S tebou se cítím doma – část 2

john-duch

 

Jedinečná zvláštní symbióza Johna a Sherlocka funguje až překvapivě dobře. A rozkvétá v cosi mnohem trvalejšího a podmanivějšího.

Velice mě těší, že nejsem jediná, koho tento jejich příběh oslovil a získal. Děkuji za všechny milé komentáře.

Dovolím si se zde také pochlubit, že doprovodné obrázky jsou mým prvním seznámením s Photoshopem. 🙂

 

Za betaci a korekturu děkuji Hanetce a KalamityJane.

 

S tebou se cítím doma – shrnutí

 

Část 2

„Teď vážně, Sherlocku. Od okamžiku, cos Johna poznal, mu voláš při každém případu.“ Lestrade napřáhne ruku. „Vydej mi telefon a nech mě s ním promluvit.“

„Ne.“ Sherlock ani nevzhlédne od prohlížení finančních záznamů podezřelého.

Tentokrát jsou s Johnem ve Scotland Yardu, pod ostražitým pohledem půlky policejního sboru. Dobrá, Sherlock je na očích. John právě nepozorovaně čte lidem přes rameno v papírech a na počítačových monitorech, zatímco doufá, že nikdo nepomyslí na to, aby Sherlocka prohledal a našel tak ilegální zbraň ukrytou pod jeho kabátem.

„Nevíme o něm ani to nejmenší,“ řekne Lestrade. „Už to, že na místa činu vodím tebe, je dost špatné. Moji šéfové nejsou nadšený, že sis přibral asistenta, se kterým jsme se nikdy nesetkali. Dokonce ani nevíme, jestli John je vůbec jeho skutečné jméno.“

„Samozřejmě, že je.“ Sherlockův hlas je plný opovržení. „Co na tom záleží? On je se mnou. To je všechno, co potřebujete vědět.“

„Co tě vede k tomu, že se mu dá věřit? Co před námi tajíš?“ Lestrade je podezíravý, ale John v jeho hlase slyší náznak obav, mírně krabatí čelo, když se na Sherlocka dívá. Není naštvaný.

Sherlock se na Lestrada zvědavě zahledí. „Obáváš se o moje duševní zdraví. Proč?“

„Chráníš ho a neustále k němu mluvíš, ale nikdo se s ním nikdy nesetkal. Buď ho s sebou bereš k případům, což znamená, že si ho potřebujeme proklepnout, nebo nebereš, což znamená, že tu pobíháš a chytáš nebezpečné zločince na vlastní pěst. Není to bezpečné.“

„Občas mě doprovází,“ připustí Sherlock. „Ovšem detaily jsou bezvýznamné. Nejsi moje chůva, Lestrade. Potřebuješ mou odbornost a já potřebuji tu práci. Toť vše.“

„No, ještě štěstí, že mám číslo na někoho, kdo sám sebe vnímá jako tvého opatrovníka,“ pohrozí Lestrade a vytáhne svůj telefon. Sherlock vytřeští oči.

„Nemáš! Neříkej mi, že ses mu dostal do spárů. Myslel jsem, že jsi odhodlaný se nikdy nenechat podmazat. Takže teď přijímáme úplatky od tajemných vládních úředníků, co?“

„Je to tvůj nejbližší příbuzný. Telefonát s tvým nejbližším příbuzným bych skutečně nepovažoval za nic tajemného,“ poukáže Lestrade. (Ignoruje Sherlockovo zamrmlání „Jen proto, že změní záznamy pokaždé, když ho z nich vymažu.“) „Jen se o tebe bojím. Jako přítel. Jste skoro jak siamská dvojčata, a jediné, co k němu máme, je telefonní číslo, které on používá, ale je registrované na tvoje jméno, a nejasné zvěsti, že je to možná tvůj spolubydlící, až na to, že si pronajímáš ty sám jednu ložnici a jeho nikdo ani koutkem oka nezahlédl.“

„Ano, dobře, Mycroft se s Johnem setkal, tak pokládej své starosti za vyřešené. Přinejmenším to není kokain. Ale pokud se pak budeš cítit lépe, dám mu vědět, aby ti poslal zprávu.“

John skončí u psaní textovky Lestradovi, ale příliš to nepomůže, když nemůže prostě říct: Jmenuji se John Watson a jsem duch, který žije v Sherlockově bytě.

Ale aniž by Sherlockovi něco řekl, pošle zprávu s vysvětlením situace také Mycroftovi a je toho názoru, že to pomůže víc.

Přes většinu lidí John neškodně projde, až na krátký pocit chladu stěží naruší vzduch kolem nich. Většinou se mu lidé podvědomě vyhnou, procházejí po ulici kolem něj, aniž by to vůbec zaznamenali, ale když spěchají, nevšimnou si dokonce ani toho, když na cestě za svým cílem projdou skrze něj.

Ale Sherlock cítí téměř pevný dotek. John může při chůzi narazit ramenem proti Sherlockovu nebo natáhnout ruku, aby ho zastavil, když se mu něco nezdá. Po případu může čistit Sherlockova poranění a obvázat mu je, a když se sám neudrží na nohou, John je právě natolik pevný, aby podepřel jeho váhu.

Toho všeho John schopný nebyl, když se setkali poprvé.

Láme si hlavu nad tím, co to znamená.

Když se John s obavou, poté, co mu Sherlock nezvedá telefon, materializuje poblíž své pistole, drží jeho zbraň někdo, kdo zcela zřejmě není Sherlock. Sherlock klečí na zemi. Pistoli má přiloženou k hlavě.

Tohle nevypadá jako „sledování podezřelého“, o kterém Sherlock mluvil, než odešel.

Sherlockův mobil je pryč, ale jeho výraz se i tak nepatrně změní, když zaznamená ochlazení vzduchu, které nastane vždy, když se John objeví v místnosti. „Ruská mafie,“ pronese Johnovi na vysvětlenou. „Poprava se nepovedla, důkazy nebyly dostatečně průkazné, a teď na tom dělá londýnská policie.

John si není jistý, co dělat. Nejprve vyřadí světla, protože to je snadné, soustředí se tak dlouho, až s poblikáváním zhasnou. Ale je vážně těžké udělat něco víc, ačkoliv se o to stejně snaží. Ten muž přímo kypí životem, je příliš zdravý, než aby ho John mohl postihnout přímo. John se mu snaží vytrhnout zbraň z ruky.

Nejde to, ale něco jiného půjde.

V jednom okamžiku je John frustrujícím způsobem nehmotný a zkouší získat zbraň, aniž by skutečně někoho zabil, protože on vážně nerad zabíjí lidi. A v další chvíli se kolem něj všechno sevře, jako kdyby byl nacpaný do krabice, a všechno se kolem něj přetíží, jako když ho zahltí vzpomínky.

Něco má v ruce, John vnímá povrch své zbraně, hladkou spoušť a drsnost rukojeti ve své dlani. Hučí mu v uších a něco mu buší v hrudníku a všechno se zdá teplé, až přespříliš, jako by ho vhodili do sauny, rozpálené a nepříjemně mokré.

Nadechne se a vysuší si tím vnitřek úst a vzduch je jen nepatrně chladný a nic nevidí, před očima mu zůstávají jen přetrvávající zrakové vjemy a cítí váhu oblečení na své kůži a nemůže rozeznat nic kolem sebe a přijde mu, jako by oslepl, ale ne jeho oči, nýbrž část mysli, která je vždy otevírala, dokud nezemřel, a do prdele.

Do prdele.

A pak je to pryč. Svět se s ním nepatrně zatočí a on je opět sám sebou a vnímá v místnosti dvě kapky života, signální ohně, které dokáže vidět stejně snadno jako světlo. Už mu není teplo – už mu není nic a najednou zatouží po tom, co právě ztratil, chce to udělat znovu, chce cítit tlukot srdce v hrudi a chlad vzduchu.

Muž couvne, ruka se mu třese, ale stále míří na Sherlocka. „Co to do prdele? Co to do prdele bylo?“ Křičí, hlas se mu klepe. „Cos mi to provedl?“

Ale teď už John ví, co má dělat. Natáhne se, přikročí blíž, prolne jejich těla a

Cvak.

Takové to je být naživu? Studené, těžké, tvrdé. Jeho ruka obemknutá kolem zbraně, pevně sevřená – bolí to, protože ji svírá téměř křečovitě, a užívá si to. Ale jeho končetiny (ačkoliv ve skutečnosti nejsou jeho) se až příliš rychle snaží pohnout o své vůli, škubou sebou a cukají, a John pociťuje paniku někoho jiného, jeho strach z toho, že nad sebou nemá kontrolu.

Na okamžik se John cítí provinile. Pak si ale vzpomene na Sherlocka na podlaze, kterému na hlavu míří Johnova pistole, a výčitky jsou pryč.

Doufám, že to zabere, pomyslí si John a trhaně tlačí silou hlaveň zbraně do svých zapůjčených úst. Ústa se mu neotevřou a hlava se mu sama od sebe roztřese a cítí vlhkost, což musí být slzy na jeho tvářích, ale už je dost blízko.

Stiskne spoušť.

Pocítí výbuch bolesti, ale není to nic v porovnání s dlouhými, téměř nekonečnými nočními můrami, které ho příležitostně stále trápí, a skoro ji už nevnímá, než tělo dopadne na zem a s ním i všechno ostatní. Je to, jako by měl přes své smysly přehozenou tlustou vlněnou deku.

Zbraň je stále v mužově ruce, ale po chvilce přemýšlení ji John vypáčí. Nechce, aby ji odnesli jako důkaz. Je jeho a on ohledně ní cítí posedlost, která by upřímně řečeno mohla být alarmující, nebýt skutečnosti, že on je duch, a jak to vypadá, duchové tohle dělají. Tohle a vraždění lidí, aby zachránili životy svých spolubydlících.

Nakonec to nebyli příliš dobří lidé.

Sherlock zírá na tělo a roztříštěné pozůstatky mužových úst. „Johne,“ ozve se, v hlase něco, co tam John nikdy dřív neslyšel. „Tos udělal ty?“

A na okamžik si je John jistý, že se Sherlock chystá dodat: ‚Kvůli mně?‘, jako kdyby mu John dal dárek k Vánocům, ale nedodá a ten okamžik se ztratí. Je to prostě Sherlock, zkoumající tělo, předvídající, co bude policie říkat a dělat, měl před sebou každou jejich myšlenku a každý krok jako na dlani.

Jen proto, že se tě chystal zastřelit, napíše John na papírek z poznámkového bločku ve své kapse a přilepí ho jemně Sherlockovi na hrudník. Polštářky jeho prstů zanechají na žlutém papíře jasnou krvavou skvrnu. John neví, čí krev to je, ani jestli na něm za tři hodiny stále ještě bude.

„Na jeho rukách a těle budou stopy střelného prachu,“ pronese Sherlock bez emocí a zavolá policii. Poté, co si přečte vzkaz, zmačká papírek a hodí ho zpět Johnovi. „Není způsob, jak by mi dokázali, že jsem ho zastřelil, protože já to neudělal. Úhel, v jakém kulka letěla, neodpovídá mojí výšce, ani pokud stojím, ani když klečím. Neexistuje důkaz, že by tu v čase smrti byl ještě někdo další.“

„Lestrade nebude šťastný,“ usoudí. „Ale vyšetřování nepovede nikam. Odvedou mě k výslechu, ale propustí mě a nebudou mít důkaz k usvědčení.“

John je hluboce vděčný, že Sherlock zločiny raději řeší, než aby je páchal.

„Johne, jsi tady?“ zeptá se Sherlock. Leží na gauči a zírá do stropu. Když toho dne přišel domů, nalepil si na ruku tři nikotinové náplasti a odmítl prozradit proč. John po něm mrští papírovým bločkem.

Sherlock nasadí široký úsměv a podívá se jeho směrem. „Skvělé. Potřebuji šálek čaje.“

John protočí panenky. „Můžeš si čaj udělat sám,“ řekne, ačkoliv ho Sherlock teď nemůže slyšet. Jejich mobily jsou častěji na nabíječce než bez ní, protože jejich hodinové hovory vyčerpávají baterie přímo alarmující rychlostí. Ale i tak je Sherlock natolik geniální, aby věděl, co mu John odpoví.

„Pokud mi připravíš čaj, nechám tě, abys to byl ty, kdo ho vypije,“ prohodí Sherlock.

Od chvíle, kdy John posedl toho člena ruské mafie, uplynuly tři dny. Nepřekvapuje ho, že Sherlock buď ví, nebo tuší, jak strašně to chce udělat znovu.

Takže jde do kuchyně, aby Sherlockovi připravil čaj. O několik minut později se vrátí a položí ho na konferenční stolek. Nemusíš to dělat. John nalepí lísteček na stěnu hrnku. Nic mi nedlužíš.

Sherlock si vzkaz přečte. „Nevadí mi to. Přemýšlej o tom jako o experimentu. Nikdy jsi ani nenaznačil, že nad někým dokážeš převzít kontrolu. Pokud bys mohl spolehlivě ovládnout vraha a přinutit ho, aby se odzbrojil, mohlo by to být docela užitečné.“

Jsi si jistý?

„Vždycky.“

Není to jako poprvé. Sherlock na jeho dotek reaguje. Když na něj John sáhne, naskočí Sherlockovi husí kůže, pak John sklouzne svým tělem proti Sherlockovu, ulehne přes něj a vnoří se dovnitř. Pokud jeho první zkušenost byla metafyzickým ekvivalentem oslepení a vhození do nádrže s ledovou vodou, tohle je jako pozvolné vnoření do teplé koupele.

Opatrně se usazuje v Sherlockově těle a vnímá, jak se všechny jeho smysly posouvají, jako by se všechno stávalo živějším.

V hrudi mu tluče srdce. Na krku ho lechtají vlasy. Má bosá chodidla a trochu studené prsty. Když jimi zahýbe, cítí područku křesla. Zadrží dech a cítí vzrůstající potřebu v hrudníku, divnou a nepohodlnou, dokud se nepřinutí nadechnout, a když to udělá, je to ten nejúžasnější pocit na světě.

Mne látku rukávu své košile mezi palcem a ukazováčkem a obdivuje její texturu.

„Johne,“ řeknou jeho – ne, Sherlockova ústa. Hlas zní nepatrně jinak, než jak si ho John pamatuje, takhle slyší svůj hlas Sherlock.

„Ano,“ řekne a Sherlock se dotkne jeho hrudi. John to ucítí dřív, než se to stane, utváření rozhodnutí předcházející pohybu, a ruku odtáhne. Sherlock vzdoruje, jen trochu, a je to pocit, jako by nořil ruku do melasy. Sherlock zatahá silněji a John se mu poddá, poskytuje mu jen tolik odporu, aby ho cítil, stejně jako Sherlock předtím jemu.

Tímhle by mohl strávit hodiny, sdílet tělo se Sherlockem a pociťovat tlak jejich vůlí proti sobě, naložený za Sherlockovy přítomnosti v jeho hrudi a v jeho pažích a na pozadí jeho mysli. Je mrtvý už tak dlouho, že zapomněl, jaký je to pocit být naživu, a všechno je tak vzrušující.

Je to opojné.

„Čaj,“ připomene Sherlock a sedne si.

John upíjí příliš rychle a opaří si jazyk a je dost nemotorný, takže si polije ruku.

Ale je to zatraceně ten nejlepší hrnek čaje, který kdy měl.

Udělají to znovu, John v Sherlockově těle sbírá rostliny pro nějaký experiment (skvělé, jak mohl zapomenout, jaké to je cítit pachy), a pak znovu – jdou do hospody kvůli Johnovi, kde může ochutnávat a vdechovat a navazovat s lidmi oční kontakt. Vůbec si neuvědomil, jak moc mu chybí navazování očního kontaktu s jinými lidmi – je to jedna z těch věcí, kterých si dost nevážil, když byl naživu.

Přesně neví, co z toho Sherlock má, kromě uspokojení své intelektuální zvídavosti. Ale zdá se, že si to užívá stejně jako John, a ačkoliv Sherlock nemá zrovna v oblibě k jídlu mastné hranolky a k pití levné pivo, drží se zpátky a nechává Johna, ať si dělá, co je mu libo.

Sherlockova tolerance k alkoholu je nižší, než na jakou si John vzpomíná u sebe, a v polovině jejich druhého piva už se cítí příjemně rozjařený. Ale není opilý – dokonce ani přiopilý, takže vážně nemá výmluvu, proč si atraktivní brunety nevšiml dřív, než si naproti němu přisedne a ukradne mu jednu hranolku.

„Ahoj?“ pozdraví ji zdvořile s otázkou v hlase a nedokáže se přestat usmívat, když se setká očima s jeho pohledem.

„Ahoj. Je to místo volné? Vypadáte, že by vám společnost nevadila.“

„Ou, jen se neostýchejte a sedněte si,“ odpoví John. „Je milé se s vámi setkat. Já jsem -“ Zaváhá jen na chvíli. „Já jsem John.“

Jmenuje se Amélie. Není moc zábavnou společnicí, ale flirtuje s Johnem a on jí to oplácí, protože může. Ani ne za hodinu mu sedí na klíně s jednou rukou kolem jeho krku a směje se něčemu, co právě řekl.

Má na sobě lehký ovocný parfém a on se chce s určitou dávkou nezúčastněné zvědavosti dotknout jazykem prohlubně na jejím hrdle, aby zjistil, jak chutná. V ruce, kterou má na jejích zádech v kříži, cítí, jak je teplá a živá, kůže měkká a jemná, kde John proklouzl prsty pod její blůzku.

Sherlock ještě nezkusil převzít zpátky kontrolu nad svým tělem, dokonce ani šťouchnutím Johnovi připomenout, že tam je. John si není jistý proč.

Tak jí koupí další pití, dopije své druhé a dá si třetí. Její vlasy ho zašimrají po tváři, když mu cosi šeptá do ucha, a když ho políbí, chutná po alkoholu. Není to zas až tak moc příjemné, příliš mokré a ledabylé. Ale nezastaví ji, prostě jí ovine paže kolem pasu a užívá si pocit jiného těla natisknutého k tomu svému.

Nedržel nikoho v náručí už víc než rok.

Záhyby ucha mu pohladí její teplý dech. „Líbíš se mi. Chceš ještě někam jít?“

„Mmmm…“ John zmlkne. Ne, vážně ne. Když pomine skutečnost, že tohle je Sherlockovo tělo a John si je dost jistý, že nemá svolení se s ním někde potulovat kvůli sexu, sbalit někoho skutečně nepatřilo do jeho plánu na dnešní noc. Vzhledem k tomu, že si strašně stěžoval na Sherlockovy stravovací návyky, Sherlock mu jen nabídl, že ho nechá postarat se, aby se najedl, a od toho se věci odchýlily.

Jeden přítel z internetu mu poslal odkaz, aby si stáhl nový dokument o krevních vzorcích, a John měl po večeři v plánu zjistit, jestli by se na něj Sherlock nechtěl podívat s ním. Vypadá to jako něco, co by Sherlocka mohlo bavit. Zkontroluje čas na hodinkách. Už by to mělo být hotové.

„Promiň, miláčku,“ řekne omluvně a zvedne ji ze svého klínu. „Vlastně už na dnešní večer něco mám.“

„Neřekl jsi mi, že máš plány,“ obviňuje ho Sherlock, zatímco John venku krčí rameny v jeho kabátu.

„Neptal ses,“ odpoví John. Kolemjdoucí mu věnuje jeden pohled, protože mluví sám se sebou, a trochu zrychlí chůzi. „Chystal jsem se o tom zmínit po večeři.“

Sherlock pro něj přivolá taxi, plynule se zmocní kontroly nad svou rukou – John si toho dokonce ani nevšimne. „221 Baker Street,“ sdělí taxikáři a pokračuje, „Kam se ještě chystáš jít?“ Taxikář se na ně nedůvěřivě podívá, ale neprotestuje a rozjede se od obrubníku. John sáhne po svém poznámkovém bločku a propisce, ale kapsy má prázdné. Jasně, špatné kapsy, John si povzdechne a rezignuje na vzrůstající počet lidí, kteří si myslí, že Sherlock Holmes je víc než jen trochu duševně narušený.

„Nikam. Jeden z mých známých mi poslal dokumentární film o krvi a já si myslel, že by tě to mohlo zajímat.“

Sherlock převezme kontrolu nad svými ústy a olízne si rty, ale dlouho neodpovídá, a John cítí tlak a tah Sherlockova potlačovaného úsměvu. Nakonec Sherlock pronese: „Nevěděl jsem, že tě zajímají dokumenty o krvi.“

Nezajímají.

„Tvé vnímání doteku je otupené, když jsi duch,“ okomentuje Sherlock, když John stráví pět minut hlazením přikrývky, kterou si snesl dolů ze své ložnice, a vychutnává si její měkkost. Třel se o ni i tváří, ale Sherlock mu to po prvních třiceti vteřinách zarazil. Nedůstojné, tak to nazval. „S tvými ostatními smysly je to stejné?“

„Poměrně dost. Můžu hýbat věcmi a dotýkat se jich, ale nemohu je cítit. Je to něco, jako být ve snu, kde je všechno v mlze.“

Mluvit se Sherlockem, když jsou oba ve stejném těle je neuvěřitelně bizarní, protože cítí, jak se mu otevírají ústa a hýbe jazyk, ale nemá tušení, co se chystá říct. A když zkusí promluvit oba zároveň, tak to je teprve divné.

„To proto jsi byl tak přístupný ke sbližování s tou ženou v hospodě,“ prohlásí Sherlock. „Toužil jsi po lidském kontaktu.“

„Já – ano. Nezastavils mě.“

„Nevadilo mi to.“

Další den spí Sherlock až přes poledne, a když se probudí, stále vypadá unaveně. John v obavě položí ruku na jeho rameno a Sherlock se do ní bezděčně opře. Johnova ruka zůstane pevná. Světélko života, které v bytě ztělesňuje Sherlocka, vypadá slabé, jako oheň, kterému dochází palivo.

A John se cítí trochu pevnější, o něco silnější. Když vyjde ven, dokáže se vzdálit téměř na deset metrů ode dveří, než se budovy začnou rozmazávat a chůze se stane obtížnou. To je téměř třikrát taková vzdálenost, než jakou zvládne obvykle.

Následující den neujde ani sedm metrů.

Není moc těžké si domyslet souvislosti. A na kratičký, provinilý okamžik John uvažuje, co by to stálo, aby se zhmotnil úplně, pokud by tu existovala cena v krvi, kterou by mohl zaplatit, aby se mohl vrátit trvale.

Jak se ukáže, John opravdu není imunní vůči tomu, aby se mu dalo ublížit, ačkoliv je nehmotný, a nemá problém cítit bolest, i když postrádá skutečné tělo, které by mohlo být zraněno.

„Už vím, že co jste udělal, bylo stěží úmyslné. Považujte to za demonstraci moci, doktore Watsone,“ pronese starší z bratrů Holmesových přívětivě a přepne páčku na malé kovové krabičce ve své ruce do polohy zapnuto. „Pro připomenutí, že mi na Sherlockovi opravdu moc záleží a odstranění jakéhokoliv přetrvávajícího pokušení, které možná máte.“

Oba dobře vědí, že Sherlock by pro něj zabíjel, možná by pro něj i zemřel, a byla by lež říct, že takovou žádost nezvažoval.

Děkuji, napíše později Mycroftovi, když se zotaví natolik, aby se dokázal spojit s tlačítky na svém telefonu.

Sherlock má spoustu nepřátel, zločinců, kteří by ho rádi viděli mrtvého nebo hůř. Většina z těchto nepřátel je, upřímně řečeno, dost hloupá, ale jednou za čas se pokusí připravit Sherlocka o život. Sherlock je velmi dobrý v udržení se naživu, a jak měsíce plynou, John se také stává stále lepším a lepším. Z těchhle kriminálníků nemá strach.

Kromě nich je tu ještě jeden zločinec, jeden strůjce, jehož trestné činy jsou oproti ostatním o třídu výš. Jeho jméno se občas vynoří, vždy spojené s těmi nejlepšími, nejnápaditějšími případy, které představují největší výzvu. Moriarty, který operuje ve stínech a sám se vyhýbá špinavé práci. Moriarty, který zařizuje, aby se věci staly, klade pasti, do kterých Sherlock padá zas a znova.

Moriarty, který přiměje Sherlocka, aby se usmál a tleskl rukama vzrušením. Protože on je brilantní, vážně, a Sherlock je k brilantnosti přitahován jako můra k plameni.

„Moriarty,“ pronese Sherlock v jejich bytě, jako kdyby ochutnával zvuk těch hlásek v ústech. „Musí mít kontakty. Prostředky. Přemýšlím, co udělá příště. Lámu si hlavu, kdo to je.“

John Moriartyho nenávidí víc, než kdy nenáviděl kohokoliv jiného.

John vůbec nepřemýšlí nad tím, když fórum, které sleduje, organizuje sraz v Londýně a někdo se po něm ptá. Omlouvám se, odepíše, nebudu schopen se zúčastnit. Budu pravděpodobně v práci. V práci, to samozřejmě znamená – pelášit jak zajíc za Sherlockem, aby se ujistil, že se nenechá zabít.

O něco více ho překvapí, když dostane e-mail od jakési ženy, s níž si jen párkrát promluvil, s pozváním na kávu, zatímco bude v Londýně na konferenci. Samozřejmě ji odmítne a řekne jí, že ten den bude mimo město. Nabídne mu setkání ještě na jiný den, ale už jí neodpoví.

Překvapení vygraduje v podezření, když mu krátce nato někdo volá ze skrytého čísla. „Haló?“ zvedne to s určitou možností, že je to Sherlock nebo možná Mycroft. Ale nedočká se žádné odezvy, dokonce ani zmatený dotaz na špatné telefonní číslo nic nezmění.

Myslím, že mě Moriarty hledá, napíše John a nalepí lístek na dveře koupelny.

Sherlock nechá spadnout Johnův vzkaz na stůl, když spolu snídají – toast pro něj a pomerančový džus pro Johna. „Řekni mu, že se s ním setkáš někde, kde je hodně lidí – v muzeu možná, spousta svědků. Někde, kde ho mohu dobře vidět, ať už pošle kohokoliv.“

V muzeu vyhlíží John ženu, s níž předpokládá, že se má setkat, tu, která byla v Londýně na neexistující konferenci, zatímco Sherlock si pravděpodobně tipuje pozorovací stanoviště. Potřebuje někam, kde si může bez povšimnutí sednout, zatímco bude sledovat jejich cíl.

A potom svět exploduje v záblesku oslepujícího světla.

John se k vědomí vrátí po západu slunce u svého hrobu. Musí se soustředit, než dokáže mít znovu tělo, utváří ho svými myšlenkami a očekáváními. Na náhrobním kameni je rudá skvrna, ohavná a výsměšná a nepatřičná, jako by na leštěný mramor někdo chrstl kbelík s barvou. Ještě stále je mokrá.

John se přemístí ke své zbrani a skončí na dně Temže.

John pošle zprávu Lestradovi – Moriarty má Sherlocka. Rozvažuje a pak ji pošle i Mycroftovi.

Mycroft mu během dvaceti minut volá zpátky. „Kde je?“ zeptá se, když John přijme hovor.

„Ani nemůžete rozumět tomu, co říkám.“ Ale John slyší statické praskání, následované jeho vlastními slovy, recitovanými mechanickým hlasem.

„Nikdy nepodceňujte zázraky moderní technologie,“ opáčí Mycroft samolibě. „Řekněte mi všechno, co víte, padesáti nebo méně slovy. Rychle, prosím.“

„Domluvili jsme setkání mezi mnou a Moriartyho lidmi ve dvě odpoledne. Dorazili jsme a rozdělili se – Sherlock se chystal sledovat toho, s kým jsem předpokládal, že se setkám. Další věc, kterou si pamatuju je, že jsem o několik hodin později u svého hrobu, moje zbraň je v Temži a Sherlock nezvěstný.“

„Sleduji váš mobil. Doneste ho k Sherlockovi a já pošlu pátrací skupinu.“ Jestli má Mycroft obavy, skrývá je velice dobře.

„Nemůžu. Moje zbraň je na dně Temže. Jediná místa, kam se dokážu dostat, jsou k ní, do mého bytu a ke svému hrobu.“ John se neradostně zasměje. „Což, jak jsem si jistý, Moriarty ví, protože ho zrovna znesvětil.“

„Jak moc vám na mém bratru záleží, Johne? Je pro vás důležitý?“

„Co tím myslíte?“ zeptá se John okamžitě ve střehu. „Ovšemže je.“

„Pokud se dostatečně tvrdě snažíte, můžete jít na kterékoliv místo, jež pro vás má osobní důležitost. A já se odvažuji tvrdit, že Sherlock je právě teď patrně nejdůležitější osobou ve vašem životě. Tak ho najděte a dejte mi vědět, kde je.“

„Já… nejsem si jistý, jestli to takhle funguje,“ namítne John.

„Nicméně to udělejte,“ přikáže Mycroft a zavěsí.

Ale Sherlock teď je nejdůležitější věci v jeho životě, uvažuje John. Mnohem důležitější než jeho hrob, zbraň nebo byt, který si několik let držel, když byl v Afghánistánu, ale stejně se nikdy nedostal k tomu, aby na něm lpěl.

Pokud se může neustále vracet k místu nebo věci, říká si John, není důvod, aby se nemohl vracet k člověku.

Několik prvních pokusů je velkolepým nezdarem, při němž končí zpět v Temži, u svého hrobu nebo vůbec nikam nejde. Ale ví, že se blíží k Sherlockovi. Musí, nebo v době, kdy ho najdou, bude už Sherlock mrtvý, nebo hůř.

Znásobí své úsilí, soustředí myšlenky na Sherlocka, na zvuk jeho smíchu, na triumf v jeho úsměvu, když vyřeší případ, a nezastavitelné nevyhnutelné znalosti, které k Sherlockovi patří, ať je kdekoliv.

Když John konečně Sherlocka najde, je schoulený v malé prázdné místnosti. Jeho dýchání je pomalé, a když ho John prohlíží, aby zjistil zranění, najde mu vzadu na hlavě bouli – pravděpodobně otřes mozku, ale je toho víc. Sherlock se zavrtí, když John píše Mycroftovi zprávu, aby mu dal vědět, že on je na místě, a strčí telefon do kapsy Sherlockova kabátu.

„Už mě prohledali,“ zamumlá a ochable ztěžka polkne. Když otevře oči, nezaostří. „Vypadni.“

„Ne, Sherlocku. Jsem John. Pomoc je na cestě. Zdrogovali tě? Pamatuješ si, co ti dali?“ Vezme do dlaní Sherlockovu tvář a lehce s ní zatřese.

„Nemůžeš být John,“ prohlásí Sherlock a opětuje mu pohled zakalenýma očima. „John je mrtvý. Nejde ho slyšet, nejde ho vidět. Všechno co mám, jsou fo – foto – fotografie.“

„No, tohle je tvůj zážitek blízké smrti,“ vtipkuje chabě John. „Přivedu pomoc. Co ti dali? Název, Sherlocku. Řekni mi název.“

Sherlock mu ho řekne a John ho v textovce pošle Mycroftovi. „Pomalu účinkující jed smíchaný se sedativy,“ vysvětluje Sherlock. „Spousta vedlejších účinků. Opravdu jsi John? Nejsem si jistý.“

„Jo, jsem to já. Jen vydrž. Budou tu brzo.“ John stiskne jednu Sherlockovu ruku, na okamžik ji cítí, než jeho dlaň nehmotně projde skrz Sherlockovu.

Sherlock to se zájmem pozoruje. „Je to vždycky takové?“

„Soustřeď se. Je tu ještě něco, co mi můžeš říct? Přinesl jsem telefon. Mycroft ho sleduje. Co dalšího potřebuje vědět?“

Sherlock zatřese hlavou. „Byl to Moriarty. Ví o tobě. Sebral tvou zbraň. Jak jsi mě našel?“

„Myslím, že bych tě teď byl schopen najít kdekoliv,“ připustí John nejistě.

„Jestli zemřu. Chci, abys věděl -“ začne Sherlock, ale John ho přeruší.

„Nezemřeš. Jsi v pořádku. Budeš v pořádku.“ Ale lže. Ví, že lže, protože jestli ho Sherlock může vidět, znamená to, že umírá, a na to John nedokáže myslet. Při tom pomyšlení má pocit, jako kdyby se mu srdce trhalo ve dví.

Sherlock zvedne ruku a přejede prsty po Johnově tváři, zůstává po nich jen kratičký pocit tepla. „Bude to stát za to, když tě konečně uvidím,“ dopoví a ztratí vědomí.

John se Sherlockem zůstane, i když tým, který může být jedině od MI5, vrazí do budovy, když mu píchnou něco, o čem John doufá, že to má neutralizovat narkotika v Sherlockově ústrojí, když ho naloží do ambulance a také cestou do nemocnice, až do okamžiku, kdy je Sherlock uložen na nemocniční lůžko a připojený k děsivému množství přístrojů.

Protože tam na něj čeká Mycroft a řekne mu způsobem, který ho nenechává na pochybách, že to není žádost: „Johne, jsem si jistý, že tu stále jste, takže prosím odejděte. Vaše loajalita je obdivuhodná, ale vaše utrpení narušuje některé velice drahé a velice citlivé přístroje.“

Mycroftova asistentka vzhlédne od svého telefonu. „Je přímo tamhle, pane. Stojí vedle srdečního monitoru.“ Usměje se přímo na Johna. „Pan Holmes má všechno pod kontrolou. Můžete teď odejít, doktore Watsone.“

John je tak vyvedený z míry, že jde.

Už se za ním můžete jít podívat. Je v pořádku, jen musí odpočívat. Hlas v jeho hlavě je jásavý, ženský a byl by nesporně nevítaný, nebýt skutečnosti, že mu, no, zrovna oznámil, že může vidět Sherlocka.

„Je tady, pane,“ řekne Mycroftova asistentka, když se objeví po Sherlockově boku. Nemá žádné problémy očima sledovat jeho polohu, když se k ní přiblíží. Stojí vedle Mycrofta, který pročítá něco, co vypadá jako Sherlockovy důvěrné lékařské záznamy.

„Eee, povězte Mycroftovi, že mu děkuji za všechnu pomoc,“ řekne rozpačitě. „A že mi dal vědět, že bude v pořádku. Jak se jmenujete?“

„Hmm. Persefona,“ odpoví mu. Pak se obrátí na Mycrofta: „Prý vám děkuje, pane. Můžeme už jít?“

„Ovšem. Teď, když se vše urovnalo, potřebujeme chytit let do Jemenu. Nesmíme nechat pana Saleha déle čekat. Děkuji za vaši asistenci při hledání mého bratra, Johne.“

A najednou jsou pryč a zanechají Johna se Sherlockem o samotě. Sherlockovo dýchání je plynulé a srdeční monitor pípá v pravidelném, uklidňujícím rytmu. Vypadá mnohem lépe, než když ho John opustil.

„Ahoj,“ řekne John slabounce a odhrne kadeř ze Sherlockova čela.

Sherlock otevře oči a posadí se. Takže spánek jen předstíral. Svraští obočí a rozhlédne se kolem sebe. Natáhne se k uchu, v němž obvykle nosí náhlavní soupravu, ale jeho pohyb zastaví trubička, kterou má zavedenou do ruky. „Johne? Jsi to ty?“

John se zamračí. „Sherlocku? Slyšíš mě?“

Sherlock se zazubí. „Naprosto perfektně. Řekni ještě něco. Cokoliv.“

„Mycroftova asistentka mě může vidět. Myslím, že je médium.“

„Můj bratr řídí několik oddělení zapletených do paranormálních jevů. Je logické, že jeho asistentka je nějakým způsobem výjimečná.“ Sherlockův úsměv se rozšíří: „Pořád tě můžu slyšet. Možná to má něco společného s tím, že se mi zastavilo srdce.“

„Počkej,“ přeruší ho John, než Sherlock může říct cokoliv dalšího. „Tys měl zástavu srdce? Kdy to bylo? Nevím o tom.“

Sherlock bez zájmu pokrčí rameny. „Dřív než protijed začal působit, předpokládám. Zjevně mě byli schopni oživit. Myslíš, že budu schopen slyšet všechny duchy, nebo jen tebe? Předpokládám, že teď Moriartymu dlužím laskavost. Tohle je vážně docela výhodné.“

„Otrávil tě a nechal tě zemřít. Nemyslím si, že bys mu cokoliv dlužil. Jsem jen rád, že jsi v pořádku. Teda, jsi v pořádku?“ John položí ruku na Sherlockovu a Sherlock se na ni podívá a pak proplete prsty s Johnovýma, zlehka je stiskne.

„Je mi fajn. Až na nudu. Jsem unavený, ale nemůžu usnout. Zabav mě něčím.“

„Jako čím?“

Sherlock si znovu lehne, stále drží Johnovu ruku. „To je jedno.“ Zavře oči. „Něco mi vyprávěj. Z doby, kdys byl naživu.“

Sherlock, jak John s pobavením zjišťuje, je možná jediná osoba, která ví, jak roztomilou žádost pronést jako rozkaz.

„Bylo mi deset, když jsem spadl ze stromu a zlomil si nohu,“ začne. „Harry bylo třináct a vsadila se se mnou, že na strom na dvorku vyleze a zase sleze rychleji než já…“

Sherlocka propustí po dvou dnech, během nichž se od něj John ani na chvíli nevzdálí.

Policie nenajde po Moriartym ani stopu, ale chladné odhodlání v Mycroftových očích, když tohle Johnovi sděloval, ho nicméně uklidňovalo. Teď, když Moriarty sám sebe potvrdil jako hrozbu pro Sherlockův život, John ví, že si Mycroft nedá pokoj, dokud nebude Moriarty zneškodněný.

Ví, na čí vítězství si v téhle konfrontaci vsadit.

Sherlockova schopnost slyšet Johna bez použití telefonu se hodí, až na příležitosti, kdy spolu mluví na místech činu a Sherlock z toho zase vyjde jako magor. Poštou dorazí balíček adresovaný Johnovi, a když ho otevře, je v něm jeho zbraň, ta, kterou naposledy viděl na dně Temže, vysušená a naleštěná a bez známek opotřebení.

Licence je napsaná na Sherlocka, říká vzkaz. John by se vsadil, že je na něm Mycroftův rukopis. Sherlock se na vzkaz zakaboní a řekne Johnovi, aby Mycroftovi napsal, ať nestrká noc do jeho věcí.

John odešle: Díky a Sherlock taky děkuje.

„Co tady děláš?“ zeptá se John, když mu Sherlock uprostřed noci napíše, aby se k němu připojil, a John zjistí, že se dívá na svůj hrob ozářený baterkou ležící na zemi. V mdlém světle vypadá barva na náhrobním kameni děsivě, skoro jako krev (až na to, že stará krev byla víc dohněda než tohle).

„Čekám na tebe, zjevně. Neptej se mě na věci, na které znáš odpověď.“ Na látku, kterou vytáhne z kapsy, nalije z termosky čisticí prostředek, pak ji nabídne Johnovi. „Chtěl bys začít?“

John vezme látku a pochybovačně se na ni podívá. Přičichne k ní, ale jen ze zvyku; nemůže nic cítit. „Co je to?“

„Ředidlo. Myslel jsem, že tvůj náhrobní kámen by potřeboval trochu vyčistit. Zdá se, že ho nějaký šílenec nahodil barvou,“ poznamená Sherlock suše.

John se zasměje a vezme si hadr. Barva s trochou úsilí zvlhne, rozmazává se a odhaluje proužky šedého mramoru vespod. Přidá se k němu druhá ruka s vlastním hadrem, kterým odstraňuje červeň kousek po kousku.

Teď, když Sherlock může Johna slyšet, když mluví, získal záhadou schopnost přesně poznat, kde se John nachází, a krátce se o něj opře. „Když jsem byl zdrogovaný, řekl jsi, že bys mě mohl najít kdekoliv.“

„Můžu. Chvíli mi trvalo, než jsem tomu přišel na kloub, ale můžu teď jít kamkoliv, kde jsi ty,“ řekne John, nervozitou se mu kroutí žaludek. Je mu jasné, kam tenhle rozhovor směřuje, a svírá se mu nitro, protože on si je jistý, ale ne tak jistý.

„Jak?“

„Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na světě. Následoval bych tě kamkoliv. Já si to zrovna… uvědomil, a šlo to snadno.“

Sherlock se trochu začervená. „Och. Aha. Děkuji.“

V tichosti odstraňují barvu, až zbydou jen růžové šmouhy a několik tenkých nepoddajných červených čar po levé straně mramorové desky, vsáklých do písmen vyrytých na jejím povrchu. Sherlockovy prsty kopírují slova na Johnově náhrobním kameni.

John H. Watson

1971 – 2009

Voják, bratr, syn

Sherlock si odkašle.

„Johne,“ promluví váhavě. „K tomu, cos říkal předtím. Jen bych chtěl, abys věděl. Ty city jsou vzájemné.“

„Doufal jsem, že by to tak mohlo být,“ pronese John, zrovna když se slunce vyhoupne nad horizont.

 

Část 1

Advertisements

Posted on 9.11.2016, in S tebou se cítím doma, Sherlock (BBC) and tagged , , . Bookmark the permalink. komentářů 6.

  1. Už jsem se sice vyjádřila na FB, ale ráda to zopakuju ještě jednou. Tohle je jeden z nejkrásnějších duchařských příběhu, co jsem kdy četla a to nejen v žánru Johnlocku, ale obecně!

    • Díky, že jsi mi nechala komentář i tady. 🙂 Na FB tak nějak časem zapadnou a já se k nim ráda vracím. Dávají mi chuť do další činnosti.
      Duchařské příběhy mohou být velice ošemetné, ale tenhle se prostě povedl. Vím, že jsem ho poprvé otevírala se směsicí despektu a zvědavosti, a pak jsem zjistila, že se od něj vlastně nemohu odtrhnout, že ho čtu pořád dál a dál. A najednou byl konec. Proto jsem si ho zvolila k překladu. A jsem moc ráda, že takhle nepůsobí jenom na mě.

  2. Ježíši, to bylo nádherný! Napřed mi bylo strašně smutno, ale jak se to začalo zlepšovat, že spolu můžou mluvit a John se dostane za Sherlockem kamkoliv, tak už je to fajn. Skoro jako by byl John živý, teda v rámci možností, ale zaplať pánbůh aspoň za to. Úžasný čtenářský zážitek, upřímně děkuju.

    • Jo, člověku z toho je trochu smutno. Ale pak si uvědomím, že než poznali jeden druhého, každý z nich byl sám. Když už jim osud nepřál setkání za života jich obou, tohle je dobrá alternativa k osamělosti – u Johna dokonce věčné.

  3. toto je naprosto úžasné. Velice děkuji za tu nádheru

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: