Kapitola jedenáct: Zúčtování

Ráno a den poté, Harryho narozeniny a poměrně nečekaný vývoj děje. Nebo očekávatelný? Jak se to vezme.

Děkuji Hanetce, která mě hlídá nejen po gramatické stránce a její komentáře a zásahy do textu jsou mnohdy přesně tím správným kořením, které mu dodávají chuť.

 

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

 

Kapitola jedenáct: Zúčtování

„Nepanikař,“ řekne.

Okrajově mě napadne, jak to, že se tak rychle vzpamatoval. A pak se rozpomenu, že to není on, kdo čelí bezprostřednímu zničení svého života, kdo stráví přinejlepším dvacet let zavřený. Ne, ubohému Harrymu Potterovi pravděpodobně vytetují slovo „oběť“ na čelo hned vedle jizvy. Zatímco moje hlava pravděpodobně skončí na kůlu uprostřed Prasinek, aby sloužila jako memento, co se stane lidem, kteří vymrdávají s Brumbálovými oblíbenci. Nebo s nimi mrdají.

Nepanikař, to určitě.

Sleduji, jak obezřetně kráčí směrem k tomu prskajícímu zvěrstvu, přičemž ho sleduje, jako kdyby každým okamžikem očekával, že se dort přemění v samotného Brumbála. „Je tady vzkaz,“ řekne a podá mi lehce ojíněnou obálku jako důkaz. „Je pro tebe.“

Dopřeji si chvilku, abych si připomněl, jak se dýchá, a následuji ho ke stolu. Zaváhám, než si od něj obálku převezmu. Přes přední stranu je načrtnuté velké zelené „S“. Nesyčí to ani neútočí. To je dobré znamení. Anebo ne. Ne, ředitel by proti mně chtěl kletbu použít tváří v tvář. Tak to dobří kouzelníci vždy dělají. Otočím se k Potterovu omluvnému výrazu zády. Rozlomím pečeť a úlevou vypustím zadržovaný dech, když v obálce najdu jen neškodný kousek pergamenu pokrytého ředitelovým komplikovaným škrabopisem.

S- Prosím, vraťte se. Svrček na dortu je přenášedlo. Souřadnice jsou nastavené; je třeba jen aktivovat časovač. Ty sám se můžeš přemístit. Očekávám Tě ve své kanceláři ve 13,00. Dejte si kousek dortu. Jak si vzpomínám, vždycky jsi měl rád citrón. Vyřiď ode mě všechno nejlepší. B.

Zmateně na ta slova zírám. Rozhodně to nezní, jako by byl právě svědkem, jak kouzelnickým světem oblíbený lidský štít nastavuje svůj všemi milovaný zadek, aby mu do něj přirážel mistr lektvarů, kterého všichni nadšeně nenávidí. Styl dopisu je diskrétní a nejasný, jako kdyby si Brumbál myslel, že by ho mohl někdo zachytit. Což znamená, že ho mohl poslat odjinud. Nebo byl možná příliš rozzuřený, než aby byl výřečný. Snažím se přemýšlet nad dalším možným významem pro „vždycky jsi měl rád citrón“.

„Co píše?“

Podám mu dopis a svezu se na židli. Srdce mi nadšeně buší, jako kdyby si uvědomilo, že by mu snad mohlo být povoleno pokračovat v tlukotu, a chce dokázat, že na ten úkol stačí. Začnu uvažovat nad tím, proč jsme byli povoláni zpátky. Nemůže existovat žádné bezprostřední nebezpečí, protože pak bychom dostali pokyn odejít okamžitě. Úleva, která mě zaplavovala, začíná pomalu opadat, jak se sám sebe ptám, proč ředitel cítí potřebu nás oddělit. Možná nám dá čas, abychom se rozloučili. Ne, to je absurdní.

Nebo není?

„Takže… to neví.“

„Možná nabízí dort jako poslední jídlo před mou popravou.“ Dal bych přednost láhvi skotské, ale dort je přísně vzato k Potterovým narozeninám. Dvě mouchy jednou ranou.

„Proč musíme odejít?“

Podívám se na něj. Oči má mírné a snaží se skrýt zklamání. Žaludek mi poklesne stejně jako naděje, o níž jsem nevěděl, že bych ji mohl ztratit. Navzdory vší smysly paralyzující bělosti tohoto příšerného úkrytu jsem si svůj krátký pobyt tady docela užil. Ohromí mě, když si uvědomím, že jsem tu byl rád výhradně díky jeho společnosti. A vyděšeně se přistihnu, že jsem se těšil, že tu strávím i zbytek léta. S ním.

Energicky to zjištění zatlačím do pozadí. „Máte tolik informací, jako já, Pottere.“

„Aha.“ Sleduji, jak ovládá svůj výraz a pak zamíří do kuchyně. „Dáte si kousek dortu, profesore?“ Chlad v jeho hlase a prázdný výraz mě zmatou. V duchu si procházím posledních pár okamžiků, abych zjistil, co vedlo k tomu, že mě vyblokoval. Dojde mi, že jsem ho oslovil Pottere. A pak si uvědomím, že o něm jako o Potterovi i přemýšlím. Mám podezření, že ten náhlý přesun mezi Harrym a Potterem nějak souvisí se skutečností, že jsem oblečený. Nebo že je oblečený on. Ano. Nahý: Harry. Oblečený: Potter. Dává to dokonalý smysl.

„Profesore?“

Letmo na něj pohlédnu. Obočí má zvednutá v očekávání. Och. Dort. „Ne, děkuji. Raději žlučník sladkým nedráždím.“ Usměji se ve snaze obrátit to v žert a rozptýlit náhlý opar napětí, který se mezi námi rozprostřel. Neodpoví. Dokonce se ani nepohne. Jen zírá.

Zatraceně. Dojde mi, že mi nedovolí se přes to elegantně přenést. Budeme si muset promluvit. Najednou si přeji, aby tu Brumbál byl a mohl mě zabít. Otevřu ústa, abych něco řekl, ale uvědomím si, že nevím co. Zdá se, že vše podstatné už bylo vysloveno. Začínám si připadat zbytečný. Vrásky, pravidla, věk, etika… Podělané bla, bla, bla.

Tohle není můj život.

„Hele, mohli bychom přeskočit tu část, kdy mi řeknete, že to co jsme udělali, je špatné, a rovnou se přesunout k té, že už se to nikdy nestane?“

Vyklenu obočí. Nejsem si jistý, zda bych měl nebo neměl cítit úlevu, že to vidí obdobně jako já. „Mám dojem, že něco takového už jednou zaznělo. A bylo nám to na houby, nesouhlasíte snad?“

Zazubí se. Určitě bych za to neměl cítit vděk.

„To, co jsem řekl, jsem myslel vážně, abyste věděl. Nebudu toho litovat. Nikdy… Ale…“

Hlas se mu vytratí a moje celé bytí visí na té spojce. Čekám, sleduji ho, jak se snaží zformulovat opatrný výrok. To může chvíli trvat. Povzdechne si a vykročí zpět ke stolu, aby si sedl na židli naproti mně.

„Vy už toho litujete, že jo?“

Mám v úmyslu odpovědět „ano“, ale to slovo mi přimáčknou k jazyku slova „já nevím,“ která mi vyletí z pusy. Je divné to říct. Jistěže vím. Neměl jsem to dělat. Sešel jsem z cesty. Zklamal jsem.

Líbilo se mi to.

Sakra.

„Protože, jestli toho litujete… tak se budu cítit provinile. Ne kvůli tomu, že jsem byl s vámi. Ale že jsem vás k tomu přinutil.“

„K ničemu jste mě nenutil.“

Odfrkne si. „Ale no tak. Prakticky jsem vás zatáhl do postele.“

„Jak si to já vybavuji…“ začnu a následně dojdu k závěru, že vzpomínání není vůbec dobrý nápad. Jeho obrázek, jak leží nahý uprostřed mojí postele, na mě v paměti zaútočí jako spoře oděný model z nějakého erotického časopisu. Poposednu si na židli. „Mám ve zvyku přebírat za vlastní činy odpovědnost. Zda mi to je nebo není líto, je stěží podstatné. Podstatné je, že bychom měli probrat, co se stane teď.“

Ne. O tom není třeba vůbec diskutovat. Je to zřejmé. Uteču. Hodně daleko.

„Vážně o tom chcete diskutovat? Nebo už jste se rozhodl?“

S náhlou hrůzou si uvědomím, že zatímco jsem ho studoval a stal se expertem na všechno, co se Pottera týkalo, on dělal to samé se mnou. Kromě Brumbála si za celý můj dospělý život nikdy nikdo nedal tu práci, aby mě poznal. Jedna moje část mě proklíná, že jsem dovolil, aby k tomu došlo. Jiná, přihlouplá část, začne pitomě pobíhat sem tam. Zamračím se, jak se mi nová hořkost vkrádá na jazyk.

„Jediné profesionální řešení z mé strany je podat rezignaci.“

Z tváří se mu vytrácí barva a klesne mu brada, až otevře ústa. „To nemůžete udělat,“ zašeptá chraplavě a rysy mu zaplaví hluboká vina. Nějak mě to očistí. Představa rezignace proklouzne prasklinami v kdysi velice pevně vystavěných mravních základech.  Řekl jsem prasklinami? Mám na mysli širokou strž.

„Co byste navrhoval?“ Netrpělivou kousavost, jíž jsem plánoval do otázky vnést, nahradilo cosi, co podezřele zní jako beznaděj.

Zkrabatí obočí a zhluboka se nadechne. Zavře oči a řekne: „Uděláme to, co jsem napsal ve svém dopise. Řeknu Brumbálovi, že moje studijní lekce končí. Vy si vezmete můj plášť…“ hlas se mu vytratí a polkne. Krátce přemýšlím, jakou emoci se to snaží potlačit.

Přikývnu a zaženu náhlou vlnu… čehosi. Odkašlu si a řeknu: „To je jediné praktické řešení.“ Snažím se sám sebe přimět, abych tomu věřil.

Donutí se k úsměvu a řekne: „Já vím.“ Po chvíli se jeho úsměv změní v úšklebek. „Ale až absolvuju, tak si to musíme zopakovat.“

Neodpovím, příliš mě zaměstnávají úvahy nad tím, zda budu žít tak dlouho. Moje snění přeruší ruka, která se usadí na mé a zvedne ji k těm dokonalým, hebkým, růžovým rtům. Zavřu oči a snažím se nepřemýšlet o nespravedlnosti, že musím říct těm ústům sbohem tak brzy poté, co jsem objevil jejich potenciál.

„Budete mi chybět, abyste věděl.“

Slova „jděte si sbalit“ se procpou kolem knedlíku v mém hrdle. Ruka mi klesne, stále ještě brní v místě, kde k ní přitiskl rty. Slyším, jak odchází, a přemáhám nutkání ho zavolat zpátky. Poté, co vytlačím všechny ty divné a dráždivé pocity, které ve mně víří, připravím se na vlastní návrat.

~~~~~~~

Stojím na chodbě vedoucí k Brumbálově kanceláři, kde mi McGonagallová řekla, abych počkal. Moje logičtější myšlenkové pochody mě ujišťují, že ředitel nejspíš nemůže vědět, k čemu došlo. Ten dort byl doručen pravděpodobně přemístěním, stejně jako další zásilky jídla, které jsme dostali. Brumbál by diskrétně neodešel a nenechal nás dokončit svoje. Ta myšlenka byla absurdní.

Ale stejně se nedokážu zbavit zlé předtuchy. Dokud nepohlédnu starému muži do tváře, nebudu si jistý, že jsem z toho venku. Neodbytný hlas v mojí hlavě mě bez ustání obtěžuje zbytečnými otázkami typu „co kdyby?“

No, tak mě případně vyhodí. Štěstí v neštěstí. Zvlášť po Potterově poznámce na rozloučenou: Víte, profesore, už nikdy vás nebudu moct spatřit s tím vaší zlostným pohledem a nemyslet na to, jak jste byl nahý a říkal mi, že mě chcete ošukat. Bez tohohle vědomí bych zcela jistě dokázal žít. Zvládl bych jeho třídu učit bez nevraživých pohledů? Je v ní i Longbottom. Zatraceně. No, vedení hodiny s erekcí bude zcela jistě nová výzva.

Moje přemítání přeruší otevření dveří. Skoro mi spadne čelist, když spatřím, jak na mě zírá Sirius Black. „Máš jít dovnitř,“ zavrčí.

Vzhledem k tomu, že jsem stále v jednom kuse, předpokládám, že nic neví. Trochu se uvolním a ušklíbnu se, zatímco nějaká malicherná část mého mozku mu začne dětinsky posměvačně vyzpěvovat: Opíchal jsem tvého kmotřence.

Najednou nelituji ničeho. Naopak se sám se sebou cítím velice spokojený.

Protlačím se kolem Blacka, který za mnou naštěstí nejde. Poté, co vstoupím do kanceláře, poslední zbytek obav ze mě vyprchá. Brumbál se vlídně usmívá. Takhle se člověk, který mě chce proklít, netváří. Mám skoro bujarý pocit a na jeden krátký okamžik skoro věřím, že se osud přiklonil na mou stranu. A pak uvidím, jak se z křesla naproti Brumbálovi někdo zvedá.

Vím, že všechno dobré musí jednou skončit. Ale proč se to v mém případě musí dít tak rychle?

Jeden letmý pohled Remuse Lupina mým směrem a moje dobrá nálada se pokazí.

„Nazdar, Severusi,“ usměje se.

Zatvářím se přesně tak nerudně, jak mě lidé vnímají, alespoň pokud někoho nesnáším, a upřímně to dám najevo. To já tomuhle muži zničil kariéru. Jak se opovažuje se na mě usmívat? Zamračím se.

„Děkuji, Remusi. Uvidíme se zítra.“

Potřese si s ředitelem rukou a rychle kolem mě projde. Z jeho blízkosti mi naskakuje husí kůže. Najednou mám neodbytné podezření, že bych měl své rozhodnutí nepodat rezignaci velmi dobře uvážit. Dochází mi, že jsem byl předvolán, aby se mi dostalo každoročního školení na téma „hezky spolupracuj s učitelem obrany“. Snažím se říkat si, že správní rada nikdy nedovolí, aby vlkodlak znovu učil. Jenže pak si připomenu, že Albus Brumbál věci dělá, jak se mu zatraceně zlíbí. Jsme k jeho šílenství shovívaví, protože je velice mocný.

Dveře za mnou zapadnou a já briskně překonám místnost a posadím se před Brumbála, vyzbrojen jen svým zlostným pohledem.

„Vítej, Severusi.

Kývnu na pozdrav a čekám se zaťatou čelistí, až padne rána. Skoro už to slyším. „Znovu tě musím požádat, abys využil svou odbornost pro výrobu hrozně složitého a časově náročného lektvaru, který pomůže muži, jenž se tě pokusil zabít.“

„Je všechno v pořádku?“

„V naprostém.“ Tak ven s tím.

Zamračí se. „Výborně. Snad nevadí, když se zeptám, proč jsi tady, Severusi?“

Chvíli jsem tou otázkou zmatený. A pak mám najednou pocit, jako bych se vrhl z hodně vysokého útesu. Je neuvěřitelné, jak významná může být tak jednoduchá otázka.

„No… napsal jste dopis.“ Hlas se mi zlomí. To je má nejmenší starost.

Jeho výraz ztvrdne, v očích ani stopy po žádné jiskřičce či záblesku. Zdá se, že je připraven něco zabít. Někoho. Mě. „Severusi? Kde je Harry?“

„On… to přenášedlo. Dort. Albusi, poslal jste dopis.“ Jelikož zjevně nejsem schopen slova, vylovím z hábitu ten vzkaz jako důkaz. Nevypadá přesvědčeně. Třesoucí se rukou ode mě převezeme list a čte. Tvář se mu zhroutí a mně plíce vypovědí službu.

Já ho zabil. Ošukal jsem ho a pak jsem ho poslal na smrt.

„Předpokládám, že nevíš, kam ho to přenášedlo vzalo?“

Mlčky zavrtím hlavou. Je mrtvý. Zavražděný. Mou vinou. Slova „Je mi líto,“ mi vypadnou z úst a následně se sám sobě téměř vysměji. Jediná nedostačující omluva za nechtěné zničení světa, jak ho známe.

Vždycky jsem věděl, že jsem předurčen pro něco významného. Jen mě nikdy nenapadlo, že to bude něco tak významně stupidního.

Vezmu na zřetel šálek s čajem, který mi byl vnucen do rukou. Přijmu ho a nechám porcelán, aby mi popálil kůži, vděčný za náhlý útok hmatatelných vjemů. Uvědomím si, že Brumbál mluví. Snažím se soustředit na slova, která víří kolem mě, ale nejsem s to pochopit jejich význam. Marně pátrám po způsobu, jak zvrátit to, co jsem způsobil.

Slabý hlásek mého pudu sebezáchovy mi našeptává, že to není moje chyba. Že jsem to nemohl vědět. Ten hlas je však přehlušen jiným, mnohem hlasitějším, který ječí: Cos to sakra provedl?

„Severusi?“

Vzhlédnu k němu. Na tváři má trpělivý, soustředěný výraz. Byl bych raději, kdyby mě nenáviděl. Na ruce se mi vylije horký čaj. Překvapí mě bolest a trochu se vzpamatuji. Vzedme se ve mně prázdný chlad, odstraní paniku a sentiment. Znovu se mi daří dostat výraz pod kontrolu.

„Nesmíme ztrácet naději. Možná se z toho dostane.“

Přikývnu, nejsem si zcela jistý, zda mohu věřit svému hlasu. Vstane a přejde ke krbu.

„Minervo, mohla bys prosím sehnat Siriuse Blacka a poslat ho za mnou do kanceláře?“

No, výborně. Tak nakonec mě stejně zabijí.

~~~~~~~

„Siriusi. Sedni si, prosím.“ Black překoná místnost a podezíravě na mě zírá. Pro jednou oprávněně. Na rty už jsem nasadil svůj typický úšklebek a všechnu svou energii soustředím na to, abych udržel pocit viny na uzdě, už nemám sílu, abych mu zamračený pohled opětoval.

„Siriusi, máme důvod se domnívat, že Harryho zajali.“ Tleskám řediteli, jak klidně to pronesl, a dovolím si rychle střelit pohledem k Blackovi. Šokuje mě, když mi ho skoro přijde líto. Spadla mu brada a viditelně zbledl. V očích mu vidím strach.

Strach se okamžitě převrátí do vražedného vzteku, jakmile se očima zaměří na mě. Napnu se a ruku s hůlkou mám připravenou k obraně. Uvolním ji a smířím se s tím, že se nebudu bránit, pokud zaútočí. Smrt by byla milosrdným únikem před celoživotní lítostí, kterou, jak čekám, budu muset přetrpět.

„Co se stalo?“ zeptá se se zaťatými zuby. „A co s tím má společného on?“

Brumbál se zhluboka nadechne a klidně řekne: „Severus měl Harryho na starosti poté, cos opustil sklepení.“

„Vy jste Harryho zamkl s tímhle?“ divoce gestikuluje mým směrem. Najednou se jakékoliv zdání účasti, kterou jsem snad vůči tomu muži pociťoval, rozplyne a zmizí. Cosi na tom, že se nacházím v tak bezprostřední blízkosti naprosté stupiditě, mi navrátí sílu. Znovu se mi povede nasadit svůj zlostný pohled. „Co jsi s ním provedl?“ zavrčí s pěnou u pusy.

Zvažuji, že bych se ho zeptal, zda dostal všechny své léky, ale odolám. „No, upřímně. Pokud bych s ním cokoliv provedl, myslíš, že bych tu teď byl?“ Dobře, čistě technicky, jsem s ním něco udělal. Ale nic, co by teď bylo podstatné.

„Siriusi, ujišťuji tě, že to není Severusova vina. Dostal dopis od někoho, kdo se vydával za mě. Uposlechl příkazy, které považoval za mé.“

„A tebe nenapadlo si je potvrdit?“ zeptá se mě, jako kdybych v téhle výměně názorů byl já ten idiot.

Zaskřípu zuby a násilím vpáčím klid do svého hlasu. „Ne. Vzhledem k tomu, že Albus byl jediný, kdo znal naše místo pobytu, nenapadlo mě ani na vteřinu o těch instrukcích pochybovat.“

„No, Voldemort patrně vaše místo pobytu znal. Komické, že ty jsi pořád tady.“ Jeho obvinění mě zchladilo. Vzdorovitě přimhouřím oči.

„Siriusi –“ začne Brumbál, ale já ho přeruším.

„Co přesně to tu naznačuješ, Blacku?“ Já jsem v tomhle boji proti Voldemortovi udělal a riskoval mnohem víc, než Black a všichni jeho kamarádíčkové ze světlé strany dohromady. Ať se propadnu, jestli dovolím, aby mě tenhle blázen obviňoval, že straním Pánovi zla. Mlčky ho vyzývám, ať to řekne.

S nenávistným posměškem mou výzvu přijme. „Jen to, že je docela zajímavé, že by si Voldemort vzal Harryho, a tebe ne. Tys ho podrazil a on tě jen tak nechá jít. Nepřipadá ti to zvláštní? Mně teda jo. Pokud je samozřejmě Voldemort ten, koho jsi zradil. Pověz mi, Snape, jaká je taxa za nevinného kluka?“

Poslední nitka, která drží mou sebekontrolu, praskne. Sáhnu po hůlce. On učiní totéž. Ale já jsem rychlejší.

„Tak dost,“ křikne Brumbál a vyskočí na nohy.

Sklapnu pusu, abych nevypustil kletbu. Nechtěl jsem ho zabít; jenom mu rozpustit jazyk.

„Nikdo tu nebude dělat žádné hlouposti. Musím vám připomenout, že jste oba dospělí lidé.“ Ne. Já jsem tu dospělý člověk. On je čokl.

Black pošetile skloní hůlku a otočí se ke mně zády. Bývaly doby, kdy bych jeho chyby využil. A možná bych to udělal i teď, kdyby nehrozilo, že mě Brumbál omráčí  a sváže dřív, než stihnu cokoliv vyslovit. Zklamaně spustím tu svou. Už jsem se tak těšil, až mě bez jazyka začne proklínat do horoucích pekel.

„Siriusi, chtěl bych, abys prohledal perimetr na zemi. Je tu šance, že se Harry mohl přemístit.“

„Přemístit? Ale on –“

„Má výcvik. Prosím, jdi.“

Ještě jednou se na mě zuřivě podívá, změní se do své intelektuálně mnohem přiměřenější podoby a odpeláší pryč. Snažím se utišit svůj vlastní vztek, který se změní v zahanbení, když vidím, jak se Brumbál tváří. Jak to ten chlap dělá, že mě pokaždé zvládne přimět, abych se cítil jako nezvedený školák?

„Napadá tě, jak Voldemort objevil, kde se nacházíte?“ Propichuje mě očima tak, jak to umí jen on. Nechám to tak. Pokud má nějaké pochybnosti o mé loajalitě, chci je rozptýlit. Možná jsem neprofesionální, neetický a mám slabou vůli, ale nikdo mě nebude obviňovat z věrolomnosti.

„Ne. Ani já sám nevím, kde jsme byli.“

Přikývne a poznám na něm, že mi věří. Ovládnu se, abych se nesesunul do křesla. Zahloubá se do svých myšlenek a já si najednou vzpomenu na Potterův sen. Ačkoliv pochybuji, že by informace o tom, že se Voldemort cicmá se stvůrami temnot, mohla nějak pomoct, cítím povinnost tomu muži říct, všechno co vím.

„Albusi, nevím, jestli je to nějak důležité… ale ten kluk měl včera v noci další záchvat. Později se mu zdálo, že…“ hlas se mi vytratí. Najednou Potterově neochotě se o ten sen podělit rozumím. Zní to naprosto absurdně. „Měl sen, jak se Voldemort stýká s Mozkomory.“

Pozoruji jeho reakci. Myslím, že jsem v jeho výrazu zahlédl obavu, ale zase to rychle zmizí. Přikývne. „Řekl jsi, že ten sen měl poté.“

„Ano. Nespí, když ho ta jizva bolí. Přišel a vzbudil mě. V určitém okamžiku ztratil vědomí, pravděpodobně bolestí.“ Zaženu nutkání utajit skutečnost, že vědomí ztratil v mojí posteli. Teď na tom jen těžko záleží.

„Tím, že se s nimi stýkal, myslíš líbání?“

Ústa se mi zkroutí znechucením. „Ano.“

„Chápu.“ Hlas má nezvykle vážný. Výrazem mu prostoupí omráčené porozumění, následované čímsi, co podezřele vypadá jako porážka. Přejede si rukama po tváři.

„Myslíte si, že to bylo vidění? Co by Voldemort mohl –“

„Předpokládám, že ten sen nebyl ani sen, ani vidění. Nicméně nemá cenu to rozebírat, dokud si nebudu jistý. A jistotu nezískám, dokud si nepromluvím s tím chlapcem.“ Těžce si povzdechne a zavrtí hlavou. Jeho výraz se uzavře a ze zkušenosti už vím, že to znamená konec diskuzí. Skoro ho prokleju. Ale zrovna teď nejsem v pozici, kdy bych mohl kohokoliv proklínat.

„Velmi dobře, Severusi. Musím tě požádat, abys šel do svých komnat a počkal tam. Nepřeji si, aby kdokoliv věděl, že jsi tady.“

„Albusi, nemůžete ode mě očekávat –“

„Dám ti vědět, pokud něco zjistíme. Ty ho hledat nepůjdeš, Severusi. Je to jasné?“

Zamračím se. Ne že bych věděl, kde s hledáním začít. Bez sledovacího kouzla ve znamení zla nemám ani tušení, kam jít, dokonce i kdyby ta zatracená věc řvala. Co se záchrany toho hloupého kluka týče, jsem naprosto bezmocný.

Vstanu a  chystám se dveřmi opustit kancelář, ale zastaví mě. Vhodí trochu letaxového prášku do krbu a já do něj zdráhavě vstoupím. Poslední, co mě napadne, než mě to vtáhne, jak je nespravedlivé, že moje nádherné, chladné, temné sklepení se nyní stává mým vězením.

~~~~~~~

Než abych jen seděl ve svých komnatách, posedlý pravděpodobným osudem toho zpropadeného kluka, pokusím se něco si nastudovat o jeho zdravotních potížích. Usednu ke stolu, na němž se vrší svazky a svazky knih z mé rozsáhlé knihovny o temných uměních. Jelikož mě nesmrtelnost v žádném ohledu nikdy nepřitahovala, mám o ní jen velice nedostatečné informace. Proč by někdo chtěl žít navěky, to je nad mé chápání. Těch odhadem sto let, které jak předpokládám, budu muset v životě přetrpět, je dostatečným trestem. Samozřejmě snažit se pochopit, proč Voldemort dělá to, co dělá, je stejně účelné, jako přimět Brumbála, aby něco zcela jasně vysvětlil.

Nesnáším je oba.

Domnívám se, že by mě nemělo překvapovat, že žádná z mých knih neobsahuje jedinou informaci o rituálu, který Voldemort vykonal. Šance na úspěch byly takové, jaké byly, neexistovaly žádné studie o dopadech. Kdybych nebyl uvězněný ve svém bytě, mohl bych navštívit knihovnu a podívat se, jaké informace jsou k mání tam. Poraženě se pro odpověď obrátím ke svému baru.

S úděsem zaznamenám, že se moje zásoby ztenčují. Nedopitá láhev skotské se na mě svůdně zatřpytí a rozhoupe mi žaludek, jakmile si ji dám do souvislosti s ním. Snažím se nepřemýšlet nad tím, jestli už je mrtvý, nebo ne. Od chvíle, kdy jsem se sem přenesl, uplynulo už pět hodin. Každá vteřina, která mine, mi ukrádá trochu z naděje na jeho útěk, které jsem se držel.

Nechám skotskou na místě a vezmu místo ní svou poslední plnou láhev brandy. Říkám si, že pokud se vrátí zpátky, mohli bychom skotskou využít k oslavě jeho posledního zázračného vyváznutí. Nějaká moje část mě kritizuje za bláhový optimismus. Rozhodnu se ji ignorovat ve prospěch své nově nalezené  houževnaté slepé víry.

Sedím v tamtom křesle, drink v ruce, a čekám. Vrátí se. Můj život by byl příliš pohodlný, kdyby mi ho nekomplikoval.

 

Kapitola 10IYAPmenu1Kapitola 12

 

Reklamy

Posted on 28.7.2017, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , , , . Bookmark the permalink. komentářů 8.

  1. U Merlina, to jsou dnes muka! Povídka je jak na horské dráze, nahoru – dobrý, dolů – hrůza. Hrůza a děs obchází kolem pana Snapea, sedne někomu na vějičku, sám se objeví v Bradavicích, ředitel nemá šajna o tom, co se dělo, ale Black si umane útočit na Snapea, protože Harry se ztratil. Nějak mi to nepasuje na páteční pohodičku, ale pokusím se překonat sama sebe a přesvědčit se, že zas bude lépe.

    • No, nemají to lehké nemají. Nezbývá, než jim držet palce, aby se horská dráha zase brzy vyhoupla vzhůru. Aspoň na chvilku. 🙂

  2. Teda to je nervák, tohle bylo pro mě naprosto neočekávané. Doufám, že se Harry v příští kapitole objeví, aby se chudák Severus netrápil bůhví jak dlouho. Jako kdyby neměl už tak starostí dost. Ani nevím, jestli očekávat nějakou záchranou akci… Tak jen doufám, že se brzy dozvíme, co se vlastně stalo. Díky 🙂

    • Taky to pro mě bylo naprosto nečekané, když jsem to četla poprvé. Nejprve taková idylka, pak lehká nejistota, pak krásně kousavý Snape a pak najednou Brumbál: … proč jsi tady, Severusi. Člověku dochází jen neochotně, jak velký to je asi průšvih.

  3. Nevím pořádně, co k téhle kapitole říct, ale nechce se mi tě nechávat bez komentáře.
    Tak nějak mě napadlo, jestli to není past, ale nebylo to takové, že bych o tom byla úplně přesvědčená. Takže Brumbál potom mou domněnku jen potvrdil. Jsem zvědavá, co se z toho vyklube. 😀 Budu teď dva týdny odolávat, abych nenakoukla do originálu.
    Díky moc za další skvělý překlad. ^^

    • Jsi zlatíčko, zpětná vazba mě od Tebe rozhodně potěšila. ❤
      Když jsem to četla úplně prvně, tak mě podezření na past vůbec nepřišlo na mysl. Spíš bych bývala věřila, že jim tam Brumbál ten dort prostě poslal nějakou tou jejich kouzelnickou cestou a hotovo. Hmm. No jo, no. Člověk se holt občas splete.

  4. „S náhlou hrůzou si uvědomím, že zatímco jsem ho studoval a stal se expertem na všechno, co se Pottera týkalo, on dělal to samé se mnou. Kromě Brumbála si za celý můj dospělý život nikdy nikdo nedal tu práci, aby mě poznal.“… Nejkrásnější část z celé kapitoly. Kdyby vedle mě stál v reálu, musela bych si zatínat nehty do dlaní, abych si zabránila utěšit ho pohlazením po vláskách :-). A to bych si zabránit jednoznačně musela; nerada bych skončila s Sectumseprou v zádech :-D.

    Děkuji moc za další část. V civilu nestíhám, nesvačím; nakupily se mi 4 kapitoly IYAP ke čtení najednou. Zjišťuji, jaké to je, když odkaz na následující kapitolu skutečně funguje. Nu… má to něco do sebe 🙂

    • Ano, ano, utěšovat Snapea podobně dětinským způsobem by se úplně nemuselo slučovat se zachováním si nedotčeného zdraví. 😀
      Miluji možnost nahlédnout Severusovi do hlavy. Navenek je to takový hajzl a tvrďák. Uvnitř je to prevít, ale tak nějak, že by ho k sobě člověk občas nejraději přivinul a utěšil.
      Vidíš, taky si koleduju. 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: