Jmelí – 2. kapitola

Kapitolu věnuji Agnes a Sitaře, jejichž komentáře mě upozornily, že ten lump WordPress si provádí jakési automatické opravy, jak ho zrovna napadne. Budu si na to muset dávat pozor. Nebo objevit, kde se to vypíná. Děkuji Linfe za pomoc s překladem některých jazykových záludností. No, a samozřejmě velký dík patří KalamityJane, která pro Vás i pro mě text opravila, aby byl způsobilý publikace. Bez ní bychom místy četli zcela jiný příběh.

Prožijeme spolu s Harrym a Severusem první celý den s Klárou. Věřte mi, že stojí za to. Přišla jsem na to, koho mi Klára připomíná. Amelii Peabodyovou. Znáte Amelii Peabodyovou? Úžasná žena. Taky občas na zabití…

Jmelí – shrnutí

 

Kapitola: 2

„Nox.“

Světlo zhaslo a nechalo Harryho stát ve tmě. Ztěžka si povzdechl a pak se sesunul na podlahu, přitáhl si polštář pod hlavu. Převaloval se ze strany na stranu ve snaze nalézt pohodlnou polohu.

„Přestaneš s tím vrtěním?“ zasyčel po chvíli Severus.

„To se lehce řekne někomu, kdo leží v pohodlné posteli.“

Ze tmy ho zasáhla hromada přikrývek. „Ukňouraný spratku.“

„Nelidský zmetku.“

Netřeba dodávat, že toho tu noc příliš nenaspali.

 

BUCH! BUCH! BUCH!

Probudil je zvuk dřevěné hole bušící do těžkých, dřevěných dveří. „Chlapci, jste tam vevnitř vzhůru? Už je ráno, abyste věděli.“

Harry se převalil s heknutím na záda, po noci strávené na podlaze měl ztuhlý každý sval v těle. Přetáhl si peřinu přes hlavu.

„Chlapci?“

Harry zaskučel, tentokrát hlasitěji, a pak zabrblal směrem k hroudě na posteli, kterou byl Severus: „Bože, na někoho ve svém věku je vážně hlasitá.“

„Já to slyšela! Jak přesně to myslíš s mým věkem!“

„Neodpovídej na to,“ varoval ho okamžitě Severus a zvedl se do sedu. Cítil se vyčerpaný, rozhodně se v noci dobře nevyspal. Hlavně kvůli tomu, že byl nucený poslouchat Harryho mělké dýchání ani ne tři stopy od své hlavy. Přejel si rukou přes jemné černé vlasy, prohrábl se jejich spletí a mrzutě se ozval: „Za chvíli jsme dole, teto Kláro.“

„Nesmysl. Je na čase, abyste vstali, hned teď. Jdu dovnitř.“

Severus propadl lehké panice, když se podíval na Harryho, který měl spát v jeho posteli, uhnízděného na podlaze. Měděná koule na dveřích ložnice se začala otáčet. Natáhl se dolů z postele a vyškubl Harrymu pokrývku a polštář a obojí mrsknul pryč z dohledu na druhou polovinu své postele.

Harry se s bolestivým zakňučením rozplácl na podlaze právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely a Klára vešla dovnitř – hůl jako první.

Vstoupila na scénu s královskou důstojností a nedala najevo žádné překvapení. Podívala se přes své brýle dolů na Harryho: „Zvláštní. Co dělá ten chlapec na zemi, Severusi?“

„Harry? No on… si ráno rád vždycky nejprve trochu zacvičí.“

„Uch… správně,“ Harry se nemotorně přetočil na záda s pokrčenými koleny a dal si sérii svižných sedů-lehů.

Severus si nemohl pomoci, aby nesledoval košili, kterou si Harry půjčil a která se mu vyhrnula výš pokaždé, když si lehal a odkryla tak palec nebo dva plochého, opáleného břicha.

Severus se snažil o nezúčastněný, znuděný výraz. „Jak vidíš, už vstáváme. Takže pokud by ti to nevadilo, počkej na nás dole.“

Klára ledabyle přešla výzvu svého synovce a se zájmem se rozhlédla po zařízení pokoje. „Dobrý Bože, nikde tu není jediná známka Harryho přítomnosti, Severusi. Nevidím v téhle ložnici jedinou věc, která by nepatřila tobě. Pokud se nemýlím, tak dokonce i oblečení, které má Harry na sobě. A všechno je ve tvých oblíbených barvách, černé a zelené. Včetně Harryho očí. Měl jsi vážně štěstí, Severusi. Dokážu si představit, že ty tě na Harrym upoutaly jako první.“

Tak trochu vyplašeně se Severus podíval dolů na Harryho. Nikdy předtím si barvy jeho očí nevšiml. Ale teď, když na ni jeho teta upozornila, připustil, že má pravdu. Ten živý, smaragdový odstín byl jeho oblíbený. Myslel si, že Harry má oříškové oči, jako měl James. Ve chvíli, kdy na něj ty oči plné pochybností a otázek zamrkaly, si Severus uvědomil, že zírá.

Lehce si odkašlal: „Ano, byla to celkem šťastná náhoda.“

„No dobrá, z celodenního lenošení v posteli nekouká nic dobrého. Jsem připravená posnídat.“

„Za chvíli jsme tam,“ odpověděl Severus s nuceným úsměvem na rtech.

„Pfff,“ podívala se Klára pochybovačně z jednoho na druhého, „uvidíme.“

Harry se díval, jak odchází, a pak se otočil na Severuse: „To znělo, jako by pochybovala. Co si myslela, že jsme se chystali dělat, abychom tu zůstali celý den? Co bychom asi tak – och.“ Vlastní mysl Harrymu okamžitě nabídla hned několik různých scénářů týkajících se toho, co by on a Snape mohli v ložnici dělat, pokud by byli skutečně zasnoubení.

„Pottere!“ Severusovy prsty mu luskly před obličejem. „Co?“

„Ptal jsem se, jestli bys chtěl použít toaletu první, nebo mohu já?“

„Pardon, jen jsem se zamyslel.“ Severusův pochybovačný výraz ho přiměl se bránit: „Já taky čas od času přemýšlím.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Severus se stále zřetelnými pochybnostmi. „Zcela jistě to občas děláš.“

„Och, prostě běž do koupelny, Snape. Dokonce máš moje slovo, že to nebudu zkoušet a nevpadnu za tebou dovnitř, abych získal maximum z toho smrtelně sexy těla, co schováváš pod oblečením.“

Už den před tím se Harry zmínil, jak dobře Severuse zná, což obnášelo i povědomí o jeho zranitelných místech a o tom, jak je využít. Ve své aroganci si Severus velice dobře uvědomoval vlastní inteligenci, vychytralost a vynalézavost, pokud šlo o lektvary a černou magii… ale když došlo na jeho vzezření, byl stále tím nesmělým, opomíjeným dospívajícím chlapcem s velkým, orlím nosem, bledou, nezdravě vyhlížející kůží, vyzáblým, kostnatým tělem a mastnými vlasy. Harry se necítil nijak zvlášť provinile, že zneužívá právě tuto jeho slabost, protože sledovat Severuse, jak se pod svou ledovou maskou naježil a tiše soptí, stálo za trošku otravování od vlastního svědomí.

Severus vmašíroval do malé koupelny, naštvaně popadl kartáček na zuby do jedné ruky a prázdnou skleničku do druhé. Zvedl skleničku vzhůru a zadíval se skrz ni.

Harry seděl na kraji postele a čekal, až se vrátí. Náhle koutkem oka zaznamenal, jak se prázdná sklenice, kterou Severus držel ve výšce svých očí, začala plnit vodou vířící z jejího dna.

„Jak jsi to udělal?“

„Udělal co?“

„Vytvořil vodu,“ zaskučel Harry. Vstal a ve dveřích koupelny sklenici pozoroval, pak do ní strčil prsty. Cítil vodu, zdála se skutečná, mokrá a studená.

Severus ho počastoval nesouhlasným pohledem a sklenici od něj odtáhl: „Když dovolíš, měl jsem v úmyslu to pít.“

„Řekni mi, jaks to udělal,“ požadoval Harry nedočkavě. Severus napůl očekával, že si dupne a založí ruce jako vzteklé dítě. Neudělal ani jedno z toho.

„Prostě jsem ji přeměnil.“

„Ta sklenice byla prázdná. Přeměna vyžaduje změnu jedné věci v jinou věc. Tys ji vytvořil z ničeho, jen tak ze vzduchu.“

„Odporuješ sám sobě.  Právě jsi řekl, že jsem změnil vzduch na vodu, což dle tvé vlastní definice je vlastně přeměna,“ ušklíbl se Severus blahosklonně na Harryho.

Harry si vroucně přál, aby náš hrdina byl alespoň o trošičku méně chytrý.

„Jak to, že nás to nikdo neučil?“

„Pro studenty je to příliš složité.“

Harry se uchechtl: „Mohl jsem bojovat ve válce, ale ne zkoušet pokročilá kouzla?“

„Hmm, upřímně bych litoval, pokud by se ukázalo, že Temný pán mohl být poražen vylitím sklenice vody na hlavu a my tě na to dostatečně nepřipravili.“

„Co ještě dokážeš přeměnit ze vzduchu?“

„Voda je nejjednodušší, protože ji vzduch už obsahuje. Kouzlo ji z něj jednoduše vytáhne. Ale s cvikem a… přirozeným talentem, můžeš vytvořit cokoliv, co se skládá ze základních prvků, jež se přirozeně ve vzduchu vyskytují.“

Harry vzal sklenici, vylil její obsah do umyvadla a položil ji zpět: „Udělej to ještě jednou.“

Severus obrátil oči v sloup, ale aby se Harry uklidnil, znovu sklenici naplnil. Harry ji vzal a znovu ji vylil. „Ukaž mi jak na to.“

„Na to teď nemáme čas, Harry…“

„Ukaž mi to.“

Severus s povzdechem vzal do jedné z dlaní Harryho ruku se sklenicí, pozvedl je mezi ně, řekl Harrymu, jaké kouzlo má použít, a vysvětlil mu, jak by se měl cítit, jakým způsobem jeho síla musí proudit do vzduchu, aby z něj vytáhla vodu. Po několika minutách se sklenka začala pomalu plnit čirou kapalinou. Severus sledoval Harryho přes její okraj, výraz mladého muže byl odhodlaný. Pozoroval, jak Harry trochu nakrčil nos. „Je cítit, voda nemá být cítit.“

Severus také postřehl slabý, trochu kovový, štiplavý zápach. „Nemyslím, žes vytvořil čistou vodu. Možná kyselinu dusičnou. Jak jsem řekl, tohle kouzlo není lehké zvládnout.“

Harry přikývl. Dávalo to smysl, ve vzduchu byla spousta dusíku.

Severus uchopil Harryho i za druhou ruku, aby mohl snáze zaměřit a soustředit mladíkovu magii. Harry cítil elektrizující brnění, které mu ze Severusova doteku putovalo přes konečky prstů a šířilo se mu do celého těla. Sledoval, jak Severusova ústa formují slova kouzla, a jeho vlastní rty ten pohyb podvědomě napodobily. V daném okamžiku si byl přímo bytostně vědom vzduchu, který se dotýkal jeho kůže, a cítil horko proudící k němu přes krátkou vzdálenost od Severusova těla. Kouzlo bylo přerušeno ve chvíli, kdy voda začala tryskat z pohárku a přetékat přes jejich ruce.

Severus postavil sklenici stranou a vyvolal sušící kouzlo. „Možná bych ti mohl později pomoct, aby ses o tom naučil víc.

Harry přikývl. Stále ještě ve vzduchu cítil slabé pulsování Severusovy magie. „Teda, najednou mi tu přijde tak nějak…horko,“ vypadlo z něj ne zcela úmyslně.

Severusova obočí vylétla vzhůru. „Pokud nebude moje teta nikde kolem, můžeš v pokoji magicky upravit teplotu, formule je Tempura charm… Nebo můžeš zkusit ztlumit oheň. Nicméně musím říct, že se mi nezdá, že by tu bylo příliš velké teplo, ve svém pokoji raději udržuji nižší teplotu… Proč se tak šklebíš?“

Nezdálo se, že by z toho byl náš hrdina nějak dvakrát chytrý.

BUCH!

Harry leknutím málem vyletěl z kůže.

„To bude opět moje teta,“ zabručel Severus. Byl si jistý, že nikdo nenadělá tolik hluku jedinou útlou holí jako teta Klára.

„Už jste připravení? Neslyším, že byste se připravovali!“

Se shodným ušklíbnutím se Harry a Severus začali rychle chystat na nový den.

Kdyby věděli, co přijde, s největší pravděpodobností by zalezli zpět do peřin a prostě počkali, až se to přežene.

Severus přešel ke kuchyňskému stolu, sklonil se a svědomitě políbil tetu na tvář, než se usadil na židli, kterou si přenesl z knihovny/studovny/obývacího pokoje. Zůstaly mu totiž pouhé dvě nedotčené kuchyňské židle, ačkoliv opravit zbývající dvě kouzlem by netrvalo déle než pár vteřin. Nicméně vysvětlit Kláře, kdy a jak k tomu došlo, by bylo poměrně obtížné.

Severus si na klíně rozložil ubrousek: „Věřím, že se dnes ráno cítíte výborně, madam?“

„Tak dobře, jak jen žena v devětapadesáti může doufat.“

„Dobře, to mě vskutku těší…“ poznamenal Severus ležérně. „Jelikož oba víme, že ti je téměř šedesát devět.“

„Pfff. Drzý kluku.“

„Dobré ráno,“ zacvrlikal Harry, když vcházel do kuchyně. Měl na sobě jiné oblečení než předešlý večer. Měděné tričko a vybledlé džíny přiměly Severuse doufat, že k přeměně použil své vlastní oblečení.

„Dobré ráno, Harry,“ obrátila k němu Klára svůj ostříží zrak. „Co máš dnes v plánu?“

Harry se sesunul na prázdnou kuchyňskou židli a jeho pohled kradmo zalétl k Severusovi. „Nóó… nic moc, myslím.“

„Dobře, to je dobře. Je načase, aby se začalo s výzdobou tohoto místa na svátky, nemyslíš?“

„Odmítám si nechat zaneřádit dům vánočními cetkami,“ přerušil ji Severus.

„Teď je to také Harryho domov, Severusi, možná, že on výzdobu chce. Harry?“

„Harry souhlasí se mnou, že ano, Harry?“

Harry si moudře vsunul do úst muffin, aby se vyhnul zodpovězení otázek obou Snapeových, kteří jej provrtávali zarputilými pohledy.

„Můj bože,“ řekla Klára mírně.

Severus pokrčil rameny a pohlédl na Harryho, který se pokoušel sežvýkat cosi, co vypadalo jako celá polovina muffinu. „Alespoň je zticha,“ poznamenal. „Je mnohem méně otravný, když nemůže mluvit.“

Harry okamžitě dožvýkal a polkl: „Nejsem otravný.“ Severus se na něj dlouze zadíval a povytáhl obočí.

„Dobře, tak v poslední době.“

Obočí se povytáhlo výš. „Dneska ne?“ zkoušel Harry.

Druhé obočí vyletělo vzhůru, aby se přidalo k tomu prvnímu, Severus na něj dál upřeně zíral. „Dobře, od začátku snídaně!“

„To by mohla být pravda,“ souhlasil Severus.

Lehce se vyhnul kopanci, který Harry vyslal jeho směrem. Někdy byl ten kluk tak snadno předvídatelný…

„Takže, jak dlouho mám předpokládat, že budu čekat, než se dočkám praneteře nebo synovce?“ …na rozdíl od jeho tety.

Harry se zakuckal a vyprskl pomerančový džus na svůj klín a stůl se snídaní před sebou. Snape postřehl, jak sáhl po své hůlce, aby ten nepořádek uklidil, a rychle se natáhl, aby mu podal ubrousek, ostře ho probodl pohledem. Harry si ho vzal a zamrmlal cosi o nepraktičnosti toho, že nemůže používat magii.

„Ale, drahoušku,“ omlouvala se Klára bez špetky kajícnosti, „nechtěla jsem tě takhle zaskočit. Myslím, že v dnešní době není pro homosexuální páry zas tak neobvyklé adoptovat si děti, nebo třeba nalézt náhradní matku. Chceš přeci děti, že ano, Harry?“

„Děti?“ zopakoval Harry přihlouple.

„Ano,“ zopakovala Klára netrpělivě. „Chceš je, že? To je jediná věc, které jsem ve svém životě litovala, že jsem nikdy neměla děti. Vždy jsem se obávala, aby se Severus nedopustil té samé chyby. Nemohu ti ani vypovědět, jak se mi ulevilo, že se chystá usadit a mít rodinu. Vždycky jsem si myslela, že můj nanicovatý bratr ho od celé té myšlenky odradil. Vždy-“

„Teto Kláro.“ Severusův hlas zněl zlověstně, jeho ruce pod stolem zmačkaly ubrousek do neforemné hroudy. „To by stačilo. Zcela jistě existuje řada mnohem příjemnějších témat, o nichž můžeme hovořit.“

„Ano, samozřejmě, Severusi. Omlouvám se.“

Harry by tomu nikdy nevěřil, ale ta bezostyšná žena vypadala skoro zkroušeně. Ale trvalo to jen chvilku. „Tak Harry, drahoušku, vůbec jsi neodpověděl na mou otázku.“

„Uch…“ zadrhl se Harry rozpačitě. „Docela rád bych měl děti. Se správnou osobou, jo, chtěl bych vychovávat dítě.“

Severusova mysl se zasekla na podmínce Se správnou osobou… Přemýšlel o té vyzáblé zrzce, s níž se Harry stýkal. Vezmou se? Bude s ní Harry chtít mít děti? V jeho mysli to vířilo. Harry zahrabaný na venkově, na místě podobném Doupěti. Harry s divokou smečkou rudovlasého Weasleyova potomstva, které křičí a leze všude kolem něho. Z té představy se mu udělalo zle od žaludku. Harry měl na mnohem víc než na tohle.

Klára si nevšímala synovcova momentálního rozpoložení a přikývla, takovou odpověď byla ochotna přijmout. „Dobře, dobře. Kolik?“

„Kolik?“ mechanicky zopakoval Harry, srdce měl až někde v krku.

„Dětí, Harry. Kolik chceš dětí?“ Klára se otočila na Severuse a promluvila k němu tlumeným hlasem: „Mám tvého Harryho vážně ráda, Severusi, ale myslí mu to trochu pomaleji, viď?“

Harry zrudl, slyšel ji velice dobře. „Uh, dvě se zdají jako dobrý počet. Holku a kluka.“

„Dvě, hmm.“ Klára se natáhla a vzala si další muffin, když se znovu uvelebila ve své židli, zlehka pokračovala: „Přemýšlela jsem o čtyřech.“

„O čtyřech?“ zalapal Harry po dechu a na okamžik zapomněl, že je to celé švindl. Představil si dům plný malých Snapeů, všechny v odpovídajících černých hábitech a s typickými úšklebky. Byla to vskutku znepokojující představa… Ačkoliv ne zcela nechutná. Ta neočekávaná myšlenka Harryho na chvíli umlčela.

Klára stroze přikývla: „Čtyři – pro začátek. Upřímně, jsem v šoku, že jste to vy dva ještě neprobírali. Patří to k tomu druhu záležitostí, které by se měly vyjasnit před svatbou. Kdyby náhodou jeden z vás chtěl dvě děti a druhý by toužil po čtyřech.“

„Jediný, kdo chce čtyři děti, jsi ty,“ ozval se konečně Severus. „A protože si nebudeš brát ani jednoho z nás, je tato diskuze bezpředmětná.“

„Pfff. No, pokud byste si jedno z nich přáli pojmenovat Klára, trvám na tom, aby to bylo nejchytřejší z nich…“

Ťuk, ťuk, ťuk.

Všichni tři zmlkli ve chvíli, kdy cosi zaslechli.

Ťuk, ťuk, ťuk!

„Je to pták, tam za oknem?“

Severus a Harry hned pochopili, že je to pravděpodobně jedna z jejich poštovních sov, a oba okamžitě odpověděli: „Ne!“

„Co myslíte tím ne. Zcela jasně vidím, že za tím oknem je nějaký pták. Dokonce bych řekla, že je to sova. Och, Severusi, nemyslíš si, že je nemocná, že ne? Vypadá to, jako by zkoušela prorazit okno.“

Když se Harry na židli trochu pootočil, viděl svou velkou bílou sovu oklovávat okno, jak se nedočkavě snažila dostat dovnitř. Nenápadně se Hedviku snažil upoutat pohazováním hlavou do strany a sdělit jí, aby počkala někde z dohledu.

„Jsem si jistý, že to není pták,“ prohlásil rychle Harry.

„Proč by pták dělal tohle?“ poukázal Severus ve stejnou chvíli.

„Jste vy dva slepí?! Je přímo tamhle za oknem.“

„Aha, tohle okno,“ dodal Harry.

Ozvalo se tiché cvaknutí a žaluzie na okně zaklaply, jako by se mechanismus porouchal.

„Och, nuže,“ řekl Severus rozvážně, „jsem si jistý, že je pryč.“

Ťuk. Ťuk. Ťukťukťuk.

Harry svraštil obličej, stažení žaluzií nebylo nic platné. Hedvika se nevzdávala tak snadno.

„Uch, možná bych měl jít ven a prozkoumat to,“ nabídl se Harry a rychle se zvedal od stolu.

„Sedni si,“ poručila mu Klára. „Pokud je s tím ptákem něco špatně, mohl by ti ublížit.“  Harry se neochotně posadil.

„No tak, Severusi, běž se podívat na toho ubohého ptáka.“

„Ale právě jsi řekla…“

„Pfff. Ty se o sebe umíš postarat.“

„To Harry taky,“ procedil Severus mezi zuby.

ŤUK, ŤUK, ŤUK.

„Proč nejdeme oba?“ navrhl Harry, když zaznamenal Severusův vražedný pohled. „Tak dobře, ale pospěšte si, než se to zvíře zraní.“

„Och, chraň bůh, že by se ten zatracený pták zranil…“ bručel Severus, když vstal a odcházel zadními dveřmi.

Téměř okamžitě následovalo několik pronikavých skřeků, zabručených nadávek a pak v odpověď vyčítavé zahoukání.

Harry se pokusil skrýt svůj úšklebek, když spěchal za Severusem, aby ho dohonil. Byl si naprosto jistý, že Hedvika se Severusem se jen tak nespřátelí. Oba měli dost podobnou povahu.

Když sněžná sova zpozorovala Harryho, slétla dolů a přistála na jeho zvednutém předloktí, otočila hlavu a zlostně si Severuse měřila. Harry uvolnil papíry přivázané k její noze. Jeden dopis byl od Giny a jeden od Rona s Hermionou. Harry jimi zamával směrem k Severusovi a dodal na vysvětlenou: „Poslal jsem včera v noci Ronovi dopis, abych mu sdělil, že k Weasleyovým dorazím o něco později, že nepřijedu před Vánocemi.“ Harry jemně hladil Hedvičino načechrané peří. „Může tu někde zůstat?“

Severus ukázal směrem k malému kulatému oknu na boku domu, vedoucímu do podkroví. „Tamhle.“ Harry přikývl a nasliboval svému popuzenému ptákovi plnou hrst pamlsků, pokud zůstane několik následujících dnů potichu. Sova zaskřehotala a odletěla. Harry strčil dopisy do kapes a Severus ho následoval zpět do kuchyně.

„No, co se stalo?“ dožadovala se Klára.

„Už odletěl,“ řekl Severus nekompromisně, a pak dodal potichu směrem k Harrymu, „nevychovaný holub.“

„Cože?“ zaječela Klára. „Mluv nahlas!“

Severus jen pozvedl obočí. Klára s oblibou předstírala hluchotu, kdykoliv se jí to hodilo. A zdálo se, že se jí to hodilo, kdykoliv momentálně probíhající konverzace nezahrnovala také ji.

„Říkal jsem,“ vysvětloval Severus a propichoval Kláru pohledem, „že je Harry dnes ráno obzvlášť okouzlující.“

Harryho si přeměřil kritický pohled. „To je, že ano? Přivádí mě v úžas, jak mohl skončit s tebou.“ Harrymu se z hrdla vydral přiškrcený zvuk. Jedna věc byla, když Severuse urážel on, ale aby to tahle žena dělala tak bezohledně…

„Možná by ses měla krotit, pokud si přeješ nadále setrvat pod mou střechou,“ vyjádřil se mírně Severus.

„Říkám, co si myslím,“ hájila se Klára nevzrušeně. „Je to privilegium, které přichází s věkem. Budeš si moct užívat stejné svobody, až budeš starší.“

„Věřím, že zjistíš, že si jí užívám už teď,“ oplatil jí Severus. „A užívám si ji už poměrně dlouho.“

„Pfff. Já vím. To je pravděpodobně důvod, proč jsi zůstal tak dlouho sám.“

„Podle mě je Severus hezký,“ vyhrkl Harry. Oba jeho společníci se na něj překvapeně podívali. „No, já, řekla jsi… a… No, myslím si to… to je všechno.“

Klára se obrátila k Severusovi: „Dává ti to nějaký smysl?“

„Předpokládám,“ začal Severus s typickým úšklebkem, „že se pokouší bránit mou čest, poté co jsi rozdrtila mou křehkou duši urážkami.

„Zajímavé.“

„Abychom byli spravedliví, on nemá ponětí, jak si libuješ v láskyplném urážení.“

Klára se snažila potlačit pobavené zafrkání a pak ze Severusových úst se znatelnými rozpaky vybublal hluboký potlačovaný smích.

Harry si založil ruce na prsou a zlostně se na oba zadíval: „Snažil jsem se pro tebe udělat něco pěkného. Pokud nedokážeš být vděčný, aspoň se pokus být méně nevděčný.“

Klára se nahlas rozesmála: „Severusi, drahoušku, tak bych řekla, že tvůj chlapec právě začal trucovat.“

„Hmm, to je jeho nejnesnesitelnější zlozvyk, pokud věci nejdou, jak by chtěl.“

Harry se ušklíbl: „Já netru-,“ zarazil se, koutky úst se mu zaškubaly. Proč se rozčilovat, když se Severusovi může pod kůži dostat mnohem jednodušším způsobem. Naklonil se přes stůl, našpulil plný spodní ret a pak vycenil zuby, věnoval Severusovi nečitelný, upřený pohled. „Pevně doufám, že naše děti tenhle nesnesitelný zvyk nezdědí, lásko.“ Široce se usmál, když zpozoroval, jak se Severusovi po lícních kostech rozlévá vyděšený ruměnec. „A teď, pokud mě oba omluvíte, jdu prohledat půdu a podívat se, jestli najdu nějaké vánoční dekorace. Došel jsem k názoru, že Klára má pravdu. Potřebujeme spousty a spousty vánočních ozdob.“

Pokud by ještě chvíli pokračoval, Severus si nebyl jistý, jestli by se Harry Vánoc dožil.

Když se Severus o něco později vyvlekl nahoru, našel Harryho, jak čte dopis ve změti zelených girland, roztahaných světýlek a červených vánočních baněk.

„Vidím, že jsi nějaké ozdoby našel.“

„Hmm…“ kývl Harry k Hedvice usazené v rohu. „Hedvika mi přinesla větvičky a oblázky z kraje silnice, všechno jsem přeměnil. Teď už potřebujeme jen strom.“

„Harry! Severusi!“ dolehl do podkroví Klářin hlas. „Sneste všechno dolů. Pohněte kostrou.“

„Hned to bude!“ povzdechl si Severus.

Obrátil se k Harymu, který si s  pohledem upřeným do prázdna líně poklepával dopisem přes dlaň, až se jméno úhledně napsané na zadní straně listu protáčelo. „Já doufám, že se od ní nenecháš rozptylovat. Je důležité, aby ses dál soustředil na tu šarádu,“ okřikl ho hrubě.

Harryho obočí se stáhlo, jak pohlédl směrem k otvoru do podkroví a přemýšlel, jak by ho Klára mohla odvádět od jejich šarády. Klára byla tou šarádou. „Ne, nenechám se rozptylovat…“

Je třeba podotknout, že v následujícím rozhovoru nemluví Harry a Severus ani v jednom jediném okamžiku o téže osobě.

A to ani vzdáleně.

Severus si lehce odfrkl: „Jistě že ne, a proto vypadáš, jako bys byl myšlenkami kdoví kde.“

„No jo, začal jsem ji mít docela rád,“ odpověděl Harry s drobným pousmáním. Pravdou bylo, že čím více času Harry s Klárou strávil, tím více obdivoval její bystrý intelekt a kousavý humor. Zlehka se zazubil nad svým výběrem přídavných jmen. Bystrá a kousavá bylo trefné. Na té ženě nebylo nic poddajného nebo jemného.

Severus viděl, jak se Harryho úst dotkl vřelý úsměv a žaludek mu pročísly chladné jehličky.

„Přemýšlel jsem totiž,“ zlehčoval Harry v žertu jejich situaci, „že by mohlo být docela příjemné mít ji za rodinu… i když jen díky sňatku.“

Severus pečlivě skryl svou grimasu. Zdálo se, že je to mezi nimi vážné, pokud Harry uvažoval, že si tu dívku vezme. Jeho vnitřnostmi proniklo bolestivé bodnutí.

Severus ten pocit příliš neznal. Zcela jistě to byla žárlivost.

Ale žárlit na tu dvaadvacetiletou Weasleyovic ještěrku? No, to prostě nebylo možné.

„Jen… neudělej nic hloupého.“

Harry přimhouřil oči: „Jako co?“

„Jako stát se příliš rychle příliš dospělým. Nakonec, s podobnými záležitostmi nemáš zrovna moc zkušeností. Tvůj život byl až do této chvíle spoutaný zcela jinými věcmi.“

„Myslíš, že na to jdu moc rychle? Že moc tlačím na pilu?“ Harry vypadal trošičku zmatený. Nikdy dříve neměl nic do činění se ženou, jako byla Klára. Nejbližší zkušeností, kterou měl, bylo vyrovnávání se s Brumbálovým vměšováním. A Severusova teta mu byla překvapivě blízká, ačkoliv pro sebe vzájemně byli prakticky cizí lidé. Merline, jen doufal, že se ke Kláře nechová příliš familiárně a nepřivádí ji tím do rozpaků.

„No, nemám nejmenší tušení, jaký mezi sebou máte vztah,“ odsekl Severus.

„A z toho co jsi viděl?“ pobízel ho Harry.

Severus přemýšlel, co věděl o tom vysoce medializovaném vztahu. Ve skutečnosti nemohl tvrdit, že by mu připadalo, že by Harry někam spěchal.  Nakonec Severus je nikdy osobně neviděl dělat víc než držet se za ruce, zlehka se do sebe zavěsit nebo předvést jeden či dva očekávané tance, když Harry doprovázel slečnu Weasleyovou na nějakou společenskou událost. Dokonce ani na stránkách čarodějnických bulvárních plátků nikdy neviděl obrázky zachycující je v kompromitujících situacích (ne že by je hledal). Smyšlené příběhy o jejich vztahu a drby o jejich zásnubách a rozchodech byly zmiňovány poměrně často, někdy v tom samém výtisku. Nakonec připustil: „Nezpozoroval jsem cokoliv nepatřičného.“

„Dobře. Opravdu chci, aby mě měla ráda. Je to dobrý pocit být s někým, kdo ve mně nevidí jen Chlapce-který-přežil.“

On Harryho nevidí jako Chlapce-který-přežil. „Jsem si jist, že vidí přes tuto legendu.“

Jako mudla Klára nikdy neslyšela o jeho hrdinských činech, tak se Harry utvrzoval: „Určitě o mně nepřemýšlí jako o Chlapci-který-přežil.“

„Doufám, že ne.“

„Já taky!“

Severuse udivoval Harryho zvláštní tón, možná byl naštvaný, protože měl v tuto chvíli být se slečnou Weasleyovou, místo aby se skrýval v podkroví před jeho tetou při čtení dopisu od té ještěrky. Kývl směrem k dopisu v Harryho ruce a odměřeně nabídl: „Snesu ty ozdoby dolů tetě Kláře. Můžeš zůstat tady nahoře a napsat jí lístek.“

„Myslíš, že bych jí měl napsat dopis?“ zeptal se Harry trochu zmateně, jelikož Klára byla méně než třicet stop od něj, a to do toho počítal i schody.

„Dobré vychování by ti mělo napovědět, že bys jí měl napsat, co máš na srdci, takže ano.“

„Vážně? Chci říct, hádám, že bych měl. Uch… Co bych asi tak měl napsat do takovéhleho dopisu?“

Severus obrátil oči v sloup: „Jsi dospělý muž, Pottere. Určitě nepotřebuješ, aby tě někdo při něčem podobném držel za ruku.“

Harry se na něj se zlostí chladně podíval: „Nikdy předtím jsem takový dopis nepsal. A rozhodně to není nic, co bych se naučil v Bradavicích.“

Severus si hluboce povzdechl: „Obvyklé věci. Něco nudného o svém životě, zdvořilosti. Snaž se, aby to bylo krátké a stručné, ale ne příliš odměřené. Sděl jí své pocity.“

„Pořád mi přijde divný, že bych jí měl posílat dopis…“

„Proč?“

„No, budu s ní mluvit tváří v tvář, dřív než se naděješ.“

„Jak je libo. Ale jsem přesvědčený, že by ocenila, kdybys o sobě dal vědět.“

„Tak dobře, když myslíš…“

Severus přikývl, shrnul část ozdob do krabice a zamířil ke schodům: „Poper se s tím.“

**********

Harry upil z čaje a pozoroval Severuse zkoušejícího rozmístit dekorace přesně tak, jak je chtěla Klára. Byla to marná snaha, jakékoliv posunutí jednoho kousku vedlo Kláru k rozhodnutí, že všechny ostatní je potřeba nepatrně posunout také.

Strávili tím celé odpoledne a Harry mohl říct, že trpělivost Severusovi došla už před notnou chvílí.

Harry si byl úplně jistý, že pokud by se jednalo o kohokoliv jiného, než o Severusovu tetu, byl by za podobné týrání proklet do bezvědomí. Harry vycítil, že by ta žena mohla být před újmou v bezpečí, řekněme do té doby, dokud nezmíní gir-“

„Teď ještě tu girlandu.“

Harry sebou trhl, když viděl, jak Severusovi ze snahy ovládnout se na krku vyběhly šlachy. Starší čaroděj se otočil na svou tetu a zasyčel: „Už jsem ty zatracené girlandy předělával pětkrát, všechno bez m-“ magie.

„Bez čeho, Severusi?“

„Bez minimální pomoci,“ dodal Severus, se zlostným pohledem upřeným na Harryho.

Harry se usmál: „Pomáhám tvé tetě se zaměřováním.“

„Ty sedíš na prdeli a piješ čaj, to je to, co děláš.“

„Severusi! Slovník.“

„Před deseti minutami jsem z tvých úst slyšel mnohem horší slova, drahá tetinko.“

„No, na co čekáš?“ dožadovala se Klára s úderem hole o podlahu.

„U všech svatých…“ mumlal si Severus pod vousy.

„Cože? Hlasitěji!“

Harry slyšel Severuse dokonale a rychle si rukou překryl ústa, aby špatně zadržovaný smích maskoval zakašláním.

„Severusi, hned,“ vyštěkla Klára a mávala mu holí těsně u kolen. „Ta girlanda se nepřipevní kouzelně sama od sebe.“

Harryho tlumený smích přerostl v polekané dušení, při němž se mladík na své židli trochu zlomil v pase.

Severus se na něj díval s lhostejností a pak s lehkým znepokojením, jak kašlání pokračovalo a jeho tváře začaly rudnout z nedostatku kyslíku.

„Něco mu zaskočilo?“ překřikovala Klára kašlání.

„Doufám, že ne. Nic v ústech neměl, když s tím začal.“

„Bouchni ho do zad!“ navrhla Klára nápomocně. „Pořádně ho bouchni!“

Harryho kuckání nekontrolovatelně vzrostlo a on rychle vstal a pospíchal do kuchyně.

„No tak? Na co čekáš? Jdi se podívat, jestli je v pořádku,“ komandovala Klára. „A nezapomeň ho praštit!“

A tak Severus následoval Harryho do kuchyně. Konec konců, praštit ho by mohlo být celkem uspokojující.

Jakmile se dveře s houpnutím zavřely, Severus umístil na místnost tišící kouzlo a obrátil svůj vážný pohled na Harryho: „Vzpamatuj se, Pottere.“

Harry se teď začal doopravdy smát, až se popadal za břicho. Severus si jen odfrkl, pozoroval ho a čekal, až se uklidní.

O několik minut později se smích zmírnil na občasné uchichtnutí a pak Harry přestal úplně a podíval se sklesle na Severuse: „Víš, co je tvůj problém?“

„Jistě, že vím. Stojí přímo přede mnou,“ odpověděl Severus kousavě s pohledem upřeným do Harryho očí.

„Tvůj problém,“ pokračoval Harry a zcela ignoroval mizerně skrytou urážku, „je, že se nesměješ.“

„Ha! Ty jsi těžko odborník na to, co dělám nebo nedělám. Možná prostě nemám důvod smát se ve tvé společnosti.“

„Ne,“ řekl Harry sebejistě. „Vím, že nemáš ve zvyku se smát.“

„A jakýže nesmysl tě dovedl k tomuto závěru?“

„Vždycky se ti v obličeji rozšíří tenhle lehce vyděšený výraz, když se směješ, jako bys nečekal, že můžeš být takhle šťastný.“

„To-“ není pravda. Bez jediného slova prošel těsně kolem něho ven z kuchyně.

Po zbytek večera se nedokázal zcela zbavit vůně Harryho mýdla, nebo to možná byl pocit jejich rukou otírajících se o sebe.

Nebo to možná nebylo ani jedno z toho, možná to prostě bylo jím.

Později toho večera Klára trvala na tom, aby se usadili u krbu s malým rozsvíceným stromkem v pozadí a hráli karty. Z toho, co si Harry představoval jako neškodnou rodinnou hru, se vyklubala krutá přehlídka soupeřivosti bez skrupulí.

Několik prvních her se Harry poněkud ztrácel. Oba Snapeovi se nerozpakovali dovolávat se u něj porušení pravidel, o nichž nikdy neslyšel, a jeho hromádka žetonů se rychle zmenšovala. K tomu lze dodat, že ani jeden ze Snapeů nebyl zvlášť laskavým vítězem. Hru doprovázela spousta posměchu, naparování, rozčilování a nedůvěra ke všem ostatním hráčům, zcela oprávněná.

Navzdory všemu netrvalo Harrymu dlouho pochytit nepsaná pravidla, respektive že žádná pravidla nejsou, dokud se na ně někdo neodvolá.

„Ty podvádíš!“ prohlásil Severus krátce poté, co Harry položil karty ve svém desátém vítězství v řadě. „Nemohu uvěřit, že bys okradl mou tetu o peníze…“

„Nepodvádím!“ Po pravdě, Harry podváděl. Ale použil svou magii jen tak, aby se ujistil, že Severus prohraje. Klára to zvládla i bez jeho přispění, takže vlastně vyhrával omylem. A na jeho obranu, Harry nebyl jediný, kdo podváděl. Zaznamenal, že Klára při rozdávání schovala jednu nebo dvě karty ze spodku balíčku v dlani a cítil sotva znatelný úponek Severusovy magie proplétající se kartami ještě dříve, než ho napadlo použít svou vlastní. „Jak se odvažuješ si myslet, že bych mohl zkoušet podvádět tuhle laskavou, starou ženu?“

„Laskavou?“ vysmíval se Severus.

„STAROU!“ protestovala Klára.

„No dobře, ne laskavou v obvyklém smyslu toho slova…“ začal Harry vysvětlovat, jakmile slyšel Severusův ohromený tón. Pak se otočil ke Kláře: „A vím, že nejste stará, prostě jsem myslel… ehmm váženější, protože jste tak…“

„Stará?“ dodal Severus.

„Harry. Dost.“ Klára klepla svou holí o jeho holeň: „Jsem přesvědčená, že bys rád odešel po svých.“

„Hmmm, možná je čas jít do postele…“

„Chytrý chlapec,“ přikývla souhlasně Klára.

Harry se usmál, když vstával z gauče: „Uvidíme se ráno, Kláro, dobrou noc.“ Pak se obrátil k Severusovi, lehce přivřel oči a zamyšleně na něj chvilku zíral: „A s tebou se uvidím, ehm, až půjdeš do postele.“

Severus krátce přikývl, stěží mu věnoval pohled: „Za chvíli přijdu.“

Na okamžik se rozhostilo ticho, jak oba Snapeovi naslouchali Harryho tlumeným krokům doléhajících k nim ze schodů a pak lehkému zaklapnutí dveří od ložnice. Mlčení však nemělo dlouhého trvání, jakmile se Klára otočila k Severusovi s kritikou ve svých jasných, jantarových očích. „Ty k tomu mladíkovi nejsi přehnaně něžný, že?“

Severus Kláře věnoval mrazivý pohled.

„Jsem tu celé dva dny a neviděla jsem, že by ses pokusil ho byť jen chytit za ruku. Co je to za vztah?“

„Ani jeden z nás si nelibuje v demonstraci svých citů. Je to otázka osobních preferencí, nikoliv odraz našeho vztahu.“

„Neškodilo by, kdybys své city projevil trochu víc. Jsem si jistá, že Harry by to ocenil. Jsi příliš tvrdý člověk, než aby je mohl rozluštit jen z tvých slov.“

„Harry ví přesně, co k němu cítím,“ odpověděl Severus upřímně. Harry věděl všechno o nesnášenlivosti mezi nimi. „Nemám důvod, abych mu to dával najevo před návštěvou.“

„Neříkám, že chci vidět vás dva v nepatřičné situaci na kuchyňském stole, Severusi. Prostě ho jen tu a tam trochu poplácej po zadku.“

Severus těsně semkl víčka nad slovy, která opustila ústa jeho staré tety, a zuby zaskřípal tak důrazně, že se obával o jejich sklovinu.

„Nebo pokud tohle nezvládneš, alespoň bys ho mohl držet za ruku…“

„Dost,“ ukončil Severus rozhovor. „Už o tom nechci slyšet ani slovo.“

„Och, tak dobře, už o tom nebudu mluvit,“ řekla Klára škrobeně a složila si ruce do klína.

Severus si ji nedůvěřivě prohlížel: „Vůbec?“

„Prozatím.“

„Jak, prozatím?“ procedil Severus podezřívavě skrze zatnuté zuby.

„Prostě tak,“ odpověděla Klára tím samým tónem.

„Velmi důrazně bych ti doporučoval, abys nestrkala nos do našeho soukromí.“ Severusův tón čišel hrozbou, ačkoliv se její intenzita v plné míře nedotkla jeho očí.

„To má být výhrůžka?“ zeptala se Klára nadutě s jedním šedivým obočím vyklenutým vzhůru.

Severusovy rty se stáhly do samolibé linky: „Neopovážil bych se ti vyhrožovat, moje milá, laskavá tetinko.“

„Jistě že odvážil,“ opáčila Klára hašteřivě. „To bys ani nebyl můj synovec, kdyby ses neodvážil.“

V následujících dnech se mělo ukázat, jak moc opovážlivý někdo se jménem Snape dokáže být.

Když se toho večera Klára připravovala do postele, nalezla uprostřed své postele ležet přeložený list papíru. Se zvědavostí vyštrachala své brýle na čtení a rozložila krátký dopis.

Drahá Kláro,

docela si užívám čas, který s Vámi trávím a poznávám Vás. Doufám, že si svou návštěvu užíváte stejně.

Domnívám se, že jste kurážná žena, která se vyzná. A velice se těším, že s Vámi strávím několik následujících svátečních dnů.

 S úctou, Harry.

Jak osobitý chlapec, pomyslela si Klára, když schovávala dopis. Kdo píše dopisy svým hostům přes chodbu?

Pak se usmála – osobitost byla dobrá, osobitost by mohla udržet Severusův zájem. Ještě nikdy nepotkala dva lidi, kteří by se k sobě tolik hodili. Byla taková škoda, že ani jeden z nich to neviděl.

Zatím.

Když Severus vstoupil do ložnice a zavíral za sebou dveře, seděl Harry na kraji jeho postele. Na sobě měl tu samou košili, kterou si půjčil na spaní předchozí noc, a jeho oblečení bylo úhledně uklizené. „Nebyl jsem si jistý, jestli bych měl zůstat tady, nebo jít nahoru do podkroví…“ začal Harry s lehkým pokrčením ramen.

Severus přikývl, vzal svou noční košili a zamířil do koupelny: „Nejlepší by bylo, kdybys i nadále zůstával tady. Pokud bychom měli soudit dle dnešního rána, nedá se předpovědět, kdy moje teta vtrhne dovnitř, a také je tu příliš velká šance, že by tě slyšela přicházet a odcházet po schodech.“ Dveře koupelny se zavřely. O minutu později se znovu otevřely, Severus pomalu přešel ke svému lůžku, posadil se. „Možná bys pro sebe mohl přeměnit lehátko?“

„Proč sis na to nevzpomněl včera večer, předtím než jsem strávil noc na zemi?“

Severus si odfrkl a přikryl se peřinou: „Já nad tím včera večer přemýšlel. Ale pokud jsi nebyl schopný vymyslet něco tak jednoduchého sám, noc na zemi sis zasloužil.“ S mumláním Severus proměnil pokrývky, které Harry použil minulou noc, v prosté, ale pohodlné lehátko. „Nikdo nemůže tvrdit, že bych nebyl pozorný hostitel.“

„Dokonce, i když své hosty nutíš spát na studené podlaze?“

„Dokonce i tak. Nox.“

Světla zhasla a Harry i Severus se uvelebili ve svých postelích. Několik minut bylo ticho.

„Pottere?“

„Jo?“

„Jen abys věděl. Zítra se ti chystám osahávat zadek.“

„Cože?“

„Před mou tetou.“

„Co?!!“

„Dobrou noc.“

Kapitola: 1   Kapitola: 3