Kapitola dvanáct: Jak si vzpomínám

Opustili jsme Severuse v jeho komnatách v nejistotě nad Harryho osudem a s touhou po víře, že všechno dobře dopadne.

I dnes si nejistoty užijeme víc než do sytosti. A také nějakých neveselých vzpomínek. Především z toho důvodu stanovuji doporučení 15+.

Děkuji Hanetce za pomoc s překladem i opravu chyb v textu. ❤

 

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

Kapitola dvanáct: Jak si vzpomínám

„Severusi?“

Zdánlivě nikomu nepatřící hlas mě vytrhne… no, ne úplně ze spánku. Přesněji by se to dalo vyjádřit jako soustředěná meditace nad pocitem být uvnitř něj, nad chutí jeho úst, nadšeným výrazem tváře, když vyvrcholil. Nad věcmi, z nichž se skládají vlhké sny.

Podívám se směrem ke krbu a spatřím hlavu Brumbála. Poněkud provinile se v křesle posunu. V tamtom křesle.

„Našli jsme ho. Je naživu.“

Z Brumbálova pochmurného výrazu vyrozumím, že „naživu“ je možná jediné, co je. Ať už je to jakkoliv, uleví se mi dost na to, abych s klením vykázal tu ohromnou záplavu emocí. Obrním se a odměřeně přikývnu. Knedlík v krku mi zabrání, abych žadonil o víc informací.

„Je v nemocničním křídle. Ale musím zopakovat, že tě nikdo nesmí vidět. O jeho stavu tě budu informovat.“

Zatnu zuby a znovu přikývnu. Zmizí a sám sebe přesvědčuji, že jsem celkem spokojený prostě s vědomím, že je ten kluk v bezpečí. Nemusím ho vidět. Jsem si jistý, že o něj bude dobře postaráno. Určitě kolem jeho postele poskakuje každý, kdo je v Bradavicích. Rozhodně mě tam nepotřebují.

Doplním si skleničku brandy a snažím se nezabíhat myšlenkami k neviditelnému plášti, který je zabalený v mém kufru. Jsem dospělý. Budu dělat, se mi nařídí. Nezáleží na tom, že Brumbál požaduje jen, aby mě nikdo neviděl. Vím, co tím myslí. Předstírat, že je to jinak, by bylo dětinské.

Je naživu. Dovolím té zprávě, aby mě pohltila. Kdybych věřil v bohy, ke kterým jsem se celý den modlil, nejspíš bych jim teď děkoval. Procítěně vydechnu a snažím se ovládnout třes. Začnu uvažovat nad tím, jak na tom po několika hodinách strávených ve společnosti Pána zla asi je. Stejně rychle tento směr myšlenek zase opustím. Je naživu. Na tom jediném záleží.

Ledaže by se jednalo o jeden z těch případů, kdy být mrtvý by bylo lepší, než být živý. Myšlenky se mi znovu zatoulají k neviditelnému plášti.

Och, kašlu na to. Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem porušil tolik nařízení, že tohle jedno vypadá ve srovnání naprosto bezvýznamně. Neškodně, vážně. Co se ředitel nedozví, to ho nebude bolet. Prostě se na toho kluka jen podívám. Nikdo na to nepřijde.

Dojdu ke kufru, vytáhnu z něj plášť a zamířím ke krbu. Chvíli žasnu nad tím, jak směšným jsem se stal, než se letaxovou sítí přemístím do nepoužívané učebny v blízkosti nemocničního křídla. Přehodím přes sebe plášť, projdu chodbou a zastavím se u dveří do nemocničního pokoje, které jsou naštěstí pootevřené.

Náhle uslyším křik, při kterém mi klopýtne srdce. Vzduchem se nese zvuk marného uklidňujícího broukání. Tiše proklouznu dveřmi a překonám matně osvětlený pokoj, v němž jsou tři postavy shrbené nad postelí.

„Stále na něj mluv, zaběhnu pro něco trochu silnějšího.“ Pomfreyová odkvapí pryč svým namyšleným způsobem. Když se přiblížím, rozeznám ve zbylých dvou postavách Blacka a Lupina. V duchu zanadávám na své zatracené štěstí. Po jedné straně máme vlkodlaka, který by mě zcela jistě byl schopen objevit, kdybych se postavil příliš blízko. A pak tu je ten pes. Ačkoliv si nejsem jistý, jestli jeho čich je stejně silný jako v jeho zvířecí podobě.

„Harry…“ zašeptá Black. „Bohové, co bych mu zatraceně měl tak říkat?“ sykne.

Postavím se tak, abych na toho kluka lépe viděl. Sedí, přes sebe má přehozenou deku, zírá do prázdna. Zjevně katatonický. Ovládnu dech a snažím se uklidnit své příliš hlasitě tlukoucí srdce.

Lupin se snaží. „Harry, jsem profesor Lupin. Jsi teď v Bradavicích. Rozumíš mi?“

Nedostane se mu žádné známky pochopení. Kluk zírá před sebe, přímo skrze mě. Podle toho, jak vypadá v obličeji, usuzuji, že ho nejspíš zmlátili. To mě nepřekvapuje. Jeho zranění však nebyla dosud ošetřena. Je špinavý.

Když uslyším zaskřípění otvíraných dveří, otočím se a vidím, jak se přes místnost blíží Brumbál. V jednom strašlivém okamžiku mám dojem, že mě vidí. Potlačím úlevné vydechnutí, když mě mine a pokračuje dál.

„Jak je na tom?“

„Je… šílený.“ Blackův hlas je dutý a plný beznaděje. Hajzl. Kmotr zatraceně k ničemu. Kluk si prošel peklem a Black je připravený ho zavřít u sv. Munga, protože se cítí krapánek nesvůj. Kdyby tak všichni  ksakru vypadli…

„Jsem si jistý, že bude v pořádku.“ Brumbálovo tvrzení moc jistě nezní. Jeho pochybnosti mě zasáhnou jako pěst do žaludku. Najednou si vzpomenu na případ Longbottomových. Vynikající kouzelník a kouzelnice proměnění na uslintané šílence ve vypolstrované místnosti. A jako by to nestačilo, z jejich syna neroste v podstatě nic jiného.

„Poppy mu dala uspávací lektvar. Přestal se po něm třást, ale… jen se na něj podívejte, Albusi.“ Black rozhodí ruce směrem k té lidské soše. Začnu se přesouvat blíž k posteli, abych lépe viděl, ale zarazí mě ozvěna rázných kroků Pomfreyové, které míří mým směrem. Ustoupím stranou, abych se jí nepřipletl do cesty.

Zastaví se u postele a drží pohár, v němž je patrně další uspávací lektvar. „Harry, drahoušku, až tohle vypiješ, budeš se cítit lépe.“ Zdráhavě se natáhne, aby ho uchopila za zátylek, a on vykřikne a ucukne před jejím dotekem. Pomfreyová věnuje Blackovi popuzený pohled a on přikývne. „Opatrně,“ zašeptá Pomfreyová, „zatím mu nebyla vyléčena zranění.“

Black se zhluboka nadechne a pak se skloní, aby přidržel klukovu bradu.

Potter nesouvisle křičí a bojuje s jejich rukama. Deka z něj spadne a odhalí jeho trup, který je stejně špinavý jako obličej. Z téhle vzdálenosti a v tomhle osvětlení nedokážu posoudit, jak hodně je zraněný. Lupin se snaží omezit jeho mávání rukama, zatímco Black mu drží hlavu. Zdá se, že první doušek ho oslabil natolik, že nemá sílu k dalšímu boji. Jeho křik sklouzne do žalostného naříkání; slzy mu ve špíně na tvářích vykreslují světlejší cestičky.

Odvrátím se, už se nedokážu na to představení déle dívat. Snažím se sám sebe přesvědčit, že je ten kluk prostě v šoku. Zotaví se. Mysl mi zaplaví vtíravé vzpomínky s obrazy z mučení, jichž jsem byl svědkem. S vnucenou účastí. Jejich oběti po nich většinou zůstávaly bezejmenné, nemyslící. Nic víc než hračky k uspokojení sadistických choutek. Nechci si ani představit, co by se mohlo stát někomu, koho Pán zla obzvláště nesnáší. Zaplaví mě vděčnost, že Voldemort je takový pyšný zmetek. Kdyby byl tak chytrý, jak si o sobě myslí, jednoduše by toho kluka zabil, místo aby trval na tom, že dokáže svou nadřazenost.

Měl by sledovat mudlovské filmy. Možná by se poučil, co se stane darebákům, kteří se předvádějí.

Bublavý sten mi prozradí, že se jim podařilo vpravit Potterovi lektvar do úst. Zalyká se jím. Slyším Pomfreyovou, jak cukruje: „A je to. Za chvíli se budeš cítit lépe, Harry.“ Po chvíli slyším, jak se šine pryč.

Otočím se zpět k posteli. Kluk teď leží na boku, stočený do klubíčka, rukama si kryje hlavu. Snaží se nechat oči otevřené. Kmitnou směrem, kde stojím, a snaží se zaostřit.

„Severusi?“ zaskřehotá.

Klesne mi brada, až otevřu ústa. První, co mě napadne, že mě vidí, nebo že nějak vycítil mou přítomnost. Tahle myšlenka je náležitě vyhoštěna další. Právě stojím v místnosti plné lidí, kteří by neměli slyšet, jak vyslovuje mé jméno. Nikdy.  Když vidím, jak Black sevře ruku v pěst a odvrátí se od postele, zaplaví mě neblahé tušení.

„Pro lásku – proč sakra pořád mluví o –“ Black zuřivě zavrčí. Předvede ubohý pokus o udržení vlastní sebekontroly. „Jestli mu ten parchant –“

Brumbál ho zarazí. „Severus tomu chlapci nic neudělal, naopak mu pomáhá. Plně mu důvěřuji. A ty bys měl také.“

Vina. Zlá předtucha. Ach, radosti mého já. Odtrhnu oči od Blackova rozzuřeného výrazu a podívám se zpátky na Pottera, který prohrál svou bitvu s lektvarem.

„Poppy se brzy vrátí, aby ho uzdravila. Minerva má pro vás dva připravené pokoje. Siriusi, vypadáš vyčerpaně. Proč si nezkusíš trochu odpočinout?“

„Neopustím ho.“

„Siriusi, chápu tvou neochotu. Bude v pořádku. Ale ničemu nepomůžeš, pokud mu zkolabuješ nad postelí. Promluvím s tebou hned, jak se dostanu k posouzení jeho zranění. Prosím.“

Lupin přesvědčí Blacka, aby se k němu připojil, a já jim jdu z cesty, když zamíří ke dveřím. Chystám se proklouznout k posteli, když se Brumbál s mírně pobaveným úsměvem podívá přímo na mě.

„Myslím, že Harry na tebe má špatný vliv, Severusi.“

Zmetek. No, nevypadám jako blázen?

~~~~~~~

„Nejspíš jsem měl tušit, že přes tu směšnou věc vidíte.“

Povzdechne si. „Ano, no, na tom nezáleží. Nikdo další si tě nakonec nevšiml. Můžeš si ho sundat. Tak jako tak jsem měl v úmyslu Poppy říct, že jsi zpátky.“ Vytáhne hůlku, vloží na dveře zamykací kouzlo a já sejmu plášť.

„Jak zlé to s ním je?“ zeptám se a obrňuji se proti odpovědi. Soudě podle reakce na fyzický kontakt si představuji to nejhorší. Nejoblíbenější kletbou Pána zla je pochopitelně Cruciatus, ale většinou ho má vyhrazený jen pro souboje, nebo aby svým poskokům připomněl svou sílu. Vzhledem k tomu, jak dopadl minulý Voldemortův souboj s klukem, si nemyslím, že by Pán zla byl takový blázen, aby to zkoušel znovu. A s trochou fantazie a sklonům k sadismu je Cruciatus jen dětskou hračkou ve srovnání s mučením, které by jeden mohl způsobit, pokud by měl k dispozici dostatek času. Ten kluk byl pryč osm hodin.

„Nedokázali jsme se k němu dostat dost blízko, abychom ho náležitě prohlédli. Museli jsme ho omráčit, aby se nám ho podařilo dostat na ošetřovnu. Našli ho, jak se snaží dostat do Hagridovy boudy, pravděpodobně odhodlaný tě vidět.“

„Zjevně blouznil,“ odpovím, potom co si provinile odkašlu. Přesvědčuji sám sebe, že je jen přirozené, že se mě domáhal. Byl jsem poslední osobou, s níž byl v kontaktu před svou výpravou do pekla. Nemluvě o tom, že jsem jeho osobní sedativum. Uklidňuji ho.

Miluji tě, Severusi. V nitru se přihrbím a oklepu, když si uvědomím, že každý, kdo mi to kdy řekl, je buď mrtvý, nebo umírá.

Brumbál si nevesele odfrkne a následně upozorní: „V každém případě, myslím, Severusi, že bude nezbytné chlapcovu kmotrovi vysvětlit, proč Harry v kritických situacích volá svého nejneoblíbenějšího profesora. Sirius má ta nejhorší možná podezření, jak jsi možná slyšel. Samozřejmě dám jasně najevo, že je potřeba zachovat mlčenlivost. Ale jiné východisko nevidím. Pokud samozřejmě nemáš lepší nápad, co mu říct?

Do hajzlu, v hlavě mám úplně vygumováno.

Nicméně když se do toho opřu, zvládnu v sobě při pomyšlení, že by to Black věděl, vyvolat samolibost. Ve skutečnosti, čím víc nad tím uvažuji, tím více se mi myšlenka, že se v jeho nepřítomnosti Jamesův syn obrátil na mě, zamlouvá. A není to proto, že bych měl sebevražedné sklony. Velice rád bych viděl výraz jeho tváře, až mu dojde, jak důkladně jsem tomu klukovi poskytoval útěchu.

Místo „do hajzlu“ mi teď v hlavě nabíhá „sladká pomsta“.

„Udělejte, co uznáte za vhodné,“ odvětím a obrátím se ve směru, odkud přicházejí rušivé kroky Pomfreyové.

„Severusi, kdy ses tu objevil?“

Brumbál mě zprošťuje zodpovědnosti za lež. „Severus souhlasil, že vám bude asistovat, bude-li to třeba. Ocením, pokud se o jeho přítomnosti nikomu dalšímu nezmíníte.“

Pokud Pomfreyová shledává na jeho žádosti něco nezvyklého, nedává to najevo. Přikývne a věnuje mi prchavý úsměv. „No, Severusi, obávám se, že v tuto chvíli tu není nic, co bys mohl udělat. Nejprve jsem mu podávala Bezesný spánek, ale nevypil ho. Tak jsem mu aplikovala jen trochu Somnulae namíchaného s analgetiky. To by ho mělo udržet v klidu přinejmenším několik dní. Chtěla jsem ho jen trochu umýt. Nikomu nedovolil na sebe nechat sáhnout. Nebohý chlapec.“

Zatvářím se nad tím odporným pojmenováním. Nepotřebuje lítost, potřebuje pomoc. Jistěže nechtěl, aby se ho kdokoliv dotkl. Každý, kdo přežil setkání se Smrtijedy, na ně jen tak snadno nezapomene. Jestliže Potter předtím terapii nepotřeboval, tak teď ji potřebuje. Zadoufám, že Potterův mozek ten zážitek milosrdně pohřbí hluboko pod vědomou myslí. Za předpokladu, že znovu vědomí nabyde.

Moje starosti odfoukne chraplavý výkřik. Pomfreyová přiskočí k posteli, ruku úlekem přitisknutou na srdce. Podívá se ze mě na Albuse. Potter se začíná znovu třást a kňourat. Tvář se mu zkroutí v agónii.

„Já… Jak – “ Koktá Pomfreyová, než opět nabude klid. „Nechápu to. Má v sobě tolik sedativ, že by porazila horského trola. Sotva jsem se ho dotkla.“ Nakrčí obočí a zhluboka se nadechne, než se znovu pokusí překulit ho na záda. V okamžiku, kdy se mu prsty otře o rameno, kluk vykřikne a rychle se snaží odtáhnout z jejího dosahu. Vyklene se nad postel s takovým výkřikem agonie, jako by ho upalovali zaživa. Napadne mě, že to není jen prostý lidský dotek, čemu se snaží vyhnout.

Jak si vzpomínám, vždycky jsi měl rád citrón.

Srdce mi skočí až do krku, když si ta slova vybavím. Podívám se na ruce Pomfreyové, které toho kluka nemilosrdně mučí opatrnými, jemnými hmaty. Tak rychle, jak se mi jen povede nadechnout, zařvu: „Dost. Nedotýkejte se ho.“ Vylovím svou hůlku a zamumlám: „Wingardium Leviosa.“ Bylo to to první, co mě napadlo. Okamžitě si vynadám za svou stupiditu.

„Severusi! Co –“ vyprskne Pomfreyová, zatímco levituji kluka z jejího dosahu. Samozřejmě, že jí nemohu odpovědět. Pokud bych narušil svou koncentraci, kluk spadne. Kdyby spadl, mohla by ho ta bolest i zabít. Naštěstí si mého dilematu Brumbál všimne.  Aktivuje jiné levitační kouzlo a pak se na mě podívá s výrazem „vysvětli“.

„Byl otráven. Ten dort – “ Odmlčím se a pohnu očima k Pomfreyové, která se tváří dost zmateně.

Albus se na mě upřeně zadívá, než se otočí k Pomfreyové a požádá ji: „Poppy, mohla bys nás prosím na chvíli omluvit?“

Vrhne po nás rozlícený, nicméně poražený pohled, a pak dopáleně odkráčí z místnosti. Zhroutím se na židli a šklebím se nad ďábelskou genialitou Voldemortova plánu. Poslal toho kluka zpátky, aby ho zabila laskavost. Určitá podlá část mého já oceňuje jeho smysl pro ironii. Jiná moje část cítí úlevu, že jsem dnes neměl žaludek na to, abych se podělil o klukův narozeninový dort. Větší část mě však přemýšlí, jak ho chci zatraceně tentokrát zachránit.

~~~~~~~

Jakmile osamíme, vysvětlím, oč si myslím, že se jedná. Voldemortem vynalezený lektvar, který působí přes míchu. Výsledný účinek na kluka je opak paralýzy. Každý nerv v jeho těle nabuzuje až k hypersenzitivitě, takže jakmile lektvar dosáhne svého maximálního účinku, dokonce i nepatrné otření se stane mučivě bolestivým. Sám o sobě lektvar smrtelný není. Ale tělo nakonec zkolabuje šokem.

„Můžeš připravit protijed?“ zeptá se Brumbál vážně.

Povytáhnu obočí. Protijed, no jistě. „Domnívám se, že Voldemort se nedostal k tomu, aby nějaký vyvinul.“ Měl bych vědět, že mluvit s tím mužem tímhle způsobem není nejlepší. Pod Brumbálovým pronikavým pohledem se zastydím. „Neexistuje protijed. Tento jed se příliš často nepoužíval. Jednalo se o velice neefektivní metodu mučení. Uvařit lektvar zabere příliš mnoho času a příprava ingrediencí je složitá.“ Až na citrón. Můj vlastní přídavek do receptu. Vždycky se mi líbila myšlenka učinit smrt chutnou.

Nikdy jsem neviděl Brumbála, že by vypadal starší než právě teď. Obezřetně hledí, jak se osud kouzelnického světa vznáší tři stopy nad nemocničním lůžkem, nahý a svádějící boj se svou vlastní kůží. „Co můžeme udělat, Severusi?“

Bezmocně zavrtím hlavou. „Musíme ho udržet naživu, dokud se ten jed z jeho těla sám nevyloučí.“ Zní to tak jednoduše. „Ten dort snědl kolem poledne a teď je deset. Tenhle jed běžně působí dvanáct hodin, než dosáhne svého nejsilnějšího účinku. Nedokážu říct, jak dlouho to může trvat, Albusi. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by dokázal přežít déle než čtrnáct hodin. Potřebuje, aby se mu dostalo znecitlivění, ale jakékoliv kouzlo tohoto charakteru působí pouze lokálně. Ideální by byla celková anestezie. Ale po dvou uspávacích lektvarech by k tomu bylo zapotřebí mu do těla vpravit tak velké množství kozlíkového kořene a belladoninu z rulíku zlomocného, že existuje možnost, že už by se nemusel probudit.“ Záblesk naděje v ředitelových očích mi prozrazuje, že je ochoten se té šance chopit. Je třeba přiznat, že je pravděpodobně jediná, kterou máme. Povzdechnu si. „Poppy tu nic tak silného mít nebude. Někdo bude muset zajít ke sv. Mungovi. Předpokládám, že nebudeme moci postupovat legální cestou.“

Brumbál přikývne a nabídne mi pousmání. „Půjdu a promluvím si se Siriusem a Remusem. Řekni Poppy vše, co potřebuje vědět.“

Přikývnu. „Upozorněte je, ať si pospíší. Za dvě hodiny vypustí svou zatracenou duši.“

Když Brumbál opustí místnost, vstanu. Odvážím se teď na něj podívat přímo. Jak se tak vznáší ve vzduchu, připomíná mi loutku. Ve skutečnosti ničím víc ani není. Natažený mezi Brumbálem a Voldemortem má ten kluk víc strun než nějaký zatracený orchestr. Možná by bylo laskavější je přetnout. Možná, že by smrt jako možnost uvítal spíš, než život ve strachu a třeba i šílenství, které na něj snad čekají, až tahle noc skončí.

Zapřu se proti vlně hořké sklíčenosti. Životní příběh tohohle kluka je tak úděsně beznadějný, až je skoro směšný. Pokud teď zachráním jeho bídnou duši, prostě jen odsunu závěrečnou kapitolu jeho života. A o žádném ‚žili šťastně až do smrti‘ se v ní psát nebude. Ale nakonec možná zemře podle svých vlastních podmínek, a ne takhle. Nahý a zostuzený, bezmocně zavěšený ve vzduchu jako nějaká dětská hračka. Takhle hrdinové neumírají.

Potlačím nutkání se ho dotknout. Přejet rukou po jeho špinavé, ztýrané kůži. Oči má zavřené a ve spícím obličeji mu poškubává. Jestli se doopravdy jedná o spánek. Mám podezření, že pouze balancuje na pomezí bezvědomí. Množství strychninu v jeho systému by mohlo stačit na vyvážení sedativ, která dostal. Ztěžka si povzdechnu a on tiše zaskuhrá, jak na něj můj dech zaútočí. O krok ustoupím a vyčaruji kolem něj ochranný kruh, který ho má ochránit před… nu, před vzduchem.

Nechci si ani představit, co se s ním dělo. Kůži, která se ve své mladistvé dokonalosti jen před několika hodinami rozpalovala proti té mojí, pokrývají podlitiny a tržné rány. A nedokážu se ubránit, abych nepřemýšlel o tom, nakolik by to pro toho kluka teď bylo horší, kdybych ho neměl první. Jakékoliv výčitky, které jsem snad cítil, se rozpustily v podivném pocitu triumfu, že se to stalo pro Potterovo dobro. Dal mi to, co by mu ti hajzlové byli rádi brutálně ukradli. Jsem jen rád, že jsem měl dost zdravého rozumu, abych to přijal.

Zamyslím se nad svou poslední myšlenkou. Žasnu, jak absurdní se mi ještě včera zdála. Zdravý rozum. Kdy sakra začali být moji studenti tak uvážliví?

Už je to oficiální. Právě jsem přišel o zatracený rozum. Zkouším se na chlapce dívat se zlostí, jako kdyby za to byl nějak zodpovědný, ale vzhledem k tomu, že se vznáší nad postelí a až k politování sebou cuká, zvládnu jen zamumlat: „Hloupý kluku,“ a ještě k tomu bez jakéhokoliv náznaku nelibosti. S pocitem, jako kdybych se tu pohupoval já sám, opustím místnost, abych vyhledal Pomfreyovou a doufejme, že i panáka něčeho pěkně ostrého.

~~~~~~~

Zas už se schovávám pod tím zatraceným pláštěm a sedím v rohu na podlaze jako nějaký zpráskaný pes. Zpráskaný pes, který, jak to vypadá, jen sedí neužitečně u postele a sleduje spícího mladíka. Nejspíš bych měl být Blackovi vděčný, že riskoval znovudopadení a uvržení do Azkabanu, aby ukradl anestetikum, které možná zachrání klukův život. Jenže abych cítil něco jiného než intenzivní odpor, to by vyžadovalo zázrak. A já na zázraky nevěřím.

Jak se tak kluk stále drží při životě, nutí mě to přemýšlet. Čím víc nad tou myšlenkou uvažuji, tím méně jsem přesvědčený, že ho poslal Voldemort prostě jen tak zpátky. Sledovat, jak chlapec trpí, by si velice užíval. Ten jed, o tom jsem přesvědčený, byl určený pro mě. Kdybych ho požil, neexistoval by nikdo, kdo by dokázal zabránit tomu, abych zemřel. Nikdo by nevěděl jak. Ale Voldemort není tak pošetilý, aby počítal s tím, že ten dort sním.

Ne. Ten kluk musel utéct. Znovu. Ačkoliv nedokážu přijít na kloub tomu, jak to dokázal. Lektvar ve svém účinku už příliš pokročil, než aby si udržel dostatečně jasnou mysl a přemístil se. Na tuhle variantu jsme mohli zapomenout tři hodiny po požití.

Ve vzpomínkách zabloudím k rusovlasé mudlovské dívce, kterou Lucius poblouznil a odlákal z bezpečí Londýna, aby se stala prvním testovaným subjektem. Z dnešní perspektivy odporné, ale když jsem tehdy pozoroval účinky jedu, necítil jsem nic než radostné vzrušení. Seděl jsem v rohu místnosti a sám neviděn jsem sledoval, jak dívka upíjí z otráveného čaje a idiotsky se chichotá za Luciusova brilantního svádění. Zapisoval jsem si poznámky o účincích.

Začalo to prchavým svěděním kolem páteře, které se objevilo přibližně jednu hodinu po konzumaci. Poměrně příhodně pro Luciuse, který byl připraven poskytnout dívce, ošívající se ve snaze dosáhnout úlevy, až příliš ochotnou pomocnou ruku. Po třech hodinách se u subjektu objevuje až euforický pocit. Subjekt touží po dotecích a chová se podobně jako mrouskající se kočka. Jak jsme v experimentu s jedem pokračovali, zjistili jsme, že pokud je subjekt vyděšený, účinky jedu jsou dokonce mnohem hrozivější. Těla subjektů se obrátí proti nim. Mučí je extrémní rozkoš. Potter by žebral o dotek. Byl by nepříčetný potřebou, ale stále dost při vědomí, aby se za to nenáviděl.

Polknu prudký nával vzpínajícího se hořkého sebeznechucení, když si vzpomenu, jak moc jsem si během experimentu užíval sledování tohoto konkrétního stadia. Ta holka hystericky brečela, vykřikovala nejrůznější nadávky a urážky mezi žebráním, aby se jí Lucius, ano, bože prosím, dotkl. Jak se hranice mezi bolestí a potěšením stírá a každý kontakt představuje ryzí extázi, oběť se stává bezděčným masochistou. Bylo ohromující sledovat osobu tak rozpolcenou mezi odporem a blažeností.

Až příliš rychle potěšení eskaluje v bolest. Nejprve se každý kontakt s kůží stává nesnesitelně dráždivý. Vzpomínám, jak jsem sledoval to děvče, jak střídavě balancuje na patách, přešlapuje a nesmyslně žebrá, aby ji z toho pekla někdo vysvobodil. Následně dráždění přeroste v agónii. A v tomhle okamžiku pravděpodobně nalezli Pottera. Naštěstí pro něj.   Právě to je ta chvíle, kdy propuká pravé mučení.

To, co mě dostalo, byl křik. Pronikavě ostrý vřískot bolesti mi drásal nervy a z pouhého poslouchání té holky se mi dělalo tak zle, že jsem skutečně zvracel. Ne, mučení nikdy nebylo mou silnou stránkou. Přinejmenším ne to fyzické. Mnohem bližší mi bylo psychické deptání – fetiš, který jsem dokázal směřovat mnohem užitečnější cestou, jako je vyučování.

Z rozjímání o minulosti, od níž se mi povedlo už dávno distancovat, mě vytrhne nepřetržité cvrlikání ptáků. Přichází ráno a kluk je pořád naživu. Zdali se jeho stav změní nebo ne, se uvidí, ale mizivá naděje se od chvíle, kdy jsem ho včera odpoledne zavěsil do vzduchu, nepatrně zvětšuje. Nejsem si jistý, jestli už jed opustil jeho tělo, ale předpokládám, že to nejhorší má za sebou. Riziko smísení uspávacích lektvarů a éteru se v současné chvíli jeví naprosto bezvýznamně. Ke svému štěstí nebo smůle chlapec, který přežil, je stále naživu.

~~~~~~~

Za celou dobu, co Pottera pozoruji, se ani jednou nepohne.

Po čtyřech dnech, které jsem více méně probděl po klukově boku, mám v hlavě jen tři myšlenky: postel, koupel a chlast. Nikoliv nezbytně v tomhle pořadí. Pokud ještě jedinkrát uslyším popuzený povzdech od klukova nepoužitelného kmotra, schytá ten chlap velmi dopálenou neviditelnou ránu pěstí. Snažím se rozhodnout, jak se zvednout ze své současné pozice a vyklouznout za zavřené dveře, aniž by si mě ten muž všiml, když vstoupí Brumbál. Letmým pohledem očí mě vezme na vědomí, než se obrátí na Blacka. Podá mu něco, co vypadá jako výtisk Denního věštce.

Využiji Blackovy momentální nepozornosti a vstanu. Zaznamenám jeho ohromený výraz, s kterým zírá na přední stranu novin.

„Zkurvysyn,“ zavrčí. „Dostal jen to, co si zasloužil. Nejradši bych ho zabil sám.“

Brumbál si všimne mého tázavého výrazu a přikývne. „Ano. Přijde mi zajímavé, že to vypadá, jako by byl Petr zabit tu noc, kdy Harry utekl,“ poznamená.

Black vzhlédne k Brumbálovi se zhrozeným výrazem. „Snad si nemyslíte, že ho zabil Harry?“

Žaludek se mi zhoupne, když tu možnost uvážím. Nemyslím si, že by byl Potter dost silný, aby dokázal někoho zabít magií. Ale už mě mockrát překvapil. Podívám se na spícího kluka a v jeho zájmu doufám, že tomu tak není. Má dost problémů i bez vraždy, která by trýznila jeho svědomí.

„Ne,“ odpoví Brumbál. „Ne. Jen jsem si zrovna vzpomněl na noc, kdy ses vrátil do Bradavic, abys Petra našel.“

Ušklíbnu se. Ano, na tu noc, kdy jsem viděl, jak mi šance na získání Merlinova řádu proklouzává mezi prsty – o čemž jsem stále přesvědčený, že je nějak Potterova vina. Noc, kdy mě napadli moji vlastní studenti, kteří za to nebyli nikdy potrestaní. Noc, kdy mě Potter nazval ubožákem za to, že jsem se mu snažil zachránit kůži.  Noc, za níž jsem projevil až nepřirozenou dávku zdrženlivosti tím, že jsem Blacka nezabil, jen proto, aby mi ten parchant utekl, a já znovu vypadal jako hlupák. Jinak známá též jako jedna z nejhorších nocí v celé mé bídné existenci. Tvrdě potlačím touhu zavrčet.

Brumbál pokračuje: „Harry tu noc zachránil Petrovi život. Říkám si, jestli ho nezabili, když tomu chlapci splácel svůj dluh.“

Blackovi se na obličeji objeví zdráhavý výraz, jak nad tou možností uvažuje. Po chvíli vzdorně přimhouří oči a zavrtí hlavou. „Jamese a Lily zabil. Proč by zachraňoval jejich syna? Ten chlap byl zbabělec.“

Ve chvíli se mi vybaví těch patnáct let, kdy jsem obviňoval Siriuse Blacka z Jamesovy smrti. Dokonce i v posledním roce, kdy už jsem logicky věděl, že to není pravda, jsem ho za to nenáviděl. Teď, když to vypadá, že se Pettigrewova existence prokázala, musím čelit skutečnosti, že Black Jamese nezradil. Najednou je mi opravdu hodně špatně od žaludku. Opřu se v rohu místnosti, Black je mi v tu chvíli, kvůli tomu, že si Jamesovu důvěru zasloužil, odporný víc než kdykoliv předtím.

„Možná máš pravdu, Siriusi. Ale každý je schopen pokání.“ Mám dojem, jako by Brumbálovy oči mrkly směrem ke mně. Nasupeně mu pod pláštěm ten pohled oplatím.

„Už to Remus viděl?“ zeptá se Black. „Zůstanete u něj? Budu tu za minutku.“

„Samozřejmě.“

Black vstane, ještě naposledy se na Pottera podívá a odejde z místnosti. Opustím svůj roh. Brumbál nasadí mírný úsměv. „Ten chlap se mě stále pokouší zabít,“ zavrčím.

Sleduji, jak se mu koutky úst otřásají potlačovaným pobavením a zhluboka se nadechuje, aby spustil nějaké banální litanie o přednostech odpuštění. Přeruší ho slabé zasténání, které se ozve z postele mezi námi.

„Harry?“ Brumbál přikročí k lůžku.

Klukův obličej se stáhne v grimase a skousne si spodní ret. Z hrdla se mu vydere další sten a já se zhrozím, že má jed stále těle. Otevře oči a prohledá místnost, pak je znovu zavře. Znovu hlasitě zasténá, zatne zuby.

„Harry?“ zkusí ho Brumbál znovu oslovit. Kluk neodpovídá. Tvář má staženou v agonii. Srdce mi poklesne. Nezvládl jsem to.

„Harry, máš bolesti?“ zeptám se a přinutím se, abych zněl klidně.

Tvář se mu na okamžik uklidní, mělce dýchá. Ruce mu vyletí k obličeji.

„Je mi to líto,“ zašeptá. „Prosím, nenechávejte mě tady.“

 

 

Kapitola 11IYAPmenu1Kapitola 13

 

Reklamy

Posted on 11.8.2017, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , , , . Bookmark the permalink. komentářů 8.

  1. Severus má rozhodně hodně těžký život. Dělá lektvary, učí lektvary, vymýšlí nové lektvary a sbírá přísady na lektvary. Nejenže to dělá naprosto mistrovsky – jsa mistrem svého řemesla – on vymyslí a vyrobí i protilátku na jedovaté lektvary. Patří to samozřejmě k jeho profesi, coby vědeckého pracovníka na prestižním vzdělávacím ústavu, že musí pozorovat působení lektvarů na objektech. Severus je geniální. Umí si poradit v každé situaci. Harry je v dobrých rukou. Moc děkuji za novou kapitolu na den přesně – dnes. 🙂

    • Hihi, nejsi ti do Severuse také tak trošičku zamilovaná? 😉
      Ne, ale vážně, máš pravdu, svému oboru je oddaný. A zdá se, že teď už nejen svému oboru. 😀

  2. Tak si to chlapci pěkně vyměnili. Teď je to Severus, kdo ukrytý pod pláštěm tajně pozoruje toho druhého, když spí.
    Harry se z toho nakonec určitě nějak dostane. Bude muset! 😀
    Díky moc za pěkný překlad další kapitoly z téhle skvělé povídky. 🙂

  3. Jé, já jsem zapomněla na aktualizaci. Po dočtení kapitoly ale už tak nadšená nejsem. To je zase deprese… Doufám, že se to příště trochu prosvětlí. Díky.

  4. A je to tady; už se trápím. Vyloženě kvílím nad tím, jaké děsuplné scénáře musí ten Harry ve fanfikcích absolvovat. A mám takový vtíravý pocit, že Snarry povídky jsou snad úplně nejhorší. Asi proto, že potom – většinou – následuje sladká odměna. Až teď mi došlo, že v IYAP je to naruby. Nejdřív odměna a hned za ní ve vleku drama jako řemen.

    Ale ne, že by v téhle kapitole nebylo pár úchvatných momentů, to tedy zase bylo (Je naživu. Dovolím té zprávě, aby mě pohltila. Kdybych věřil v bohy, ke kterým jsem se celý den modlil, nejspíš bych jim teď děkoval. Procítěně vydechnu a snažím se ovládnout třes. )!

    A to, jak Severus Harryho pozoruje… jsem dojatá. Sentimentální a dojatá.

    Díky za další kapitolu.

    • Jo, Severus má o Harryho vážně starost, opravdu se o něj bojí. A ani sám sobě není ochoten připustit, čím to tak asi bude. Je sladkej. Je na pěst mezi oči, ale je sladkej. 😀

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: