Nejvyšší ocenění

„Háček v soužití s felisianem, jak si John nedlouho poté, co se nastěhoval, uvědomil, byl v neutuchajícím nutkání se ho dotknout.“

Blíží se nám úžasný čas vánoční a s první adventní nedělí jsem se rozhodla sobě (ale doufám, že i vám) nadělit vánoční dárek v podobě johnlock povídky. A protože mám slabost pro kočky a chtěla jsem si udělat radost, sáhla jsem po sérii volně na sebe navazujících povídek s kočičí tématikou (i když Sherlock by se rozčiloval, že on není žádná kočka, úplně ho slyším) z pera BeautifulFiction, pod souborným názvem Kočka mezi holuby. Každou adventní neděli až do první neděle po Novém roce se můžete těšit na jeden další střípek ze soužití Johna a Sherlocka v trochu nestandardním pojetí. 🙂 Podrobnější informace najdete v hlavičce na úvodní stránce série.

Připravte se ale na velice pomalý rozjezd a pozvolný opatrný vývoj jejich vzájemného vztahu, na spoustu roztomilosti a taky trochu strachu, nejistoty a bolesti. Ale těch jen tak poskrovnu, jako nejvzácnějšího koření.

Korektury a betace komplet celého překladu se chopila Hanetka, tímto jí za to děkuji. ❤

 

Kočka mezi holuby – shrnutí

Předení kočky je tím nejvyšším oceněním. Robert A. Caras

~~~

Háček v soužití s felisianem, jak si John nedlouho poté, co se nastěhoval, uvědomil, byl v neutuchajícím nutkání se ho dotknout. Sherlock sám o sobě byl velmi dobře vypadající muž. Možná ne pohledný podle obecně zažitých představ, ale nevšední způsobem, který každého donutil sednout si na zadek a věnovat mu pozornost: bledé oči, ostře řezaný tvar horního rtu, smetanový odstín kůže a pružné tělo, jehož výhod maximálně využíval.

Pak tu byly uši, dva trojúhelníky čokoládového sametu mezi rezavohnědými kadeřemi, pokryté jemnou, hladkou srstí. Nebyly oblé, jako u spousty velkých koček, nebo ostře špičaté, jako u domácích mazlíčků. Ty Sherlockovy měly nejblíž k uším rysa, proporcionálně přiměřené jeho postavě a široké skoro jako Johnova dlaň, s dlouhými štětinkami na špičkách.  Když se setkali poprvé, John musel zatnout ruce v pěst – buď tohle, nebo podlehnout nutkání a zjistit, jaké jsou na dotek – což by bylo příliš důvěrné.

Takže místo toho zíral na Sherlockův ocas, ladný, vlnící se bičík z kostí, masa a kožešiny ve stejné barvě jako jeho uši. Většina lidí by jeho zjevnou fascinaci vnímala jako krajně neomalenou, jenže Sherlock vypadal spíš pobaveně, než cokoliv jiného. V každém případě svou nabídku, aby se k němu John nastěhoval, nestáhl, a jak se dny změnily v měsíce, John si uvědomil, že charakteristické kočičí rysy ani příležitostné typicky kočičí reakce už skoro nevnímá. Nezarážely ho Sherlockovy špičáky, ostřejší, než je obvyklé, ani způsob, jakým dokázal vidět ve tmě. Co na tom, že žil se vzácnou genetickou mutací Homo sapiens, namísto všedního jedince většinové populace?

Byl to prostě Sherlock, jedinečný v každém ohledu a úchvatný stejnou měrou svou myslí jako fyzickým vzezřením.

Dnes však upoutal Johnovu pozornost z jiného důvodu. Sherlock byl u mikroskopu, ladné tělo napjaté. Uši měl stažené dozadu, skoro v pravém úhlu s lebkou, a ocas se za ním podrážděně mrskal. Jednalo se o zřejmý ukazatel vnitřního rozpoložení, které se obyčejně Sherlock snažil instinktivně velmi tvrdě držet pod kontrolou.

I když, jak se zdálo, ne v Johnově přítomnosti.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se John, zatímco opatrně našlapoval kolem, aby dokončil přípravu svého čaje. Jediným letmým pohledem zachytil záři Sherlockových očních duhovek a úzkých vejčitých zřítelnic, stažených, jak se v nich odráželo světlo přes čočky mikroskopu.

Sherlockovi unikl z hrdla hrubý zvuk, spíše lidský, ale podbarvený zaprskáním. Prsty si rychlým, lhostejným gestem prohrábl vlasy a pak zavrtěl hlavou. „V tomhle případu nedává nic smysl. To je absurdní.“

Jeho slova byla plná frustrace a John si s potlačeným povzdechem snažil vzpomenout, kdy viděl Sherlocka naposledy jíst – nebo spát, když už jsme u toho. Přinejmenším už to bylo několik dnů a John ho znal natolik dobře, aby rozeznal, kdy jeho obvyklé úsilí, místo, aby zostřovalo jeho schopnosti, ho totálně zazdilo. Neexistoval způsob, jak Sherlocka přimět, aby něco snědl, nebo aby šel na pár hodin do postele, ale možná, že kdyby ho John na chviličku dokázal od toho případu odlákat, mohl by něco málo z té své ohromující mysli setřást.

Rychle vzal dva hrnky čaje, přenesl je na konferenční stolek před pohovkou a pak se vrátil do kuchyně. Napřímil se v ramenou, stiskl prsty kolem Sherlockovy paže a celou svou vahou ho vytáhl na nohy. Ozvalo se bezeslovné zabručení na protest, ale postrádalo obvyklou Sherlockovu sílu a nedostavil se ani žádný náznak odporu.

„Jen krátká přestávka, Sherlocku. Deset minut. Vypiješ si čaj a pak se můžeš vrátit zpátky,“ sliboval John a tlačil ho ke gauči. Sherlock se zarazil, vrhl pohled na kuchyňský stůl plný nejrůznějších experimentů, ale pak se zdráhavě podřídil. Posadil se, plynulým pohybem si přitáhl kolena k hrudi a objal si je pažemi, dlouhý ocas obtočil kolem sebe, přikryl jím prsty u nohou a zahákl ho kolem kotníků.

John vždycky předpokládal, že to musí být nepohodlné, žít ve světě v podstatě bez vybavení, které by bylo přizpůsobené jeho specifickým fyzickým potřebám. Většina židlí neměla prostor pro ocasy a oblečení běžně dostupné na hlavní třídě také nevyhovovalo. Jasně, existovaly specializované obchody, ale bylo jich velice málo, asi jako potřeb pro leváky. To byl pravděpodobně důvod, proč si Sherlock nechával obleky a kabát šít na míru. Ale nikdy se nezdálo, že by si stěžoval, nebo že by ho to deptalo. Možná, že pokud vypadáte jako kříženec mezi kočkou a člověkem celý život, nepřijde vám divné, když se musíte přizpůsobovat.

Teď Sherlock seděl ve známé, ne úplně normální pozici, na kterou si John postupně zvykl, boky nakloněné, bradu až na kolenou a nepřítomně zíral na koberec. Tohle bylo jiné, než jeho obvyklé trucování, ponuřejší, ale nějak pochopitelnější, a John si povzdechl, sedl si vedle něj, upil z čaje a zvažoval své možnosti.

Znali se skoro rok a za tu dobu Sherlock začal velice, velice pomalu akceptovat letmé doteky přátelství: příležitostnou ruku na lokti nebo otření prstů, když mu John něco podal. Zpočátku rychle ucukl, ačkoliv John předpokládal, že za to mohlo spíš překvapení než odpor. Nicméně právě teď Sherlockovo držení těla křičelo po větší útěše, než mohlo poskytnout popleskání po rameni, a Johnův žaludek rozechvívala nervozita, když uvažoval, jak by mohl Sherlock zareagovat, pokud by mu ji John poskytl.

Neúčelně poklepal na svůj hrnek a dopřál si další povzbuzující doušek. Pak se rozhodl chopit šance a odložil ho stranou. Nejhorší, co se mohlo stát, by bylo, že by se Sherlock vyděsil a John by musel přetrpět následující trapné období. Pokud by byl váhavý, jen by tím Sherlocka přiměl spíš ucuknout, a kdyby ho požádal o svolení, výsledkem by byla maska chladné lhostejnosti. V každém případě bude lepší mu nedat na výběr, no vážně, aspoň napoprvé ne.

„Proboha, pojď sem.“

Ten bledý pohled zbystřil a John v něm zachytil záblesk překvapení, když si škubnutím přitáhl Sherlocka blíž a objal ho pažemi kolem útlých ramen a shrbených zad. Celé Sherlockovo tělo ztuhlo, a on ho masíroval rukama v neohrabaných kruzích.

„Co to děláš?“ Jeho hlas byl tak nějak ztlumený, jak měl tvář napůl zabořenou do vlnou oděného ramene, ale zatím se nesnažil z Johnova odhodlaného sevření v náruči vyděšeně uniknout.

„Objímám tě, ty mrzoute. Můžeš se kdykoliv připojit.“

Nejprve si myslel, že se Sherlock nepohne – že prostě zůstane tam, kde byl, toporný a odmítavý, dokud John svou snahu nevzdá – ale Sherlock postupně uvolnil přetrvávající rozpačité propletení rukou kolem kolen. Dlouhými prsty se jako drápky zachytil ve vlně Johnova svetru, zatnul je a sevřel, následně jimi proklouzl kolem Johnova pasu a opravdově mu objetí opětoval.

Nádavkem se Sherlock začal uvolňovat, spustil kolena, takže se mohl přisunout blíž, hlavu měl stále níž než John, ale už byl více účastníkem, než jen duchem nepřítomným příjemcem Johnovy útěchy. S kýmkoliv jiným by se jednalo prostě jen o objetí. Lidé – dokonce i jejich felisianská větev – mají základní potřebu fyzického kontaktu, ale John věděl, jak vzácně se Sherlock dokázal otevřít, a cítil se velice poctěn, že se dostal mezi těch několik.

Kromě toho tu bylo i drobné provinilé vzrušení: teplo Sherlockova těla a vůně jeho šampónu, která naplňovala Johnův nos. John to měl pod kontrolou, víceméně, ale nedokázal ignorovat víření v žaludku, které zesílilo, když Sherlockovo hrdlo rozechvěl povzdech a jedno z uší sebou škublo, jemný stín na okraji Johnova periferního vidění.

Ruka se mu pohnula, aniž by jí k tomu dal pokyn, a přesunula se vzhůru k Sherlockovu krku, promasírovala na něm přetrvávající zbytky napětí, pak pročísla tmavé kadeře. Se zatajeným dechem čekal na nějakou známku protestu, ale Sherlock ani nehlesl. Dokonce, když Johnovy prsty našly tu nezvyklou hranici mezi lidskými vlasy a měkkou srstí a zkusmo ji pohladil, nedočkal se ničeho jiného, než Sherlockova šumivého zabručení a pevnějšího sevření kolem sebe v nepatrném povzbuzení.

John si dodal odvahy a prstem přejížděl přes teplou kůži ucha a srst jemnou jako chmýří, tiše se zasmál, když ho Sherlock překvapeně stáhl. Vyšší muž zafuněl, když ho John jednoduše následoval a vložil do doteku víc tlaku, aby ho nelechtal. Duševně se připravoval, že se Sherlock odtáhne, ale to se nestalo, a on se brzy ztratil v třídění svých nových dojmů.

Sherlockovy uši byly překvapivě silné, zvláště u kořene, a John mohl nahmatat svaly, které jim umožňovaly pohyb: nejspolehlivější ukazatel Sherlockovy nálady. Pokud byl nešťastný, měl je sklopené téměř souběžně s podlahou, ale ve vzteku je přitáhl skoro až k lebce, připravený k boji. Pokud se soustředil nebo přemýšlel, byly vztyčené a nasměrované dopředu, pozorné. Zrovna teď se nacházely ve své přirozené poloze, skoro vzpřímené, ale mírně stočené do stran, uvolněné a klidné.

Sherlock byl na jeho hrudi stále těžší, pozvolné hlazení Johnových prstů ho podle všeho ponořilo do jakéhosi omámení. Johna z úsilí udržet se vzpřímeně bolela záda a po chvíli je oba postrčil, takže si mohl na gauči lehnout. Sherlock ho beze slova následoval a rozvalil se mu přes hruď. Ocasem kmital kolem, jeho konec se obtočil kolem Johnových ramen a trochu zatahal, když se prsty znovu jemně zaťal do Johnova svetru.

Ale ani tohle nebyla ta nejlepší část. Dokonce, i když mu Sherlock bez rozmyslu šťouchal do ruky, aby ho povzbudil v udržování stabilního vískání svých zvlněných vlasů a kolem uší, nebylo to nic ve srovnání s tím, co následovalo.

Začalo to jako šepot, hluboký a hrdelní, ale brzy se John křenil jako idiot, v hrudi se mu vzedmul nával radosti, když uslyšel Sherlockovo předení. Nikdy předtím ho neslyšel, ani jednou jedinkrát. Ani když Sherlock vyřešil nějaký obzvláště náročný nebo důvtipný případ. John si myslel, že je to jen mýtus, jedna z mnoha fám obestírajících felisiany a jejich chování, ale teď měl důkaz o opaku.

Sherlockovo předení mělo ke křehkosti daleko. Znělo jako motorka, hluboké a nebezpečné a, jak si John připustil, svým způsobem vzrušující. Už jen proto, že to byl John, kdo Sherlocka dostal do tohoto rozpoložení – zavřené oči, bezvládné a téměř katatonické tělo. Sherlock mu naprosto důvěřoval, jako kdyby věděl, že by si John raději usekl vlastní ruku, než by mu ublížil. Taková naprostá důvěra znamenala od Sherlocka hodně. John si byl jistý, že neexistoval nikdo jiný, kdo by se k němu dostal tak blízko, až na nejisté ostří balancující mezi platonickým a intimním vztahem, a žaludek se mu kroutil v tiché rozjařenosti nad tím, co by tenhle nový vývoj mohl znamenat.

John nevěděl, co přinese budoucnost – nevěděl, jestli tohle je první krok od přátelství někam dál, nebo dovršení všeho, co kdy budou mít, ale pro jednou se nesnažil to jakkoliv cejchovat. Tohle partnerství, v jakémkoliv rouchu, se vždycky vzpíralo všem definicím, takže možná bylo načase se přestat o nějakou pokoušet.

Byli tím, kým byli, a jednou se dostanou tam, kam mají.

Pro tuhle chvíli to stačilo.

Následující

 

 

Reklamy

Posted on 3.12.2017, in Kočka mezi holuby, Sherlock (BBC) and tagged , , , . Bookmark the permalink. komentářů 6.

  1. Awwwwwwww… a do toho padaly vločky, v okně hořela svíčka a vzduchem se linula tichá, pomalá melodie…
    To je krásný! Jsem zvědavá na další příspěvek z felisianského světa. Díky!

    • Můžu ti garantovat, že bude stejně úžasný a roztomilý. Hanetce se dokonce líbil o poznání víc než ten první, co vím.
      A navíc se setkáme i s Mycroftem. 😉

  2. Děkuji za krásný čtecí zážitek.

  3. Ooo to bylo ale kraaasneee ^_^ ♡ mam dojem, ze jsem to mozna i kdysi cetla, ale s velkou chuti si pockam na dalsi nedeli, kocouri Sherlock v cestine, to je jako balzam… Dekuju za famozni uklidnovak 🙂

    • Pro kočičí povídky mám slabost, a jakmile jsem narazila na nějakou aspoň trochu uvěřitelnou z johnlock světa, už jsem jí nedokázala odolat. 🙂
      Je dost pravděpodobné, že už jsi ji v originále kdysi četla. Na AO3 má docela pěkné hodnocení a u fandomu se pohybuješ podstatně déle než já. 😉
      Už v neděli nášup uklidňujících písmenek, tak tě tu čekám.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: