Sourozenecká (dis)harmonie

„Ocas ponechal volně, místo aby ho nepohodlně stočil na sedadle, do očí si nechal dopadat právě tolik světla, aby se ujistil, že jeho zřítelnice budou oválné a ne lidsky kulaté, a v úšklebku odhrnul rty a odhalil špičáky ostřejší, než bylo běžné: byl vším, čím Mycroft nebyl.“

Druhá neděle adventní, druhý střípek ze světa, kde felisiani tvoří přiměřenou část lidské populace.

Kapitolu věnuji Patoložce, Sambě a Miamam, které mi udělaly velkou radost svými komentáři u první kapitoly.

Přeji pěkné čtení. 🙂

 

Kočka mezi holuby – shrnutí

Srovnávání je nejjistější způsob, jak zničit sourozenecké vztahy. – Elizabeht Fishel

~~~

Lidé byli idioti a Mycroftovi poskoci nepředstavovali výjimku. Sherlock se bratrově kanceláři vyhýbal, jak nejlépe uměl, ale někdy se její návštěvě vyhnout nemohl. Třeba dneska – nutně potřeboval nahlédnout do pozadí banálního, nudného špionážního případu. Ale protože šlo o věc národní bezpečnosti, výsledek svého vyšetřování musel předložit tady, v prestižní a starými penězi načichlé budově Westminsteru, namísto pohodlného bytu v Baker Street, nebo ještě lépe prostřednictvím textové zprávy.

Rozmrzele se mračil na displej telefonu, mrskal při tom ocasem a snažil se ignorovat, jak na něj nejrůznější individua v nudných, zato velice drahých oblecích zírala. Samozřejmě velmi nenápadně, jenže co se jeho týkalo, zrovna tak mohli nepokrytě civět. Poměrné zastoupení felisianů v lidské populaci bylo přiměřeně vysoké: jeden na deset tisíc nebo tak – naprosto všední. Nebylo třeba, aby na něj vejrali jako na nějakého exotického tvora v ZOO.

Jen Johnova společnost Sherlockovi zabránila zaměstnancům Mycroftovy kanceláře bez skrupulí vynadat. Několik dobře mířených slov, která by vynesla na světlo aféry, skandály a nehygienické zlozvyky, a to místo by mohlo být liduprázdné. Jenže John by mu věnoval ten podmračený nesouhlasný pohled, který se nikdy neminul účinkem a vždy spolehlivě rozčeřil hladinu mělkých vod Sherlockova pocitu viny. Ne, lepší bude svého spolubydlícího neznepokojovat, zvlášť po té záležitosti s játry v ledničce z dnešního rána.

„Můžeš si i sednout, víš.“ John s náznakem úsměvu pohodil hlavou k židli vedle sebe. „To přecházení sem tam v lidech budí pocit, že máš něco za lubem.“

Sherlock přelétl pohledem ten mučicí nástroj, na němž se John právě rozvaloval. „Anatomická křesla,“ ozřejmil přezíravě, zatímco smolil Lestradovi textovku s požadavkem na nový případ. Potom telefon rychlým pohybem ruky ukryl v kapse kabátu. „Pro ty s oháňkou nejsou zrovna ideální.“

Johnův výraz se podivně zdeformoval: něco mezi pousmáním a grimasou, jako kdyby si nadával za to, že opomněl brát v úvahu Sherlockovu anatomii. Ne, že by snad John zapomněl, ale byl se Sherlockovou podobou natolik sžitý, že měl tendenci pouštět z hlavy podstatu jeho odlišností. Vždycky se zdál překvapený, když mu Sherlock připomněl něco, co pro něj bylo nepoužitelné, jako nevhodný nábytek nebo takovou ohavnost, jakou byly čepice.

Když si vzpomněl, jak měl jednu jako dítě naraženou na hlavu, zacukalo mu to ušima. Ztlumený sluch a kousavá vlna přes citlivou sametovou srst. Potom, co pokousal chůvu, která za to byla zodpovědná, už se nikdo nepokoušel mu žádnou nasadit.

„Zvláštní.“

„Co?“ pozvedl obočí a líně se zhoupl na místě, kde stál.

„No, předpokládal bych, že Mycroft bude ohleduplnější. Chci říct, že jste rodina, nebo je to snad nový směr v tom vašem podivném zápolení o to, kdo bude mít navrch, které vy dva vedete?“ John si založil ruce a natáhl nohy. „Jen další způsob, jak se ti dostat pod kůži?“

„Můj bratr by nepochybně chtěl, abyste tomu uvěřil, nicméně já nejsem malicherný člověk, doktore Watsone,“ ozval se z dubem obložených dveří kanceláře Mycroftův uhlazený hlas, až přespříliš zdvořilý a nevzrušený. S pozvednutým obočím pohlédl na Sherlocka, jako by ho vyzýval k protestu. „A nejsem ani tak dětinský. Nepůjdete oba dál?“

Sherlock pochybovačně zafuněl, vyměnili si s Johnem krátký vědoucí pohled a pak vstoupili do skryté svatyně. Působila jako obraz stvořený s přepečlivou precizností tak, aby poskytovala veškeré pohodlí, které by návštěvník mohl potřebovat. Byla načichlá starobylou kvalifikovaností: moudrostí věků. Naprosto falešnou, pochopitelně, stejně tak, jako byl Mycroft.

„Je to bulharský velvyslanec,“ řekl Sherlock bez jakéhokoliv úvodu poté, co se usadil na područku jednoho z křesel a překřížil kotníky. Učinil tak částečně kvůli pohodlí, ale především chtěl zdůraznit rozdíl mezi sebou a svým příbuzným. Ocas nechal volně, místo aby ho nepohodlně stočil na sedadlo, věděl, že světlo je natolik intenzivní, aby jeho zřítelnice byly oválné namísto lidsky kulatých, a když v úšklebku odhrnul rty, odhalil špičáky ostřejší, než bylo obvyklé: byl prostě vším, čím Mycroft nebyl. „To on skupuje tvá malá špinavá tajemství.“

„Plán rozmístění balistických střel je stěží ‚malé tajemství‘, Sherlocku. Měl jsem už jisté podezření, když jsem ti ten případ dával. Doufal jsem, že bys mohl být schopen odhalit totožnost prodávajícího, ale předpokládám –“ Mycroft zmlkl, když Sherlock hodil na stůl USB disk, jenž po něm přelétl a zastavil se o bratrovu dlaň.

„Jeden z tvých poskoků, který v současné době vystupuje pod jménem Hugo. Jako tví ostatní pěšáci, i tenhle si mění jméno každý týden, ale v rodném listě má napsáno Lucas Jacobs.“

Mycroft pomalu zvedl malé paměťové zařízení, se sklíčenou nelibostí stáhl koutky úst a zkoumal tu cizí věc, která se vetřela na jeho uspořádaný pracovní stůl.

Sherlock si povzdechl, už se zase nudil, očima těkal po místnosti a hledal cokoliv nového. Celé to místo bylo pozoruhodně fádní. Dokonce i Mycroftův stůl byl prakticky prázdný, byl na něm jen naleštěný počítač, savý papír, plnicí pero a jedna fotografie v rámečku, pečlivě natočená tak, aby byla z dosahu slídivých očí. Sherlock ji ze svého místa vidět nemohl, ale John, který se vzdálil s předstíraným zájmem o police knih podél stěn, na ni zíral s neskrývaným zaujetím.

„Informace o Hugovi podléhá utajení. Jak ses k ní dostal?“

Sherlock odvrátil pohled od svého spolubydlícího, ve tváři výraz lhostejné přezíravosti. „To není tvá věc. Požádal jsi mě, abych vyřešil tvůj případ, a já to udělal. Pamatuj na svou část dohody, Mycrofte. Žádné vměšování do našich životů po dobu dvou měsíců, pokud o to nepožádám.“

Jeho bratr sevřel rty, takže vypadal, jako kdyby trpěl střevními obtížemi, ale nakonec zdráhavě přikývl. „Jak si přeješ, Sherlocku, ale zavolej máti, ano? Jsem si jistý, že by tě moc ráda slyšela.“

„Pochybuji.“ Sherlock se otočil k odchodu, jedenkráte triumfálně mrskl ocasem: věděl, že jeho bratr tohle gesto nepřehlédne.

„Sbohem, Sherlocku, doktore Watsone.“ Mycroft se s nimi kývnutím hlavy rozloučil, hlas uhlazený, a když vycházeli ze dveří, už se natahoval pro telefon, aby  se vypořádal se selháním ochranky.

Nikdo je nezastavil a Sherlock rychlým tempem kráčel z budovy ven. John se mu s lehkým klapotem cestou dolů po mramorových schodech držel za patami a zůstával zticha. Promluvil teprve, když vyšli ven do slunečního jasu a on mžouravě pozoroval Sherlocka, jak přivolává taxi.

„Tak jo, nejspíš si kvůli tomu ze mě budeš dělat srandu, že se tě na to ptám teprve teď, ale proč Mycroft není jako ty?“ John vrazil ruce do kapes, naklonil hlavu a podíval se na něj. Byl to otravně roztomilý zlozvyk a John ho posledních pár měsíců používal stále častěji, zvlášť ve chvílích, když byl Sherlock rozmrzelý. „Nechápej mě špatně, toho, že jste vy dva odlišní, jsem si všiml při našem prvním setkání, ale vždycky jsem se domníval, že jsi –“

„Odchylka?“ zeptal se Sherlock s nepatrným úsměvem, který mu pokřivil rty. „Obvyklý předpoklad. Co změnilo tvůj názor?“

Před nimi se vynořilo taxi a John vklouzl dozadu, celou cestu se posunoval tak, aby měl Sherlock dostatek prostoru. Za normálních okolností dával Sherlock přednost tomu si na nábytek lehnout, nebo složit nohy pod sebe a sednout si na paty tak, aby svým obratlům navíc poskytl dostatečný prostor, jenže to bylo ve vozidle neproveditelné. Uchýlil se ke kompromisu a snášel nepohodlí, jak nejlépe mohl, usazený v taxíku na krajíčku sedadla a nakloněný dopředu.

John nejprve pohlédl na Sherlocka pro potvrzení, pak rychle udal adresu k návratu do Baker Street, pohodlně se usadil a otřel si dlaně o kolena.  „Fotka na jeho stole. Jsou na ní – no, předpokládám, že tvoje mamka s tátou.“

Sherlock zabručel na souhlas. „Ano, bratr jim je hodně podobný, zvlášť otci.“

„Až na to, že není. Vaši rodiče jsou oba felisiani a dědičnost…“ John umlkl a jen neurčitě mávl rukou. „Je to docela komplikované, ale Mycroft by měl být jako ty. Uši, ocas, projevy. Proč takový není?“

Sherlock na Johna kradmo pohlédl, nakrčil čelo, jak promýšlel odpověď. Nenapadla ho lež, kterou by mohl použít a John by ji přijal, jenže Mycroft by nebyl nadšený, kdyby Sherlock prozradil pravdu. Ne, že by na tom záleželo; bratrova duševní pohoda pro něj nebyla nijak důležitá. Johnova otevřenost a přátelství však na druhou stranu – no, znamenaly pro něj víc, než si byl ochoten připustit.

„Kdysi byl,“ odpověděl Sherlock nakonec, hlas tlumený, aby ho taxikář neslyšel. Rychlým pohledem na Johna zjistil, že se k němu na sedadle natočil a vypadal stejnou měrou zaujatý jako zmatený.

„Ve chvíli, kdy byl Mycroft oficiálně dospělý, podstoupil operaci, při které mu odstranili ocas a uši. Bylo to bolestivé a neobešlo se to bez následků. To, že mu upravili zuby, voperovali protetické chrupavky, aby napodobili lidské uši, a že nosí kontaktní čočky, aby zakryl své přirozené zornice, znamená, že přišel o téměř všechny vnější znaky svého felisianského dědictví.“ Sherlock pokrčil rameny při vzpomínce na den, kdy Mycroft přišel po operaci domů. Bylo to jako facka, protože pokud byl jeho bratr ochotný tímhle projít, jen aby byl normální, tak jak by se mohl dívat na Sherlocka jinak, než s odporem?

„Tomu ne – já – já vím, že existují medicínské postupy, které takovou věc umožňují,“ vykoktal John, obličej se mu zkrabatil zamračením. „Ale proč by to dělal?“

„Proč Mycroft dělá cokoliv?“ zeptal se Sherlock, pozorující Johnův zmatek. „V zájmu kariéry v oblasti, kterou si zvolil. Předně, přestože jsou běžné, jsou charakteristické felisianské rysy výrazné. Nutí lidi, aby se podívali dvakrát.“

„Všiml jsem si, že na tebe zírají. Ale nejednalo se o negativní pozornost.“ John nahrbil ramena a otočil se, aby se zadíval z okna. Jestli se snažil, aby nezněl mrzutě, naprosto selhal. „Většina Mycroftových asistentů z tebe nedokázala spustit oči.“

„Právě. Mycroft pracuje s tajemstvími a mocí. Nechtěl se vymykat. Jeho další důvod je stejně logický. Je poměrně snadné ovládnout mimiku obličeje a uhlídat si výraz, ale za nás hovoří i většina našich dalších projevů, které prozrazují náš emocionální stav. Já se je naučil kontrolovat. Mycroft se jich jednoduše zbavil, protože je vnímal jako svou slabost.“  Sherlock vzhlédl, když taxi zastavilo před vchodem na Baker Street. Naklonil se, aby zaplatil řidiči, než vystoupil, a pozvedl hlas, aby ho John slyšel. „Můj bratr chtěl splynout, tak k tomu učinil příslušné kroky. Ačkoliv mě překvapuje, že si nechává obrázek našich rodičů. Působí to strašně sentimentálně.“

John vykročil od taxíku ke dveřím s číslem 221, strčil klíč do zámku a ustoupil stranou, aby nechal Sherlocka projít. „Je chytrý, ne bezcitný,“ poukázal. „Soudím, že jen proto, že změníš, jak vypadáš, ještě neznamená, že změníš i to, kdo jsi, nebo odkud pocházíš.“

„Jak hlubokomyslné,“ zamumlal Sherlock, který vytáhl telefon a zíral na prázdný displej. Žádné zprávy od Lestrada, což znamená žádné nové případy. Rozmrzele vyběhl do schodů, odložil mobil na kuchyňský stůl a shodil ze sebe kabát. John ho následoval, pomalu a zamyšleně, zasmušile se na Sherlocka podíval, jako kdyby mu chtěl něco říct, ale nevěděl, kde začít.

„Vysyp to a postav konvici s vodou, když už jsi v tom,“ nařídil mu Sherlock a srdce mu pokleslo, když ho jeho přítel poslechl, místo aby protestoval, že ho komanduje. „Johne?“

„Uvažoval jsi o tom někdy? Že bys udělal to, co Mycroft?“

Kterýkoliv jiný jeho známý by tu myšlenku zamítl dřív, než by nad ní vůbec zauvažoval, nepochybně by předpokládal, že Sherlockova nevraživost vůči bratrovi by ho vedla spíš k rebelii než k následování. Nicméně John, jak se zdálo, ho znal lépe a všiml si, že jejich sourozenecké rozepře jsou spletitější, než by kdo věřil.

Ticho kolem nich se protahovalo a s každou další minutou na Johnově tváři přibylo vrásek a rty tiskl pevněji k sobě. „Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Já jen –“ Pokrčil rameny, ve tváři ustaraný a bolestný výraz, jako kdyby pro něj už jen pomyšlení na to, že by Sherlock šel v Mycroftových stopách a nechal se předělat, bylo bolestivé. „Nikdy mě nenapadlo, že bys něco takového udělal.“

Když Sherlock stále váhal, John se odvrátil, aby vyrovnaně připravil čaj. Podle Sherlocka měl být jeho nedostatek odpovědi dostatečně výmluvný, ale měl hluboké podezření, že John došel ke špatným závěrům. Když slova nejvíce potřeboval, tak se mu jich zpravidla nedostávalo, takže si sundal sako, přehodil ho přes židli, a pak sáhl po Johnově zápěstí. Pevně ho sevřel a vedl jeho ruku ke spodní části svého pravého ucha a ke slabé rozeklané jizvě u temene.

Celé Johnovo tělo ztuhlo překvapením. Ještě před pár týdny se jeden druhého sotva dotkli, a ačkoliv Sherlock nedokázal říct, kde mají hranice, John se zdržoval dotýkání se jeho uší a ocasu. Všechno to změnil až mimořádně protivný případ.  John vtáhl Sherlocka do přátelského objetí, aby ho utěšil, a skončilo to tak, že spolu leželi rozvalení na gauči, Sherlock bezostyšně předl, zatímco ho John hladil na hlavě.

Od té chvíle hraniční čára mezi nimi trpěla trvalým narušováním. Ačkoliv to byl pokaždé John, kdo se natahoval. Tohle bylo poprvé, kdy Sherlock cokoliv inicioval, a ačkoliv to nebylo kvůli náklonosti, ale pouze kvůli tomu, aby něco ukázal, nebylo to o nic méně důležité.

Při vstoupení do Johnova osobního prostoru tu myšlenku odsunul stranou a zavrhl ji jako sentimentální. Možná že si John té jizvy už dřív všiml, ale teď jeho oči zastínil smutek, když mapoval stezku, kudy si kdysi nůž prosekával cestu Sherlockovou kůží.

„Co se stalo?“ zašeptal, čaj pustil z hlavy spolu s veškerými předsudky nejistoty a přejížděl dolů k rozmezí u Sherlockovy hlavy, kde se scházely vlasy se srstí, takže mohl vizuálně zhodnotit tkáň.

„Bylo mi dvanáct, Mycroftovi devatenáct. Měl asi osm měsíců po operaci a zmizel na univerzitu. Na léto se vrátil domů a začali jsme spolu soupeřit. Nejprve hloupé kritizování, ale –“ Sherlock nepokojně pokrčil rameny, vzápětí sebou překvapeně škubl, když John ostře a rozzuřeně promluvil.

„Říkáš mi, že tě Mycroft zranil?“

Sherlock zareagoval instinktivně a prudce se vytrhl z Johnova sevření. Ocas se mu naježil a uši v obranném gestu přitiskl k hlavě. „Ne, ovšemže ne. Máti by ho zabila.“ Narovnal se, založil si ruce na prsou a přinutil své tělo dělat, co mu přikázal. „Udělal jsem si to sám.“

Pokrčil rameny a připadal si jak obnažený. John na něj zíral a vypadal stejnou měrou zděšený jako zmatený. „No. Svým způsobem. Mycroft byl nadutý, choval se, jako by byl něco lepšího, protože vypadal tak obyčejně a já byl pořád –“ Mávl rukou k temeni své hlavy v neurčitém náznaku, než ji spustil dolů. „ Popadl jsem nůž na dopisy a přiložil si ho k uchu. Byla to jen pohrůžka. Řekl jsem, že se kdokoliv může ořezat, když bude chtít, a že on je idiot, když si myslí něco jiného. Pokusil se mi nůž vykroutit z ruky, já se vzpíral a…“ Odmlčel se a zíral na podlahu, než se setkal s Johnovým pohledem.

„Neměl jsem v úmyslu se zranit. Byl to jen pokus, jak ho vykolejit.“ Vzpomínka na bratrovo odmítnutí a křik zesílený hrůzou, mu hučely v hlavě. Ten den oba brečeli, Sherlock kvůli bolesti a Mycroft kvůli zármutku – ačkoliv jestli nad tím, co Sherlock málem ztratil, nebo kvůli tomu, oč sám sebe připravil, tím si Sherlock nebyl jistý. „Fungovalo to.“

„Jasně, že to zatraceně fungovalo,“ vydechl John s rukou na tváři, než se natáhl odvážně a naprosto bez zaváhání. Po několika dobře směrovaných šťouchancích se Sherlock náhle nacházel v obývacím pokoji, ležel na břiše na gauči, zatímco John si dřepl u jeho boku. Sherlock očekával, že mu John vynadá, ale profesionální doteky postupně přešly v uklidňující, jak John přestal zkoumat staré zranění a místo toho začal vískat jemnou kožešinu, zvolna a stále dokola. „Jsem překvapený, že je stále přirostlé.“

„Jsou pozoruhodně odolné. Pár stehů a trocha analgetik a bylo to v pořádku. Musel jsem Mycroftovi slíbit, že to rodičům neřeknu. Spolu jsme dali dohromady historku a nikdo se nás na nic neptal.“ Unikl mu povzdech, když Johnovy šikovné prsty trochu silněji přitlačily a přinutily ho zachvět se potěšením. „Nicméně jsem o tom uvažoval, později, že bych udělal to, co on.“

Johnovo vískání v jeho vlasech ustalo a Sherlock malátně zvedl hlavu, aby po něm mrkl. „Co ti v tom zabránilo?“

Sherlock nakrčil nos, přesunul hlavu a úkosem na Johna pohlédl. „Veškerým smyslem toho, co můj bratr udělal, bylo, aby splynul – stal se někým nevýrazným. Opravdu si myslíš, dokonce i kdybych vypadal jako ty – člověk každým coulem – že bych dokázal prostě být jen jako kdokoliv jiný?“

John vyprskl smíchy. Jen potichu a poněkud napjatě, ale rozhodně v tom bylo veselí. „Bez šance,“ odpověděl, jeho úsměv změkl, pak si trochu odkašlal. „Jsem rád, že jsi nešel v Mycroftových stopách,“ řekl nakonec a natáhl ruku, aby zlehka zatahal za Sherlockovo druhé ucho.

„Pročpak to?“ zamumlal Sherlock a trochu se nesouhlasně zamračil, když se John vrátil do kuchyně. Nepochybně se projevila jeho věčná potřeba čaje.

„Protože jsi arogantní, bezohledný, sebestředný a geniální: půlku času případ sám pro sebe.“ Sherlock se vzepřel, střelil pohledem Johnovým směrem, jedním z těch, kterým uhnul, jakmile ho John zachytil, podíval se mu do očí a usmál se. „Ale víš ty co? Po pravdě si tě ani jiného neumím představit. Čaj?“

Se zabručením na souhlas se Sherlock zase svalil dolů, ocas se mu v sinusoidě vlnil kolem zad, zatímco skrýval úsměv do polštářů pohovky. John byl sentimentální člověk plný protikladů, starostlivý, nicméně smrtonosný. Nebyl přehnaně inteligentní, jen minimálně záludný a věrný až za hrob. Samé povahové rysy, které mu dovolovaly zůstat v jejich bytě a bez jakýchkoliv pochybností tvrdit, že by nechtěl, aby byl Sherlock kýmkoliv jiným, než sám sebou.

V temnotě pod Sherlockovými žebry vykvetlo křehké poznání: ten pocit byl vzájemný. Kdyby mu někdo řekl, že může Johna změnit, udělat ho logičtějším nebo upravit jeho základní charakterové rysy, v jediném úderu srdce by tu příležitost odmítl. Ani jeden z nich nebyl čas od času ve své kůži tak úplně spokojený, ale v očích toho druhého jim nic nechybělo.

Snad se to nikdy nezmění.

Předchozí  Následující

 

Reklamy

Posted on 10.12.2017, in Kočka mezi holuby, Sherlock (BBC) and tagged , , , . Bookmark the permalink. komentářů 6.

  1. :-* :-* Děkuji za věnování. Trochu se nám zatemnilo… Vlastně mě vůbec nenapadlo, že by Sherlockvi rodiče mohli být taky takoví – prostě jsem předpokládala, že Sherlock zdědil geny jich obou ale vlastně je anomálie… Ale vidět Mycrofta v jeho kočičí podobě by bylo zajímavé. Jen nevím, jestli by svět přežil tolik mrskajících ocásků;-)

    • No, zjevně nejsi sama, koho to nenapadlo. 😀 I John z toho byl celý paf.
      Zatemnilo? Možná jen malinko. Příště bude o poznání veseleji. Těš se. 😉
      A jo, vidět Mycrofta jako kočku, bu bylo zcela jistě zajímavé – i když možná trochu děsivé – takový šavlozubý tygr…

  2. Presne jak pise Patolozka, taky jsem tak nejak cekala, ze je Sherlock anomalie 🙂 Uplne se to ve mne sviralo, kdyz mluvil o te prihode s nozem na dopisy… Kocour jeden, jeste ze ho John pak podrbal za ouskem 😉 Rozkosne, uz se zas tesim na dalsi dil ^_^ ♡

    • Jo, při vyprávění příhody s nožem ve mně byla taky malá dušička. A bylo mi tak moc těžko. I za Mycrofta. Protože si myslím, že si v tu chvíli až příliš intenzivně uvědomoval, co ztratil. O co kvůli němu mohl přijít i Sherlock.
      Tedy, ne že by si to do té chvíle neuvědomoval. Spíš si to podle mě odmítal připouštět jako irelevantní. Ale v té chvíli vzájemné bratrské hrůzy a žalu ho to prostě na chvíli přeci jen přemohlo.
      Příště bude veseleji. 🙂

  3. Děkuji za věnování, až ted jsem našla čas číst. Sherlock se stává závislákem na vískání, tahání, drbání kočičích částí a to je roztomilé. Teď ještě ten zbytek částí a bude to dokonalé 🙂 Milounké čtení, dnes trochu srdcebolavé vzpomínáním. John nám krapánek žárlí, jestlipak si to uvědomuje. Děkuji a těším se na další kočičárnu

    • Na tohohle Sherlocka už sama závislost na vískání, tahání a drbání je neskutečný výkon a pokrok. I když pravda, dokáže se posunout ještě asi tak o jednu dvě šprucličky dál. A myslím, že o jednu už příště. 😉

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: