Kapitola třináct: Zotavování

Otevírá se před Vámi poslední kapitola druhé knihy ságy Pokud jsi připraven od Cybele.

Holka ty své postavy musela opravdu hodně milovat, protože je podle mého až neskutečně trápí. Ale stále nám i jim zanechává tu potřebnou kapičku naděje, protože jim nechává jednoho druhému.

Tato prozatím poslední kapitolka mě zanechala v takovém hořko-sladkém rozpoložení a s mírně přihlouplým úsměvem na rtech. Ať si čtení užijete i vy.

Můj velký dík patří Hanetce, která vytrvale opravuje moje nepřesnosti, nedomyšlenosti i hrubky.

A děkuji také Vám všem čtenářům, zejména těm, kteří jste mi alespoň jednou nebo i opakovaně zanechali svůj komentář, jmenovitě: Abequa, Agnes, belldandy, Bobo, Cora, Domča, Eigni, Henrik, KalamityJane, Kasuri, lia, Lusi, Maxë, Nyssa, sisi a weras.

Vy jste Ti, kteří mě popohánějí do práce, zpětná vazba, kterou mi poskytujete mi dává chuť tvořit a sílu se vybičovat, když jsem moc unavená nebo líná, protože vím, že někde tam za všemi těmi byte a bity sedíte Vy a netrpělivě vyhlížíte, jak to bylo dál. Překládám tu povídku ráda, protože se mi líbí, ale s Vámi za zády mě čas nad ní těší dvojnásob. Takže díky moc a těším se, že se setkáme i nad knihou třetí, kde už půjde vážně do tuhého. Po všech stránkách. 3:)

Kniha druhá: Chlapec, který se nesmí dozvědět – shrnutí

12

Kapitola třináct: Zotavování

Lektvar mi sežehne jícen a rozdmýchá mi v žaludku oheň, který se mi šíří do celého těla. Přestanu se třást. Nemohu se ani pohnout. Prostěradla pode mnou i ta deka, co přes sebe mám přehozenou, mě pálí na kůži. Pokud se jen pohnu… jestli se jen nadechnu… umřu. Vznáší se nade mnou temná průsvitná postava. Sleduje mě, čeká na mě. A pak ruce. Všude se mě dotýkají, pálí, řežou. Křičím, a dokonce i křik mě pálí. Chci umřít. Sleduje mě. Ústa mi poleptá kyselina, propaluje se mi dolů, kde mi jen před několika momenty mi žaludek po vypití jiné tekutiny shořel žaludek na troud. V uších mi vřeští hlasy. Stočím se do klubíčka. Bolest. Nemohu se pohnout. Nemohu dýchat. Otevřu oči.

Je tu. Průsvitný. Temný. Jen stín. Mrtvý.

„Severusi.“

S trhnutím se probudím a instinktivně naslouchám jeho dýchání.  Trochu mě překvapí, když si uvědomím, že ležím na posteli. Pak si vzpomenu, že jsem za ním šel, když mě rozbolela jizva. Ale… od té doby už jsem se probudil, ne?

Ano. Vzpomínám si, že jsem ho pozoroval, jak spí. Vzbudil jsem se v jeho posteli, ležel jsem tam celé hodiny a prostě se na něj jen díval. Poslouchal jeho dech. Snažil se udržet, abych se ho nedotkl. Abych mu shrnul vlasy z tváře.  Obvyklé zamračení kolem jeho úst se omezilo jen na dvě sotva patrné vrásky. Oči měl zavřené a uvolněné. Měkké. Chtěl jsem ho políbit…

Panebože. Já ho políbil. A měl jsem sex. Se Snapem.

Zaskočí mě nečekaná vzpomínka, o níž přemýšlím, jestli je skutečná. Vzpomínám si na koupelnu. Snape mokrý a zakrytý ručníkem. A políbil mě. Já políbil jeho, ale on mi to oplácel. Bože, zdálo se mi to snad? Jeho ústa, jeho jazyk, jeho ruce všude na mém těle. Ruce po celém mém těle.

Voldemort.

Hrůzou mě zamrazí. Dort. Přenášedlo. Přistání ve tmě. Nebylo to tamto sklepení. Bylo to nějaké jiné sklepení – nebo sklad? Přistál jsem a snažil se otevřít svůj kufr, abych se dostal k hůlce a mohl zažehnout pochodně. A pak hlasy. Okamžitě jsem je poznal. Nemohl jsem najít svou hůlku. A pak už bylo pozdě.

Najednou se bojím otevřít oči. Nechci vědět, kde jsem. Pamatuji si bolest. Pamatuji si – och, bože – ruce, které se mě dotýkaly, řezaly mě, drásaly. A já to chtěl. V tom dortu něco bylo. Otrávili mě. Voldemort na mě zíral a smál se tomu, jak jsem se zoufale válel po podlaze.

Ale utekl jsem, ne? Vybavuji si, že se mi zdálo, jako bych se vrátil do Bradavic. A bolest. Červíček mačkající mi ruku k mému kufru. Můj kufr mě přenesl zpátky do Bradavic. Ruce. Zabíjejí mě. A… on je mrtvý.

Pozoruje mě jeho duch. Vzpomínám si na jeho upřený pohled. Byl tady. Byl mrtvý. Museli čekat, až se přemístí. Čekali na něj, aby ho zabili. Je pořád tady. Och, bože. Mám dojem, že slyším jeho hlas, a snažím se násilím otevřít oči. Slyším se zasténat a potom zaslechnu, jak někdo říká moje jméno. Zní to jako Brumbál. Konečně se mi podaří otevřít oči a rozhlédnu se kolem sebe, jestli tu pořád je, jestli mě pozoruje. Jeho duch. Spatřím rozmazaný bělovlasý obraz Brumbála, ale Snape tady není. Znovu pevně zavřu oči. Jestli tady není, tak se nechci probudit. Nikdy se nechci znovu probudit.

Zhluboka se nadechnu a snažím se opět upadnout do spánku. Hrdlo se mi stáhne potlačovaným výkřikem, který se pokouším spolknout. Vnutí se mi zpět ve vzteklém vzlyku.  Zabili ho. Brumbál znovu vysloví moje jméno, nechci, aby tady byl. Nechci tady být. Chci být s ním. Mrtvý.

„Harry, máš bolesti?“

Jeho hlas. Snape. Srdce se mi rozbuší a snažím se popadnout dech. Bojím se otevřít oči. Bojím se, že tu nebude. Bojím se, že tu zase bude. Průhledný.  Přízračný. Mrtvý. Zakryju si tváře rukama. Chci na něj promluvit. Chci mu něco říct. Ale nechci, aby to Brumbál slyšel. Nechci, aby Brumbál věděl.

„Je mi to tak líto,“ zašeptám. Doufám, že mě uslyší. Doufám, že ředitel ne. „Prosím, nenechávejte mě tady.“

~~~~~~~

„Harry, jsi teď v Bradavicích.“

Brumbál promlouvá, jako kdyby hovořil s dvouletým. Kluk nevykazuje žádné známky porozumění. Pokračuje ve svém šeptání do dlaní, ale dlouho nemohu zaslechnout, co říká. Letmo pohlédnu na ředitele, jemuž se obočí stáhne obavou. Ten kluk nemá bolesti, uvědomím si. Je šílený. Smrt by pro něj byla lepší.

Zavřu oči a zapřu se v rohu místnosti.  Dosud jsem se bláhově držel naděje, že z téhle situace vyjde sice otřesený, ale relativně nepoznamenaný. Proti všem předpokladům, samozřejmě. I mnohem mocnější čarodějové si prožili daleko méně, a zajistilo jim to pěkně dlouhý oddych u sv. Munga. Bezděčně jsem předpokládal, stejně jako spousta absurdně idiotských lidí v kouzelnické komunitě, že Harry Potter je nezdolný. Nyní mě zasáhlo vědomí, že náš superhrdina je konec konců jenom člověk.

„Kdo je mrtvý, Harry?“ zeptá se Brumbál a já otevřu oči. Stařec se sklání nad klukem. Potter divoce vrtí hlavou a pak ji překulí a zaboří do polštáře. Udělá se mi špatně od žaludku. Takže to on tedy zabil Pettigrewa.

Nejsem si jistý, jestli by se mi mělo ulevit, že je natolik při smyslech, aby cítil lítost, nebo ne. Sám jsem rozpolcený mezi omráčenou lítostí a mlhavým obdivem. Vyvolání smrtící kletby vyžaduje mocného čaroděje. Samozřejmě většina kouzelníků by nebyla natolik hloupá, aby to zkoušela. Když pomineme Azkaban, tak temnota, která se v člověku usadí po jejím použití, ho dokáže dohnat až k šílenství. Dokonce i Smrtijedi by po téhle kletbě sáhli jedině, pokud by neměli jinou možnost. Existuje spousta jiných cest, jak někoho zabít, s daleko menšími vedlejšími účinky.

Nicméně pokud je tohle skutečný důvod, proč ten kluk tak vyvádí, je tu přece jenom naděje, že se zotaví. Jestliže však už předtím byl jen na hranici příčetnosti, přemýšlím, zda má sílu nezbytnou k tomu, aby se uzdravil. Napadá mě, že bychom teď měli na Voldemorta zaútočit plnou silou a toho ďábelského parchanta zabít. Udělal bych to osobně. Aby ten kluk byl svobodný.

Najednou vzdoruji naléhavé potřebě vrátit se do chladného klidu svého sklepení.

Pomfreyová přispěchá dovnitř a střelí po Brumbálovi odmítavým pohledem. „Co se stalo, Albusi?“ Podívá se na kluka, který vzlyká do polštáře. Povzbudivě ho pohladí a snaží se ho utišit. „Harry, drahoušku, vezmi si tohle. To ti pomůže.“ Podá mu uklidňující lektvar.

Polknu nesouhlasné zavrčení. Jak dlouho ho chtějí držet pod sedativy, než ho nechají, aby se postavil realitě? Tím, že odkládají nevyhnutelné, mu neulehčí, aby se přes to dostal. Kluk přijme její řešení svého problému a pak se otočí na bok, tváří ke mně. Zarudlé oči se mu lesknou. Popotáhne. Sleduji, jak pevně zavírá oči, tvář se mu zkroutí v grimase. Představuji si, jak se snaží odehnat Pettigrewův mrtvý obličej. Zhluboka se nadechne a výraz se mu uvolní.

„Poppy, můžete tu s ním zůstat, dokud se Sirius nevrátí?“

„Samozřejmě,“ odpoví.

Stařec obrátí unavený pohled ke mně, a já se seberu, abych ho následoval. Opustím svůj roh a ještě jednou se letmo podívám směrem ke klukovi, upadajícímu do drogami vyvolaného spánku. Potlačím výmluvný nával úzkosti. Teď pro něj nemohu nic udělat. Musím počkat, dokud si jeho patolízalští pečovatelé neuvědomí, že se jednou musí probudit.

~~~~~~~

Vykročím z ohniště, odhodím ten zatracený plášť a se současným přivoláním láhve brandy se zhroutím do tamtoho křesla. Nabídnu trochu Brumbálovi, který právě vylézá z krbu. Odmítne. Aspoň zbyde víc na mě. Zhluboka se napiju ze skleničky.

„Za dva dny tu bude schůze, Severusi. Budeme přepracovávat zabezpečení hradu. Potřebuji, aby chlapec opustil ošetřovnu ještě předtím. Nikdo ho nesmí vidět. Pokud souhlasíš, rád bych ho přemístil sem. Myslím, že by mu mohlo prospět, kdyby se nacházel na místě, kde se cítí pohodlně.“

Přikývnu a pociťuji skoro vděčnost, že mi ředitel pořád věří dost na to, aby to nejcennější, co má, zanechal v mé péči. Naposled jsem toho kluka skoro zabil; nemluvě o tom, že jsem ho ošukal  – ale o tom stařík nepotřebuje vědět.

„Budu potřebovat zabezpečit tvé pokoje. Jakmile bude uvnitř, tvoje komnaty zapečetím. Pokud by tě sem kdokoliv přišel hledat, najde jen prázdnou místnost, která bude zrcadlovým odrazem tvého obývacího pokoje. Oba dva budete nedetekovatelní. Budete však také zamčení uvnitř, přinejmenším do doby, než si budu jistý, že je zajištění hradu dostatečné. Nejspíš bys mi měl sestavit seznam toho, co si myslíš, že budeš do začátku pololetí potřebovat.

Na mysl mi vytane chlast. Spousta chlastu. Znovu přikývnu a pokusím se potlačit kypící hněv. Z kluka už je zase vězeň. A ze mě taky.

Brumbál pokračuje: „Měl bys vztyčit i vlastní ochrany. Vypracuji systém komunikace mezi námi dvěma, pokud bychom potřebovali. Myslím, že by bylo rozumné o tom chlapci nic neříkat. O ničem z toho. Čím méně mu povíme, tím menší je pravděpodobnost, že ho lord Voldemort bude schopen nalézt.“

„Takže předpokládáte, že Voldemort nás našel prostřednictvím Potterových snů?“

Brumbál uhne očima a je na něm vidět, jak pečlivě sestavuje nicneříkající odpověď. „Domnívám se, že díky svému spojení s hochem je schopen velmi přesně určit Harryho polohu, stejně jako velkou spoustu dalších věcí. Jak se zdá, skrýt Harryho je prakticky nemožné, bude-li Voldemort i nadále spolupracovat s mozkomory. Ale pokud znejasníme, kde se Harry vyskytuje, snad by nám to mohlo pomoci udržet chlapce v bezpečí. O jejich vzájemném spojení toho zatím opravdu příliš nevím. V minulosti se ještě nikdy nic takového nestalo, nemám s čím porovnávat. Bez ohledu na to jsem si jistý, že se lord Voldemort osobně neodváží chlapce v Bradavicích dotknout, dokud tu jsem já. Ta zvláštní bezpečnostní opatření zajistí, že kdyby měl Pán zla špehy, kteří by působili v našich řadách, nebudou schopní mu pomoci s tím, kde se Harry nachází.“

„Jak dlouho tohle můžeme dělat, Albusi?“ Ta otázka mi sama vyskočí z úst, hnaná vlnou dlouho potlačovaného vzteku nad klukovým promarněným mladým životem.

Vyklene obočí. Zkoumavě se na mě zadívá. Uhnu pohledem. „Dělá ti starosti, že se nezotaví?“

S despektem si odfrknu. „Dělá mi starosti, Albusi, že přestože se tak zatraceně moc snažíme ho udržet naživu, okrádáme ho o šanci žít. Pokud bude celou dobu, kdy může kráčet živý po téhle zemi, zamčený, možná jsme ho snad měli rovnou nechat umřít. A aby to pro něj bylo ještě obtížnější, udržujeme toho kluka naživu jen proto, abychom na jeho útlá ramena svalili zodpovědnost za zabití jednoho z nejmocnějších čarodějů naší doby. A jaká bude jeho odměna v případě, že uspěje? Tak jako tak zemře. Skvělé.“

„Souhlasím s tebou, Severusi. Není to spravedlivé.“

„S veškerým respektem, Albusi, že je to nespravedlivé, to ani zdaleka nevystihuje.“

„Je to jeho osud, Severusi.“

Ušklíbnu se. No jistě. „Na základě čeho, Albusi? Možná, že by jeho osud byl jiný, kdyby mu bylo umožněno ho usměrňovat.“

Moje narážky ho raní. Okamžitě zalituji, že jsem nemlčel. Povzdechne si: „Víš, proč si Voldemort pro svůj experiment vybral syna Jamese Pottera?“

Neochotně přiznám svou nevědomost, povytáhnu obočí a čekám, až mi to řekne.

„Lord Voldemort je posledním žijícím potomkem Salazara Zmijozela.“

Ano. To celé vyšlo najevo v Potterově druhém ročníku. Povídačka o chlapci jménem Raddle. Další z život ohrožujících situací, do nichž se Potter dokázal vlastním přičiněním dostat, a dost zázračně se dostat i z ní. A když je James mrtvý, Harry je pochopitelně posledním z rodové linie Godrica Nebelvíra. Jsem konsternovaný, že jsem si toto spojení sám dříve neuvědomil.

„Tím, že si vybral Pottera, si Voldemort zajistil, že Nebelvírova rodová linie už nebude dál pokračovat,“ pronesu dutě. Pochopitelně vzhledem k tomu, že je kluk gay, nepokračovala by tak jako tak. Skoro se nad tou myšlenkou rozesměji. Místo toho se ušklíbnu.

„Přesně tak.“

„Takže mi v podstatě říkáte, že se od toho kluka očekává, že se utká s dědicem Zmijozelů, protože on je dědicem Nebelvírů. Že se od něj očekává, že se utká ve staletí trvající nesmyslné bitvě, kvůli tomu, kým byl jeho předek. Vážně. Neměli bychom se přes ty rodové rozepře přenést?“

Brumbál vytáhne obočí. Tiše uznám své pokrytectví a upřeně se na něj dívám. Neustoupím. To je absurdní. Ale stejně absurdní jako tohle je i to, že Voldemort už bitvu začal.

„Došlo ovšem k nečekanému zvratu. Jak víš, když se smrtící kletba odrazila, část Voldemortovy moci, konkrétně ta spjatá se Zmijozelovou pokrevní linií, se přenesla na chlapce. Po magické stránce je teď Harry jak Nebelvírův dědic, tak Zmijozelův. Voldemort to nicméně rozpoznal a podle toho se zařídil. Chlapcova krev teď proudí v jeho žilách. Oba dva jsou si teď v podstatě rovní.“

Rovní. Skoro bych se té myšlence od srdce zasmál, kdyby ji z úst nevypustil nejuctívanější čaroděj Anglie. Ten chlap je vážně šílený. „Albusi, nějak selhávám ve snaze pochopit, jak šestnáctiletý kluk, který dokonce ještě není ani kvalifikovaný čaroděj, může být považován za rovného nejmocnějšímu černokněžníkovi za posledních sto let. Och, a nesmíme zapomenout na ten drobný detail, jímž je Voldemortova nesmrtelnost, která naklání misku vah spíše v jeho prospěch.“

V očích mu potemní. Nasupím se a napiji se z opomíjené brandy.

„Co se Harryho mládí týče, máš pravdu. Ale příští rok mu bude sedmnáct a dospívá. Co se týká toho, že Voldemorta jeho nesmrtelnost činí silnějším, to je, Severusi, otázkou vnímání. Odvažuji se říct, že chlapcova schopnost lásky z něj činí toho většího z nich dvou.“

Skoro se udávím. Láska, jasně. Určitě to nebyla láska, co včera v noci toho kluka zachránilo před smrtí.

Otázka vnímání. No, do hajzlu.

Ten šílený starý blázen se zachichotá mému znechucenému výrazu. Pobavený třpyt se z jeho očí okamžitě vytratí a nahradí ho vyčerpání, které je v těchto dnech až příliš obvyklé. Na děsivý okamžik se zamyslím, o kolik víc bude stařec schopen ještě odolávat, než se vzdá. Jedna temná válka za život je až dost. Tenhle muž je už ve třetí. Utnu tento proud myšlenek, nedokážu si představit svět bez něj. A nechci to ani zkoušet. Navíc, když už ne jemu, tak komu jinému dlužím svou nehynoucí vděčnost?

S povzdechem se zvedne. „Ihned začnu pracovat na zabezpečení tvých pokojů. Doufám, že zítra sem budu schopen chlapce přemístit. Snaž se si odpočinout, Severusi. Vypadáš hrozně.“

Uvažuji nad tím podotknout, že on nevypadá o nic lépe, ale vidím na něm, že tento komentář očekává. Neřeknu nic a on odejde. Naleji si další skleničku brandy, přičemž překonávám naléhavé nutkání napít se přímo z láhve. Budu ve svých pokojích po zbytek léta zamčený s potrhlým Potterem.

Vzpomínky mě dovlečou zpět k našemu poslednímu rozhovoru. Přijde mi, jakoby k němu došlo v jiném životě. Napadne mě, že pokaždé, když se ušlechtile pokusím toho kluka zbavit, jemu se povede najít nějakou cestičku, kterou se mi do života vrátí. Vzhledem k tomu, že byl nepochybně vystavený jednomu příšernému mučení za druhým, která celkem pravděpodobně zahrnovala i staré dobré skupinové znásilnění, možná bych si měl dělat starosti, co se stane, když my dva budeme žít spolu o samotě. Za současné situace pravděpodobně už nikdy nebude chtít, aby se ho někdo znovu dotkl. Opět se zarazím nad pocitem vděčnosti, že jsem ho ošukal jako první. Alespoň měl povědomí o tom, jaké to je, než se stal obětí zvrácených stimulací po moci hladovějících podružných patolízalů.

Pevně zavřu oči a snažím se tenhle směr myšlenek zastavit. Donesu si skleničku ke rtům, ale najednou je mi příliš špatně od žaludku, než abych se napil. Koupel. A pak postel. Nebudu si dělat starosti, jestli bude nebo nebude v pořádku. Nebudu přemýšlet nad tím, jakým peklem si prošel nebo jestli se z toho zotaví. Pustím toho kluka z hlavy, dokud se nebudu moci dostat do té jeho a přivést ho zpátky.

Neuvažuji nad tím, co by se stalo, kdybych selhal. Selhání si nemohu dovolit.

~~~~~~~

Oči se mi se zamrkáním otevřou a spatřím temnou postavu, sedící na židli v nohách postele, tmavá hlava spočívá v bledých rukou.

„Profesore?“

Hlava se zvedne. „Ne. To jsem já… Sirius.“

Správně. Snape je mrtvý, vzpomenu si najednou. A já ne. Sirius si přisune židli blíž ke mně. Na jeho tváři vidím vynucený úsměv. Hrábne po mojí ruce a stiskne ji. Soustředím se na ten dotek a snažím se nezačít brečet. Chabě se svému kmotrovi omlouvám, že jsem si ho spletl s jeho úhlavním nepřítelem. Ten omyl by byl k smíchu… jenže není. Snape je po smrti. A já jsem pořád ten chlapec, který přežil.

„Jak se cítíš?“ zeptá se Sirius.

Zoufalý. Je mi zle od žaludku. Opuštěný. „Mám žízeň.“

Nalije mi do sklenice vodu ze džbánu, který mám u postele. Posadím se. Moje hrdlo odmítá polykat. Vyplivnu vodu zpět do pohárku. „Co je dneska za den?“ zaskřehotám.

„Je úterý dopoledne. Byl jsi bez sebe skoro pět dní.“ Přikývnu. To vysvětluje, proč mi moje tělo připadá tak těžké. „Brumbál mi řekl, že ses na pár minut probral už včera. Mrzí mě, že jsem tu nebyl. Odešel jsem jen na okamžik. Zatracený načasování.“ Slabě se usměju. Přijde mi to spíš jako grimasa. Přestanu to zkoušet.

„Našli tělo?“ zašeptám a pak se znovu soustředím na pití, abych zakryl vzdouvající se záplavu emocí. Snažím se trochu vody polknout, než se podívám na Siriuse, který vypadá zmateně. Jeho výraz se zhroutí do něčeho, co vypadá jako porážka, zhluboka se nadechnu, abych se připravil na jeho odpověď.

„Ano… Ale Harry, nechci, abys na to myslel… ano? Ty teď… potřebuješ, aby se ti udělalo líp a… Hele, zasloužil si to. Ať už se stalo cokoliv.“

Tíha, která mi drtila hrudník, když jsem se probudil, se změnila v tekutinu, která mi probublávala hrdlem. „Jak…“ Roztřesu se. Nezáleží na tom, jak moc Snapea nenáviděl, nikdo si nezaslouží umřít. Ne takhle. „Jak jen to můžeš říct? Jak si můžeš jen myslet –“ Slzy mi vytrysknou dřív, než je stihnu mrkáním odehnat. Chci ho praštit. Siriuse. Svého kmotra. Zatnu ruce v pěst a zhroutím se zpět do postele.

„Omlouvám se, Harry. Neměl jsem – “

„Běž pryč.“ Držím se šepotu ze strachu, že kdybych chtěl mluvit hlasitěji, nejspíš na něj začnu křičet.

„Harry – “

Odvrátím se od něj a zabořím tvář do polštáře. Najednou mám strašnou chuť mu říct o všem, co se stalo mezi mnou a jeho nepřítelem z dětství. Chci mu říct, že to byl Snape, kdo tam pro mě byl, když on nebyl. Chci mu říct, jak moc jsem miloval muže, kterého nenáviděl. Chci ho ranit. „Běž pryč. Prosím.“

Slyším, jak vstává a opouští místnost. Jakmile uslyším, jak zaklaply dveře, zakřičím do polštáře a dávám do toho všechnu energii, která mi v těle zbyla. Zas už brečím. Nemám sílu, abych se o to staral. Nestarám se o nic. Je mrtvý. Jako moji rodiče. Jako Hagrid. Jako Cedric. Kolik kvůli mně ještě zemře lidí?

Vrátí se ke mně Voldemortova slova:

Harry Pottere. Myslím, že bych ti měl poděkovat, že jsi mi pomohl vypátrat mého poněkud kluzkého zmijozelského přítele. Měl jsem obavu, že ho nedokážu znovu dostihnout. Byla by to velice politováníhodná ztráta. Naštěstí pro mě to vypadá, že je Severus tvému srdci stejně drahý jako mému. Neboj se, Harry. Brzy svou lásku znovu uvidíš. Odvažuji se tvrdit, že to bude jen otázka hodin.

Voldemort to věděl. Nevím jak, ale věděl to. Moje sny. Nebyly to sny. Ani vize. Našel mě. Našel Snapea… Severuse. Jmenuje se Severus. Jmenoval. Zabil ho. A já přežil. Zase.

Už nedokážu brečet. Mám pocit, jako kdyby mi tělo uvázlo ve věčném vzlykotu. Hrudník mám jak vykotlaný a nemohu se nadechnout dost na to, abych se zbavil pocitu, že se dusím. Snažím se nepřemýšlet o tom, co se stane, až odtud jednou odejdu. Nebo jak budu žít bez něj.

Stočím se na bok a otřu tvář to přikrývky. Napadne mě, kde může být. Přijde mi, že jeho duch není stejný jako ostatní bradavičtí duchové. Ten jeho nebyl bledý, ale temný a sotva rozeznatelný. Nechce se mi přemýšlet o tom, co to může znamenat. Soustředím se na myšlenku, jestli se vrátí. Doufám, že se vrátí, i kdyby jen na okamžik. Vyklouzne mi zafrkání, když si uvědomím, že chci, aby mě strašil mistr lektvarů. Začnu si představovat, jak mě pronásleduje v hodinách. Opovrhující všemi. Říkám si, že by mohl být děsivý jako Krvavý baron. Možná by mohl učit. Jako Binns.

Zaslechnu, jak se otvírají dveře. „Harry?“ Brumbál.

Přetočím se na záda a otevřu oči. Vysloví formulku na zamčení dveří a já se posadím, zvědavý proč. Přejde ke mně – bílá a purpurová hrouda, která je čím dál jasnější, jak se přibližuje. Mžourám ve snaze na něj zaostřit a vrtají mi hlavou oční lékaři v čarodějnickém světě. Nedívá se na mě. Dívá se za mě. Obrátím se, abych zjistil, na co.

„Severusi,“ vysloví a mně se sevře žaludek. Prudce se otočím ve směru, kterým se dívá, a napůl očekávám zhmotnělý temně zářící mrak. „Jestli můžeš.“

Slyším těžký povzdech přicházející z rohu místnosti. Duchové přece nevzdychají, ne? Srdce mi hlasitě buší v hrudníku. Sleduji, jak ze sebe stahuje můj neviditelný plášť. Hrdlo se mi stáhne a zaútočí na mě tolik rozporuplných emocí, že se mi zatočí hlava, jak se je od sebe snaží odlišit.

Zmatek. Úleva. Štěstí. Ponížení. Láska. Je naživu.

Je toho všeho tak strašně moc, že se zas rozbrečím – jak ten idiot, kterým jsem se ukázal být.

~~~~~~~

Omráčeně sleduji, jak Black zdrceně opouští místnost. Skoro toho parchanta lituji. Ten pocit je stejně vágní jako zloba na toho kluka, který byl natolik nevděčný, že vykopnul muže, který mu zachránil život. Samozřejmě, od Blacka bylo dost hloupé mluvit s takovou lehkostí o Pettigrewově smrti. Ale ten malý červ zabil klukovy rodiče. Potter by si to měl uvědomit.

V okamžiku, kdy zaklapnou dveře, rozkřičí se do polštáře a praští do postele.  Křik přejde ve vzlyky. Dělá se mi nevolno, ale zároveň mě fascinuje, že jsem svědkem tak soukromého okamžiku plného natolik syrových emocí. Divokých a čistých. Děsivých.

Měl bych se stydět za to, jak moc si užívám být neviditelný a prostě jen sledovat. Nejspíš bych spokojeně strávil zbytek svých dní pod touhle mizernou věcí a smířil se s tím, že už by mě nikdy nikdo znovu nespatřil. Napadne mě, kolik lidí bych tím učinil šťastnými. Jelikož není mým zvykem působit někomu radost, ten nápad zavrhnu. Pokud se ten kluk někdy zotaví, vrátím mu ho. Neviditelný plášť je pro samotáře nebezpečná věc. A to nemluvím o voyeurech.

Po nějaké době jeho fňukání ustoupí a skoro bych řekl, že se znovu ubrečel až k spánku. Otočí se čelem ke mně a osuší si zčervenalou, opuchlou, emocemi zrůzněnou tvář. Jeho zelené oči jsou se zarudlými kruhy kolem nich ještě působivější. A já jsem rozpolcen mezi naléhavým nutkáním riskovat, že budu spatřen, abych mu mohl nabídnout útěchu, a zdrcujícím puzením uprchnout a vyhledat tvrdé kamení svého sklepení, prosté jakýchkoliv emocí. Neudělám ani jedno. Vstanu, přimražený k jeho žalem strhané tváři. Zafrká v ironickém úsměvu a dotkne se rtů. Zajímalo by mě, co ho k tomu přimělo.

„Harry?“ Brumbál vstoupí a zamkne dveře kouzlem, pak se přiblíží k posteli. Podívá se na mě a úsečně přikývne. Neoblomně zavrtím hlavou v zoufalé snaze mu sdělit, že bych velice preferoval zůstat neviditelný. Nedokážu si představit, jak se kluk bude tvářit, až zjistí, že jeho malý výbuch záchvatu vzteku měl diváka. Skoro bych se odvážil tvrdit, že by mohl umřít ponížením. Což by nebylo o moc lepší.

Brumbál moje zoufalství jako obvykle ignoruje. „Severusi, jestli můžeš.“ Ukáže k židli u klukovy postele. Ušklíbnu se, upřeně na něj zírám a i jinak dělám všechno, co je v mých tichých silách, abych s tím chlapem navázal kontakt a dal mu najevo, že ho nenávidím. Dokonce ani nemrkne. Stejně tak ani kluk, který mžourá neurčitě mým směrem s výrazem naprosté hrůzy. Deprimovaně si povzdechnu a stáhnu ze sebe plášť.

Klukova pusa se otevře údivem a já odvrátím pohled. Zatraceně. No fajn, jsem zvrhlík. Ze sorty šmíráků. Na svou obranu říkám, že mi bylo zakázáno, aby mě kdokoliv viděl. Všechno jsem to dělal z obavy o Potterovo blaho. Není to tak, že bych ho sledoval, jak si ho honí. Tak nějak si nejsem jistý, že se na to bude dívat stejně. Klesnu na židli u postele a odsunu myšlenku, že bych měl nejspíš zvrácené potěšení z toho, jak se sjíždí. Jsem vážně zvrhlík.

Slyším přiškrcený vzlyk a oči mi přelétnou k němu. Kvůli čemu u všech všudy zase bulí?  Hledám důvod toho zdánlivě nekonečného proudu slz. Určitě mu dřív nebo později dojdou.

Raději bych, kdyby dřív.

Vyhladím svůj znechucený výraz a pozoruji, jak se sám sebe snaží dostat pod kontrolu. Upřeně na mě zírá mžouravým pohledem. Brumbál si odkašle a já odtrhnu od Pottera pohled, přeji si, aby mi prokázal stejnou zdvořilost.

„Harry?“

Potter zavrtí hlavou a otočí se k řediteli. Trochu se uvolním.

„Jak se cítíš?“

Zhluboka se nadechne a nakrčí obočí. „Já –“ Slabě se zasměje a otočí se ke mně. „ Já si myslel, že jste… Totiž, viděl jsem vás. Myslel jsem, že vás vidím…“

Pokud by ten kluk kdy dřív byl schopen koherentního slovního projevu, obával bych se, že jeho mozek byl neodvratně poškozen. Skousne si ret a já si najednou vzpomenu, jaký talent ta ústa ve skutečnosti mají.

„Myslel jste si, že mě vidíte,“ zopakuji.

„Byl jste tady. Myslel jsem si… Mrtvý. Ale nejste.“ Znovu se zasměje. „Očividně.“

„Omlouvám se, že jsem vás zklamal,“ odtuším.

Prudce ke mně otočí hlavu, ústa se mu otevřou k odseknutí, ale Brumbál ho přeruší. „Harry, pokud se na to cítíš, obávám se, že ti musím položit několik otázek.“

S čímsi, co vypadalo jako neochota, se Potter obrátí k Brumbálovi. „Nevím, nakolik vám budu schopný odpovědět, pane profesore. Chci říct, až do teď jsem si myslel, že profesor Snape je duch.“

Odfrknu si při té strašlivé představě, že bych byl zatracen k věčnému setrvání na tomhle světě. Pak zauvažuji nad tím, jestli by to byl podobný pocit, jako obcházet zákoutí skrytý pod neviditelným pláštěm.

Všimnu si, že ředitel už má zase v očích ten svůj zatracený rozpustilý výraz. „Co tě k takovému přesvědčení přivedlo?“ Rty se mu cukají pobavením a loupne po mě očima.

Potter nakrčí nos. „Možná… možná to byl sen. Myslel jsem… tu noc, co jsem se sem dostal…“ Obrátí se na mě. „Viděl jsem vás. Ale – skrz vás. Divný. Tak – “ Zhluboka se nadechne. „Páni, jsem rád, že jste naživu.“

„Mohlo to být tím lektvarem, Severusi? Vypadá to, že byl schopen tě vidět. Konec konců tě oslovoval.“

Zabručím. „Ano. Kdybyste v té chvíli nebyl zjevně choré mysli, nejspíš bych vám za tak neformální oslovení byl v pokušení strhnout body.“ Potěší mě klukovo zděšené uvědomění si a okrajově jsem vděčný, že ředitel nevidí v jeho tváři provinilý výraz.

Brumbál se pro sebe zasměje. „Ano, tedy, myslím, že v tomto případě můžeme dovolit, aby ten drobný přestupek prošel.“ Odkašle si a pokračuje v mnohem vážnějším duchu:  „Teď, Harry, chci, abys věděl, že ať už je to jakkoliv, udělám všechno proto, abych tě ochránil. Ale potřebuji, abys mi řekl všechno, co víš o smrti Petra Pettigrewa.“

Potterovi šokem klesne čelist, až se mu otevřou ústa. „On je…“ Zhroutí se v ramenou a začne nervózně žmoulat přikrývku. „ On… pomohl mi. Zachránil mě. Voldemort ho nejspíš musel…“ Ztěžka si povzdechne. Strnu v očekávání dalšího hysterického záchvatu. Žádný nepřichází.

Brumbálovu tvář zalije viditelná úleva. Znovu se opřu do židle a v duchu si odškrtnu „zabíjení“ na dlouhém seznamu věcí, na které je kluk ještě příliš mladý, než aby je už udělal. Napadne mě, že pokud Pettigrewa nezabil, tak ten hysterický výlev před chvílí musel být kvůli tomu, že si myslel, že jsem mrtvý. Což znamená, že si myslel, že Black mluví o mně. A také, že Blacka vykopl kvůli mně. Ušklíbnu se hřejivému pocitu, který se mi šíří hrudním košem, a potlačuji nutkání toho hloupého kluka políbit.

„Teď si kvůli tomu nemusíš dělat starosti, Harry,“ pronese Brumbál a na okamžik mě vytrhne z vítězoslavného nadšení.

„Takže to o něm Sirius mluvil,“ přemýšlí Potter nahlas. „Páni… musí být… já jsem takový debil.“ Na chvíli složí hlavu do dlaní a pak pohlédne na mě. „Proč jste se vůbec skrýval, mimochodem?“ V jeho výrazu je náznak zlosti. Brumbál mě utne dřív, než mám šanci odpovědět.

„Požádal jsem Severuse, aby se nenechal spatřit. Sirius bude v pořádku. To nedorozumění mu vysvětlím. Ale právě teď bych se rád dozvěděl o snu, který se ti zdál noc předtím, než tě zajali.“

Potter zabodl oči do postele. „To… to nebyl sen, pane. Bylo to… no, nevím přesně, co to bylo. Ale Voldemort mě pomocí toho našel. Říkal, že jsme… že Voldemort a já jsme… propojení. Nějak. Já nevím. Ale věděl… různé věci. Jako kdyby mi mohl číst myšlenky, pane. Věděl, že profesor Snape byl se mnou.“

„Víš, jak je to možné?“

Hledím na Brumbála, který se tváří naprosto neutrálně. Přelétnu očima k Potterovi, který beze slova zavrtí hlavou. „Jenom řekl… no. Nepamatuju si to, pane. Možná přes mou jizvu?“

Dovolím si nepatrný povzdech ulehčení. Ten kluk nic neví. Bude pro něj lepší, když ve své nevědomosti zůstane.

„Výborně. Vzpomeneš si ještě na něco? Třeba nějaký rozhovor. Na něco, co Voldemort řekl? Cokoliv.“

„Opravdu ne, pane profesore. Většinou tam nebyl. Zůstávali tam se mnou tři Smrtijedi. Všichni měli masky, ale… byl tam Červíček. Však víte, s tou svou rukou. A nejsem si jistý, ale myslím, že tam byl i pan Malfoy, aspoň podle hlasu. Nevím, kdo byl ten další. Voldemort říkal… plánoval nějakou akci… och…“ Kluk vytřeští oči, jak si na něco vzpomněl. „On – bylo to divné – mluvil o tom, že oslaví svou nesmrtelnost. Říkal, že potřebuje, abych mu pomohl… nebo tak něco.“ Podívá se na Brumbála a ten přikývne. „Pane, byl jsem dost pominutý, když jsem se tam dostal. Chci říct, že si na to nevzpomínám. Moc.“ Zaznamenám, jak se mu napíná čelist pod bledou kůží. Pamatuje si víc, než říká.

„Rozumím,“ pronese Brumbál. Skutečně rozumí. „Pokud by sis vzpomněl na něco dalšího, Harry, sděl to, prosím, profesoru Snapeovi. Je mi líto, ale vy dva se vrátíte zpátky do úkrytu po – “

„Ne!“

Klukovo odmítnutí je nečekané. Při úvaze nad tím, proč se mnou odmítá být znovu zamčený, mě přepadne panika.

Chvíli neústupně vrtí hlavou, než znovu ovládne svůj hlas. „Ne. Profesore Brumbále, já… on… Voldemort mě našel, pane. Nevím jak, ale myslím, že to může udělat znovu. Já – já nechci…  On ví, že byl profesor Snape se mnou. Já nemůžu… Prosím.“ Svěsí hlavu, jako kdyby se bál na kteréhokoliv z nás podívat.

Brumbál nasadí smutný úsměv a já se ušklíbnu nad klukovým altruismem. Pak si uvědomím, že jeho obětavost je pouhým pudem sebezáchovy v přestrojení. Jestliže to, čeho jsem byl před chvíli svědkem, bylo náznakem jeho emočního stavu, kdyby někdo zemřel kvůli jeho statusu Voldemortovy Nemesis, pak chápu jeho neochotu se s kýmkoliv stýkat. Rozumím tomu. Ale nebudu to tolerovat.

„Cením si vašeho zájmu o mou bezpečnost, pane Pottere. Nicméně raději bych se proklel, než bych vám dovolil ze sebe dělat mučedníka. Pokud vás ponechám o samotě, bezpochyby provedete něco pitomého. Odmítám si vzít vaši smrt na svědomí.“

„Já tu vaši taky nechci mít na svědomí!“ Oči mu planou náznakem počínajícího vzdoru.

„Harry, ujišťuji tě, že ty i profesor Snape budete v naprostém bezpečí. Teď, když víme, že má Voldemort prostředky, jak tě najít, se můžeme připravit. Ani jeden z vás neopustí Bradavice a přijmeme určitá ochranná opatření, abychom vás udrželi v bezpečí. Musím tě požádat, abys mi důvěřoval.“

„Já…“ začne protestovat, ale nedořekne. „Nemám na výběr, co?“

„Je mi líto, Harry. Obávám se, že to je jediný způsob, jak si můžeme být jistí, že budete chránění.“ Potter si promne obličej oběma rukama a uchechtne se, aniž by v tom byla stopa pobavení. Ředitel vstane ze židle. „Jen dám madam Pomfreyové vědět, že tě odvádím.“

„Potřebuji mluvit se Siriusem,“ zamumlá Potter.

„Dnes odpoledne si se Siriusem promluvím. Teď si opravdu potřebuje odpočinout. Neboj se, Harry. Pochopí to.“ Brumbál se na kluka usměje a pak se odvrátí, aby vyhledal Pomfreyovou. Zmizí v chodbě, která vede do její kanceláře. Potter prudce zvedne hlavu a zadívá se na mě.

„Jestli se něco stane… jestli zemřete…“ Zavrtí hlavou a zabodne pohled zpátky do přikrývky. „Nezvládl bych to, víte. Já… já bych – “

„Pottere, zmlkněte. Ukončete to melodrama. Nechystám se umřít.“ V hlase mi zřetelně zní hněv. Nevím, kam ten kluk na ty šílenosti chodí, a ani o to nestojím. „Odvažuji se tvrdit, že osud nebude natolik milosrdný. A v případě, že by mě snad nějaká podivná souhra šťastných náhod zabila, jsem si jistý, že to přežijete – jste dost mladý a odolný.“

„Ty to zatraceně nechceš pochopit, že ne?“ procedí skrz zaťaté zuby. Rudý v obličeji. Otevřu ústa, abych ho napomenul za ztrátu sebekontroly, ale pokračuje dřív, než k tomu dostanu šanci. „Nechci tu bez tebe být. Jsi jediný… kdo…“

Unikne mu frustrované zavrčení a padne zpět na polštář. Zakryje si tvář rukama a snaží se uklidnit.

„Vy sobecký hňupe. Existuje nespočet lidí, kteří se starají o vaše blaho. Co, Pottere, zabil byste se? Kvůli mně? Skvělý způsob, jak se odvděčit svým rodičům, kteří se za vaši záchranu obětovali.“

„Zmlkněte.“ Jeho hlas je tlumený a chladný.

„Co jste to řekl?“

„Slyšel jste.“

„To jsem slyšel. Co se děje, Pottere? Nepřejete si, abych vám připomínal oběti, které pro vás někteří přinesli?“ Nabádám se, abych sklapnul, abych to nechal být, ale nějaká moje část stále pokračuje. Ta moje část, která potřebuje rozdrtit jeho zoufalství. Jeho nezdravou náklonnost. „Nechcete tu svou pěknou hlavinku obtěžovat smyslem pro zodpovědnost k těm všem, kteří pro vás zemřeli? To abych pamatoval i na to, nepřipomínat vám mužem, který právě zemřel, abyste vy měl šanci přežít.“ Slova se mi z úst řinou se znepokojivou plynulostí. Uvědomuji si, že se jedná o pouhé polopravdy. Že ten kluk je ve skutečnosti obětí všech těch lidí, kteří za něj položili život. A vršili na něj jednu zodpovědnost za druhou. Nespravedlivě obracím vlastní pobouřenou zuřivost, vyvolanou zoufalstvím nad klukovým životem, zpět proti němu. Chápu, proč chce zemřít. A ta moje část, která sleduje, jak ho mlátím po hlavě závazky, jež mu byly vnuceny, také chce, aby byl mrtvý.

„Ty parchante,“ řekne přiškrceně.

„Naprosto.“ Zvednu se a přehodím přes sebe plášť, připraven vrátit se do svých pokojů. Snažím se neslyšet, jak mě proklíná do dlaní. Přenesu se krbem do svých komnat, kde mám v úmyslu si v duchu nadávat, že jsem kopl do kluka, který je na dně, a pak, možná, se zocelit dostatečně na to, abych to dokázal udělat znovu.

~~~~~~~

„Harry?“

Otevřu oči, a vidím Brumbála, jak na mě upřeně hledí. Musel jsem usnout. Cítím se, jako bych měl v žaludku prázdno, a nemá to nic společného s tím, že jsem nejedl už celou věčnost. Stěží držím víčka od sebe. Chci prostě jen spát. Nechci dělat nic jiného než spát, dokud všechny šance na probuzení už dávno neminou.

„Jsi připravený?“

Budu někdy připravený? Sednu si a zhoupnu nohy z boku postele. Postavím se, ale zase si musím okamžitě sednout a chvilku počkat, než se mi přestane motat hlava. V prázdném žaludku mi víří, až se mi z toho dělá špatně.

„Jakmile se dostaneme do sklepení, tak si něco sníš.“

Moje hrdost. Moje důstojnost. Moje srdce. Vyvážená porce studu a viny s příměsí deprese. Nemohu se zatraceně dočkat. Znova se postavím a Brumbál mě chytí za loket, aby mě podepřel. Svět kolem mě je jen jedna obrovská rozmazaná šmouha. Potřebuju svoje brýle. Vypadá to jako, že mám hloupé starosti ve srovnání se všemi těmi věcmi, co se mi v minulém týdnu staly. Jenže chodit poslepu je na mě vážně trochu moc.

„Pane? Kdy budu mít opravené brýle?“

„Och. Ano. No, obávám se, že to bude muset počkat do začátku pololetí, Harry. Jsem si jistý, že prozatím ti profesor Snape bude schopen umíchat nějaký lektvar, který ti se zrakem pomůže. Řekl bych, že oba budete mít k dispozici spoustu volného času.“ Uchichtne se a já polknu rostoucí prázdnotu.

Nevěděl jsem, že existuje lektvar na zlepšení zraku. Napadne mě, že kdybych to věděl, párkrát by se mi hodil na hřišti. Pomyšlení na famfrpál ze mě náhle vysaje veškerou energii, která mi zbývala. Z možnosti, že bych měl znovu hrát, se mi dokonce dělá špatně – což mě děsí. Přesvědčuji se, že famfrpál přece miluju. Je to jedna z mála věcí, která mi pomáhá zůstat příčetný. Přemáhá mě další silná touha jít znovu spát, jakmile si uvědomím, co je tou druhou věcí, která mi pomáhá. Nebo spíš kdo.

Parchant.

Brumbál mě nasměruje do prázdné učebny a pak před krb. Hodí do plamenů letaxový prášek a s úsměvem pronese: „Komnaty profesora Snapea.“ Vstoupím dovnitř, zhluboka se nadechnu a zopakuji místo určení. O chvíli později vyklopýtám z krbu a nějakým zázrakem se mi povede nespadnout na nos. Snape sedí ve svém obvyklém křesle, ale nedokážu rozeznat, jak se tváří. Nepromluvím na něj. Přejdu místnost a sednu si do druhého křesla. Nejsem si jistý, zda bych dokázal zůstat stát. Za okamžik z plamenů vystoupí tiše i Brumbál.

„Tak tedy. Severusi, věřím, že už máš všechno, co potřebuješ?“ V jeho hlase mi zní náznak veselí.

„Není to na celé léto, Albusi,“ řekne Snape kousavě.

„Ne. Nikdy jsem neočekával, že by bylo. No, cokoliv budete potřebovat z kuchyně, si můžete přivolat. Všechno, co pošlete zpátky, bude přesměrováno tak, aby nikdo nebyl schopen vystopovat, odkud nádobí pochází. Severusi, mohl bys Harrymu vyrobit nějaký zrakový lektvar, pokud si najdeš chvilku?“ Skoro mě rozesměje, když si představím, jak ho Brumbálův skoro až posměšný tón musí štvát. Dokážu si představit, jak se u toho tváří. Probodává ho tvrdým pohledem a ústa má stažená do přísné linky.

Ne že by mi záleželo na tom, jak vypadá. Nezáleží. Je to sketa. Podlá, záštiplná sketa.

„Ve svých komnatách najdete přistýlku. Pokud budete potřebovat něco dalšího, víš, jak se se mnou spojit, Severusi. Harry, pokud by ti cokoliv chybělo, seznam s tím profesora Snapea. Tvůj kufr už byl dopraven dolů.“

Snape si pohrdavě odfrkne a já po něm chci něco hodit. Nejlíp kletbu. Ale hůlku mám pořád v kufru a ten nenajdu, dokud neuvidím. A vidět nezačnu, dokud mi on neumíchá ten zatracený lektvar, a ať se propadnu, jestli ho požádám o pomoc. Už nikdy.

„No, pokud už nic jiného nemáte, bude nejlepší, když půjdu.“

„Pane. Vyřiďte prosím Siriusovi, že se omlouvám. Že si nezasloužil, co jsem udělal, a je jedno, co jsem si myslel.“ Během jediného dne jsem zvládl ztratit Snapea, Siriuse a svým způsobem i famfrpál. Toužebně myslím na postel, o které Brumbál mluvil, a okrajově mě napadne, co je opakem nespavosti.

„Neboj se, Harry. Promluvím s ním. Ty se pokus si užít zbytek prázdnin, dobře?“

Přikývnu a potlačím kousavý smích. Užít si prázdniny. Jasně, ohromná zábava být zamčený s chlapem, který vytrvale dloube prstem do otevřených bolestivých ran. S chlapem, který se mnou neustále mluví, jakoby mi bylo jedenáct, bez ohledu na to, že jsme…

Ne. Na to myslet nebudu.

Slyším zvuk letaxu, který odnáší ředitele pryč. V díře, která mi zbyla po srdci, mi začíná vířit panika. Nechci tu s ním být sám. Ne takhle. Proč mě Brumbál nemohl vzít znova do tamtoho pitomého sklepení? Kde bych nemusel Snapeovi odpovídat? Kde by neexistovala šance, že zabiju někoho dalšího? Říká, že si nevážím toho, jak za mě druzí obětovali svoje životy. Přál bych si, aby pochopil, jak rád bych dal ten svůj za ty jejich, abych je zachránil. Je zatraceně těžké cítit vděk i vinu zároveň. Jenže on to nechápe. Nikdo to nechápe.

Zlost, kterou k němu cítím, slábne a mění se ve sklíčené zklamání. Je to moje vina, že jsem očekával, že bude jiný než všichni ostatní. Má pravdu. Měl bych být vděčný. Tiše se nenávidím za to, že to nedokážu.

„Měl byste se najíst,“ řekne potichu, než vstane.

Také se postavím. „Nemám hlad. Půjdu si lehnout.“

„V pořádku. Zůstaňte o hladu.“

„Děkuji. Myslím, že to udělám,“ odpovím hněvivě a pokusím se kvapně odejít do ložnice. Můj odchod naneštěstí ztratí svůj dramatický účinek kvůli tomu, že se musím pohybovat pomalu – kvůli tomu, jak jsem slepý a zesláblý. Cítím na sobě jeho oči, které mě při mém postupu přes pokoj pozorují. Rozesměje se. Kdyby existoval nějaký bůh, tak mě teď zabije. Z toho, jak se mi nahrne horko do tváří, se mi zamotá hlava. Rychle dosednu na podlahu a s obličejem v dlaních nepřestávám toužit po smrti.

Slyším, jak jde ke mně. Dřepne si vedle mě a strčí mi před obličej sendvič. „Najez se, ty nemožný spratku. Nestojím o to, abys v mém sklepení zemřel.“ Hrozí, že mě pocit z jeho těsné blízkosti dožene k dalšímu ufňukanému návalu emocí. Úspěšně se mi to povede potlačit a převezmu si od něj sendvič. Rukou se dotknu té jeho a jakékoliv zbytky kontroly, které jsem do té chvíle měl, se vytratí.

Upustím sendvič a vrhnu se na něj. Srazím ho na zadek a hlavu mu zabořím do krku, je mi úplně jedno, jak moc jsem ho tím vyvedl z míry. Najednou všechno to, co se stalo – že mě zajali, mučili, že jsem si myslel, že je mrtvý, následné zjištění, že to není pravda – všechno se to ke mně vrátí a převalí se to přese mě ve vlně dusivých emocí, které mě drtí. Tisknu se k němu jako o život snad celou věčnost. Teprve poté, co se mi povede se znovu uklidnit, si uvědomím, že kolem sebe mám jeho ruce. „Už mě nikdy neopouštěj,“ šeptám s obličejem zabořeným do jeho krku a sotva jsem si vědom, že vůbec něco říkám.

Jednou rukou mi nemotorně přejede po zádech. Odfrkne si. „Říkáš to, jako kdybych měl na výběr.“  Povzdechne si a opře si hlavu o moji. Uvolním trochu sevření svých paží, ale nepustím ho. Nemůžu. Poprvé od chvíle, co se to všechno stalo, se najednou cítím jako člověk. V duchu si přeju, aby se čas zastavil a já takhle mohl zůstat už napořád. V bezpečí.

„Hloupý kluku,“ zamumlá, „mám tě na krku.“

Konec druhé části

 

IYAPmenu1

Kapitola 12

 

Reklamy

Posted on 25.8.2017, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , , , . Bookmark the permalink. komentářů 9.

  1. Harry a Severus uvěznění spolu, to už tu dlouho nebylo! 😀
    Děkuji tobě i Hanetce za hezký překlad druhé knihy a budu se těšit na tu následující. Nevím, kam se poděl nějaký můj pud sebezáchovy, protože podle všeho jdu zcela dobrovolně trpět. (Ale náramně si to užiju! Snad.) Když ta povídka má něco do sebe – líbí se mi ich forma i příběh a především postava Severuse, ze kterého tu autorka (díkybohu) neudělala sentimentální bábovku. Nechala mu skvělý sarkasmus a snapeovství a prostě to úplně žeru. Toho se nemůžu jen tak vzdát, takže tedy – vzhůru do pekel!
    Ještě jednou děkuji a snad brzy na shledanou. 😀

    • Z dnešního pohledu už motiv „Potter a Snape spolu zamčení v jedné místnosti“ není nic objevného a nejspíš si to vysloužilo i své místo mezi nejznámějšími klišé fandomu. Nicméně originál povídky byl na Walking The Plank uveřejňovaný někdy v roce 2006. Rok předtím vyšel třeba originál povídky „Tolik se ti po mně stýská“. Předpokládám, že v té době se stále ještě mohlo jednat o celkem neotřelou a zajímavou zápletku.
      Ovšem ani s odstupem času, kdy spolu Harry a Severus byli za různých okolností zamčení na nejrůznějších místech po delší dobu, si nemyslím, že by tím tahle povídka ztratila na svém kouzlu a uhrančivosti. Stále má co říct, co nabídnout a stále dokáže své čtenáře rozložit až na prvočinitele. 😉
      Těším se na setkání u poslední knihy. Určitě si předzásob vinotéku nebo tak něco. Takové opatření bude zcela na místě – ať už pro oslavy nebo na kuráž, nebo třeba občas i na žal a na nervy. 😎

  2. Miluju Snapeovi hlášky. Poslední slova v kapitole:„Hloupý kluku,“ zamumlá, „mám tě na krku.“ Mě zasáhly do krajiny srdeční. Děkuji za překlad a věnování. Začíná to být lehce melancholické a hned je konec knihy. Nemá to anglický originál? Ptám se jen proto, že většina knih s anglickými autory má melancholicky ladění obsah a děj. Podle toho se poznají. Ale jinak o nic nejde, povídka je zajímavě napsaná, střídání úhlu pohledu Snapea a Pottera je spíš pitoreskní, než se čtenář přeorientuje v textu, je již více než polovina úhlu pryč. Měla bych napsat, že se těším na další pokračování, ale pravdou je, že se spíš obávám toho, jak se děj vyvine, jaké rány hrdinové utrží a co je skolí. Díky za překlad.

    • Nemám nejmenší tušení, jaké národnosti je Cybele. Třeba by věděl někdo jiný, kdo se ve fanfikci pohybuje delší dobu než já. 🙂
      Melancholie si ještě asi užijeme, ale těch veselejších a řekněme záhřevnějších situací, také. Před námi je dalších 20 kapitol. 😎

  3. Tyhle nedorozumění nemám ráda. Chudák Harry, vážně mi ho bylo děsně líto. Ale ten konec to vynahradil. Děkuju za překlad a těším se na další knihu 🙂

    • Jo, taky mi bylo pro Harryho smutno, když jsem to četla. Ale Severus mu to nakonec vynahradí, protože je v jádru cíťa. Někde hluboko, hluboko uvnitř. 😉

  4. Tak tu máme pro změnu něco z Harryho POV. Už bylo na čase.

    To nedorozumění bylo – alespoň pro mě – nekutečně nepříjemné; člověk by si až myslel, že s vědomím smrti Severuse se se svým ubohým životem Harry moc mazat nebude, a budeme tu mít Romea a Julii v bleděmodrém. Merlin zaplať, že se to vysvětlilo dřív, než ho to harakiri vůbec napadlo 🙂

    „Už mě nikdy neopouštěj,“ šeptám s obličejem zabořeným do jeho krku a sotva jsem si vědom, že vůbec něco říkám. Myslím, že můj pocit euforie nabral nebeských výšin :-). Nádhera to je!

    Děkuji za další kapitolu. Nemůžu uvěřit, že máme už 2 knihy za sebou; kam se ten čas poděl?! Přijde mi to jako včera, když jsem se na FB dozvěděla, že s překladem začneš, a radostí si poslinila monitor 🙂 Díky ještě jednou ♥

    • Jsem moc ráda, že v Tobě mám tak věrnou čtenářku. Díky Ti za každý jeden z komentářů, protože mě neuvěřitelným způsobem nakopávají, fakt díky. ❤
      Dvě knihy jsou za námi, jedna (ta nejdelší) nás ještě čeká. Teď bude v publikování pauza, neumím říct jak dlouhá. Ale určitě se tu třetí kniha výhledově objeví a postupně tu bude k přečtení celá, to mohu slíbit (pokud nezasáhne nějaká vyšší moc, samozřejmě).
      Takže ještě jednou díky moc a těším se na viděnou u pokračování, nebo třeba u jiné povídky, která se tu objeví. 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: