vaří čaj, říká si, že to dělá kvůli tomu, že ho nevařil už celé věky a že je to dobrý pocit, dělat něco důvěrně známého. Dokonce jeden vypije, protože se ukáže, že může.

Nechutná tak dobře, jak si to pamatuje, ale to je jedno.

John pomůže Sherlockovi vybalit jeho věci a dokončit jejich nastěhování a detailně mu poví, co způsoboval týmu provádějícímu drogový zátah, než Sherlock přišel.

Sherlock na oplátku koupí do bytu spoustu samolepících bločků a vytvoří pro Johna účet na počítači, aby se k němu mohl přihlásit, protože se ukáže, že je zcela schopen psát, pokud se na to soustředí. Když je on-line, jen těžko může někdo říct, že osoba, se kterou mluví, už je mrtvá.

Pokud se John nudí, může si uvařit šálek čaje a surfovat po internetu, dívat se na televizi, nebo číst jednu z knih v Sherlockově knihovně. Pokud se cítí osaměle, může natáhnout své vědomí a spojit se se svou zbraní, kterou Sherlock nosí, pokud je venku, protože Sherlock ji stále nevrátil, a nevypadá to, že by něco takového vůbec měl kdy v úmyslu.

„Jmenuješ se John Watson. Byl jsi armádní doktor. Když konvoj, ve kterém jsi byl, přepadli a ty jsi zachraňoval muže ze své jednotky, zasáhla tě do prsou kulka. Tvá sestra Harriet a rodiče Amelie a Ambrose stále žijí. Vypadáš asi takhle,“ a Sherlock na krabičku s přineseným jídlem, která leží na kuchyňském stole, pohodí fotografii.

Je to fotografie z jeho řidičského průkazu.

Jak ses k ní dostal? napíše John a přilepí lístek na zvětšený obrázek svého obličeje; ta fotka je hrozná. Nesnáším tuhle fotku.

„Nepodstatné. Doktora bych u svých případů využil. A využil bych i ducha, při příležitostech samostatného sledování, nemluvě o tom, co ještě můžeš dělat,“ řekne Sherlock. A pak dodá: „Musí to být lepší, než jen celý den sedět v bytě.“

 Ano, tak dobře.

Když John poprvé doprovází Sherlocka k případu, detektiv skončí s kapsou napěchovanou použitými poznámkovými lístečky a dostane se mu více než několika napjatých pohledů od policistů, kteří Sherlocka vidí, jak si povídá zdánlivě sám se sebou.

„Sherlocku,“ osloví ho Lestrade a odtáhne Sherlocka stranou, právě když je uprostřed místa činu. Sherlock pokyne Johnovi, aby zůstal u těla a prohlédl ho, ale John stejně slyší každé slovo.

„Ano? Co se děje?“

„Někteří kluci si všimli, že mluvíš k někomu, kdo tady není, a upřímně, trochu nám to dělá starosti. Jestli jsi–“

„Lépe mi to myslí, když si říkám myšlenky nahlas,“ přeruší ho Sherlock nedůtklivě. „Nemá to nic společného s kokainem, což bys věděl, pokud by ses mi obtěžoval zkontrolovat oči.“

„Už s námi spolupracuješ léta a nikdy jsem tě předtím neviděl, že bys něco takového dělal. Je všechno v pořádku?“

Příčina smrti: Pád NE. Známky zadušení. Napíše John a vloží do Sherlockovy kapsy vzkaz, pečlivě přeložený, a zatahá za silný kabát, aby dal Sherlockovi na vědomí, že to udělal.

„Tvá starost, která, jak jsem si jistý, by se dala interpretovat jako dojemná, je zároveň neopodstatněná, stejně jako zbytečná.“ Sherlock vrazí ruku do kapsy a John vidí, jak prsty sevřou v pěsti jeho poslední zprávu. „Teď, jestli mě omluvíš, tady mám jednu vraždu, kterou musím vyřešit.“

Po tomhle Sherlock zakoupí Johnovi mobil. „Tady je moje telefonní číslo,“ řekne a ukáže mu ho na displeji svého vlastního telefonu. „Pošli mi zprávu.“

John to udělá a po několika okamžicích Sherlockovi zavibruje telefon. Možná, že takhle si policie nebude myslet, že jsi blázen, stojí ve zprávě.

Sherlock se oslnivě zazubí. „Přesně tak.“ Sherlock napíše odpověď a Johnovi zabzučí telefon v ruce.

Co ještě můžeme udělat?

SH

John stiskne volací tlačítko. Sherlock dobu sleduje zvonící telefon, než ho zvedne. „Johne?“ Uběhne několik vteřin prodlevy mezi jeho slovy a než zazní ve sluchátku Johnova telefonu. Stejně jako při normálním volání.

„Nazdar, Sherlocku,“ řekne a napjatě čeká na reakci.

„Ahoj, Johne. Nevěděl jsem, že se mnou můžeš mluvit. Stav výzkumu v téhle oblasti je krajně neuspokojivý.“

„Mluvím na tebe, ale ty mě neslyšíš. Stejně, jako mě nemůžeš vidět,“ vysvětluje John přes telefon. „Říkám si, jak takový telefon funguje. Když ho držím, tak prochází skrz věci, abys věděl.“

„Nechápu, jak vůbec může existovat, když je nehmotný, nemluvě o udržení spojení s dalším, který je pevný,“ řekne Sherlock podrážděně. „Věda je v tomhle úplně mimo.“ Vypadá, jakoby stačila ještě jedna malá mrzutost, a bude pořádně naštvaný.

„Kouzlo,“ řekne John, spíš kvůli tomu, aby viděl, jaký udělá Sherlock obličej, když bude konfrontován s něčím, co nelze vysvětlit. Je tak legrační, jak očekával.

„Něco takového jako kouzla neexistuje, jen věci, které ještě věda nedokázala vysvětlit. V každém případě potřebujeme hands-free soupravy k mobilním telefonům. Objednej nám je, ano?“ Sherlock pohodí na konferenční stolek kreditní kartu a John ji zvedne.

Patří inspektoru Lestradovi. „Nejsem si jistý, jestli bychom k tomuhle měli použít kradenou kreditku,“ upozorní John, a Sherlock si odfrkne.

„Udělal jsem i horší věci. Ale jestli tě to tak trápí, můžeš místo ní použít tuhle.“

Druhá karta patří Mycroftu Holmesovi. Johna krátce napadne, jestli Sherlock kreditní kartu na své vlastní jméno. „Kdo je Mycroft? Zmínil jsi to jméno, když jsme se poprvé setkali,“ zeptá se John.

„Můj bratr. Nechává mě sledovat a jsem si jistý, že bude nadšený, když se dozví, za co utrácím. Ber to tak, že mu prokazuješ laskavost. Jsem si jistý, že on to tak brát bude. Jo, a došly nám sušenky. Vím, že je jíš, a jsem si jistý, že v dnešní době existuje obchod, který dělá on-line zásilky, takže…“ Sherlock se zadívá do místa, kde předpokládá, že je John.

John po něm hodí polštářem (nicméně objedná sušenky).

Někdy přemýšlí, co by se stalo, kdyby nezemřel, kdyby mu kulka prostřelila méně fatální místo než plíce. Kdyby se vrátil do Londýna jako invalidní voják a ne jako mrtvola. Kdyby se se Sherlockem seznámil jako muž, a ne jako duch.

Možná, že by o něm Sherlock všechno věděl na první pohled, přečetl by si to z jeho oblečení, z výrazu jeho obličeje, ze způsobu, jakým by mluvil. Možná by ho John vůbec nezajímal, když by samotnou svou existencí nepopíral zákony fyziky. Možná, že když by se seznámili, Sherlock by řekl něco nesnesitelně neurvalého a John by si ho ohodnotil jako debila a nikdy by ho už nechtěl vidět a bylo by to.

Nebo by možná Sherlock na Johnovi našel něco, co by ho zaujalo, a John by pochopil, že Sherlock říká neurvalosti spíše z lhostejnosti než ze zloby, a stali by se přáteli, nebo dokonce spolubydlícími. A žili by společně stejně jako nyní, ale Johna by možná víc štval pohled na mrtvé a měl by méně nočních můr, nebo přinejmenším nočních můr, které by zahrnovaly vzpomínky na umírání.

A možná by chodili k případům společně a společně je vyřešili a nakonec by šli společně domů, oba živí, oba dýchající. A než by šli do postele, Sherlock by se na něj usmál a John by mu úsměv vrátil a Sherlock by možná zahlédl něco v jeho očích, věděl by.

A Sherlock by k němu natáhl ruku a dotkl by se ho. A jejich svět by se zúžil jen na ně dva spolu.

Ale tohle se tu nikdy nestane.

Pořídí si hands-free soupravy ke svým mobilům a druhý počítač pro Johna. John skončí u nakupování potravin a u vaření, protože ačkoliv nemusí jíst, jí víc než Sherlock, který je podle všeho živ pouze z čaje a nikotinových náplastí.

Kuchyňský stůl je plný kádinek a tekutin v podivných obalech, které jsou pravděpodobně toxické, a když John otevře mrazák, aby si vzal zmrzlinu, a jediné, co tam najde, je useknutá hlava, ani ho to nepřekvapí. Zmíní se o tom Sherlockovi, ale ten jenom lhostejně prohlásí: „Jestli ti to vadí, doporučuji ti, abys neotvíral troubu.“

Johna stále trápí noční můry, ale když se po dlouhé sprše vrátí z koupelny, stále roztřesený vzpomínkami na bolest, oslepující sluneční světlo a bizarnost utopení se v poušti, Sherlock předstírá, že si toho nevšiml. Ani nevpadne dovnitř, když se John snaží zmíněné vzpomínky odehnat.

Sherlock si nestěžuje, že je v bytě pouze jedna ložnice, nebo že se nábytek nebezpečně roztřásl, když se pokusil sbalit Johnovy věci. Většinou spí na gauči, nebo prostě nespí. Ale občas, když potřebuje trochu víc pohodlí, si lehne k Johnovi do postele a John si uvědomí, že mu to vůbec nevadí.

A když má Sherlock případ, zastrčí si Johnovu pistoli za opasek kalhot v kříži a společně se plíží ulicemi Londýna, pronásledují zločince a vrahy až dlouho do noci a do svého bytu se vracejí omámení adrenalinem a vzrušení z úspěchu.

John se nyní cítí mnohem živější, než když skutečně žil.

Jednou za čas Johna dostihne vědomí, že je mrtvý, je pryč a nikdy si znovu nepromluví se sestrou nebo nesevře ženu v náruči nebo nenavštíví o Vánocích svoje rodiče. Tahle etapa jeho bytí je pryč a nikdy se nevrátí a vědomí toho všeho ho svou nespravedlností bolí.

Stýská se mu po jeho životě. Stýská se mu po úsměvech lidí a možnosti jim ty úsměvy vracet. Chybí mu svoboda jít, kamkoliv by jen chtěl, a nenávidí, nenávidí, nenávidí to, že si nemůže vzpomenout, jaké to je být naživu.

A taky nenávidí, že když se takhle cítí, tak začnou stěny krvácet, světla blikají a teplota v bytě klesne tak, až ve vzduchu vidí Sherlockův dech. Protože Sherlock je jeho přítel, je teď jeho jediný přítel a nezaslouží si trpět jen proto, že John nemá náladu.

Omlouvám se, píše John, mám špatný den, a zanechá vzkaz někde, kde ho Sherlock najde.

„To je pochopitelné,“ odpoví Sherlock, když si to přečte a nikdy nevypadá, že by se urazil, protože on má také špatné dny.  A během Sherlockových špatných dnů musí John využít veškerou svou odhodlanost, aby zdvihl okraje nikotinových náplastí na Sherlockových pažích nebo aby něco uvařil a donutil ho to sníst, protože ví, že když to neudělá, Sherlock bude držet hladovku, dokud se jeho nuda nevytratí.

Za některých Johnových mizerných dnů Sherlock odejde a poskytne mu tak čas, aby nad sebou zase získal kontrolu, protože vždy dokáže přesně říct, kdy chce být John sám. Ale v jiných dnech se zavrtá do hromady přikrývek přinesených z Johnova pokoje a pustí televizi.

Když to udělá poprvé, John využije příležitosti, objedná přes streamovou službu na internetu Princeznu nevěstu a s nenasytností se neomaleně schoulí vedle Sherlocka, dostatečně blízko, aby se mohl opájet pulzujícím životem a teplem vyzařujícím z jeho těla. Sherlock se na něj podívá, do prostoru, kde se překrývají deky, studeného kvůli Johnovu tělu, ale nijak to nekomentuje.

Sherlock film sleduje, ale napadá speciální efekty, zápletku, uvěřitelnost a Johnův vkus na filmy. Po scéně s jedem však ztichne, a když dojde k odhalení, zamračí se.

„Pořád říkám, že je to švindl,“ zamumlá a John se rozesměje.

Když si Sherlock mluví nahlas pro sebe do náhlavní bluetooth soupravy, dostane se mu o něco méně podezíravých pohledů, než když vede s Johnem rozhovory prostřednictvím vzkazů.

„Hele, oběť byla politik. Nemůžeš o ní někomu vykládat všechny podrobnosti,“ ohradí se Lestrade, když si uvědomí, že Sherlock mluví o případu a jeho hands-free je zapnuté. „S kým to mluvíš?“

„S Johnem,“ odvětí Sherlock bez zaváhání. „Je to doktor a můj přítel.“

„Zemřel tu ještě někdo další,“ řekne John se zamračením. To je další nevysvětlitelná schopnost, které se mu dostalo a o níž nevěděl, dokud se jeho pole působnosti v Londýně nerozšířilo mimo stěny bytu. Dokáže vycítit přetrvávající dotek smrti, ale je jiný, než ten, který se drží mrtvého těla. „Vsadil bych se, že v tu samou dobu jako oběť. Někdo musel přesunout tělo. Tady, blízko východní zdi.“

„Zemřel tu ještě někdo,“ zopakuje Sherlock, aby z toho Lestrade něco měl, a zamíří ke zdi. „Ve stejné době jako naše oběť, ale někdo odklidil tělo.“

„A to ti řekl John?“ zeptá se Lestrade skepticky, ale když Sherlock poklekne, následuje ho. „Pořizuješ fotografie z místa činu?“

„Nebuď směšný,“ ohradí se jízlivě Sherlock. „Můj telefon nemá ani zdaleka takové rozlišení, jaké by k tomu bylo potřeba.“ Sebere ze země několik pramínků vlasů. „Světlé. Ta první oběť měla tmavé vlasy. Tady je naše druhá.“

„Nebo by mohly patřit vrahovi,“ poznamená Lestrade.

„Ne, vrah by tak nápadný důkaz nezanechal. Můžeš k tomu ještě něco říct, Johne?“

John zavrtí hlavou. „Nejsem si jistý. Nebylo to brutální, ale to je ti jasné už z toho, že tu není krev. Myslím, že byli vyděšení.“

„Evidentně,“ řekne Sherlock a vstane. „Potřebuji víc informací. Zavolej mi, pokud najdete to druhé tělo.“

„Myslím si, že magor žádného přítele nemá,“ zaslechne John jednu policistku, když odcházejí.

Ale druhé tělo se najde a podrobnosti z případu k tisku neproniknou. Když příště Sherlock dorazí na místo činu a nasadí si náhlavní soupravu, aby zavolal Johnovi, nikdo neprotestuje, prostě to přijmou jako další ze Sherlockových divných zvyků.

Sherlock s sebou domů nikdy nikoho nepřivede, zdá se, že ani nechodí na schůzky. Nechodí na večeře se spolužáky z univerzity (ačkoliv, pokud Sebastian je příkladem Sherlockových známých z univerzity, chápe John proč), ani se nesnaží dostihnout přátele, se kterými už nebyl dlouho v kontaktu.

„Proč nechodíš častěji ven? Myslím tím, aniž by se to týkalo případu,“ zeptá se John, protože co si tak uvědomuje, je on jediný, s kým Sherlock tráví čas.

„Chodím ven kvůli výzkumu a svým experimentům.“

„Fajn. Tak aniž by se to týkalo práce. Nikdy se nescházíš se starými kamarády?“

„Nemám staré kamarády,“ opáčí Sherlock a sáhne po houslích. Když John otevře pusu, aby se zeptal ‚Proč ne?‘, Sherlock zahraje otřesně vrzavý akord.

„Nebuď kretén,“ řekne John, protože velice dobře ví, že Sherlock dokáže zahrát, aniž by to znělo, jako když tahá kočku za ocas. „Jen jsem se zeptal.“

Sherlock s finálním nesouhlasným zaskřípáním houslí utichne. „Nemám přátele,“ řekne. „Kdybych zemřel, nikdo truchlit nebude, ačkoliv jsem si jistý, že můj bratr by byl celkem rozmrzelý. Stále chová marnou naději, že s ním jednoho dne budu spolupracovat, aby si podmanil svobodný svět.“

„Není to osamělé?“

„Nijak zvlášť. Mám svou práci,“ odpoví Sherlock. „A mám tebe.“

Příležitostně je Sherlock povoláván k případům mimo zemi a John nemůže jít za ním – neexistuje zaručený způsob, jak přes letištní bezpečnostní kontrolu propašovat zbraň.

Čekání v bytě je mnohem nudnější a osamělejší, než by předpokládal, proto každý den Sherlockovi volá prostě jen kvůli potěšení, že si může povídat s někým, kdo mu odpovídá. Připojuje se k internetu, kde přispívá na medicínských fórech a pročítá diskuze na Sherlockových stránkách. Vlastní messenger s trvalým připojením, ale to není stejné – nevědí, kdo je, a on to nemůže nikomu prozradit.

Když ho to přestane bavit a nudí ho i televize, uklízí byt. Myje nádobí a vyhazuje staré noviny a celý den stráví na internetu vyhledáváním všeho, co se nějak dotýká duchů, protože by třeba mohl na dané téma udělat nějaký výzkum, a uvidí se, jestli je něco z toho skutečně pravda.

Jednou, když je Sherlock pryč, vloupá se do bytu skupina mužů, které John nikdy předtím neviděl, a nainstalují odposlech. John je sleduje a každé z těch maličkých elektronických zařízení odstraní, jakmile jsou umístěna, a když odejdou, všechna spláchne do záchodu.

Když se Sherlock vrátí, řekne mu o tom.

„Och, to je jen Mycroft,“ řekne Sherlock lhostejně. „Pošli mu za mě textovku. Číslo mám uložené v mobilu. Pod označením ‚Pohroma‘. Řekni mu, hmm, řekni mu, aby svoje slídění držel mimo byt jako obvykle, nebo řeknu jeho asistentce, kde schovává sladkosti.“

„Tvůj bratr tě nechává sledovat? To není normální,“ řekne John, ale zprávu v každém případě pošle.

„Stejně jako mluvit s duchem, a přesto to dělám každý den. ‚Normální‘ je nuda. Kam jsi dal mou nádobu s kyselinou fluorovodíkovou?“

Když se po uzavření jednoho z případů vrátí domů, čeká na ně Mycroft usazený v křesle a drží tenký deštník, jako kdyby to byl meč.

„Sherlocku,“ řekne přívětivě, když se Sherlock mezi dveřmi zastaví v půlce pohybu při svlékání kabátu a měří si ho pohledem. „A Johne, předpokládám,“ dodá a kývne k Sherlockově pravé straně, kde se v tu chvíli nachází John.

„Co děláš v mém bytě, Mycrofte?“

„Chtěl jsem vidět, jak se ti daří. Víš, jak se o tebe máti bojí. A také jsem se chtěl seznámit s Johnem,“ řekne Mycroft s dravým úsměvem.

Sherlock znehybní. „Co víš o Johnovi?“

„Vím, že je doktor a že byl v armádě. Vím, že u sebe nosíš jeho zbraň a že ho máš právě teď na telefonu,“ odvětí Mycroft s pokývnutím k bluetooth handsfree zavěšenému na Sherlockově uchu. „Vím, že ti pomáhá při tvých malých výpravách a že se jmenuje John Watson, a také, že minulý rok ve službě zemřel.“

„Pokud je mrtvý, tak jak s ním mohu mluvit?“ zamračí se Sherlock na svého bratra a praští sebou na pohovku.

„Prosím. Nezapomínej, že moje možnosti jsou mnohem rozsáhlejší než tvoje. Nejsem tu kvůli tomu, abych ti zakazoval kamarády. Prostě si jen pro vlastní účely potřebuji ověřit, že tě skutečně nepostihla psychotická ataka, jak někteří naznačují, ale že se opravdu přátelíš s duchem.“ Mycroft vyndá lesklý, černý mobil a vytočí číslo.

Johnův telefon zapípá, aby mu nabídl, zda chce podržet hovor se Sherlockem, nebo přijmout příchozí volání.

„Prostě to zvedni,“ ozve se Sherlock nedůtklivě z pohovky dřív, než se John stihne zeptat.

John přijme hovor. „Prosím? To je Mycroft?“

Mycroft se nepatrně zašklebí a odtáhne telefon od ucha. „Ozývá se jen praskání,“ řekne.

Sherlock ožije. „Vážně? Pusť hlasitý odposlech.“

Mycroft poslechne.

„Teď mě slyšíte?“ zeptá se John s pocitem nervózní úzkosti, že se vytrácí, ačkoliv Sherlock nasadí samolibý úsměv a Mycroft vypadá jen mlhavě nespokojený.

„Já tě slyším perfektně, Johne,“ odvětí Sherlock.

„Fascinující. To se ještě nikdy nestalo. Předpokládám, že by ti vadilo, kdybych… “ Mycroft zmlkne pod silou pohledu, který k němu Sherlock namíří. „Ano, jistě že by ti to vadilo,“ pokračuje Mycroft vyrovnaně. „Vždycky ses odmítal o své hračky dělit.“

„On je můj,“ pronese Sherlock divoce. „Nenechám tě, abys do něj šťoural, Mycrofte. Proč se nevrátíš zpátky ke svým hrátkám s lidmi? Jsem si jistý, že se někde vyskytují jedna nebo dvě země na pokraji občanské války, které můžeš zmanipulovat.“

Konverzace pokračuje dál, ale John nevnímá, o čem ti dva mluví.

Místo toho se mu v myšlenkách stále vrací tón Sherlockova hlasu, způsob, jakým vyslovil ‚On je můj.‘

Na jeho hrobě leží zvadlé květiny a v trávě jsou rýhy, jako kdyby někdo zaryl prsty do hlíny. Tráva je místy zažloutlá, suchá a nedůsledně zalévaná. Náhrobní kámen vykazuje známky opotřebení, jeho okraje jsou o něco víc odřené, než tomu bylo, když hrob navštívil poprvé, a obrůstají ho kousky mechu.

John přemýšlí, jak asi bude vypadat za pět let a jestli tady stále bude, aby to mohl vidět.

Prsty obkresluje své jméno vyryté do kamene. Toto je místo, kde je pohřbený, v dřevěné bedně šest stop pod zemí.

Uvažuje, jak často se Harry zastaví a jestli k němu mluví o tom, jak se má.

Chybí mu.

John po své smrti zavolá Harry přesně jednou, jen aby slyšel její hlas. Ten den má Harry narozeniny a John jí pokaždé telefonoval, aby jí popřál všechno nejlepší.

Zvedne to Clara. „Prosím?“ Když se John neozve, Clara to zkusí znovu, „Haló? Kdo je tam? Haló?“

John zavěsí.

„Jsi rozrušený,“ pronese Sherlock hned, jak se John přesune do obývacího pokoje, ačkoliv mu není jasné, jak to Sherlock může vědět, vzhledem k tomu, že ho nevidí. Provádí na kuchyňské lince v Petriho misce něco, o čem John raději nechce vědět nic bližšího. „Co je to tentokrát?“

Stýská se mi po Harry. Dneska má narozeniny. John upustí lístek se vzkazem vedle hmoždíře s paličkou.

„Nedokázal jsi s ní mluvit, a i když jste spolu nevycházeli dobře, přál by sis s ní být na její narozeniny. Chceš vědět, jak se jí daří, ale nemůžeš se zeptat.“

Ano, napíše John.

„Hmm.“ Sherlock má v obličeji takový ten výraz, jako když přemýšlí, že něco udělá, ale není si jistý, jak na to lidé budou reagovat.

Když Sherlock někam odejde a nechá Johnovu zbraň na konferenčním stolku, John se snaží si s tím nedělat hlavu (až mu ji jednou Lestrade zkonfiskuje při drogovém zátahu, co si s tím pak počne?). Čte knihy nebo si přes internet píše se svými dalšími přáteli, protože Sherlock není jeho jediný přítel, ačkoliv je jediný, který ví, co je John zač.

Byt působí prázdněji, když je jediný, kdo v něm je, studený takovým způsobem, že to neumí popsat.

Následující týden Sherlock na Johna zavolá. „Johne. Jsi tu? Pojď sem.“

„Už jsem tady,“ odpoví John, pozornost natolik zaměřenou na svou zbraň, až zbylé okolí bledne. „Co je to?“

Sherlock položí na stůl tenkou složku. „Manželství Harry a Clary stále trvá a adoptovaly si společně psa. Když se Harry dozvěděla o tvé smrti, krátce znovu propadla alkoholismu, ale Clara jí pomohla, aby se přes to přenesla, a pak sdílený zármutek jejich manželství, které bylo pár měsíců předtím na pokraji rozpadu, posílil. Teď už nepije několik měsíců a v současném zaměstnání ji navrhli na povýšení. Během prvního půl roku navštívila tvůj hrob dvanáctkrát a od té doby do teď třikrát.

Nevím, jak blízcí jste si byli s Clarou, ale je obyčejná – obětavá manželka, podporovala svou ženu v těžkých chvílích, když truchlila nad ztrátou bratra. Jednou za měsíc obě chodí na večeři ke tvým rodičům a uvažují, že si spolu pořídí dítě. Pokud to udělají, bude to za pomoci umělého oplodnění nebo adopce.“

Složka obsahuje fotografie Harry, jak samotné, tak s jinými – jednu z poslední doby, pokud může John soudit. Jsou zde fotografie z kamerových systémů za několik měsíců a ještě jiné snímky získané od někoho jiného než ze sledovacích záznamů.

„Jak ses dostal k téhle?“ zeptá se John a přejede prsty přes obrázek Harry, kde je zachycená se štěnětem retrívra, jak se směje, zatímco ji hryže do prstu. „Ukradl jsi jí foťák?“

„Párkrát jsem si zavolal kvůli několika laskavostem,“ odpoví Sherlock. „Vím, že by se pro tebe věci zkomplikovaly, kdybys ji kontaktoval, tak jsem udělal, co jsem mohl. A ne, neukradl jsem jí fotoaparát. Někoho jsem požádal, aby mi zkopíroval obsah její paměťové karty.“

Jsou tam také jeho obrázky, většinou formální snímky, kde John vypadá toporný a nesvůj. „Kvůli čemu jsou tu tyhle? Já už vím, jak vypadám.“

„Já ne,“ opáčí Sherlock. „Prohlížel jsem to, ale tohle jsou jediné novější fotografie s tebou, které měla, než jsi zemřel. Můžeš si je nechat všechny, pokud bys chtěl.“

„Rád bych,“ řekne John slabě a otře se rukou o Sherlockovo rameno. „Děkuju.“

Poté, co Sherlock odejde do postele, se John přihlásí k počítači a přepošle mu různé soubory snímků, které má ve svém e-mailovém archivu, z časů, kdy si vyrážel s kamarády a společně se fotili. Má fotky z hospodských tahů a kempování a fotky v uniformě z doby, kdy byl odvelen, a věřil, že všechno dobře skončí.

Bez ohledu na smrt je přesvědčen, že skončilo.

Tady jsou nějaké další fotky, kdyby sis je chtěl prohlédnout, připíše John.

Část 2

Reklamy

Posted on 2.11.2016, in S tebou se cítím doma, Sherlock (BBC) and tagged , , . Bookmark the permalink. komentářů 11.

  1. Páni super! Taky píšu jednu duchařskou kde je John duch, ale tvůj příběh je vážně perfektní! :-)Už se těším na další díl!
    Sal.

    • Svým pojetím mi tahle povídka hrozně moc připomíná jeden stařičký seriál – Randal a Hopkirk se to jmenovalo. Snad i proto mě při čtení ten příběh tak zaujal a chytil za srdíčko. 🙂

  2. úžasně napsané, brečím

  3. Tak tahle povídka se mi dost líbí, působí to trochu pochmurně a zároveň mile a jemně. Moc pěkná kombinace. Děkuji. ^^

    • Také z ní cítím onu zvláštní sladkobolnost. A také tak trochu naději pro oba. To hlavně v té druhé půli, která vás teprve čeká. 🙂

  4. Smutné a přesto veselé takovým zvláštním způsobem. Nic podobného jsem nečetla. Děkuji

    • A druhá část nabízí i naději, tak si určitě počkej 🙂 Ráda se o tuhle povídku dělím, protože mě samotnou hodně oslovila.

  5. Ach, to bylo tak moc moc pekny… ^_^ kdysi jsem to musela cist, ale jak je u me zvykem, nepamatuju si konec. z jejich situace me mrazi.

  6. Dopr – proto nerada pisu pres phone, protoze se pak treba komentar odesle driv, nez ho dopisu! 😀 takze jeste jsem chtela rict – Nemuzu ale jit kouknout na origos, protoze me to v te cestine proste moc tesi. Takze se TESIM na druhou cast. ^_^ 🙂

    • Tak teď jsi potěšila ty mě, ani nevíš jak. Pokud je ti můj překlad až natolik milý, že tě to drží dál od originálu a potlačuje to tvou zvědavost, tak to je tedy něco. Já totiž svou zvědavost velice často na uzdě prostě neudržím. 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: