Kapitola dvě: Na čem záleží

Dnešní kapitola se nese v obdobném duchu jako předchozí, tentokrát se Harryho pohledu. Ačkoliv ke konci už začíná vystrkovat růžky realita venkovního světa.

Přesto varování:  18+

Mé díky patří Hanetce za čas a trpělivost, které věnovala opravám a úpravám této kapitoly.

Užijte si čtení. 🙂

Kniha třetí: Ať se stane cokoliv – shrnutí

12

„Jen poslouchej. Přemýšlel jsem…“

A už vidím, že jsem nezačal dobře. Na chvíli se odmlčím, abych mu dal příležitost odseknout. Taky by na to měl právo. Kupodivu to neudělá. Pokračuji v řeči, kterou jsem si připravoval, zatímco jsem ho pozoroval, jak spí. Mohl bych tím strávit klidně i zbytek života. Jenže dneska musíme opustit sklepení. Z pomyšlení na svět venku se mi dělá zle. Ale není to nic proti tomu, když si představím, že už bych vedle něj nemohl znovu ležet, pozorovat ho při spánku, cítit ho. „Takže… ve třídě můžeš být nenávistný parchant. A já tě za to můžu v noci ztrestat.“ Usměju se a otočím se k němu. Má tvrdý výraz. Přímo kamenný. Žaludek mi ztěžkne. Nevím, co mám čekat.

„Ne.“

Fajn, takže pokud nefunguje rozum, možná pomůže žadonění. „Seve.“

„Ne. A neříkej mi tak,“ vyštěkne, načež vstane z postele a oblékne si župan. Napodobím ho.

„Proč?“

„Protože tak se nejmenuji.“

Och, ha ha. „To není to, co jsem myslel, a ty to víš.“ Nasupeně mě probodne pohledem. Tuhle hru můžou hrát klidně dva. „Proč?“ zeptám se znovu.

„To nebude fungovat.“

„Fajn. Tak co navrhuješ?“

„Čaj.“

Čaj. Chvíli otálí. Odejde z místnosti a já se začnu oblékat. Snažím se připravit si nějakou obhajobu. Všechno, s čím zvládnu přijít, je: „Potřebuju tě. Bez tebe umřu. Prosím, neodstrkuj mě od sebe.“ Tak nějak si myslím, že bych ho tím jen víc vyděsil. Jenže je to pravda. Možná si ani neuvědomuje, že to on je ta jediná věc, která mě drží pohromadě. Myslel jsem, že zešílím. Mezi všemi těmi nočními můrami a vzpomínkami. Ale byl tam on. Mlčenlivý, nevtíral se. Neptá se na to, co se stalo. Asi ví, jak to chodí, když je Smrtijed. Přesto jsem vděčný. Nepamatuju si z toho moc, ale ty části, na které si vzpomínám, jsou tak hrozné, že bych neunesl, kdybych o nich měl mluvit. Stěží na ně zvládnu pomyslet, abych se neroztřásl jako baba. A jakmile na to začnu myslet, pokaždé mi připomene, že na ničem z toho nezáleží.

Dokončím oblékání a odeberu se do obývacího pokoje, kde už Severus pije svůj čaj. Posadím se do toho nejnepohodlnějšího křesla na světě a vyčkávám, než něco řekne. To čekání mě ničí. Dusí mě panika. „No?“

„Tohle nemůže pokračovat,“ řekne klidně.

Polknu hroudu, která mi narostla v krku. „Co přesně nemůže pokračovat?“  Nemůžu ho nechat tohle udělat. Nemůžu ho prostě jen tak nechat jít. „Fajn. Já dokážu žít bez sexu. Ale…“ Vidím na jeho tváři záchvěv zklamání. Taky tohle nechce skončit. „Seš pitomec. Namouduši. Stejně budeme muset venku předstírat. A já… tohle se ti líbí stejně tak moc jako mně. I když to nechceš ani připustit. Pořád mi opakuješ, že bych ze sebe neměl pořád dělat obětního beránka. Myslím, že by ses měl řídit vlastní radou.“

Neodpoví. Zírá do hrnku s čajem a já úplně vidím, jak se snaží vymyslet způsob, jak by vysvětlil, proč to nebude fungovat. Panika mě přiměje k pohybu. Klesnu mu k nohám a zhluboka se bojovně nadechnu. „Hele. Pořád tohle děláš. Pořád se snažíš přemýšlet o tom, co si myslíš, že je správné. Soudíme, že není v pořádku, že jsme spolu. Ale stejně nějak… prostě jsme. A myslím si… že ani nemáme na vybranou.“ Vzpomenu si, co mi řekl ten první den, kdy jsme byli tady. Pokud nechce poslouchat mě, možná by mohl poslechnout sebe. „Že se prostě máme … na krku. Vzájemně.“ Pousměju se a on se ošije.

Vím, že s tím nechce skončit. Potřebuje mě stejně tak moc jako já jeho. Jsou to všichni ti lidé tam venku, z čeho má strach. Odsoudili by nás. Budou chtít zlikvidovat cokoliv, co mezi námi je, protože je podstatně starší než já. Jenže já vím, že i kdyby se mě od sebe pokusil odehnat, tak se sem nakonec zase vrátím. Vím, že to je přesně tak směšné, jak to zní, ale já si nemůžu pomoct, myslím, že je to osud. Teda aspoň v to doufám.

„A co takhle… nebudeme teď nic rozhodovat. Uvidíme, jaká bude situace, až odtud vylezeme ven. Dobře?“ Stále neodpovídá. Přemístím se mu na klín a jsem vážně vděčný, když neprotestuje. Potřebuju mu připomenout, proč tohle nemůže skončit. „Severusi? Řekni něco.“

„Potřebuji se napít.“

To není úplně přesně to, co jsem čekal. Ale aspoň to není: ‚Jsem rád, že se tě zbavím. A teď vystřel.‘ Skutečnost, že změnil téma, mě uklidňuje. „Je… půl sedmé ráno.“

„Takže mám přesně deset hodin a třicet minut na to, abych se připravil na svět venku.“

Svět venku. Tam budu muset noc co noc ležet a nebudu moct jít za ním. Tam budu muset předstírat, že ho nemiluju a že mi vlastně vůbec nezáleží na tom, že je tak strašně daleko. Najednou potřebuji být blízko u něj. Potřebuji být s ním. V něm. Potřebuji ho cítit v sobě. „Dokážu vymyslet lepší způsoby, jak ten čas strávit.“

Zadívá se na mě. „Nepochybně to dokážeš.“  Rozhodnu se ho umlčet. „Harry –“

Zatají dech a já si uvědomím, že aktivoval křeslo. Přes kolena, která mám po obou stranách jeho boků, cítím, jak působí. Povzdechne si a oči se mu se zachvěním zavřou; skoro mě to rozesměje, ale místo toho se rozhodnu využít příležitosti, která ho připravila o řeč. K tomu dochází tak strašně zřídka. Překryju mu ústa, vsunu mu jazyk mezi rty, jak mě to naučil. Něžně, plynule. Krátce sklouznu svým jazykem po jeho a pak ho zase stáhnu. Zachytím jeho spodní ret mezi své – jenom náznak zubů, tak jak se mu to líbí. Vypadá to, jako by na to odpovídal podvědomě. Spokojený s tím nechat se líbat. Neřekl bych, že má na vybranou. Vědomě se stáhnu dřív, než na něj zaútočí ty neviditelné prsty. Po nich už by nezůstalo nic ztuhlé. A to by byla škoda.

„Harry,“ zaskřehotá s podmračeným výrazem. „Zatracené křeslo.“

Zasměju se. „V kolik Brumbál přijde?“

„Ochranná kouzla mají vyprchat v pět.“

„Myslím, že bychom měli jít zpátky do postele. Dneska večer budeš potřebovat sílu.“ Zazubím se.

„Což je přesně ten důvod, proč s tebou do postele nepůjdu. Jdi ode mě. Nemáš dělat domácí úkoly?“

Ve skutečnosti tu bylo něco, co bych potřeboval podrobněji prostudovat. „Mm-hmm… Možná mi můžeš poradit? Co všechno víš o tom být top?“

„Upusť páru, ty nenasytný hajzlíku.“

No, jestli na tom trvá. „To mám v úmyslu.“

Naplno ho políbím na ústa. Na okamžik strne a o chvíli později už si jeho ruce razí cestu pod moje tričko a po zádech. V duchu se triumfálně zašklebím. Jak polibek zintenzivní, samolibost mě brzy opustí a změní se v touhu. Rozvážu pásek jeho županu a zjistím, že už je úplně tvrdý. Chce mě. Najednou je postel strašně moc daleko. Chci ho. Tady.

Stáhne mi tričko a já si stoupnu, abych si mohl rozepnout pásek. Kalhoty, pořád ještě jedny po Dudleym, ze mě spadnou, aniž bych je musel rozepínat. Vstane a županu si vůbec nevšímá. Stojí přede mnou, bílý, holý, nahý. Nádherný. Vím, že by se mnou nikdo nesouhlasil. Ale to ho dělá ještě krásnějším. A to, že to vidím, znamená, že je můj.

Zalapám po dechu, když si mě přitáhne k sobě a ucítím jeho kůži proti své. Dokonalost. Pokud mám nás dva spolu popsat, tohle je jediná slovo, které to vystihuje. On zdokonaluje mě. Já zdokonaluji jeho. Když jsme spolu, tak všechno ostatní na světě se zdá vzdálené a samá vada. My znamenáme teplo a klid a bezpečí. Tu nejkrásnější věc na světě. Nás. My.

Jeho erekce se mi naléhavě přitiskne k břichu. Najednou všechny myšlenky na to, že bych chtěl být nahoře, někam ulétnou. Chci ho mít v sobě. Chci, aby už nikdy neopustil moje tělo. Chci to. Domov.

Jeho prsty mi obkreslují páteř a ústa mě vítají ve svém nitru. Jak jen mohu bez tohohle žít? Jak bez toho dokáže žít on? Tohle je perfektní. Neumím si představit, že by to tak necítil. Je to tak skutečné. Příliš silné, než aby to nebylo vzájemné. Ovinu mu ruku kolem krku a vytáhnu se na špičky, abych se k němu dostal blíž. Kdyby se tu vážně vyskytovalo něco jako magie, tak bychom teď přestali být oddělenými jedinci. „Chci tě v sobě,“ vyslovím přání. A nemyslím tím jeho ptáka. Myslím jeho. V sobě. Se mnou. Navždycky.

Neproveditelné.

Natáhne se pro hůlku, nejspíš aby přivolal lubrikant. Zastavím ho. Nestojím o to.

„Nechci tě zranit,“ zašeptá. Pohladí mě rukou po krku, zastaví ji u brady a zvedne mi tvář k sobě.

Podívám se mu do očí. „Nezraníš. Totiž… ne špatným způsobem…“ Nedokážu vysvětlit, jak to myslím. Zdá se, že mě chápe. Vždycky mi dokáže porozumět. Všemu, co cítím. Všemu, čím jsem. Prostě to ví.

Přikývne a pak mě obejde, aby na mě nalehl zezadu. Položí mi ruce na ramena a protlačí mi kolena. Jsem ohnutý přes křeslo, připravený.

Když se poprvé dotkne jeho dech mého zadku, škubnu s sebou, přepadá mě vztek. „Co to –“ Nedokážu otázku ani dokončit, protože se mi jazykem přitiskne ke vstupu a úplně mě tím ochromí. Zrovna, když jsem si říkal, že sex už snad ani nemůže být lepší…

Hekám a sténám a na nic jiného se vůbec nezmůžu. Přejíždí mi jazykem podél rýhy zadku a pak hladově vezme útokem můj vstup. Pronikne do mě, klouže kolem těsného svalstva, přemlouvá ho, aby se uvolnilo; přesvědčuje, aby se otevřelo, akceptovalo ho, aby cítilo potřebu po něčem víc. Skoro vzlykám potěšením. Rukama mě přidrží za boky na místě a zaboří mi tvář mezi půlky. Jednou rukou se mi prosmekne mezi nohama a začne mě honit. Během chviličky mám pocit, jako by se mi tělo mělo rozpadnout a obrátit naruby. Znovu vykřiknu a udělám se, zhroutím se na křeslo a mimoděk mě napadne, jestli takhle vypadá umřít rozkoší.

Ruku má kolem mého penisu a zachytává ejakulát. „Vstávej,“ přikáže mi. Nepohnu se hned. Srdce mi prudce buší a nohy mám jako z rosolu. Vážně nemůže očekávat, že se dokážu postavit. Ještě vůbec někdy. Zasměje se a já učiním další bezvýsledný pokus, abych se zvedl. Spokojím se s tím, že si sednu na paty. Přejde přede mě a sedne si do křesla. Rozetře si můj ejakulát po penisu. Ten výjev, ten nápad je zatraceně neuvěřitelný.

„No, jestli to nezvládneš, tak se budu muset dokončit sám.“ Ušklíbne se a pozvedne obočí. Nějak se mi povede najít nohy. „Otoč se.“ Poslechnu a pak ucítím na bocích jeho ruce. Přitáhne si mě zády k sobě a přiměje mě se rozkročit. Jednou rukou mě navádí dolů. Vzepřu se o područky křesla a nechám se navést do sedu na jeho erekci. Žaludem snadno vnikne a já už cítím, jak mi vzrušení vibruje v koulích. Procedí nádech mezi zuby a výdech se změní v zasténání.  Pomalu se na něm uvolňuji. Tělo mi hoří, jak se mu poddává. Lubrikace je jen tolik, aby usnadnila vstup. Nebolí to, ne tak úplně. Ne víc, než kolik chci.

„V pořádku?“ zeptá se bez dechu.

Nemůžu promluvit. Nebo se nadechnout. Tak přikývnu. Trochu mě nadzvedne a pak mě tvrdě přirazí dolů. Vykřiknu, když dosednu, a svalím se mu na hrudník, lapám po dechu, který jsem dosud zadržoval. Pažemi proklouzne pod mýma rukama a políbí mě na šíji, proti kůži cítím, jak rychle oddechuje. Vzdychnu a tisknu se mu hlouběji do klína, zatímco on se tiskne hlouběji do mě. A zase toužím jednoduše takhle zůstat – nějak se do něj vsáknout. Položím ruce na jeho a přinutím ho sevřít mě pevněji.

Po chvíli už nedokážu zůstat nehybný.  Zavrtím boky a Severus se mi razantně zakousne do ramene, aby utlumil zasténání. Roztáhne nohy, čímž od sebe víc odtlačí i moje. Dlaněmi mi sklouzne po vnitřní straně stehen směrem k bokům. Navede mě trochu do vzporu a dopředu a pak do mě pronikne hlouběji, než jsem si kdy myslel, že je možné. Opřu se o područky křesla a přidržuji se trochu ve vzduchu, zatímco se do mě pomalu dál vtlačuje tak hluboko, až mám pocit, jako by mi každým přírazem narážel až do duše. Jednou rukou si mě za rameno přidržuje a druhou sáhne dopředu a sevře mou rychle narůstající erekci. Malátně mi ji honí ve stejném rytmu, v jakém pohybuje boky. Pomalu a plynule. Nedostatečnou lubrikací způsobené přidané tření hrozí, že mě spálí. Břichem se mi rozlévá horko, které se svíjí a hromadí. Severus pokračuje v neměnném tempu a já nemohu udělat nic, čím bych ho popohnal. Ruce, o které se opírám, se mi začínají třást vypětím, ale nechci přestat. Už nikdy nechci přestat.

Ale všechno nakonec musí jednou skončit…

Nadzvedne mě a oba nás stáhne na podlahu. Naštěstí mám ještě dost rozvahy, abych si dal ruce před sebe a nezaryl se obličejem do koberce. Dopadnu na lokty a Severus ustálí moje boky, pak ze mě skoro celý vyklouzne a přirazí zpět – a mě touha, aby to trvalo věčně, okamžitě přejde.

„Do prdele!“ zakňučím, když ve mně ten náraz vzedme rázovou vlnu potěšení, která se mi prožene celým tělem. Vyloží si můj výkřik jako povzbuzení a opakuje to zas a znovu, dokud neztratím schopnost zformovat slova.

„Udělej se pro mě ještě jednou, Harry… Chci slyšet tvůj křik…“

Najednou mám pocit, jako by mi někdo vrazil kudlu do žaludku. Zavřu oči a připomínám si, že tohle je Severus, jenže ta slova už mi krouží v hlavě a deformují se.

Křič pro mě, chlapče… Chci slyšet tvůj křik… No ta, ty malý zmetku… křič…

Neměl bych se cítit tak dobře. Byl to ten lektvar. Ne já. Pevně zavřu oči a snažím se soustředit na něj, na jeho pohyby. Takovéhle to má být. Dobrovolné. Chtěné. Přirazí do mě a pak cítím, jak ve mně tepe. Klesnu na podlahu a on na mě. Mám pocit, že kdyby mě zrovna teď opustil, rozpadnu se. Zemřu.

„Co se stalo?“ ptá se mě zadýchaně.

„Cože?“ zvládnu říct.

„Zranil jsem tě?“

„Ne.“

Svalí se ze mě a já se kousnu do rtu, abych nezačal škemrat, aby to nedělal. Oba nás očistí. Než se mu podívám do tváře, podaří se mi dostat emoce pod kontrolu. Usměju se.

„Jsi v pořádku?“ Hlas má odměřený. Obezřetný. Vynadám si, že se chovám jako blbec.

I tak se usmívám. „Je mi fajn. Myslím, že jsem jen… Totiž, poprvé mě to skoro zabilo. Tak jsem se možná úplně vyšťavil.“ Zvednu se do sedu a políbím ho. Pochybovačně se na mě podívá. Donutím se setkat se s jeho pátravým pohledem, ale ruce, kterými se objímám kolem hrudi, prozrazují můj neklid. Všimne si toho, ale nic neříká.

„Pojďme zpátky do postele,“ řekne klidně a vstane. Nabídne mi ruku a já ji vděčně uchopím.

Nikdy se mě neptá, co se stalo, když mě zajali. Myslím, že určité podezření má. Odhaduji to podle jeho chování, když jsme spolu byli potom poprvé. Nedovedl bych vysvětlit, že jsem to potřeboval udělat. Že nebylo správné, aby moje poslední vzpomínka na sex byla tak příšerná, když ta první patřila k nejšťastnějším chvílím v mém životě. Že když po tom nejšťastnějším okamžiku v životě okamžitě následoval ten úplně nejhorší, přinejmenším mě to mátlo. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych ho přesvědčil, že se vlastně nic nestalo, aniž bych to vlastně vyslovil. Myslím, že se pořád držím naděje, že se mu jednoho dne povede to prostě zahnat.

Vlezeme si pod prošívanou deku. Severus si lehne na záda, jednou rukou mě chytne kolem krku. Lehnu si přes jeho bok a zaženu všechny špatné myšlenky. Patří do světa venku. Tady, v téhle posteli jsem z toho světa vysvobozený. On je můj svět. Jediný domov, který znám.

„Miluju tě, abys věděl.“

Zabručí a pak mě pohladí po ruce.

„Nečekám, že bys mi to řekl taky. Jen chci, abys mi věřil.“

„Zkus usnout.“

Přitulím se k němu blíž a snažím se být jako on. Jednou, pokud si to budu opravdu moc přát, se to možná stane.

~~~~~~~

Sedím před krbem na zemi mezi Brumbálem a Severusem s očima upřenýma na podlahu. Přijde mi divné mít tu ještě někoho jiného. Jsem z toho roztrpčený. Jako by jeho přítomnost tu místnost nějak otrávila. Náš svět. Přináší novinky zvenčí. Poslouchám jen na půl ucha a přijde mi, že na ničem z toho nezáleží. Se mnou to nemá nic společného. Týká se to chlapce, který je pořád ještě zamčený v přístěnku pod schody v Zobí ulici č. p. 4. Nechal jsem ho tam v ten den, kdy tam Severus přišel, aby mě osvobodil.

Ale musím tu roli pořád hrát.

Probírají poslední události na ministerstvu. Pettigrewovo náhlé objevení za sebou zanechalo docela dost otázek, na které bylo třeba dát odpověď. Únik několika důležitých informací od několika ministerských úředníků uvrhl podezření na Kornelia Popletala. Úmrtí a zmizení. Pobouření veřejnosti. Přesvědčení, že se Voldemort vrátil. Nic z toho se mnou nemá nic společného. Ani s mým životem.

Přeju si, aby o tom přestali tady mluvit. Ať si o tom mluví venku, tam je to v pořádku. Ale tady… to je, jako by si povídali o skvělém sexu v kostele.

„A co Black?“ zeptá se Severus a upoutá tím mou pozornost.

„Jeho případ znovu otevřeli. Sirius je v zadržovací cele na ministerstvu. Vyslýchají ho pod Veritasérem. Jeho výpověď podporují i důkazy.“

Najednou mě napadne, že pokud Siriuse osvobodí, pak už nebude důvod, abych zůstával tady se Severusem. Sirius by to nedovolil. A není nic, co bych k tomu mohl říct. Najednou je mi mizerně. Chce se mi zvracet. Nebo jít spát. Nebo zmizet. Utéct.

„Neboj se, Harry,“ řekne Brumbál. Vzhlédnu k němu a uvědomím si, že se mračím. „Tvoje role v tom příběhu bude z protokolu odstraněna.“

Och. Vůbec mě nenapadlo, že by mě za to mohli potrestat. Nejspíš mohli. Ale přijde mi to absurdní, aby mě trestali za něco, co jsem udělal v jiném životě. Oči mi zabloudí k Severusovi, který mě upřeně pozoruje. A pak k řediteli, který kvůli tomu přece nemůže být pořád rozzlobený, že ne? Se mnou to nemá nic společného. S námi.

Severus se bez špetky veselí uchechtne.

Brumbál si povzdechne. „Takže, studenti už brzo přijedou. Harry, doporučuji, aby sis přenesl věci na kolej. Knihy a zásoby na školní rok už máš zakoupené. Také jsem si dovolil ti koupit nějaké nové oblečení a nové brýle. Jedná se o výrobek z Chytrého okulária, dokáží se přizpůsobit, aby kompenzovaly tvou vadu zraku. Nový model. Pomohou ti k ostřejšímu vidění i v noci.“ Usměje se.

„Děkuji, pane,“ řeknu. Jenže s brýlemi je líbání o tolik těžší. Raději bych žil bez nich.

„Není zač. Samozřejmě bude dobré, když k návratu použiješ krb. Vlastně bych tě rád požádal, abys krb používal pokaždé, když se budeš po škole pohybovat sám. Letaxová sít je pro tebe odblokovaná. Dám ti mapu, která ti pomůže se v ní vyznat. Kabinety a soukromé komnaty učitelů zůstávají samozřejmě uzavřené. Pokoje profesora Snapea lze otevřít, pokud se vy dva rozhodnete jinak.

Znovu se podívám na Severuse. Přikývne. Vypustím dech; ani jsem si neuvědomil, že jsem ho zadržoval.

„Takže se s vámi oběma uvidím na hostině. Řekl bych, že jste oba rádi, že se dostanete ven.“ Mrkne na mě a pak na i na Severuse. Snažím se mu úsměv vrátit. V duchu ho proklínám, že narušil můj soukromý ráj.

Brumbál vstane a přejde ke dveřím. Odchází se slibem, že se uvidíme později.

„Vlezlý dědek,“ zabručím si pod fousy. Severus si odfrkne. Podívám se na něj. „Co je?“

„Pane Pottere, tohle není nejlepší způsob, jak se vyjadřovat o benevolenci Albuse Brumbála. Uděláte dobře, pokud se budete hlídat, než se lidé začnou dohadovat, kde se ve vás zrodil ten cynismus.“ Samolibě se usměje.

Vrhnu se k němu a položím si mu hlavu do klína. Jeho prsty mi vískají vlasy a já se znovu uvolním. Snažím se nemyslet na skutečnost, že to všechno za pár minut skončí. Tak nějak mě překvapuje, že on kvůli tomu ještě nepanikaří. A nesmírně mě to uklidňuje.

„To nebylo tak těžké, že ne? Zvládli jsme to docela dobře.“

„Ano. Dokud se mi dařilo nemyslet na to, co jsme v tomhle křesle dělali před hodinou.“ Povzdechne si. „Takže, chystáš se mi říct, jakou roli jsi přesně hrál v Blackově útěku?“

Stáhne se mi žaludek. Vzhlédnu k němu. „Ne.“

„Pomohl jsi mu, nebo ne? Celou dobu jsem měl pravdu, je to tak?“

„Proč na tom záleží? Totiž… to bylo předtím.“

„Protože, Pottere, ta noc se mi zapsala jako jedna z nejhorších nocí v mém životě. A rád bych věděl, co se tehdy stalo. Dopřej mi to. Stejně tě nemohu dost dobře potrestat, no ne?“

„Ano, pomohl jsem mu. Musel jsem. Byl nevinný.“

Přikývne. „Jak?“

Přivřu oči. „To ti říct nemůžu. Netýká se to jen mě. Promiň. Zlobíš se?“

„Ano.“ Nevypadá rozzlobeně. Položím si mu hlavu zpátky do klína. Pokračuje ve vískání mých vlasů. Snažím se nemyslet na to, jak hrozně moc mi tohle bude chybět. Být s ním takhle. Ani si nechci představit, jaký bude život venku, se všemi těmi lidmi kolem, kteří si pořád myslí, že já jsem Harry Potter.

„Mám strach,“ slyším se, jak říkám. Potom zavřu pusu, aby mi z ní nevypadlo zase ještě něco hloupého.

„Nesmysl. Ty jsi nebelvír, Pottere. Strach není ve tvém slovníku,“ opáčí sarkasticky.

„A co ty?“ zeptám se. „Jak zvládneš učit kolej plnou studentů, kteří tě chtějí mrtvého?“

Zasměje se. „Velmi bystrý postřeh, pane Pottere. Deset bodů pro Nebelvír.“

„Uděláš líp, když tohle venku neřekneš. Lidi by si mohli všimnout, že tu něco nehraje… Ale, vážně…“ vzhlédnu k němu. „Jak… Totiž, budeš v pořádku, že jo?“

„A předpokládám, že mi přiběhnete na pomoc, pokud se moji lstiví hadi rozhodnou na mě zaútočit?“ Posmívá se. „Řeknu to jinak, dovolte, abych se vyslovil jasně: Nemontujte se do toho, Pottere. Jsem dospělý muž, který se o sebe dokáže postarat sám. Navzdory všeobecnému mínění všichni moji studenti nejsou mladí Smrtijedi. A ti, kteří si přejí mi uškodit, nejsou natolik hloupí, aby to zkoušeli. Jsou to zmijozelové, ne nebelvíři. Oni znají hranice svých schopností.“

Uculím se té skryté urážce a pak přimhouřím oči. „Víte, profesore, Moudrý klobouk mě chtěl poslat do Zmijozelu. Usoudil, že bych si vedl docela dobře. Ale já do Zmijozelu jít nechtěl.“ Vystrčím jazyk z úst.

„Což jen dokazuje, že jste nebelvír, neschopný činit uvážlivá rozhodnutí. Teď vstávat a alou tam, kam patříte.“

Srdce mi poklesne a hlava mi spadne zpátky do jeho klína. „Já jsem tam, kam patřím,“ zamumlám mu do kolen.

Pohladí mě rukou po hlavě a pak mi ji zvedne. „Uvidím vás na hostině. A potom zítra ve třídě. Přesvědčíme se, jak skvělé jsou vaše herecké dovednosti. Garantuji vám, že budu nemilosrdný.“ Usměje se.

Políbím ho a přeju si, abych si toho muže mohl nějak stočit do lahviček – zazátkovaný Severus – tak bych možná mohl být schopný vydržet celý den bez něj. Při takové hodině lektvarů bych opravdu dával pozor. Po chvíli mě od sebe odtáhne.

„Miluju tě, Severusi.“

Upřeně se na mě zadívá a pak přikývne. „Já vím.“

~~~~~~~

Jestli být ve společné ložnici mi přišlo divné, tak sedět ve velké síni a sledovat studenty proudící dovnitř dveřmi je děsivé. Z toho rámusu mě bolí hlava. Všichni jsou tak hluční – smějí se a klábosí a usmívají se. Najednou chápu, proč Severus vždycky vypadá tak podrážděně. Když se dostanu pod palbu pozdravů, soustředím se na to, abych se viditelně nenahrbil. Za celý svůj život jsem se nikdy necítil tak nepatřičně. Jsem si jistý, že ostatní určitě slyší, jak divoce mi buší srdce v hrudníku. Dusím se. Podívám se směrem k němu, abych se uklidnil. Naše oči se střetnou a já zvládnu znovu dýchat.

„Harry!“ vykřikne Hermiona a pak se ke mně rozběhne, vrhne se mi do náruče a obejme mě. Snažím se vypadat nadšeně. Ron mě poplácá po zádech a pak si přejde sednout naproti mně. Najednou si vyděšeně uvědomím, že jim nemám co říct. Svým nejlepším přátelům. Přijde mi, jako bych je ani neznal. V tu samou chvíli mě přepadne pocit, jako bych je nějak zklamal.

„Takže, máš nějaké zprávy od Čmuchala?“ zeptá se Ron.

„Z poslední doby žádné. Až do soudu je zavřený.“

„Jo, to víme.“ Ron zvedne oči v sloup.

Hermiona zaboří pohled do stolu a vypadá ustaraně.

„Hermiono, to je v pohodě. Nemáme žádný průšvih. To, co jsme udělali, vymazali z protokolu.“

Unikne jí dlouhý úlevný povzdech a hlavu zaboří do dlaní. Zdá se mi, jako by zadržovala dech od chvíle, co se Sirius udal. Měl bych na tom být stejně. Ale nejsem. Mám strach z toho, jestli budu, nebo nebudu muset žít se svým kmotrem.  V minulosti bych z toho byl nadšený. Jenže teď mi to přijde tak… omezující… být pod rodičovskou autoritou. Celý život žiju bez rodičů. Teď už je trochu pozdě s něčím takovým začínat.

Slyším, jak se Hermiona zajíkla. Podívám se směrem, kterým ukazuje. „Vzali ho zpátky? Není to trochu nebezpečné?“

Dívám se na profesora Lupina, který se na nás ze stupínku usmívá. Nemůžu uvěřit, že jsem si ho předtím nevšiml. Zmínil se Brumbál, že se vrátil? Nedokážu si vzpomenout, jestli jo. Pohled se mi stočí k Severusovi, který si povídá s Prýtovou. Uvažuji, jak mu asi je z toho, že se Lupin vrátil. A přemýšlím, jak bych se asi cítil já, kdybych měl čas nad tím uvažovat.

„No, nejspíš potřebujou někoho, o kom vědí, že nepracuje pro Ty-víš-koho,“ zamumlá Ron. „Někoho, kdo sakra ví, co dělá.“

„No, ten někdo už se tě jednou pokusil sežrat,“ opáčí Hermiona. Nevypadá kvůli tomu ani zdaleka tak rozhněvaně, jak by to mohlo podle jejích slov vypadat.

„Harry? Jsi v pořádku?“ zeptá se Hermiona.

Zamračím se. „Jo, proč?“

„Vypadáš naštvaně,“ usměje se Ron.

Zkontroluji svůj výraz a uvědomím si, že se mračím. Dokonce až šklebím.

„Myslela jsem, žes říkal, že s ním nebudeš muset zůstat celé léto,“ řekne Hermiona tiše.

„S kým?“

„S kým asi. Se Snapem.“

Och. Nemají ani tušení. Pořád si myslí, že jsem byl v létě se Siriusem. Před kolika životy už to bylo?

„Proč si myslíš, že jsem byl se Snapem?“ zeptám se nevinně.

„Protože se mračíš. Tváříš se přesně jako on,“ zahihňá se. Snažím se trochu rozjařit.

Ron vyhekne. „Ech, Harry! Vážně vypadáš jako on. A tvoje vlasy… nemáš je mastnější než obvykle?“ Rozesměje se.

„Jdi do hajzlu,” zasměju se a jen pro kontrolu si sáhnu na vlasy. Nejsou mastné. Stejně jako ani ty jeho. Myl jsem si je zrovna dnes odpoledne. Tajemně se usměju a snažím se zahnat vzpomínky. Nepotřebuju, aby se mi zrovna teď postavil.

„Tak byl jsi s ním?“ zeptá se Hermiona. Ta holka to nikdy nevzdává.

„Chvilku.“ Znovu stočím oči jeho směrem. Upřeně se dívá ke zmijozelskému stolu. Pátrám ve směru jeho pohledu, až dojdu k Malfoyovi, který na mě zírá. Srdce mi sevře ledová ruka, když se naše oči střetnou. Zašklebí se. V panice zrakem bloudím po zbytku té skupiny. Všichni se dívají na mě. Crabbe, Goyle, Nott. Děti Smrtijedů. Všichni zírají. Vědí.

Zhluboka se nadechnu a pokusím se tak uklidnit. Nepřítomně zaznamenám, když McGonagallová oznámí začátek rozřazovacího ceremoniálu. Rukama pevně sevřu okraj lavice a snažím se nerozklepat. Snažím se ignorovat pohledy, které se mi zavrtávají do hlavy.

Přesvědčuju sám sebe, že nemohou vědět všechno. Malfoyův otec by mu to neřekl, že ne? Nedokážu si představit, že by nějaký otec chtěl, aby jeho syn věděl, jak moc je jeho táta zvrácený. Ale pokud se Malfoy stejně chystá připojit ke Smrtijedům, možná by si to vědomí užíval. Pokud bych měl soudit podle toho úšklebku, tak je Malfoy stejně vyšinutý jako jeho otec.

Nemůžu dýchat, srdce mi buší, jako bych uběhl několik mil. V hlavě mám mlhu a všechno mi zní, jako bych byl v tunelu. Když propukne potlesk, přidám se. Usmívám se na nové tváře, které se k nám připojují u stolu, navzdory skutečnosti, že každého z nich tiše nenávidím. Všechny tyhle lidi. Chci zpátky do sklepení. Chci domů.

Znovu se podívám na Severuse a naše oči se setkají. Odtrhne pohled, když je k zařazení předvolána „Mercer, Abri“. Otočím se a spatřím děvče s krátkými blond vlasy, která míří ke stoličce. Znovu se podívám na Severuse, ten má teď hlavu složenou v dlaních. Prýtová se dotkne jeho ramene a on sebou trhne. Něco řekne, pak se znovu setká s mýma očima. Nejistě se usměju. Najednou vstane a pak rychle opustí místnost.

Znovu sevřu lavici, abych se nezvedl a nepustil se za ním. Uvažuji o tom, co se zrovna stalo. Ta holka míří k havraspárskému stolu a je vyvoláno další jméno. Panika mě přímo drtí. Opustil mě. Zůstal jsem tu sám.

„Jsi v pohodě, Harry?“ Ronův hlas pronikne bouří chaosu, která zuří v mé hlavě.

Usměju se a přikývnu. Ne, nejsem v pohodě.

Topím se.

 

Kapitola 1IYAPmenu1Kapitola 3

 

Posted on 13.6.2018, in Harry Potter, Pokud jsi připraven and tagged , . Bookmark the permalink. komentáře 2.

  1. „Že se prostě máme … na krku. Vzájemně.“ To je taková PRAVDA PRAVDOUCÍ! Vydrž, Harry! Ten Severus, chlap jeden paličatá. On a jeho „To, co chci, a co můžu mít, jsou dvě rozdílné věci“…

    S jejich posledním dnem před návratem do běžného života na mě taky nějak padl smutek nebo co; kdybych to tam vedla jaaaaaa, otočila bych prstenem od madam Arabely, a zařídila bych jim nějaké teplé hnízdečko daleko od lidí na tak dlouho, jak by si přáli… život je fakt někdy krutej, vážně 🙂

    Děkuju moc za kapitolu, to se vážně čte úplně samo! ♥

  2. Jsem se tak začetla do děje, doslova hltám každé slovo, že nestíhám psát komentáře. Zač se tedy omlouvám..život dokáže být krutý a to se mi na tom příběhu nejvíc líbí, že je až neuvěřitelně realný, protkán sarkasmem, ironii osudu, zbaven sladkých řečí a happy endu z červené knihovny..moc děkuji za překlad, protože s angličtinou na tom nejsem tak dobře, budu jen doufat, že brzy budou přeložené i zbývajicí kapitoly, jsem napnutá jak struna, jakým způsobem se budou odvíjet osudy naších hrdinů dál. Odvádíte skvělou práci. Děkuji.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: