Kapitola šest: Zodpovědnost

Severusův pohled na uplynulý den. 🙂

Děkuji Hanetce, že si dokáže najít čas na obetování. A také Vám, čtenářům, za trpělivost při čekání a za komentáře, které mi poskytují zpětnou vazbu a dávají mi jistotu, že tam někde za všemi těmi pixely a bity jste opravdu schovaní Vy. 🙂

 

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola šest: Zodpovědnost

„Zase se mi o vás dnes v noci zdálo, pane profesore.“

Jeho hlas mě pronásleduje po chodbě, když jdu pozdě do sborovny na schůzi pedagogického sboru. Bylo to jen opilecké blábolení, a jako nad takovým by nad ním měl prostě mávnout rukou. Zase. Výraz, který lepí to vyznání k mému vědomí jako klíh. To slovo roste a větví se, aby se připojilo k předchozímu rozhovoru o jeho snech a dalo význam řadě uzardělých a dlouhých, zamyšlených pohledů. ‚Zase‘ trvá na tom, aby se mu věnovala pozornost. Pořád ještě cítím chuť toho slova, které mi vtiskl ke rtům ve chvíli opilecké roztržitosti. ‚Zase‘ mění jinak pochopitelnou situaci – kluk se opije, má erotický sen, kluk zapomene na rozdíl mezi snem a realitou – na potenciální problém.

‚Zase‘ skrývá příslib.

Od chvíle, kdy umlkl, jsem strávil každý okamžik přezkoumáváním situace, jejím obracením na rub i líc a zoufalým hledáním způsobu, jak bych z toho mohl učinit Potterovu chybu. Bez ohledu na to, že je to jasně moje vina. Já jsem ten dospělý, který nedospělému chlapci umožnil se opít v mých komnatách. Já, z nás dvou ten zodpovědnější, jsem dovolil opilému chlapci zůstat v mém bytě. Já, profesor, jsem stál a tupě na hocha zíral, zahlcený vlastním vzrušením, když se proti mně natiskl. Já, Severus Snape, jsem vinen tím, že jsem se v jedné zatracené chvilce slabosti zachoval jako hormony ovládaný puberťák.

Ústa se mi zkroutí znechucením. Na okamžik se dotknu svitku pergamenu ve své kapse, než otevřu dveře do sborovny. Všechny hlavy se otočí mým směrem, na každé z tváří se usadí výraz lehkého překvapení. Za čtrnáct let, co učím, jsem se na schůzi nikdy neopozdil. Čtrnáct let. Potter náhodně zmařil záludný plán Pána zla, když mě nepřímo zbavil povinností dvojího agenta a umožnil mi přijmout pozici učitele lektvarů. Ušklíbnu se nad tou ironií. Mou kariéru započal i ukončí Harry Potter.

„Dobré ráno, Severusi. Začali jsme bez vás.“ Brumbál se shovívavě usměje a kývne k prázdné židli vedle té francouzské nány, najaté pro výuku obrany. Tu holku porazil v turnaji čtrnáctiletý kluk, a ona stejně dostala místo učitelky. To mě jen utvrzuje v jistotě, že moje rezignace je dobrý nápad. Znovu se dotknu pergamenu.

„Právě jsme hovoržili o ´Arrym, le pauvre.“

Ano, le pauvre. Chudák Harry Potter. Veškerou svou pozornost soustředím k další vlně hořké lítosti zaplavující můj žaludek. Nejlepší bude ji nedat najevo. Držím se naděje, že Brumbál uchová důvod mé rezignace v tajnosti. Koneckonců jsem se toho kluka vlastně nedotkl. Jeho počestnost je neporušená – na této skutečnosti spočívá má sebeúcta.

Zasmušilé obličeje kolem místnosti vypovídají o další vášnivé disputaci o klukových nejlepších zájmech. Zdá se, že na tohle téma je zatracený expert každý. Letmo zavadím pohledem o McGonagallovou, která vypadá vražedně – jako lvice, která chrání své mládě.

„Albusi, přece si vážně nemyslíte, že odvolat Pottera z famfrpálového týmu je řešení.“ Vzedme se ve mně nával zlosti a pohlédnu na Brumbála, který rozhořčeně vrtí hlavou. Ovšemže by nemohl takovou myšlenku přijmout. Třebaže je to absurdní hra, zůstává jedinou věcí, která toho kluka udržuje příčetného. Jediné chvíle, kdy se cítím jakž takž normálně, jsou ty s vámi! zakřičí jeho hlas mým vědomím a já vnitřně ztuhnu. On už dál není moje starost.

Není se mnou v bezpečí.

„Možná je načase přenechat to odborníkům od Svatého Munga. Potřebuje někoho, s kým může mluvit. Probírala jsem to se slečnou Grangerovou a panem Weasleym a ani jeden z nich z něj není schopen dostat žádné informace. Poradce by mu možná dokázal pomoci… nebo nám říct, jak bychom mu mohli pomoci my.“ McGonagallová domluví a přísně sevře rty. Rozptýlené souhlasné bručení přiživí znechucené pobouření v mém nitru. To poslední, co ten kluk potřebuje, je důkaz o tom, že ho všichni mají za blázna. Až na vás, profesore. Vy jste se nezměnil. Těžce polknu.

„Možná redukce jeho rozvrhu. Mohlo by pomoct, kdyby měl méně hodin.“ Kratiknot se rozhlédne, aby vyhodnotil odezvu. Zasáhnu ho svým nejúčinnějším zamračením. Rychle odvrátí pohled. Otočím se k Brumbálovi, který sedí se zadumaným výrazem v obličeji. Začínám uvažovat, jestli okolní konverzaci vůbec poslouchá. Jak by mohl jen tak sedět s rukama v klíně a sledovat, jak si tihle hlupáci pohazují s klukovým životem?

„Pro léčbu deprese existuje několik postupů. Severusi, vy byste o tom možná něco mohl vědět?“ Prýtová pozvedla obočí směrem ke mně. Tohle už jsem kdysi zažil. V téhle hře nebudu účinkovat.

„Napadlo vás, že jediné, co ten kluk potřebuje, je, abyste kolem něj přestali dělat povyk?“

„Ano, Severusi. Všichni si jsme velice dobře vědomi vašich citů k tomu chlapci,“ zabručí McGonagallová. Tváře se jí zbarví hněvem.

„Možná byste udělali dobře, kdybyste mi naslouchali. Není náhoda, že v mých hodinách kvalita jeho práce neklesla. Má očekávání se vůči němu nesnížila. Úplně poslední věc, kterou ten kluk potřebuje, je více lítosti z vaší strany.“ Téměř křičím a zrudlé tváře kolem mě slibují, že tahle schůze učitelského sboru možná přeroste v záplavu nadávek. Brumbál si odkašle.

„Není třeba, abychom zvedali hlas.“

„No, někdo s touhle hloupostí musí skoncovat,“ namítnu. Upřeně se na mě zadívá a já pod vahou jeho pohledu zvadnu. Dojde mi, že jsem se vzdal šance s tímhle nesmyslem hned po prázdninách skoncovat. Z vlastní vůle.

„Nezdá se, že bychom tuto záležitost dnes vyřešili. Buďte si jisti, že vaše návrhy pečlivě zvážím. Pokud už není nic jiného… za chvíli začíná vyučování. Hezký den.“ Šoupání židlí a změť hlasů. McGonagallová vstane a obrátí se k Brumbálovi.

„Spaní v opuštěných učebnách nelze tolerovat, Albusi. Něco se musí stát, než ho ztratíme.“ Těkne očima směrem ke mně, než odpochoduje a zanechá mě s Brumbálem samotného.

Nadešel čas. Stisknu v ruce dopis a otevřu ústa, abych promluvil. Předejde mě.

„Jak je na tom, Severusi?“ V obličeji má výraz, který nedokážu přečíst, jeho modré oči ztratily třpyt a ústa má zamračeně stažená. Zadržím dech. Jakkoliv mě jeho obvykle blikotavý, rošťácký výraz rozčiluje, upřednostňuji ho před těmi okamžiky, ve kterých nevypadá, jako by znal všechna tajemství vesmíru. Před okamžiky jako tento, kdy mu břemeno jeho moudrosti pronikne do vrásek kolem očí a prosákne jimi vyčerpání, takže je znát jeho skutečný věk. Najednou si připadám velice mladý.

Provinile si odkašlu a pokusím se zaměřit na svou zlost. „No, pokud se zeptáte tamtěch, co se starají o jeho blaho, je zralý pro Svatého Munga. Pokud se ptáte mě, bude v pořádku, jakmile lidé zapomenou, že je to Harry Potter, ubohý chlapec, který toho prožil příliš mnoho, a prostě mu dovolí být zatracenou normální patnáctiletou osinou v zadku.“

Nevesele vyprskne. Vzácný okamžik, kdy zapomene napomenout mě pro můj projev. „Mohu předpokládat, že jste ty a on došli k nějakému porozumění ohledně povahy vašeho vztahu?“

No, zvládli jsme setřít několik nových hranic. Vyhýbavě zabručím. Okamžik nerozhodnosti mě umlčí. Teď by nejspíš byl skvělý čas spustit řeč, kterou jsem si celou noc připravoval. Jenže ten proslov zrovna teď není k mání. Je znechucený mým nenadálým záchvatem zbabělosti.

Přišpendlí mě k židli dalším dlouhým pohledem. Mám pocit, jako by se mi jeho oči propalovaly skrz, aby prozkoumaly mou duši. Znepokojeně poposednu.

„Harry si vytrpěl hodně, Severusi. Pokud se rozhodneš ho přijmout zpátky do svého života, musím trvat na tom, abys tak učinil s vědomím všech možných důsledků – pokud mě omluvíš za ten výraz, musím vyžadovat, abys to udělal celým svým srdcem.“ Trochu se usměje a já se na něj pokusím zamračit. Nejde mi to. Kapacita mojí zatrpklosti, jak si ne bez pocitu paniky uvědomím, byla nahrazena momentálně bezednou studnou viny.

„Albusi, jako jeho profesor -“

„Uvědomuji si, že existují jisté společenské konvence, pokud jde o odstup učitelů, a od studentů se očekává respekt. Doufám, že jsem dal jasně najevo, že jsem ochoten v tomto případě dělat výjimky. Pokud existuje možnost, jak mu pomoci, nemohu mu s čistým svědomím takovou pomoc upřít.“

Odfrknu si s neochvějnou jistotou, že by ten chlap nebyl takhle zatraceně shovívavý, kdyby věděl, jak blízko měl jeho malý zázrak ke ztrátě kousíčku své nevinnosti.

„Nemohu od tebe vyžadovat, aby ses s Harrym přátelil. Vše, oč žádám, je, aby cokoliv uděláš, bylo v souladu s tvým rozhodnutím. Nevím, jak by ten chlapec dopadl, pokud by čelil další ztrátě. Prosím, pečlivě si to promysli.“

Nepatrně se pousměje, než se zvedne ze židle a opustí mě, abych se utápěl ve vlastním sebepohrdání.

~~~~~~~

„Dnes ráno nebyl v posteli.“

„Slyšel jsem, že ho našli, jak se potuluje v Zapovězeném lese.“

„Není to blázen. Že ne?“

„Neville říkal, že skoro nespí.“

„To je tak divný. Chci říct, je to Harry Potter.“

Popuzeně se vrhnu ke skupině nebelvírů ze čtvrtého ročníku. Formálně vzato hodina ještě nezačala, ale jejich nepřetržité klevetění protrhává díru skrz velice jemnou tkaninu mezi kontrolou mé zlosti a agresivním vztekem. Mám v úmyslu spustit na ně hromy blesky, ale předejde mě v tom Weasleyovic děvče, v obličeji zrudlé hněvem. Zamíří hůlkou na čtveřici spolužáků a vypění: „Další, kdo pronese jediné slovo, bude celý víkend plivat slimáky.“

Zaženu překvapený úsměv. Ta banda si uvědomí mou přítomnost a zírá na mě s výrazy zděšení. Weasleyová z rudé zbělá, než se ustálí v rozpačitém odstínu růžové. Skloní hůlku. Zarputile zatne čelist a hrozícímu potrestání čelí s nebelvírskou statečností. Nebo s Weasleyovskou hloupostí. Což ovšem velmi snadno může být to samé.

„Creevey, Muldoon, Harvey a Brandon – odebírám Nebelvíru za každého deset bodů. Tohle je učebna, a ne kurník. Weasleyová, jděte si sednout.“ Zamrká a pak urychleně poslechne, v obličeji ohromený výraz se stopou ulehčení. Ještě jednou probodnu pohledem ty čtyři provinilce, a pak se vrátím k psaní zadání na tabuli.

Zpropadení blbečkové. Můžete si být jistí, že mezi členy zmijozelské koleje existuje alespoň určitý stupeň loajality a porozumění. Tito ušlechtilí a silní nebelvíři by se naváželi i do svého vlastního zakladatele, kdyby neměl zrovna svůj den. Jakmile zazvoní, rychle zavrčím úvodní pokyny a pozoruji, jak studenti začínají s přípravami. Obejdu je a nedokážu se ubránit potěšení nad tím, jak se ti spratci přikrčí, když kolem nich procházím. Nálada se mi exponenciálně zhorší, když zaslechnu, že se i mezi mými studenty šíří obdobné nesmysly.

„Slyšel jsem, že je pod kletbou Imperius.“

„Já slyšel, že na něj Pán zla seslal kletbu, která by ho měla pomalu připravit o rozum.“

„Draco říkal, že ho každou noc přenášedlem přemisťují ke svatému Mungovi.“

Slyším křupnutí posledního závitu mé trpělivosti. Studenti zaplatí. „Protože tato třída demonstruje pozoruhodný zájem o mentální zdraví, odměním vás příležitostí ke studiu. Od každého bych si přál pět stop pojednání o psychické nemoci dle vlastního výběru a lektvarech, které jsou k dispozici pro její léčbu; do středy. Mimoto, protože jste promrhali třicet minut z hodiny diskusí nad touto záležitostí, jsem si jist, že vám nebude vadit si ten čas nahradit místo oběda. Dejte se do práce.“

Učebnou se rozezní tiché sténání a podrážděné vzdychání, než se rozptýlí do ticha. Sedím za katedrou a vezmu si čistý list pergamenu. S vážnými pochybnostmi o svém zdravém rozumu se pustím do kompozice opatrného dopisu řediteli s nabídkou, že učiním konec všem absurdním žvástům, týkajícím se Potterova duševního zdraví. I když já sám jsem přinejlepším na hranici stability, pokud jde o toho kluka, zůstávám jediným, kdo má špetku zdravého rozumu. Rozhodnu se ‚Problém s Potterem‘ vyřešit tak, abych Potterovi umožnil být bez problémů.

S nejnepatrnějším pocitem obav se pod dopis podepíšu. Myšlenkami se vrátím k dopisu s rezignací stále čekajícímu v mojí kapse. Vyndám ho a zlomím pečeť.

Vážený Albusi,

v příloze naleznete můj oficiální dopis s rezignací odvolávající se na mou touhu cestovat jako na důvod, proč odcházím. Protože máte poněkud znepokojivou schopnost do mě vidět, dám Vám upřímné vysvětlení.

Jak už zcela jistě víte, dovolil jsem chlapci minulou noc, aby šel do mých komnat. Přestože jsem si velice dobře vědom, že podávat studentům alkohol je proti předpisům, nabídl jsem mu pití. Vypadal, že ho potřebuje. Jelikož to bylo zcela záměrné, nemám pro to omluvu. Nicméně se omlouvám za to, že jsem u něj nechal lahev, zatímco jsem klasifikoval testy. To ode mě bylo nedbalé. Rozhodl se vypít mnohem víc, než dokázal zvládnout. Když mě požádal, zda by mohl zůstat, navzdory svému nejlepšímu svědomí jsem souhlasil.

Tohle samotné by stačilo, aby proti mně bylo vedeno řízení před správní radou. Nicméně to není důvod, který mě nutí k rezignaci. Potter se mě ve svém intoxikovaném stavu pokusil políbit. Zastavil jsem to – ale mnohem později, než bych měl. Přestože bych rád řekl, že už se to nikdy nebude znovu opakovat, nemohu riskovat, že bude.

Omlouvám se, Albusi. Pokud se radě rozhodnete odeslat tento dopis místo toho druhého, pochopím to. Jenom žádám, abyste z celé záležitosti toho chlapce vynechal. Také prosím, aby mi bylo umožněno mu osobně sdělit, že odcházím – ve Vaší přítomnosti, pochopitelně.

S úctou

Severus Snape

Když si to po sobě znovu přečtu, napadne mě, že jsem možná reagoval přehnaně. Psal jsem to časně ráno, stále roztřesený a nepříčetný z celé té situace. Říkám si, že klukova zahanbená omluva nasvědčuje skutečnosti, že už to znova nezkusí. Já se jen musím vyvarovat chyby dovolit mu, aby se opil tak, že se zapomene.

Jen se nesmím zapomenout sám.

Absurdní. Jsem dospělý a zcela schopný se ovládat. Chlapcovo chování mě šokovalo. Byl jsi vzrušený. Byl jsem zděšený. „Zase se mi o vás dnes v noci zdálo, pane profesore.“ Je to patnáctiletý kluk, který se na chvíli zapomněl. Já jsem sedmatřicetiletý muž, který je znalejší.

S železným odhodláním potlačuji přetrvávající pocit předtuchy. Pokud odejdu, pak ostatní zničí onu sebemenší šanci, že by ten kluk mohl zbytek života prožít v jakžtakž spokojeném rozpoložení. Zničí ho. Ne, nebudu mít na svědomí Potterovu sebevraždu; nemluvě o ještě větším problému s Voldemortovou nesmrtelností, pokud by se ten kluk nakonec pod jemnými prsty těch, kteří o něj tak zatraceně moc pečují, zlomil.

Zvonek svým zvukem oznamuje poledne. Oči studentů se obrátí ke mně, nedrží se příliš naděje, že bych je nechal odejít.

„Následujících třicet minut strávíte psaním pojednání o zmenšovacím lektvaru, který jste právě připravili. Začněte. Slečno Weasleyová, pojďte sem.“

Budeš toho litovat. Ne tolik, jak bych mohl.

„Ano, pane profesore?“

„Doručte prosím tento dopis panu řediteli. Vezměte si sebou své věci.“ Nakrátko jí klesne čelist, ale vzpamatuje se a rychle si převezme pergamen.

Tohle mu jen dodá sebedůvěru. Zachraňuju ho.

A kdo zachrání tebe?

Zaženu tu myšlenku z hlavy a vyndám hůlku. Vložím dopis s rezignací do kotlíku vedle sebe, zapálím ho. Sleduji, jak ho oheň okamžitě stravuje. Z mého smyslu pro etiku nezbylo víc než modrý dým, který se okamžitě rozplývá. Zostra se nadechnu v naději, že z něj zachráním alespoň nějaký poslední kousek.

~~~~~~~

Severusi,

dorazí krbem v 8.15. Domluvili jsme se na krycí historce, která vysvětlí jeho absenci, pokud by to bylo nezbytné. Ve svém bytě už najdeš vyhovující stůl. Studijní program bych měl mít stanovený po víkendu. Na konci pololetí vyhodnotíme jeho pokroky. Pokud si tou dobou budeš přát znovu promyslet uspořádání, budu ochoten vyslechnout další možnosti.

Harryho i svým jménem bych si přál Ti vyjádřit svou nejhlubší vděčnost.

S úctou

B.

Upřeně zírám do pergamenu, jako bych četl vynesení svého rozsudku smrti. Zdá se mi, že slyším vyděšený křik své umírající samoty. Najednou si připomenu ponaučení, které jsem kdysi četl, o rozhodnutích, která vám změní život, činěných pod vlivem emocí. Samozřejmě, že bych se spíš vzdal Smrtijedům, než bych Brumbálovi přiznal, že jsem změnil názor. Mám podezření, že bych měl i větší šanci na přežití. Hodiny v mém kabinetu ukazují pět minut po osmé. Chvíli na ně nevěřícně zírám, přísahal bych, že ještě před chviličkou bylo sedm.

Čas nikdy nebyl můj blízký přítel.

Posbírám hromadu trestů čtvrtého ročníku a vydám se do svých komnat s nepřítomnou úvahou o množství alkoholu, které mohu zkonzumovat během deseti minut. Tu myšlenku smetu. Budu potřebovat každou špetku střízlivosti, abych se dostal přes prvních několik minut svého setkání s tím klukem. Těch několik drahocenných okamžiků musí posloužit k tomu, aby zarazily jakoukoliv přetrvávající fantazii, které se ten kluk drží.

Jakmile vstoupím, se zděšením hledím na svůj rapidně se zmenšující soukromý prostor. Nový stůl je čelně přiražený k tomu mému. Zkoumám obývací pokoj a hledám místo, kam bych ho přesunul. Tohle je to nejvhodnější místo. Poraženě odhodím eseje na svůj stůl a zvednu knihu, v níž se při troše štěstí možná ztratím. Zamračím se na zvěrstvo, jemuž jsem začal říkat „tamto křeslo“, k němuž jsem bezděčně přilnul. Za otevřenou knihou očekávám se zvyšujícím se pocitem úzkosti chlapcův příchod; jen aby o chvíli později vypadl z mého krbu a přistál mi na všech čtyřech u nohou. Zas jednou přemýšlím o klukově obratnosti na koštěti. Je přinejmenším zázrak, že se ještě nezmrzačil.

„Blahopřeji k dalšímu hladkému přistání, Pottere.“

~~~~~~~

Vydrápe se na nohy a upraví si brýle. Nepodívá se mi do očí, stojí přede mnou jako nějaký zločinec před porotou, čekající na svůj rozsudek. Nemohu si pomoct, ale cítím to samé. Stud vepsaný v jeho tváři mě umlčí a zjišťuji, že jsem plný touhy se mu omluvit. Potlačím ji.

„Co jste si přinesl za práci?“ Když ke mně vzhlédne, zadrhne se mi dech. Naštěstí uhne očima a pozoruji, jak se snaží myšlenky odpoutat od tématu, kterým byl bezpochyby celý den posedlý, a zaměřit se na odpověď na mou otázku.

„Eee… na pondělí mám čtení z tarotových karet. A pak kapitolu z vaší hodiny. To je všechno. Profesor Brumbál mi ještě nepředal studijní plán.“

„Váš stůl je tamhle. Radím vám, abyste si poznámky ke kapitole z mé hodiny pečlivě zrevidoval. Nejspíš už nemůžete být horší, ale mohl byste je určitě vylepšit. A k věštění – no, nedokážu si představit, proč jste si zvolil tak nesmyslný předmět, ale neočekávám, že by mělo být nějak zvlášť obtížné vymyslet nesmysly, které by tu starou rachejtli uspokojily.“

Rozesměje se a podívá se na mě s náznakem své bývalé smělosti, která mu změní výraz. Na krátký okamžik se skoro uvolním. „Vlastně to je to, co běžně dělám. Pokud tak jednou do týdne zemřu, zdá se dostatečně spokojená.“ Jeho slova mě udeří pěstí do žaludku a já strnu. Zaháním náhlou potřebu vystoupat na věž a seslat na tu hloupou ženskou neodpustitelnou kletbu. Zhoupne se mi žaludek a zkouším uklidnit iracionální nutkání toho kluka chránit. Ani jednomu z nás by to nepřineslo nic dobrého. Připomínám si, že jedním z důvodů, proč jsem na tohle přistoupil, je ochránit ho před takovými, kteří mají ten samý zatracený reflex.

Ale kdo ho ochrání před tebou?

„Pusťte se do práce, Pottere.“ Slova mi jen těžko projdou hrdlem. Sleduji ho, jak se chopí své brašny a peláší pryč. Trochu mě překvapí, když si nestěžuje, že musí dělat v pátek večer domácí úkoly.  Taky se mi uleví; jsem si celkem jistý, že bych nebyl schopen sebrat sílu nezbytnou k tomu, abych mu za to vynadal – vzhledem k obrovskému balvanu, který mi leží pod hrudním košem.

Možná, že v té situaci, která by mě měla štvát, dokážu najít nějaký humor. Mysl mi toužebně odbíhá k barové skříňce, kde se nachází půl lahve kvalitní skotské čekající na své dopití. Samozřejmě ta samá lahev skotské mě dostala do téhle šlamastyky a z principu bych ji měl vyhodit. Ne, lepší vzít vinu na sebe, než mrhat dobrým chlastem. Místo toho přivolám konvici s čajem. Tím nedám průchod svému smyslu pro ironii, ale znovu hydratuji plátek křídy, který byl kdysi mým jazykem.

Fajn. Přijal jsem tuhle povinnost. Žádals o to. Nad tou myšlenkou se hořce zašklebím a pak se rozhodnu hledat naději ve studu, který jsem viděl v klukově tváři. To už se nikdy znova nestane. Už se o to nikdy nepokusí, a pokud to nezkusí, nemohu selhat při jeho zastavení. S hlubokým nádechem se připravuji na nevyhnutelné. Zvednu se z křesla, přejdu a chvilku mu nahlížím přes rameno. Vypadá to, jako by opisoval každé slovo z učebnice. Položím před něj hrnek s čajem a chystám se okomentovat jeho výpisky, když sebou trhne. Spolknu další omluvu. Okamžitě jsem zděšený, že by se ode mě odtahoval, a potěšený, že když není pod vlivem, shledává mě odpudivým. Dojde mi, jak divné je hledat v tom útěchu. Ale o to bude můj nový závazek snazší. Jdu ke svému stolu a sednu si, dýchá se mi mnohem volněji.

„Co? Žádná skotská?“ Pousměje se a já ho probodnu zamračeným pohledem. Náležitě ho to zastraší.

„Neřekli jsme si, že už se to nikdy znovu nestane?“

Skloní pohled a zavrtí hlavou. „Omlouvám se.“

Pozoruji, jak mu rysy tváře zaplaví provinilost, a bráním se nutkání cítit se kvůli tomu klukovi mizerně. Vina je dobrá. Vina a ponížení. Pokud hodlám znovu získat kontrolu nad situací, musí to pro něj být tak nepříjemné, jak je to jen možné.

„Za co se omlouváte, Pottere?“

„Pane?“

„Rád bych přesně věděl, za co se mi omlouváte.“

Vidím, jak se mu zbarvují tváře. „Eee… Za…“ Snažím se nesmát, když vidím, jak sbírá odvahu říct slova to, že jsem zkusil vás políbit. Dojde mi, jak absurdní je zkoušet udělat něco, o čem dotyčný nedokáže ani přemýšlet, aniž by mu to bylo nepříjemné. Ponížení, které mu vidím v obličeji, probouzí mou dlouho dřímající sadistickou stránku. Znovu se začínám cítit sám sebou. „…to, že jste se kvůli mně cítil nepříjemně, pane.“ Když ke mně ta slova proniknou, spadne mi čelist. Tohle není to, co jsem očekával, že uslyším. Není to to, co jsem doufal, že uslyším. Jak se ten ďábelský kluk odvažuje znepokojovat tím, jak na mě jeho počínání působí? Zírám na něj a on sebou zavrtí. „A… eee, že jsem vypil všechnu vaši skotskou?“

Někdo by mu měl vysvětlit, že pokud se chce omlouvat, neměl by to formulovat jako otázku. Pak to ztrácí na upřímnosti. Nicméně tohle je nejmenší z mých starostí. Najednou mám naléhavou potřebu zkroutit se do klubíčka a fňukat jako dítě. Neomlouvá se, za co má. Omlouvá se, protože jsem se cítil nepříjemně – což zanechává otevřenou možnost, že by to mohl zkusit znova, pokud nabyde dojmu, že bych si to přál. Tohle nebude fungovat.

Musí to fungovat. Už nemáš na výběr.

Trpce si odfrknu a složím hlavu do dlaní. Vzdávám to. Rovnou mě zabte.

„Podívejte…“ začne mluvit a já zatajím dech. „Omlouvám se… za všechno…“ Vydechnu, smiřuji se tím, že tahle omluva je nejblíž tomu, co jsem chtěl slyšet. Pokračuje: „Bylo ode mě hloupé si myslet…“ V duchu začnu dokončovat jeho věty. Každé slovo, které pronese, spráská mou naději, že jeho chování minulou noc způsobil alkohol. Každá věta, kterou nedokončí, mě utvrzuje v obavě, že si na mě ve skutečnosti myslí. Nejen že není naprosto zděšený tím, že byť i jen pomyslel na to mě políbit;  jediné, čeho lituje, je, že jsem řekl ne.

Kdopak tě zachrání?

„Pottere, zmlkněte.“ Prosím, buď zticha. Už vůbec nemluv. Zoufale změním téma. „Je nutné říkat, že pokud by se kdokoliv dozvěděl, co se stalo, přišel bych o práci?“ Z tohoto úhlu pohledu se ta vyhlídka nezdá zas tak negativní, jako když jsem svou otázku formuloval. Momentální ztráta zaměstnání se ve skutečnosti jeví jako jediná šance, jak se zachránit.

Vidím na něm, že ho to nenapadlo. „„Ale vždyť jste nic neprovedl.“ Sevřu rty, abych si zabránil toho kluka, co neumí do pěti počítat, seřvat, až by vyletěl z kůže. Přesně tak. Neudělal jsem nic – v tom je celý problém. Pochopitelně poučovat patnáctiletého o profesionální etice je zhruba tak efektivní jako učit užovku chodit – ale stejně se pokusím.

„No, tak se pojďme podívat na to, co se událo, co vy na to? Povzbuzoval jsem a umožnil studentovi opít se v mých komnatách. Místo, abych trval na tom, že se má vrátit do své ložnice, jsem mu dovolil zůstat. Vysvlékl jsem patnáctiletého chlapce a pak jsem téměř připustil, aby mě políbil.“

„Ale to se nestalo. Zastavil jste to.“

„Ne dostatečně brzo,“ štěknu netrpělivě.

„Strašně brzo!“ Odseknutí, které mi na jazyku čeká, aby vyskočilo z úst, sebou bázlivě mrskne zpátky do hrdla. Skoro se jím zadusím. „Ne! Chci říct, že ne…“ Hlava mu dopadne na stůl a já se snažím rozpomenout, jestli jsem se v patnácti tak často ztrapňoval. Poprvé jsem vděčný, že už je mi skoro čtyřicet.

Pokusím se mu to znovu přiblížit tak, aby porozuměl. Koneckonců jsem učitel; a masochista z povolání. „Pottere, nezáleží na tom, co se doopravdy stalo. Tohle je výklad událostí, jak by ho viděla správní rada. Jsem dospělý člověk, váš profesor. Vy jste patnáctiletý chlapec. Vina padá na mě.“

„Moc mě to mrzí.“ Upřímnost jeho omluvy mě znechutí. Jeho hlas je plný viny. Viny, která mě neustále vystavuje riziku. Ukazuje, že nedokáže pochopit jediné slovo z toho, co jsem řekl. Odmítá pochopit, že to co udělal, se dalo celkem předpokládat. Co jsem udělal (nebo neudělal) já, je neomluvitelné. Přestanu to zkoušet.

„Mě také.“ Slova mi otupěle vypadnou z úst.

Zvedne hlavu a tváří mu přeběhne zděšení. „Páni, nemusíte se… Chci říct, prosím, nedělejte to. Možná mi je patnáct, ale věděl jsem, co dělám…“ V duchu prosím, aby zmlknul. „Chci říct, co jsem dělal. Všechno. A nedělal jsem nic, co jsem -“ Zašklebím se v očekávání konce té věty. Ztichne.

Ve spáncích pociťuji tupé pulzování přicházející migrény. Složím hlavu do dlaní. Naštěstí zůstane zticha, dokud nezvládnu svůj pocit hanby a strachu. Hanby nad tím, že jsem se zapomněl, dovolil jsem dítěti, aby mě obralo o mou odhodlanost. Strach, že to udělám znovu.

„Vím, jak to funguje, pane profesore. Neustále si tu scénu přehráváte v hlavě a soustředíte se na všechny chyby, které jste udělal…“ Nevraživě se na kluka podívám v prchavé obavě, že jsem snad přemýšlel nahlas. A pak ta slova poznám. Vypadá sám se sebou celkem spokojený. „… přičemž si přejete, abyste si tu lahev odnesl s sebou, přejete si, abyste mě poslal do mé ložnice, přejete si -“

„Pottere, vraťte se k práci.“ Musím připustit, že mě náhlá změna nálady zaskočila. Pokusím se o přísný pohled, ale zlost ze mě odplavuje mlhavý pocit ohromení.

„Vrátím. Ale vy s tím přestaňte, Snape. Nebo dopadnete jako já.“ Proti své vůli se usměji a pak tomu klukovi v duchu vynadám, že je najednou tak vtipný. A za to, že má pravdu. Jedná se samozřejmě o mou vlastní radu, takže ji nemohu přičítat jeho chytrosti.

„Kontrolujte se.“ Ovzduší mezi námi se pročistí a já se snažím, abych si hlasitě nevzdechl. Tomu klukovi se nějak povedlo utišit příval mého sebeznechucení a obav. Přemůže mě téměř zneklidňující vděčnost.

Vrátí se k učebnici, ale nedokáže se přestat křenit. „A odebírám Nebelvíru deset bodů, Pottere, za to že jste takový drzý spratek.“

„Odebírám deset bodů Zmijozelu, pane profesore, za to, že mě nutíte dělat v pátek domácí úkoly.“

„Pokud vás vaše učebnice lektvarů nezajímá, možná bychom mohli probrat vaše sny.“

Zaúpí a hlava mu klesne na desku stolu. Pokud mám být nakonec zatracen, mohu se do té doby alespoň bavit ponižováním toho kluka.

 

Kapitola 5IYAPmenu1Kapitola 7

Reklamy

Posted on 20.11.2016, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 16.

  1. Och ako ja len túto poviedky milujem 😀 Hoci sa trocha obávam toho upozornenia, o nie šťastnom konci a zo začiatku ma trochu odrádzala tá depresívna atmosféra…avšak moja zvedavosť a možnosť prečítať si ďalšiu Snarry poviedku bola väčšia. ľutovať toho neľutuje tie Sevove myšlienkové pochody sú proste geniálne! A hoci stále pociťujem obavy z toho ako to skončí… vždy nedočkavo čakám na ďalšiu kapitolu 🙂

    • Obavy z konce jsou možná na místě. Ale zas na druhou stranu, týkají se až třetí knihy. My jsme právě teď v polovině druhé. Takže hoď strachy za hlavu a prostě si s těmi dvěma jen užívej jízdu. Ze Severusových myšlenkových pochodů jsem občas také naprosto paf. 😀
      Je fajn, že zvědavost u Tebe získala navrch nad strachem a dala jsi povídce šanci. Určitě si ji více než zaslouží.

  2. mám tu nádhernou zvukovou kulisu, dávají Hobita a ten co daboval Snapea, dabuje draka Šmaka a ten hlas mě provází dialogem Harryho a Severuse. Kouzelná shoda. Moc děkuji za novou kapitolu, je to fajn číst a poslouchat a tak.

  3. K povidce jsem se dostala vcera vecer a dneska jsem docetla….. Boze je to skvely! Nejdriv jsem jen chtela ukratit cas pri cekani na Stopy selmy ale rozhodne budi netrpelive vyhlizet i dalsi dily tyhle super povidky 🙂 Brumbal rozhodne pripomina kapitoly Bradavickeho kata a Severus….. nekdy se muzu potrhat smichy a nekdy je mi jich tak lito 😦 pri docitani 7 dilu me vlastne vubec nenapadlo ze by Harry mohl doopravdy umrit… Doufam ze ten konec preziju 🙂 jinak dekuji moc za kapitolky 🙂

    • Jo, tak ono se už po šesté knize začalo proslýchat cosi o tom, že Rowlingová chce nechat Harryho umřít. Byly to tehdy docela stresy, jestli to opravdu udělá, nebo odolá. Odolala, ale místo jednoho Pottera vyvraždila polovinu osazenstva příběhu. I to je válka. Brumbál v tomhle (a nemyslím jen tento konkrétně) příběhu nemá nikdy jednoduchou úlohu. Je jen málo lidí, kteří by se se situací, jako je ta jeho, dokázali poprat a dokonce i vyrovnat.
      Ať si užiješ hodně zábavy u dalších kapitol. Konec je ještě daleko, tak se ho zatím neboj. 🙂

  4. Bože tahle povídka je fakt pecka! Moc se těším na další dílek a na další vývoj mezi nima,..

  5. Protože jsem úspěšně zapomněla, o čem byla minulá kapitola, byla jsem na začátku vážně vyděšená, že Severus tu rezignaci vážně podá 😀 Fascinuje mě, jak je tahle povídka psaná. U originálu mě ich forma odradila, ale ukazuje se, že je to opravdu jedinečný způsob, jak sem dostat všechno to zoufalství, černý humor i chvilková odlehčení. A tvůj překlad tomu samozřejmě pomáhá. Děkuju a těším se na pokračování 🙂

    • Ich forma mi u knížek nevadí. Přítomný čas strašně. Proto zcela logicky překládám právě tuhle a pak ještě další dvě nebo tři další povídky, které jsou rovněž psané v přítomném čase. Že by nějaká skrytá dispozice k masochismu? Hmm, možná bych se nad sebou měla zamyslet.
      Ale v rámci terapie (či trýznění sebe sama) budu zatím pokračovat v překladu téhle (a těch dalších) povídky. Doufám, že i Ty vytrváš a budeš i nadále číst a komentovat. 😎

  6. Nevím, jestli jsem se už někdy zmiňovala, ale zkrátka miluju kapitoly ze Severusova pohledu. 😀 Tahle je zrovna vážně vydařená. Jak se Severus bojí sám sebe, postupně se mu bortí představa, že vše zavinil alkohol, a nedokáže být k Harrymu prostě lhostejný. Skvělé! 😀
    Moc děkuju za překlad. 🙂

    • Také mám ty části příběhu vyprávěné ze Severusova pohledu moc ráda, raději než by z Harryho. Ale zas na druhou stranu je zajímavé zjistit, jak tu samou situaci vnímá každý z nich. 😀
      Po pravdě, nechtěla bych být v Severusově kůži, fakt ne.
      Jsem ráda, že se ti povídka i překlad líbí. 🙂

  7. Já prostě neznám jinou Snarry povídku, ve které by každý třetí, čtvrtý odstavec obsahoval alespoň malou krůpěj humoru, jako si vychutnávám u IYAP. / Mou kariéru započal i ukončí Harry Potter./, /Jenže ten proslov zrovna teď není k mání. Je znechucený mým nenadálým záchvatem zbabělosti./, /Posbírám hromadu trestů čtvrtého ročníku a vydám se do svých komnat s nepřítomnou úvahou o množství alkoholu, které mohu zkonzumovat během deseti minut./, /Zamračím se na zvěrstvo, jemuž jsem začal říkat „tamto křeslo“, k němuž jsem bezděčně přilnul./… brilantní; nemůžu se podobných vět nabažit. V té angličtině mi to po téhle stránce vážně nic moc nedalo, jsem kapitolu od kapitoly nadšenější nad kvalitou textu.

    Jinak tahle část je moje oblíbená. Severus a jeho vnitřní rozpolcenost je okouzlující a roztomilá (což je vyjádření, za které by mě zcela určitě proklel). Úplně, úplně nejvíc mě dostala chvíle, kdy se Harry omlouval, a Severus si velmi dobře uvědomoval, že se Potter omlouvá za to, za co by neměl. A to odseknutí „Strašně brzo!“… uaaa. Už se vzpamatujte, kluci, jinak nás z toho protahování trefí šlak.

    Díky moc za další kapitolu, Row, byla skvělá! ♥

    • Óóó, takovéhle nadšení mě těší dvakrát. Mám moc velkou radost, že mohu své nadšení z téhle povídky sdílet s lidičkama, kteří jsou postiženi úplně stejně. 😀
      Fascinuje mě, jak je Severus sarkastický i ve své vlastní hlavě sám k sobě. Rozhodně se chlapec nešetří. Je od něj pěkné, že svou okouzlující osobností nešetří ani vůči své vlastní maličkosti. 😀

  8. Kedy bude dalsia cast?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: