Kapitola deset: Podlehnutí

V předešlé kapitole jsme Severuse opustili v poměrně vypjatém okamžiku. Harry dokáže být pěkně neodbytný, když si něco umane. A Severus si to pak většinou vyžere. I když v tomhle případě, nevěřím, že by si doopravdy stěžoval.

Doporučují číst v soukromí.

 

Dnes velmi důrazné doporučení: 15+

Mé díky opět patří Hanetce, která i nad touto kapitolou držela své bedlivé oko. 🙂

A děkuji za Vaše komentáře u předchozí kapitoly, dávají mi chuť k další práci. A taky je fajn vědět, že si povídka udržela své skalní příznivce a čtenáře i přes delší odmlku od posledního publikování.

A teď už – přeji příjemné čtení.

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola deset: Podlehnutí

„Nemůžeme… nemůžu… tohle je špatné,“ říkám mu. Říkám to sobě. Ani jeden z nás o tom není tak úplně přesvědčený.

Jeho ruce se mi pohybují po těle a hříšně měkkými a znepokojivě mladými ústy pokračuje v útocích na můj zátylek a ramena. Tvrdě si skousnu ret ve snaze udržet si povědomí o realitě – nenechat se úplně rozptýlit jeho dechem. Jsem silnější než tohle, přesvědčuji se a ukročím dopředu. Neúprosně mě následuje.

„Není to špatné,“ šeptá a přejede mi prsty po bradavce. Spratek. Nějaká moje dávná stránka pod jeho dotykem znovu procitá ze spánku. Najednou si vzpomenu, že jsem býval docela obratný milenec. Zrovna teď ovšem není ten nejlepší čas si to připomínat. Zachytím jeho ruce svými.

„Jsem dost starý –“

„Ale nejsi… můj otec,“ řekne pevně a přejede mi po těle levou rukou, aby nahradil znehybnělou pravačku. „Navíc na tom nezáleží. Chci to… tebe.“ Jeho slova se mi rozpouštějí do kůže a zadrhne se ve mně dech. Ruku, kterou jsem mu neuvěznil, mi přitiskne na břicho a prsty vklouzne přímo pod osušku. Vytrhnu se mu a obrátím se k němu čelem.

„Jste můj –“

„Student, já vím.“ Zatnu zuby a mlčky ho proklínám za to, jak předvídá mé námitky. Jistěže je na vině skutečnost, že jsme tuhle konverzaci vedli už dříve. Zatratím ho za to, že se připravil. A on pokračuje dál: „Ale jen ve třídě. Mimo učebnu… no, tuhle hranici jsme překročili už dávno, vzpomínáš?“

Odfrknu si. Má pravdu. Ale nemělo by to tak být.  „Kdyby bylo všechno, tak jak má, Pottere –“

„Harry.“

Se zatnutými zuby dokončím svou myšlenku. „Jsem stále váš profesor. Stále je mi zapovězeno se vás dotknout. A ještě stále mohu ztratit práci.“

„Eee…“ usměje se a mně se zadrhne dech. „Kdyby na ten polibek někdo přišel, myslím, že bys o práci už přišel. Ale nikdo se to nedozvěděl. Nikdo se nedozvěděl… vůbec nic.“ Vykročí dopředu a já couvnu do rohu – mentálně i fyzicky. Jsem v pasti.

„Jsi děcko.“

Zarazí se a po tváři mu přelétne zraněný výraz. Stejně rychle zase zmizí. „Je mi šestnáct. Což znamená, že podle zákona jsem starý dost.“ Stoupne si přede mě a položí mi ruce na boky. „Jsem dost starý na to, abych se rozhodl, co chci. Nezneužíváš mě. To já – já nadbíhám tobě.“ Zatváří se nejistě, a pak, jako kdyby si chtěl dokázat, že má pravdu, si jediným prudkým pohybem stáhne tričko. V protestu otevřu ústa, ale slova mi uvíznou kdesi v krku, když spatřím, jak se jeho ruce pohnou, aby rozepnuly opasek.  Odtrhnu zrak od jeho břicha. Rozhodnu se, že bude lepší nenechat se nachytat. Příliš velké kalhoty, do kterých je navlečený, mu sjedou z boků, ačkoliv zůstaly stále zapnuté, a cítím, jak mi dopadly přes nárty. Ukročí z nich a odkopne je.

„Tak. Teď jsme na tom stejně. Tak nějak.“ Jeho oči padnou na můj ručník a zašklebí se.

Opřu se o stěnu v rohu a znemožním svým očím, aby se mu potulovaly po těle. Nepodívám se. Nemohu si to dovolit. „Musíš přestat,“ řeknu, ale nejsem si jistý, komu z nás dvou.

Přejede mi rukama po bocích a já strnu; prudce otevřu oči. „ Přestanu,“ odvětí, „pokud řekneš, že tohle nechceš. To je jediné, na čem záleží – co chceš. Nezajímá mě, co bychom měli nebo neměli.“ Uchopí mou ruku, přitiskne si ji k hrudníku a drží ji tam. Cítím, jak mu prudce buší srdce. „Přemýšlel jsem o všech důvodech, proč bych tě neměl chtít. Ale vždycky jsem dospěl ke stejnému závěru. Že chci. Tebe.“

Zhluboka se nadechne a propustí mou ruku, která se zapomene odtáhnout, a dokonce sama od sebe začne pomalu klouzat dolů po jeho trupu, přes břicho, až konečně klesne těsně k pupku. Pevně zavřu oči, pro budoucí potřebu nepřítomně vstřebávám vjemy, které ke mně přicházejí přes konečky prstů. Přistoupí blíž, zlehounka otře rty o mé. Odtáhne se a já otevřu oči.

„Harry –“ Napadne mě, a nikoliv bez známky zděšení, že to slovo ze mě vypadlo až moc snadno. Zazubí se a do mě udeří vtíravý pocit déjà-vu.

„Miluju tě, Severusi.“

Sakra.

Žaludek se mi zhoupne, načež mu nemilosrdně slíbám své jméno ze rtů, zatímco se poslední zbytky jedné velice zřetelné hranice, která jeho a mě dělila, rozplynou do nicoty. Tiskne se ke mně a jeho hladká teplá kůže dokonale splývá s tou mou. Dojde mi dech a pociťuji závrať. Jsem jako opilý, na jeden kratičký okamžik nemám daleko k šílenství. Harry zalapá po dechu a pak zasténá do mých rtů: „Prosím… chci tě.“ S drtivou silou přitiskne ústa k mým a rukama mi z boků začne stahovat ručník.

„Ne,“ vyheknu. Bravo! Výborně! „Tady ne.“ Napadne mě, že jsem se měl zarazit u ‚ne‘. Podívá se na mě, jako by se snažil odhadnout, zda změním nebo nezměním názor, pokud dostanu čas, který nám zabere dostat se do ložnice.  Co se mě týče, doufám, že ano.

Couvne a já si posbírám oblečení a protlačím se kolem něj, aniž bych čekal, až mě bude následovat. Nicméně si uvědomuji, že za mnou nejde. Divím se tomu, ale přinutím se pokračovat v chůzi. Pokud se mi povede dostat se do svého pokoje, zamknout dveře a zatarasit je dřív, než dorazí, možná mám pořád ještě šanci zachránit to, co zbylo z mých zásad.

V duchu si připomenu, že magie je zakázaná a kouzla by se dala až příliš snadno odhalit.

Co si však zapomenu připomenout, že ten kluk – Harry… zatraceně! Potter – je taky zakázaný.

~~~~~~~

Dorazím do svého pokoje a prokleju mudly za to, že dveře ložnice nevybavili zámkem.

Usadím se na pelest postele a snažím se probrat tím zmatkem, který v sobě mám. Políbil jsem Harryho Pottera… dvakrát. Jak to, sakra, že ve mně to pomyšlení ani zdaleka nevzbuzuje znechucení a stud? Začínám si říkat, kam se ztratil, ale pokud snad existuje šance, že si to rozmyslel, tím lépe.  Aspoň nebudu muset nic dělat.

Uslyším na schodech jeho kroky, srdce se mi rozbuší v uších a v jeho rytmu se přidá hlas skandující: „Miluju tě, Severusi.“ Ty dvě části onoho výroku k sobě nějak nepasují. Poslední, od koho jsem tohle prohlášení slyšel ve vztahu ke své osobě, byla moje matka, když ležela na smrtelné posteli. Tehdy to pokračovalo: „… ale stydím se, že jsi můj syn.“

Ach, to pomyšlení teď je příjemné. Potěšilo by ji, kdyby věděla, že Potterové a Snapeové spolu už zase vycházejí.

Potter projde dveřmi a s nesmělým úsměvem se na mě podívá. Upustí své oblečení na podlahu a všimnu si, že si s sebou nese malou lahvičku. A pokud to je to, co si myslím, nejsem si jistý, jestli zatleskat jeho prozíravosti, nebo ho proklít za to, že mi vzal eventuální skvělou záminku, proč by k ničemu nemuselo dojít. Přistoupí a klekne si přede mnou, lahvičku odloží na zem. Upřeně na ni zírám. Na štítku se vyjímá slovo ‚vazelína‘. Letmo mi proběhne hlavou, jak ho napadlo, že by ji mohl potřebovat.

„Nezměnil jsi názor.“ Skoro šeptá a já nejsem s to rozpoznat, jestli to je otázka nebo konstatování. Sjedu očima z lahvičky k němu – je skoro nahý a klečí přede mnou.

Zatraceně. Sny se vážně stávají skutečností.

„Myslím, že jsem přišel o rozum.“

Zazubí se. „Fajn… protože moc přemýšlíš.“ Natáhne se a přejede mi prsty po tváři. „Vím, že je to pro tebe divný. Pro mě je to taky divný. Ale když se přestanu starat o to, co na to snad řeknou jiní, a přemýšlím jen o tobě… tak to divný být přestává. Prostě cítím, že je to správný. Dává to smysl?“

„Dává to perfektní smysl. Jakmile ignorujeme předpokládané následky, jediné, na čem záleží, jsou naše přání.“

„Přesně.“

Zdá se, že můj postoj nebyl zaznamenán. Zkusím jiný přístup. „Napadlo tě zamyslet se nad tím, co bude následovat potom?“ Z jeho výrazu je mi jasné, že nad tím neuvažoval. „Myslel jsem si, že ne. Pokud nezvážíme důsledky toho, co děláme, dostaví se lítost.“

Očima mu prokmitne rozhořčení. „Vím, co je lítost. A vina. Ale taky vím, že nemůžeme říct, co se stane. Zítra možná zemřeš. Nebo třeba já. A pak bude moc pozdě.“

Odfrknu si. „Sesbírejte poupata, dokud kvetou.“1

„Cože?“

„To je báseň. ‚Pannám a panicům k využití času‘.“ Na rty se mi vetře úšklebek.

Týž květ, co dnes se usměje, již zítra odkvete ti.

Báseň náhle získává zcela nový rozměr. Proklínám ho, že přišel s myšlenkou, kterou odmítám rozebírat. A se zatraceným klišé, které se v ní skrývá. Carpe diem. Pokud bychom měli zítra zemřít, bylo by mi líto, že jsem si ho teď nevzal? Moje úvahy nad situací přetne jeho pobavené odfrknutí.

„Tak se mi zdá, že panic není jediný, kdo potřebuje ujištění. Jsem celý tvůj a neexistuje pro mě nikdo jiný než ty.“

No skvělé. To jsem vždycky chtěl: můj vlastní Potter.

Tu myšlenku smetu hned, jak si uvědomím, že nevyznívá ani zdaleka tak sarkasticky, jak by měla.

Klouže mi rukama po bocích a bohudík se zastaví na hranici tvořené ručníkem. Zalapám po dechu a řeknu: „Pokud s tím mám souhlasit, chci si být jistý, že přesně víš, co děláš.“

Znovu zčervená a já cítím, jak se mnou prožene vlna podráždění. Doba na ostych již zcela zřejmě minula.

„No… strávil jsem spoustu času v knihovně… ale nikdy jsem… chci říct…“

„Pokud o tom nedokážete mluvit, Pottere, nemáte právo to udělat,“ štěknu netrpělivě.

Rozzlobeně našpulí rty a pak odsekne. „Harry. A myslím, že mám celkem dobrou představu, jak to chodí.“

„Jsem velmi rád, že to slyším. Ale co jsem tím myslel, je, že chci, aby sis plně uvědomil, že to, co mi tu tak velkoryse nabízíš, už nikdy nedostaneš zpátky, jakmile se toho jednou vzdáš. Ať už si to připustíš nebo ne, existují jisté důsledky, které přímo žadoní o zvážení.“

„Já vím. Strávil jsem celý minulý rok tím, že jsem o tom přemýšlel… o tobě…“ Nakloní se, aby mě políbil na krku, než dodá, „… a o mně. O nás.“ Jeho palec se mi vplíží pod ručník a otře se mi o vnitřní stranu stehna. „Vím, že chci tebe… pokud chceš ty mě.“ Vstane a položí mi ruce na ramena. V úrovni očí mám teď jeho pupek a jediné, nač se dokážu soustředit, je ona tmavá stezka. „Chceš mě?“ zeptá se.

Jeho otázka kolem mě jen propluje. Ani mě nenapadne na ni odpovídat. Roky jsem zvládal činit přítrž veškerým slabostem, které mě pokoušely.  Jenže tahle konkrétní slabost – ta nádherná tmavá linka chloupků klesající přes to skvostně pevné, štíhlé, snědé břicho – je mimořádně obtížné něco takového překonat. Zvlášť, když je přímo před mýma očima. Hlavou mi proletí jeden citát.

A neuveď nás v pokušení, poprosím v duchu snažně.

„Pokud to nedokážeš vyslovit, Severusi, nemáš právo to udělat.“ V jeho hlase slyším smích, ale nejsem schopen vzhlédnout, abych si to ověřil. Nezmohu se na nic jiného, než slintat blahem a tupě zírat.

„Máš pravdu. Nemám právo to udělat,“ pronesu pevně a zvednu ruce k jeho bokům, abych ho od sebe odstrčil. Jenže to odstrčení se někde obrátí a najednou tisknu rty k jeho břichu. Stisk na mých ramenou zesílí a zatají dech, pak z něj unikne v bezeslovném výkřiku. Líbám hladkou kůži kolem jeho pupku. Odvážím se k průzkumu jazykem a moje svědomí se vzmůže k poslednímu protestu – cosi o tom, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Můj jazyk rozhodně souhlasí a moje svědomí zmlkne, ale ještě předtím mi slíbí, že se vrátí později.

Mladík se mi třese v rukou a jeho erekce sebou cuká proti spodní straně mojí brady. Najednou si vzpomenu, jak moc se mi kdysi líbil sex: to umění i samotný akt. Tanec podnětů a reakcí vířících v nekonečném kruhu. Naplňuje mě silná touha spíše provokovat, než se vztekat a ponižovat – chci ho přimět, aby se svíjel a prosil. Žaludek se mi svírá očekáváním. Rozhodnu se do toho pokušení skočit po hlavě. Stejně jsem se nikdy moc nestaral o to, aby mě někdo vedl.

Pokud už mám být zatracen, jak ti Weasleyovic spratci výstižně řekli, postarám se, aby to stálo za to.

Skousnu jemnou kůži na rozmezí mezi pupkem a začátkem pěšiny z chloupků a slyším, jak se zajíkne. Na okamžik strnu a napadne mě, jestli jsem ho nevyděsil. Starých zvyků se člověk těžko zbavuje. Moje obavy se rozplynou, jakmile souhlasně zasténá. Prolíbávám se podél toho, co by se dalo označit za stezku do pekel, a vklouznu jazykem pod elastický pás jeho boxerek. Zalapá po dechu a vydechne mé jméno. Jméno, které na jeho rtech nemá co dělat. Jméno, které se stává mnohem důležitějším, když sklouzne z jeho rtů. Zachvěju se a snažím se znovu popadnout dech.

Ucouvne a mě na okamžik přepadne strach, ačkoliv si nejsem jistý proč. Zahákne palce za pas svých boxerek a škubnutím je stáhne dolů. Jakmile zběžně zahlédnu jeho erekci, zaútočí na mě vlna nervózního vzrušení s podtónem úlevy.

Už to není žádný kluk. Vypustím zadržovaný dech.

Vstanu a dovolím, aby se mi ručník svezl z boků. Sleduji, jak mi očima přejíždí po těle, a když vidím, jak znovu rudne, trochu mě to naštve. Připomíná mi to jeho nevinnost. V neposkvrněnosti si zrovna nelibuji.

„Jsi nádherný,“ zašeptá.

Tiše prokleji ruměnec, který se mi rozlévá po hrudi. „Lehni si.“

Poslušně to udělá, jeho pohyb sleduji plný úžasu. Už jsem zapomněl, jak mohou být zadky famfrpálových hráčů nádherně tvarované. Odloží brýle a pak si vleze do středu postele. Když se natáhne, uvědomím si, že v okamžiku, kdy se k němu připojím, bude jediný, kdo bude mít sílu mě zarazit. A nějak pochybuji, že k tomu dojde.

Zvedne ruku a zve mě k sobě. Kapituluji na svůj pád.

~~~~~~~

Lehnu si vedle něj a vychutnávám pocit jeho kůže vedle té mojí. Penisem ho dloubu do boku a zatínám zuby a zhluboka dýchám, abych nad sebou udržel kontrolu. Vtáhne mě do dalšího polibku. Ústy přikryji ta jeho a poddám se touze ho pohltit. Dychtivě mi vychází vstříc, oplácí mi útoky zuby, rty i jazykem. Rukou přejíždím po celé délce jeho boku a kyčle a pak se chytnu jeho pánve. Další znovunalezená slabost. S těžkým oddechováním se od něj odhrnu a pohlédnu na něj.

Má otevřené oči a najednou v nich zahlédnu záblesk strachu. Chvěje se mi v rukou.

„V pořádku?“

Usměje se a přikývne. „Jsem trochu nervózní,“ přizná.

„Mohu přestat. Kdykoliv.“

„Prdlajs můžeš!“ vychrlí a pak se na mě podívá s předstíranou přísností. „Jestli teď přestaneš, budu nucen na tebe použít kletbu Imperius.“ Zazubí se.

Zaženu zlověstně vzrušující vzpomínku a v duchu zatratím Voldemorta, že z téhle konkrétní kletby vytvořil jednu z Neodpustitelných. Zcela určitě měla i mnohem příjemnější využití.

„Tak? A řekni mi, copak bys mě přinutil udělat, kdybys mě měl pod kontrolou?“ Zabořím mu nos do krku a zlehka ho kousnu.

„Och… to je dobrý začátek,“ vydechne. Hladím ho rukou po těle, dokud nenahmatám bradavku. Silně ji stisknu, až se zajíkne. Se slabým zasténáním se uvolní, když ji pustím.

„Copak mi chceš udělat, Harry?“ zašeptám mu do ucha.

Při tom doteku zafňuká a řekne: „Jen nepřestávej. A pořád mi říkej jménem.“ Zasměje se.

„S čím nemám přestávat?“ dobírám si ho s úsměvem a přejedu jazykem po bledé kůži na jeho hrdle.

„Nepřestávej… s ničím,“ odpoví. Vklouzne rukama pode mě a pobídne mě, abych ho zalehl. Roztáhne nohy, aby mi vyšel vstříc, a já ztrácím dech, když po sobě naše klíny sklouznou. Posunu se níž, abych si udržel alespoň nějakou kontrolu. Vyrazí boky proti mému břichu a pevně zavře oči.

Začnu se mu prolíbávat dolů po hrudníku a on mě víská ve vlasech. Vzhlédnu a zjistím, že se na mě dívá, oči ztmavlé touhou. Přejíždím mu jazykem po bradavce, až otevře ústa. Potrápím ten růžový terčík za pomocí zubů a pak ho mezi nimi stisknu. Zazmítá se pode mnou, tak mu rukou přidržím boky a palcem mu přejíždím po pánvi.

„Och, sakra,“ vydechne. Pokračuji ve zkoumání jeho hrudníku a břicha, zatímco odháním onen slabý hlásek, který na mě právě znovu vyskočil v hlavě, aby mě upozornil, co zrovna dělám a s kým. Ne, že bych něco takového připomínat potřeboval.

Spokojeně si uvědomím, že nejlépe reaguje na mé agresivnější pozornosti. Nejspíš jsem to mohl předpokládat. Koneckonců jsem ho přitahoval, navzdory nespravedlnostem, kterým jsem ho celé roky vystavoval. Vzpomínám si, jak jsem ho jednou nazval masochistou, ale to mě nenapadlo, že bych mohl mít pravdu. Začnu uvažovat nad tím, kam až jeho potěšení z bolesti sahá. Pak si připomenu, že je panic a určitý stupeň péče je tedy na místě. Nejsem z toho nijak zklamaný.

Docestuji až k jeho pupku a dopřeju si okamžik, abych ocenil jeho krásu. Obkroužím ho prsty a pak pokračuji po stezce dolů. Ústy je nadšeně následuji a napínám uši, abych se zaposlouchal do jeho sténání a nesmyslného šepotu, kterým se dožaduje, abych zašel dál.

Vím, co chce. Ale pochopitelně ho chci přimět, aby to vyslovil.

Pokračuji k jeho podbřišku, úmyslně ani nepatrně nezavadím o jeho erekci. Rukama ho přidržím za boky a tlačím je k posteli. Zašeptá: „Bože, prosím.“

„O co prosíš?“ zeptám se, záměrně svůj dech soustředím k jedinému místu, na němž nejvíce touží po doteku. Zasténá a já jazykem přejedu vedle jeho čekajícího penisu. Jeho šepot uspokojuje moji touhu slyšet, jak to říká. Mohu předstírat, že od něj prostě požaduji, aby vyjádřil svůj souhlas, ale pravdou je, že se mi líbí ho mučit.

Přesunu se zpět, abych podráždil stezku z chloupků, a dovolím si jazykem jen letmo zavadit o žalud jeho penisu. Unikne mu překvapené vyjeknutí a pak se vzepře proti mým rukám, přidržujícím ho za boky. Frustrovaně zasténá.

„Ty se mě pokoušíš zabít, že jo?“

„Nesmysl. Jediné, co musíš, je říct mi, co chceš, Harry.“ Vzhlédnu a vidím, jak prudce otevře oči jiskřící vášní a zoufalstvím; líce mu hoří směsí frustrace a rozpaků. Zachytím jeho pohled a zakroužím jazykem přímo nad místem, kde ho chce.

„Chci… tvou pusu… bože, prosím,“ zašeptá.

„Kde chceš mou pusu?“ zeptám se vyzývavě a pak mě překvapí, když se rukou pohne k vlastnímu penisu. Moje vlastní vzrušení exponenciálně vzroste, když vidím, jak sám sebe obemkne prsty. Napadne mě, že bych ho moc rád pozoroval, jak sám sebe přivede k vrcholu. Ale… ne, tak krutý nejsem. Zatím.

„Tady…“ zašeptá.

Slituji se nad ním. „Dívej se na mě,“ řeknu tiše. Poslušně otevře oči. Mimochodem mě napadne zamyslet se nad tím, jak dobře asi vidí bez brýlí, a pak pomalu sklouznu jazykem po celé jeho délce. Zaboří ruce do pokrývky a tělo se mu roztřese úlevou. Obemknu ho prsty a přesunu váhu, abych si uvolnil druhou ruku, kterou pak přesunu k jeho varlatům. Vykřikne, a když mu vezmu do úst žalud, z jeho očí se ztratí soustředěnost.

Je pozoruhodné, jak rychle se mi to všechno vrací.

Je to jako létat na koštěti…

Pojmu jeho délku a cítím, jak se mu varlata stáhnou a napnou. Tohle nezabere moc času. Ani bych to neočekával, vzhledem k tomu, že je mu šestnáct a je panic. Vyjedu ústy vzhůru a zakroužím jazykem kolem žaludu, pak ho znovu pohltím. Dech se mu zrychluje a jeho ruce mi vylétnou k hlavě. Sleduji, jak otvírá ústa v němém výkřiku a začnu silně sát. Tentokrát vykřikne nahlas a vystříkne mi rovnou do krku. Polknu a čekám, až jeho kňourání ztichne, než se zas přemístím k němu.

Přitáhne si mě k polibku, sáním a olizováním mi dychtivě čistí ústa. Jeho nadšení mě těší a přiznávám, že i překvapuje. Odstrčí mě a zašeptá: „Děkuji.“ Zasměji se a on se na mě upřeně zadívá. „Jsi dokonalý,“ zavzdychá a pak se zaboří do polštáře.

Odpovím mu zabručením a odvalím se stranou. Plazí se skrze mě lítost, ale odeženu ji se slibem, že jí později věnuji svou plnou pozornost. Znovu mě překvapí, když se převalí na mě.

„Co bys chtěl?

„Nevím. Co chceš ty?“ S úšklebkem se zazubí a mně uklouzne úsměv dřív, než ho stihnu skrýt.

„Harry –“

„Řekni to znova.“

Uculím se. „Harry.“

Dramaticky si povzdechne a natáhne se ke mně, aby mě políbil. Zalapám po dechu, když se jeho tělo otře o moje. Chvíli se na mě dívá, pak se mu rošťácky zaleskne v očích. Záměrně se o mě znovu otře a já si skousnu ret. Skloní tvář k mému krku a rozkolébá boky proti mým. Zuby mi zlehka oždibuje kůži a pak mě silně kousne. Zadrhne se mi dech a přidržím ho, abych ho zastavil.

Překvapeně se na mě podívá. „Ubližuju ti?“

Jako kdyby mohl. „Ne.“

„Tak co se děje?“

Neodpovím. Zadívám se na něj a zdá se, že to stačí.

„Och,“ řekne, ústa se mu nejprve zkroutí porozuměním, které následně přejde do dravého úšklebku. Skloní se, aby mi zašeptal do ucha: „Takže bychom možná mohli mít ten náš sex kompletní?“ Jeho dech i slova mi projedou celou délkou páteře a vyšlou šok elektrizujícího potěšení do bolestivě tvrdé erekce.

Nejprve dostanu své dýchání pod kontrolu, než se zeptám: „To je to, co chceš?“ Snažím se, aby mi v hlase nezazněla naděje. Už jsem sám sebe nenapravitelně zatratil. Pokud už jsem klesl tak hluboko, velice rád bych věděl, jaké bude dopadnout na dno. Dovedu si představit, že to bude hříšně horké a těsné. Tenhle směr uvažování rychle opustím. Pořád existuje možnost, že změní názor.

„Je to to, co chceš?“ vrátí mi mou otázku a podívá se na mě.

„Nechci udělat nic, co by ti bylo nepříjemné.“ Hezká diplomatická odpověď.

„Jo, jako třeba mě donutit prosit, abys mě vykouřil?“ zasměje se a pak mě líbá podél čelisti. Snažím se potlačit šelmovský úšklebek, který mi cuká koutky úst.

„Nenutil jsem tě, abys prosil. Učinil jsi tak z vlastní vůle.“ A já si samozřejmě užíval to slyšet. Na tom být opakovaně nazýván bohem je něco, co ve mně vzbuzuje dominantní sklony.

Za mé postřehy mě potrestá kousancem do ramene, až vyheknu. „Ty seš vážně podlý mizera,“ zašeptá a pak začne okusováním ústy cestovat po mém trupu. Kdybych zrovna nebyl zaneprázdněný zamilováváním se do jeho pusy, snad bych si dokázal zachovat tolik rozvahy, aby mě ohromilo, jak dobře ji používá. Mluvení vážně není to, čím by se tahle pusa měla zabývat.

Zavadí zuby o mou bradavku a jediné, co mohu dělat, je zabránit si, abych se vyklenul nad postel. Sevře ji mezi zuby a nepatrně stiskne.

„Víc,“ slyším se říct a pak si zapomenu vynadat za to, že myslím nahlas, protože poslechne. Po ohromující chvíli ji uvolní a mě napadne, že bych mohl poznamenat, jak osvěžující je, když je pro jednou tak poddajný. Jenže svou schopnost řeči ztrácím, jakmile na erekci ucítím ostýchavé sklouznutí prstů. Proti své vůli zasténám.

Posune se dolů a vměstná se mi mezi nohy. Shlédnu k němu a vidím, jak se přidržuje nad mým břichem. Prsty zkoumá můj penis po celé délce a olízne si rty. Zadržím dech a pozoruji, jak ho bere do rukou a přejede mi jazykem po žaludu – počíná si obdobně jako plavec, který palcem u nohy zkouší vodu, než se do ní ponoří. A potopí se. Sleduji, jak kolem mě obemkne rty, udeří mě úplné uvědomění si toho, co právě dělám. Měl bych být zděšený, že mě to nijak netrápí.

Vsaje mě teplými, dokonalými, nadanými ústy, a když mě náhodně škrábne zuby po citlivé kůži, kousnu se rtu. A sakra, neměl by to být tak skvělý pocit. Chybí už jen jediná věc, aby tenhle obrázek byl dokonalý. „Podívej se na mě,“ zašeptám a vzepřu se o lokty. Zvedne oči a mě přemůže úžas. Z úst mi vyklouzne slovo „nádherný“. Pomalu sjíždí dolů a já se nezvládnu ani nadechnout. Díkybohu, že jeho pohyby nejsou ani zdaleka koordinované, ale pocit z vlhkého horka doplněného tím neuvěřitelným obrazem stačí na to, aby mi způsobil závrať. Najednou mě napadne, čím v životě jsem si tohle zasloužil. Harryho Pottera: svou odměnu za roky sebeobětování. Odstrčím od sebe tu myšlenku, když mi dojde, že by stejně tak dobře mohl být mým trestem.

Chystám se mu říct, aby přestal, když cítím, jak má hrdlo v křeči. Spěšně mě propustí z úst a ta nečekaná ztráta mě donutí zasténat. Podívá se na mě, tváře zrudlé, v očích slzy.

„Pardon,“ zachraptí přiškrceně.

Skoro mě to rozesměje, ale místo toho si ho přitáhnu k polibku. Přijde mi to jako lepší reakce. S prudkou dychtivostí mi polibek vrací. Jazyk má slaný od preejakulátu a já se musím hodně ovládat, abych ho nepřevalil pod sebe a surově si ho nevzal. I když není tak vysoký jako já, nedá se říct, že by byl menší. Jenže zrovna teď vypadá tak neuvěřitelně křehce. A já strašně toužím ho rozbít.

Odtáhnu se, abych posbíral svou duchapřítomnost, a on se překulí přese mě. Přeplazí ke k okraji postele a chvíli se přes něj natahuje, než se vrátí zpátky. Podává mi nádobku, kterou si s sebou přinesl. Sednu si a převezmu ji od něj.

„Víš co s tím, že jo?“

Nevěřícně si odfrknu a pak si pohraji s myšlenkou, že bych ho mohl přinutit, aby mi to vysvětlil. Místo toho odklopím víčko a zkontroluji obsah. Nos se mi zaboří do husté hmoty uvnitř. Toužebně si vzpomenu na svůj kabinet lektvarů, kde zcela nevyužitě stojí malá lahvička báječně řídkého a účinného lubrikantu. Užuž si nadávám za to, že jsem ji nepřinesl s sebou, když tu si vzpomenu, že když jsem sem dorazil, má morálka byla ještě nedotčená.

Pohlédnu na něj s pozvednutým obočím: „Umírám touhou se dozvědět, kde získal mladý pan Potter znalosti o těchto věcech.“

Harry přivře oči do úzkých škvírek. „Mladý pan Potter byl měsíc zamknutý v knihovně, když byl zatracený profesor Snape paličatý zmetek.“

„A copak jsi vyčetl z knih, které jsou určeny ročníkům od šestého výš?“

Obrátí oči v sloup. Dotknu se nažloutlé hmoty v nádobě a promnu ji mezi prsty. S obezřetností k ní přičichnu a jeho to rozhihňá.

„Co je?“ nevraživě se po něm podívám.

„Seš tak zvláštní,“ rozesměje se.

„No, možná si vzpomeneš, že se o neznámé lektvary zajímám čistě s ohledem na mou profesi. A to tím víc, pokud si je mám roztírat po částech těla, na nichž mi dost záleží.“

Zvážní a kousne se do spodního rtu.

Zhluboka se nadechnu a podívám se mu do očí. Snažím se, aby mi do hlasu neprosákla netrpělivost: „Pokud máš naprosto jakékoliv výhrady, musíš je říct teď.“

Vyvalí oči. „Ne, tak to není. Vážně. Já jen…“ nakrčí nos a zhluboka se nadechne, než větu dokončí, „nevím, co mám dělat. Teda, vím, jak to funguje –“

Přitáhnu ho k sobě a hrubě ho políbím, abych zahnal nejistotu z jeho poprvé. Nedokážu to poslouchat a pokračovat v odhánění pocitu viny, která na mě z úkrytu číhá. Položím ho na postel, nalehnu na něj a vklouznu mezi jeho stehna, která ochotně roztáhne.

„Severusi?“

„Hm,“ odpovím a ignoruji absurdní třepotavý pocit v břiše. Vždyť je to konec konců moje jméno; slyším ho stokrát během každého zatraceného dne.

„Víš to určitě? Teda, chceš tohle vážně dělat… se mnou?“ Podívám se na něj vážně dost zmateně. Tak dodá: „Já jen nechci, abys měl pocit, jako že musíš.“

Jak rozkošné! Najednou se v něm probudí svědomí. Rozhodně čas obtěžovat se starostmi, jestli tohle vážně chci. Odfrknu si. „Proč bych si měl myslet, že se s tebou musím vyspat?“  O tuhle odpověď si řekl sám.

Zasměje se. „Prostě chci jen slyšet, jak to říkáš.“ Probodnu ho pohledem a on se zazubí. „Ale no tak. Hele, já začnu.“ Nasadí vážný výraz. „Severusi, chci, abys mě ošukal.“ Znovu se zazubí a pak řekne: „Fajn. Jsi na řadě.“

Políbit ho mi přijde jako jediná účinná metoda, jak ho přimět, aby sklapnul. Moje obavy se ztišily a penis se navrátil do svého k uzoufání tvrdého stavu, jakmile se k němu doneslo mé jméno a „ošukej mě“ v té samé větě, rozhodně v tom chci pokročit.

Na druhou stranu, on je nesnesitelně vytrvalý. „Řekni to,“ zašeptá.

„Ne.“

„Takže to nechceš udělat?“ Zamračí se a já si povzdechnu.

„Neřeknu to.“

Zvedne hlavu a jeho rty mi pomalu putují po hrdle až k uchu; vyklene boky proti mým. Polknu naprázdno a zalapám po dechu.  Přejede mi jazykem po ušním lalůčku. „Prosím,“ vydechne a šťouchne mě nosem do ucha.

Propluje mnou podráždění spolu se vzrušením a rty se mi stočí do zlověstného úšklebku. Kousnu ho do krku a on dopadne zpět na polštář. Upřeně se mu zadívám do očí a zvažuji, zda mu dopřát to, co chce. A potom tak nějak: „Chci tě ošukat, Harry.“ Spokojeně zasténá.

Pokračuji: „Ale nejprve tě hodlám přimět, aby ses svíjel a žadonil o to, abych byl uvnitř tebe.“ Poklesne mu čelist až otevře ústa. „Pak se do tebe opatrně pozvolna vtlačím…“ Olíznu mu klíční kost a slyším, jak zalapá po dechu. „Bude tě to bolet a já si budu užívat ten pohled, jak tou bolestí procházíš, zatímco tě kousek po kousku připravuji o nevinnost.“ Svou řeč zakončím kousancem do krku. „Až budu zcela zabořený ve tvém zadku, začnu tě pomalu šukat a ty budeš chtít, aby to bylo tvrdší a rychlejší, ale já ti to nedopřeju, dokud nezešílíš potřebou. Pak do tebe budu bušit, dokud nezačneš křičet. A ty budeš křičet, Harry.“ Shlédnu k němu a probodnu ho pohledem. Zírá na mě s pusou dokořán a s výrazem daleko za hranicí ohromení. Najednou se cítím mnohem lépe, když jsem se poddal svojí zlomyslnosti; dokonce, i když mě to nejspíš bude stát mou jedinou šanci na sex za posledních deset let. Připravuji se na to, že změní názor.

„Zatraceně. To bylo fantastický,“ řekne bez dechu.

To není úplně ta reakce, kterou jsem očekával. Nicméně je stejně fascinující.

Slepě šmátrá po nádobce s lubrikantem, a když ji najde, podá mi ji. Znovu se na ni nedůvěřivě podívám, než ji se zavrtěním hlavou přijmu. Kleknu si mezi jeho nohy a prokleju se za svou vlastní nervozitu, kterou vnímám, když na něj shlížím dolů. Pozoruje mě, jak nabírám tu strašlivou hmotu a snažím se nedat příliš najevo svoje pohrdání. Krátce se zamyslím, jestli ho mám otočit, ale jestli ten obrázek bude tak vábivý, jak si myslím, chci ho vidět.

Otřu se mu nalubrikovaným prstem o svěrač, on otevře ústa a tělo se mu napne očekáváním. Pomalu do něj pronikám a jeho tělo se mi svírá kolem prstu. Moje erekce sebou souhlasně škubne, až zalapám po dechu. Vtahuje vzduch přes zatnuté zuby a rukama pevně sevře prošívanou deku. Na okamžik zalituji, že jsem z postele neshodil pokrývky, ale pak nad tou myšlenkou pokrčím rameny. Příliš pozdě.

Pomalu ho začnu zpracovávat prstem a pozoruji, jak se mu stahují svaly v obličeji. „Dýchej,“ zašeptám, načež trhaně vydechne. Cítím, jak se trochu uvolňuje a natáhnu se k němu, abych ho políbil. Zasténá, zatímco se jeho tělo postupně přizpůsobuje vniknutí. Opatrně prst vytáhnu a přidám druhý. Zajíkne se. Na chvíli zklidním ruku a naléhám na něj, aby se uvolnil, než se znovu pohnu. Otevře oči a upřeně se na mě dívá. Kousne se do rtu a zaskučí. Lehce zkroutím prsty a navádím je tak, abych našel…

„HA-ACH!“ vykřikne a já se škodolibě usměji. Stiskne mi ramena a já se mu znova otřu o prostatu. „Och, sakra, bože,“ zasupí, načež přejde do nesmyslného skuhrání.

„Líbilo se ti to?“ Místo odpovědi zasténá.  Roztáhnu prsty a přidám k nim třetí. Svíjí se pode mnou ve snaze posunout se níž, a já udržuji pomalý rytmus roztahování. Myslím, že jsem snad ještě nikdy předvedl tolik sebekontroly, jako právě teď, když mě prosí o víc.

„Víc čeho?“

Zakňourá a já se zasměji. „Víc tebe… prosím.“

„Opravdu už jsi připravený?“ Vtlačím prsty hlouběji, a jsem si jistý, že kdybych neležel na něm, tak by snad odskočil z postele.

„Ano! Severusi… bože… prosím?“

Vytáhnu prsty ven, na což zareaguje nespokojeným zafňukáním. Kleknu si, abych se připravil, a krátce zapřemýšlím o svém životě, který mě dovedl až k tomuto okamžiku. Byl jsem dobrý člověk. Celých deset let odměřený a zdrženlivý. Ano, někteří mě mohou považovat za krutého, ale od mého obrácení k dobru morálně a mravně bezúhonného. Podívám se dolů na Harryho a napadá mě, že bych ho měl proklít za to, že mě zničil.  V dané chvíli se však zmůžu jen na hlubokou vděčnost. Rozhodnu se zkusit to později znovu.

Usadím se k němu, erekci natisknu k jeho svraštělému vstupu. Zvednu mu nohy a nakloním se nad něj.

„Jsi si jistý?“ samolibě se ušklíbnu.

Naštvaně po mě střelí očima. „Hned.“

Vtlačím se do něj a vnímám, jak se jeho tělo neochotně poddává. Když mu z hrdla unikne bolestný sten, zastavím se a snažím se soustředit spíš na jeho obličej, než skvělou, nesnesitelnou těsnost a horko, které ze mě ždímají život. Náhle lituji, že jsem mu tak arogantně líčil, jaké s ním mám záměry. Nejsem si jistý, jestli vydržím tak dlouho, abych je splnil.

Rozhýbu boky tak opatrně, jak jen zvládnu. Má pevně zavřené oči a na rtech se mu formují nevyřčená slova. Vnímám, jak se ve mně vzedme extatická vlna moci, a pozoruji, jak se mu obličej stahuje v grimase. Právě jsem zničil poslední kousíček jeho nevinnosti. To bylo otravné.

Píď po pídi se mi odevzdává, zatímco se do něj milimetr po milimetru nořím, a z úsilí, abych se krotil, se málem udělám. Chvíli se zastavím, abych chytil dech, a vnímám, jak se kolem mě uvolňuje. Otevře oči.

„V pořádku?“ zeptám se.

Zamrká. „Miluju tě,“ vzdychne.

Zaháním náhlou obavu. Je to naprosto přirozené, přesvědčuji sám sebe. Krátce si vzpomenu na záplavu intenzivních emocí, když jsem někoho poprvé měl uvnitř sebe já. Pak si uvědomím, že ta vzpomínka je mimořádně zvrácená, vzhledem k tomu, že jsem zabořený až po kořen v nové generaci.

Ta myšlenka se milosrdně vypaří, když se pode mnou Harry zavrtí. Vykřiknu a jeho hlas zní v ozvěně s mým. Opatrně se stáhnu a pak zatlačím zpět. Když začnu přirážet v pravidelném, ale nesnesitelně pomalém rytmu, skousne si spodní ret. Povzbuzuje mě jeho sténání, ale úspěšně se mi daří odolat tomu, abych zrychlil. Výraz bolesti mu v obličeji nahrazuje touha a snaží se pohybovat proti mně. Má dychtivost do něj bušit zatím nepřekonala touhu vidět jeho výraz prostoupený potřebou.

Nasměruji se tak, abych každým přírazem stimuloval jeho prostatu. Přestane se snažit pohybovat a místo toho nepřetržitě sténá.

„Och, sakra… prostě… to udělej,“ procedí nakonec mezi zuby a moje odhodlání se rozplyne.

Téměř úplně se z něj stáhnu a pak tvrdě přirazím. Vykřikne a mně také unikne přiškrcené zaúpění. Vklouznu rukou mezi nás a začnu mu honit erekci. Jeho tělo sebou zvýšeným vzrušením škubne. Nemilosrdně do něj buším a zároveň ho honím ve stejném rytmu s mými přírazy. Cítím, jak se mu zadek kolem mě stahuje a vzápětí mi s výkřikem exploduje do dlaně. Zoufale ještě jednou přirazím, než mě to strhne přes okraj silou, která mi účinně rozpouští každou kost v těle. Zhroutím se na něj a čekám, až mi pukne srdce. Úžasná smrt. V kratičkém, extatickém šílenství mu téměř řeknu, že ho miluji. Moje ústa ta slova díkybohu odmítnou zformovat.

Zoufale se ke mně přitiskne, těžce oddechuje a chvěje se doznívajícími vlnami vášně. Ještě jednou nabere dech, aby se zklidnil, a pak vydechne s „páni.“ Zvednu hlavu z jeho ramene, kam jsem ji zabořil, a nárokuji si poslední polibek, než se z něj zvednu a odvalím se stranou. V myšlenkách se zatoulám ke své hůlce, která by vyvolala krásné čistící kouzlo, a já bych se pak mohl spokojeně rozpustit do matrace, sytý a neschopný pohybu. Roztěkaně zapřemýšlím, jestli by se použití magie v této situaci dalo považovat za naprosto nezbytné. I když já bych řekl, že tomu tak je, jsem si celkem jistý, že Brumbál by nesouhlasil.

Téměř se rozesměji nad představou, jak by se tvářil, kdyby se tu teď náhle objevil a našel nás dva nahé a pokryté spermatem. Jeho zázračný hoch zneuctěný jeho spolehlivým služebníkem. Jsem si jistý, že by ta zkušenost nebyla ani zdaleka tak humorná, jak si představuji. Přestože bych jednou ředitele viděl rád naprosto omráčeného, rozklepu se při pomyšlení na rozzuřený výraz, který by vystřídal prvotní šok. A nemyslím, že by v něm použití argumentu carpe diem vyvolalo nějaké zvláštní pohnutí.

S povzdechem vyklouznu z postele a popoháním Harryho, aby vstal také.

„Kam jdeme?“ zeptá se. Přísně se na něj podívám a pak vyrazím z pokoje. Následuje mě do koupelny, kde se rychle osprchujeme, než se vrátíme do mého pokoje, abychom se oblékli.

„Nechystáš se za chvíli začít vyšilovat, že ne?“ rozpustile se zasměje a natáhne si kraťasy.

„Co?“ Obléknu si kalhoty. Navleče na sebe tričko a já se pokouším v tichosti rozloučit s jeho pupkem.

Pokrčí rameny. „Hádám, že jsem došel k závěru, že začneš mít výčitky svědomí kvůli tomu, že ses se mnou vyspal.“ Předstoupí přede mě a položí mi ruce na ramena. „Než s tím začneš, tak ti chci jen říct: díky.“ Usměje se a vytáhne se do výšky, aby přitiskl rty k mým. „Jsi úžasný. A i kdybychom to už nikdy nezopakovali, nikdy tohohle nebudu litovat.“

Jeho slova mě zaplaví a kupodivu žádný pocit viny necítím. Nepředpokládám, že by mi to vydrželo. Jakmile na mě výčitky nakonec vyskočí, jeho slova mi úspěšně poslouží jako mantra. V duchu mu poděkuji a pak ho pobídnu, aby se dooblékl. Učiním totéž.

O chvíli později sejdeme dolů a zamíříme do kuchyně. Náhle zamrzne uprostřed kroku s ústy dokořán. Obrátím svou pozornost stejným směrem a spatřím narozeninový dort posázený červenými a zlatými jiskrami.

„Řekl bych, že tu asi nebyl, když jsi šel do koupelny,“ pronesu mdle, než se mi zcela stáhne hrdlo. Jeho polekané vypísknutí beru, jako že ne. Propátrávám místnost a napůl očekávám rozlíceného starého čaroděje, který vyskočí někde ze stínů a srazí mě nějakou bolestivou, pomalou smrtící kletbou. V tomhle bílém pekle se samozřejmě žádné stíny nevyskytují. Ačkoliv se Brumbál neobjevuje, lítost ano. Potlačím nutkání praštit sebou o zem a hořce se rozeštkat nad svým zatraceným štěstím. Připomenu si to prohlášení, které jsem před ne zas tak dlouhou dobou přijal coby svou mantru.

Zabijte mě rovnou.

Nějak bych řekl, že tohle to nebylo.

 

Kapitola 9IYAPmenu1Kapitola 11

[1] Úryvky básně „Pannám a panicům k využití času“ od Roberta Herricka v překladu Václava Z. J. Pinkavy

Advertisements

Posted on 14.7.2017, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , , , . Bookmark the permalink. komentářů 9.

  1. Dokonalost… povidku uz ctu dlouho ale nejak jsem se neodhodlala pridat komentar….. takze proste parada! Jeste ze sem to necetla v praci 😀 to by byl konec…. Byli tak sladci :3 (kdyby to slysel Severus asi by me proklel) kazdopadne uzasnej popis. Zase se projevilo moje chlipne ja, ktere si to dost uzivalo 🙂 tesim se na dalsi 🙂

    • Joo, před Severusem bych se nahlas určitě nezmiňovala o tom, že byl/je sladký. 😀 Teda pokud je Ti život i zdraví a Tvá podoba milá.
      Severusovi tu autorka přisoudila tu smůlu, že se mu všechna jeho předsevzetí a všechny záměry ohledně Harryho hroutí před očima jak domeček z karet.
      Ovšem v ostatních oblastech je naštěstí stále stejně zásadový a schopný a nepostradatelný a spolehlivý. Takže dobrý. 😀
      Děkuji za komentář. Jsem opravdu moc moc ráda, že jsi prolomila své mlčení, vítej. 😉

  2. Tak se Severus konečně neubránil a podlehl. Už bylo načase. 😀
    Nikdy jsem ji nečetla, ale podle toho, co jsem o ní slyšela, mi tahle povídka přijde jako cesta do pekel. Nutno podotknout, že je to pěkná cesta. Zatím. 😀 Snad je peklo ještě daleko.
    Moc díky za kapitolu tobě i Hanetce. 🙂

    • Označilas tu povídku dost trefně – cesta do pekel. Autorka napsala celý soubor povídek označený jednotným názvem „The road to hell“, a tahle k nim patří. 😉
      K rozuzlení nám zbývá ještě dlouhá pouť. Nejprve se musíme prolistovat na konec druhé knihy, a pak otevřít knihu třetí, která je nejdelší a emocionálně i nejvíc vypjatá – jak v pozitivním, tak v negativním smyslu.
      Myslím, že si tu „cestu do pekel“ ještě pořádně užiješ. 3:-)
      Děkuji za zpětnou vazbu.

  3. Ono mi tane v mysli: Je toto ta moc, kterou Pán zla nemá, to že Harry má Severuse Snapea na své straně a ve svém srdci, na rozdíl od Voldyho? Dodává mu to sílu bránit se a ubránit se. Zvítězí-li Harry ve svém boji, mohl by se dočkat klidného života s milovaným člověkem, ale tahle povídka má mít špatný konec. 😦 Doufám, že tu bude nějaké včasné varování těsně před tragickým koncem, abych přibrzdila a nečetla dál. Dík. Ještě jsem nezaznamenala hezčí popis jejich společného začátku. Dvakrát díky.

    • Ve schopnosti milovat byla vždycky Harryho největší síla. Ve schopnosti lásku dávat, ale i přijímat. A to nejen tu zdráhavě klíčící Severusovu, ale i jeho kmotra a přátel.
      Právě láska je a bude to, co mu pomůže jít dál a blíž ke svému osudu. Zatím má před sebou stále ještě hodně dlouhou cestu. A my s ním. 🙂
      Jsem ráda, že Tě povídka tak oslovila, a tiše doufám, že najdeš odvahu a odhodlání ji nakonec dočíst až do konce a Harryho se Severusem na jejich společné cestě za osudem doprovodit.

  4. 😀 Konečně Severusova definitivní prohra. Nejspíš si říká, že teď už hlouběji klesnout nemůže, ale tak nějak pochybuju, že by to Harry ještě nedokázal zkomplikovat. A ten konec byl naprosto kouzelný.Úplně vidím Brubála, jak tam vpadl s dortem a pak se tiše plížil pryč, aby chlapce nerušil 😀 Díky a těším se, co bude dál.

    • Jestli Ty náhodou nebudeš nenapravitelný romantik. 😀
      Ráno poté popisuje následující kapitola, stejně jako další vývoj, tak si ji určitě nenech ujít. Vychází už za dva dny. 😉

  1. Pingback: Kapitola jedenáct: Zúčtování | malé světy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: