Kapitola jedna: Všechny dobré věci

Tak jo, právě jsme spolu otevřeli třetí knihu Cybeleiny trilogie a před námi leží první kapitola.

Obecně je třetí kniha jen pro odvážné a já její první kapitolu věnuji všem, kdo mají kuráž se do ní pustit, začíst se a dočíst celý příběh. Ovšem první kapitola je ještě z těch lehčích. No, lehčích, spíš lechtivějších.

Takže varování: Nečíst v práci ani ve škole a 18+

Děkuji Hanetce, která to se mnou táhne dál a horko těžko si hledá chvilky pro betaci ve svém nabitém programu.

Užijte si dnešní čtení. 🙂

Kniha třetí: Ať se stane cokoliv – shrnutí

12

A podléhám zase a znova.

Pokaždé, když se vymotám z toho zmatku ložního prádla a dlouhých mladistvých končetin, si slibuji, že je to naposledy. A pokaždé jsem si vědom, že se mu znovu propadnu. Je to naše hra. Jak dlouho mu budu odolávat, než to vzdám? Hraje si se mnou. Plachý úsměv. Nesmělý smích. Polibek tak dokonale napodobující nevinnost, až to budí dojem, jakoby za mnou chodil vždy znovuzrozený. S plně obnovenými silami. Neustále.

Ale stejně jako všechno, i tohle končí. Zítra se stěny kolem našeho podivného hnízda, které jsme si vystavěli, zřítí. Stane se Harrym Potterem, šestnáctiletým studentem Školy čar a kouzel v Bradavicích. A já opráším svůj titul profesora Snapea, mistra lektvarů a všemi nenáviděného hajzla. Tak si říkám, jestli se zvládneme do našich rolí vpravit. Dokud jsme uvěznění v těchto zdech, je snadné zapomenout. Jako bychom žili v nějaké alternativní realitě, v níž je hédonismus morálním územ a kde neexistuje taková zrůdnost, jakou jsou následky. Ale za těmihle dveřmi patří svrchovaná vláda realitě.

„Severusi.“ Ve tmě se ozve šepot. Pokud odpovím, připojí se ke mně. Dokud to bude on, kdo dělá první krok, mohu předstírat, že mým jediným přestupkem je slabost.

Podlehnu. „Hm.“

Slyším, jak vstává z přistýlky, kterou Brumbál umístil do mé ložnice. Ne že by byla nějak často využívaná. Přesto stále trvám na tom, alespoň zdánlivě se držet své morálky. Spolupracuje, už si nestěžuje, když ho nutím, aby si lehl na tu obludnost. Ví, že v ní nebude dlouho.

Ozve se zavrzání postele, které nikdy neznělo tak hlasitě.  Vklouzne pod peřinu a přitiskne se mi k boku. „Nad čím jsi přemýšlel?“

„Jak odpočatý jsem byl, než jsi mi vtrhl do života.“

„Hrozně ses nudil.“ Zasměje se. Prsty mi kreslí po hrudi. Jednou nohou vklouzne mezi moje. Už dávno mě tohle důvěrné gesto přestalo šokovat. Spokojeně si povzdechne. Ovládnu se, abych neudělal to samé. „Nebudeš vědět, co si počít, až tady jednou nebudu,“ škádlí mě.

V tom prohlášení je tolik různých pravd, až z toho mám závrať. Jsem skoro vděčný, když přitiskne rty k mým a poskytne mi tak pevný bod, kterého se mohu držet. Nevím, co si počnu, až tady nebude, až zemře. Proklínám se za to, že jsem si na jeho přítomnost tak zvykl. Jeho nepřítomnost bude zcela jistě citelná. Teplo jeho těla dokáže navodit příchuť slunce, dokonce i když sám slunce nespatřil už přes měsíc. Ticho mezi námi se příjemně protahuje. Nárokuje si místo. Fyzicky i mentálně obsazuje každý kout mé existence.

Moje komnaty se staly nevyčerpatelným darem. Nemluvíme o tom, co se stalo. Ani o tom nepřemýšlíme. Možná to je chyba. Ale kdykoliv to zkusím, umlčí mě naléhavým pohledem nebo polibkem.

„Vím, že až začne škola, tak to takhle nemůže zůstat. Hele, nevíme, co se stane, že jo? Tak prostě… počkejme,“ řekl posledně, když se mi podařilo přijít k rozumu. Nechal jsem to téma být. Jakmile jednou žijete v neustálém strachu o život, nemůžete si dovolit takový luxus jako přemýšlení o budoucnosti. Plánování. Snění. Harry žije přítomným okamžikem. A mě strhává s sebou.

Pohybuje se ústy něžně a pomalu po mých. Není v tom ani stopa po naléhavosti našeho společného poprvé. Spokojí se s vychutnáváním každého okamžiku, nespěchá, nesnaží se věci urychlit. Učí se mě nazpaměť. A já se učím zpaměti jeho. Z tohohle budu žít, až se jednou přinutím si vzpomenout na svou askezi.  Na život, který žiji jako profesor Snape. Až bude Severus zatracen.

Přesune rty k mému krku a sotva patrným vyfukováním dechu mi posílá jiskřičky do celého těla. Způsob, jakým si pohrává s jazykem a zuby, napovídá o vybroušeném talentu a dovednostech. Provokuje mě. Pokaždé mě provokuje. Moje tělo na jeho doteky odpovídá – kůži prostupuje napětí, krev proudí do míst, která si zvolil ke svému ataku, jedna vlna rozkoše za druhou, vyvolávané zas a znovu. Ať už je to způsobeno tím, že se jedná o zakázané ovoce, nebo pro to estetické zobrazení kontrastu krásy a ošklivosti, nevzpomínám si, že bych si kdy tolik užíval být s jiným člověkem. Je to hloupé. Je to nebezpečné. A znepokojivě skutečné.

„Severusi?“

„Hm.“

Rukama přeběhne přes tenkou látku mé noční košile. Vyhledá bradavky, vydráždí je do ztvrdnutí a pak je jemně stiskne. „Chtěl…“ přitiskne se mi ke krku. „Chci být uvnitř tebe,“ zašeptá. Umím si představit jeho ruměnec, ale příliš mě pohlcuje panika, která se mi svíjí v břiše, než aby mě to dokázalo potěšit. Nedokážu si vzpomenout, kdy naposledy jsem byl dole. Myslím tím dobrovolně, bez toho, aby se jednalo o znásilnění. Všimne si mého náhlého znepokojení. Dokáže to vycítit. Vždycky to dokáže.

„Tohle je možná naposledy. Na nějakou dobu. Já jen… chci tě poznat. Chci tě cítit. Prosím.“ Zvedne hlavu a pozoruje mě. Je to pořád ten samý argument, což? Pokaždé to může být naše naposled. Existují hloupí lidé, kteří si myslí, že je potřeba prožít každý den, jakoby měl být jejich poslední. Ti kreténi si mohou dovolit tomu věřit. Pro ně to není skutečné. Někteří lidé si takový přepych, jakým je otálení, nemohou dovolit.

Podrážděně odeženu své obavy. Už jsem moc starý na to, abych měl nahnáno, a zčásti chci, aby to okusil, poskytnout mu všechny zkušenosti – než přijde zítřek. „Aby mohl být někdo nahoře, pane Pottere, musí mít trochu sebekontroly. Jste si jistý, že něco takového dokážete?“

Přivře oči do štěrbin. „Myslím, že se prostě jen bojíš vzdát kontroly.“ Byla snad někdy vyřčena pravdivější slova? „Svléknout. Hned.“ Pokouší se napodobit můj hlas. Dokonce se mu ani nepřiblížil. Zasměji se tomu a pak si přetáhnu noční košili přes hlavu. Udělá totéž. „Kdybychom chodili prostě spát nazí, ušetřili bychom spoustu času, abys věděl.“

Zamračím se na něj. „Předpokládám, že má snaha držet se naděje, že bys jednoho dne dokázal získat kontrolu nad svým impulsivním chováním, je iracionální.“

Zakření se. „No, pokud jsem to do teď nezvládl, proč si myslíš, že by se na tom mělo něco změnit?“ Zabrání mi v odpovědi. Drzý spratek. Můj sarkasmus smete jeho lačný jazyk. Posune se výš a přikryje mě svým tělem, přičemž přitiskne svou erekci k mé.  Péče, kterou mi předtím věnoval, se mi s výhledem na nový prožitek úplně vypaří z hlavy. Další riskantní akce. Jeho zvědavost nezná hranic.

Rychle se propracovává dolů po mém těle a pak obkrouží rty můj penis. Naučil jsem ho to dobře. Až příliš dobře. Zasténám. Pozitivní posílení. Pochvala za dobře odvedenou práci. V koutku mysli doufám, že se tohle moje šílenství nepřenese i do mých hodin během vyučování. Zvládl jsem zabránit zabití každého ze svých studentů. Bylo by dost ubohé a zahanbující, kdyby teď měli zemřít šokem.

Jeho teplá a vlhká ústa se nade mnou pohybují, pak mi dokonalý růžový jazyk zavíří nad žaludem, zatímco rukou zpracovává mou délku. Zrychlí se mi dech a neúmyslně zavřu oči. Už samotný ten obrázek je ohromující. Velice by se mi líbilo, kdybych viděl obličeje členů Potterova fanklubu, kdyby ho teď viděli – jak mě objímá ústy, klouže nahoru a dolů a snaží se obsloužit bývalého Smrtijeda. Ta skutečnost mě nikdy nepřestane překvapovat a dokonce mě dokáže i trochu pobavit. Ale víc jsem za ni vděčný. Pokud by nás snad chytli, měl bych stěží čas těch několika posledních týdnů upřímně litovat.

Dřív, než budu úplně mimo, ho za vlasy odtáhnu. Nasupeně se na mě podívá, ústa otevřená a nateklá, tváře zrudlé. „Co je?“

„Jestli mě máš ošukat, trvám na tom, aby to bylo pořádně. Nechci, aby ses udělal hned, jak do mě pronikneš. Lehni si.“

Na okamžik ho přemohou rozpaky, kvůli kterým chvíli otálí. Je překvapivě povolný, pokud tím něco získá. Ne že by mě to udivovalo. Mám-li k sobě být upřímný, moje role coby autority se už dávno vytratila. Tady, v téhle posteli, vedle něj, jsem prostě jen Severus. A trochu mě děsí, jak ochotně jsem se právě jím stal.

Položí se na záda, já se přesunu nad něj a vklouznu mezi jeho bledá stehna. Celého ho zalehnu a vychutnávám si přitom jemné teplo jeho těla. Hruď mu stoupá a klesá v rytmu mého vlastního dechu. Políbím ho. Chutná po zubní pastě s tou nasládlou příchutí, která je pro něj jedinečná. Říkám jí nevinnost. Ale je to nevhodné pojmenování. Už není o nic nevinnější než já. Troufám si tvrdit, že existuje jedna jeho část, která nikdy nedojde poskvrny. Tahle část, jak já to chápu, je samotnou podstatou Harryho Pottera.

Pozvolna se propracovávám jeho hrudníkem. Kloužu jazykem přes bezpočet lesknoucích se růžových jizev, které ho měly zhyzdit. Ale vlastně ho tak nějak spíš zdokonalily. Už dávno v něm pozornost, kterou jim věnuji, nevyvolává napětí. Už se s nimi smířil. Přijal je jako svou součást. Nikdy se nedozvím, jaká zlovolnost je stvořila. Nikdy mi to neřekne a já se ho nikdy nezeptám. Mohu jen říct, jak láskyplně jsou od té doby ošetřovány. Už nejsou svědectvím o mučení. Jsou součástí tkaniny, do níž byl utkán.

Když se můj dech dostane do kontaktu s jeho erekcí, tiše zavrčí. Jazykem ho ochutnávám, dokud naléhavě neškubne boky dopředu. Vezmu ho do úst a plně si užívám ty tlumeně sténané pobídky. Nesmyslné blábolení ve chvílích odevzdání. Začnu tvrdě sát a zastavím tak tu extatickou záplavu slov, která se mu valí z úst. Obratně si s ním pohrávám – vím, jak ho přimět, aby vykřikl, a jak ho naopak zcela připravit o hlas. Jemně vezmu do dlaně jeho varlata a palcem laskám citlivou tkáň, až se v něm zatají dech. Prostředníčkem stisknu hráz za nimi a jemu unikne zavzdychání. Všechny ty zvuky, které z něj dokážu vyloudit, přikrmují vzrušení, svíjející se mi ve vnitřnostech. Na jazyku se mi rozpouští slaný výměšek preejakulátu a cítím, jak se mu stahují varlata. Kdybych chtěl, mohl bych to teď ukončit. Žebroní, abych to udělal. Odolám a místo toho ten okamžik protahuji. Všechny dobré věci musí jednou skončit, ale v tomhle případě je v mých silách určit, kdy ten konec nastane.

Promyšleně hladím a olizuji a saji. Opakovaně ho přivádím až k samému okraji, jen abych ho stáhl zpět ve chvíli, kdy už už vrcholí. Jeho něžná slova se mění v kletby. Slovo do prdele mu vypadne ze rtů se vší cudností dětských přání. Podívám se na něj – má otevřená ústa, v očích mu jiskří rozvášněným zoufalstvím.

„Prosím…“

Rychle po něm kloužu ústy, nahoru a dolů, dokud znovu nenabyde blížícím se výbuchem. Vezmu ho až do hrdla a sleduji, jak se mu oči zvrátí do hlavy, s výkřikem mu hlava spadne dozadu. Jeden báječný okamžik zůstane tak, vyklenutý v zádech, jakoby ho vytahovala vzhůru nějaká neviditelná síla, břišní svaly se mu pod bledou kůží křečovitě stahují v parádních vlnách. Zvolna klesnu vedle něj a on se na posteli uvolní, těžce oddechuje a napřáhne ruce v tichém pozvání. Přijmu ho a znovu zalehnu jeho tělo.

„Jsi skvělý,“ zašeptá.

Odměním ten kompliment polibkem a nechám hlavu spadnout na polštář vedle té jeho. Jednou rukou mě obejme kolem krku a začne si bezmyšlenkovitě hrát s mými vlasy. Tiše ležíme. Poslouchám, jak se mu znovu uklidňuje dech. Srdce už mu proti mé hrudi buší mnohem pomaleji.

„Nechci, aby přišel zítřek,“ zašeptá téměř neslyšně. Šokuje mě jeho přístup. Vzácná chvíle, kdy sám sobě dovolil podívat se za okamžik tady a teď. Zvednu hlavu. Jeho výraz odráží smutek. Snaží se ho zakrýt ubohým falešným úsměvem. Převalím se stranou a zírám do stropu, pokouším se utišit hrůzu, kterou se snažím potlačit už od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že zítřek ve skutečnosti přijít musí.

„Promiň. To, co jsem řekl, bylo hloupé.“ Převalí se na bok a přehodí přese mě ruku a nohu. „Prostě o tom nebudeme přemýšlet, ano?“

„Nemůžeš předstírat, že tohle neskončí.“

„Já vím. Ale nemá smysl si s tím teď dělat starosti, no ne? Chci říct… co se má stát, stane se. A až k tomu dojde, tak se s tím popereme.“ Ztěžka si povzdechne. Zesílí stisk ruky, kterou má přese mě, políbí mě na rameno. „Prostě jen chci být teď s tebou. A zapomenout.“

Neptám se, na co chce zapomenout. Nepotřebuji se ptát. Jsem si jistý, že na to neexistuje jednoznačná odpověď. Prostě jen povšechné zapomnění. Ještě na jednu noc je celý náš svět lapený uvnitř těchto kamenných zdí. Nebudeme myslet na to, co se stane, až se ten svět bude muset rozrůst.

Klouzavým pohybem po mém těle mě vtáhne zpět do přítomnosti. Zpět k sobě. Ke svému tělu. Ke své kůži. Ke svým ústům, která překrývají ta má a postupně vyvolávají dojem, že tady je celý můj současný svět. V téhle posteli. Jeho ústa, jazyk, ruce, které mě mapují, vábí moje vědomí pryč z abstraktních filozofických zátočin k velice konkrétní hmatatelnosti pěti smyslů. Ruce, ústa i tělo se pohybují tak zoufale, jako kdyby se pokoušely pevně sevřít daný okamžik, protože jakmile by ho jednou pustily, byl by navždy pryč. Uchvátí mě jeho dychtivost a  moje mě smete. Touha se přetaví do potěšení a pocitů, vnímám ho všemi svými smysly. Pohltím ho. Strávím ho.

Zpět do reality mě vtáhne rachot, který Harry způsobí tím, jak naslepo šmátrá po nočním stolku. Když najde, co hledal, propustí mou bradavku ze sevření zubů a podívá se na mě, očima mě žádá o svolení, zatímco klečí mezi mýma nohama a snímá uzávěr z lahvičky s lubrikantem. Se zatajeným dechem sleduji, jak si nalije trochu na prsty. Čekám se směšnou obavou. Když ucítím, jak se o mě jeho prsty zlehka otřou, automaticky mi ruka vystřelí, abych tu jeho zarazil. Nejistě se na mě podívá, ale ruku nestáhne. Začne váhavě kroužit prsty kolem mého vstupu. Zhluboka se nadechnu a propustím jeho zápěstí, s kletbami odháním záchvěv paniky.

Jeden prst prolomí hranici mého těla, zajíknu se. S nohama obkročmo kolem mého stehna si mi lehne k boku, prstem stále pohybuje dovnitř a ven opatrnými mělkými tahy. Vypustím svou úzkost do jeho úst a snažím se přijmout pronikání, podrobit se těm nezkušeným prstům. Přeruší polibek a pozorně se na mě dívá. Zelené oči studují mé reakce a září přitom vzrušením a zvědavostí. Cítím, jak se do mě pomalu tlačí druhý prst a roztančí se v jednotě s tím prvním. Spalující potěšení zintenzivní natolik, až mi unikne zasténání.

„Jsi krásný,“ zašeptá. Jeho něžný úsměv vystřídá hladový, mokrý jazyk. „Líbí se ti to?“ Vtlačí prsty dovnitř až po klouby a pak je skoro úplně vytáhne. Zavřu oči, abych se vyhnul jeho zkoumavému pohledu. Soustředím se na téměř zapomenutý pocit, jaké to je být vyplněný a roztahovaný. Dýchám trhaně a pak se znovu zajíknu, když cítím, jak se mi do zadku vměstná třetí prst. Jeho dech je také těžkopádný. Pokračuje v mém opatrném roztahování a spoléhá se na rady své paměti. Zatlačí do mě a náhodou mi přitom prsty sklouzne po prostatě. Ten pohyb mi pošle do celého těla silný elektrický šok a vymámí mi z hrdla hlasité zasténání. Otevřu oči a setkám se s jeho potěšeným výrazem. Boky se pohybuje proti mému stehnu ve stejném rytmu, v jakém mě ojíždí prsty. Je to až příliš úžasný pocit. A není to dost.

„Teď.“

„Teď co?“ Zazubí se. Přijde mi, že ho to víc než jen těší. Tohle je pomsta. Stáhne prsty a znovu je pozvolna zasouvá. Znovu se mi otře o prostatu a mně se povede zatnout čelist, abych nevykřikl. Stejně si té reakce všimne a pohyb zopakuje.

„Zatraceně, udělej to,“ zavrčím.

„Řekni to,“ zašeptá a skloní se, aby mě ostře kousl do krku.

„Ošukej mě, Harry. Nebo tě vážně prokleju.“

Zahihňá se a pak vytáhne prsty. Zachvěji se ztrátou i tím, jak mi jejich pohyb chybí. Znovu si klekne mezi moje nohy a začne se připravovat. V náhlém popudu si pod boky vsunu polštář. Nervózně se na mě usměje. „Nesmíš se mi smát, jestli to zvořu.“

Odfrknu si. „Myslím, že mohu zodpovědně prohlásit, že pokud to zvořeš, smích je to poslední, čeho se ode mě dočkáš.“

Sevře rty a přivře oči do malých štěrbinek. „Stačilo, kdybys řekl ‚dobře‘.“ Nastaví se a já roztáhnu nohy víc doširoka, abych se mu přizpůsobil. Vážně dost nedůstojná pozice. Vloudí se mi myšlenka, že pokud už mám být v tomhle submisivní, měl jsem se raději obrátit na břicho. Pustím to z hlavy, jakmile ucítím, jak se tiskne proti mně. „Připravený?“ zašeptá. Příliš pozdě se v sobě pokusím potlačit smích. Vtlačí se do mě, aby mě ztrestal, a v tu ránu mě humor přejde, protože se ozve bolest. Slyším, jak lapá po dechu a pak zakleje. „Bože… do prdele…“ Těžce oddechuje. Využívám okamžiku, kdy se pokouší sebrat, a snažím se uvolnit.

Konečně se začne pohupovat v bocích, přiráží a dráždí tkáň, která se kolem něj svírá. Stěží popadám dech. Pálivá bolest se perfektně doplňuje s potěšením, které ve mně tepe. Je až příliš opatrný. Obejmu ho jednou nohou kolem boku a tvrdě ho stáhnu do sebe, současně k němu přirazím. Vykřikne pocitem, jak je najednou celý sevřený, a opírá se o ruce, které má vzepřené o můj hrudník. Přiškrceně zasténám v souzvuku s ním.

„Panebože… to je… sakra…“

Zhluboka dýchám a snažím se přizpůsobit vpádu, který postupně přestávám vnímat jako vpád, ale spíš jako že jsem kompletní. Všechny ty směšné, idylické, nesmyslné emoce, které přicházejí spolu s tím, když je člověk takhle spojen s jinou osobou, mi zastírají mozek. Snaží se sebrat, oči má pevně zavřené a čelist zatnutou. Cítím, jak se mi na rtech formuje zlomyslný úsměv. Stáhnu zadek a oči se mu okamžitě prudce otevřou.

„Dělej. A tvrdě,“ komanduji ho. Poslušně se povytáhne a přirazí zpět. Ten pohyb mi v těle vyvolá jiskřičky extáze a katapultuje mi je do těla. Jakmile získám trochu důvěry v to, že se dokáže koordinovaně pohybovat, ruce mi vystřelí k vlastnímu penisu. Dráždím se v rytmu s jeho přírazy. Tvář se mu stáhne do grimasy a tvrdě si zkousne spodní ret, pak zrychlí své nemotorné tempo a ztratí se v potěšení. Přitvrdím vlastní dráždění a cítím, jak se přibližuji orgasmu, plíce vůbec nemám pod kontrolou. Mám závrať ze směsice vzrušení, potěšení a čehosi, co se zdá být hyperventilací. Celé tělo se mi prudce stáhne a pak si exploduji do ruky. S výkřikem do mě přirazí hlouběji, z jeho penisu do mě prýští semeno. Zhroutí se mi na hrudník a já se rozpustím do postele.

„Kdybych měl právě teď zemřít, alespoň bych byl šťastný,“ zamumlá mi do kůže. Pobaveně zabručím, zrovna teď se nezmůžu na žádné podráždění. Nepomáhá ani to, že se cítím naprosto stejně. S povzdechem se natáhnu pro hůlku. Vyklouzne ze mě a já na oba sešlu čistící kouzlo – zas jednou vzdávám díky, že jsem se narodil jako kouzelník. Znovu se mi natiskne k boku, jednu ruku a nohu přehodí přese mě. Hlavu si uvelebí v ohbí mezi mým krkem a ramenem. Jeho dech mi zahřívá kůži. Rty mi otírá o čelist.

„Děkuji. Bylo to fantastický. Ale myslím, že bych to zvládl i lépe. Potřebujeme cvičit.“ Zasměje se.

„Kdybys byl při svém studiu stejně nadšený jako v sexu, dovolím si tvrdit, že bys v hodinách překonal dokonce i výkony Grangerové.“

„Kdyby se v hodinách vyučovalo tohle, byl bych primus.“

Nevěřícně si odfrknu a pak se rozesměji. „Myslím, že sis ten titul prakticky nárokoval.“

„Chytré,“ odsekne. „Předpokládám, že z tebe to dělá ředitele školy.“ Zahihňá se. „Och. No fuj.“ Zaboří mi obličej do ramene a rozřehtá se. „Na Brumbála a sex nechci dokonce ani pomyslet.

Na pozadí zavřených očních víček se mi zjeví strašlivá představa. Otevřu oči v naději, že ji zaženu. „A je to. Oficiálně jsi mi znemožnil, abych se tomu chlapovi kdy mohl podívat znovu do obličeje.“

„Bezva,“ povzdechne si. „Tak prostě zůstaneme tady. Navždycky.“ Vklouzne mi pod paži. Hladím ho po zádech a pokouším se znovu utišit tu zatracenou obavu.

„Harry –“

„Já vím,“ zašeptá.

„Musíme to spolu probrat.“

„Probereme. Zítra. Prostě… zítra. Dobře?“

Opět se vzdávám své příležitosti. Soustředím se na jeho dech a ne na odtikávání času, který nám společně zbývá.

~~~~~~~

Otevřu oči, a přistihnu jiné zelené, jak na mě upřeně zírají. Harry se usměje a pak mi položí prst přes rty.

„Jen poslouchej.“ Odtáhne prst a lehne si na záda. „Přemýšlel jsem.“ Stisknu pevně rty, abych se zdržel sžíravého komentáře. Vážně by si měl lépe rozmyslet, než začne tímhle způsobem konverzaci. Obzvláště se mnou. Poslouchám. „Brumbál stále očekává, že naše studijní schůzky budou pokračovat. Takže… Nevím, proč bychom s nimi měli skončit. Můžeš říct, že náš… že tohle skrývá, kde se nacházíme, nebo tak něco. Ale myslím, že… dobře, naprosto upřímně, o tomhle bylo rozhodnuto už dávno. Už jsme dokázali, že to tajemství můžeme udržet. Nevidím důvod, proč bychom teď měli přestat. Chci říct… tys přece byl špion, ne? Zvládals dvojí život. Takže… ve třídě můžeš být nenávistný parchant. A já tě za to můžu v noci ztrestat.“ Zazubí se a pak se na mě poprvé, co začal svůj projev, podívá.

„Ne,“ řeknu pevně. Zatleskám si za svůj výkon a pak zadoufám, že v té záležitosti nebude tlačit.

„Seve.“

„Ne. A neříkej mi tak.“ Vylezu z postele a rozhlédnu se po svém županu. Zatvrzele mě následuje.

„Proč?“

„Protože tak se nejmenuji.“

„To není to, co jsem myslel, a ty to víš.“ Obrátím se k němu a nevraživě se na něj podívám. On mi ten nevraživý pohled vrací. „Proč?“

„To nebude fungovat.“

„Fajn. Tak co navrhuješ?“

„Čaj.“ Přivolám konvici s čajem a odejdu s ní do obývacího pokoje. Posadím se a čekám, až se ke mně připojí. Za chvíli se vynoří, díkybohu oblečený. Sedne si naproti mně a vyčkává, až mu řeknu, jak vidím další vývoj událostí já. Naneštěstí nemám tušení.

„No?“

No. Jedna věc je jasná: „Tohle nemůže pokračovat.“

„Co přesně nemůže pokračovat?“

Sex. Náklonnost. Citové vázání. On.

Pokračuje dřív, než se rozhodnu, co mu odpovědět. „Fajn. Já dokážu žít bez sexu. Ale…“ Nakrčí nos. „Seš pitomec. Namouduši. Stejně budeme muset venku předstírat. A já… tohle se ti líbí stejně tak moc jako mně. I když to nechceš ani připustit. Pořád mi opakuješ, že bych ze sebe neměl pořád dělat obětního beránka. Myslím, že by ses měl řídit vlastní radou.“

Takže jsem pokrytec. Nu, to není žádná novinka.

Překoná vzdálenost, která nás dělí, a klekne si mi na nárty. „Hele. Pořád tohle děláš. Pořád se snažíš přemýšlet o tom, co si myslíš, že je správné. Soudíme, že není v pořádku, že jsme spolu. Ale stejně nějak… prostě jsme. A myslím si… že ani nemáme na vybranou. Že se prostě máme … na krku. Vzájemně.“

Usměje se a já v tom poznám svoje vlastní slova. Ozvěnu toho, co vyslovila Trelawneyová. A ty prohraješ. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že má ten kluk pravdu. Dokonce, i když jsem napjal všechny síly, abych tohle ukončil, pokaždé nějak skončím zase tady. S ním na kolenou před sebou. Nejspíš už jsem v tomhle zatraceném sklepení příliš dlouho, protože to, co ten kluk říká, mi dává smysl.

Neoddiskutovatelně jsem v tomhle sklepení až příliš dlouho.

„A co takhle… nebudeme teď nic rozhodovat. Uvidíme, jaká bude situace, až odtud vylezeme ven. Dobře?“ Zvedne se a pak se mi usadí na klíně, koleny mě stiskne po obou stranách stehen. „Severusi? Řekni něco.“

„Potřebuji se napít.“

„Je… půl sedmé ráno.“ Zazubí se.

„Takže mám přesně deset hodin a třicet minut na to, abych se připravil na svět venku.“

„Dokážu vymyslet lepší způsoby, jak ten čas strávit.“

Povytáhnu jedno obočí. „Nepochybně to dokážeš.“ Nakloní se a políbí mě. „Harry –“

Jakýkoliv protest, na který bych se byl zmohl, ze mě vyprchá a celé moje tělo v tom zatraceném křesle roztaje. Vážně si musím připomenout, abych se ho zeptal, jak změnit spouštěcí slovo. Jeho ústa překryjí má a pokusím se odtáhnout, jenže se zdá, že moje hlava je spokojená s tím, kde se právě nachází, zapřená do křesla a spojená s teplými ústy, která chutnají po spánku. Když ta ústa zmizí, otevřu oči a vidím, jak se na mě samolibě culí. Proti mé vůli mi ze rtů znovu zazní „Harry“.

„Zatracené křeslo.“

Rozesměje se. „V kolik Brumbál přijde?“

„Ochranná kouzla mají vyprchat v pět.“

V očích se mu darebně zaleskne. „Myslím, že bychom měli jít zpátky do postele. Dneska večer budeš potřebovat sílu.“

„Což je přesně ten důvod, proč s tebou do postele nepůjdu. Jdi ode mě. Nemáš dělat domácí úkoly?“ Žasnu nad absurditou, s jakou se za sebou ty věty poskládaly. Já jsem tady zatraceně ten, kdo má domácí úkol.

„Mm-hmm…“ Natáhne se, aby mě políbil na krku. „Možná mi můžeš pomoct? Co víš o tom být top?“ Hihňá se dokonce, i když mi jazykem klouže po obrysu ucha. V žaludku mě zalechtá vzrušením, které se brzy stane jasně patrným i přes oblečení.

„Upusť páru, ty nenasytný hajzlíku.“

„To mám v úmyslu.“

Políbí mě a moje odhodlanost se ztratí v jeho ústech. Ne že bych jí na začátku měl nějak moc. Nejsem ani zdaleka tak vytočený, jak bych měl být. Rukama mi vklouzne pod látku hábitu, dráždí kůži mých ramenou, krku, hrudníku. Podléhám. Zas a znovu. Přijímám svůj pád.

Jsem ztracený.

IYAPmenu1

Kapitola 2

Reklamy

Posted on 6.6.2018, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. 1 komentář.

  1. Táááák už jsem tady, a ať se na támhletom místě propadnu, jestli to tu trochu nezaneřádím :-).

    Byla to krása VESMÍRná, ostatně jako vždycky. Děkuju moc za čas a energii, kterou povídce s Hanetkou věnujete. Pro čtenáře je to vážně balzám na duši. Za poslední rok jsem se nechala omámit v podstatě jen 3 povídkami, jejichž závěr toužebně očekávám – a český překlad IYAP je jednou z nich. Merlin zaplať, že nesnášíš nedodělanou práci; byla by to tak strašná škoda, že… by to byla strašná škoda :-D.

    A to případné dopsání alternativního konce povídky… absolutně chápu každého, kdo se jen tak nehodlá smířit s tím, že se „realita“ dramaticky a nevratně odchýlila od jeho přání; ze stejného důvodu vlastně všechny fanfikce vznikají, a já za to nepřestávám být vděčná. I přesto ale s myšlenkou měnit Cybelin závěr IYAP příliš nesouzním. Nedokážu úplně přesně říct proč tomu tak je; je to spíš intenzivní pocit než ucelená myšlenka. Spolu s Desiderium Intimum má IYAP jednu z nejlepších posledních kapitol, které jsem ve ff Harryho Pottera kdy přečetla. A syrové pocity, které ve mně s poslední větou rezonovaly, by bez nadsázky pohly horou. Zřejmě proto bych to sama za sebe nechala tak, jak to je. S jiným závěrem by si na své přišlo jednoznačně víc čtenářek, jen by možná ty pocity po přečtení nebyly tak intenzivní :-).

    Díky ještě jednou ♥

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: