Kapitola osm: Normálnost

Harry zas jednou svým chováním připraví profesora Snapea skoro o řeč. Skoro. 🙂

Jinak v Bradavicích končí školní rok a všichni se nám chystají na prázdniny.

Také už se těším na léto, nebo minimálně na sluníčko a světlo a teplo… 😉

I tentokrát Hanetka dělala, co jen bylo v jejích silách, abyste ze čtení měli ten správný požitek a nerušily vás anglicismy a jiné gramatické či stylistické nepravosti. Děkuji, Hani. ❤

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola osm: Normálnost

Stojí přede mnou, tvář zrůžovělou od sluníčka. Z černých vlasů mu na holá ramena odkapává voda a pak mu stéká po zádech a hrudi dál. Usměje se na mě a červeným jazykem si olízne spodní ret.

„No tak, Seve,“ řekne a přimhouří oči, aby mě viděl zřetelněji. Rozhodně zavrtím hlavou. Nesmí to vidět. Zahihňá se mojí neochotě a natáhne se, aby mi rozepnul hábit. Nedokážu se mu vzepřít. Rozklepu se strachy.

„Jamesi, nech toho. Já nechci.“ Znehybním mu ruce a podívám se do modrých očí, v nichž se usadí nespokojenost. Plíce mi vypovědí službu a já si přeju, aby můj stud zmizel. Nesmí to vidět.

„O co jde? Máš rád plavání.“ Stáhne obočí a rty se mu zdeptaně svraští. Pustím jeho ruce a odvrátím hlavu, abych skryl, jak jsem trapně zrudnul. Pokračuje v rozepínání mého hábitu a jeho studené prsty se mi otřou o odhalený hrudník, o břicho. Spustí mi látku z ramen. Hrozí, že se mi zrychlí dech a rozbuší srdce. Nesnáším ho za to, jak je klidný. Tak bezstarostný. Tak zatraceně neodbytný. Normální. Vnímám, jak se mi jeho hřejivý pohled toulá po těle. Napíná se mi pod ním kůže a pálí mě v očích, tvář se mi rozhoří ponížením. Proč nemůže být jako já? Proč já nemůžu být normální? Dřepnu si na zem, přitáhnu si kolena k hrudníku a schovám obličej do dlaní. Nechci ho vidět. Chci, aby odešel.

Sedne si čelem ke mně; prsty mi páčí ruce z tváře. „Seve, jsi v pořádku?“ Paličatě zavřu pevně oči a snažím se schovat za svými vlasy. Odhrne mi je. Rukou mi zvedne bradu a já navzdory své vůli oči otevřu. Dívám se na něj – má v očích zvědavé plamínky jako vždycky, když něco objeví. Jeho úsměv uvolní můj zadržený dech.

„Mně se to taky stává. O nic nejde.“

Znovu zavrtím hlavou, stále mi tečou slzy ve směsici úlevy a rozpaků.

„Nejsem normální, Jamesi,“ zašeptám se znovu zavřenýma očima. Zlobí se – krátký záblesk rozhořčení – a v duchu vidím jeho výraz: hněvem zkrabacené čelo, přimhouřené oči, pokrčený nos. Nesnáší, když mu odporuji.

„Buď zticha. Když říkám, že jsi normální, tak jsi.“ Oněměle zavrtím hlavou. Nikdy to nepochopí. Cítím, jak se mi jeho prsty zaplétají do vlasů. Nakloní se dopředu a já zadržím dech. Mám strach se podívat. Bojím se toho, co se chystá udělat. Bojím se, že to neudělá. Teplé rty se otřou o mé a na tvářích mě zašimrají jeho mokré vlasy. Odtáhne se a moje duše se natahuje za ním. Po jeho přítomnosti zůstala jen rozšklebená jáma. Slabounce zasténám.

„Tak. Teď taky nejsem normální.“

Otevřu oči a snažím se mu číst z tváře. Tmavými kruhy podbarvené zelené oči, planoucí hladem. Zkousne si spodní ret, svírá ho tvrdě mezi zuby, jakoby to, že ho uvolní, mohlo znamenat, že zmizí.

„Harry.“

Zazubí se. „Miluju tě, Severusi.“

~~~~~~~

Bez cirátů jsem vržen zpátky do vědomí a moje nitro mě dohoní jen o chvíli později. Pod tím náporem zalapám po dechu a prudce otevřu oči.  Dneska už neusnu. Rychle vstanu z postele, netrpělivý, abych těm představám unikl. Vyděsí mě pohled na hlavu ležící na zemi. Harry Potter bez těla otevře oči a provinile se na mě z podlahy usměje.

„Co tady k čertu děláte?“ zařvu, zatímco si tisknu bušící srdce.

Sedne si a stáhne ze sebe plášť. „Omlouvám… se.“ Sklopí zrak a vstane. Hodím přes sebe župan a promnu si oči, abych ten sen zahnal. Ale i když toho nechám, pořád je tam. Sakra.

„Proč máte ten zpropadený plášť?“ Už věčnost ho nepotřeboval. Díky jeho propustkám a volnému přístupu k bradavické letaxové síti. Zkoumám jeho obličej, který se zkřiví do úšklebku.

Odevzdaně si povzdechne. „Občas sem v noci chodím. Teda – jen když spíte. Chci říct, nešpehuju vás, když… se oblékáte nebo při něčem jinak příšerným. Jen… když spíte. Omlouvám se.“ Poslední část svého doznání učiní do svých dlaní. V šoku na něj zírám, zcela neschopen slova. On chodí v noci do mých komnat. Snažím se tu informaci zpracovat, ale ztrácí se kdesi v uvědomění, že v noci nespí tak, jak jsem předpokládal.

Dodá: „Obvykle odejdu dřív, než se vzbudíte.“

„Jak často to děláte?“ Jen pokrčí rameny. „Takže vůbec nespíte.“

„Omlouvám se, pane profesore. Zlobíte se?“

Zrovna mě napadá, že bych měl. Tohle by mohl být dostatečný důvod k tomu, abych zrušil svou úmluvu s Brumbálem. Potter zneužil svého přístupu do mých komnat. Vloupal se sem. Měl bych se cítit zhnusený a zneužitý. Šokuje mě, že to tak nevnímám.

„Proč jste mi neřekl, že v noci nespíte? Proč jste se nevyzradil dřív?“ Proč to udělal dnes v noci. Lepší otázka. Výstižnější. Stáhne se mi žaludek, když pomyslím na proroctví Trelawneyové. Uvede myšlenky v činy. Obrním se a držím se přitom zuby nehty vlastní sebekontroly.

„Přinutil byste mě, abych sem přespal chodit. Přinutil byste mě, abych se snažil spát.“ Má samozřejmě pravdu. Určitě bych mu nedovolil tábořit na podlaze vedle mojí postele.

„Tak proč teď?“

„Řekl jste moje jméno. Myslel jsem, že víte, že tu jsem. Ale vám se jen něco zdálo, že jo? Měl jsem to vědět. Neřekl byste mi Harry, ani kdybyste byl úplně mimo.“ Usměje se. Ušklíbnu se a s těžkým povzdechem dosednu na postel. Sedne si vedle mě a já strnu. Uvažuji, že se přemístím do obývacího pokoje, pak tu myšlenku odbydu. Ani si nejsem jistý, jestli bych to právě teď dokázal.

„Nemůžete v tom pokračovat.“

„Stejně je konec pololetí, ne? Budu zamčený ve sklepení. Budete ode mě mít pokoj.“ To prohlášení má nejspíš vyznít škádlivě, ale hlas ho zradí a zlomí se mu. Vyleká mě náhlé bodnutí v hrudníku, které identifikuji jako obavu. Podrážděně ji zaženu a říkám si, že bude skvělé mít šanci být sám.

„Pottere –“

„Prosím, profesore. Nic neříkejte. To jen… Chci říct, umím zvládnout pomyšlení, že jste rád, když se mě zbavíte. Chápu to. Vážně. Musí to být dost strašný, trávit všechen volný čas s… eee. Prosím, já jen… nechci slyšet, jak to říkáte.“ Pozoruji ho a cynicky přemýšlím, jestli se snaží mě přimět, abych to popřel. Neudělám to.

„Omlouvám se.“ Nasadí statečný úsměv. „Nechám vás teď o samotě.“ Vstane, už je na odchodu, a pak se otočí. „Tady,“ řekne a podává mi svůj plášť. „Jen abyste měl jistotu, že to znovu neudělám. V noci bývám trochu… divný a mám tendenci sám sebe přesvědčit, abych dělal blbosti. Takhle nebudu moct. A možná mi tak uvěříte, že je mi to fakt líto. Nejspíš jsem opravdu trochu blázen.“ Plášť do mých rukou steče jako voda. Po chvíli ho pustí a povzdechne si, jako kdyby se připravoval na nějaký strašlivý zážitek. Jsem omráčený a nevysvětlitelně vyděšený. Pozoruji ho a říkám si, že bych měl něco říct. I když nevím, co přesně by to mělo být. On by se měl cítit provinile. Já bych měl být rozčilený.

„Nejste blázen, Pottere.“

Zastaví se ve dveřích a zasměje se. „No, určitě nejsem tak úplně normální, že jo?“

Zafrkám, jak se mi moje vlastní slova vrátila, aby mě pronásledovala. Ironie mě znovu poplácá po temeni hlavy. Fráze ‚opatrně, co si přeješ‘ mi zní v hlavě jak falešný akord. „Ne,“ odpovím pevně. Nemá smysl mu lhát. „Ale normálnost se přeceňuje.“

Vstanu a jdu za ním do obývacího pokoje. Znovu se mi omluví a vyndá dózu s letaxovým práškem. Zastavím ho. Jestli si myslí, že ho po tomhle prostě nechám odejít, tak se strašně mýlí. Zcela jsem nezapomněl na své postavení a nemohu mu dovolit, aby ve svém obsedantním chování pokračoval.

„Pottere, nikam nechoďte. Je na čase, abychom si promluvili.“ Přivolám konvici s čajem a snažím se nevšímat si úzkosti zračící se v jeho tváři. Tohle bude bolet víc jeho než mě. „Hodlám vám položit několik otázek. A vy mi na ně pravdivě a bez okolků odpovíte. Úmyslně jste se vloupal do mého pokoje a já vám nedopřeji takový luxus, jako jsou rozpaky. Je pět ráno a já nemám trpělivost na nějaký stud. Sednout.“

Poslechne a složí hlavu do dlaní. Na stolek mezi našimi křesly položím čaj a chvíli rozvažuji, jak hluboko do jeho poněkud vyšinutého chování chci zabřednout. Už se mě to dotýká až příliš. Zhluboka se nadechnu a spustím. „Proč jste sem přišel?“ Vím už, co se chystá odpovědět, ale chci ho přinutit říct mi všechno, než s ním skončím. A snad učinit přítrž některým z představ, co se mu honí hlavou.

„Nemohl jsem spát.“

„Nemohl jste spát, nebo jste měl noční můru?“

„Nemohl jsem spát,“ zopakuje neústupně.

„Byl jste tady včera v noci?“ Přikývne. „V pátek?“ Znovu přitaká. „Kdy naposledy se vám povedlo usnout?“ Začnu uvažovat, jestli mi řekne pravdu.

„Někdy usnu, když sem přijdu. Je tu… větší ticho. Podívejte, není to takový problém.“

„Naopak, slídění v mých komnatách je velký problém. A vaše nespavost, pokud je to pravý důvod vašich návštěv, je rovněž důvodem ke znepokojení. Byl jsem přesvědčen, že spíte. Kdybych věděl, že vaše nespavost pokračuje, trval bych na tom, že s tím musíme něco dělat.“ Zděšeně se na mě dívá. Já sám jsem vyděšený. Co bych měl dělat?

„V hodinách jsem se zlepšil, ne? Teda, to je to, na čem záleží. A to, že jsem sem chodil – no, už jsem vám řekl, že je mi to líto.“

„To ano. A myslím, že vám to líto je – že jste byl odhalen. Nicméně nevěřím tomu, že byste si myslel, že to, co jste udělal, bylo špatné. A zlepšení vašich výsledků při vyučování rozhodně není vše, na čem záleží. Spaní je podstatný činitel pro udržení mentální stability.“

„Vy nespíte víc než pár hodin za noc. Třeba prostě nepotřebuju tolik spánku jako ostatní. A vím, že to, že jsem sem chodil, nebylo správné, protože to narušovalo vaše soukromí. Ale máte pravdu. Nevidím nic špatného na tom, že chci…“ zhluboka se nadechne a zavře oči, „… být tady s vámi.“ Sleduji, jak vzpurně zatíná čelist. Chvíli nechá oči zavřené; za což jsem vděčný, protože potřebuji čas, abych se vzpamatoval z otupělého šoku po jeho prohlášení.

„To je nevhodné.“

„Ne. Bylo by to nevhodné, kdybych byl s vámi v posteli.“ V hlase má jízlivé rozhořčení, ale nemám dojem, že je namířené na mě. „Zrovna teď to není o nic nevhodnější, než dát studentovi skotskou.“ Otevře oči, aby zhodnotil mou reakci. Dávám si pozor, abych nedal žádnou najevo. Ale uvnitř jsem rozpolcený mezi tím mu zatleskat za tak velice bystrý postřeh a snahou vymyslet, co na to říct. Zprostí mě povinnosti odpovědět. „A krom toho, pokud by to někdy někdo zjistil, jsem jediný, koho by mohli vinit. Mám neviditelný plášť. Mám letaxový prášek. Vplížil jsem se do profesorových komnat poté, co mě večer poslal, kam patřím.“

„Pottere, uniká vám pointa.“

Zlostně sevře rty. „Já vím.“ Projede si rukama vlasy a usrkne z čaje. „Mrzí mě to. Vím, že je to nevhodné. Ale jen proto, že se vám to nelíbí.“

Téměř pravdivé, předpokládám. Zavřu oči, abych pronesl své další vyjádření. „Vaše přání být v mé blízkosti je nevhodné, Pottere, protože jsem dost starý na to, abych byl vaším otcem.“ Tak. Řekl jsem to. Polknu nevolnost, kterou to prohlášení vyvolalo.

„To vím taky. Ale tak nějak jsem doufal, že si to necháte pro sebe.“ Otevřu oči a zjistím, že se usmívá. Skoro mu ten úsměv vrátím. „Je to nevhodné i kvůli tomu, že jste můj učitel a protože jsem překročil hranici, kterou bych neměl, mám pravdu? A vkrádat se sem je špatné, protože vy jste mi věřil natolik, že jste dovolil Brumbálovi, aby otevřel váš krb… a já zklamal vaši důvěru. Uvědomuji si všechny důvody, pane profesore. Měl jsem hodně času o tom přemýšlet.“

„No dobrá. Vaše schopnost vnímat, co je špatné a co správné, je nedotčená, tak jak sakra ospravedlníte své jednání?“

„Nejspíš nijak. Hele, večer jdu do postele a řeknu si, že budu spát. A pak začnu přemýšlet. Z přemýšlení se můžu zbláznit, tak se toho snažím nechat, ale nejde to. A pak začne Neville chrápat, což mě připravuje o rozum ještě víc. Ve společenské místnosti je moc velké ticho. U Hagrida… prostě… nemůžu… slíbil jsem Brumbálovi, že se v noci přestanu toulat po chodbách, a tak jdu sem. Ležím na zemi a poslouchám, jak dýcháte. A protože tím nikomu neubližuju – ne doopravdy – tak se nestarám, jestli se to hodí.“

Přikývnu. Ani vlastně nevím proč. Prostě mi to přijde jako rozumná reakce. Dokonale mu rozumím, což ale nemění nic na skutečnosti, že nechci být jeho lékem na nespavost. Ze všech idiotských věcí. To není moje poslání. Nemám v povaze být uklidňující. A nejsem žádné zatracené světlo v zatracené temnotě jeho života. Já jsem temnota.

„Rozhodil jsem vás, co?“

Přikývnu. Sakra. Měl bych to popřít.

„Zní to dost uboze, je mi to jasné.“

„Co mě zajímá, je, co by se stalo, kdybych, z jakéhokoliv důvodu, nebyl k dispozici, abych… pro vás dýchal.“

„No, pořád mám učebnici lektvarů.“ Nemám energii potřebnou k tomu, abych se účinně ušklíbl. Místo toho zavrčím. Měl by být vděčný, že se nedočkal odpovědi. „Nevím. Ale předpokládám, že na to přijdu v létě. A napůl očekávám, že mě odtud teď stejně vyhodíte. Nepotřebuji vás. Jen… tu rád jsem.“

Nevím, co mě štve víc; to, že tohle dělá z nějaké pokřivené závislosti na mně, nebo že to dělá z vlastní vůle, protože tu chce být se mnou. Dříve už jsem byl pochybným terčem studentova poblouznění. Ale nikdy do takové míry. Při těch vzácných příležitostech, kdy student došel k názoru, že ve mně našel zalíbení, jsem z ní či z něj takové inspirace účinně zastrašil. Moje schopnost nahánět hrůzu je přímo úměrná postavení, jež coby autorita zastávám. Ale vzhledem k tomu, že moje role v této situaci je tak neskutečně zmatená, nevím, jak s ní nakládat. A navíc, nedokážu se zcela přimět souhlasit, že tu situaci je třeba řešit.

„Pottere, chci, abyste mi řekl, jak předpokládáte, že bych s tímhle měl naložit. Mám mladíka, jehož náklonnost ke mně… neodvažujte se červenat… jehož náklonnost ke mně se stala natolik nepřijatelnou, že tvrdit, že byla překročena hranice, by bylo obrovské zlehčení. Zašel tak daleko, že se mi uprostřed noci plíží do pokoje, aby poslouchal, jak spím, čímž porušil všechny myslitelné předpisy, které se od něj očekává, že bude dodržovat. Když ho odmítnu, což by bylo jen logické, riskuji, že budu sledovat, jak selže ve škole nebo se propadne do ještě hlubší deprese. Pokud to nezastavím, riskuji –“ Ať se snažím připojit cokoliv, zní to hloupě. Kde je sakra konec téhle věty?!

„Ztrátu zaměstnání.“

„Přesně.“ Tak trochu.

„Pomohlo by, kdybych Brumbálovi řekl, že sem chci přestat chodit? Teda, je tohle ten problém? Protože jestli se bojíte, že by vás obviňovali, kdybych propadl u zkoušek, tak bych… chci říct, Brumbál by vás nevinil, kdybych to byl já, kdo by přestal chodit.“

Tvrdě se na něj podívám. „Nehrajte si přede mnou na statečného, sebeobětujícího se nebelvíra. To je nepřístojné. Co chcete, Pottere?“

Zasměje se. Nezdá se mi to vtipné. Sleduji, jak jeho rysy zarputile tvrdnou, a zadržím dech.

„Co chcete vy, profesore? Protože koneckonců je to na vás. Vážně chcete vědět, co si myslím? Myslím si, že máte pravdu. Chovám se nevhodně. Ale pokud mluvíme o předpisech, tak vy taky. Všechno, co jste doteď udělal, by mohlo ohrozit vaši práci, kdyby se to někdo kromě Brumbála dozvěděl. Pokud nás tu někdo právě teď najde, mohli by vás vyrazit. Takže si myslím, že pokud máme mít problémy, tak, jak říkají Weasleyovic dvojčata, když už, tak ať to stojí za to.“

Klesne mi čelist a nemohu si dost dobře vzpomenout, jak ji znovu sevřít. Ohromuje mě, jak plynule byl schopen pronést tuhle řeč, a letmo mě napadne, jestli si ji nesestavoval během všech těch nocí, které strávil nasloucháním mému dechu. Na mojí podlaze. Snažím se tu myšlenku setřást dřív, než si začnu představovat, k čemu dalšímu snad mohlo ještě na té podlaze dojít.

Zasměje se a já konečně zvládnu dostat ohromení ze svého obličeje. Vypustím dech, na který jsem úplně zapomněl, že jsem ho zadržel.

„Pardon,“ zahihňá se do čaje. „Měl jste vidět, jak jste se tvářil.“ Vypije zbytek čaje a se zklamaným výrazem se podívá do hrnku. „Určitě nechcete znovu zvážit tu skotskou? Protože vypadáte, jako byste se chtěl napít. A já bych taky neřekl ne.“

„Trpíte nespavostí, depresemi a pochybnou morálkou. Raději na ten seznam alkoholismus nepřidávejme. Máte celý život na to, abyste na něm pracoval.“ Ušklíbnu se a ignoruji skutečnost, že jeho celý život nebude příliš dlouhý.

„Nemám pochybnou morálku.“

„Hm. ‚Když už, tak ať to stojí za to.‘?“

Široce se zazubí. Najednou si přeji, abych mu nezakázal se červenat. Dal bych přednost tomu, kdyby se styděl.

„No, řekl jste neobětovat sám sebe.“ Konečně mu rozpaky vehnaly do tváří barvu a já jsem tak vděčný, že bych políbil – no, možná, že ne zas tak vděčný. Rozhodně ne. „Neodpověděl jste na mou otázku. Co chcete vy, profesore?“

Velice hlasitá část mojí mysli vede kampaň za osvojení si etického kodexu Weasleyových. Příčetné části mezi sebou debatují, která stránka mé osobnosti by se měla projevit. Moje ústa trpělivě čekají, až padne rozhodnutí.

Co chci? Chci, aby se nikdy nenarodil. Chci se vrátit do požehnaných dnů, kdy jsem byl celkem spokojený ve své nenávisti vůči němu coby pokračování jeho otce. Chci se vrátit zpět v čase do doby, kdy jsem seděl sám ve svých komnatách a nesledoval hodiny při čekání, až vypadne z mého krbu a prolomí ohlušující ticho mé kdysi opatrované izolace.

Chci ho vzít a donutit, aby litoval, že mě kdy chtěl.

„Pane profesore, musím se teď vrátit.“ Díkybohu. „Pokud o tom chcete přemýšlet, můžu se později vrátit. Teda… jestli to budu mít dovolené.“ Nejistě se na mě podívá a já přikývnu. S úlevou vydechne a vstane. Usměje se, než vysloví: „Vážně se omlouvám, pane profesore. I když ze všech těch špatných důvodů.“

Sleduji, jak vstupuje do krbu a mizí. Zůstanu sám s představou, co by se mohlo stát, kdyby zůstal.

~~~~~~~

„Dobré odpoledne, Severusi. Vypadáš unaveně.“

Sednu si a vrhnu po něm nevraživý pohled. Brumbálovi se v očích na chvíli rozhoří plamínky, než nasadí vážnější tvář. Strnu. Nemohu se rozhodnout, jestli jsem raději, když vypadá nezbedně, nebo ne. Nakonec se rozhodnu nad tím neuvažovat.

„Severusi, Harry za mnou dnes ráno přišel s poměrně znepokojivým přiznáním.“

Žaludek mi ztěžkne.  Řekl mu to. Proč to udělal? Pozvednu obočí a pokouším se vypadat nedotčeně.

„Skutečně? Nikdy by mě nenapadlo, že je ten kluk schopný upřímnosti.“

„Zdálo se, že se obává, že bys neměl to srdce říct to sám. Ty samozřejmě, Severusi, chápeš, že to, co Harry udělal, je nepřijatelné. Bylo by dobře v rozumných mezích požádat, aby pro něj byl tvůj krb uzavřen. Když jsem řekl, že očekávám, že svůj závazek dotáhneš, neměl jsem na mysli, že se máš vzdát svého práva na soukromí.“

Naštvaně zpevním čelist. „Nevadí mi to,“ zamručím.

„Prosím?“

„Řekl jsem, že mi to nevadí. Nebyl jsem nadšený, když jsem ho dnes ráno našel ležet u sebe na zemi, ale po pečlivém zvážení chápu, proč tam byl. A skutečnost, že za vámi šel, svědčí o tom, že jeho omluva byla upřímná.  A ačkoliv jeho chování není normální, pokud mu přenášení se krbem do mých komnat a poslouchání mého dechu pomůže, tak proč ho sakra nenechat, aby to dělal. Pokud po mně chcete, abych ho potrestal, možná byste měl zvážit, že jeho závislost je v prvé řadě vaše chyba.“

Přistihnu se, že křičím. Na Albuse Brumbála. Ústa se mi otevřou v němé omluvě a zaplaví mě ledová vlna úzkosti. V obličeji má výraz, jako kdyby dědeček vysvětloval něco bolestně jednoduchého chlapci příliš mladému, než aby to pochopil. Nedokážu se mu podívat do očí.

„Severusi, já jen chci, abys věděl, že nemáš povinnost dělat nic, co by sis nepřál udělat. A k tomu, že tohle je v prvé řadě moje chyba,“ zašklebím se a on se pousměje, „myslím, že se možná podceňuješ. Je možné, že se mu ve tvé společnosti uleví kvůli tomu, kdo jsi.“

„Prosím, Albusi. Zamkl jste ho v místnosti s další osobou ve velice zranitelné fázi jeho života. Je jen přirozené, že si k této osobě vyvíjí úzký vztah. Přestaňme oklamávat sami sebe, že za celou situací je něco víc: vyděšený kluk přilne k první osobě, která mu nabídne klid.“

„Nebo možná k první osobě, která mu rozumí.“ Otevřu ústa, abych odsekl, a umlčí mě kostnatá ruka. „Dovolil jsem si pozastavit vaše studijní sezení. Nemohu dovolit, aby zůstal bez trestu. Domnívám se, že to chápeš. Vrátí se do sklepení, jakmile skončí pololetí. Sirius Black souhlasil, že mu bude dělat společnost v první polovině prázdnin. Později budu Siriuse samozřejmě potřebovat.“

Odsunu záležitost s Blackem a zaměřím se na větší problém. „Protestuji proti tomu, abyste ho celé prázdniny držel pod zámkem. Chápu, že je nezbytné mu zajistit bezpečí, Albusi, ale udržet ho naživu je nesmyslné, pokud mu nedovolíte žít.“

„Naprosto souhlasím. Vlastně jsem doufal, že si o tom promluvíme. Našel jsem místo, které bych snad měl být schopen zabezpečit. Přípravy ještě nejsou dokončené, ale vše by mělo být hotovo v půlce července. Říkám si, jestli bych tě mohl přesvědčit, abys tam šel společně s Harrym. Je to odloučené místo, ale stále natolik otevřené, že by nemělo být potřeba užívat magii, pokud to nebude naprosto nezbytné. Není tvou povinností tuto žádost akceptovat, Severusi.“

Pohrdavě si odfrknu. „Když to ale nepřijmu, tak později zůstane ve sklepení sám.“ Skloní oči a zasmušile přikývne. „Jak jsem předpokládal. Řekněte mi, Albusi, nemohlo by se stát, že by tohle nové utajené místo bylo v horách, že ne?“

Jeho oči vystřelí k mým a jeho výrazem probleskne překvapení. Tohle je skutečně vzácná příležitost, kdy jsem schopen toho muže zaskočit. Potěšilo by mě to, kdyby se mě nezmocnila náhlá žaludeční nevolnost.

„Mohu se zeptat, jak jsi to věděl?“ Svraští čelo.

„Jen něco, co předpověděly čajové lístky.“

Usměje se a v očích mu znovu zajiskří. Jsem raději, když je vážný. Už jsem si jistý. „Netušil jsem, že věříš ve věštby.“

„Nevěřím,“ zabručím. Ale kdo jsem, abych se hádal s osudem?

~~~~~~~

Dojdu do temného ticha svých komnat, dopoledne strávím probírkou ufňukaných sedmáků, jejichž sentimentalita mě nikdy nepřestane udivovat. Díky, že jste byl takový parchant, profesore. Tolik jste mě toho naučil. Měl bych je nechat propadnout už z principu. Hodím plnou náruč nejrůznějších děkovných dárků na podlahu, zajdu do své soukromé spižírny a vyndám jednu z lahví červeného vína určenou pro oslavu konce pololetí. Použiji mudlovský vynález zvaný vývrtka, abych ji otevřel. Ačkoliv moje hůlka by byla mnohem efektivnější, na sledování, jak se kov zavrtává do korku, je něco neuvěřitelně uspokojivého. Zátka s lupnutím vyklouzne a já si spokojeně povzdechnu.

Odložím lahev na stůl, aby víno dýchalo, a zaměřím pozornost na dopis, který leží na stole. Rozpoznám jeho úpravné písmo. Domnívám se, že ho sem musel poslat krbem, zatímco jsem byl na snídani. Viděl jsem, jak se s chabým úsměvem otočil, když opouštěl Velkou síň, než zmizel s Brumbálem na ono utajené místo, jak předpokládám. Je mi skoro líto, že nemohu jít s ním. Jeho nepřítomnost v mých pokojích nezůstala k mému zděšení nepovšimnuta. Bez jeho vyčerpávajícího breptání po večerech se moje potřeba spánku zredukovala. Při bezpočtu znepokojivých příležitostí jsem se přistihl, jak doufám, že by mohl dostát mým očekáváním a překročit Brumbálova nařízení. On nicméně patrně objevil nové zapálení pro předpisy a trval na tom, že mi poskytne prostor. Bez ohledu na to, že jsem se o to nikdy neprosil. Zpropadený kluk.

Zlomím pečeť na dopisu. Nejsem si úplně jistý, jestli chci vědět, co je uvnitř. Něco mi říká, že bych si měl dát skleničku nějakého alkoholu, než to začnu číst. Ačkoliv je škoda míchat dobré víno se špatným tušením, udělám to. Naleji si sklenku a vezmu si lahev s sebou ke křeslu. Upiju z vína a otevřu dopis.

Drahý profesore Snape…

Drahý. Jak dojemné. Zhluboka si loknu, než pokračuji.

Chci Vám poděkovat za všechnu pomoc, kterou jste mi tento rok poskytl. Bez kouzla na koncentraci, které jste mě naučil, bych nikdy poslední dva týdny nezvládl. Dokonce i Hermionu ohromilo, jak jsem byl na studium soustředěný, ačkoliv Ron si o mě dělal trochu starosti.

Každopádně, domnívám se, že bych Vám měl napsat, abych se Vám ještě jednou omluvil. Přemýšlel jsem o tom, do jaké jsem Vás dostal pozice, a cítím se kvůli tomu hrozně. Brumbál se vážně zlobil. Měl pravdu. Obětoval jste mi už tolik a bylo ode mě sobecké chtít víc. Vím, že studijní setkání přerušil pouze do následujícího pololetí, ale rozhodl jsem se, že už v nich nebudu pokračovat. Ne že by mi nepomáhala. Pomáhala. Ale ze špatných důvodů.

Přemýšlel jsem o tom, jak jste říkal, že jste dost starý na to, abyste byl mým otcem. Vím, že Vás vyvádí z míry, že Vás mám rád. Mě to ve skutečnosti děsí taky. Proto si myslím, že bude lepší, když přestanu chodit do vašich komnat. Čím víc jsem s Vámi, tím víc s Vámi chci být. A jak jste řekl, to je nevhodné. Nemluvě o tom, jak zatraceně rozčilující je být zamilovaný do někoho, u koho nemáte ani špetku naděje.

Takže. Napsal jsem to. Nebojte. Tohle léto budu mít dost času, abych zapomněl. Dám Vám ten dopis teď, než ztratím nervy. Přeji pěkné léto a prosím, nezemřete.

Harry

PS: Pokud nežádám moc, mohl byste mě kvůli tomuhle ve třídě netrestat? Ve skutečnosti bych ocenil, kdybyste mohl předstírat, že jsem tu poslední část nenapsal.

Nechám si dopis spadnout do klína a rozesměju se. Hlasitě. Hystericky. Něco mi říká, že Potter nevěděl, jaké s námi má Brumbál nejnovější plány, když sbíral veškerou svou nebelvírskou odvahu k doručení tohoto dopisu. To mu musím nechat. Určitě projevil zatraceně dobrou snahu být ušlechtilý. Jsem rozpolcený mezi sadistickou netrpělivostí vidět jeho výraz, až mě bude mít před sebou, a ohromením, do jak směšné situace jsem se to dostal. On to se mnou ukončil. Znovu se rozesměju. Předpokládám, že později dojde  na to, abych byl zděšený. Ale teď připíjím na Harryho Pottera. Ať i nadále nabízí svou důstojnost pro mé zvrácené pobavení.

 

 

Kapitola 7IYAPmenu1Kapitola 9

Reklamy

Posted on 2.3.2017, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentářů 6.

  1. Je to skvělý, celkem se těším na ten jejich společný pobyt. 😀 Díky moc za překlad, bez tebe bych se musela prát s angličtinou, což by asi nedopadlo zrovna dobře. 😀
    Akorát taková poznámka, v textu máš „Brumbálovy se v očích na chvíli rozhoří plamínky“. Jen jsem si té chyby náhodou všimla, neber to zle. (: Tvé i Hanetčiny práce si velmi cením.

    • Eigni, děkuji moc za upozornění na hrubku. Určitě si to neberu zle, naopak. Jsem za to vděčná. Vím, jak je nepříjemné, když požitek z četby kazí takováhle zbytečná věc. Opraveno. Holt důsledek 10x stále dokola opravované a přepisované věty. 🙂
      Jejich společný pobyt bude zcela jistě zážitek. Právě překládám následující kapitolu, nejsem ještě ani v její polovině, ale už teď stojí zato. Rozhodně je na co se těšit. 🙂

  2. Tady to pěkně utíká. Osmá kapitola a už máme konec roku. Doufám, že pvní polovina prázdnin uteče také rychle – strašně se těším do hor 🙂 Moc děkuju za překlad – tobě i Hanetce 🙂

    • Viď? Mně školní rok nikdy tak neutíkal, jako tady Harrymu v podání Cybele 😀 Ovšem ona i ty prázdniny občas bere dost fofrem. Tak uvidíme, co si na nás nachystala na ty nadcházející. 😉

  3. To už sna není ani puberta, co tí spratkem zmítá, to je úplná posedlost. Snad bude příjemně překvapen prázdninovým pobytem v horách. Díky.

  4. Tááák. Harry nám vyložil karty na stůl a zároveň se stihnul se Severusem i rozejít. Do jediného dopisu těch informací vtěsnal vcelku dost :-). Myslím, že chvíle setkání, která nás čeká, bude stát za to. Těším se nezměrně. Díky moc za další kapitolu!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: