Kapitola devět: Změna prostředí

Harrymu a Severusovi už uplynul jeden měsíc prázdnin, který strávili každý zvlášť. Nyní je čeká první setkání, s nímž Harry tak úplně nepočítal, když sepisoval svůj dopis profesorovi na konci školního roku. Co z toho vyleze?

My před sebou naštěstí máme teprve začátek léta i začátek prázdnin, dovolených a volných dní. Do konce srpna předpokládám publikování zbývajících kapitol druhé knihy této ságy, vycházet budou se čtrnáctidenním odstupem v pátek. Máte se tedy na co těšit. 😉

Dnes vlažné doporučení: 15+

Moc děkuji Hanetce, která si i přes přeplněný harmonogram svého profesního i relaxačního překládání vždy dokáže najít nějakou skulinku, do níž vtěsná betaci a korekturu jednotlivých kapitol této povídky. 🙂

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola devět: Změna prostředí

Přistanu s přenášedlem na novém, stále utajovaném stanovišti a okamžitě zavřu oči před prudkými záblesky třpytu. Znovu je obezřetně otevřu a zjistím, že se nacházím na místě, které se nedá označit jinak než jako pravý opak mého šerého, chladného, pohodlného sklepení. Oči se mi zalijí slzami, aby se chránily, poté co je přimhouřím, rozpoznám mudlovskou kuchyň. Nekonečnou bělost narušují občasné blýskavé/lesklé kovové skříňky roztroušené všude možně. Červencové slunce proudí přes prosklenou zeď s výhledem na jezero. Rty se mi zkroutí znechucením.

Albus Brumbál mě oficiálně odsoudil k věčnému peklu.

Zaznamenám hlas mluvící francouzsky a ohlédnu se v jeho směru. Za přepážkou vidím něco, co má patrně být obývací pokoj, a v jeho centru se nachází stříbrná bedýnka s obrázkem muže vevnitř. Mlhavě si vzpomenu, že jsem se o tomto naprosto absurdním předmětu učil něco při hodinách studií mudlů. Přejdu blíž, abych lépe viděl, a najdu Pottera sedět na pohovce (bílé! Dobrotivé nebe) a zírat na tu bedýnku, jako kdyby uchovávala tajemství celého vesmíru.

„Nevěděl jsem, že umíte francouzsky,“ promluvím a on skoro vyskočí z kůže.

„Ježíšmarja! Nemůžete se při chůzi pohybovat trochu hlasitěji?“ Tiskne si hrudník.

„No, to bych mohl, ale nebyl bych tak efektivní v umění připravovat lidi o rozum.“ Samolibě se usměji a podívám se jinam.  Stud, který jsem v jeho tváři očekával – dokonce jsem se na něj tři týdny těšil – v ní není. Překvapí mě, mírně řečeno, když poznám zlost. Všimnu si, že před ním na stole stojí karafa se zlatavou tekutinou, což je, jak předpokládám, skotská. V ruce drží poloprázdnou skleničku.

„Vidím, že už slavíte, že jste unikl ke světlu.“ Usrkne ze skleničky a dál zírá na obrázek v bedýnce. Ztratím trpělivost. „Ignorujete mě záměrně?“

Střelí ke mně naštvaným pohledem. Neodpoví.

„Pokud se hodláte chovat tímto způsobem, potom co jsem se uvolil ve váš prospěch obětovat tolik potřebnou dovolenou, s radostí řediteli sdělím, že byste byl možná raději zavřený v nějaké zatracené kobce.“

„Nežádal jsem od vás, abyste kvůli mně cokoliv obětoval. Řekněte Brumbálovi, co chcete. Už jsem vám řekl, že vás nechci znova vidět.“ Jeho popuzený tón mě vytočí a ostré bodnutí v hrudi mě dopálí ještě víc.

„Ano, celkem dojemné dosvědčení de l’amour. Naneštěstí pro nás oba jsem souhlasil, že na vás dohlédnu, dřív, než jsem obdržel váš dopis, v pošetilém domnění, že možná oceníte, když se dostanete ze sklepení. Kdybych věděl, že obdržím tak výmluvné vyznání lásky –“

„Jo, no, beru to zpátky. Všechno. Napsal jsem to předtím, než jsem se dozvěděl, že jste byl…“ Zmlkl a jedním douškem dopil, co zbylo ve skleničce.

Strnu. Pochopím, že Black zase útočí. Mohu si jen domýšlet, jakou historku Potterovi řekl. Přimhouřím oči. Nedívá se na mě. „Dřív než jste se dozvěděl, že jsem byl… co přesně?“ Hlas mám chladný a tichý, neprozrazuje nic o poměrně velké, rozšklebené ráně v mojí hrudi.

Položí skleničku na konferenční stolek a vstane. „Jen… mě nechte o samotě.“ Chce odejít.

„Ne. Řeknete mi, co si myslíte, že víte.“

„Nic zatraceně nevím, jasný?“ Rychle se vydá chodbou a já ho následuji.

„O tom nepochybuji, pane Pottere. Ale pokud je vám to úplně jedno, rád bych znal obvinění, která proti mně váš milovaný kmotr vznesl.“ Znám ta obvinění. Skoro slyším, jak je na mě plive. Doufal jsem, že z té školácké hlouposti vyrostl.

„Nic mi neřekl. Prostě mě sakra nechte na pokoji!“ Zamíří do pokoje a já zadržím dveře dřív, než má příležitost je zavřít. Mrskne sebou na postel tváří dolů a mě jeho dětinské chování omráčí. Ale proč by ne? On je dítě.

„Omlouvám se, pane Pottere. Žil jsem v mylném přesvědčení, že si uvědomujete, že každý příběh má dva úhly pohledu. Přecenil jsem vaši zralost. Moje chyba, ujišťuji vás, že už ji nikdy znovu neudělám.“ Opustím pokoj a najednou odolávám nutkání prásknout dveřmi. Odmítám se poddat stejně infantilnímu chování. Rozhodnu se najít sklep, kde plánuji sedět v tichém chladném vlhku a opakovaně se nakopávat za víru, že by ten kluk mohl být něčím víc než synem svého otce.

~~~~~~~~

„Co to děláte?“

Jeho hlas mě vytrhne z klidu, který jsem našel v letním večeru při pozorování, jak jezero odráží barvy na obloze, zatímco se opíjím do bezvědomí. Vlastně je mnohem pravděpodobnější, že svůj klid najdu na dně lahve brandy, kterou jsem si sebou přinesl. Příroda mi nikdy nic neříkala, možná až na nezaujaté povědomí o její existenci a vágní vděčnost za poskytování ingrediencí do lektvarů. Když jsem zjistil, že v tomhle odporném vězení není žádný sklep, uklidil jsem se na terasu ve snaze utéct před odporným jasem uvnitř domu.

„Co si myslíte, že dělám?“ zareaguji chladně.

„Snažíte se ožrat.“

„Velice bystrý postřeh, pane Pottere, jak jste to vůbec dokázal? Och, já zapomněl. Jste mistrem v řešení rébusů, že ano? Pokud by vám to nevadilo, rád bych se pokusil zapomenout, že vůbec existujete, a vaše přítomnost tady mi v tom procesu dost překáží.“

Sedne si na židli vedle mě a já se naštvaně zvednu. „Pottere…“ Mám v úmyslu říct cokoliv urážlivého, ale můj mozek příliš zaměstnávají pokusy přizpůsobit se mé současné vzpřímené pozici. Rozhodnu se: „Zmetku. Vypadni.“ Začnu sestupovat ze schodů, ačkoliv mám menší stabilitu, než bych si přál, a pak se otočím k jezeru.

„Měl jste mi to říct, abyste věděl,“ zavolá za mnou dolů. Kdybych byl v lepším stavu, možná bych byl natolik soudný, abych ho ignoroval. Ale v mé současné kondici jsem naprosto připravený ho zničit.

„A mohu-li se ptát, co že jsem vám to měl říct?“ Otočím se a podívám se na něj nahoru. Nejspíš to nebyla ta nejlepší věc, kterou jsem mohl udělat. Všechno se se mnou točí.

„Že jste byl… zamilovaný do mýho táty. Víte, jak je to pro mě divný?“

Rozesměji se a zavrtím hlavou. Je to pro něj divný, vskutku. Najednou dostanu závrať z toho, jak k němu vzhlížím vzhůru, a tak si sednu a vzdávám se své odtažitosti. Když člověk sedí v trávě, těžko může chtít nahánět hrůzu. To se nedá. Stejně tak, jako se nedá zrovna teď postavit. Otočím tvář k jezeru a přeji si, aby se najednou vzedmulo a spolklo mě.

Slyším ho, jak sestupuje dolů po schodech a jde za mnou. „Byl to on, že jo? Ten, co vás přiměl si přiznat, že jste gay? Mluvil jste o mým tátovi, mám pravdu? A když vaši lásku neopětoval, pokusil jste se ho nechat vyloučit.“

Znovu se zasměji, tentokrát hořce. Tohle je dost blízko pravdě. Tedy, kdyby pravda byla třeba v Číně. Ale kdo jsem já, abych zničil představu o velkém Jamesi Potterovi? Pomáhal jsem udržovat jeho tajemství téměř po třicet let… pár dalších už mi nemůže ublížit. Jednou, až posledního Pottera uloží k věčnému odpočinku, bude ten špinavý příběh moci být odhalen. Napíšu tu nejprodávanější knihu – Když velcí kouzelníci padnou – a pak odejdu do důchodu a budu sledovat, jak se hrnou galeony. Ne, že bych je potřeboval. Ale kašlu na to! Nějaké navíc nemohou škodit.

„Profesore.“ Jeho hlas přetrhne mé přemítání, a tak ho zkusím probodnout naštvaným pohledem. Zapomněl jsem, že tam je. Zase se zasměji. Jasně že tady je. Kde jinde by měl být, než v noční můře, kterou je má existence? Lehnu si zpátky na zem a zavřu oči.

„Páni,“ slyším ho, jak říká, „Fakt jste opilý.“ Usadí se vedle mě a nějak přinutí celý svět, aby začal kroužit. Otevřu oči a zaměřím se na sledování rotující noční oblohy. Uvědomím si, že to bezpochyby nebyl ten nejlepší nápad. Ale zrovna teď nejsem s danou situací vůbec nic s to udělat.

„Vašeho otce jsem nemiloval,“ slyším se zaskřehotat a pak zatleskám té části, která byla dostatečně při vědomí, aby sledovala téma hovoru. Žasnu nad tím, jak dokonale jsem talentovaný.

„Ale měl jste ho rád.“

Uvědomím si, že teenageři nedělají stejné rozdíly mezi mít rád a milovat jako dospělí. Za ta léta jsem se stal nedobrovolným svědkem dostatečného množství adolescentních románků, abych pochopil, že mít někoho rád v žargonu náctiletých popisuje vztahy od prvního rozechvění až po nepravděpodobné případy třetích schůzek, po kterých se slovem ‚láska‘ pohazuje kolem jako polštáři v učebně kouzelných formulí. Předpokládám, že podle Potterovy definice jsem byl zamilovaný.

„Kéž byste mi to řekl,“ zamumlá.

Přežene se přese mě vlna střízlivosti – myslím, že z té hvězdy, která udržuje svět nehybný. „Napadlo vás někdy, že jsem to s vámi nerozebíral pro vaše vlastní zatracené dobro? Nebo možná proto, že jsem se snažil chránit tu perfektní, oslnivou představu, kterou o svém otci máte? Byl jste to vy, kdo se vyjádřil, že o něm nechce slyšet nic strašného, nebo snad ne? Ale celkem ochotně jste naslouchal tomu, že jsem… och, jak že mi to ten Blackovic čokl říkal? … Ach ano, slizký, umaštěný, perverzní bastard, který se snažil svést ubohého, bezmocného Jamese Pottera. Ano, já svedl chlapce, který mě znal stejně dobře jako já sám sebe, chlapce, který měl téměř chorobnou potřebu ovládat všechno a všechny kolem sebe. Je to tak, svedl jsem Jamese Pottera. Je mnohem snazší uvěřit tomuhle, než té druhé možnosti, že je to tak? Bylo by to tak typické pro slizkého zmijozelského parchanta, jako jsem já, známého tím, že studuje černou magii, aby uhranul dokonalého, milovaného famfrpálového hrdinu. James Potter představoval všechno to dobré a čisté, co na světě bylo. Já byl pravý opak, správně?“ Zasměji se s hořkostí, kterou jsem v sobě zadržoval už věčnost. Jak já toužím světu říct, jaký jejich perfektní James Potter doopravdy byl. Ale vím, že to neudělám. Nemohu. „Někdy lidé pravdu pohřbí, Pottere, protože pravda nadělá strašnou spoustu zbytečných škod.“

Risknu jeden rychlý pohled od oblohy do jeho tváře. Chvíli trvá, než se dostane ze svého ohromení a začne se znovu soustředit. Jeho reakce mě zmate a snažím se znovu si vybavit všechno, co jsem tu řekl. Jak si vzpomínám, namluvil jsem toho docela dost. Najednou mě napadne, jestli jsem toho náhodou neřekl až příliš mnoho.

„Vy… moment…“ Ústa se mu otvírají a zavírají, jak lapá po dechu, nebo se mu možná chce zvracet. Ne… to se chce mně. Ó, do prdele. Tápu po něčem, o co bych se mohl opřít, abych se zvedl. Myslím, že je to lidské, ale příliš mě zaměstnává snaha uklidnit svůj žaludek, než abych se o to nějak moc staral. Strčím si na chvíli hlavu mezi kolena. Poté, co se vyrovnám s gravitací i rotací Země, znovu vzhlédnu.

Je v šoku. Vypadá to, že jsem se v tom, co mu Black prozradil, zmýlil. „Sakra,“ zakleju tiše, jak se panika kroutí v mém už tak labilním žaludku. Co bych zrovna teď dal za obraceč času. Pevně zavřu oči a s obtížemi se ho zeptám: „Kolik z toho jste věděl?“

„Ééé…“ Zamrká a pak se chabě zasměje. „Podle všeho vůbec nic. Sirius mi jenom řekl, že si myslel, že se vám můj táta líbil. Páni. Ééé… teda – no páni.“

Zatracený Black. Tohle je jeho chyba, nějak. A toho kluka. A Jamese. Do prdele.

Ve skutečnosti je to lektvaristický problém. Máme dvě přísady: mě a toho kluka. Společně tyto dvě přísady vytváří vyvážený lektvar. Uklidňující lektvar, dá se říct. Sedativum. V okamžiku, kdy se kamkoliv do blízkosti této směsi dostane alkohol, je třeba počítat s hodinami strávenými škrabáním jeho zbytků ze stropu.

„Vy… jste si to s mým tátou rozdali?“

Och. Jsme ještě stále u toho, že ano? Sakra. „Já… my…“ Sakra, sakra, sakra. Položím si hlavu na kolena, abych jí dal pevný bod v naději, že se tím moje myšlenky ustálí na dost dlouho, abych vytvořil smysluplnou větu. „Byli jsme děti, Pottere. Váš otec… on…“ Abych vysvětlil cokoliv z toho, budu nucen vylíčit několik staletí historie. V tomhle stavu nemohu věřit sám sobě, že neřeknu něco dalšího, čeho bych litoval. Už jsem toho prozradil docela dost. „Postačí, když řeknu, že jsme byli zvědaví chlapci a vzájemně jsme o sobě věděli dost, abychom svou zvědavost uspokojili.“ Prosím, prosím, nech to být.

„Fajn… potřebuju to pochopit, protože mě docela vyděsilo, když mi Sirius řekl, že jste měl mýho tátu rád. A teď jste mi v podstatě řekl, že vás svedl… ale vy oba jste byli… zvědaví. Takže, vy a můj táta jste dělali bůhvíco, a pak jste jeden druhýho začali nějak nenávidět?“ Teď už křičí. Má k tomu plné právo. Jen bych si přál, aby to nedělal tak blízko mojí hlavy.

„Mohl bych vám vymazat paměť,“ nabídnu mu, ale nedělám si velké naděje, že by se toho mohl chytit. Svalí se znovu na zem.

„Bože. Můj život je tak divný.“

Odfrknu si. Nemá vůbec představu. Pohřbím myšlenku na to, jak moc je ve skutečnosti jeho existence divná, dřív, než má to tajemství šanci vyhrnout se mi z pusy.

Dlouhou dobu zůstane potichu a já jsem za to vděčný. Využiju tu příležitost, abych si připravil více důmyslně vyhýbavých odpovědí na jakoukoliv otázku, kterou by mohl položit, až na mě s nimi znovu zaútočí. Překvapí mě, když uslyším jeho smích. Vzhlédnu.

„Je to sranda, nemyslíte? Totiž, vy jste měl rád mýho tátu, který byl hetero. Tak trochu. A pak jsem přišel já… připomínám vám ho… a jsem… a přitahujete mě. Je to tak trochu…“

„Ironie.“

„Jo. A já si myslel, že můj život je zvláštní. Chci říct, páni… váš život…“ Znovu se rozesměje a mě překvapivě těší vědět, že dokáže tu ironii ocenit. „Musí to být ujetý mít mě celou dobu kolem sebe. Však víte, když vám ho tak moc připomínám.“  Myslím, že jsem v jeho hlase postřehl náznak špulení rtů, ale protože jsem právě zničil perfektní image jeho mrtvého otce, neokřiknu ho.

„Nepřipomínáte mi ho,“ řeknu. A pak mě napadne, že lžu a on mi to nespolkne. „Vypadáte jako on,“ upřesním, „ale…“ připomínáš mi mě. Ne. Nechci ho vyděsit víc, než už se mi povedlo. „… iritujete mě úplně jiným způsobem.“

„Ha, ha,“ řekne posměšně a posadí se. „Takže, znamená to, že se mnou nechcete spát?“ Drze se usměje.

„Ne!“ vyštěknu, a pak mi dojde, že jsem zase mluvil, aniž bych přemýšlel. Zatraceně. Hihňá se tomu, jak se snažím jeho otázku zpracovat. „Chytré,“ zamručím.

„Nebojte, profesore, nejsem dost opilý, abych něco zkoušel. Zatím.“ Pokračuje dál, než mám šanci zpracovat význam toho jeho ‚zatím‘. „Hele, jestli hodláte strávit celou noc vysvětlováním všech detailů o vaší minulosti s mým tátou, potřebuju se napít. A vy mi v tom nebudete bránit.“

Začnu uvažovat, jak velký nepořádek bude třeba uklidit, pokud budou naloženy do alkoholu obě lektvarové přísady. Při tom pomyšlení sebou škubnu, ale nedokážu se rozhodnout, jestli by výsledek mohl být o tolik horší, než výslech ohledně mojí pochybné minulosti s jeho otcem. Rozhodnu se doufat v to nejlepší. Nebo v něco alespoň o trochu lepšího, než to nejhorší.

Vstane, podá mi ruku. Poté, co se mi nepovede se sám zvednout, ji zdráhavě přijmu. Vynaložím nejvyšší úsilí na to, abych se dostal zpátky do domu. Zůstává mi nablízku pro případ, že bych potřeboval oporu. Budu si to pamatovat, abych se za to zítra zastyděl.

Přesuneme se do obývacího pokoje a Potter si pohrává s jednou ze stříbrných bedýnek. Potichu začne hrát hudba. Klasická hudba, jak zaregistruji.

„Myslel jsem, že by se vám mohla líbit.“

Přikývnu. Není to úplně přesně to, po čem bych sáhl jako po první volbě, ale jako kulisa postačí. A jakmile jsem se stal neoddělitelnou součástí pohovky, necítím potřebu si stěžovat. Sedne si vedle mě a nalije si skleničku.

„Pane profesore?“

„Hm.“

„Omlouvám se, že jsem předtím tak vyšiloval.“

„Dalo se to očekávat.“

Povzdechne si a zavrtá se hlouběji do pohovky. Ramenem se natiskne k mému. „Měl jsem vás odpoledne vyslechnout. Já jen… myslím, že jsem žárlil.“ Zasměje se a já se po něm podívám. Tváře má zčervenalé a nemyslím si, že by byl opilý dost na to, aby se to dalo svést na alkohol. „Však víte, kvůli tomu, že jste ho měl rád. Je to hloupý, já vím.“

Zabručím. Nemám na to, abych mu vysvětloval, proč je to „hloupé“. Alkohol v mém těle v kombinaci s ševelem orchestru v místnosti mě ukolébávají do příjemného stavu otupělosti. Nejspíš už se nikdy znovu nepohnu.

Mluví pořád dál a já se spokojím s tím, že ho jen poslouchám. „Sirius ze spaní vrčí,“ rozesměje se. „Myslím, že i kdybych netrpěl nespavostí, tak by mě udržel vzhůru. Ale vy můžete být spokojený, protože jsem udělal všechny svoje domácí úkoly z lektvarů.“ Spolkne, co zbylo v jeho skleničce a odloží ji na stolek. „Pane profesore?“

Otočím hlavu k němu. Zírá na mě a rozpačitě se usměje. „Vadí vám… totiž, vadilo by vám, kdybych… vás poslouchal, jak spíte?“

Odmítnu označit tu otázku slovem ‚kouzelné‘. Když se mi nepovede vymyslet vhodnější adjektivum, vyřeším to tím, že se na něj usměju. Nervózně se zahihňá. „Jsem cvok, co?“

„To nepochybně jste.“ Nezamýšlel jsem říct to tak laskavě.

Povzdechne si a položí mi hlavu na rameno. Jakkoliv mě to gesto zaskočí, mnohem víc žasnu nad tím, že se zděšeně neodtáhnu. Za to určitě může brandy.

„Myslel jsem, že se snažíte překonat svou závislost na mě.“

„Já nejsem –“ začne protestovat. „Budu na tom pracovat. Hned po prázdninách.“

„Mluvíte jako pravý narkoman.“ Ušklíbnu se.

„Sketo,“ uleví si. Usměji se a pak si uvědomím, jak propletl naše paže. Pokusím se ztuhnout, ale nějak se jen zvládnu propadnout hlouběji do sedačky. Začnu uvažovat nad tím, jestli ta pohovka není očarovaná stejným způsobem jako tamto křeslo. Ne, to už bych cítil prsty.

„Vím, že to nechcete slyšet, ale chyběl jste mi, profesore.“

Pevně sevřu pusu právě včas, abych v sobě zadusil ‚Taky jste mi chyběl‘, dřív, než ze mě ta slova stihnou vyletět. Má pravdu. Nechtěl jsem to slyšet. Nebo jsem aspoň nechtěl, abych to chtěl slyšet.

~~~~~~~

„Pane profesore.“

Jeho nervózní hlas mě vytrhne ze snu a vzhlédnu k jeho siluetě u boku své postele. Na tom, že si znovu našel cestu do mé ložnice, není nic divného. Od okamžiku, co jsme tady, je tomu tak každou noc. Nicméně si ho obvykle jsem vědom a spánek pouze předstírám, když se přikrade s polštářem a přikrývkou a natáhne se na podlahu vedle mojí postele. Nikdy předtím se mě nepokusil vzbudit. Vidím, jak si kleká na kolena, a zneklidním.

„Pottere?“

Naříká a tře si čelo o postel. Nařídím mu, aby si lehl, a vytáhnu ho za ramena. Zavrtá hlavu do polštáře vedle mě. Slyším jeho tlumené sténání a uvažuji nad svou bezmocností v téhle situaci. Není tu nic, co bych pro něj mohl udělat. Spokojím se s tím, že ho hladím po zádech, protože jen tak tu sedět a pitomě zírat mi nepřijde moc efektivní.

Když ho tak pozoruji, jak prochází agonií, začínám přemýšlet o tom, co asi Voldemort dělá. Možná půlnoční exhibiční mučení. Ale ne, kdyby svolal setkání, věděl bych to. Znamení na mojí ruce je už měsíce klidné. Možná, že objevili místo, kde se nachází. A bojuje s bystrozory. Ať je ta myšlenka jakkoliv hloupá, uvízne mi v hlavě a srdce se mi rozbuší strachem. Jestli ho zabijí…

Ne. Snažím se tu myšlenku zahnat a soustředit se na konejšivý zvuk Potterova trhaného dechu. Ať už je nepravidelný jak chce, hlavně že dýchá. Moje ruka se mu stále pohybuje po zádech, tře ztuhlé svaly a vystupující kosti – jako kdybych ho tím mohl udržet tady. Předpokládám, že až mi to později dojde, budu zděšený tím, že ho mám v posteli a dotýkám se ho. Ale právě teď cítím příliš silnou nevolnost a úzkost, než abych se zatěžoval tím, být nesvůj z jeho blízkosti. Zavřu oči a snažím se utišit svůj strach. Připomínám si, že to není ojedinělé. Nic se mu nestane. Matně si uvědomuji, že jsem se začal modlit k bezejmenným neexistujícím božstvům a prosit je, aby nechala Voldemorta naživu. Snad bych se té absurditě i zasmál, kdybych nebyl tak upřímně zoufalý.

Hlasitě zasténá a já odeženu absurdní nutkání vrhnout se přes něj, abych ho ochránil. Ze všech nemožných věcí. Víc než polovinu času jsem v posledních pěti letech strávil snahou zabránit tomu stupidnímu klukovi, aby se sám zabil. Předpokládám, že už se to pro mě stalo reflexivní reakcí. Ale před tímhle nebezpečím ho nikdo neochrání. Nemohu dělat nic jiného, než čekat a doufat, že tohle také přejde.

Když se jeho tělo najednou zklidní, zatajím dech. Po chvíli zašeptám: „Pottere?“ Vzepřu se na lokti a znovu ho oslovím. Bez odpovědi. Rukou mu stále jezdím po zádech a oddechnu si úlevou, když zaznamenám, že mělce dýchá. Právě ztratil vědomí.

Klesnu zpět na polštář a snažím se přimět srdce, aby zpomalilo do přijatelného tempa. Ponechávám ruku na jeho zádech, prostě jen abych se stále ujišťoval. Možná to ještě neskončilo. Možná že jen omdlel bolestí. Nebo třeba z nedostatku vzduchu, jak má pořád obličej zabořený do polštáře. Otočím mu hlavu ke straně a pozoruji jeho spící siluetu ponořenou do stínů.

Jakmile jsem si dostatečně jistý, že přečká noc, zavřu oči. Představa, že bych ho měl vzbudit a přinutit, aby si vlezl do vlastní postele, zhyne dříve, než se zrodí. Stejně dopadne i myšlenka, že bych si s ním měl vyměnit lůžko. Dokud spí, je neškodný. A já taky.

Od okamžiku, kdy jsem vzdal snahu o potlačení informací, které mi poskytl Brumbál, už uběhly měsíce. Selhal jsem. Nikdy jsem svého neúspěchu nelitoval víc než právě teď. Na Voldemortův běžný hněv jsem reagoval neadekvátně. Uvědomuji si svou touhu ho chránit. Předtím jsem plnil svou povinnost – k Jamesovi, k dávno mrtvému poutu mezi Potterovou rodinou a mou vlastní. Pocítím nevolnost, když si uvědomím, že můj smysl pro povinnost se posunul. Teď už nechráním Harryho Pottera. Chráním Harryho.

Říkám si, že takhle nemohu pokračovat. Ve svém vlastním zájmu a kvůli němu musím s tímhle šílenstvím skoncovat. Musím akceptovat, že přijde den, kdy už zůstane nehybný napořád. A neexistuje nic, jak bych to zatraceně mohl zastavit. Nesmím si dovolit, aby mi byl ještě bližší.

Ještě bližší.

Sakra.

Trochu zakňourá a já se proti tomu obrňuji, rozhodnutý si nedělat starosti. Když se začne třást, uvědomím si, že mám ruku stále položenou na jeho zádech. Zatnu čelist a ruku odtáhnu. Přetočím se na záda a vůbec se mi neuleví, když si povzdechne a jeho třes pomine. Nezajímá mě to. A jeho ruka se mi ocitne na hrudi, hlavu mi složí na rameno, jeho dech mě zlehka hladí na krku… nic z toho pro mě neznamená sebenepatrnější rozdíl. A už vůbec nejsem vděčný, že neleží pod peřinou.

Bohové, jsem k pláči.

Shodím ze sebe jeho ruku, odsunu se od něj tak daleko, jak jen to jde, a v duchu vznáším díky, že je ta postel docela velká. Zavřu oči a asi tak po hodině, kdy proklínám úplně každého, kdo má cokoliv společného s mou současnou situací, konečně usnu.

~~~~~~~

Ze spánku mě pozvolna vytáhne ranní slunce prosvítající zataženými závěsy. Povzdechnu si a otevřu oči, jen abych zahlédl zelené oči, jak se rychle zavřou. Kluk chvíli předstírá spánek, ale pusa se mu zkroutí v drobném úsměvu. Obezřetně otevře oči a pak se rozesměje.

„Brýráno.“

„Jak dlouho už na mě takhle zíráte?“

„Moc ne?“ odpoví s křehkým úsměvem. Dojdu k závěru, že nejspíš pravdivou odpověď vědět stejně nechci.

„Děkuju,“ zašeptá.

„Za co?“ šeptem mu odpovím a pak mě napadne, proč sakra šeptám.

„Že jste mě tu nechal spát.“

„No, nedal jste mi zrovna moc na vybranou, co vy na to? Řekněte mi, co se stalo.“

Odvrátí zrak a posune se. Když se jeho noha otře o mou, intenzivně mi to připomene, že jsme spolu vážně v posteli a že si v některém okamžiku zalezl pod přikrývku. Snažím se, aby můj nádech na uklidněnou nebyl moc zřetelný.

„Já nevím. Vážně. Nespal jsem, když to začalo bolet… Jenže…“

„Jenže?“

„Fajn, potom… se mi zdálo, eee… nevím, jestli to něco znamená, profesore… ale zdálo se mi, že Voldemort… bože, tohle je fakt ujetý…“

Ztratím trpělivost. „Pottere, prostě mi to řekněte. Je mi jedno, jak divné to je.“ Je mi naprosto jasné, že mou schopnost být kousavý značně redukuje skutečnost, že jsem v pyžamu a ležím s ním v posteli. Hodlám mu říct, že tuhle konverzaci ukončíme někde jinde, ale začne znovu mluvit.

„Fakticky si nemyslím…, že to bylo vidění, pane. Řekl bych, že nebylo. Zdálo se mi, že Voldemort se… ehm… políbil s mozkomorem.“ Zasměje se a mně se zastaví srdce. „Myslím, že je to dost divný, co? Především… fuj. A pak by taky ztratil duši, správně?“

„Ačkoliv si nemyslím, že to byla vize,“ začnu opatrně, ústa se mi přitom napnou znechucením, „pokud by Voldemort spojil síly s mozkomory…“ jsme všichni v prdeli. „Byla by to docela komplikace. Co se týče Voldemortovy duše…“ Najednou mám na Brumbála spoustu otázek. Potlačím zachvění i hromadu úvah. „Měli bychom vstávat, dřív než se ředitel rozhodne zaskočit na návštěvu. Velice nerad bych se dočkal toho, že největší žijící čaroděj podlehne nedůstojné smrti šokem.“

Přikývne, ale ani se nehne. Můj pohled je chycený v tom jeho a zadrhne se mi dech. Snažím se upamatovat na to, že jsem se rozhodl nenechat se jím ovlivnit. K vlastní smůle v tomhle nemám na vybranou.

„Profesore,“ zašeptá.

„Co?“ zaskřehotám skoro bázlivě.

„Uhm…“ zrudne a pevně zavře oči. „Můžete… Vstanete první? Já… prosím.“

„Proč? Och.“ Jasně. Až trochu moc rychle sjedu z postele a nadávám si za ruměnec, který se mi žene do tváří. Natáhnu na sebe župan a slyším, jak prchá z druhé části postele a opouští pokoj. Zas jednou cítím vděčnost, že mám pubertu za sebou.

~~~~~~~

Sestupuji po schodišti a přivítá mě vůně toustů. Nesu plnou náruč balíčků, které jsem byl pověřen mu doručit k narozeninám. Odložím je na stůl a sednu si. Už připravil čaj – jaký se z něj stal dobrý hospodáříček. Nad tou myšlenkou se ušklíbnu. Je zcela zřejmé, že hrozně potřebuji kofein.

„Co je všechno tohle?“ zeptá se, když přinese talíř s tousty.

„Předpokládám, že dárky od těch, kteří se rozhodli oslavit vaši pokračující existenci.“

Zazubí se a usadí se naproti mně, aby se chopil největšího balíku a vnikl do něj. „Nic jsem nečekal… když jsem pod zámkem.“

„Myslím, že s tím má něco společného pan ředitel.“

Přestane trhat papír a vzhlédne ke mně s nakrčeným obočím. „Kdy máte narozeniny vy?“

„Každý zatracený rok,“ odpovím. Zvedne oči v sloup. „4. ledna, když to musíte vědět. Jsou dávno pryč. A zásadně omráčím každého, kdo by trval na tom mi je připomínat.“

„Takže, když jsme ještě byli ve sklepení.“

„Hm. Ano. Všechno nejlepší, profesore. Jsem gay.“ Zaskočí mu hlt čaje a rozkašle se. „Musím přiznat, že to byl nečekaný dárek.“ Usrknu si čaje.

„Pořád ještě jste si ho nerozbalil,“ zabručí si pod vousy a teď je řada na mě, abych se zakuckal. Uchechtne se nad vlastní nápaditostí a pokračuje v trhání papíru. „To je od Rona,“ vysvětluje – jako kdyby mě to zajímalo – a vyloví ze změti balicího papíru červenou plechovou schránku. Když s ní zatřese, zachrastí. „Vypadá to jako… trezor… nebo tak něco. Potřebuju hůlku, abych to otevřel.“ Vzhlédne ke mně a pokrčí rameny. „Nejspíš budu muset počkat, až se vrátím zpátky.“¨

Odloží tu věc stranou a já se zaměstnám roztíráním džemu na toust. Vytáhne další a rozesměje se. „Tenhle musí být od Hermiony.“ Letmo vzhlédnu a spatřím zabalenou knihu. Odfrknu si a snažím se zdržet komentáře. Má narozeniny. Jeho kamarády mohu urážet jindy. S vlažným zájmem sleduji, jak roztrhne papír. Přečte si titul a zaúpí.

„Co je to?“

„Kniha.“

„To vidím.“ Pozvednu obočí. Usměje se a podá mi ji.

Přečtu si titul: Mezi muži: Vybraní homosexuální básníci dvacátého století. „Zajímavá volba,“ ušklíbnu se. „Poezii asi nečtete.“ Udělá obličej a zavrtí hlavou. „Mám to chápat tak, že jste to přátelům řekl?“

Přivře oči. „Já ne. To vy.“

Jasně. Moje zklamání důvěry. No, jsem hajzl.

Odložím tu knihu stranou a v duchu si poznamenám, abych si ji později prolistoval. Přesune se k dalšímu balíčku a já z ničeho nic potřebuji… být kdekoliv jinde. Omluvím se a rychle odejdu do koupelny. Jediná věc, kterou nesnáším víc než dostávat dárky, je snášet projevy vděčnosti, když někomu dárek dám. Dělá se mi z toho zle.

Rozhodnu se, že se osprchuji, abych tak zakryl svůj spěšný odchod. Pustím vodu a svléknu se, než vstoupím pod až skoro na opaření horký proud, který mi kůži napadne nezanedbatelnou silou. Slastně si povzdechnu. Jakmile uplyne dostatečná doba, abych měl jistotu, že se Potter přenese přes prvotní reakci na můj dárek – který je fakticky mnohem víc spíš gestem, zastavím vodu. Sotva vylezu ze sprchy, uslyším zaklepání na dveře. „Jen okamžik,“ řeknu a začnu se otírat. Zaklepe znovu, mnohem neodbytněji. Povzdechnu si a omotám si ručník kolem pasu. Zachytím svůj odraz v zrcadle a zírám na něj. Vypadám směšně. Jeden může jen sotva vypadat hrozivě, když je mokrý a skoro nahý. Otevřu dveře a vykloním hlavu.

„Co je?“

„Jen jsem chtěl… ech…“

„Je to váš plášť, Pottere. Nemáte důvod mi děkovat.“ Upustí plášť na zem a vedle něj odloží plechovku s letaxem, který jsem mu dal. Vzhlédne a mě zarazí naštvaný výraz v jeho obličeji.

„Nemám v úmyslu vám děkovat,“ opraví mě přísně, a pak sešpulí rty. „Jste parchant, víte to?“ Překvapí mě, když se kolem mě začne cpát do koupelny a já…

No, já jsem nahý! Sevřu osušku kolem sebe, jako kdyby na ní závisel můj život. Což je dost dobře možné. „Dovolíte?“ Podaří se mi přidusit vlastní zděšení. Sleduji, jak mi jeho oči putují po těle a ohromí mě jeho troufalost. Nepatrně zavrtí hlavou a podívá se jinam.

„Omlouvám se… Ne. Nedovolím.“ Naštěstí se otočí zády ke mně a já vrhnu toužebný pohled k županu, který visí na polici s ručníky před ním. „Vy…“ vyprskne, „bože! Četl jste vůbec můj dopis?“

„Pottere, můžeme tohle prodiskutovat za pět minut?“ AŽ NEBUDU NAHÝ!

„Ne. Čekal jsem půl hodiny a… no, a takhle jste tak trochu bezmocný… takže…“ Vrhne rychlý pohled přes rameno. Zkouším ho probodávat pohledem, ale moje hrůzu nahánějící přirozenost se pojí s úborem, a abych se dostal k županu, musel bych… Do hajzlu s tím. Pokusím se kolem něj protáhnout a on mě pevně popadne za paži a otočí čelem k sobě. Jsem uvězněný mezi ním a umyvadlem. Najednou mi dojde, že jsem prostě mohl opustit koupelnu a odejít do svého pokoje.  S lítostí se podívám směrem ke dveřím.

„Prostě poslouchejte.“

Zhluboka se nadechnu a pokusím se představit si sám sebe zcela oblečeného, jak se hrozivě tyčím nad třídou vystrašených prváků. Je to uklidňující představa.

„Já…“ začne s pohledem upřeným do mých očí. Vidím, jak se mu do tváří žene červeň. „Vy… vážně byste se měl ustrojit,“ pronese zadýchaně.

Výborný nápad. Nicméně zapomněl odejít a ani se nepohnul, abych mohl projít. Přemýšlím, že na to poukážu, ale zhypnotizuje mě jazyk, který se mihne mezi jeho rty, a pak zamrznu zděšením, když zasténá a přitiskne temeno hlavy k mé hrudi. K mojí nahé hrudi.

„Já… nemůžu.“ Jeho dech mi přeběhne po kůži. „Potřebuji vědět, co si myslíte. Protože mě zatraceně matete.“ Jeho slova napadají můj trup a posílají otřesy celým mým tělem. Zachvěji se. On pokračuje. „Sdělil jsem vám… jak se cítím a proč nemohu… bych neměl…“ Umlkne.

Odkašlu si a volnou ruku využiju na to, abych ho od sebe odtlačil. Snažím se nevšímat si vjemu pozoruhodně pevné hrudi proti své ruce. „Pottere, ve svém dopise jsem vám vysvětlil, že pokud potřebujete přijít do mých komnat, je vám ta možnost přístupná. Není vaší povinností se vracet. Prostě jsem vám tu možnost jen nabídl. Rád ji vezmu zpět, pokud to tak chcete.“ Najednou si přeji, abych naslouchal svému svědomí a nikdy mu ji nedal. Snažím se rozpomenout, jak jsem si to gesto omlouval. Můj mozek je nicméně rozhodnutý zůstat v přítomnosti.

„Chcete mě tam?“ Zakloní hlavu, aby se mi znovu podíval do očí. Přinutím se jeho pohled vydržet.

„Pokud tam chcete být, jste vítán.“ Každý zbývající kousíček síly použiji na to, abych udržel hlas klidný a bez emocí. Ještě jednou se pokusím kolem něj proklouznout a on mě mírně zastaví rukou a přistoupí blíž.

„Odpovězte,“ vydechne a přitiskne mi ruce k hrudníku.

„Pottere, nechte mě projít.“ Hlas mám plný zoufalého zděšení, ale to také jsem, no, zoufale vyděšený. Chci své oblečení. Chci svou nevraživost. Zatraceně.

Jeho ruce mi sjedou po ramenou, jedna se mi začne pohybovat po kůži směrem k zátylku a uchopí ho do dlaně. Odvrátím hlavu a zpevním držení ručníku, který nyní ohrožuje dodávku krve do spodní poloviny mého těla. Což by nepochybně mohla být dobrá věc.

Vnímám, jak se mi jeho rty otřou o krk a každé nervové zakončení v těle se mi rozkřičí vzrušením.  Dech mi sevřeným hrdlem unikne v tichém zasténání.

„Pottere –“ zaskřehotám.

„Harry.“ To slovo mě pohladí po čelisti a já spolknu žalostné zakňourání.

„Prosím.“ Uchýlím se k žebrání v naději, že když to udělám, tak se nade mnou slituje.

„Chcete mě tam?“ zeptá se znovu a podle tónu, jak to řekl, by jeho otázka zrovna tak mohla znít „vyspíte se se mnou?“ Pod mým ručníkem došlo k bolestně očividné reakci. Jeho ruka se mi přiblíží k obličeji a obrátí ho k svému, a já se mu hloupě podívám do očí. Ryzí bezuzdný hlad, který uvidím, mě na okamžik omráčí. V očekávání si olízne rty a ve mně se zadrhne dech.

„Harry… já… my…“

Vytáhne se na špičky a přitiskne rty k těm mým, zoufale si drží mou tvář u své, jako bych měl sílu ho od sebe odstrčit. Vnímám, jak se mu rozevřou ústa, nesmělý jazyk se otře o mé rty, a ty se mi od sebe zrádně oddělí. Zasténá mi do úst a omotá mi ruce kolem ramen.

Zastavím to, říkám si. Jen jeden polibek… jedna vytříbeně lahodná, zakázaná ochutnávka a zarazím to. Budu litovat. Přiměju ho to pochopit. Přinutím to pochopit sebe.

Přestoupím jazykem hranici jeho rtů a dotknu se zlehka toho jeho. Pod tím kontaktem ze sebe vypustím dech, o němž jsem si nebyl vědom, že ho tajím. Moje odhodlání mě opouští s ním. Sklouznu kolem něj rukama a přitáhnu si ho blíž. Přes jeho džíny ucítím, jak je tvrdý, a moje mysl uhasí jakýkoliv zbytek vědomého protestu, který bych snad mohl mít. Slabounce mi zanaříká do úst a vyrazí boky proti mojí jen chatrně zakryté erekci. Rty se hladově pohybuje proti mým – saje a kouše a líže a och… matně si uvědomím, že jediné, co drží ručník na svém místě, je jeho tělo, a pokud se bude… och, bohové… takhle pohybovat…

Rychle ho odstrčím a pohybem ruky zachráním ručník. Zírá na mě, oči mu divoce planou, ústa má rudá a opuchlá a mokrá… sakra.

„Och… páni.“ Lapá po dechu. Jak se ke mně pomstychtivě vrací pocit hanby, sevře se mi žaludek. Protlačím se kolem něj a natáhnu se pro župan. On se za mnou pohne, jeho ruce se ovinou kolem mě a usadí se mi na hrudi. Políbí mě na zátylek a zašeptá: „Vím, co se chystáš udělat… a tentokrát ti to nemíním dovolit.“

Kapitola 8IYAPmenu1Kapitola 10

Reklamy

Posted on 30.6.2017, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , , , . Bookmark the permalink. komentářů 10.

  1. Och. No do prdele. Co ten konec jako? Jak mám teď normálně fungovat? Sakra… Ne, nevím, proč jsem si tu kapitolu přečetla, když jsem žádnou jinou ještě nečetla ale teď mám chuť to napravit a dát si to celé. Vím, že mě to bude bolet a vlastně mě ta ich forma hrozně rozčiluje, ale stejně si nemůžu pomoct. Výborný překlad, děkuji. A počítej, že se ti pak přijedu vybrecet na rameno. 😀

    • Vítej v klubu 😀 Jsem ráda, žes nakonec neodolala a nechala se zlákat. Je fakt, že tě ve tvém vzdorování dohnala na emoce a události docela napěchovaná kapitola. Příští si určitě nenech ujít.
      A vyplakat se mi na rameni klidně přijeď. My už jsme i s Hanetkou předběžně domluvené, že spolu finále povídky zapijem na žal a tak. 😉

  2. Pan Snape to má hodně těžké. Udržuje si morální kodex, ale vnitřně s ním nesouhlasí. Rád by podlehl kouzlu svého spolužáka zrcadlícímu se v jeho synu. Zná fakta, která mu blahosklonně předestřel ředitel, ale nechce Harryho informovat, že ho ředitel chová jako sele na porážku – tzv.“pro větší dobro.“ Jak směšně to nyní zní. Proč to třeba věčný rebel ( kdokoliv) nechce změnit? Proč?
    Velice děkuji za překlad tak dlouhé kapitoly. Pěkná práce.

    • Snape s morálním kodexem v profesionálně i lidsky velice souhlasí – už jen to, jak mu dává vlastní svědomí zabrat. na to ukazuje. Ovšem Harry je Harry – umanutý, neodbytný a Jamesovu podobu nezapře. A Severus byl do Jamese jako chlapec pravděpodobně víc než jen zakoukaný.
      A co se nevítaných informací od Brumbála týče, nejspíš tu víc než kdy a kde jindy platí, že lepší je kolikrát nevědět. Usínalo by se mu daleko lépe a spokojeně by si mohl hýčkat svou zatrpklost a zášť. S vědomím věcí příštích už mu to tak dobře nejde. Co si budeme nalhávat, teď už mu to vůbec nejde a věci už pro něj nikdy nebudou stejné. 🙂

  3. To bylo hoooodně dobré… Moc se mi tenhle díl líbí, Harry si tak strašně přeje, Severus se tak strašně brání ačkoliv ví, že se prostě neubrání… Jsem moc zvědavá jak to v dalším díle bude pokračovat, zda se Severus ubrání nebo mu konečně podlehne.. 😉

    • Ano, Harry je tu při své nevinnosti až překvapivě rozhodný a neodbytný. Což má pro Severuse až zhoubnou přitažlivost – skoro jak černá magie 😉
      Tvé zvědavosti bude učiněno zadost hned v následující kapitole, tak se těším na tvou další reakci. 🙂

  4. Severus v tom plave víc a víc 😀 Já vím, že je to vlastně spíš k pláči a celou dobu se děsím závěru, ale stejně jsem se u téhle kapitoly musela culit, jak se Severusovi hroutí plány před očima. Díky 🙂

    • Severus se zde předvádí jako mistr troskotajících předsevzetí. Je to až dojemné, jak se vždy zatvrdí, rozhodnutý, že teď už situaci ustojí – Harry kývne a veškerá jeho předsevzetí a vůle se bortí jak domeček z karet.
      Konec je ještě daleko před námi, užívej si přítomnost – stejně jako Harry a Severus v následující kapitole ❤

  5. Nádhera! A věřím, že v příštím díle bude ta nádhera ještě nádhernější! 🙂

    „Přiměju ho to pochopit. Přinutím to pochopit sebe.“… Severus je prostě k zulíbání. A moc se mi líbí, že v závěru téhle části už Harry nabývá pomalu ale jistě rysů dospělého muže, který ví, co chce, a taky si za tím jde. Přiznávám, že to vítám.

    A musím (prostě MUSÍM!) vypíchnout : //„Ačkoliv si nemyslím, že to byla vize,“ začnu opatrně, ústa se mi přitom napnou znechucením, „pokud by Voldemort spojil síly s mozkomory…“ jsme všichni v prdeli. „Byla by to docela komplikace. // Tohle si jasně pamatuju z originálu – už tehdy jsem se rozesmála nahlas, ale od tebe to má vážně daleko větší grády!

    Přesně tohle jsem potřebovala, děkuju moc za překlad, dnes to vážně hodně pomohlo 🙂

    • Harry je natolik rozhodnutý a natolik nebelvír říznutý zmijozelem (nebo zmijozel říznutý nebelvírem?), že proti němu Severus nemá šánci. 😀
      Už Tě čeká nášup, tak hurá na něj. 😉
      Děkuji za zpětnou vazbu.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: