Znalci pohodlí

„Možná vypadám tak trochu jako kočka, Andersone, to ale neznamená, že jí také jsem.“

Aneb: pět oblastí, v nichž felisiani nejsou (tak úplně) jako kočky, a jedna, v níž jsou.

 

Vánoce už nám pomalu ťukají na okno a tady máme třetí střípek.

Užijte si ho. A ať se u něj bavíte aspoň z poloviny tak dobře, jako jsem se bavila já. 😀

Kočka mezi holuby – shrnutí

Kočky jsou znalci pohodlí. – James Herriott

~~~

Pět oblastí, v nichž felisiani nejsou (tak úplně) jako kočky:

Za prvé: Mléko

Je to omyl většiny lidí, kteří se setkali s nějakým felisianem. John to dával za vinu těm uším a ocasu, a dokonce i pojmenování. Nemohli jste se na jednoho z nich podívat, aniž by vás napadlo „kočka“. Avšak Sherlockovi netrvalo zas až tak dlouho, než ho začal vyvádět z omylu, že by na něm bylo cokoliv mimořádně kočičího, snad kromě několika podobných rysů zevnějšku.

Typickým příkladem bylo mléko. Opravdu byl přesvědčený, že Sherlock ho pije po sklenicích a láhve, které John kupuje, že vyprázdní poměrně rychle. Jen zřídka jim zkyslo, kromě situací, kdy se zdržovali mimo byt několik dní, a dokonce i tehdy se zdálo, že pro ně Sherlock najde využití.

Popravdě, John nikdy neviděl, že by Sherlock pil mléko, ne v nějakém velkém množství. Trochu si ho dával do čaje, zaléval si jím cereálie, ačkoliv na ně používal jen malé množství, načež z něj vyjedl to něco, co v něm zrovna měl, a bílou tekutinu nechal na dně misky. Tento konkrétní zvyk dokázal Johna vytočit pokaždé, když na to při mytí nádobí zapomněl a vyšplíchl všechno zbylé mléko na kuchyňskou podlahu.

Přesto se tekutina z láhve musela někam ztrácet, a tak si John dával záležet na tom, aby se ujistil, že jim nikdy nedojde. Sherlock mléko sám nikdy nekoupil a pravděpodobně ani nevěděl, jak to v Tescu vypadá. Rozhodně teď, když v jednom byli, působil, jakože tam vůbec nepatří, mračil se na obsah regálů, jakoby všechno v nich na sobě mělo cizojazyčné nápisy.

Prostorem se nesly chraplavé vánoční melodie, které spíš otravovaly, než aby potěšily, a John si povzdechl. „Dojdi pro mléko,“ nařídil s pobídnutím svému spolubydlícímu, který mu stál u boku, když nahlédl do nákupního seznamu. Slíbil paní Hudsonové, že jí přinese cukr na pečení, jenže neupřesnila, jaký druh, a výběr byl poměrně zastrašující. Třtinový světlý, nebo krupicový? Nebo třtinový tmavý?  Záleží na tom vůbec?

Narovnal se v ramenou, náhodně jeden pytlík vybral a vložil ho do košíku, pak se otočil a spatřil Sherlocka, který zíral do chladícího regálu s mlékem, jako kdyby barevné značení víček na láhvích byl nerozlousknutelný šifrovací kód.

„Něco je špatně?“

„Nemají žádné plnotučné, kterému dáváš přednost.“

„Ha, mám raději polotučné, Sherlocku, nebo přinejmenším můj pas ho má radši.“ Vzal jednu láhev se zeleným víčkem. „Plnotučné máme kvůli tobě. Musím do tebe nějak vpašovat nějaké kalorie, a při tom množství mléka, které vypiješ…“ Johnovi se vytratil hlas, když si náhle uvědomil, že ho Sherlock propaluje nevraživým pohledem zpoza přimhouřených víček.

„Jak jsi dospěl k přesvědčení, že piju mléko?“

Johna se zmocnila nejistota, najednou měl dojem, jako by se ocitl v konverzačním minovém poli. Ze Sherlocka sálalo napětí a na rtech se mu objevil nádech uštěpačné grimasy. John nemusel říct ani slovo. Jeho oči provinile kmitly k uším na temeni Sherlockovy hlavy a reakce přišla okamžitě.

Sherlock se dopáleně otočil a ztuhlý v páteři mašíroval pryč. Johna nechal za sebou. Ten s klením pospíchal za ním, ignoroval pohledy ostatních zákazníků a koktal svoje omluvy.

„Sherlocku, počkej! Omlouvám se, ano? No tak počkej!“ Pevně chytil Sherlocka za loket, přitáhl si ho k sobě a otočil ho tak, aby stáli tváří v tvář. John vzhlédl ke svému příteli. Mohl si v těch aristokratických rysech přečíst každou stopu podráždění a někde v pozadí sotva patrný náznak zklamání, jako kdyby od Johna očekával něco lepšího.

Ne, že by si to nezasloužil. Byl idiot, který o někom vyvozoval předpoklady na základě jeho vzhledu. To naznačovalo předsudky, i když jen o něčem zdánlivě neškodném. „Omlouvám se. Připouštím, že když jsem se nastěhoval, možná jsem…“

„Dedukoval podružnosti z mých fyzických charakteristických znaků?“

„Blbě hádal, když jsem tě měl lépe poznat, ale ty mléko piješ! Ty láhve jsou prázdné, no ne?“

Sherlock se na něj podíval, jakoby byl slepý nebo pitomec, nebo možná obojí. „Ano, kvůli tomu, jakou máš spotřebu. Vážně, Johne, během dnů, kdy nejsi v práci, vypiješ přinejmenším sedm hrnků čaje, do každého přijdou minimálně dvě polévkové lžíce mléka. K snídani si dáváš cereálie a k obědu často také, protože jsou rychlé na přípravu. Není divu, že spotřebujeme víc než půl litru během čtyřiadvaceti hodin.“

John se odmlčel a poškrábal se na bradě, jak zvažoval pádnost Sherlockova výčtu. Neuvědomil si, že jsou jeho zvyky pod takovým drobnohledem. Ale na tom, že si Sherlock, který smazal všechno, co vyhodnotil jako nepodstatné, zapamatoval, jaké mléko John kupuje, protože si myslel, že mu John dává přednost, mu něco lichotilo.

„A ty… tedy nepiješ.“ Zplihl, když si uvědomil, že jeho přítel má pravdu. „Ale používáš ho při experimentech, ne?“

Sherlock popadl mezi prsty Johnovu manžetu a zatahal. „No, rozhodně ho nepiju,“ odvětil s nakrčeným nosem. „Dost mě šokuje, že muž s tvým vzděláním předpokládá, že kvůli uším a ocasu, které vypadají jako kočičí, bych měl mít v oblibě mléko. Když už nic jiného, mohl bys vědět, že i když kočky bez mrknutí oka zhltnou misku mléka, ještě to neznamená, že je pro ně dobré. Jakmile koťata přestanou sát od kočky, nedokáží ho strávit. Skončí to zvracejícím nadmutým zvířetem, které potřebuje, aby se o něj někdo postaral.“

„Snažíš se mi tím říct, že jsi intolerantní k laktóze?“ John se pro sebe usmál, když po něm Sherlock střelil dalším pohledem, položil na něj ruku v uklidňujícím gestu a spolu zamířili k pokladně. „Dělám si legraci. Považuj tu zprávu za doručenou. Ty nejsi kočka, jsi brilantní detektiv konzultant – jediný na světě.“

„Lichocení ti nepomůže,“ odtušil Sherlock s ohrnutím nosu, ale John viděl záblesk úsměvu v koutku jeho rtů. Poznal, že mu Sherlock odpustil, a tiše si oddechl.

Když se o několik dní později vrátil po dlouhém pracovním dnu domů a otevřel ledničku, nalezl v ní novou láhev mléka, polotučného se zeleným uzávěrem.

Toho, které měl rád.

~~~

Za druhé: Šanta kočičí

John se choulil ve svém kabátě, tiše nadával a podupával nohama, aby zahnal chlad. Ostrý severní vítr před sebou hnal stěnu drobných dešťových kapek, které v ledové prosincové mlze prosákly úplně do všeho. Chtěl být zpátky doma na Baker Street, sedět ve svém křesle s příjemně horkým hrnkem čaje. Místo toho stál na nějakém nehostinném, prázdném parkovišti a pozoroval další roztržku Sherlocka a Andersona nad mrtvolou.

Hlavnímu forenznímu technikovi se zkroutil výraz do povědomého úšklebku, založil si ruce na prsou, a vyšponoval se v ramenou v pokusu podívat se na Sherlocka spatra. Ale třebaže Sherlock, který všímavýma očima těkal po mrtvém obličeji a zmačkaném oblečení, při hledání stop vedle těla dřepěl a Anderson byl díky tomu vyšší, nějak se mu to nedařilo.

John se oběť jen zběžně podíval. Od té chvíle nebyl ve své kůži, ten jediný pohled mu úplně stačil, aby měl problém udržet večeři v žaludku. Alespoň, že zima a déšť zajistily, že se zápach nešířil po okolí. John neměl ponětí, jak Sherlock dokázal zůstávat tak blízko. Jeho čich byl citlivější než kohokoliv jiného, přesto se nezdálo, že by měl jakékoliv problémy.

Rychle svého spolubydlícího vizuálně zhodnotil. Na první dojem působil felisian klidně, ale John už s ním žil dostatečně dlouhou dobu, aby zaznamenal, jak se Sherlock kontroluje. Ocas se mu pohyboval v lenošivé sinusoidě, ale pokud by byl Sherlock skutečně lhostejný, zůstala by jeho oháňka naprosto nehybná a klidná. Hebké tmavé uši, které mu vystupovaly z kadeří, zaujaly povědomou polohu, nasměrované vpřed, nastražené, a každých pár vteřin sebou zaškubaly.

Anderson mu lezl na nervy, to bylo víc než zřejmé, a Johna by zajímalo, jestli si kdokoliv z Yardu uvědomuje, jak moc to před nimi Sherlock skrývá. Kdyby dovolil, aby se řeč jeho těla projevila naplno, byl si John jistý, že by se mu ocas naježil tak, až by hustá kožešina ztrojnásobila jeho objem. Uši by měl zploštělé kolmo k hlavě a zuby vyceněné: rozlícený a připravený zaútočit.

Rychlý pohled Gregovým směrem Johnovi prozradil, že není jediný, kdo si toho všiml. Inspektor stál kousek stranou, rozpolcený mezi pobavením a rezignací. Vrhal po Andersonovi varovné pohledy, ale ten je ignoroval ve prospěch provokování Sherlocka.

„No?“ dorážel neomaleně. „Čekáme, až nás ohromíte svými „dedukcemi“.

John nad jasně patrnými uvozovkami obrátil oči k nebi a přesunul se blíž k Sherlockovi, dostatečně blízko na to, aby mohl slyšet tichoulinké náznaky vrčení prokvétajícího na okrajích jeho dechu.

„Co byste rád věděl?“ položil Sherlock řečnickou otázku. „Když jsem přijel, tvrdil jste Lestradovi, že ten muž byl bezdomovec, zemřel na podchlazení a poškození těla že způsobil nějaký dravec. Copak jste nezaznamenal zřetelné světlejší linie v opálení od několika šperků?“ Natáhl ruku v rukavici a pro demonstraci uchopil zápěstí mrtvého, aby ukázal široké pruhy jak na zápěstí, tak na prstech. „Protože nedošlo k zabarvení kůže působením levných kovů, je pravděpodobné, že tyto prsteny byly zlaté nebo platinové, stejně jako náramek. Všechny byly odstraněny přibližně v době jeho smrti, dřív než došlo k otoku prstů, což by jejich jednoduché sejmutí znemožnilo.“

Ukázal na mužův obličej. „Pak je tu barva jeho kůže. Bezpochyby je to běloch, ale je silně opálený. V britské zimě nepravděpodobné, a pokud by používal solárium, sundával by si módní doplňky. Právě se vrátil ze zámoří. Oblečení je o dvě čísla větší a knoflíky jsou pozapínané nesprávně; někdo ho převlékl.“ Sherlock vzhlédl, pod jasnými světly lamp ozařujícími scénu se zřítelnice jeho očí stáhly do úzkých štěrbinek a dodávaly mu výraz dravce. „Nechtěl byste snad ještě změnit své hodnocení, nebo bych měl pokračovat?“

„Sherlocku,“ přerušil ho varovně Greg. „Prostě mi jen dej, co máš.“

Sherlock obrátil oči v sloup, ocasem mrskl nazad, až šlehl Johna do kolene, jedenkrát, rozzlobeně, než ho zase stáhl. „To zranění, které Anderson připsal predátorům, je příliš hluboké a rovné. Začalo jako bodnutí do břicha. Není tu žádná krev, což znamená, že ho zabili jinde, nejspíš během loupežného přepadení. Také mu ukradli šaty, pak ho tady pohodili oblečeného ve starých hadrech v naději, že ho někdo bude považovat za tuláka.“ Zamračil se Andersonovým směrem, než se otočil zpátky k Lestradovi. „Prověřte zastavárny. Ten muž byl upravený, na rukou má manikúru. Staral se o svůj vzhled. Jeho šperky nebudou ze sériové výroby, a proto by mělo být snadné je nalézt. Možná budete mít štěstí a vypátráte potenciálního vraha.“

„Och, ale no tak, to jste si vymyslel!“ Anderson se otočil k Donovanové, aby ho podpořila, ale seržantka prostě jen stála se založenýma rukama a zamračeně se choulila ve svém kabátu. Anderson zaťal čelist a s vypočítavým výrazem se upřeně zadíval na Sherlocka. „Pokud jste takový génius, tak proč pro nás toho viníka nevyčmucháte, když už jste v tom?“

Sherlock se ladným pohybem pružného svalstva postavil na nohy, kabát kolem něj jen zašustil. Ve vlasech se mu třpytily krůpěje drobného mžení, které se mu v nich zachytily, uši mu zaškubaly a rozšířilo se mu chřípí. „Jsem felisian, ne nějaký zatracený lovecký pes. Dokážu vycítit lišáky, krysy a příležitostně i čokly, kteří se snaží přiživit na našich obětech. Jsem schopen rozpoznat sotva patrnou stopu kolínské na vašem obleku, ale je skoro úplně přeražená zápachem vašeho deodorantu – ani jedno se nepřeneslo na Sally, takže se mohu domnívat, že se přesunula na zelenější pastviny. Nicméně množství, které jste použil, naznačuje, že se potíte víc než obvykle: nervy nebo škodolibost, Andersone? Ať už je to čímkoliv, jsem si jistý, že to přímo souvisí se šantou schovanou ve vaší kapse.“

„Cože?“ povzdechl si Lestrade a podíval se na ně přes ruce, kterými si právě promnul oči. „Co to sakra je, Andersone?“

„Pokud to cítí, tak to musí mít nějaký účinek!“ ušklíbl se ten chlap a John se napjal a zamračil, když pochopil, kam tím míří. „Už jsme věděli, že má problémy s drogami. Všiml si té šanty hned, jak se objevil na scéně, ale místo toho se o ní zmínil až teď. Je tady jak dlouho, dvacet minut? Předpokládám, že využíval ten čas, aby se sjížděl.“ Zhoupl se na patách, jako kdyby své tvrzení prokázal. „Jakmile je pod vlivem, víc než ochotně vám poskytne důležité informace k případu. Co vám to říká? Nikdy nepřizná, pokud udělá něco špatně, dokonce ani když je tak zfetovaný, že nedokáže jasně myslet. Kde je jeho hranice?“

„Až nebudu schopen logického sledu myšlenek,“ odsekl Sherlock. „Podle stejné logiky jste vy nikdy neměl vykonávat vámi vybranou profesi, jakmile jste objevil, že nezvládnete pracovat ani na úrovni základní intuice. Už před desetiletími bylo jasně prokázáno, že felisiani nesdílí o nic víc společných znaků s kočičí DNA než běžný zástupce lidského druhu. Možná vypadám tak trochu jako kočka, Andersone, to ale neznamená, že jí také jsem. Pět minut na Googlu by vás informovalo, že Nepeta cataria, kterou u sebe nosíte, na mě nemá o nic větší vliv než na vás, což vaši snahu zdiskreditovat mě činí zcela nepoužitelnou.“

Sherlock si v prudkém gestu zvedl límec, otočil se na patě, ohrnul rty, až odhalil ostré hroty širokých špičáků, a houkl přes rameno: „Příště, až se mě pokusíte zdrogovat, zapamatujte si, že dávám přednost narkotikům třídy A.“

„Sherlocku,“ zasténal Greg, ten zvuk okamžitě přebil Andersonův pobouřený skřek.

„Vidíte, co tím myslím? Přiznává to!“

„Ale nevidím, že byste popíral skutečnost, že jste se pokoušel chemicky ovlivnit jednoho z našich konzultantů bez jeho svolení. Nejste v tom žádné neviňátko, Andersone!“ vyštěkl detektiv inspektor.

John nasál vzduch přes zaťaté zuby a mávl krátce směrem k Sally, než se spěšně vydal za Sherlockem. Byl v pokušení zůstat a bránit Sherlockovo jméno, krev v něm vřela pobouřením, ale Anderson byl Gregův problém a John věděl, že v téhle probíhající válce nemůže být považován za nestranného diváka.

Musel popoběhnout, aby Sherlocka dohnal, a když s ním srovnal krok, dloubl ho loktem. „Tohle nebylo dobré,“ zamumlal, „zmínit se o drogách, myslím. Ztrácíš tím trochu morální půdu pod nohama.“

Sherlock si rozzlobeně odfrkl. „Ne tolik, jako Anderson. Navíc, viděls jeho obličej?“ Přes rty mu přeběhl náznak úsměvu, svádivý a nakažlivý. John musel připustit, že způsob, jakým Anderson vykulil oči při Sherlockovu výpadu na rozloučenou, za to skoro stál.

„Nikdy ti to nezapomene,“ poznamenal. „Při každé příležitosti bude tvoje dedukce zpochybňovat.“

„To už stejně dělá. Nakonec vypluje na povrch vždycky pouze jeho nekompetentnost.“ Sherlock zvedl ruku, aby mávl na taxi, a čekal, až se některé přistaví k obrubníku. Jeho ruka spočinula na zavírání dveří, když se přes parkoviště rozlehl Lestradův křik, v pozdním nočním tichu ostrý a surový.

„Zmlkněte, Andersone, a dělejte svou práci! Pokud ještě někdy něco takového přitáhnete, postarám se, aby vás vykopli z týmu. Je to jasné?“

John se setkal se Sherlockovýma očima a snažil se nesmát, ale bylo to marné. Stačilo jediné škubnutí Sherlockových rtů a oba se otřásali potlačovaným smíchem, provinile si užívali Andersonovo více než zasloužené utrpení. Možná se jim to jednou vrátí jako bumerang, ale v tuhle chvíli jim připadalo, jako by se jim dostalo opožděně zasloužené sladké odměny.

„Nechme to na nich,“ řekl Sherlock, přidržující Johnovi otevřené dveře. Počkal, až vklouzne na zadní sedadlo, vzápětí se k němu připojil. „Do rána ten případ vyřeší. Domů?“

„Bože, ano.“

John se uvelebil a s pohledem na svého spolubydlícího pustil obavy z hlavy. Nikdy nevěřil, když se vracel do Anglie, že by kdy mohl najít něco, co by mohl považovat za své. Teď si uvědomil něco jiného. Londýn a Baker Street 221B, a především muž, s nímž sdílel byt, pro něj znamenali mnohem víc, než by si kdy odvážil připustit.

A miloval každou jednotlivou minutu.

~~~

Za třetí: Kořist

„Sherlocku, co je tohle?“ John si vlastně nebyl jistý, proč se ptá. Bylo to pokryté peřím, mrtvé a v jejich ledničce. Co víc k tomu potřeboval vědět? „Kde jsi k čertu v Londýně přišel k sově pálené?“

„Ležela na krajnici silnice. Pravděpodobně v letu narazila do auta a zlomila si vaz,“ odpověděl Sherlock z pohovky, na níž ležel a zběžně procházel textovky ve svém telefonu.

„Takže sis pomyslel, že bys ji mohl přinést do bytu a uložit vedle našeho jídla?“ John zavřel dveře ledničky a pak je znovu otevřel, rozpolcený mezi předstíráním, že nic neviděl, a nepopiratelným vědomím, že ta zatracená zavšivená věc s největší pravděpodobností kontaminovala jeho večeři. „Tohle, tohle nošení zdechlin domů. Nebo jejich částí. To musí přestat. Pořád prohlašuješ, že nejsi kočka, ale sám dobře víš, že tohle je jeden z jejich naprosto typických zvyků, no nemám pravdu?“

Z pohovky se ozval hlasitý povzdech, doprovázený slabým zaskřípěním kožených matrací, naznačujícím, že Sherlock se rozvalil v dramatickém pobouření.

„To už by mi bylo milejší, kdybys je nechával na rohožce.“

„Ale proboha,“ dopálil se Sherlock. Vyletěl na nohy a prudce si vytáhl župan zpět na ramena, než stanul před Johnem. „Říkáš to, jako kdybych to dělal každý den.“

„No, není to tak daleko od pravdy,“ pokrčil John rameny, znovu zavřel ledničku a usmál se, aby dal Sherlockovi najevo, že ho škádlí. Obvykle bylo těžké ho nadzvednout, ale tohle byla rozhodně jeho slabina. John se cítil skoro provinile, že jí tak využil, jenže Sherlock byl mimořádně ohromující, když byl naštvaný, a John si poměrně užíval to lehkovážné, nádherné rozechvění, které jím vystřelovalo pokaždé, když zaznamenal, že ho Sherlock sleduje; připomínal spíš lva než ochočeného mourka.

„Kočky nosí domů hlodavce a podobně proto, aby svým majitelům nabídly potravu. Snaží se vás svým vlastním způsobem naučit lovu, nebo alespoň poskytnout obživu.“ Sherlock vyklenul jedno obočí a stoupnul si jen několik centimetrů od Johna, čímž narušil jeho osobní prostor. John couvnul a zjistil, že je opřený o chladný kov lednice za sebou a se Sherlockovou hřejivou přítomností těsně před sebou. Nepřitiskl se k němu úplně, ale byl dost blízko.

„Kdo z nás dvou poskytuje tvrdošíjně tomu druhému potravu bez ohledu na to, zda má příjemce hlad nebo ne?“

„Někdo tě krmit musí,“ poznamenal John a snažil se, aby to neznělo moc zadýchaně. V prstech na ruce u boku mu cukalo, jak ho svrběly potřebou natáhnout se a dotknout Sherlockových uší, jako už to v minulosti udělal, ale tentokrát mu to přišlo nějak nevhodné, vzhledem k tomu, že dobromyslné škádlení a utahování si rychle přerůstalo do čehosi elektrizujícího, co John nedokázal úplně pojmenovat.

„Jsem naprosto schopný se nakrmit sám,“ zamumlal Sherlock a John se roztřeseně nadechl, zatímco se jeho pozornost rozpadla pod nečekaným výbojem tepla, jež mu vystřelilo po páteři. Pohled mu nezadržitelně sklouzl k Sherlockovým ústům a jazyk se mu mihnul mezi rty, aby si je navlhčil. Srdce mu v hrudním koši zaškobrtalo. Byli u sebe příliš blízko, a najednou všechno tiché napětí, které mezi nimi doutnalo, pravděpodobně dospělo do bodu varu.

Náhle Sherlock o krok ustoupil, dosedl na jednu z kuchyňských židlí, přitáhl si kolena k hrudníku a položil si na ně bradu. Bez jediného mrknutí se zadíval na Johna, který zadoufal, že Sherlock ten tichý přiškrcený sten zklamání, jenž mu unikl poté, co od něj tak náhle odstoupil, nezaslechl.

„Přinejmenším v tomhle ohledu, ten, kdo vykazuje typické kočičí chování, jsi ty.“

John se s hlubokým nádechem sebral, odvrátil se směrem ke konvici a pokusil se nenápadně si upravit džíny, aby omezil tlak v rozkroku. Taková reakce na Sherlocka nebyla nová, ale zdálo se, že se poslední dobou vyskytuje stále častěji a on s tím nedokáže nic udělat.

Narovnal se v ramenou, a když promluvil, snažil se, aby jeho hlas zněl normálně. „Tahle logika není správná a ty to víš. Kočičí chování není o tom, že se o někoho staráš, je to o těch zdechlinách.“ Zavrtěl hlavou, zapnul konvici a oslovil páru, která se zvedla z hubice: „Nové pravidlo: žádné zdechliny ze silnice v lednici. Ani nic, co by mělo být v márnici, jasné? Tu sovu vyhodím.“

Sherlock zavrčel a John si všiml, jak po něm výmluvně blýskl nerudným pohledem. „Mohlo by to být horší,“ poukázal. „Mohl bych dát zákaz na celý byt. Dávej vnitřnosti do vany, když musíš, ale do kuchyně nic takového, dobře? Myslím to vážně, Sherlocku, tady připravujeme jídlo a já si nepřeji zemřít na nějakou otravu.“

„Proč bych měl něco takového dopustit? Mrtvý bys mi nebyl k ničemu.“ Sherlock zaklonil hlavu a zadíval se na strop, jakoby přinášel obrovskou oběť. „Fajn. Mimochodem, možná by ses chtěl podívat pod svou postel.“

„Cože? Co je pod mou postelí?“ John se otočil, ale už viděl jen mizející špičku Sherlockova ocasu, který se ztratil do svého pokoje a vzápětí za sebou zaklapl dveře a nechal koktajícího Johna v kuchyni samotného. Nahoře určitě nic nechutného nebylo. Kdy by si Sherlock vůbec našel čas, aby to tam dal? Rozhodně lže, určitě.

Během jediné minuty se Johnovo odhodlání rozpadlo v prach, opustil konvici, která přicházela do varu, a poklusem odběhl zkontrolovat Sherlockovo tvrzení.

Nic zkaženého ve vzduchu necítil, ani nepřibyly žádné zdraví škodlivé fleky na koberci. S křupnutím v kolenou si dřepl a zadíval se do malého prostoru pod postelí. Vážně, nebylo tu nic hrozivějšího než několik chomáčů prachu a John si povzdechl, když si uvědomil, že ho Sherlock tahal za nos.

A on mu naletěl.

K uším mu dolehl vzdálený zvuk zavíraných dveří ledničky a John sklonil hlavu. Nevěděl, jestli se má smát nebo nadávat. Nebylo pochyb, že Sherlock svou sovu zachránil, pravděpodobně si ji odnesl pro pozdější experimentování, než se jí John stihl zbavit. Pokud bude mít štěstí, už ji nikdy neuvidí. Jestli ne, objeví ji v odporném stavu někde, kde ji Sherlock zapomněl, až začne smrdět.

„Syčák.“

~~~

Za čtvrté: Srst

John zvedl Sherlockův ocas z pohovky, kde vedle něj ležel, prsty se mu v husté temnotě jeho srsti skoro ztrácely. Na kůži ho pošimrala hebkost, hrubá, přesto sametová, a skrytě se uculil, když se mu koneček omotal kolem zápěstí. Sherlockův ocas nebyl chápavý nebo tak něco, jeho svalstvo k tomu nebylo dostatečně silné, ale měl tendenci se obtáčet kolem věcí o správném průměru. Nakolik mohl John soudit, jednalo se o nevědomý pohyb, ale pokaždé, když to Sherlock udělal, jeho to ve skrytu duše potěšilo. Vnímal to jako majetnické gesto, jako kdyby si Sherlock myslel, že John stojí za to, aby si ho přidržel.

Nejspíš byl pošetilý, ale John tyhle myšlenky odsunul stranou. Místo toho se usadil s knihou na klíně v rohu pohovky a mapoval hřebeny drobných obratlů, které se téměř ztrácely pod pokryvem sametové kožešiny, pod níž se skrývaly. Všiml si, že je hustší než obvykle, a zatahal za špičku. Potlačil úsměv, když Sherlock kmitnutím upustil od sevření, vzápětí však obkroužil Johnovo zápěstí znovu.

Muž sám byl zabraný do jakéhosi e-mailu, který četl, ale když John podruhé lehce stiskl srst na samém konci ocasu, vzhlédl a zamračil se na něj. „Co to děláš?“

„Máš hustší srst.“

Sherlock zamrkal a odvrátil pohled k oknu, za jehož tabulkami byl větrný zimní večer. „Ano,“ zamumlal. „Poměrně přirozená reakce na poklesy teplot.“

„Ne pro většinu z nás,“ poznamenal John. „Nikdy jsem si nevšiml, že bys na jaře línal.“

„To protože nelínám. Felisiani neshazují srst, stejně jako to nedělají jejich lidské protějšky. Zdánlivé zvýšení hustoty je zapříčiněno tím, že se plošky jednotlivých vláken srsti rozpínají a zachycují teplý vzduch. Vzhledem k tomu, že naše uši ani ocasy nejsou zakryté oděvem, není přítomna ani tkanina, která by mohla třením poškodit folikuly srsti. Ztrátu srsti způsobují některé fyziologické okolnosti: stres, zotavování se z drogové závislosti a takové věci.“ Sherlock nakrčil nos. „Je to pozoruhodně neatraktivní.“

John zadržel povzdech, byl si jistý, že Sherlock mluví z vlastní zkušenosti. O svém užívání drog v minulosti se Sherlock tu a tam zmínil a byl to důvod, proč příležitostně trpěl abstinenčními příznaky. Jako doktor by John nejspíš neměl cítit nic než přijetí příčiny a následku sebepoškozující narkomanie a očištění, ale jako Sherlockův přítel si nemohl pomoct a neubránil se bodnutí soucitu nad pomyšlením, jak trpěl v depresi a osamělý.

„Příležitostně bys mohl nalézt chlupy z mých uší nebo ocasu,“ pokračoval Sherlock bezstarostně, „ale nepadají víc než tvoje vlasy.“ Natáhl ruku a projel jí skrz Johnův krátce střižený světlý vlasový porost. To gesto bylo spíš účelné než šetrné, netahalo, jen uklidňujícím způsobem sklouzlo po obrysech Johnovy lebky, což vyvolalo napětí v jeho páteři. Aniž si to uvědomil, sklonil hlavu do Sherlockova doteku, zamžikal, když dotek ustoupil a Sherlock podržel otevřenou dlaň tak, že mohl John vidět několik vlasů zachycených na jeho kůži.

„Hej, opatrně,“ zaprotestoval. „ Už jich nemám tolik jako dřív.“

Sherlock si pohrdavě odfrkl, naklonil se v bocích tak, až se opřel o Johnovo rameno, oči už opět fixoval na monitor svého notebooku a jeho oháňka sebou poškubávala na Johnově stehně. Znehybněla pod dotekem Johnovy ruky, kterou ji hladil po spodní polovině a užíval si ten příjemný pocit minimálně tolik, jako Sherlock, ne-li víc.

Vlastně si ani neuvědomil, kdy pohnul rukou k Sherlockovu pravému uchu, prozkoumával tam tenkou blanku na vrcholku a vystouplé hrudky u jeho hlavy. Jizva z dětství představovala pod Johnovým dotekem jen tenkou linku, přes kterou přejel prstem a pokračoval dál po obrysu Sherlockova ucha až k dlouhé štětince v nejvyšším bodě.

Minuty plynule přešly v hodinu a pak ještě dál, a teprve, když Johnovi dolehla na rameno váha Sherlockovy hlavy, odtrhl se od knížky, kterou četl. Překvapeně shlédl na Sherlocka, který měl zavřené oči, pravidelně zhluboka dýchal a ze rtů mu unikalo slabé ševelení. Počítač se mu svezl z nakloněného klína, ale John se ani neodvážil s tím zkusit něco udělat. Nechtěl riskovat žádné vyrušení, ať už to bylo jakkoliv nečekané.

Až se Sherlock probudí, bude nejspíš naštvaný a bude trucovat, aby pod rozčilením ukryl své rozpaky, ale o to se John nestaral. Tahle pohoda a důvěra pro něj znamenaly víc, než že za to případně zaplatí Sherlockovou špatnou náladou, a hodlal to opatrovat tak dlouho, jak jen to půjde.

~~~

Za páté: Hra

Byt prostoupila sytě borovicová vůně s omamnou příměsí pryskyřice. John se s vypětím sil snažil zvednout strom do vzpřímené polohy. Dostihl je shon Vánoc. Městem šňořícím se do světýlek všech myslitelných barev se proháněl ledový vítr a déšť. Na sníh to v tomto roce zrovna moc nevypadalo, minimálně uprostřed metropole ne, a John dychtil zapomenout na silnou vichřici, která lomcovala okny, a na zamračenou oblohu.

A tak tady stál, rozhodnutý ozdobit trošku asymetrický strom tolika světýlky, kolika to jen půjde, zatímco ho Sherlock odmítavě sledoval.

„Co to děláš?“

John po něm střelil pohledem skrz průzor mezi dvěma větvemi. „Zahradničím. Jako co ti připadá, že dělám? Upevňuji vánoční stromek.“

Sherlock se zamračil, očima loupnul po dveřích, kterými se přišourala paní Hudsonová, tváře zčervenalé od sherry a na rtech zářivý úsměv. „Je to vážně nutné?“

„Ale Sherlocku, nebuďte takový Vydřigroš,“ vyplísnila ho paní Hudsonová a položila podpůrnou ruku Johnovi na loket, když se strom rozkýval a skoro se s ním převrhl. „Opatrně. Nejprve světýlka, Johne, drahoušku. Tak to bude jednodušší.“

Rozmotávání kabelů trvalo nepřiměřeně dlouho a John se tomu úkolu obětoval, zatímco paní Hudsonová vybalovala vánoční ozdoby a rozplývala se nad nimi: skvosty, které byly vytažené na světlo jen jedenkrát v roce. Sherlock nad to vše zůstal pochopitelně povznesen, usazený na opěradle křesla s nohama na sedadle a s knihou v němčině v dlaních.

John tiše zaklel, protože zrovna zdolával obzvláště komplikovaný uzel. Vzhlédl, už už otvíral ústa, aby požádal Sherlocka o pomocnou ruku, ale zarazil se, když si uvědomil, že jeho přítel není zdaleka tak netečný, jak vypadá. Stále mu v rukou spočívala rozevřená kniha, ale místo aby měl oči přilepené k jejím stránkám, sledoval podlahu, kde se řada světýlek pohybovala o pár centimetrů sem a tam pokaždé, když se je John pokusil rozmotat.

Zřítelnice měl roztažené, obrovské tůně černi opásané stříbrem, uši vyšponované kupředu, ostražité, až se téměř chvěly. Ocas za ním zůstával naprosto nehybný, a jak seděl, měl boky vysunuté dopředu, jako kdyby se sám sebe snažil zadržet, aby neskočil: instinkty dravce deroucí se na povrch.

John zkusmo popotáhl za kabel a v duchu zaklel, když to vypadalo, že tím Sherlocka z jeho fascinace vytrhl. Šlehl ocasem jako bičem, pohled zabodl zpět do knížky, každým coulem dokonalý detektiv konzultant. Sherlock by bezpochyby považoval svůj výpadek za trapný, ale Johna uchvacovalo, když v jeho tváři spatřil něco tak syrového. Takhle nikdy nevypadal, ani když byli ponoření do některého z jejich nejlepších případů. Bylo to, jako by bašty jeho inteligence polevily ze své ostražitosti ve prospěch něčeho z hlubin nitra, s čím se John nikdy dřív tváří v tvář nesetkal.

S povzdechem dokončil to, co dělal, a začal s rozmisťováním světýlek kolem stromku s průběžným kontrolováním, zda někde nenechal tmavé místo, zatímco při tom s paní Hudsonovou klábosili, smáli se nějakým hloupostem v televizi a probírali své plány na rychle se přibližující svátky. Později přišly na řadu vánoční řetězy a třepení, veliké ozdobné stuhy, laciné a křiklavé, ale nesporně slavnostní.

Teprve když se jejich domácí dotkla Johna a pohodila hlavou Sherlockovým směrem, ohlédl se. Jeden konec girlandy visel dolů a pohupoval se nad Johnovým ramenem jako oslňující mámivé kyvadlo a Sherlock na něj napůl hypnotizovaný upíral oči. Kniha se mu skoro svezla z klína, v obličeji soustředěný výraz. Kdyby teď skočil, nejspíš by Johna srazil k zemi, ale něco v Johnovi chtělo vidět, jak se to stane, prostě jen proto, aby věděl, že je to možné.

Paní Hudsonová se k němu naklonila a pošeptala mu do ucha: „Už je docela dlouho, co se objevil poslední dobrý případ. Potřebuje něco lovit.“ Zahýbala obočím a John si najednou nebyl jistý, jestli ještě pořád mluví o vánočních řetězech. Odkašlal si, snažil se zahnat horko ve tvářích a ohlédl se přes rameno na Sherlocka. Ten už si opět četl, podle všeho znovu ponořený do textu.

John od své domácí převzal mísu se skleněnými vánočními ozdobami, začal je rozvěšovat po větvích a natahovat se na špičky, aby dosáhl do vyšších pater stromu. Jedna z koulí, díkybohu umělohmotná, mu vyklouzla z ruky a rozkutálela se po podlaze. Pod vlivem toho pohybu sebou Sherlock v křesle škubnul, hlava mu vystřelila vzhůru, přimhouřil oči a zároveň mu ocas začal kmitat ze strany na stranu.

John ji znovu zvedl, jakoby se nic nestalo, a zachytil samolibý výraz paní Hudsonové. O chvilku později sledoval, jak se jejich domácí z dlaně skutálela jedna plastová koule a začala poskakovat po sešlapaném koberci. Tentokrát Sherlock sevřel knihu pevněji a John zaslechl zvláštní zvuk, který zněl, skoro jako kdyby Sherlock zaskřípal zuby o sebe, ze svého místa se však zatím navzdory zjevně silnému pokušení nepohnul.

John se rozhodl postrčit štěstí, počkal tak dlouho, jak dokázal – asi tak sedm minut – než to zkusil znovu. Jasně červená vánoční baňka se roztančila po podlaze, ale v okamžiku, kdy John vzhlédl k Sherlockovi, pochopil, že hra skončila. Zaujetí lovce zmizelo. Místo toho vypadal Sherlock rozpolceně někde mezi podrážděností a laskavým pobavením. Ke komukoliv jinému by byl pravděpodobné krutý a zlomyslný, ale přinejmenším vůči Johnovi svou vznětlivost poněkud mírnil.

„Přestaň. Já si ‚nehraji‘.“

„Nehrajete?“ zeptala se paní Hudsonová čtverácky, vykukovala zpoza vánočního stromku a usmívala se směrem k Sherlockovi. „Nebo si nechcete hrát? Měl byste se naučit užít si trochu zábavy, Sherlocku.“

Než se Sherlock zmohl na odpověď, bytem se ozvalo zatrylkování mobilního telefonu a on vyskočil jako zasažený elektrickým proudem. Vypadalo to, jakoby se veškerá energie v jeho těle uvolnila do otočení kostry a netrpělivého kroku.

„To je Lestrade?“ zeptal se John, který už odložil mísu s vánočními ozdobami stranou a s úsměvem věnovaným jejich domácí se natahoval pro kabát. „Má pro nás něco?“

„Vyloupili banku. Problém je, že na místě nejsou žádné známky násilného vniknutí, ani toho, že by někdo vstoupil nebo vyšel ven.“ Sherlockův úsměv by mohl osvětlit polovinu země, a John v sobě dusil smích, když s rachotem sbíhali ze schodů a pak ven vstříc deprimující londýnské zimě.

Koťata se honí za hračkami a kousky provázků, ale Sherlock pronásleduje kriminálníky a John naprosto přesně ví, čemu dává přednost.

~~~

A jedna, v níž jsou:

Ještě za další: Náklonnost

Štědrý den na chirurgii se vyvinul v noční můru, jaké není rovno. Zdálo se, že celé město se rozhodlo, že potřebuje Johnovu radu na cokoliv od rýmy až po to, co se ukázalo být počínajícím zápalem plic. V době, kdy pro ten den skončil, už dávno padla tma a chodník pokrývala souvislá vrstva mrznoucího sněhu, která hrozila proměnit celý svět v jednu ledovou klouzačku.

Jak pospíchal po Baker Street domů a každý výdech před ním vytvořil páru, nedokázal myslet na nic jiného než na horký hrnek čaje a donášku jídla. Jakmile vešel dovnitř, vnímal, jak ostrý ledový vzduch i záplava špendlíků a jehliček zapichujících se mu do prstů mizí, a úlevou zalapal po dechu. Stejně jako každý den si zapomněl vzít rukavice… Sherlock měl pravdu, když říkal, že je idiot.

Vydusal po schodech, doplahočil se do bytu a zamrkal v šeru. Svítil jen vánoční stromek, pohádková světýlka tlumeně zářila v množství  vyumělkovaných odstínů barev a jiskřivých ozdob. Poklid byl téměř absolutní, narušovaný pouze slabým praskavým zvukem, který John nedokázal zařadit. Opatrně tím směrem natáhl krk a zaplavila ho vděčnost, když viděl, jak v krbu plápolá oheň.

A u něj, schoulený do klubíčka, tváří obrácenou k plamenům, ležel na zemi Sherlock.

Dovlekl si peřinu a rozprostřel ji před krbem tak, že si z ní vytvořil jakési hnízdo. Kolena si přitáhl těsně k hrudníku a jeho ocas ležel bez hnutí, zakrýval mu prsty na nohou a vytvářel zdání tmavé linie protínající mihotavé stíny, které se rozlévaly po celé podlaze obývacího pokoje. Černé řasy mu na tvářích vytvořily vějířky a odrazy plamenů zbarvily jeho pleť jako zlatavý mramor. Tlumený svit vánočních žároviček na stromku roztrousil po Sherlockově těle drahokamy jako po malířském plátně a John se do něj bezostyšně vpíjel pohledem.

Když se tiše odvrátil směrem ke schodům, všiml si Sherlockova kabátu zavěšeného přes jeden ze sloupků zábradlí. Rychlé přejetí prsty po tkanině mu prozradilo, že těžká vlna je stále provlhlá, místy až promáčená, z čehož usoudil, že Sherlock musel být v tom hrozném počasí venku, pravděpodobně větší část dne. Měl výborný nápad, když se převlékl do suchého oblečení a schoulil se u ohně, a John neztrácel čas a následoval jeho příkladu.

Vplížil se do svého pokoje, učinil krátký proces se svými svršky a rozvěsil je po studeném radiátoru. Jeho pyžamo bylo prostydlé, z toho jak leželo složené mezi pokrývkami na posteli, tak se snažil neroztřást, zatímco krčil ramena v obnošené látce a natahoval si tlusté ponožky na zmrzlá chodidla.

Když se vrátil dolů do obývacího pokoje, zjistil, že se Sherlock ani nepohnul. Usmál se. Všechny myšlenky na večeři a čaj přemohlo intenzivní horko šířící se z ohniště a kouzlo muže koupajícího se v jeho tlumené záři. Přišoural se blíž a pátral po jakékoliv známce, zda snad Sherlocka nevyrušil. S opatrností si dovolil usadit se na krajíčku přikrývky s chladným vzduchem v místnosti za zády a lákavým praskáním ohně před svou hrudí a obličejem.

Oba ty vjemy však byly téměř přehlušeny jemným náporem emocí, které se ovinuly kolem jeho srdce: spokojenost, štěstí a vděčnost, že ze všech lidí právě on je tím, komu Sherlock věří až natolik, že si ho k sobě pustil tak blízko. Dokonce i když odložil stranou bouřlivé otřesy touhy, které mu příležitostně rozvířily krev, John nikdy dřív nezažil takové přátelství – nic, co kdy sdílel s rodinou nebo ve svých mileneckých vztazích, pro něj nebylo tak drahocenné, a vlastně si vůbec nebyl jistý, co z toho pro něj plyne.

Zcela zjevně tu zíral na svého spolubydlícího jak nějaký láskou poblázněný teenager a balancoval na hranici svého duševního klidu.

Opatrně se natáhl, lehce šťouchl do Sherlockova ramena a pozoroval, jak procitá. Uši a ocas se mu zatřepotaly ve vzájemné jednotě a v Sherlockově hrudníku se rozrachotilo drsné vrčení: to jak startoval motor předení. John ten zvuk miloval, liboval si v něm, kdykoliv k tomu dostal příležitost. Nyní ten hluboký zvuk rezonoval ve vzduchu, chraplavý rozespalostí. Sherlock natáhl ruku nad hlavu, v bocích a zádech se převalil ve slastném protažení, pak zamrkal, otevřel zamžené oči a usmál se na Johna.

„Neslyšel jsem tě vejít.“ I jeho hlas zněl chraplavě, zastřený spánkem, vábivý způsobem, který se John snažil nebrat na vědomí. Sherlock se ve své poloze vleže zkroutil a svaly se mu v sálajícím horku z ohně uvolnily a zmalátněly. John si olízl rty.

„Nejsem tady dlouho,“ ujistil Sherlocka neschopný potlačit zachvění, když se jeho oči napůl zavřely. Vypadal tak omámeně a netečně. Johnův lehký třes však jeho pozornosti neunikl a další věc, kterou si John uvědomoval, byly dlouhé prsty, které se propletly s jeho, a do ruky mu z nich sálalo nádherné horko.

„Jsi zmrzlý,“ zamumlal Sherlock, hrudník se mu zvedl v povzdechu a pak hrábl po Johnově zápěstí a bez dlouhých cavyků za něj silně zatáhl.

Následovala krátká chvíle motajících se končetin a zmatku, a najednou John zjistil, že leží na zádech mezi Sherlockem a ohněm. Bokem byl přitisknutý k Sherlockovu hrudníku a kolem hrudníku se mu obtáčela jedna jeho ruka, silná a pevná. Intenzita tepla byla téměř zdrcující. John se soustředil na to, aby se neroztavil pod jeho náporem, zatímco mu mráz prosakoval z kostí ven.

Neurčitě si pomyslel, že by měl protestovat proti ztrátě osobního prostoru, nebo se odsunout a obnovit několik mezí. Ale jak by mohl, když po tomhle toužil? Sherlockova náklonnost byla vzácným darem. Stejně jako u kočky musela být věnována podle jeho uvážení, ne na požádání a John nebyl ochotný to kouzlo zlomit.

„Lepší?“ zeptal se Sherlock. Johnův úsměv ho přiměl zamrkat, a pak se přitulil k jeho boku. „Vyprávěj mi o svém dni.“

„Neumíš si to vydedukovat?“ zeptal se John a otočil se tak, aby leželi čelem k sobě, plaše natáhl ruku a dokončil vzájemné objetí.

„Jsem moc unavený,“ zamumlal Sherlock a nakrčil nos. „Povídej.“

A tak John začal vyprávět, jen o málo hlasitěji než důvěrným šepotem, líčil podrobnosti, aby Sherlocka pobavil, sdílel s ním smích a laskavé pomluvy zdravotního stavu londýnské populace.

A celou tu dobu ležela Sherlockova ruka kolem Johnova pasu. Nebylo to tak úplně objetí, ale mělo to k tomu dost blízko.

Společně se koupali v horkých polibcích ohně a John se ztrácel v přetrvávajícím teple Sherlockovy tiché náklonnosti.

 

Předchozí  Následující

 

Reklamy

Posted on 17.12.2017, in Kočka mezi holuby, Sherlock (BBC) and tagged , , , . Bookmark the permalink. komentáře 4.

  1. Awww ^_^ to byl krasny fluffy konec kapitoly! U vanocnich ozdobicek jsem se hihnala jak prastena 😀 dokonale jsem si ho dokazala predstavit, jak zaujate sleduje svetylka a kus houpajici se girlandy, haha 😀 A Johnovo napeti z blizkosti mi poslalo hejno motylku do bricha… Pekne ♡

    • Jo, vánoční ozdobičky jsou fajn. 🙂 Mně se líbila i šanta kočičí. A když Sherlock zachraňoval tu svou zdechlou sovu, tak jsem se tu zakuckávala smíchy. 😀
      Tenhle druh napětí mezi nimi dvěma bude i nadále narůstat.

  2. Awwww, četla jsem to po několik večerů – vždycky jeden oddíl (protože většinou na víc nebyly myšlenky nebo klid). Jsou tak roztomilí… Jen bych Sherlocka strašně chtěla vidět na obrázku, protože si ho stále nedokážu zcela představit;-) Děkuji moc

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: