V zajetí okamžiku

Neměl vůbec představu, jak se musel tvářit – nejspíš něco mezi ponížením a zděšením – ale John si tu fotku už zase prohlížel, a tentokrát jeho úsměv nesporně podkreslovala něha, stejnou měrou laskavá jako pobavená. „Jak už to u fotografií nemluvňat bývá, mohlo by to být i horší,“ poznamenal se širokým úsměvem a zachichotal se, když se Sherlockův ocas naježil rozhořčením.

Čtvrtá neděle adventní, Štědrý den a čtvrtý střípek ze světa felisianů.

Poslední týden jsem si připadala trochu jako nedočkavé dítě, které neustále tancuje kolem vánočního stromečku a vyhlíží ten zázračný okamžik, kdy se pod ním objeví dárky. Dočkala jsem se jednoho jediného – komentáře od miamam. Moc Ti za něj děkuji, děvče. Sama víš, že zpětná vazba od čtenářů je ten nejsilnější hnací motor a jediné zadostiučinění, z něhož se za ty hodiny strávené nad textem můžeme těšit.

Kapitolu bych kromě miamam, chtěla jako vánoční dárek věnovat také svým kolegyňkám a přítelkyním, s nimiž mám to štěstí spolupracovat na nejrůznějších projektech. Jsou jimi Hanetka, Patoložka a Kalamity Jane. Děkuji Vám a zůstávejte mi, prosím, i nadále nablízku.

Vám ostatním přeji, ať jsou Vaše očekávání (nejen pod vánočním stromečkem) naplněna k plné spokojenosti.

Pod dnešní kapitolou naleznete malé překvapení, jímž příběh v originále doplnila Anotherwellkeptsecret.

Pěkné čtení a požehnané svátky Vánoční. =^.^=

Vaše Row.

Kočka mezi holuby – shrnutí

Fotografie zachycují okamžik, který je navždy pryč, nelze ho zopakovat. – Karl Lagerfeld

~~~

Hučení pneumatik taxíku protivně souznělo se Sherlockovou mizernou náladou. Strávil celý den v laboratoři a prokousával se opovrženíhodnou pitomostí ve složkách Lestradových odložených případů, přičemž řadou jednoduchých experimentů usvědčoval jednoho pachatele za druhým. Celé to byla jen procedurální záležitost – stěží by se to dalo považovat za výzvu. Za normálních okolností, by se s tím vůbec neobtěžoval, ale byl to způsob, jak nezešílet nekonečnou nudou.

Mycroft byl ve snaze naverbovat Sherlocka do svých služeb mimořádné neodbytný, ale po tom posledním debaklu banální špionáže, kterou objasnil, nijak nespěchal, aby skočil po další bratrově nabídce. A tímhle způsobem mohl přinejmenším dokázat, že je zaneprázdněn jinými prioritami, a s trochou štěstí se Mycroftův „problém“ rozplyne nebo se stane příliš kritickým, než aby ho podstrkoval Sherlockově pozornosti.

Taxík zastavil a Sherlock s povzdechem zaplatil řidiči, opustil vozidlo a vydal se do Baker Street. Okamžitě zaznamenal, že John a paní Hudsonová jsou doma. Ve vzduchu se vznášela jejich intenzivní vůně, jemný růžový parfém jejich domácí, překrývající příjemnou vůni pečeného chleba, a náznak bylinkových mastí. Johnova přítomnost byla komplexnějším čichovým zážitkem: antiseptika z ordinace byla jasná, ale to byl pouhý soprán k základu čaje, čistému prádlu, koření, soli a něčemu, co Sherlockovi připomínalo myrtu.

Pro člověka představovala vůně domova něco, co mu bylo příjemné. Pro felisiana znamenala trojrozměrný vjem – silný a hluboce zakódovaný do emocí. V okamžiku, kdy Sherlock prošel dveřmi, se jeho svaly uvolnily a svíravá bolest kolem spánků se začala vytrácet. Přinejmenším do okamžiku, než s dalším hlubším nádechem, oceňujícím smyslový podpis jeho vlastního teritoria, shledal tón, který tam nepatřil.

Mycroftův poskok Anthea: mýdlo, stálé a neutrální. Byla tu a odešla, ale její prchavá přítomnost zanechala znepokojivě prázdné místo v kaleidoskopu ovzduší v Baker Street. Jeho bratr pochopitelně věděl, že pokud se nemůže dovolávat Sherlockova vlažného smyslu pro bratrství, pak se místo toho vždycky může spolehnout na Johnovo zakořeněné vlastenectví.

„Řekl jsem Mycroftovi, že na jeho problémy s bromidem nemáme čas,“ zvolal cestou do schodů k bytu 221B a shazoval z ramen kabát. Tíha vlny mu vyklouzla z rukou dřív, než ji stihl zachytit, ocas se mu zamotal do jeho masy. Podrážděně se zamračil, pak ho zvedl z podlahy a hodil přes křeslo. „Prosím, řekni mi, že jsi mu neskočil na nějaký pitomý trik, kterým…“

Když mrkl na Johna stojícího v kuchyni, hlas se mu vytratil. Překvapilo ho, že vypadá víc než jen trochu provinile, jako kdyby ho Sherlock přistihl při něčem, co by neměl dělat.  Rychlé vizuální zhodnocení bytu neukázalo nic neobvyklého, co by mohlo být příčinu jeho výrazu, ale pak Sherlock podezíravě přivřel oči, když mu padly na malý kousek papíru asi o velikosti pohlednice, který John ochranitelsky svíral v ruce.

„To není jedna z Mycroftových složek,“ konstatoval Sherlock trochu zbytečně, ale Johnova reakce na jeho příchod – tolik odlišná od obvykle vřelého projevu přátelství a náklonnosti – ho vyvedla z míry. „Co je to?“

„Nic.“ Odpověděl John až příliš rychle a Sherlock stáhl uši k hlavě, když viděl, jak si přitiskl ruce těsněji k hrudníku, jako kdyby chránil něco drahocenného. Něco, co nechtěl, aby Sherlock viděl.

„To očividně není pravda. Byla tu Anthea, cítím to, nejen v předsíni, ale i tady v bytě. Co ti to dala?“

Johnovi zacukaly rty a oči se mu zaleskly, až si Sherlock na jeden strašlivý okamžik pomyslel, že ta zatracená ženská skutečně přijala Johnovy vágní snahy o dvoření. Útroby se mu zkroutily bodavou žárlivostí a musel se ze všech sil soustředit, aby úhlem uší nebo zavlněním ocasu nedal najevo náhlou vlnu bolesti, která ho zaplavila. Zareagoval přehnaně. Krom toho, John neměl sklony k projevům samolibosti, když se mu povedlo dosáhnout nějaké úmluvy s některým z objektů jeho zájmu, dokonce ani pokud se jednalo o někoho tak nedosažitelného, jako byla Anthea. Spíš měl tendenci udělat všechno, co bylo v jeho silách, aby Sherlocka udržel ohledně svých romantických vztahů v nevědomosti, z obavy, aby se mu nevetřel do banální zábavy, kterou pro své milenecké známosti nachystal.

Takže rande to není. Něco jiného. Něco, co Johna přimělo, aby se tvářil takhle: pobaveně a šťastně, když už z něj vyprchalo zaskočení z toho, že se Sherlock vrátil domů. Spokojeně, ale s notnou dávkou obezřetnosti, jako kdyby věděl, že by si Sherlock nepřál, aby vyšlo na světlo to, co držel v ruce, ať už to bylo cokoliv.

„Poslal to po ní Mycroft,“ spustil John nakonec. „Povídal, že toho má plnou krabici a ty bys na to měl pamatovat, až mu příště odmítneš pomoct.“

„Vydírá mě?“ zamračil se Sherlock. Jeho bratr jen zřídkakdy klesl tak hluboko. Ten jeho problém byl zcela zřejmě mnohem nepříjemnější, než přiznával. Naneštěstí neměl Mycroft o nevhodný materiál nouzi. Starší sourozenci byli vždycky dobře vybavení k tomu, aby své mladší sourozence mohli uvádět do rozpaků. „Co je to?“

Natahoval krk ve snaze něco zahlédnout, ale John si tu věc připlácl ke svetru, sevřel rty a v očích mu zajiskřilo. Jeho radost byla většinou nakažlivá a nejpatrněji viditelná, kdykoliv se nacházel v Sherlockově přítomnosti. Nicméně ten napůl úsměv, napůl úšklebek spojený s tím, jak si John rukou třel zátylek, Sherlocka ujišťoval v tom, že ať už je to cokoliv, nebude se mu to líbit.

„Není to důležité,“ přesvědčoval ho John. „Proč na to prostě nezapomeneš? Vyřešil jsi ty případy, co ti dal Greg?“

Byla to zoufalá snaha o změnu tématu, nad kterou Sherlock rozčileně zacukal ušima. „Jistěže vyřešil. A teď už se mě nesnaž rozptylovat. Nefunguje to.“

John si zkousl ret, ještě chvilku váhal, ale pak se narovnal v ramenou. Zcela zřejmě se snažil potlačit smích, zatímco se píď po pídi přibližoval k Sherlockovu boku a naklonil papír tak, aby na něj mohl vidět.

Nebyla to pohlednice ale fotografie.

Neměl vůbec představu, jak se musel tvářit – nejspíš něco mezi ponížením a zděšením – ale John si tu fotku už zase prohlížel, a tentokrát jeho úsměv nesporně podkreslovala něha, stejnou měrou laskavá jako pobavená. „Jak už to u fotografií nemluvňat bývá, mohlo by to být i horší,“ poznamenal se širokým úsměvem a zachichotal se, když se Sherlockův ocas naježil rozhořčením.

„Já toho Mycrofta zabiju,“ zaprskal a natáhl ruku, aby Johnovi ten obrázek vytrhl z rukou, a nevraživě Johna probodl pohledem, když mu s ním ucukl z dosahu. „Hned poté, co zničím tohle. Dej to sem.“

„Ne!“ John se pootočil, aby fotografii ochránil vlastním tělem. „Ne, nenechám tě ji zničit. Ale no tak, Sherlocku, vždyť je to roztomilé.“

„Já nejsem roztomilý.“ Nepatrně sehnul hlavu, s mrskajícím se ocasem číhavě vykročil kupředu, přičemž z Johna, který před ním couval, aby si udržel odstup, vůbec nespouštěl oči. Pobavenost v Johnově obličeji nabrala nádech rozpustilé nervozity. Oči měl doširoka otevřené, přišpendlené k Sherlockově tváři, bezděky si jazykem navlhčil rty. Dýchal ústy, zjevně rozpolcený, jestli hájit své pozice nebo se otočit a utéct.

Když John narazil do kuchyňské linky, nadskočil překvapením, jen urychleně upravil směr svého ústupu, ale zády se neotočil. Byl příliš dobrý voják, než aby odhalil nějaké své zranitelné místo.

„Sherlocku, co –“ hlas mu přeskočil, přepětí však nezpůsobil strach. Nejistota, možná, ale šepotavé vábení adrenalinu, které dokázal Sherlock rozeznat, bylo protkáno ještě něčím dalším, hlubším a opojnějším. „Co to děláš?“

„Pokud mi ji nechceš dát,“ zavrčel Sherlock s prsty ohnutými do tvaru drápů, „tak si ji od tebe prostě vezmu.“

Johnovi se rozšířily zornice, nahrbil se v ramenou a svaly stehen se mu napnuly, v tomtéž okamžiku Sherlock zaujal stejnou pozici. Na krátký okamžik oba znehybněli a čekali, až se pohne ten druhý.

John ucukl první.

Sherlock se vrhl vpřed a zaklel, když o fous minul Johnův svetr a jeho spolubydlící se mu vysmekl, uskakoval před nábytkem a snažil se udržet vždy minimálně jeden předmět mezi nimi a u toho z něj probublával smích. Následovala neuvěřitelně chaotická honička, vedená spíše v kruhu, než v přímém směru. John vystartoval kolem gauče a Sherlockova křesla a následně se vrátil ke kuchyňskému stolu, který spolu se všemi skleněnými nádobkami se Sherlockovými experimenty, jež na něm byly soustředěné, používal jako improvizovanou barikádu.

„Jsi moc pomalý!“ popichoval Sherlocka, který po něm znovu chňapnul a on před ním uhnul, Sherlockovy prsty sklouzly po vlně, ale nezachytily ji.

Dopáleně se napřímil, založil si ruce a hlavu naklonil ke straně, každou linií svého těla dával najevo, že chycení Johna už není jeho prvořadým úmyslem. Cítil za sebou houpavý pohyb svého ocasu a násilím ho zklidnil, zároveň se snažil uvolnit i uši a dostat je do přirozené pozice tak, aby nenaznačovaly jeho záměry.

„Vzdáváš se?“ zeptal se John, ale znělo to spíš, jako kdyby svému závěru sám nevěřil. Námahou a smíchem měl zčervenalé tváře, váhu přenesl z nohy na nohu, ostražitý a v plné pohotovosti.

Sherlock se na Johna podíval přes sklopené řasy a sledoval, jak jeho přítel ustoupil o další krok dozadu, nikoliv v obranné pozici, ještě ne, ale na tom nezáleželo. Sice spolu tak napůl zápasili, napůl dováděli, ale Sherlock měl stále na paměti, aby se ujistil, že Johnovi svým jednáním nijak neublíží. Chtěl zničit tu fotografii v celé její zahanbující slávě, nikoliv jejich přátelství.

John učinil ještě jeden další náznak úhybného manévru a Sherlockova maska lhostejnosti se rozpadla. Jeho útok byl útokem dravce, dlaněmi vrazil do Johnových ramen a oba přepadli přes područku gauče do měkkých a pružných polštářů. John překvapením vyhekl, jeho rozhořčené vyjeknutí se změnilo v osvěžující smích, když zjistil, že je přišpendlený pod Sherlockovým tělem, ruce mu vystřelily nad hlavu v marné snaze udržet fotografii ze Sherlockova dosahu.

Sherlock se s rychlým pootočením natáhl, přičemž se snažil ignorovat omamné teplo a pevné statné linie Johnova těla, až konečně hrábl a zachytil svou odměnu, zíral na vlastní dětskou podobenku.

John měl pravdu: Mycroft měl beze sporu nepřeberné možnosti a mohl zvolit něco mnohem potupnějšího, jako třeba fotku, kde se zuby nehty drží matky, protože byl právě čas koupání. Nicméně tohle nebylo ve skutečnosti o moc lepší.

Tmavé kučery se mu roztomile kroutily kolem dvojice špičatých uší, které v poměru k němu vypadaly příliš veliké, a za ním se vinula křivka ocasu, směšně krátkého. K dovršení všeho byl pořád dost malý na to, aby ještě lezl, a někdo ho zachytil ve chvíli, kdy se zcela zřejmě oddával hře na lov. V pozici na všech čtyřech, oči soustředěné na cosi mimo záběr, tělo napůl propnuté a holý zadek vystrčený do vzduchu, jak se připravoval skočit.

Tak zvířecí chování, ačkoliv u dětí očekávatelné – vždyť dokonce i lidské děti často koušou druhé – bylo stálé dost ponižující na to, aby se zvěčňovalo. Sherlock svého bratra v duchu proklel a pevně uchopil horní hranu fotografie a napjal prsty, aby ji rychle roztrhl vejpůl.

Jediné, co ho zastavilo, byly Johnovy ruce položené přes jeho, které upoutaly jeho pozornost k muži v tu chvíli právě rozvalenému na zádech pod ním. Nedokázal se nijak zvlášť pohnout, ne se Sherlockovými koleny po obou stranách jeho boků a s vahou usazenou přímo na Johnových stehnech, ale kroucením se posunul vzhůru, břišní svaly se mu napínaly, jak podpíraly jeho váhu, takže se mohl otřít bříšky prstů o Sherlockovy klouby prstů.

„Nedělej to – prosím?“ světlé obočí se s nadějí povytáhlo nad modrým pohledem, rozjařená spokojenost plynule přecházela do stínu mnohem vážnějších pocitů.

„Proč ne?“ dožadoval se Sherlock vysvětlení a zaklonil hlavu, aby mohl snadněji číst ve výrazu Johnovy tváře, a zároveň se snažil rozluštit změť pocitů, v jejichž rozpoznání naprosto selhal. „Co bys asi tak získal tím, že bys ji měl? Posloužila svému účelu, mě uvedla do rozpaků a tebe pobavila. Proč se ji tak strašně moc snažíš uchránit?“

John spustil ruce, hrudník se mu vzedmul v nádechu a s nakrčením nosu si povzdechl a pokusil se to vysvětlit. „Protože je to součást tvého života, Sherlocku. Část, u které jsem nebyl a nikdy jsem si nemyslel, že bych do ní mohl nahlédnout. Je to –“ Vypadal, jakoby se snažil, a bezúspěšně, nalézt vhodnou formulaci následujících slov. „Je důležitá, víš? Pro tebe možná ne, ale pro mě ano. Nestačí to?“

Sherlock se zamračil, zřetelně si uvědomoval, že i když by se Johnova řeč dala považovat za manipulativní, bezpochyby byla pravdivá. John tu fotografii nejprve chránil, jak nejlépe dokázal, a teď apeloval na Sherlockovo svědomí, aby tu otřesnou věc nezničil.

Pokušení jeho prosbu ignorovat bylo téměř zdrcující, ale něco jeho ruku zarazilo. Ani ne tak výraz Johnovy tváře nebo jeho mírně pronesená slova, spíš podivné potěšení pramenící z vědomí, že to není jen jeho dospělá osobitá brilantnost a jeho dedukce, co John ochraňuje a zaznamenává na tom svém mizerně zpracovaném blogu. Pro něj má hodnotu dokonce i tohle, chvíle, která jim oběma je jak prostorově, tak časově tolik vzdálená.

Viděl v Sherlockovi mnohem víc než jen ohromující mysl, a to samo o sobě byla vzácnost.

S povzdechem se zdráhavě fotografie vzdal, když se na něj John zářivě usmál, zvedl oči v sloup a spustil paže. „Jen vezmi na vědomí, že jsi podle mého názoru směšný,“ poznamenal. „Tohle není nic víc než jen ozvěna minulosti. O mé současné osobnosti to nevypovídá zhola nic.  Je to jen obrázek neposkvrněného dětství.

„Hloupost.“ John to řekl tak šťastně, jako kdyby ho těšilo Sherlocka provokovat. „Ten výraz, co tady máš? Ten samý nasadíš, když natrefíš na dobrý případ. Proboha, tvářil ses úplně stejně i před chvílí, když ses na mě vrhnul. Ty možná vidíš dítě, ale já vidím naprosto jasně tebe. Právě proto bys tu fotku neměl ničit.“

„Jsi sentimentální.“ Sherlock ohrnul nos hrdostí uraženou stejně jako marnivostí, a zdráhavě dodal: „Vypadám směšně.“

John se zvonivě zasmál a zkroutil nohy, aby získal dostatek prostoru a mohl si sednout, kolena měl stále přišpendlená pod Sherlockem a jednu ruku mu natáhl za zády a opřel se o vratké polštáře gauče. „O tohle tu doopravdy jde, že jo?“ Zavrtěl hlavou a rozkoš, která mu přelétla tváří, když se vpíjel do detailů zachycených na lesklém papíře, se nedala s ničím zaměnit. „Vypadáš roztomile, Sherlocku, ty obrovské uši a všechno.“ Natáhl se a zatahal za jeden z předmětů hovoru. „Nakonec jsi do nich docela pěkně dorostl.“

Sherlock stiskl rty a nechal ramena klesnout v poraženém gestu. „Jestli to ukážeš někomu dalšímu – Lestradovi, Stamfordovi, komukoliv – spálím ji,“ varoval Johna a snažil se potlačit nervozitu z nečekané vděčnosti, která se zrcadlila v jeho tváři.

„Takže si ji můžu nechat?“ zeptal se John s ostražitým pohledem, jako kdyby si myslel, že na něj Sherlock jen zkouší nějaký trik a mohl by mu tu fotku vytrhnout, jakmile by polevil v pozornosti.

„Když musíš.“

Johnovy prsty, které se do té chvíle stále ještě vznášely blízko špičky Sherlockova ucha, pohladily hladkou srst po celé délce až k místu, schovanému ve zvlněných vlasech, kde přirůstalo k hlavě. Smělé polaskání bez špetky kajícnosti chlácholilo Sherlockova nervová zakončení a vytrvale mírnilo napětí v jeho svalech. Z vnějšího pohledu to byla odměna – pozitivní posílení –  ale on znal Johna natolik dobře, aby věděl, že to dělá nejen pro Sherlockovo potěšení, ale i pro svoje.

Aby se ho lidé chtěli dotknout, to nebylo nic nového. Kvůli těm uším a ocasu si často mysleli, že pohladit ho je něco přijatelného, až do chvíle, kdy jim Sherlock ostrými slovy připomněl, že je to jinak. John představoval výjimku. V raných fázích jejich soužití se ovládal, navzdory svému očividnému nutkání k opaku. Respektoval Sherlockovy možnosti i jeho osobní prostor, dokonce i když se hranice mezi nimi začaly rozmazávat a měnit.

Sherlock nikdy nelitoval toho, že Johnovi dovolil, aby po něm natáhl ruku, jako třeba právě teď. Ostatní by to nejspíš vnímali jako příliš intimní gesto, daleko za hranicemi přátelství, na druhou stranu jejich přátelství se jen zřídkakdy řídilo konvenčními parametry. Dokonce i Sherlock se svou nezkušeností v takových věcech chápal, že se na okrajích téhle náklonnosti skrývá touha: možnost sexuální intimity, pokud by někdy nastal okamžik, kdy by sebral odvahu a požádal o to.

Dnes to ale nebude. Ve chvílích osamělosti Sherlock uvažoval, jaké by to bylo, kdyby s Johnem překročili tu hranici od přátel k milencům. Jenže vždycky, když se naskytla příležitost to téma nakousnout, jako zrovna v tuhle chvíli, kdy vzduch prakticky vibroval napětím, uvědomil si, že se příliš bojí, že by mohl ztratit to, co už má: Johnovy laskavé doteky a neotřesitelnou loajalitu.

„Celý den ses hrbil u laboratorního stolu, co?“ otázal se John mírně, zatímco zkušeným hmatem odhaloval každou namoženinu, která se zakousla do Sherlockova těla, palci masíroval obratel po obratli a pak jemně promnul Sherlockův krk. „No tak, lehni si tady.“

Pozvolna jako rozpouštějící se vosk se Sherlock rozvalil, rukama obemkl Johnovy boky a tváří se otřel o vlnu jeho svetru. V hrdle mu zarachtalo vrnění a on ho nechal volně rozeznít, oči se mu skoro zavřely, nezadržitelně se ho zmocňovala narůstající malátnost. Pod svým uchem slyšel Johnovo srdce, tlukoucí v rytmu svižného vojenského marše, a vzduch vířil dech milující laskavý smích, zatímco se Johnova ruka i nadále hýbala v nevinném uctívání, čechrala tmavé vlasy a ubírala se dál, s dotykem lehkým jak motýlí křídla se potulovala po jemné kůži Sherlockových vystouplých lící.

John měl za to, že ta fotografie je něco jako poklad: střípek ze Sherlockovy minulosti. Avšak skutečnou hodnotu Sherlock shledával právě v tomhle: v Johnově doteku slibujícím, že ho bude akceptovat, nejen proto, jakým člověkem je teď, ale i pro všechno to, jakým kdy byl a čím se možná jednoho dne stane.

V zajetí tohoto okamžiku si Sherlock uvědomil, co to znamená, když si ho někdo váží.

Předchozí  Následující

 

Reklamy

Posted on 24.12.2017, in Kočka mezi holuby, Sherlock (BBC) and tagged , , , . Bookmark the permalink. komentářů 6.

  1. Ach můj bože. Po dlouhé době se zase dostanu na net a hned narazím na takový skvost. Sherlock s kočičíma ušima a zamilovaný John. Zhltla jsem to jedním vrzem a teď to sjedu znova ještě aspoň jednou aby mi ta dobrá nálada vydržela než budeš pokračovat. 🙂

    • Sherlock je tu vážně k pomuchlování. Až na to, že to dokáže být pěkně ostrý kocour, to ještě uvidíš. Poslední dvě kapitoly ani zdaleka nejsou taková selanka jako doposud. 🙂

  2. Dekuju za venovani ^_^ v ramci vanocniho shonu se ke cteni dostavam az ted, i kdyz uz od nedelniho rana jsem doufala, ze budu mit nejakou tu chvili klidu… tak konecne. Ja mam po cteni kapitoly tehle povidky pokazde pocit, ze bych tu nasi domaci cicinu nejradsi umackala a udrbala, protoze Sherlockovo vrneni pod Johnovymi prsty me neskutecne rozneznuje 😀 aww. To je proste takova bozi lahudka ^_^ jsem vazne rada ze se to dockalo i ceskeho prekladu, zaslouzi si to. To tajemne doutnani pod povrchem a mezi temi dvema je proste skvostne, a ty paralely s kocourem tomu davaji neskutecnou stavu. A ten lov na fotku!! Brilantni. Dekuji ♡

    • Hihi, tak aby tomu vašemu kočičákovi doma zbyl nějaký kožich, než se panička propracuje ke konci povídku. 😀
      Příště trochu přidáme na dramatičnosti.

  3. Já se omlouvám, prostě mě ty svátky smetly. Nemám rest jen u tebe, doháním to na více místech s náležitou omluvou 🙂 Jako velká milovnice koček, jsem představou kocouřího batolete odrovnaná. A dospělí, přítulný, vrnící s ouškama a ocasem to je teprv ta pravá úžasnost. Ale, že to byl od Mycrofta podraz :))) Děkuji

    • Jo, z té fotografie z dětství jsem byla taky celá paf. I z té jeho dospělé důstojné verze. Jsem ráda, že se Johnovi povedlo tu fotografii zachránit. Jinak bychom o tu podívanou přišli. A to by byla škoda. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: