Zvrat událostí

Skok, zápas – nepředvídaný tanec těl, jak se podezřelý zkroutil a celou vahou vrazil do Sherlockovy hrudi…

Stačil pouze jediný špatný krok.

Všechno nejlepší v novém roce! A vítejte u dalšího střípku ze světa felisianů. Dneska to rozhodně nebude taková selanka, na jakou jste si doposud snad zvykli. Sherlockovi se jeho pronásledování pachatele totiž vymkne z ruky – hodně. Tak pevné nervy a příjemné čtení. Těším se, co vy na to. Já u toho pořádně sežmoulala kapesník a chvílemi jsem ani nedýchala. A to nejen napětím. ❤

 

Kočka mezi holuby – shrnutí

Čas, příliv a odliv na nikoho nečekají. – Geoffrey Chaucer

~~~

Stalo se to rychleji, než stihl John vůbec mrknout. Tmu na southwarském mostě v této nekřesťanské noční hodině plašily jen pouliční lampy, popřípadě světlomety zřídkavě projíždějícího vozidla. Během hry na honěnou, které se s Lestradem účastnili, jim pod nohama utíkaly kužely světel. Sherlock byl kdesi vpředu, s mimořádnou ladností sprintoval za zlodějem, naprosto soustředěný na svou kořist.

Skok, zápas – nepředvídaný tanec těl, jak se podezřelý zkroutil a celou vahou vrazil do Sherlockovy hrudi…

Stačil pouze jediný špatný krok.

„Sherlocku!“ Noční ticho protrhl Johnův výkřik plný zděšení, když to jásavě žlutě a bíle natřené hrazení mostu povolilo, zvětralé zdivo se rozpadlo v tom nejhorším možném okamžiku. Na jeden úder srdce na něm oba muži zůstali viset, Sherlock měl uši přitisknuté k hlavě, ostré zuby vyceněné v zavrčení, zatímco výraz v obličeji zloděje, napůl skrytého ve stínu, se změnil z divokého na vyděšený.

John se vrhl vpřed, ruku nataženou, aby chňapl po svém příteli a stáhl ho zpět do bezpečí, ale byl příliš daleko: tucet kroků za ním a k ničemu. Nic neslyšel – žádný výkřik nebo zvolání – jen výrazné šplouchnutí v hlubokém, rozbouřeném vodním kanálu pod nimi.

Štěrk zavrzal o kámen, jak sebou smýkl do mezery, kolena už pokrčená a stehna v jednom ohni, v hlavě nic jiného než potřebu ho následovat. Nebyla v tom obvyklá soudnost, jen bolestný strach ze ztráty a potřeba udělat něco, cokoliv, aby se ujistil, že takhle to dnešní noci neskončí.

„Johne, ne!“ Lestradovy ruce se mu zaťaly do ramen, zamotaly se mu do kabátu a stáhly ho zpět. Cestu mu odřízly silné paže a široká hruď. Zápasil s ním, zatímco k němu bez účinku stále dokola doléhala ta samá slova. „Ne, to nemůžeš!  Pro lásku boží, nech toho. Už přestaň!“

Johnovi se z úst dral trhaný dech v bolestných zajíknutích, drápal se mu hrdlem vzhůru, až si myslel, že by se jím mohl zadávit.

Sherlockovo jméno se změnilo v chraplavou litanii a on klopýtal k okraji, celý strnulý a ochromený zoufale zíral do hlubin inkoustově temné prázdnoty. Pátral po povědomé štíhlé postavě, nebo alespoň po náznaku černé vlny v tmavé vodě, ale zdravil ho jen nezadržitelný proud řeky, spěchající vstříc moři.

Nepřítomně vnímal, jak Lestrade svolává posily: policii, helikoptéry, potápěče – věcným, rázným tónem tahal za každé lanko, za které mohl. Po celou dobu svíral v ruce látku Johnovy bundy, držel ho u sebe, jakoby věděl, že kdyby ho nechal jít, znamenalo by to, že bude John následovat Sherlocka přes zídku, aby se ho pokusil zachránit, nebo zemřel spolu s ním.

John se horečně snažil něco vymyslet. Hledal nějaký záchranný kruh, ale i kdyby ho našel, nebyl tu nikdo, kdo by ho mohl hodit. Pokud by se to stalo obráceně, Sherlock už by měl v hlavě mapu s říčními proudy a pravděpodobná místa, kde by se John mohl dostat na břeh, ale v Johnově paměti nic tak užitečného nebylo.

Hlavou mu vířily zoufalé myšlenky a narušovaly rozumné uvažování. Pleskl Grega přes ruku, vytrhl se mu a dal se do běhu. Vyhnul se dalším policistům, ignoroval otázky, které na něj pokřikovali, když pádil pryč. Jeho kroky se rozléhaly dlážděním v zoufalém dusotu, vzápětí změnil směr a pokračoval podél jižního břehu a snažil se přes nevýrazný vodní pás zahlédnout cokoliv.

Žádné světlo. Žádný život. Nenašel nic. Londýn se vecpal do každého výběžku a škvíry. Kolik tu bylo míst, kde by Sherlock mohl případně vylézt z vody? Nábřeží a doky, mola a úseky travnatého břehu, který komplet, každá jeho píď, podlehl výstavbě, jež rostla úplně všude. Jediné, co John věděl, bylo, že musí dolů po proudu.

Běžel a držel se té racionální myšlenky, srdce mu bušilo a v boku ho píchalo a pálilo. Vrazil do náhodného chodce, příliš soustředěný na to, udržet si vodu v zorném poli, než aby mu věnoval pozornost. Zůstával v její blízkosti v naději, že nějak uprostřed vší té prázdnoty Sherlocka zahlédne. Přesto s každou další minutou nacházel pouze zatracenou starou belu a stoupající příliv.

Nakonec začalo jeho tělo ochabovat a do jícnu se mu dralo dusivé sípání. V nohách mu pulzovalo a třásla se mu kolena. Každý nádech ho bolel, opilecky vrávoral, až se zastavil s tím, že sám sobě sliboval, že je to jen na pár vteřin, jen na chviličku a bude pokračovat.

Ohnul se a zapřel si ruce o stehna, popadal dech a přál si, aby Sherlock byl někde schopen dělat to samé.

Nejasně si uvědomoval lomoz helikoptér a zvuk lodí na Temži. Jejich pátrající světlomety tančily po vodě černé jako rtuť, ale Sherlock šel pod hladinu tak rychle… Vzchopil se, aby pokračoval. Jak vůbec mohou vědět, kde začít s hledáním? Byl v tom zmatku nějaký řád, nebo byli jako John, hnaní zoufalstvím, ale nic víc?

Do jeho povědomí pronikl zvuk motoru a on zamžoural, když mu po tváři prolétlo světlo reflektorů. U krajnice zastavil luxusní elegantní černý vůz. Dveře se s prudkým bouchnutím otevřely, čímž se rozbila iluze a poškrábal lak o starý betonový sloupek.

„Nastupte, doktore Watsone,“ nařídil Mycroft s chmurným výrazem z nitra slabě osvětleného vozu.

„Ale Sherlock –“ zasípal John a snažil se ignorovat pot, který se mu perlil na spáncích, stejně jako rozmazané vidění.

„Naneštěstí není času nazbyt. Dovnitř. Hned.“

John mátožně dobelhal k vozu, sesunul se Mycroftovi po boku a natáhl se, aby za sebou zabouchl dveře. Auto okamžitě vystartovalo, elegantní dokonce i ve spěchu, a John sledoval, jak se proplétá řídkou dopravou.

„Detektiv inspektor mi zavolal. Naštěstí jsem byl poblíž,“ vysvětloval Mycroft úsečným, pracovním tónem. „Měl na sobě Sherlock svůj kabát?“

John zamrkal a mírně zavrtěl hlavou, jak se snažil pochopit, kam míří. „Cože?“

„Jeho kabát, doktore Watsone. Měl ho oblečený, nebo ho nechal na Baker Street?“

„Měl – ovšemže ho měl zatraceně oblečený. Bez něj nikdy nikam nechodí! Co to s tím má společného?“ John zavrtěl hlavou a vzdoroval nutkání vydrápat se z auta a pryč od Mycroftova nesnesitelného klidu. „Váš bratr spadl ze southwarského mostu do Temže a vás zajímá, jestli měl na sobě kabát?“

„Neopren by byl příhodnější,“ pokývl Mycroft, který se s pozvednutým obočím podíval na Johna. „Prosím, nepodceňujte mě, doktore Watsone, ani můj zájem o dobro mého bratra. Vodní proudy Temže mohou být nesmírně nevyzpytatelné, ale dokonce i v chaosu přírody existuje řád. Pokud vezmeme v úvahu některé proměnné, mezi něž patří i potenciální zátěž způsobená několika kilogramy mokré vlny, mohu odhadnout, kam až to Sherlocka pravděpodobně odneslo, a kde je eventuálně možné se dostat na břeh.“ Mycroftovými patriarchálními rysy přelétlo cosi, v čem až po chvíli John rozpoznal sotva patrný odraz svého vlastního hlubokého strachu. „Ať už má situaci pod kontrolou, nebo je vydán napospas řece, je potřeba to vědět.“

John se naklonil dopředu a přitiskl si ruce na obličej, jak se snažil dát dohromady. Skučení možností se valilo do jeho mysli, kroužilo v jednolitém trýznivém děsu: Sherlock, jeho bledé oči, široce rozevřené a strnulé, bez špetky inteligence, jeho život ukončený jediným zvratem osudu – poškozenou částí mostu a dvěma mizernými zloději.

„Umí –“ Hlas se mu zlomil a odkašlal si s rukama přitisknutýma k sobě. „Umí vůbec plavat?“

Mycroft uhnul pohledem, zhluboka se nadechl, než dokázal jedenkrát přikývnout. „Felisiani mají averzi vůči vodě, zábavná paralela k většině druhů koček. Nicméně naši rodiče se ujistili, abychom oba uměli plavat jak ve stojaté vodě, tak v proudu. Přidání další osoby do scénáře je nepříjemným faktorem, ale za předpokladu, že Sherlock nebyl při pádu zraněn nebo ho nestáhl pod hladinu vyděšený kriminálník, kterého pronásledoval, jsem přesvědčen, že žije.

John zíral před sebe, prakticky se na svém místě třásl, hromádka nervů a ostrého bezmocného hněvu. „No, jsem rád, že alespoň jeden z nás,“ odsekl, prsty na kolenou zatínal do pěstí, dokud auto konečně nezastavilo. John se okamžitě natáhl po západce dveří, napůl ze svého sedadla vypadl, jak se snažil zahlédnout byť jen i zlomek břehu, který se táhl před ním.

Byl bažinatý a neutěšený, plný odpadků, jež ucpávaly jeden z říčních oblouků. Horší byla noční temnota, stěží narušená předními světly Mycroftova vozu, které se dotýkaly pouze zlomku písčité půdy a drti odhalených odlivem.

Johnovy boty čvachtaly přes bůhví co, když klopýtal k okraji řeky a rozhlížel se na obě strany podél úzkého pásu země.  Baterka, kterou vytáhl z kapsy, byla naprosto k ničemu, jako by se díval do místnosti klíčovou dírkou. Ale stejně s ní máchal ze strany na stranu ve snaze prohledávat své okolí.

„Sherlocku!“ Jeho hlas se rozlehl okolím, odhaloval čisté zoufalství v každé slabice, stejně jako v kletbách a prosbách, které mumlal stejnou měrou. Za sebou slyšel Mycrofta, který začal s prohledáváním v opačném směru, za asistence svého řidiče efektivně obsáhl celé území. „Sherlocku, slyšíš mě?“

Jedinou odpovědí mu bylo ticho. John se zastavil a přemáhal nápor bezmocného vzteku. Mohl toho dělat tak málo. Neexistoval žádný nepřítel, kterého by mohl zastřelit, nebo terč, do kterého by mohl praštit, jen Sherlockova nepřítomnost a pustá řeka po jeho levé straně. Jeho jedinou možností bylo pokračovat v hledání a věřit, že na konci jeho utrpení ho čeká víc, než jen mrtvé tělo nejlepšího přítele.

Pokud vůbec něco najde.

„Sherlocku!“

Monotónní hluk, jenž vydával jeden s policejních vrtulníků nad jejich hlavami, sílil a John sledoval, jak kruh bílého světla klouže přes hřebeny vln. Voda se leskla, ale působila jako šedozelená masa, kterou se nedalo prohlédnout ani v ní cokoliv rozeznat. Příležitostně se mu srdce rozbušilo, když zahlédl kousek naplaveného dříví, jen aby mu vzápětí pokleslo ještě níž, zauzlované zoufalstvím, ale hledat nepřestával, dokonce, ani když vzduch začal houstnout deštěm.

Třásla se mu ruka a John si byl moc dobře vědom, že dýchá stále rychleji a přerývaně. V ústech cítil olovnatou příchuť vyvolanou zděšením, polykáním se jí snažil zbavit a jako záchranného lana se pevně držet slaboučkého vlákénka naděje. Jak se přibližoval k okraji říčního břehu, zakopával o spadlé větve stromů a staré věci, protože se vůbec nedíval pod nohy.

Před ním se země zužovala do výběžku, který obrousila protékající voda. Za vysokého přílivu tu nebylo nic, ale teď ustupující hladina odhalila vybledlý rozbahněný terén, nijak neosvětlený a bezútěšný.

Deprimovaně si přidržel zápěstí druhou rukou, aby dokázal udržet kužel světla z baterky v klidu, zatímco se skrz zaťaté zuby nadechoval, aby znovu zakřičel Sherlockovo jméno.

První slabika už mu seděla na rtech, když zaslechl zvuk, který ho přinutil zastavit, tělo mu ztuhlo a prudce otočil hlavu. Na okamžik zavládlo ticho, pak ten zvuk uslyšel John znovu, okamžitě začal sprintovat přes odpadky a podvrkl si kotník, ale stále sledoval nezaměnitelný zvuk někoho, kdo zvrací.

„Sherlocku?“

A tam, za ohromnou hromadou sutin, rozeznal postavu vzepřenou na všech čtyřech, mokrou a zablácenou. Aniž by nad tím John přemýšlel, vrhl se kupředu a skoro zakopl, když dopadl na kolena. Baterka spadla zapomenutá na zem a on tiskl chvějící se ruce k ramenům, která se otřásala pod návaly dávení. Byla zahalená jen do povědomé bílé bavlny, flekaté od špíny, a tak ze sebe John rychle shodil bundu a přehodil ji přes Sherlockova záda, která se stále ještě propínala v křečích, jak se mu pořád obracel žaludek a zvracel špinavou vodu z řeky.

„To –“ zachraptěl Sherlock nakonec a znělo to roztřeseně a víc než jen trochu žalostně, „- bylo strašné.“ Ještě naposled odplivl a pak se usadil na patách v kolébavém pohybu, s nepravidelnými návaly třasu. „Spolykal jsem snad polovinu Temže.“

S dalším nádechem Johnovi pod žebry zabublalo cosi mezi hysterií a zlostí a vzápětí se bezmocně přitiskl k Sherlockově košili. Nestaral se, že je Sherlock mokrý nebo špinavý, ani o štiplavý závan žluče. Omotal paže kolem toho útlého těla a přitáhl si ho blíž.

„Ty pitomče,“ zamumlal a snažil se netřást bez ohledu na to, jak se mu ulevilo. „Ty zatraceně nemožný pitomče. Skoro jsem z tebe dostal infarkt.“ Odtáhl se, nejistě se na kolenou odsunul, přičemž tápal po baterce a namířil její paprsek na Sherlockovu postavu a snažil se sebrat natolik, aby byl schopen myslet jako lékař. „Jsi zraněný? Ztížené dýchání? Nebo něco jiného?“ Trochu se zašklebil, když spatřil tržnou ránu v Sherlockových vlasech, tenkou, ale hlubokou, stiskl prsty její okraje k sobě a pak namířil světlem Sherlockovi do očí, aby zkontroloval jeho reflexy.

„Těžko mohu za to, že se to zdivo na mostě rozpadlo,“ bránil se Sherlock. Jeho obyčejně alabastrová kůže byla děsivě bledá, jako bez krve, proto mu John nahmatal puls, přičemž naprosto nebral na vědomí nespokojené zavrčení. Tep pod jeho prsty byl rychlý, ale pravidelný.

„Nemáš dvojité vidění? Necítíš se zmatený? Ztratil jsi vědomí?“ Sevřel rukojeť baterky mezi zuby a oběma rukama opatrně uchopil Sherlockovu čelist, aby zkontroloval krční páteř.

„Johne –“ Sherlockův hlas přerušilo zasténání v jejich blízkosti, oba se otočili a snažili se prohlédnout temnotu. U břehu se pohyboval nějaký stín a John rozpoznal podezřelého plazícího se za hranici přílivu, který kašlal a třásl se naprosto k nezastavení.

Sherlock se pohnul dřív, než se John vzmohl na protest, vytrhl se mu a vrávoral na vratkých nohách. Přestože jeho pohyby nebyly koordinované, ocas měl pocuchaný a zablácený a vlasy stále připlácnuté k hlavě, vypadal hrozivě. A ve světle baterky se zaleskly jeho zuby, když zavrčel: „Vy!“ Hrábl po zlodějově límci, vytáhl ho do stoje a zatřásl s ním, přičemž naprosto ignoroval slabé zasténání na protest. „Vy nejste ani zajímavý!“

„Sherlocku…“ zamumlal John, ale byl to dost chabý protest. „Pusť ho.“

Sherlockovy rty se zkroutily znechucením, jedno ucho sebou trhlo a setřáslo ze špičky vodu. „Doufám, že chytnete úplavici,“ zasyčel, pak pachatele pustil a ten se sesunul s mokrým mlasknutím na zem.

John zareagoval instinktivně a sehnul se, aby toho muže odtáhl dál od řeky, a pak si mu obkročmo sedl na záda. „Kdybych byl na vašem místě, tak nic nezkouším,“ doporučil mu, zatímco kontroloval jeho životní funkce a ujišťoval se, že dýchá. Následně muži svázal ruce za zády a přidržel ho za ně na místě. „Protože kdyby to záleželo na Sherlockovi, tak vás hodí zpátky do řeky, a nejsem si úplně jistý, jestli bych měl potřebu ho zastavit. Možná bych mu dokonce i pomohl. Rozumíme si?“

Souhlasné zasténání přehlušilo přibližující se hučení helikoptéry a John zamžoural směrem k silnici v dálce, kde viděl celou řadu záblesků modrých světel. Provinile si vzpomněl na Mycrofta. Měl mu zavolat hned, jak Sherlocka našel. Nicméně když se podíval na svého promočeného přítele, se vší tou mokrou srstí a oblečením, jak naprosto vyčerpaný ztěžka dopadl na zem vedle něj, měly jeho výčitky svědomí jepičí život.

„Kavalérie už je na cestě,“ ujistil ho a přesunul se tak, aby jednou rukou držel zloděje u země a s druhou na Sherlockově rameni se mu snažil vetřít trochu tepla do třesoucího se těla.

Sherlock zavřel oči, s vrněním se sesunul proti Johnovu boku, zdánlivě příliš zesláblý, než aby se staral o cosi jako důstojné chování. „Co se mě týče,“ zamumlal se šťouchnutím hlavou do Johnova ramene, „už dorazila.“

~~~

John drcnutím otevřel dveře s číslem popisným 221B a ustoupil, aby nechal Sherlocka vploužit se do bytu. Když teď v dobrém světle John viděl, v jakém je Sherlock stavu, účastně se zašklebil. Na jedné lícní kosti se mu vybarvila modřina a vlasy měl zaschlé ve ztvrdlé krustě špinavých kadeří. Ocas byl naprostá pohroma, nesl ho nízko a sklesle. Rozhlížel se po nábytku, jako by ho ani nepoznával, a choulil se přitom v Johnově bundě.

Vypadal vyčerpaně – čemuž se nebylo co divit, vzhledem k tomu, čím si prošel. Jeho únava se projevila stíny pod očima a jakoby přiopilým kýváním těla, které se jen zhoršilo, když se přemisťovali od říčního břehu do ambulance, pak do nemocnice a nakonec v Mycroftově autě domů. Sherlock byl tak vyždímaný, že se dokonce ani nehašteřil se svým bratrem, který projevoval bezmocný zájem, než ho nakonec přenechal Johnově péči.

„Dobře, tak pojď,“ řekl John a současně vyprošťoval svou bundu ze Sherlockova křečovitého sevření. „Jsi špinavý. Řekl bych, že potřebuješ vykoupat.“

„Ne.“

Sherlock odmítl s tak příkrou vehemencí, až před ní John ucukl, zároveň se zamračil, když slyšel chrapot v přítelově hlase. Zněl zničeně, ale o nic méně neústupně, navíc se trochu víc narovnal v ramenou a soustředil svou pozornost na Johna. „Na jeden den jsem si vody už užil až moc. Sprcha je maximum, které jsem ochoten tolerovat, a i tu jen v nezbytné míře.“ Ochabl, vypadal rozpolcený mezi teplem, uklidněním a očištěním, které by mu vykoupání přineslo a očividnou nechutí se znovu namočit.

John si už dřív bezděčně všiml, že Sherlockovy sprchy jsou krátké a ledabylé. Neprodléval pod vodní tříští jako John. Dokonce i déšť mu v obličeji vyvolával znechucenou grimasu. Být ponořený v řece muselo být daleko za hranicí toho, co by mu bylo příjemné.

„Tak jo,“ souhlasil nakonec a zatlačil rukou do Sherlockových zad a naváděl ho kupředu. „Budeš sám v pohodě?“

„Nejsem invalidní ani dítě,“ zdůraznil Sherlock, ale jeho stížnost postrádala sílu, a John se přemáhal, aby se neušklíbl.

„Ne, jen jsi zrovna spadl z pořádné výšky do studené vody a přitom ses skoro utopil. Nezkoušej mi tvrdit, že jsi ‚v pořádku‘, Sherlocku. Jsem lékař, ne idiot.“ Ukázal na několik škrábanců, vyjímajících se na jeho čisté kůži v místech, která měli v péči zdravotníci. „Samotná skutečnost, že jsi cizím lidem dovolil, aby tě ošetřili, mi říká vše, co potřebuji vědět, a dokonce jsi ani neprotestoval proti tomu, že tě odvezli do nemocnice.“

„Ztráta času.“ Sherlock si povzdechl a se zašklebením si přetřel tři stehy poblíž vlasové linie.

„To sotva.“ John hmátl po několika ručnících na radiátoru a vtiskl je Sherlockovi do rukou. Sledoval, jak si hřejivou tkaninu přitiskl k hrudníku. „Kašleš na to chodit na přeočkování a někdo si musel poslechnout, jestli máš čisté plíce.“ Při vzpomínce na poměrně ledabylou prohlídku uštvaného doktora protáhl obličej. John by se cítil lépe, kdyby udělali i rentgen, ale nic nenaznačovalo tomu, že by byl potřeba. „Ať je to jak chce, jestli začneš sípat nebo kašlat nebo cokoliv jiného, dotáhnu tě rovnou zpátky, aby tě znovu prohlédli.“

Téměř toužil po hádce, aby ho Sherlock plácal přes ruce a trval na tom, že je v pořádku.  Povzdechl si, když se mu místo toho dostalo jen poraženého přikývnutí. Přešlapoval bezmocně ve dveřích a snažil se nedělat si starosti.

„Mohl bych mít trochu soukromí,“ zeptal se Sherlock a pozvedl koutek úst v sotva patrném úsměvu, zatímco si rozepnul horní knoflík košile, „nebo by sis snad přál zůstat a užít si představení?“

John si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Vážně nerad ti to říkám, Sherlocku, ale vypadáš jako něco, co přitáhla kočka. Říční bahno na tobě zrovna moc dobře nevypadá.“ Mávl rukou směrem ke sprše a k Sherlockovi, který předstíral rozhořčení, se otočil zády. „Do toho, umyj se a vyčisti si zuby. Kdybys potřeboval pomoc, zavolej.“

„Ano, doktore.“

John za sebou neochotně zavřel dveře a zanechal Sherlocka v koupelně samotného. Aby byl upřímný, pouštěl ho z očí jen nerad, ale co mohl dělat? Sherlock byl schopný se umýt sám a John měl dojem, že na jeden den dostala jeho důstojnost zabrat ažaž. Johnova instinktivní potřeba o něj pečovat si bude muset najít jiné uplatnění.

Rychle zhodnotil stav svých bot a oblečení zabláceného od toho, jak pročesával břeh řeky, a zapáchajícího potem, poté co jako šílený lítal po městě a promokl v dešti. Zabralo mu jen několik minut, než vyběhl do svého pokoje, všechno to ze sebe stáhl, nechal to tam na hromadě, jak mu to odpadlo od ruky, a vytáhl volné tričko a teplákové kalhoty, které nosil do postele.

V rohu měl uložená elektrická kamínka, kterými si v zimě přitápěl k radiátoru. Popadl je, posbíral k nim elektrickou šňůru a odvlekl je do přízemí. Oknem, které nechali celý den pootevřené, do celého bytu pronikal ledový vzduch. John si přitáhl okenní tabule, zavřel je a povrtal se v termostatu, aby ho pustil naplno, a pak naslouchal skřípavým stížnostem starého potrubí, než si šťouchnutím loktem otevřel do Sherlockova pokoje.

Během několika minut se obě žebra topného tělesa rozpálila do ruda a začala sálat horkem. John zatáhl závěsy, rozsvítil noční lampičku a prohrabal Sherlockův prádelník, aby našel pohodlné oblečení. Nakonec s plnou náručí zaklepal na dveře od koupelny. „Mám tu pro tebe pyžamo a další věci. Můžu?“

Voda netekla, ale slyšel, jak si Sherlock čistí zuby a následné decentní odplivnutí do výlevky. „Nezkolaboval jsem ve sprše, jestli máš strach z toho,“ ozvala se rozvláčná odpověď. Normálně mluvil Sherlock rychle a sebejistě. Nyní zněl, jako kdyby stěží vázal slova dohromady. „Jsem v pořádku, Johne.“

„Obleč se,“ řekl mu John, jemuž bylo jasné, že hádat se by bylo k ničemu. Sherlock by to popíral, dokud by nebyl modrý v obličeji, ale dokonce i bez škrábanců a modřin byl hodně otřesený a pravděpodobně i promrzlý na kost. Johnovou hlavní prioritou bylo ho zahřát a přivést na jiné myšlenky – prostě cokoliv, co by Sherlocka vrátilo k jeho obvyklému, naparujícímu se já.

Rychle proběhl kuchyní, aby připravil čaj, protože mu bylo jasné, že šance dostat do Sherlocka nějaké jídlo se blížila nule. Horký nápoj by mohl projít a s trochou štěstí by ho mohl trochu zahřát zevnitř. O něco delší dobu mu trvalo horkou vodou naplnit několik ohřívacích láhví, ale nakonec utěsnil jejich uzávěry a rychle je vsunul pod přikrývku v Sherlockově pokoji, aby vypudily chlad z lůžkovin.

Když se znovu objevil v kuchyni, našel Sherlocka rozpačitě usazeného se zkříženýma nohama na rohu stolu, oblečeného do spousty vrstev, s ručníkem přehozeným přes klín a s hřebenem v ruce. Jenže to nebyly vlasy, s čím se tak trápil. Kadeře mu vytvářely lesklou gloriolu kolem uší a kapala mu z nich voda na krk, ale on to ignoroval a zabýval se místo toho promočeným dlouhým ocasem.

John se zastavil ve dveřích se zmateným výrazem. Nemohli jste s někým bydlet celý rok, aniž byste si všimli, jak normálně vypadá, když vyjde ze sprchy, a on nikdy dřív neviděl Sherlocka takhle mokrého. Za normálních okolností jeho ocas vypadal nanejvýš trochu navlhlý, jenže teď to byl tenký bičík tvořený jen masem a srstí a Sherlock z něj vypadal skutečně nešťastný, zatímco se snažil tu změť s rychle se vytrácející trpělivostí rozčesat.

Se zlostným zaprskáním škubl za obzvlášť zašmodrchaný chuchvalec a John před něj vzápětí přistoupil a znehybnil dotekem Sherlockovy ruce. „Hej, už dost. No tak. Jdi do svého pokoje a já ti s tím zkusím pomoct.“

Sherlockovy schlíplé uši působily žalostně a za jeho obvyklým nedůtklivým úšklebkem se skrývala jasně patrná porce upřímné ztrápenosti. „Ubohé,“ zamumlal, pomalu se zvedl ze stolu a zamířil ke svému pokoji. John poté, co si přes rameno přehodil další čistý ručník a chopil se hrnku s čajem, zamířil za ním.

„Tak jo. Zatím si na postel nesedej. Běž se postavit támhle ke kamínkům, ale ne moc blízko. Nechceme dnešek zhoršit ještě tím, že by ses podpálil, dobře?“ Spodek pyžama, který měl Sherlock navlečený, byl nad ocasem upevněný tak, aby látce dovolil ho obemknout kolem jeho kořene. Kapky vody zanechávaly na tkanině tmavé značky a John se chopil ručníku a začal jím opatrně ocas vysoušet. „Vážně ses pěkně promáčel, co?“

„To se člověku stane, když se ponoří do Temže,“ odvětil Sherlock, ale nebylo v tom příliš nevraživosti. Pevně sevřel prsty kolem hrnku s čajem a nahrbil se, schoulený a tichý. Johnovi také neuniklo, jak se Sherlock naklání ke kamínkům, jen aby se vzápětí zase odtáhl, a kolísá tak na rozhraní, kde teplota vzduchu přechází ze spalující k sopečně rozžhavené.

A pořád se třásl.

S jemným zatáháním za lem mikiny s kapucí, ve které Sherlock vypadal ještě mladší, a která byla na jeho štíhlou postavu trochu velká, ho John stáhl na podlahu a přiměl ho, aby si sedl na koberec a on se mohl soustředit na to, co dělal.

Na rozdíl od Sherlockových uší, které pokrývala tenká jemná kůžička, kožich na ocase byl hustý. Potíž byla v tom, že voda prosákla skrz krycí chlupy až k měkčí jemné podsadě pod nimi, čímž ji připravila o jakékoliv teplo udržující vlastnosti. John si nebyl úplně jistý, jak moc je ocas felisianů spojený s jejich termoregulací, ale soudě podle ojedinělých záchvěvů, které stále ještě rezonovaly Sherlockovým tělem, v ní nějakou roli hrál. Čím dřív ho vysuší, tím lépe.

Během několika minut byl ručník v Johnově ruce téměř promočený, zplihlý a těžký, a tak ho s povzdechem odložil stranou a sáhl do kapsy pro hřeben. Někteří felisiani měli na ocasech nesmyslně dlouhou srst. V porovnání s nimi na tom ten Sherlockův nebyl tak špatně, ale pořád to bylo dost. John se pustil do práce, pročesával ho a čechral ve snaze vysušit každý pramínek.

„Omlouvám se, pokud ti omylem sáhnu na zadek,“ zamumlal a snažil se nevšímat si plných křivek Sherlockova pozadí pod kartáčem, který svíral v prstech. „Když ho ošetřím nejprve od kořene, bude ti teplo mnohem rychleji.“

Jedinou odpovědí mu bylo sotva slyšitelné zabroukání, a když vzhlédl, zjistil, že si Sherlock přitáhl kolena k hrudníku, oči má napůl zavřené a prázdný hrnek mu skoro vypadává z ochablých prstů. „Hej, nespi,“ dloubl ho do zad. „Máš úraz hlavy.“

„Nic vážného,“ opáčil Sherlock, ale přesto zvedl ochotně hlavu a upřeně se zadíval do topného tělesa, takže se mu rubínové barvy odrážely v očích. „Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Řeka byla díky nedávným dešťům hluboká. V létě bych s největší pravděpodobností skončil s hlavou rozseknutou o dno.

„Ani to nevyslovuj,“ okřikl ho John mnohem příkřejším a tvrdším tónem, než si přál. „Na to opravdu nechci ani pomyslet. Jako by…“ Hlas se mu vytratil, snažil se nepropadnout té prudké panice, která se ho zmocňovala na mostě. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy byl tak strašlivě do hloubi duše vyděšený.

Když se k němu Sherlock otočil tak, že se jejich kolena dotýkala, John zamrkal. Vnímal náhlý tlak Sherlockových holení proti svým a vzhlédl, aby viděl, jak se Sherlock tváří. První, čeho si všiml, byla barva vracející se mu do lící, ale o chvíli později to povzbudivé zjištění převálcovala úleva, neboť v Sherlockových očích, letargických, ale stále přítomných, probleskla jeho brilantní mysl, znovu v plné činnosti.

„Běžel jsi,“ zamumlal Sherlock, mezi prsty sevřel látku na Johnovu koleni a nepřítomně ji mnul. „Charakteristické potřísnění blátem zezadu na noze, na pravém lýtku tě postříkalo projíždějící auto. Utíkal jsi po břehu směrem na jih. Na riflích jsi měl písek a hlínu. Běžel jsi skoro tři míle, než tě Mycroft nabral.“

John se sklonil zpátky k Sherlockovu ocasu a soustředil se na činnost svých rukou ve snaze sebou neškubnout, když naslouchal podrobnému líčení své marné snahy. „Seděl jsi v autě, ale nepřipásal ses, neměl jsi zmačkané oblečení. Chtěl jsi mít možnost se rychle dostat ven a pokračovat v hledání.“

Váha Sherlockova čela proti jeho přiměla Johna ustat v činnosti, hřeben se neužitečně vznášel na místě. Tmavé záhyby vlasů ho chladily na kůži, ale vnímal spíš samotného Sherlocka: teplou krev pulzující mu v žilách, vlhký závoj každého výdechu.

„Ale ještě předtím, než ses prohnal podél řeky přes půlku Londýna, jsi skoro skočil za mnou.“ Johnovi se pod čelistí přímo na puls přitiskly dva prsty, jejich přítomnost ho přiměla, aby zvedl pohled k Sherlockovi. Obvykle se ty oči chránily, všechny emoce se pečlivě ukrývaly mimo ně, ale teď je John všechny viděl: strach a zvědavost, nevíru a odhodlání.

„Jak?“ John si mimoděk olízl rty. „Jak bys tohle mohl vůbec vědět?“

„Když jsi přese mě hodil svou bundu, viděl jsem hvězdicovité zmuchlání v místech, kde ji někdo sevřel v pěsti ve snaze tě zastavit. Musel tě chytit opravdu silně, na jednom místě se vytrhl šev. Předpokládám, že to byl Lestrade, kdo tě zadržel.“ Sherlock zamyšleně přimhouřil oči a další slova pronesl tichým, přemýšlivým hlasem. „Měl bych mu poděkovat.“

„Že mi zabránil, abych skočil za tebou?“ zeptal se John, který měl stále daleko k tomu, aby ke Gregovi cítil nějaký vděk za to, že ho krotil.

„Že ti zachránil život. Mezi oblouky mostu jsou silné proudy. Já jsem na sobě měl relativně lehký oblek a ten zloděj byl v nějaké teplákové soupravě. Oba nás to vtáhlo přímo pod ně. V tom okamžiku jsem se zbavil kabátu a saka, to šlo snadno. Teď zvážíme, cos měl na sobě ty: džíny, těžké boty, vlněný svetr a tu ohavnou parodii na sako. Také nejsi zrovna dobrý plavec.“ Sherlockovým tělem proběhlo drobné zachvění, a tentokrát si John nemyslel, že by to bylo tím, že je mu chladno. „Už by ses nikdy nevynořil.“

John zavřel oči a tiše to tvrzení uznal. Sherlock měl pravdu. Schopnost uplavat pětadvacet metrů v bazénu by mu zrovna moc nepomohla. V Temži přišli o život i mnohem lepší plavci. „Říkal jsem si, co se stalo s tvým kabátem,“ zamumlal a zvládl křivý úsměv.

„Nejspíš je teď někde u ústí řeky,“ řekl Sherlock s mrzutým úšklebkem, pak jemně žďuchl hlavou proti Johnovu čelu. „Mám naprosto stejný náhradní, ale na tom teď nesejde.“

John se nad Sherlockovým pobouřeným tónem uchechtl a zavrtěl hlavou. Bez dalších řečí se znovu chopil Sherlockova ocasu, sledoval, jak se mu kroutí přes klouby, když z něj opatrně vytíral poslední vlhkost. Šlo to pomalu, a minuty kolem protékaly bez povšimnutí, zapuzené měkkým šepotem hebké kožešiny a rovnoměrným proudem jejich dechu.

Nakonec to přece jen dodělal a spokojeně se nad výsledkem usmál. Chomáče a nezvladatelné chuchvalce srsti zmizely. Místo toho byl každý pramínek načechraný a suchý a znovu udržoval teplo ze Sherlockovy kůže tam, kde ho bylo potřeba.  Nyní byl Sherlockův ocas tak tlustý, že ho nedokázal obemknout mezi palcem a ostatními prsty, aniž by srst zploštěl. Jemně ji začal upravovat zpátky do její běžné podoby, opatrnými hladivými pohyby od kořene dolů až k dlouhé chocholce na špičce.

Když vzhlédl, zjistil, že ho Sherlock pozoruje, napůl opřený o Johnovu menší postavu, poddajný a důvěřivý. Johnovi se z vědomí, že mu byla dopřána tak nepopiratelná důvěra, až nadmulo srdce, a opatrně zvedl ruku k Sherlockovu obličeji a přiložil chvějící se prsty k jeho tváři. O chvíli později  ho Sherlock uvítal přitulením do dlaně, jako kdyby po jeho doteku už dlouho toužil.

Sledoval Johna malátným pohledem, nenakláněl se k němu blíž ani ho neodstrkoval. V jeho chování bylo přijetí a jemná, křehká forma touhy, z níž Johnovi poskočilo srdce v hrudním koši. Krátce zauvažoval, zda překročit poslední hranici mezi nimi, přitisknout rty k Sherlockovým ústům a učinit tak ten první a zároveň poslední krok, ale cosi se mu na tom okamžiku zdálo příliš křehké, aby se o něco takového pokoušel. Zdálo se to skoro neskutečné, ta iluze míru, která je obklopovala v temnotě hodiny před svítáním.

Místo toho přejel palcem přes Sherlockovy našpulené plné rty – v mnohem méně intimním gestu – vlastně v příslibu. Takovém, který se mu vrátil v sotva patrném tlaku Sherlockových rtů na jeho kůži: prchavém, ale rozhodně skutečném.

„Jsi unavený,“ zvládl říct John, ale už se neobtěžoval skrývat chrapot v hlase. „A nejspíš máš mírný otřes mozku.“ Nebyla to výmluva, ale když se jeden koutek Sherlockových úst zvedl ve zmoženém úsměvu, tak ho u toho omylu nechal.

„Doktor za všech okolností,“ zamumlal Sherlock, a znělo to spíš jako pochvala než stížnost. Vyškrábal se na nohy, záda prohnul do velikého oblouku s rukama nataženýma nad hlavou. Ten pohyb byl bezelstně smyslný a John se ani neobtěžoval skrývat svůj uznalý pohled.

O chvilku později se Sherlock opět uvolnil, protřel si oči hřbetem ruky a otočil se k posteli. Oblékáním se neobtěžoval a rovnou vlezl pod přikrývky, z útrob hrudníku se mu začalo linout spokojené dunění. Nepřítomně prsty uhnětl jeden z nadýchaných polštářů, a pak do něj nemotorně klesl.

John kolem něj s křivým úsměvem zastrkal peřinu a pak se na ní usadil a zhasl lampu. Načervenalé světlo z topného tělesa propůjčilo všemu karmínový nádech a pozvolna postupující svítání za záclonami přidalo trochu zlata, které Sherlocka pomalovalo nepřirozeně krásnými odstíny.

„Co to děláš?“ zeptal se Sherlock mžourající na něj obviňujícím pohledem.

„Dohlížím na tebe,“ odpověděl mu John a opřel se hlavou o čelo postele a překřížil nohy v kotnících. „Zranil ses na hlavě a je mi úplně fuk, jak malé to zranění je, a v řece jsi spolykal bůhvíco všechno. Bezpočtukrát jsi mě sledoval, jak dřímám v křesle. Smiř se s tím, že tentokrát budu pár hodin pozorovat já tebe.“

Ozvalo se dopálené zafunění, které ho přimělo se podívat dolů, a než se zmohl na cokoli jiného než vyjeknutí na protest, Sherlock pod ním vytrhl pokrývku, na které seděl. Dlouhé prsty ho chytily za límec od košile a stáhly jeho tělo dolů na postel, pak mu Sherlock přehodil peřinu přes ramena a zachytil ho v nádherně teplém hnízdě.

„Idiote,“ pronesl Sherlock a John předpokládal, že by později jakýkoliv náznak lásky v hlase popřel, ale jemu to znělo mnohem víc jako projev náklonnosti než urážka, obzvlášť když se mu Sherlockovy dlouhé paže obtočily kolem těla a škubnutím si ho přitáhly blíž. Jedna noha mu proklouzla mezi jeho a cítil pod peřinou tíhu stočeného Sherlockova ocasu, jak se mu ovinul kolem skrčeného kolene.

Byl v tom stejnou měrou nárok jako přijetí a John si uvědomil, že při žádné nahé a sexuální příležitosti ve svém životě, kdy s někým sdílel postel, nevnímal tak silnou intimitu. Tady, zcela oblečený a zachycený v objetí, necítil ani tak, že by chtěl, ale že potřebuje: nutně potřebuje, aby Sherlock Holmes existoval.

Dnes v noci se vrnění nerozhučelo. Jen tichý šum jejich dýchání, klidného a spokojeného, které jediné narušovalo mír kolem nich. John natáhl ruku, opatrně ji přehodil přes Sherlockův pas a zlehka ho sevřel: úleva, vděčnost a ještě mnohem víc zahrnuté v tom jediném gestu.

„Všimni si, že nikam nejdu,“ zamumlal Sherlock už v polospánku, ale ta slova byla vyslovena tak významně, až John nabyl dojmu, že se za nimi skrývá mnohem víc než ujištění pro daný okamžik. Sledovaly ho stříbrné oči, dva nepatrně zastíněné půlměsíčky neskrývaného zalíbení.

„Já vím,“ odpověděl, ale neobtěžoval se, aby povolil sevření, když šťouchl špičkou nosu do toho Sherlockova, jen jednou. „Já taky ne, jen abys věděl.“

Sherlockův úsměv byl nádherně opravdový a John se zhluboka nadechl, když v radostném bušení srdce ucítil, jak dalece už tomu muži propadl. Vnímal to, ten okraj, na němž spolu stáli – na hraně čehosi úžasného.

Jednoho dne ten poslední krok udělají. Možná ne zítra ani ten následující den, ale brzy, a až se to stane, John si byl jistý, že už nikdy nic nebude úplně stejné.

Bude to lepší.

 

Předchozí  Následující

 

Reklamy

Posted on 7.1.2018, in Kočka mezi holuby, Sherlock (BBC) and tagged , , . Bookmark the permalink. komentářů 8.

  1. Chudáček kočička, promočila si ocásek. 🙂 Náš kocour (evropská domácí a britská modrá) koupání miloval. Sestřini kocouři si vodu napouštěli sami, takže se jim povedlo ji málem vytopit. Ale Sherlock zřejmě patří k většinové kočičí populaci, co vodu zrovna nemusí. Doufám, že si ti dva neuženou zápal plic. Kapitolka je moc pěkná, už se nemůžu dočkat, co si na ně ještě vymyslíš. Jinak vše jen to nej v novém roce, ať se Ti daří 🙂

    • Sherlock by ti hlavně s velice podmračeným výrazem vysvětlil, že on NENÍ ŽÁDNÁ KOČKA. 😀 I když my čtenáři si o tom myslíme svoje. Byl na něj vážně dojemný pohled s tou jeho zplihlou oháňkou. Ale sama jsem moc ráda, že se mu dvakrát nic nestalo.
      Povídka není z mé tvorby, je to překlad a BeautifulFiction už si pro nás připravila jen jednu poslední kapitolu. Ta ovšem stojí za to!
      Děkuji za přání, tobě ať se v novém roce také daří. 🙂

  2. Awww… sakra, zas je to tu, jsem cela rozneznela a culim se jak mesicek na hnuj 😀 ten zacatek byl teda napinavy, jak uz si to nepamatuju,tak jsem docela trnula,aby to dobre dopadlo o.o Krasa ♡

    • Jo, už se moc pěkně dotykům a blízkosti Johna přizpůsobil, kluk jeden kočičí. Ten konec mě taky dostal. ❤ A začátek jsem hltala skoro bez dechu, jak jsem se o něj bála.
      Příště nás čeká taky pěkný adrenalin, jen zas trochu jiný. 🙂

  3. Tak perfektní překlad. Ani jsem nedýchala, když tak zoufale hledal. Celá kapitola je nadupaná pocity a všechny jsem prožívala, protože jsi neskutečně dobrá překladatelka. A bože ten konec, tak ten mě nádherně ňuňánkovsky naladil do připitomnělého úsměvu. Díky

    • Celá kapitola je jak na houpačce – od absolutní beznaděje k absolutní blaženosti. BeautifulFiction si nás tu pěkně vychutnala. Moc pěkně, zvlášť na konci. 🙂
      Příště si užijeme ještě další dávku adrenalinu.

  4. Konečně jsem se dostala k přečtení! Teda… četla jsem to natřikrát:-D
    Wau… já bych to určitě teda nepřežila… proud, studená hnusná voda, brrrrr. Ale nejvíc se mi líbilo, jak se k sobě pak začali tulit, protože jo jo jo… to je moje;-) Krásná část, děkuji moc!
    Jo a taky Sherlockovy dedukce… on je TAK tak chytrý 😀 😀 😀

    • Taky bych se utopila. Plavu jak zednická tříska. A tam byl ještě ten silný proud a šok a tma a zima… Brr.
      Tulení se mi taky moc líbilo. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: