Volání divočiny

Ve chvílích, jako byla tahle, kdy všechna jeho nervová zakončení hořela náporem z lovu, pro něj bylo těžké přidržet se své lidské stránky. Sherlockova ústa zaplavily sliny, vnímal, jak se celé jeho tělo touží zakousnout a mnohem víc než obvykle si uvědomoval svoje zuby. Rozumem věděl, že ta stvůra vydaná mu na milost je člověk a podezřelý, a ne cosi, co by se dalo nazvat kořistí, ale určitá malá temnější část jeho já se o ten rozdíl jen pramálo starala.

Varování: Scéna s barvitým popisem násilí.

Doporučení: 15 +

Ani se mi nechce věřit, že už před sebou máme jen tuhle poslední kapitolu. Tak ráda bych ve světě felisianů prožila delší čas! Ale bohužel, BeautifulFiction příběh po šesti kapitolách odložila a nám nezbývá, než se s tím smířit.

Děkuji Patoložce, Sambě, Miamam a Dag za zpětnou vazbu v podobě komentářů, kterých se této povídce od vás dostalo, věřím, že jsem si ty dva zamilovala nejen já sama. A děkuji ještě jednou také Hanetce, která pro vás překlad celé povídky betovala a korigovala.

Tak tedy felisian Sherlock a jeho společník John po šesté – a naposledy.

Pěkné čtení. ❤  =^.^=

 

Kočka mezi holuby – shrnutí

„Volání divočiny přetrvává v každém lidském srdci.“ – autor neznámý

~~~

Nenávist byla zákeřná, plížila se po okrajích lidských životů, kroutila se v nich jako parazit a množila se, dokud je nestrávila. Dokázala zaplnit každý okamžik života jedince, až z jeho existence nezbylo nic jiného, než hnízdo odporné zášti, a tohle byl výsledek.

Stěny potřísněné oblouky krvavých stříkanců, jako kdyby se jednalo o nějaké moderní umění – rudá a bílá. Zapsaly své svědectví na každé ploše – zdrcující, dokonce i pro něj. Ve srovnání s tím vypadala těla bezvýznamně. Muž a žena – manželé. Zlaté prstýnky se jim na prstech leskly jako mosaz a na krbové římse stály svatební fotografie. Nejednalo se o novomanžele, ale odhadoval, že nebyli svoji déle než rok. Nákladná kytice ve váze na stole ještě nezvadla: možná výročí?

Sherlocka svrběl nos, železitý pach krve soupeřil s vůní růží, vše podkresloval těžký odér utrpení. Ten ovšem nepatřil obětem. Už ne. Ten pach patřil živým – Lestradovi a jeho lidem, Donovanové, Andersonovi… Johnovi. Naplňoval vzduch, pro lidský nos byl nerozpoznatelný, ale Sherlock ho nedokázal ignorovat.

„Hledáte dva útočníky,“ řekl, když odsunul ženin náhrdelník stranou a prostudoval obrysy, které kolem něj vytvořily jemné kapičky krve. „Jeden ji držel u země, zatímco vraždili jejího manžela. Tady.“ Nataženou rukou v rukavici přejel nad prázdným prostorem. „Její tvář je odřená od toho, jak ji tiskli ke koberci. Přinutili ji otočit hlavu na pravou stranou, takže neměla jinou možnost, než zabití svého muže přihlížet.“

John slaboulince zaskučel, jeho schopnost vcítění se rozjela naplno. Dokázal by přihlížet tomu, jak někdo zvedá nůž, znovu a znovu, proti osobě, kterou miluje? A dokázal by to John, dívat se, nebo by raději zavřel oči, aby ten výjev zablokoval? Natahoval by ruku jako ona ve snaze zastavit neodvratné, neschopný s tím cokoliv udělat?

Sherlockův ocas sebou švihl a vytrhl ho z myšlenek, násilím přinutil své tělo ke klidu. Polkl a snažil se zamyslet nad nenadálým přívalem emocí. Nerad si představoval Johna tak bezmocného; jeho budoucnost se stáhla do několika bolestí naplněných momentů, než strmým pádem dospěla až k brutálnímu konci jeho vlastní existence.

„Tohle je zločin z nenávisti, stejně jako ty předešlé,“ zvládl nakonec promluvit. „Ukazuje na to i samotné zmrzačení, odříznuté ocasy a uši. Nejspíš je najdete v nejbližší popelnici, anebo v Temži.“ Sherlock se na Lestrada letmo podíval. „Měli jste mě zavolat dřív.“

Obyčejně ho detektiv-inspektor kontaktoval hned, jakmile se ukázalo, že se jedná o sériového vraha, protože doufal, že Sherlock tu situaci rychle vyřeší, ale tentokrát se držel zpátky, přestože počet těl narůstal. Snažil se snad ušetřit Sherlockovu neexistující citlivost? Myslel si snad, že když jsou oběti jako on – felisiani, tedy ne tak úplně lidé – že by Sherlock mohl ztratit svou schopnost racionálního přístupu?

Lestradovy hnědé oči zalétly směrem k Johnovi a Sherlock spěšně opravil své závěry. Ne, inspektor ho zná lépe. Pochopil, že Sherlock zvládl umění držet si odstup už před deseti lety, ale John byl něco jiného. Jako voják a lékař byl zvyklý na násilí i na zranění, která po něm následují, to jistě, ale to neznamenalo, že vůči tomu byl imunní.

Sherlock si nebyl jistý, z čeho Lestrade usoudil, že právě tahle série vražd by mohla Johna rozrušit víc než ty ostatní, které kdy viděl, ale očividně měl pravdu. Vnímal roztřepené hrany Johnova strádání: ostrou pachuť, která se mu usadila na patře. Možná Johna nemohl odvést pryč od tohohle výjevu, ale mohl mu přiřknout nějakou úlohu a s ní i určitý prvek kontroly.

„Johne, podívej se na tohle.“ Gestem označil bodnutí v hrudníku ženy, prsty v rukavici se mu vznášely nad karmínově zbarvenou látkou její halenky. Opatrně rozdělil látku natolik, aby odkryl kůži pod ní. „Co vidíš?“

„Eee.“ Když John přistoupil, zkrabatil obočí a nelibostí sevřel rty, ale byl dokonalý profesionál. Rozhodně by se pro klid své duše nedržel dál, pokud si myslel, že Sherlock potřebuje jeho expertizu. „Bodné zranění mezi čtvrtým a pátým žebrem. Je hluboké, ale o nic víc než ta ostatní.“ Přikrčil se po Sherlockově boku, aby poukázal na zranění, kterými bylo zasypáno její tělo. „Všechna jsou zhruba stejné velikosti, což naznačuje, že jí je způsobila ta samá čepel, ale…“ Pozorněji zaostřil na ránu, na kterou Sherlock upozornil, pak natáhl ruku, opatrně látku rozevřel, aby prozkoumal ostatní zranění.

„Ale?“ pobídl ho Sherlock, uši našponované, pozorně očekávající Johnova další slova.

„Tahle je hluboká. Vedená velkou silou. Nejspíš přinejmenším nalomila žebro a –“ poklepal na kůži. „Krvácí do břišní dutiny, víc než z těch ostatních ran. Pokud nebyla už mrtvá, když ji po tomhle bodli znovu, neměla k tomu daleko.

„Co to znamená?“ zeptal se Lestrade a založil si ruce.

„Ti zabijáci věděli, co dělají.“ Sherlock ukázal na manžela. „Přišli sem, aby vraždili, a byli přesvědčení, že na to mají právo. První rána by byla v několika minutách fatální. Ostatními už vrahové jen ukájeli svou nenávist.“ Zamyšleně přitiskl prsty k sobě. „Ale nedělali to kvůli ponižování. Obě oběti nechali oblečené a nejsou tady ani žádné známky sexuálního zneužití. Co ostatní oběti? Také to byly páry?“

„Jo.“ Donovanová si sáhla do kapsy pro zápisník a zalistovala. „Vždycky se jednalo o muže a ženu. Všechno to nebyli manželé, ale byli v romantickém vztahu. Napoprvé jsme si mysleli, že se jedná o zločin ze žárlivosti.“ Zamračila se, když Sherlock znechuceně odfrknul. „Ale tohle jsme pěkně rychle vyloučili. Každý, s kým jsme mluvili, nám řekl to samé.“

Sherlock vzhlédl, přimhouřil oči a pokrčil rameny. „Byli si oddaní a milovali se. Dokonalé páry. Všechny.“

„Sherlocku.“ Johnův hlas zněl divně, tak ploše a otupěle, jak ho ještě nikdy předtím neslyšel. Rychle otočil hlavu a než následoval Johnův pohled, všiml si, jak zbledl. Při plnění svého úkolu prohlédnout ženina zranění, John více rozhalil její výstřih. A tam, v místě, kde se ramínko podprsenky napojovalo na košíček, byl malý háček provlečený textilním očkem. Přestože Sherlockova znalost dámského spodního prádla nejspíš nebyla tak rozsáhlá jako Johnova, poznal, o co se jedná.

Rychle se přesunul ke spodnímu lemu její blůzy, aby odhalil její břicho a zaklel, když se objevily vlnité jizvičky, které brázdily její kůži v oblasti boků a po stranách břicha. „Myslel jsem, žes říkal, že tvoji lidé tohle místo prohledali?“ vyjel na Lestrada, když se postavil na nohy a otočil se k němu.

„To jsme udělali!“ zaprotestoval Lestrade. „Proč, co jsi zjistil?“

„Tahle žena na sobě má kojící podprsenku, aby mělo nemluvně snadnější přístup k potravě, a stále jsou viditelné i její strie.“ Otočil se na patě a zvedl hlas, zatímco se rozhlížel po místě činu, oči mu kmitaly v důlcích, jak zaznamenával každý detail. „Ta žena má dítě, nejspíš mu ještě nejsou ani tři měsíce. Tak kde je?“

Vzápětí bral schody po dvou a povyku za sebou už si nevšímal. Lestrade i Donovanová začali udílet rozkazy a organizovat své síly, aby znovu prohledali celý prostor, jednu místnost po druhé. Ačkoliv existovala nepatrná možnost, že rodiče měli pár vteřin na to, aby své dítě ukryli, zdálo se to nepravděpodobné. Poloha těl, obrovský rozptyl cákanců krve, ukazující na zuřivost, i absence známek účinné obrany, všechno naznačovalo tomu, že nedostali příležitost proti příčině svého úmrtí jakkoliv zareagovat. Otázka zněla – vyskytovalo se dítě v domě v době útoku?

Pokud ano, je stále tady?

Sherlock se zastavil na vrcholu schodiště pokrytého kobercem. Určitě tu bylo mnohem víc než jen jedny stopy a nikdo z Andersonova týmu zatím neměl příležitost je zpracovat. Ačkoliv porušení důkazů bylo při zabraňování následnému trestnému činu akceptovatelné, Sherlock by raději nikomu neztěžoval práci, zvlášť pokud ten někdo, na kom bude pospojovat všechny dílky skládačky dohromady, bude on.

Všechny dveře v jeho dohledu byly otevřené po předešlé zběžné prohlídce provedené strážníky z Yardu. Nejspíš se dívali po dalších tělech nebo potenciálních podezřelých, ale dítě mohli snadno přehlédnout. Do koupelny jen zběžně nahlédl a druhá ložnice zatím nebyla zařízená: nacházely se v ní jen plechovky s barvou a nic víc – nejspíš dětský pokoj, který stále čekal na své dokončení.

Takže zbývala hlavní ložnice. Jakmile Sherlock překročil práh, všiml si otevřeného okna. Jemná tkanina záclony povlávala nočním vánkem a na uši mu zaútočila kakofonie nočního města: sirény a smích chodců, hluk dopravy a hudba z nedalekého klubu.

Rám starého vysouvacího okna byl celý nakřivo, jak ho někdo spěšně otevřel, a na parapetu se leskla čerstvá krev. Těla v přízemí nebyla mrtvá déle než hodinu, ale pocházela tahle krev od nich, nebo od někoho dalšího?

Sherlockovy oči upoutalo cosi bílého. S prudkým nádechem zamířil ke koši a cestou si stahoval rukavice. Byl převrácený, výhledu na něj bránila rozhlehlá postel. Sherlock k němu se zlověstným tušením došel. Koš byl nepřirozeně nakloněný k jedné straně: a byl prázdný.

„Máš něco?“ zeptal se John, který za ním vstoupil do místnosti. Stejně jako Sherlock si všiml otevřeného okna a krve, sevřel rty a výraz v jeho očích ztvrdl. „Kristepane.“

Sherlock rozevřel dlaň nad malou matrací a vnímal její zbytkové teplo. „Dítě není pryč déle než dvacet minut. Ať už to byl kdokoliv, dostal se odtud tímhle oknem, nejspíš když sem Lestrade a jeho lidé vpadli hlavními dveřmi. Všimni si toho odřeného nátěru a úhlu, v jakém je okno: spěchali, možná je existence dítěte zaskočila a byli vyrušeni dřív, než se rozhodli, co s ním.“

Dlouhým krokem překonal místnost a vyklonil se z okna, vánek mu sfoukl do obličeje prameny vlasů. Požární schodiště vedlo dolů do uličky zapadané podzimním listím. Johnovi, a nejspíš i zabijákům, připadalo, že je v úzkém prostoru hodně šero, a těžko v něm cokoliv rozeznával, ale pro Sherlocka to bylo, jako kdyby bylo pod mrakem, jeho schopnost nočního vidění potlačila většinu stínů. „Utíkali. Uklouzli. Podívej se na to bláto a ta popelnice byla převržená taky nedávno: ještě se k ní nedostala žádná toulavá zvířata. Jeden z nich se pohyboval nemotorně, pravděpodobně nesl dítě. Ten druhý byl jistější. Mířili někam, kde by se mohli rozhodnout, co dál.“

„Kam si myslíš, že jdeš?“ John ho popadl za loket, když se chystal vyklouznout z okna, jednu nohu už na plechovém parapetu za rámem a hlavu prostrčenou otvorem.

Sherlock se na něj podíval, vnímal jiskření ve vzduchu. Během několika posledních měsíců se jejich přátelství proměnilo v něco naprosto jiného. Rozkvétala mezi nimi silná, zcela opomíjená, ale naprosto nepopiratelná přitažlivost, která každým dnem narůstala a bylo stále obtížnější jí odolávat.

Nebylo to poprvé, co mezi nimi Sherlock cítil to dech beroucí napětí. Nicméně teď nebyla na takový rozhovor správná chvíle.

Později, slíbil si, stejně jako už to udělal kolikrát. Později by se tou možností mohl zaobírat, ale teď ne.

„Potřebuji si to prohlédnout z větší blízkosti,“ poukázal chraplavě, když odtrhl zrak od Johnových očí. „Z větší výšky budu mít lepší rozhled. Potřebuji se dostat na hřeben střechy.“

„A nemůžeš je vystopovat z té uličky?“ zeptal se s nadějí v hlase John, a zatvářil se zklamaně, když Sherlock zavrtěl hlavou.

„Prochází tudy moc lidí. Šance, že bych se vydal po falešné stopě, je příliš vysoká a my si nemůžeme dovolit takhle mrhat časem.“ Sherlock se neochotně vysmekl z Johnova sevření a krátce mu sevřel zápěstí. „Běž za Lestradem. Začněte u zadních dveří a sledujte stopy, jak nejlépe dokážete. Jakmile budu vědět, kterým směrem se máte vydat, ozvu se.“

John sevřel rty, aby potlačil pokušení o tom diskutovat, protože mu bylo jasné, že potřebují být rychlí. Následoval by ho, kdyby mohl, tím si byl Sherlock jistý, ale nešlo to. Sherlock se po střechách potřeboval řítit takovou rychlostí, jakou mu jen jeho felisianská fyziologie umožní, a dokud by John byl s ním – mnohem méně pružný a neschopný tak dlouhých skoků – obával by se Sherlock o jeho bezpečnost, pokud by se měli pohybovat v takovém spěchu.

„Dobře, tak běž, ale do hajzlu, buď opatrný. Ne aby ses tomu, kdo to udělal, postavil sám.“

John se odvrátil a vyrazil z místnosti a po schodech dolů, cestou volal Lestradovo jméno. Sherlock se zatím protáhl oknem a zvažoval svoje možnosti. Pohlédl vzhůru a vyšplhal po požárním žebříku. Nad ním se vynořila sedlová střecha. Vytáhl se na ni a s ocasem vyšponovaným do délky přešel okamžitě do sprintu.

Londýnské střechy byly úžasným hnízdem skrytých míst a zrádných říms. V dobách, kdy byl mladší a ještě zdaleka nepobral tolik rozumu, trávil Sherlock hodiny pobíháním z jedné ulice do druhé, riskováním života a končetin, když se vykašlal na omezení městských klikatých ulic a místo toho si vychutnával les komínů a klokotajících okapů.

Bylo to jako vklouznout do starých bot. Jeho obratnost, poslední dobou tak málo využívaná, nicméně stále přítomná, vystoupila do popředí a tělo spustilo odezvu na svalovou paměť. Přeskočil na další římsu a utíkal po jejím vrcholku jako nějaký provazochodec, který nikdy neudělá chybný krok. Jeho nozdry pošimrala zemitá vůně trouchnivějícího listí a kluzkého mechu, ale on se ji s každým nadechnutím snažil oddělit a propátrat tu změť pachů, aby našel slabounké vlákno toho, který by ho mohl přivést na stopu.

Vzadu v krku zachytil pachuť mědi a železa, nejasný vzkaz v přemíře londýnských výparů, ale stačilo to. V jeho mysli zazářil jak roztavené zlato a ponořil ji do rozvážného, klidného odhodlání lovce. Prudce uhnul doleva a vymrštil se okolo komínu a nad stezkou z rozbitých tašek.

Instinkt byl skvělá věc, ale on si nedovoloval se mu příliš často poddat. Jenže teď byl silnější než logika a ovlivňoval ho mnohem víc než jeho dedukce. Dokázal ignorovat zbytek města: vzdálené šumění vířící Temže a lomoz projíždějící dopravy. Veškerá jeho pozorování ustoupila do pozadí a zúžila se pouze na přímou stopu, kterou zabijáci nechávali těsně za sebou.

Pod nohou se mu smekla uvolněná břidlicová taška. Bez přemýšlení upravil krok a ignoroval zvuk tříštícího se tenkého kamene. Ozvěna klapavého zvuku – dopady běžících nohou – známka toho, že John, Lestrade a jeho lidé nejsou daleko. Dělali, co bylo v jejich silách, aby sledovali stopu. Možná existovala nějaké vizuální vodítka, která jim ukazovala, kudy dál, ale v přítmí půlnočního Londýna to mohlo být náročné.

Před ním se vynořila mezera. Rychle zhodnotil vzdálenost, kterou bylo nutno překonat. Pronásledovaní nyní opustili postranní uličky a budovy stály dál od sebe.  Prudce zrychlil, a s kmitnutím ocasu skočil, natáhl ruce, aby se konečky prstů zachytil okapu a následně se vymrštil směrem vzhůru a dopadl do podřepu.

Na jeden krátký okamžik se snažil popadnout dech, a už byl zase na cestě, štípání krvácejících řezných ran na rukou nebral na vědomí, stejně jako nepatrné protesty svalů, které až příliš dlouho nepoužíval.

Každý další krok se stával zrádnějším kvůli bodcům, které tu byly instalované, aby zabránily hřadování holubů, a Sherlock si pro sebe žehral na povrchovou úpravu střech těchto vzhlednějších a udržovanějších budov. Nejednou bez velkých cirátů téměř propadl pootevřeným světlíkem a v době, kdy se dostal na konec stopy, kterou sledoval, si již velice dobře vzpomínal, proč už si Londýn z výšky nevychutnává tak často jako kdysi.

Když se zastavil, kabát mu po bocích slehl, bez jediného zamrkání se pohledem zaměřil na obchod na opačné straně ulice. Vedle něj stál obrovský box přetékající kartonovými krabicemi se zásobami pro lékárnu a vstupní dveře byly pootevřené, jako kdyby jimi někdo v panice proběhl.

Nebyl slyšet alarm, což naznačovalo, že ať už se jedná o kohokoliv, buď budovu dobře zná, nebo je přímo kompetentní se v ní nacházet, jenže proč šli právě sem?

Vzhlédl a zadíval se k horizontu. Když si předtím zběžně prolistoval složku k případu, zapamatoval si řadu podrobností a místa všech vražd se nacházela v okruhu půl míle. Sherlock si uvědomil, že tento obyčejný obchod nejspíš bude základnou těch vrahů. S krátkým úšklebkem rychle přelétl očima celou scénu. Vše, co mohl bez dalších důkazů s jistotou říct, bylo, že tahle lékárna je významná a že vrahové jsou pravděpodobně právě uvnitř.

V žilách mu zpívalo pokušení seskočit dolů a konfrontovat je, ale vzpomněl si na naléhavost v Johnově hlase, když ho prosil, aby do toho nechodil sám. Možná to z Johnovy strany byla jen mlhavá obava, ale Sherlock předpokládal, že tady půjde o víc. Tihle lidé nenávidí felisiany a mohli by na Sherlockovu přítomnost reagovat nepromyšleně nebo bez slitování.

Pro jednou usoudil, že potřebuje, aby mu někdo kryl záda.

Potlačil ostré zavrčení, otočil se na patě a sprintoval po střechách, dokud nenašel pomalu kupředu klopýtajícího Lestrada a ostatní. Zabijáci jim z obavy z pronásledování ztížili práci a převrhávali za sebou popelnice, aby jimi zablokovali cestu komukoliv, kdo je bude honit. Nejspíš by to i fungovalo, ale nepočítali s tím, že v týmu bude i jeden felisian.

Sherlock natáhl ruku, chytil se za okraj střechy, prsty pevně sevřel kolem střešní tašky, přehoupl se a dopadl na zem. Náraz ztlumila kolena a boky, kosti se mu pohnuly pro člověka naprosto nepřirozeným způsobem, rovnováhu stabilizoval opřením roztažených prstů dlaně o povrch uličky.

Nebylo to snadné, ale prudkou bolest, která mu jako šíp vystřelila nohama, když se narovnal, nebral na vědomí, stejně jako Lestradovy vykulené oči nebo Johnův výraz kolísající někde mezi obdivem a nesouhlasem. Jednomu nebo dvěma strážníkům unikl slabý výkřik překvapení, ale Sherlock je ignoroval, hrábl po Johnově zápěstí a vyrazil.

„Tudy. Honem!“

Cosi se mu zatřepotalo v hrudi, když se John po několika klopýtnutích dostal do tempa. Běželi ve svorném tandemu a jejich kroky se rozléhaly uličkou. John se chytil jeho paže a Sherlock na chvíli uvolnil svůj stisk, jen aby upravil jejich uchopení a sevřel Johnovu dlaň v gestu naprosté důvěry.

John v té tmě skoro nic neviděl, ale ani jednou nezaváhal a bez řečí nechal Sherlocka, aby ho vedl. Pod nohama se jim rozstřikovaly kaluže, voda promáchala Sherlockovy nohavice, ale on jen houkl varování ostatním, kteří běželi za ním, a svého nepohodlí si nevšímal.

Konečně se smykem zastavil kousek od lékárny, aby mohl popadnout dech, a stiskl Johnovi prsty v rychlém ujištění. V těchto místech temnota trochu polevila, protože noc narušovalo více pouličních lamp a světla z obchodů. Což znamenalo, že John už dál nepotřeboval jeho vedení, přesto se Sherlockovy ruky nepustil hned, ale ještě prodloužil chvíli vzájemného doteku, než nakonec odstoupil.

„Jsou vevnitř?“ zeptal se John a ukázal na dveře. Chraplavě šeptal dost hlasitě, aby ho Lestrade a jeho lidé slyšeli, ale natolik potichu, aby na ně neupozornil nikoho jiného.

Sherlock se zhluboka nadechl nosem, řasy se mu chvěly, jak analyzoval pachy kolem sebe: lidský pot, pouliční špína, odporné výpary z výfukových plynů a tady – cosi mléčného a čistého, co mu připomínalo dětský pudr.

Uši se mu chvěly, ale nedařilo se mu zachytit žádný zvuk, který by naznačoval přítomnost nemluvněte. Jistě by mělo být vystrašené? Možná bylo ještě příliš malé, než aby pochopilo, že je v nebezpečí, ale instinkt byl silná věc. Znamenalo to ticho, že dítě vzali někam jinam, nebo ho potkal stejný osud jako jeho rodiče?

„Ano. Nevím, co je s dítětem. Řekl bych, že tu bylo, ale…“ Zavrtěl hlavou a sledoval, jak John zavřel oči a promnul si dlaněmi obličej. Lestrade stojící za ním se mračil a vypadal zasmušile. Rychle začal vydávat rozkazy svým lidem, kteří se vzápětí rozptýlili po uličce, aby se obloukem přiblížili k přednímu vchodu do lékárny, zatímco jiní se drželi v pozadí a čekali na znamení k postupu.

Náhle Sherlock něco zaslechl: tenký vysoký nářek, který přinesl vítr.

Páteří mu projel elektrický náboj, proběhl mu nohama a už se vrhl kupředu a pustil se do pronásledování. Jeho tělo se pohybovalo jako dobře promazaný stroj, daleko za hranicí veškeré logiky. A John ho nejspíš následoval; vždycky to tak bylo, ale Sherlock se nedokázal přimět, aby se ohlédl přes rameno a přesvědčil se. Potřeboval se dívat dopředu, soustředit oči na svět před sebou, kde vyčkávala jeho kořist.

Na Sherlocka zaútočil pach čerstvé krve, který ho pálil v nose. Pláč se stal pronikavějším a za sebou slyšel Johna, jak zaklel. Už museli být blízko, pokud ty zvuky dokázal zaznamenat i John svým normálním sluchem, jenže kudy? Mysl, ještě zbystřená vyplaveným adrenalinem, mu přetížil příliš veliký nápor dat. Sherlockovi začalo v hlavě tepat, jak protestovala, až se musel zastavit, ruce mu vylétly ke spánkům, když se pokoušel utřídit ten zmatek.

„Na to teď není čas.“ John hrábl po jeho lokti a strhl ho s sebou směrem doleva. „Tudy.“

Měl pravdu. Ani ne po minutě dovrávorali na místo děje. Mdlé žlutavé světlo lampy se mihotalo a vytvářelo malý, opomíjený prostor, který působil jako z jiného světa. Nebylo to víc než mezera mezi dvěma opuštěnými budovami, kde se u zchátralé zdi nahromadila kupa haraburdí.

Sherlock zíral na mladého muže, který v tom chabém osvětlení vypadal, jako by kolem sebe měl svatozář. U nohou mu ležel zakrvácený nůž, jednou rukou svíral vzpouzející se uzlík na svých pažích a snažil se zadusit dětský křik. Prsty a holé paže měl opatlané karmínovou barvou, a když vzhlédl, šedé oči vytřeštěné, upřeně na ně s hrůzou civěl. Krátkou chvíli se nikdo nepohnul, všichni zamrzlí v okamžiku nejistoty a nevíry.

Sherlockův ocas se zachvěl a ten moment se roztříštil.

Mužovou tváří proběhl zmatek. Odhodil dítě stranou, sebral ze země nůž a prudce se vrhl kupředu. Ve světle se zableskla čepel směřující vzhůru k Sherlockově hrudi, ale Sherlock se stočil bokem tak, aby ho útok minul, a neochvějně se postavil mezi toho chlapa a bezmocné dítě.

Těsný prostor naplňoval bolestný a vzteklý pláč nemluvněte. Přistálo v odpadcích, které ač měly daleko k čistotě, byly měkčí než nemilosrdně tvrdá dlažba pod jejich nohama. Sherlock cítil jeho krev: stejný pach jako u jeho rodičů, ale neodvažoval se ho zkontrolovat, ne, když byl jeden z vrahů tak blízko, těžce supěl, oči vytřeštěné.

John se přesunul, jasně rozpolcený mezi instinktem zůstat k útočníkovi čelem a potřebou pomoct dítěti. Vypadalo to, jako kdyby se zabiják vzpamatovával z omráčení. Byl příliš soustředěný na Sherlocka, než aby dokázal myslet na něco jiného; chyba, které bude bezesporu litovat. John možná neměl uši a ocas jako felisian, ale pohyboval se podobně: dravě a mrštně. Neustále se přemisťoval, kroužil kolem a blokoval mu únikové cesty, jak nejlépe dokázal.

Vrah ho fascinovaně sledoval. Jedinou známkou života v jeho tváři byl krátký záblesk soustředění. Přehodnocoval šance na úspěch a Sherlock rozeznal přesně ten moment, kdy se jejich pachatel rozhodl zdrhnout.

Nedal mu šanci.

Stačil mu jediný skok. S chabým výkřikem hrůzy chlap zkolaboval; obličej zabořený do haraburdí, se Sherlockem na zádech. Nůž mu vypadl ze sevření. Sherlock neztrácel čas a smetl ho stranou. Pak vrahovi chytil ruce, kterými nekoordinovaně šmátral po zbrani.

„Zrůdo! Ty zasraná zrůdo! Slez ze mě!“ Vzpínal se, chrlil ze sebe proudy přidušených sprosťáren a neustále se snažil osvobodit.

„Johne, postarej se o dítě,“ nařídil Sherlock a ignoroval protesty muže pod sebou, se kterým zápolil, aby ho udržel v klidu. „Rychle!“

Podezřelý prudce ohnul kolena, oběma patami kopl Sherlocka do zad a pokoušel se mu vymanit. Úder byl dost silný na to, aby po něm zůstala modřina. V Sherlockově hrdle vzkypělo zavrčení. Zarachotilo mu v hrudním koši a proniklo mezi zaťatými zuby: táhlý, hluboký zvuk, jako když hoří roznětka před nevyhnutelnou explozí.

Mladík zamrzl, zanechal jakékoliv snahy se osvobodit a dýchal jen slabě a mělce.

Samozřejmě, uvažoval Sherlock, mělo ho to napadnout. Nenávist často pramení ze strachu a muž v jeho sevření přímo čpěl hrůzou. Ten pach se z něj řinul v mohutných vlnách, prýštil z každého jeho póru a usazoval se Sherlockovi vzadu v krku: opojné.

Ve chvílích, jako byla tahle, kdy všechna jeho nervová zakončení hořela náporem z lovu, pro něj bylo těžké přidržet se své lidské stránky. Sherlockova ústa zaplavily sliny, vnímal, jak se celé jeho tělo touží zakousnout a mnohem víc než obvykle si uvědomoval svoje zuby. Rozumem věděl, že ta stvůra vydaná mu na milost je člověk a podezřelý, a ne cosi, co by se dalo nazvat kořistí, ale určitá malá temnější část jeho já se o ten rozdíl jen pramálo starala.

A ta krev nepomáhala. Vzduch jí byl prosycený, byla všude kolem podezřelého a z ran nemluvněte vytékala stále čerstvá. John už by se měl snažit dítěti pomoct, ale Sherlock se nedokázal přimět, aby se podíval. Celý jeho svět se smrskl k existenci jeho zajatce a zdálo se, jako kdyby balancovali na nějaké kritické hranici.

Sherlock sebou trhl pod dotekem ruky, který ucítil na svém rameni, a vrah zaskuhral jako člověk, jenž očekává smrtící úder. V Sherlockovi tak očividně podřízené chování vyvolalo spokojené zlé zavrčení. Tvrdě ho v sobě potlačil a zhluboka se nadechl ostré peprmintové vůně obklopující Lestrada.

Silice byly stále čerstvé, nepochybně štědře nanesené na pulsní body obou zápěstí. Byla to dost neotesaná technika, ale za ty roky se oba naučili několik metod, jak zvládat tenhle druh situací. Ať už pach strachu překrylo cokoliv, byl to dobrý začátek. Štiplavý peprmint pročistil Sherlockovi hlavu a umožnil, aby nad ním zase převzalo vládu rozumné uvažování.

„Fajn, máme ho,“ ubezpečil Lestrade, natáhl se dolů, aby Sherlockovi pomohl se zvednout, zatímco Donovanová a další dva strážníci postávali poblíž, želízka a obušky v pohotovosti pro případ, že by se podezřelý pokusil utéct. Ani ho to nenapadlo. Podvolil se svému zatčení, končetiny ochablé a poddajné, jako kdyby byl hadrová panenka, a nechal se odvléct pryč.

„A co ten druhý?“ zeptal se Sherlock a promnul si rukou oči ve snaze ukotvit sám sebe v tady a teď. Pokaždé to po takhle intenzivním pronásledování bylo takové – tak trochu jako kdyby na něj něco lezlo. Cítil se těžký a dezorientovaný a namáhavě se soustředil na to, co Lestrade říká.

„Nevzdala se bez boje, ale máme ji. Snažila se očistit, ale většina důkazů zůstala neporušená.“

„Předpokládám, že pracovala v lékárně?“ Nad Lestradovým prudkým pohledem jeho směrem jen pokrčil rameny. Inspektor ho znal dost dobře, než aby byl překvapený, ale v jeho výrazu byla slušná dávka respektu.

„Do toho. Řekni mi, jak jsi na to přišel.“

„Všechny oběti žily v okolí. Bylo logické vydedukovat, že se staly terči kvůli svým felisianským charakteristickým rysům, a pachatelé museli mít přístup k jejich osobním datům, jako třeba k adresám, kde bydlely. Předpokládám, že při troše šťourání zjistíte, že všichni měli něco na předpis.“

„Antikoncepci.“ Nečistota na zemi utlumila klapání podpatků Donovanové, která se k nim přiblížila z Lestradovy strany, nepochybně zanechala jejich podezřelého v opatrování ostatních strážníků. „Ta ženská je pěkně upovídaná. Proto nečekali to dítě. Maminka si byla vyzvednout prášky před několika dny.“

Sherlock přikývl, cítil, jak z něj vyprchávají poslední zbytky energie. Už dlouho nepracoval na tak ohromujícím případu, jako byl tenhle. Možná že fakt, že zavražděnými byli felisiani, na něj měl větší dopad, než si myslel.

Nohy ho bolely a toužil odejít. Rozhlédl se kolem sebe a snažil se zorientovat v momentálním dění. „Kde je John?“

„Jakmile věděl, že jsi v dobrých rukách, odešel se záchranáři a tím děckem,“ ukázal Lestrade doprava. „Sanitka je tam dole.“

Teď, když o tom Sherlock přemýšlel, uvědomil si, že stále slyší dětský pláč. Nemluvně téměř neutichalo ani kvůli nádechům. Dokonce ve chvíli, kdy se zaposlouchal, se úroveň nářku změnila, stalo se něco, co jej proměnilo v křik.

Jeho tělo přepnulo na autopilota, dlouhými kroky zdolával dlouhou uličku, do které Lestrade ukázal až k hlavní silnici. U obrubníku stál vůz ambulance, jehož modrá světla blikala a naplňovala okolí trhavými stíny. Jeden ze zdravotníků záchranné služby vyndával vše potřebné, zatímco druhý se pokoušel přiblížit ke vzpouzejícímu se dítěti v Johnově náruči.

Pohled to byl téměř zábavný, nicméně nemluvňata felisianů nebyla tak neškodná jako jejich lidské protějšky. Pohybovala se mnohem účelněji, už ve čtyřech týdnech dokázala potenciálního útočníka pokousat a podrápat. Jedinými zbraněmi, kterými nemluvně disponovalo, byly silné nehty a jako jehličky špičaté zuby, a Sherlock předpokládal, že už na ně došlo.

„Musíme ji zavinout,“ řekl John jednomu ze zdravotníků. Zněl tak, jako kdyby to byla poslední věc na světě, kterou by chtěl udělat, ale hřbety rukou už měl poznamenané krvavými šrámy, jak byl poškrábaný. Navíc se holčička neustále vzpínala a zranění jí stále krvácela. „Potřebujeme jí to ošetřit. Podívat se, jak na tom je.“

„Dej mi ji.“ Sherlock natáhl paže, John se na něj podíval a obdařil ho kritickým pohledem, který ho přiměl se narovnat. U kohokoliv jiného by předpokládal, že o jeho schopnosti udržet podrážděné dítě pochybuje, ale věděl, že John ho zná lépe. Doktor si ho prohlížel kvůli zraněním, všechno hodnotil a uklidňoval se, že je Sherlock relativně v pořádku. „Pokud to nezabere, můžeš ji zavinout, ale když jí budeš bránit v pohybu, jen se to tím zhorší.“

„Tak opatrně. Jednou mi málem vyklouzla z rukou.“

John předal křičící děvčátko a Sherlock si ho přivinul na hruď, napůl ho schoval pod kabát. Teplo a skrýš by mu mohly pomoct, aby se uklidnilo, stejně jako tlukot srdce pod jeho uchem. Také pro něj pracoval jeho pach. Košili měl provlhlou potem, což bylo jen dobře, protože nosánku děvčátka voněl správně. Ne lidsky, jako ti, co ho napadli, ale jako felisian. Nebylo to moc, ale někdy pro uklidnění stačí ty nejobyčejnější věci.

Holčička stále plakala, tvářičku zkroucenou a rudou námahou. Jemné blonďaté vlásky měla slepené krví. Měla odříznuté jedno ouško, zůstal po něm jen roztřepený, otrhaný kousek živé tkáně. Rána byla pokrytá sraženou krví a muselo to hodně bolet. Sherlock se nenamáhal potlačit soucitnou grimasu.

Nenatřásal ji, nebyl k tomu důvod. Když byla takhle moc traumatizovaná, nijak by to nepomohlo. Každá matka si osvojí celou škálu triků, aby se pokusila uklidnit plačící dítě, ale felisiani měli jednu výraznou výhodu a Sherlock ji využil.

Jeho předení bylo jemné a navozovalo pocit důvěry, nebylo hlasitější než bublavý šepot, který postupně sílil. Obvykle, když takový zvuk vydával, dělal to kvůli vlastnímu prospěchu: jako projev pohodlí a spokojenosti. Moc často se takovému chování neoddával, přinejmenším donedávna ne.

John to všechno změnil. Během posledních několika měsíců byla jeho reakce na Sherlockovo předení taková, že se to vzpíralo popisu. Zdálo se, že slyšitelný projev Sherlockovy spokojenosti vyvolává zrcadlovou odezvu a bez výjimky dokáže Johna uklidnit.

Děvčátko se teď začalo postupně utišovat, jeho nářek slábl, až jen pokňourávalo a fňukalo do jeho hrudi. Otevřelo modré oči, zamžené a mokré, a obrátilo je k němu. Nejspíš na něj zatím ani nedokázalo zaostřit, ale on zesílil vrnění, které mu dunělo v hrudníku, aby působilo sebejistěji, a zdravotníci k nim obezřetně přistoupili.

Ruce navlečené do latexu obratně a opatrně otíraly krev a Sherlock nepolevoval. Dítě se ošilo, ale už se nevzpínalo a nechalo zdravotníky dělat, co bylo potřeba.

Sherlock si uvědomil, že mají obecenstvo. Nedaleko od sebe tušil Lestrada a Donovanovou, jejichž překvapení ostře zaštípalo ve vzduchu. V jejich přítomnosti nikdy necítil potřebu příst a z nenadálé intenzity jejich fascinace pocítil mravenčení kůže. Byl v pokušení se na ně obořit, ale ovládl se a své nutkání omezil jen na jeden výhružný pohled jejich směrem; a pak se obrátil k Johnovi.

To, co uviděl, ho málem přimělo zapomenout na všechnu bolest v kostech i na zírání důstojníků z Yardu. Modré oči se na něj dívaly s vřelostí a pýchou a na úzkých rtech se usadil tajuplný úsměv. Navzdory napjaté situaci a hrůze dnešní noci byl Johnův postoj uvolněný a nenucený a z rysů se mu vytratily stopy po stresu.

Cit v jeho tváři byl zřetelný pro kohokoliv, kdo se na něj podíval, a Sherlockovi se až zatajil dech. Už dřív vídal záblesky Johnovy náklonnosti, ale nikdy nic takového jako teď. Nějaká jeho část chtěla sklopit zrak, tak byl ohromený, ale nedokázal se odtrhnout. Místo toho se do jeho pohledu vpíjel a v hrudním koši se mu rozechvělo cosi zoufale toužebného a divokého.

„Promiňte, pane.“ Tlumený hlas zdravotnice ho vylekal, až nadskočil, obrátil se k ní a viděl, jak trpělivě čeká, ruce natažené k dítěti. „Potřebujeme ji dostat do nemocnice na ošetření. Pečovatelská služba ji odsud může odvézt.“

„Samozřejmě.“ Zašklebil se nad chrapotem ve svém hlase, a když odevzdával dítě, odkašlal si. Děvčátko začalo znovu plakat, ale on se proti jeho utrpení obrnil. V tuhle chvíli pro ně nemohl nic víc udělat.

Obrátil se zpět k Johnovi a srdce mu pokleslo, když viděl jeho rezervovaný výraz. Všechna něha se vytratila, důkladně uvězněná za maskou přátelství, až se Sherlock obával, že si ten láskyplný pohled předtím jen představoval. V opaku ho utvrzovalo pouze přetrvávající světlo v těch modrých očích.

„Domů?“ zeptal se John a kývl hlavou směrem k široké ulici v dohledu a vzdálené londýnské zástavbě.

Sherlock přikývl, nasál do plic vzduch, který byl cítit svěžestí a Johnovým šampónem. Všechna slova, která předtím tak dychtivě hlučela v jeho hrudi, se už zase vypařila. Ta příhodná chvíle opět pominula, jeho odvaha zmizela a zanechala je oba na bezpečném a dobře známém území vztahu, které sdíleli doposud.

Byli Sherlock a John: přátelé a spolubydlící, a nic víc.

Alespoň zatím ne.

 

Předchozí

Reklamy

Posted on 14.1.2018, in Kočka mezi holuby, Sherlock (BBC) and tagged , , . Bookmark the permalink. komentářů 12.

  1. Teda je děsná škoda, že to končí zrovna tady! Taky bych si ve světě felisianů ještě ráda pobyla a dočkala se dalšího rozvoje vztahů mezi tímhle kočičím Sherlockem a Johnem.
    V každém případě díky za parádní překlad a skvělý výběr hodně originální povídky!

    • Viď? Mně by vůbec nevadilo, kdyby to i nadále zůstalo tak nevinné jako doposud. To vyprávění má svoje kouzlo. Jsem ráda, že se líbí i Tobě. 🙂

  2. Joooj. Škoda že autorka to nedokončí, ale niekto by mohol nie? Aspoň skúsiť. Pretože je veľká škoda, že by sa o to niekto aspoň nepokusil. Naozaj veľká škoda. Inak veľmi silný a zaujímavý príbeh a autorka vedela čo robí. A samozrejme nemôžem opomenúť výborný preklad. Skvelá práca

    • Děkuji za pochvalu a moc mě těší, že se ti příběh i překlad líbil. 🙂 Samozřejmě i já bych uvítala pokračování, ale určitě bych to nechala na samotné autorce. Jen ona ví, kam se měl vývoj pohnout dál, co měli prožít, co vyřešit. Pokračování z pera někoho jiného by vlastně nebylo pokračováním. Bylo by to fanfiction na fanfiction. 🙂
      Třeba se někdy časem někde objeví jiný příběh s obdobnými kulisami. Nebo úplně jiný příběh, který bude zas úplně jinak fantastický. 😉

  3. Ach, a já jsem doufala, že si tu maličkou nechají :). Tohle bylo něco. Máš pravdu, škoda že už nepokračuje, tahle série byla naprosto skvělá. 🙂

    • Kdo ví, co se autorce honilo hlavou a zda by vývoj s děvčátkem třeba ještě neměl nějaké další rozuzlení. Už se to bohužel nedozvíme, ale můžeme snít. Jsem ráda, že se ti kapitola i povídka líbily. 🙂

  4. Nemůžu se zbavit myšlenky, kdyby Lestrade požádal dřív, nebyla by holčička zmrzačený sirotek. Jinak fakt drsná kapitola, likvidovat štastné páry a tak ohavně zákeřně 😦 Musel být na Sherlocka úžasný pohled, utěšující, vrnící ochranná náruč. John byl pyšný a láskou převálcovaný a na ty ostatní musel být pohled 🙂 Taky si zakvílím nad neexistencí dalších dílů. Díky

    • Možná. Možná, kdyby Lestrade požádal o pomoc dřív, mohl být tomu vražednému běsnění i dřív konec. A nebo taky ne. Tady to popohnala právě přítomnost onoho děvčátka, které se dostalo do bezprostředního ohrožení života. Kdyby Sherlocka povolali „jen“ ke dvěma mrtvolám, tak by prošel stopy, vychrlil své dedukce, ale zcela jistě by se nepustil do okamžitého lovu, protože by neměl důvod a vlastně by ani neměl stopu.
      Lestrade se je snažil chránit, protože je má rád, proto je tentokrát držel stranou co nejdéle a chtěl to vyšetřit jen vlastními silami své jednotky. Prostě dobro jedince, který je nám nějak blízký stavíme nad dobro bezejmenné společnosti. Je to celkem přirozené.
      Díky za komentář i za přízeň. 🙂

  5. To je takova skoda, ze toho nemame vic. 😦 Ten uprk po strechach jsem cetla napnuta jak struna! A u uklidnovani miminka jsem se zase rozplyvala nehou… krasna povidka, dekuju za uzasny preklad. ^_^

    • Jo, ten úprk po střechách, to bylo něco. I ten následný skok. A fascinovala mě Lestradova metoda přivádění Sherlocka „k rozumu“.
      Kdyby chtěla BeautifulFiction nějakou kapitolku ještě někdy dopsat, vůbec bych se nezlobila. O:-)

  6. No teda! To bylo… hrozný a fancinující zároveň. Ale spíš strašný – alespoň co se případu týče. A opustit ten příběh v takovém momentu? To by bylo lepší, kdyby ho opustila v minulé kapitole, chjo…
    Díky za nádhernou povídku a fantastický překlad, moc jsem si to užila 😉

    • Na jednu stranu máš pravdu. Minule by to bylo tak hezky za končené a uzavřené. Ale zas na druhou stranu by byla strašná škoda, kdyby tenhle dílek mozaiky nikdy nevznikl. Fascinoval mě pohled na svět ze Sherlockova pohledu.
      Jsem ráda, že se povídka líbila i tobě. 🙂 ❤

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

%d bloggers like this: