Kapitola sedm: Zvědavost

Harrymu se blíží zkoušky NKÚ a pilně se na ně připravuje. Vedle seriózních oborů jako třeba lektvary ho čeká i předmět dle Snapeova názoru vhodný maximálně tak pro mudlovské šarlatány anebo pro kolegyni Trelawneyovou. Přesto, když před ním Harry na zemi rozloží svoje tarotové karty, ovládne Severuse zvědavost. Jakpak si poradí? 🙂

Děkuji Hanetce, že mě hlídá ostřížím okem a pokaždé si najde chvilku k diskuzi nad spornými tématy. A děkuji i věrným čtenářům, kterým stálo za to, si na tuhle kapitolu počkat. Mám připravenou ještě jednu, takže tentokrát by mezera neměla být delší než deset dní. 😉

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola sedm: Zvědavost

Pro dnešní večer se rozhodl pro podlahu, odůvodnil to stížností, že křeslo, které jsem dopravil z panství, je tak staromódní a nepříjemné, jako se snažím být já. Za ten komentář ho zpražím pohledem, jenže on za mým jízlivým úšklebkem odhalí skrytý úsměv. Rozzáří se.

„Támhle je naprosto dokonalý stůl, pokud vám vybavení komnat není po chuti.“ Zvedne oči v sloup a opře se o křeslo, které právě urazil. O křeslo, které je v mojí rodině už staletí – možná proto, že je tak zatraceně nepohodlné, že v něm nikdo není schopen sedět moc dlouho. Dokud se mi neusadil v životě Potter, to křeslo mi celkem vyhovovalo.

Rozhostí se mezi námi přívětivé ticho – až znepokojivě přirozené, téměř domácké. Harry Potter se stává natolik součástí každodennosti, že si sotva vzpomenu, jak nesnáším jeho přítomnost. Ve chvílích jasného úsudku (které v posledních dnech přicházejí jen velice zřídka), se ohlédnu za uplynulým rokem a znovu rekapituluji svou cestu, přičemž přemýšlím, jak jsem se sem zatraceně dostal. A co je podstatnější – jak se sem zatraceně dostal on. Při hodinách zvládáme udržet svoje role coby nenáviděný profesor proti milému studentovi, ale stěží se na něj dokážu doopravdy zamračit. A v určitých chvílích, kdy se povede ozvat mému svědomí, se se znepokojivou apatií rozpomenu na svůj život předtím, než se do něj naboural.

Sedím v tamtom křesle a sleduji ho při sesílání jednoduchého kouzla na koncentraci, které jsem ho naučil, než se zahloubal do učebnice dějin čar a kouzel. Je na tom lépe. Sám sobě gratuluji za dobře odvedenou práci. Jeho známky se za poslední tři měsíce dramaticky zlepšily a jsem přesvědčený, že své NKÚ složí s jedním z nejvyšších skóre v ročníku. Dokonce se mu povedlo mě přesvědčit, že jsem se zmýlil, když jsem ho považoval za neschopného, pokud jde o lektvary. Neubráním se určité samolibosti, kdykoliv při schůzích školního sboru slyším z řad Potterova fanklubu nervózní uchichtnutí nad jeho zázračným zotavením. Samozřejmě nemají tušení, co za tím vězí. Troufám si tvrdit, že se nijak nestarají o to, jak se to přihodilo. Hlavně, že se to stalo. A jejich mladý hrdina může znovu stanout na svém piedestalu.

Ta proměna se netýká jen vyučování. Sám sebe jsem překvapil, jak mě potěšilo vidět ho při žoviálním pletichaření s těmi dvěma natvrdlými hňupy, které nazývá svými přáteli. Všechno nasvědčuje tomu, že se vrací do postavení arogantního, spokojeného pošetilce, jakým byl předtím. Vnímám ho jinak. Jenom já zaznamenávám stíny, jež se mu trvale usídlily pod očima, které už nejsou tak jasné, jak bývaly kdysi. Má vpadlé tváře a v úsměvu nechybí stopa žalu. Ti, kteří ho milují, se zdají slepí k tomu, jakým je, a vidí chlapce, kterým byl dříve.  Nechtějí vidět temnotu, která se v něm usadila po všem, co zažil. Jenom já si uvědomuji, kým se stal.

Nepřítomně si okusuje palec, zatímco očima sleduje text. Když oči přimhouří a nakrčí nos, zasáhne mě vzpomínka na Jamese – ještě před Nebelvírem, před famfrpálem, před Blackem. Ale ne. Až na vzezření, jisté nervózní návyky a sklon k nerozvážnosti se svému otci nepodobá. James byl Potter až do morku kostí: privilegovaný, beznadějně optimistický a slepě věřící nebelvír, jehož bezstarostnost hraničila s arogancí. A ačkoliv Harry oplývá všemi charakterovými znaky nebelvíra, něco tam je – jistá trýznivá odhodlanost a utrápená síla, která je tak zmijozelská, až mě to svádí ho přirovnávat k sobě.

Je vším, čím jsem si přál, aby byl James.

Ta myšlenka u mě vyvolá hlasitý smích, což mě samotného překvapí, třebaže s ironickou hořkostí. Nechte to v režii zvráceného osudu, aby mi to, co jsem chtěl, nadělil téměř o čtvrt století později. Potter sebou škubne, když tak náhle vybuchnu, a tázavě na mne pohlédne. Pokusím se zkrotit, ale nějak mě smete rozjařenost celé situace. S lapáním po dechu se chytím za bok, v němž mě píchá.

„Zábavná knížka?“ Mrkne po titulu knihy, kterou držím – Stáčená krása: Sebrané eseje o etice vzhledu postaršovacích lektvarů. Pochybovačně se na mě zadívá. „Zní to jako velká legrace. Čemu se smějete?“

„Zrovna jsem zvažoval vaše šance na úspěšné složení zkoušek.“

Zamaskuje zraněný výraz. „Velice zábavné. Možná, že když se přestanete zajíkat smíchy, mohl bych se doopravdy učit.“

„Pokud byste seslal kouzlo na koncentraci správně, neměl byste si toho vůbec všimnout.“ Povytáhnu jedno obočí a on se usměje.

„Dokončil jsem kapitolu. Tak jsem si prostě myslel, že bych vás nechal, abyste se na mě mohl dívat o trochu déle.“

Mlčky na něj zírám a přemýšlím, jak jeho obvinění popřít. Úsměv se mu rozšíří a já se prokleju za to, že nejsem schopný se vytasit s nějakou kousavou poznámkou, která by mu ho setřela z tváře.

„Uklidňuje mě to,“ odvětím sarkasticky v naději, že když uslyší svou vlastní výmluvu, přiměje ho to upustit od tématu. Otevře pusu, aby něco řekl, ale pak se nervózně zahihňá. Střelím po něm tázavým pohledem, ale on už svou pozornost obrátil ke školní brašně. Vydoluje z ní tarotové karty a začne je míchat. Když začne vykládat karty na zem před sebou, opovržlivě si odfrknu nad absurdní myšlenkou, že si kvůli ročníkovým zkouškám bude hrát na věštce.

„Vlastně jsou docela zajímavé, abyste věděl,“ pronese a pak ke mně vzhlédne s nejistým úsměvem, než vytáhne svůj deník, aby zaznamenal výsledky.

„Rozhodně. Doufám, že jste se doopravdy s tímhle nesmyslem neztotožnil. Možná bych vás měl ze svých komnat vyhnat už z principu.“ Pěkné obrázky na kartách nejsou magie. Nepatří do školy. Patří do zadních částí obchodů, kde podvodníci jako Trelawneyová vydělávají peníze tím, že říkají lidem, co chtějí slyšet.

Pokrčí rameny. „Já si nemyslím, že by tak úplně říkaly budoucnost.“ Nejistě ke mně vzhlédne, než se vrátí zpátky ke kartám rozprostřeným před sebou. Pokračuje: „Ale všiml jsem si,… Já nevím… vzorců. Každá karta má popis, je to tak? A vaším úkolem je vztáhnout ho ke svému životu. Takže ve skutečnosti vás jen navedou, abyste přemýšlel jinak.“ Své argumenty svěřuje vlastním kolenům a já uvažuji, zdali je přijmu nebo ne. Je od něj poměrně statečné, když se mnou polemizuje. Ale pokud je natolik hloupý, aby to zkoušel, pak je mou povinností ho zničit.

„Klamete sám sebe vnášením vzorců do svého života a předstíráním, že dávají smysl. Když se o to budete snažit, tak můžete najít cokoliv. Zdá se, že karty mají pravdu, protože vy to tak chcete, ne proto, že by ji měly. Používat je jako prostředek sebezkoumání je nebezpečné. Pokud karta, kterou vyberete, říká, že jste nešťastný, pak v sobě najdete pocit nespokojenosti, i kdybyste ho v sobě původně necítil.“

„Také vám pomohou najít naději tam, kde neexistovala,“ odsekne nedůtklivě. Uklidní se a pokrčí rameny. „Možná máte pravdu. Ale občas jsou zatraceně přesné.“

Samolibě se ušklíbnu. „Hmm, tak povídejte. Copak pro vás mají karty na skladě?“

„Jako bych vám to řekl,“ s posměchem protočí panenky. Jeho tváře zbarví slabý ruměnec. Pochopitelně mě to zaujme. Svezu se proti němu na zem a civím do karet, které má před sebou. S obavou se na mě podívá.

„Vy jste nestudoval věštění, že ne?“

„Ne, Pottere. Na rozdíl od vás jsem se soustředil na užitečné předměty.“ Úleva, kterou pozoruji v jeho výrazu, ještě více povzbudí můj zájem. I kdyby jen proto, abych ho mučil tím, že vím o čemkoliv, co si myslí, že se dozvěděl. Zvednu jeho učebnici ležící na podlaze, dřív než ji může stáhnout z mého dosahu. Rychle zavře svůj deník a ukryje si ho za zády. Hádám, že do svojí malé karetní hry vkládá více víry, než je ochoten připustit.

„No tak jo. Řeknu vám to. Jen mi vraťte tu knížku.“ Odložím knihu vedle sebe, mimo jeho dosah, a škodolibě se usměji. Ztuhne mu čelist a chvíli zlostně zírá. „Sketo.“

„Kdybyste byl chytřejší, mohl jste prostě něco říct, místo abyste vyváděl a podnítil mou zvědavost.“

„Jestli řeknete cokoliv hnusnýho, skončím. A pak si to budete muset vyčíst sám.“ Věnuje mi tak arogantní úsměv, jako by si myslel, že bych to nedokázal. Zamračím se na něj. „Nejsem v tom dobrý, nebo tak. Takže… Tahle karta popisuje moje současné rozpoložení. Nebo aspoň popisovala, než jste začal být zmetek.“ Ignoruji jeho urážku a podívám se na kartu. Deset pohárků; ve spodní části stojí slovo „Sytost“. Ani se neobtěžuji potlačit potutelný úsměv.

„No teda, Pottere.  Jsme sytí, což?“

„Snape,“ varuje. A já mám co dělat, abych se udržel a nezačal se smát. Kousnu se do jazyku a nechám ho, ať v té hlouposti pokračuje. „Myslím, že to znamená, že jsem šťastný – emocionálně. Obklopují mě lidé, kteří se o mě starají.  Příručka varuje před tím, když je dobrého příliš. A protože tady jich je deset… nevydrží to. Jakmile se jednou dostanete na vrchol, nemáte už kam jít.“ Jeho tvář se zkroutí soustředěním a očima přejede po zbývajících kartách. Povzdechne si. „Tahleta karta… měsíc.“ Ta představuje překážku. Je to něco, co mi buď pomůže, nebo mi to přitíží. Myslím si… já nevím, vážně. Mohlo by to znamenat sny nebo temnotu. Nebo by to mohlo být nějaké tajemství, které přede mnou někdo skrývá. V každém případě je svázaná s touhle kartou tady –“

Zmlkne, ale pusa mu zůstane dokořán. Letmo ke mně nervózně vzhlédne. „Hele, máte pravdu. Je to blbost.“ Znovu soustředěně studuje karty. Napodobím ho v naději, že zjistím, co ho tak vyplašilo. Jejich obrázky se mi propálí do paměti dřív, než s hlasitým nervózním smíchem shrábne karty na hromádku.

Podívám se na něj ve snaze utišit nevysvětlitelnou obavu, která mě obklopuje. „Co si myslíte, že tam vidíte, Pottere?“ Pokrčí rameny a já pozoruji, jak dostává svůj výraz pod kontrolu.

„Obvyklé věci: Chystá se mě trefit meteorit, zrovna když mi nejlepší kamarád krade holku a zaskotačí si s mým psem.“ Zazubí se. Já ne.

~~~~~~~

Za neustálého proklínání se vystoupám na severní věž, abych vyhledal svou kolegyni. I dva dny potom, co se mi ty zatracené obrázky vyleptaly do paměti, jsem jimi stále posedlý. Nejspíš bych o nich dvakrát nepřemýšlel, kdyby se Potter nezdál tak rozrušený tím, co viděl.  Od čtvrtka působil poněkud odměřeně. Ačkoliv navenek zůstává drzý, arogantní spratek jako vždycky, občas ho přistihnu, že má v obličeji stejný výraz jako těsně předtím, než smetl svůj předpokládaný osud. Vzbudilo to ve mně natolik velkou zvědavost a podráždění, že jsem se přiměl obětovat své drahocenné sobotní odpoledne, abych vypátral, co za nesmysl se Potterovi usadilo v hlavě.

Dech mi dojde dřív, než vstoupím do místnosti, a hutný vzduch plný pachů a výparů uvězněný uvnitř moje lapání po dechu ještě zhorší. Tu ženskou by měli vyhodit za to, že se snaží udusit svoje studenty. Napadne mě, jestli tady je, ale pak si uvědomím, že svou věž nikdy neopouští. Zbytek učitelského sboru ani já si obvykle nestěžujeme.

„Severusi,“ osloví mě zpěvavě a zjeví se z mlžného závoje plavně jako duch. „Co tě sem přivádí?“ Napadne mě poukázat na to, že by měla být schopná říct sama, co tam dělám, ale to nutkání potlačím. Pokud tím získám, co potřebuji, vynasnažím se vystupovat mile. Oklepu se a prokleji Harryho Pottera s téměř stejně intenzivní nechutí, s jakou proklínám sám sebe.

„Dobré odpoledne, Sybillo. Říkal jsem si, jestli bych mohl využít tvé odbornosti.“ Do mých slov prosákne sarkasmus, který jsem se pokoušel potlačit v hlase. Nejspíš je příliš zkouřená kadidlem, aby si toho všimla.

„No teda, samozřejmě. Vždy jsem připravená pomoci kolegovi. Možná šálek čaje?“

Zdvořile přijmu její nabídku v naději, že tein zažene kouřovou clonu, jež mi hrozí omámit smysly. „Doufal jsem, že bych tě snad mohl přesvědčit, abys mi vysvětlila význam tarotových karet,“ řeknu jí, jakmile se usadíme u malého kulatého stolku.

Střelí po mě zvědavým pohledem a pak si přivolá karty. „Jaké povahy by to čtení mělo být? Snad něco z milostné oblasti?“ Shovívavě se usměje a já najednou zjišťuji, že by se křišťálová koule mohla velice dobře osvědčit coby dělová, jen kdybych ji obdařil dostatečnou hybností.

Znehybním ruku s hůlkou a řeknu: „Mohu?“ Pokynu ke kartám v její ruce a ona mi je neochotně se zmateným výrazem předá. Jsem nadšený tím, jak jsem ji rozčaroval; husu vlezlou. Probírám se balíčkem a vybírám karty, které jsem zaznamenal z Potterova čtení. Chvíli se na karty soustředím, abych se ujistil, že mám všechny v náležitém rozložení. Když jsem si jistý, že jsou správně, otočím stolek tak, aby měla karty rozprostřené před sebou. Pečlivě je studuje a pak se na mě podívá se zvláštním výrazem.

„Takhle byly vyložené pro tebe?“

„Ne.“

Sevře rty a pak se zeptá: „Nevíš náhodou, jakou otázku tazatel položil?“

Zavrtím hlavou. Popravdě jsem ani nevěděl, že by nějaká otázka měla být položena.

„No, bohužel ti nemohu poskytnout náležitý výklad, když neznám kontext. Nicméně, co vidím, je osoba, která se probíjela velice osamělým obdobím a vyšla z něj poměrně dobře. Nedávno se její život stabilizoval, ale nevěří tomu. Očekává, že se všechno náhle změní. Základem téhle stabilizace v jejím životě je jakýsi muž, který je pro ni nesmírně důležitý. Starší muž. Učitel, který ho vede jak intelektuálně, tak duchovně.“ Nad myšlenkou, že bych měl být něčí duchovní učitel, si skoro odfrknu, a pak tu myšlenku zaženu. Karta zcela jistě odkazuje na Brumbála. Pak si v duchu vynadám, že kartu vůbec ke komukoliv vztahuji.

„Tahle osoba, která tazateli pomohla, je základem, na němž stojí jeho současné duševní rozpoložení. Tahle karta tady je spojená přímo s tím zastáncem nebo učitelem.“ Zaťuká prstem na kartu a studuje ji. Dvě propletené ryby zavěšené hlavou dolů. Z tlam jim vytéká voda, která se vlévá do jednoho poháru. Štítek na kartě nese nápis „Dva poháry – Láska“. Vyschne mi v ústech a skoro se zadávím vlastním srdcem, které se mi snaží vyskočit z krku.

„Tohle je karta dokonalé lásky. Dvojice naznačuje svazek – ta láska je vzájemná. Vlastní tazatelovo sebezkoumání mu pomůže dojít tam, kam chce. Běžně není Měsíc přátelská karta, ale v tomhle případě mu pomůže lépe pochopit vlastní cíle. On nebo ona brzy projde obdobím inspirativního působení. Uvede myšlenky v činy. Půjde to docela dobře. V jeho nebo její blízké budoucnosti vysvitne hvězda. Tazatelovy sny se stanou skutečností.“ Usměje se.

Srdce se mi střemhlav vrhne z krku do žaludku. Chce se mi zvracet. Vyprázdním svůj šálek čaje, abych spláchl žluč. Odložím hrneček na podšálek a Trelawneyová ho roztržitě převrátí dnem vzhůru. Vágně se nad jejím jednáním zamyslím, ale jsem příliš lapený ve vlastní noční můře, než abych tomu věnoval vyšší pozornost. Nějaká část mého vědomí se mě snaží přesvědčit, že vůbec nic z tohohle nic neznamená. Je to jen stupidní salónní trik, a že záleží jen na mně samotném, co si to těch karet promítnu.

„Tazatel soustavně hledá duchovní a fyzické uspokojení; to je jeho nebo jejím cílem.“ Snažím se nezírat. Nemůžu si nevšimnout, jak sebou koutek jejích úst škubne v potlačovaném úsměvu. Sevřu čelist, abych nepodlehl téměř zdrcujícímu nutkání začít ječet. „Nakonec tu máme blázna.“ Tiše souhlasím. Ona pokračuje. „Moudrý blázen zahájí další cestu k neznámému cíli. Samozřejmě se to dá vnímat čistě obrazně. Řekla bych, že tvůj přítel, až se naplní to, co mu prorokují desítky, a vyplní se jeho sny, najde na svém konci nový začátek.“ Skoro mě to rozesměje, jenže je mi příliš špatně a příliš mě děsí, jak si uvědomuji dvojí význam toho výkladu. Ne, bude lepší o Potterově konci nepřemýšlet. Ať už obrazně nebo jakkoliv jinak.

Se šťastným povzdechem ukončí svůj výklad. Snažím se posbírat dostatek energie, abych jí kývnutím projevil uznání. Zhluboka se nadechnu znečištěného, nezdravě sladkého vzduchu a zaskřehotám: „Děkuji, Sybillo, To bylo…“ naprosto nejhorší zkušeností v mém životě, „poučné.“ Vstanu, a ona mě zastaví.

„Ještě okamžik, Severusi.“ Zvedne můj šálek a zamrzne zděšením. „Ach. Vidím cestu někam do hor.“ Povzdechnu si a děkuji bohům, že s čajovou sedlinou ta ženská není tolik obratná. „Nebudeš sám,“ usměje se potutelně. Pozvednu obočí.

„Ujišťuji tě, že nemám v úmyslu cestovat. Pěkný den, Sybillo.“ Vstanu a zamířím k východu.

„Severusi,“ netrpělivě se otočím, abych zjistil, že stále zírá do šálku po čaji. „Malá rada. S něčím se potýkáš. Nezkoušej bojovat. Bude to jen o to větší šok, když prohraješ. A ty prohraješ.“ Vysloví ta slova s mdlým úsměvem a já jen zamrkám.

„Jsem přesvědčený, že nemám tušení, o čem to mluvíš.“

„Máš.“ Přimhouří oči a na krátký, děsivý okamžik téměř uvěřím, že ví všechno. Ale pak se rozpomenu, že nedělám nic špatného a že je to šarlatánka. Popřeji té potrhlé ženské pěkný den a absolvuji cestu za téměř opojně čistým vzduchem.

Jak scházím po schodech dolů, snažím se podívat na její výklad natolik objektivně, abych přišel na to, co Pottera tak znepokojilo. Nijak daleko jsem se ve svých úvahách nedostal, když do mě udeřila alarmující myšlenka: jeho deník. Bude ho muset předložit. Mohla by Trelawneyová ten výklad rozpoznat? Jak jsem mohl být tak zatraceně neopatrný?

Začínám si pohrávat s nápadem, že bych si preventivně vyrval srdce z těla, abych si zabránil nad tím zas někdy přemýšlet.

~~~~~~~

Vytáhnu láhev skotské z místa jejího odpočinku.

První sklenička spláchne pachuť zlé předtuchy, která ve mně zůstala po čtení z karet. Druhá uklidní strach, jenž ve mně poskakuje v rytmu mého vyděšeného srdce. Třetí sklenička ochromí bolest lítosti – lítosti nad tím, že jsem byl natolik neopatrný, abych své až doposud tak dobře střežené tajemství předložil k pročtení někomu dalšímu. Čtvrtá, kterou upíjím pomalu, abych vychutnal jedinečnou chuť zapomnění, mi umožní se celému tomu průšvihu hořce zasmát.

Když vystoupí z mého krbu, už jsem skoro pustil z hlavy, že na něj čekám. Přejede pohledem mezi mnou a lahví. „Špatný den?“ Věnuje mi účastný pohled a já zabručím a zazátkuji lahev. Díkybohu mám pořád dostatek duchapřítomnosti, abych ji vrátil zpět na místo. Potom odložím hůlku na stůl a povzdechnu si.

„Kvůli mně jste nemusel přestávat,“ zašklebí se. „Co se stalo?“

„Musí se něco stát, abych se mohl napít?“ vyprázdním zbytek skleničky.

„No, ne, předpokládám, že nemusí.“ Usadí se do tureckého sedu u mých nohou a s odhodlaným výrazem se na mě zadívá. „Ale… jste v pořádku? Vypadáte… jako že se něco stalo?“

Ty ses stal. A odprejskni. „Nemáte nic na práci?“

„Ano. Mám, vypátrat, co vás trápí.“

„Nic mě netrápí. A i kdyby mě něco trápilo, tak to není vaše věc. Jestli nemáte na práci nic lepšího, než mě rozčilovat nesmyslnými otázkami, můžete se vrátit do své společenské místnosti.“ Zatváří se ublíženě a já nad sebou pocítím znechucení, že mi na tom záleží. Znovu se natáhnu po lahvi, než si uvědomím, že už jsem ji uklidil do baru. Začnu sahat po hůlce, abych si ji přivolal zpátky, ale připomenu si důvod, proč jsem původně začal pít.

„Odevzdal jste svůj deník na věštění?“ zeptám se nenuceně.

Svraští obočí a věnuje mi křivý úsměv. „Ne, mám ho předat v pondělí, proč?“

Dýchá se mi mnohem snadněji a snažím se vymyslet, jak ho přimět, aby tu předpověď vytrhl, aniž bych odhalil, jaký jsem slídivý hlupák. „Byl jsem zvědavý, jak bude Trelawneyová reagovat na novinky, že Weasley se zabývá nevyslovitelnými činnostmi s vaším kmotrem… chci říci s vaším psem.“ Ušklíbnu se.

„Ou.“ Sklopí oči a pak se na mě znovu podívá s tím samým divným výrazem. Jako kdyby se snažil se v něčem utvrdit… och. Merlin mi pomáhej. On se snaží přijít na to, jestli je ta láska vzájemná. Naivní hlupák. Výraz mi ztvrdne. Zcela určitě vzájemná není.

„Tu věštbu jsem vytrhl. Vážně se mi nepovedla.“ Rozjařeně bych se rozhihňal, jenže já se nehihňám. Ani rozjařeně, ani jakkoliv jinak. Hrozně se mi ulevilo.

„No, já bych ty nesmysly nevyhazoval všechny. Neměl byste co odevzdat.“

Rty se mu zkroutí v předstírané frustraci. Zavrčí a pak sklopí zrak a začne si odstraňovat smítka z hábitu. Pro jednou se cítím mnohem lépe. Nejen že si Trelawneyová nebude schopná dát mě a Pottera dohromady, ale Potter zavrhl svou absurdní domněnku, že jsem do něj zamilovaný. Při té představě se zachvěji.

„Tohle léto se s vámi neuvidím, že ne?“

Chvíli mi zabere, než se přesunu ze stavu tak silné úlevy, že mi působí až závrať, k vážnému tónu v hlase. Ptá se mě na to sklepení – jak si vzpomínám, byl jsem zbaven svých učitelských povinností. Nepřemýšlel jsem nad tím, co se stane během letních prázdnin. „Není důvod, abych se tam vracel. Nebudete se učit.“

„Takže, co budete dělat? Chystáte se jet někam jinam?“ Jeho tón je vyprahlý a plochý. Pokusí se o úsměv, jako by mu na té otázce nezáleželo, ale za ní se skrývá strach.

„Nemám žádné plány. Ale jsem si celkem jistý, že mi nebude dovoleno, abych bloudil někde daleko od Bradavic. Ne, dokud zůstávám položkou na Voldemortově seznamu úkolů.“ Anebo se možná vypravím někam do hor, přemítám zkroušeně. V tomhle období se ve Švýcarsku žádní Páni zla nenachází.  Samozřejmě tam není ani nic jiného. Kam jsem odložil tu skotskou?

Nebudeš sám. Jistěže. Kdo jiný by dorazil? Můj seznam známých, kteří mi nepřejí smrt, se omezuje na moje kolegy; a mezi těmito lidmi není ani jeden, s nímž bych dělal cokoliv, co by zasluhovalo potutelný, vědoucí úsměv, s kterým Trelawneyová předkládala tu naprosto směšnou věštbu. Ne. Je to vážně ubohé, mou jedinou romantickou možností za uplynulých deset let je patnáctiletý kluk, který bude naštěstí zamčený kdesi ve sklepení. Sám.

Žaludek se mi zhoupne, když si tu skutečnost uvědomím. Vážně by ho tam Brumbál nechal celé léto o samotě? Zaznamenám mlhavé překvapení, že mě ředitel ještě neoslovil kvůli tomu, abych tam s ním šel. Za dva týdny už končí pololetí. V duchu si poznamenám, abych si s ním promluvil o jeho plánech, až se zítra setkáme, abychom probrali Potterovy pokroky.

Všimnu si, jak ten kluk zbledl a trápí svůj spodní ret. Přitáhne si kolena k hrudníku a zírá na své nohy. Pravděpodobně přemýšlí o tom samém, jako já. „Pottere, jsem si jistý, že pro vás ředitel něco připravuje. Neumím si představit, že by vás nechal samotného.“

„To ne. Nenechá. Posílá… Siriuse. Přinejmenším na prvních pár týdnů.“

Můj žaludek se potýká s nenávistí a tvář se mi nad tím jménem zkroutí znechucením. Black. Srdce mi sevře ledová ruka a já ji definuji skoro jako žárlivost. Ale to je směšné.

„Pane profesore… vy budete v pořádku, že jo? Chci říct…“ nejistě zmlkne a mně to poskytne chvíli, abych si uvědomil, nad čím přemýšlí. Samozřejmě. Když se vrátil naposled, zabili Hagrida. Bylo ode mě nedbalé nadnést tak lehkovážně Voldemorta.

„Váš zájem o mě je dojemný, pane Pottere. Ale na vašem místě bych si dělal větší starosti s tím, že budu zamčený s vyšinutým šílencem.“

Do tváří se mu nahrne krev a oči mu zaplanou zlostí. Jsem rád, že jsem ho přivedl na jiné myšlenky. Zavrtí hlavou, jako by chtěl zahnat vztek, a já tleskám jeho sebekontrole.

„Proč se vy dva tak strašně moc nenávidíte?“

„Ten chlap se mě pokusil zabít. Potřebujete nějaký další důvod, abych ho nenáviděl?“

„Ale proč?“ Totiž, neudělal by to bezdůvodně.“

Psychopati důvod nepotřebují. Proto jsou to psychopati. „Nepochybně ode mě neočekáváte, že bych mohl vědět, co se tomu chlapovi honí hlavou. Udělal byste lépe, kdybyste se ho zeptal, proč se pokusil o vraždu.“

V okamžiku, kdy ta slova vypustím z úst, mě zamrzí, že jsem je řekl. On se zeptá. A to znamená, že ho Black obrátí proti mně. Black mu neřekne pravdu. Protože Black pravdu nezná.

„Říkal mi, že prý jste je sledoval? Abyste je nechal vyloučit. Tohle mi řekl ve srubu.“ Sleduje mou reakci. Ucuknu před vzpomínkou na tu noc a zatnu zuby, když se mi vybaví ta nenávist. Chtěl jsem, aby byli vyloučeni. Zasloužili si být vyloučeni. Ale to se ušlechtilým malým nebelvírům stávalo jen vzácně. To se nezměnilo.

„Tak výborně. Máte svůj důvod.“ Tohle je jediný důvod, který potřebuje, přesvědčuji sám sebe, a pak si přeji, aby stačil.

„Proč jste chtěl, aby je vyloučili?“

„Pottere, tyhle události se staly už dávno. Požádám vás, abyste do mé minulosti nestrkal nos. Je lepší ji nechat pohřbenou.“ Nejradši bych si nakopal. Jakmile naznačím, že je tu vskutku něco, co může odhalit, jen ho to povzbudí, aby slídil usilovněji. Tohle je Harry Potter, Sherlock Holmes kouzelnického světa. A já mu nejspíš předal zatracenou pozvánku do své myslánky.

„Mě jste taky chtěl nechat vyloučit.“ Vyzývavě se střetne s mým pohledem. „Nezlobím se. Jen chci prostě vědět proč.“

Vysvětlení mám tak dokonale zajeté, že přijde samo, aniž bych o něm musel přemýšlet. „Protože jste drzý ničema, kterému všechno prochází ve větší míře, než by mělo.“

„Asi máte pravdu.“ Jeho hlas neodráží žádné emoce. Je nevzrušený. Ohromí mě, že se mnou doopravdy souhlasí. Jak pokračuje, nadšení mě opouští. „Ale je za tím něco víc, než jen tohle. Nenáviděl jste mě od chvíle, kdy jste mě uviděl.“

Jedinečný klid mého zapomnění mizí a já se rozzuřím tak, že začínám vidět rudě. „Pokud nechcete, aby se ty časy vrátily, Pottere, pak byste měl zatraceně zmlknout.“

„Co vám můj táta udělal? Takováhle nenávist přece nemůže být kvůli žárlivosti na schopnosti ve famfrpálu. Na to jste moc chytrý.“

„Vypadněte.“¨

„Cože?“

„Jděte.“

„Ale… proč?“

„Řekl jsem, JDĚTE!“ zakřičím. Žíla na spánku mi tepe a do tváří se mi žene horkost. Jestli na mě nepřestane zírat a neprotáhne svůj mrňavý zadek krbem, tak ho praštím.

„Jen se to snažím pochopit.“

„Sakra. Pottere, když řeknu, abyste zatraceně vypadl, očekávám, že budete respektovat alespoň tu trochu autority, která mi v životě zbyla. Rozumíte tomu?“

„Fajn!“ Vydrápe se na nohy a otočí se ke krbu. Neohrabaně otevře nádobu s letaxovým práškem, upustí ji. Unikne mu neartikulovaný sten frustrace, klekne si na kolena a smetá prášek rukama. Chvíli ho pozoruji a pak se zatrpkle zasměji svému mizernému štěstí.

Nevím, proč to zkouším. Nezkoušej bojovat. Bude to jen o to větší šok, když prohraješ. Nějakým takovým prohlášením by se dala popsat celá moje minulost s tímhle spratkem.

„Pottere –“

„Už jdu. Jen… mi dejte chvilku.“

S rozhořčeným povzdechem mávnu hůlkou. „Ramassio.“ Prášek se vrátí do nádoby a ten kluk se na mě podívá, jako by mu bylo trapně. Což by mělo. „Vážně, Pottere. Vím, že vás vychovávali zabednění mudlové, ale očekával bych, že teď už se u vás vyvinuly alespoň základní kouzelnické instinkty.“

„Jo, no, jsem pověstný tím, že věci nedělám jednoduše, že jo?“ Povzdechne si a postaví se. „Omlouvám se, že jsem vás rozčílil.“ Otočí se ke krbu a nabere špetku letaxového prášku. Prokleju ho za to, že se snaží si se mnou udržet dobré vztahy. Hloupý spratek.

„Pottere, sedněte si.“ A ty prohraješ.

Otočí se ke mně čelem a pak si rychle dřepne, jako kdyby to chtěl udělat dřív, než budu mít šanci změnit názor. S očekáváním na mě zírá. Zamračím se, jak se snažím protřídit podrobnosti nevhodné pro citlivé uši. Najednou si přeji, abych měl Brumbálovu pozoruhodnou schopnost znít, jako kdyby měl odpověď úplně na všechno, aniž by poskytl jakoukoliv informaci. Opatrně spustím: „Co se přihodilo mezi vaším otcem a mnou, bylo malicherné chlapecké hašteření. Oba jsme byli mladí a udělali věci, o nichž jsem si jistý, že bychom je udělali znovu, kdybychom měli tu šanci. Máte pravdu, když předpokládáte, že famfrpál nebyl tím hlavním problémem mezi námi. A děkuji, že jste o tom pochyboval v můj prospěch…“ Přemýšlím, jak pokračovat, ale zastaví mě.

„Jen chvilku, pane profesore, myslím, že to nechci vědět. Totiž – je to můj táta. A já o něm nechci slyšet žádné strašné věci. Nebo o Siriusovi. Máte pravdu. Je to vaše věc. Takže… omlouvám se, že jsem s tím začal.“ Přikývnu a v duchu mu poděkuji. „Ale abyste věděl, není fér, abyste mě nenáviděl kvůli nesmyslům, které se staly předtím, než jsem se narodil.“

„Věřím, pane Pottere, že už jsem vám to objasnil. Moje zášť vůči vám je jen a pouze vaše.“

Zakření se. „Ha. Ha. Víte, co se říká o hranici, pane profesore… že je tenká mezi –“

„Jestli tu větu dokončíte, tak vás uřknu.“

Zasměje se. „Však víte, že když jde o mě, pořád překračujete hranice.“

Můj pohled ztratí na síle, když si odfrknu a vytryskne ze mě smích. Bystrý hňup.

Kdesi uvnitř se ve mně rýsuje nová hranice a mé ochabující svědomí vše ostražitě pozoruje z rohu za ní, kam bylo zahnáno.

 

 

 

Kapitola 6IYAPmenu1Kapitola 8

Advertisements

Posted on 20.2.2017, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 11.

  1. Moc děkuji za překlad, povídka se mi moc líbí. Jen mám pocit, že jsem jí někdy v aj trochu četla, a že nedopadla dobře. – jestli je to ona, tak mě to trochu rmoutí, protože je psaná inteligentně a vtipně 😀 Ten Severus je luxusní, ty jeho typické řeči a protichůdné činy k tomu, zbožňuju to ♥
    Těším se na pokračování ♥

    • Maxë, máš pravdu, nedopadne dobře. Upozorňuji tu na to i v anotaci k povídce. Je to úžasný příběh, který stojí za pozornost, za přečtení i za každý úsměv, smích i slzu, které z Tebe vymáčkne. Zatím jsi v bezpečí, do budoucna doporučuji investovat do krabice papírových kapesníků. Snad najdeš odvahu a odhodlání k dalšímu čtení. Děkuji za komentář.

  2. Tak jim to Sibyla všechno řekne. Tím se stává osobou zainteresovanou a později to asi pěkně dokope. Ale zase bude třeba jinak prospěšná. Bez ní by se ledy nehnuly. Dík za překlad.

    • Severus tu projevil slušnou dávku zoufalství, když ho dohnalo až za jeho nijak respektovanou paní kolegyní. 😀 Jsem ráda, že se líbí.

  3. Oy, pokračování mé oblíbené povídky, dokonce opět ze Severusova pohledu. ^^ To (ne)jednomu dokáže zlepšit den. 😀
    Díky moc za překlad, těším se na další kapitolu.

  4. Dakujem pekne za kapitolu ☺️

  5. Trelawneyová při smylech a v obrazech 😀 Naprosto neuvěřitelné až děsivé 🙂 Jsem moc ráda, že překlad pokračuje a těším se na další pokračování. Díky.

    • Trelawneyová při smyslech opravdu působí dost znepokojivě. A záludně (třeba ten rádoby mimoděk otočený hrneček od čaje).
      Toho se bát nemusíš, překlad zcela jistě dokončím, leda by zasáhla nějaká vyšší moc. 😉

  6. O-ou. Severus, který tahá rozumy z Trelawneyové… To tu ještě nebylo. Musí být vážně v pořádném loji, chudák malá :-). Výklad významu karet byl prima; Harryho i ten Sibylin profesionální (nemůžu se rozhodnout, jestli mám tohle slovo do těch uvozovek vložit nebo ne :-D). Děkuji za překlad, Row, byl – opět! – balzám na duši to číst. Mimochodem, poslední věta je naprosto skvostná. Jak se ti ji podařilo CELOU smysluplně přeložit (a Hanetce obetovat), to nepochopím ♥.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: