Jmelí – 6. kapitola

Volali jste po objasnění jednotlivých rolí v příběhu? Máte ho mít.

Přetrvává doporučení: 15+

KalamityJane, opět moc děkuji. Bez tebe by to prostě nešlo. 🙂

 

Jmelí – shrnutí

 

Kapitola: 6

„Podívej.“ Harry zvrátil hlavu, jako by měl krk z gumy, zíral nad sebe.

„Stojíme pod jmelím. To znamená, že mě musíš políbit. Nebo musím políbit já tebe. Nejsem si jistý kdo koho.“

Severus unaveně zavrtěl hlavou: „Ne, Pottere, do postele.“

„Seš si jistý?“ zeptal se Harry a skousl si dráždivě spodní ret. „Myslím, že bych mohl chutnat po muškátovém oříšku a smetaně.“

„A po brandy, nepochybně.“

„Prosím…“

Severus zcela ignoroval Harryho protesty, sebral mu větvičku a hodil ji na zem k ostatním. Pak Harryho dotlačil ke schodům a do postele – bez jediného políbení.

Konec konců, náš hrdina se ve svém životě až doposud vyvaroval čehokoliv romantického. Nemínil to měnit právě teď.

O několik hodin později slyšel Severus z obývacího pokoje/studovny/knihovny, jak dědečkovy hodiny vedle vstupních dveří odbíjejí třetí. Seděl strnule v křesle u krbu, kde uhlíky v ohništi pozvolna skomíraly, za ním na stole hořely tři tlusté černé svíce. Nepřítomně zíral do stěsnaného textu týkajícího se francouzských lektvarů, který měl otevřený na klíně. Byl natolik zabraný do svých myšlenek, že dokonce ani neslyšel tetu sestupující po schodišti, dokud nestála téměř před ním. Nevzhlédl, aby dal najevo, že ví o její přítomnosti, ale naslouchal kobercem tlumenému klepání její hole, jak se k němu blížila.

„Je už dost pozdě na hluboké rozjímání, nemyslíš?“

„Já nerozjímám. Jen dnes v noci nemohu usnout, tak jsem si šel sem dolů číst. Dělám to celkem často. Nic neobvyklého.“

„Prostě jen čteš knihu. Nepřemýšlíš o ničem důležitém.“

„Přesně tak.“

„Hmm. Tak proč máš tu knihu vzhůru nohama?“ zeptala se Klára jízlivě.

Severus s prudkým nádechem shlédl na knihu ležící na jeho klíně. Všechna slova byla ve správném směru. „Nemám ji vzhůru nohama!“

Klářiny tenké rty se stočily do samolibého úsměvu: „Ale musel ses podívat, aby ses ujistil, mám pravdu?“

Severus knihu s tichým zavrčením zaklapl.

Klára se usadila do křesla naproti němu: „Dostal jsi Harryho do postele?“

„Když jsem odcházel, nevěděl o světě. Mrtvá váha – ale alespoň byl pro jednou zticha.“

„Což nevysvětluje, co děláš teď tady, když tvůj snoubenec leží nahoře v posteli.“

„Byl jsem nervózní a nechtěl jsem ho rušit.“

„Kdyby se někdo ptal na můj názor, řeknu, že je to pěkná blbost. Nicméně,“ zabručela Klára, „lidé se na můj názor neptají ani z poloviny tak často, jak by měli.“

„Možná proto, že ti do jejich věcí nic není,“ odtušil Severus kousavě.

„Jistě že mi do toho něco je. Něco je tu špatně…“

„Všechno tu je v nejlepším pořádku.“

„Něco je tu špat-“

„Všechno je v poř-“

Klára ho uťala zamáváním své hole. „Říkám, že něco je špatně. Pokud se ty a Harry plánujete v dohledné době vzít, bylo by nejlepší, abychom to rozlouskli.

„My? Tvrdíš, že je něco špatně, což není, a jediné případné „my“ by zahrnovalo Harryho a mě.“

„Pochopitelně, že je to i moje věc, protože bych tě ráda viděla usazeného dříve, než odejdu.“

Severus prudce zvedl hlavu: „Tahle nemluv. Ty nás všechny přežiješ.“

„Pfff,“ odfrkla si Klára pohrdavě. „Jsem stará, Severusi. Nesýčkuji, jsem jen realistická… No, je nevyšší čas, aby civilizovaní lidé zalezli do postele.“ Klára se zvedla ze svého křesla a zastavila se před Severusem. „Nechám tě tu tvým myšlenkám. Dokážu mít pochopení.

Nejsem náchylná ke stavění vzdušných zámků nebo romantickým představám. Všimnu si mnoha věcí, kterých si ostatní nevšimnou. A nijak se nevyjadřuji, pokud si nejsem naprosto jistá, že mám pravdu.“

„To je to, o čem chceš, abych přemýšlel?“

„Ne, to ti říkám jen proto, abys moje následující slova bral vážně – Harry je pro tebe k mání. Nebuď paličatý blázen a nenech si tuhle šanci ujít.“

„Nevíš, co říkáš.“

Klára se nad něj naklonila a přitiskla rty na temeno Severusovy hlavy – neobvyklý projev náklonosti pro ně oba. „O sebelítosti toho vím dost. Dobrou noc, Severusi, drahoušku.“

„Dobrou noc, teto Kláro.“

Několik minut poté, co slyšel svou tetu zmizet nahoře v pokoji pro hosty, přešel Severus ke stolu u okna; ze zásuvky vytáhl útržek pergamenu a brk. Pokud nechce, aby Harry zmizel z jeho života… No, pak by pro to měl něco udělat.

O malou chvíli později se Severus vydal nahoru do svého pokoje, pergamen bezpečně zastrčený v kapse. Našel Harryho přesně tam, kde ho nechal, tvrdě spícího v posteli, rozvaleného na břiše. Slintajícího všude možně.

Severus dovolil svým očím vychutnávat si ladné linie Harryho spícího těla. Způsob, jakým ho obepíná tenké tričko a jak se mu boxerky pomaloučku sunou po opálené kůži. Cítil, jak jeho tělo na ten výhled odpovídá. A nemohl to dostat z hlavy.

Možná měla teta pravdu, možná by mohl Harryho mít. Pokud ho chtěl, samozřejmě.

Harry se zavrtěl, s nespokojeným povzdechem se schoulil do přikrývek, obočí nespokojeností stažené, až mu tvořilo brázdu na čele. Severus od něj nemohl odtrhnout oči. Dobře, chtěl Harryho – hrozně.

Miloval Harryho. Netušil, jak se to přihodilo, jen, že to byla pravda. Byl … spokojený. Dobrá, spokojený, pokud se ocitl v jednom z těch vzácných momentů, kdy po mladém muži netoužil.

Zjistit, že lpí na jiné osobě, bylo hrozně divné, ale bylo to tak. Měl rád pohled na Harryho ve svém domě, vůni, chuť, a když na to opravdu přišlo, jediné, co chtěl, bylo, aby tu Harry byl.

A pokud to nebyla láska, protože po pravdě si nebyl jistý, co láska opravdu je, znamenalo to pro něj víc než dost.

Ale co Ginny Weasleyová? ptal se kyselý hlásek v jeho hlavě. Jsi ochotný se o Harryho dělit? Občas s ním být a vědět, že se pokaždé vrací domů ke své snoubence?

Dobře, Harry byl do té dívky zamilovaný; ale nepochybně ji také může přestat milovat. Navíc, pokud by Harry byl absolutně oddaný svému vztahu s Ginny, určitě by v té uličce nikdy nenechal věci se Severusem zajít tak daleko.

A pokud by to bylo potřeba, znal několik způsobů, jak by Ginny mohla záhadně zmizet.

Protože on Harryho potřeboval, potřeboval mladšího muže pod sebou, kolem sebe, být jeho součástí.

A potřeboval ho právě teď.

„Vstávej!“

Harry nejasně zaslechl příkaz přes hustý závoj spánku a pozůstatky svého alkoholového omámení. Ale nebyl schopen reakce, dokud neucítil ruku, která tvrdě dopadla na jeho rameno. Instinktivně tu ruku popadl a silně zatáhl, druhou rukou automaticky hrábl pod polštář pro svou hůlku.

Zaskočený Harryho nečekaně prudkým pohybem se Severus odtáhl – razantně. Ztratil rovnováhu na úzkém koberečku před postelí a dopadl tvrdě na zem. Harryho, který stále svíral jeho zápěstí, tím stáhl z postele přímo na sebe a v tu chvíli mu připadalo, jako by na něj spadl obrovský pytel mouky.

Obrovský pytel mouky s velice dobrou muškou. 

„Uhm!“ Harry loktem zcela vymáčkl Severusovi vzduch z plic, jak stlačil jeho bránici, a Harryho koleno se ocitlo nebezpečně blízko k mnohem citlivější partii na spojnici Severusových nohou. Severus ho prudce odstrčil a ovinul ruku kolem vlastního břicha. „Uch!“

„Snape?“ Harry otevřel zakalené oči, když prudce dopadl na zem. „Co se sakra…? Jak se dostala postel na podlahu?“

„Jsi opilý?“

„Ještě pořád,“ uvedl Harry s krátkým zasténáním na pravou míru. „Jsem si poměrně jistý, že jsem ještě pořád opilý. Kolik je?“

„Půl čtvrté.“

„Ráno?“ zeptal se naprosto zmatený Harry.

„Jistěže ráno, ty zabedněnče.“

Harry se posadil, ztěžka se opřel o bok postele. „Proč jsem potom vzhůru?“

Severus vstal ze země, smetal prach a uhladil záhyby na svém oblečení. „Vzbudil jsem tě.“

„Hmm, jo, to všechno vysvětluje.“

„Och, sklapni, Pottere.“

„Tys mě vážně vzbudil uprostřed noci, abys mi řekl, že mám sklapnout? Dokonce ani ty si nemůžeš tolik protiřečit.“

„Protiřečit?“

„Jako že jsi v protikladu k tomu co-“

„Přestaň si hrát na chytráka, vůbec se to k tobě nehodí.“

„Tos mě právě urazil?“

„Zcela jistě jsem ti neskládal kompliment.“ Harry otevřel ústa ve snaze reagovat.

„Ó, mlč, potřebujeme si promluvit.“

Harry se zatvářil skepticky: „Promluvit o čem, Snape? Jsem hrozně unavený. Nepočká to do rána? Nerad bych udělal něco, čeho by jeden z nás mohl litovat.

„Ne, bohužel nemůžu čekat. Musíme si promluvit o tom, co bude dál. S námi… a tím co máme.“

Harry se snažil, aby se mu nával vzrušení, které cítil, neobjevil ve tváři: „Co bude dál…?“

„Něco pro tebe mám… Abych byl přesnější, něco jsem pro tebe udělal.“

Harry pocítil, jak se jím prohnal příval tepla, a dychtivě sledoval, jak Severus rozpačitě sáhl do kapsy a vytáhl proužek pergamenu. „Tady,“ strčil mu Severus ruličku pod nos.

Harry na pergamen chvíli šilhavě zíral, pak se pro něj natáhl, aby si ho vzal. Ztěžka se opřel o postel a rozvinul půl stopy dlouhý svitek. Když byl otevřený, Harry se zmateně zamračil. Měl před sebou jen soupis kalendářních dnů. Zběžně seznam přehlédl, pak jím zamával směrem k Severusovi: „Co je to?“

„Seznam termínů.“

„To mi došlo, když jsem viděl tu hromadu měsíců a číslic na svitku.“

Severus obrátil oči v sloup: „Termínu, kdy budu potřebovat tvé služby.“

„Co prosím? Moje služby?“  Harry zúžil oči, zelená se v nich pobouřením zableskla.

Severus pokrčil rameny a lhostejně mávl rukou: „Dny, v nichž vyžaduji tvou přítomnost.  Kvůli Kláře, samozřejmě. Většinou jsou to dny kolem významnějších svátků, narozeniny tety Kláry, moje narozeniny… to by mělo stačit, možná ještě jedna nebo dvě neděle navíc, ale to stačí upřesnit až později, podle tvých časových možností.

Harry vydal hlasitý zvuk někde mezi zafrkáním a smíchem: „To nemůžeš myslet vážně.“

Severus se napřímil a nasadil kontrolovaný výraz, aby dal Harrymu najevo, že to myslí naprosto vážně.

Harry ostře povytáhl obočí, aby tím Severusovi dal najevo, že si o něm myslí, že je pitomec.

„Co se na mě tak díváš? Jen jsem vybral termíny kolem každého volna, tak abys mohl stále trávit ten konkrétní den s G… s kýmkoliv si vybereš.“

Harry znovu rozzlobeně zatřepal papírem: „Ty prostě jen chceš, abych se tu během roku desetkrát stavil a předvedl malé domácí představení pro tvou tetu?“

„Jedenáctkrát,“ upřesnil Severus s poukazem na pergamen, „plus jedna nebo dvě nedělní večeře.“

„Ne.“

„Co prosím?“

„Ne. To neudělám. Nebudu tvé tetě dál lhát!“

„Mohu tě ujistit, že za svůj čas dostaneš dostatečné odškodnění.“

„Nejsem děvka, Snape.“

„Neříkám, že jsi děvka.“

„A jak jinak bys nazval někoho, kdo dělá to co my za peníze?“

„Co jsme dělali jednou a jen náhodou. Je zřejmé, že znovu už k tomu nedojde. Podruhé stejnou chybu už určitě neuděláme. Chci říct… mně… my jsme… nebylo by…“

Každé další slovo Snapeova zmateného vysvětlování vnímal Harry jako facku a připadal si jako omráčený. Cítil se strašně hloupě, protože nepřestával čekat, že se ta samá chyba stane znovu, od chvíle, co se stala poprvé. „Chápu, naprosto. Souhlasím.“

„Vážně?“ zeptal se ostře Severus s ostražitým pohledem na Harryho.

„Samozřejmě, nemohl jsi to do mé hloupé palice vtlouct srozumitelněji. Celá ta věc byla strašná chyba.“ Harry se odmlčel a pak strnule pokrčil rameny. „Vlastně už jsem to úplně pustil z hlavy.“

Nastalo tíživé ticho. „Houby jsi pustil z hlavy.“

Harry měl stěží čas zpracovat Severusovo prohlášení, než jím byl vytažen zpátky na postel. Severus ho hrubě zatlačil do matrace, rukou sklouzl přes Harryho břicho a přes gumu jeho boxerek. „Už jsi zapomněl tohle?“

Harry se chabě posunul, ne že by se vážně zkoušel vytrhnout, ale stále se cítil strašně nesvůj. Přestal uhýbat, když ho Severus až bolestivě pěvně přidržel. Jeho výraz byl smrtonosný: „Zapomněl jsi na zvuky, které jsi vydával, když ses proti mně třel, způsob, jakým se tvé tělo třáslo, když ses kvůli mně udělal do kalhot?“ Severus shlédl do obrýlených zelených očí a otřel se o Harryho štíhlé tělo. „Tak co? Osvěží ti tohle paměť?“

„Jissstě.“

„Takže jsi nezapomněl, že ne?“

„Ne…“ Harrymu se zlomil hlas, když Severusovy prsty přeběhly přes jeho hrudník a krátké nehty škrábaly kůži a štípaly jeho ploché, růžové bradavky.

„Chceš to znovu, Pottere?“

Nastala krátká sípavá pauza, jak Harry nasál vzduch předtím, než zavrtěl hlavou.

„Ne?“ zeptal se Severus tvrdším tónem. Mohl tu lež cítit, Harryho erekce pulzovala proti jeho dlani přes tenkou bavlněnou látku boxerek, které měl mladík na sobě. „Ty to nechceš dělat znova?“

„Tys ještě ne… tys poprvé nedosáhl… vyvrcholení,“ vydechl těžce Harry, vyklenutý nad postelí.

„Chtěl bys to změnit?“

Harrymu úplně vyschlo v krku a nebyl schopen zformulovat odpověď. Trhaně přikývl a začal rukama pomalu sklouzávat po přední straně Severusova těla. Napůl očekával, že bude starší muž chladný na dotek, tak chladný jako jeho způsoby. Ale tělo pod jeho rukama přímo žhnulo.  Potěšením mu z našpulených rtů uniklo jemné zasyčení, pocítil zachvění, jež se v odpověď prohnalo Severusovým tělem. Severus nápomocně odhrnul cípy svého županu a odhalil teplé vlněné kalhoty a košili, které měl pod ním. Harry se musel hodně ovládat, aby se mu povedlo zastavit třes ruky, když se natáhl, aby rozepnul zip Severusových kalhot. Poslední, co potřeboval, bylo, aby si Severus všiml, že se třese jak osika.

Kalhoty rozepnuté, župan rozhrnutý, Harry tlačil Severuse tak, aby se opřel o čelo postele. Pak si klekl mezi jeho stehna.

Severus pocítil závrať, když před sebou viděl Zlatého chlapce v takové pozici. Na kolenou. Díky tomu ještě víc ztvrdl a stal se troufalejším.

„Na co čekáš, Pottere?“

Harry vzhlédl, spodní ret skousnutý mezi zuby, těžce dýchal. Zatímco ho Severus sledoval, Harry ho osvobodil z kalhot a spodního prádla a zastavil se.

Severus mu nechal několik dlouhých okamžiků, nebo to možná bylo jen pár vteřin, které se zdály být věčností, než ho pobídl: „Tak se do toho pusť!“

„Do čeho se mám pustit?“ dožadoval se Harry, tváře zrudlé rozpaky nebo vzrušením či nějakou kombinací obojího, Severus si nebyl jistý.

Vážně po něm ten idiotský kluk chce, aby mu to přehláskoval? Hmm… mohl by to ten dokonalý malý hrdina kouzelnického světa chtít slyšet? Copak zázraky nikdy neskončí? „Dotkni se mě,“ přikázal Severus. „Sevři mě v dlani.“

Harry poslechl, pomalu stahoval prsty kolem Severuse. Cítil, jak sebou Severusův penis v jeho objetí škube a tvrdne.

Severus cítil škádlivé teplo Harryho dechu. Natáhl se, vpletl dlouhé prsty do tmavých vlasů na jeho temeni. „Pokračuj.“

„Tak si řekni. Vyslov to. Prosím,“ zašeptal Harry.

„Vezmi mě do pusy. Vykuř mě, Harry.“

S příjemným pocitem, jaký Severusova ruka na temeni hlavy vyvolávala, se Harry sklonil, jazykem klouzal nahoru a dolů, zkrátka všude. Jeho počínání ze Severuse vyloudilo tiché zakňourání. Tohle malé ochutnávání však Harrymu nestačilo, potřeboval víc. Obemkl Severuse ústy, chuť jeho těla byla přímo návyková. Cítil, jak se mu Severusovy dlouhé prsty probírají vlasy, a rozevřel pusu o něco více, aby mu předvedl, jak je dychtivý, jak moc tohle chce.

Z ničeho nic se ve štěrbině pode dveřmi objevil záblesk světla a chodbou se rozeznělo hlasité bum.

Harry s sebou překvapením trhnul a odtáhl se. „DoprdelePotteretvojezuby!“ zařval Severus.

„Promiň!“ sykl Harry, zatímco se štrachal na nohy. Severus jen sténal bolestí.

„Hoši?“ ozval se hlas z chodby. „Myslím, že jsem něco zaslechla. Děje se něco? Je dost časně.“

„Ne, všechno je v pořádku!“ zavolal Harry pevným hlasem, do něhož prosáklo zoufalství.

„Opravdu?“ ozvala se znovu Klára, hlas plný porozumění, na Harryho vkus v něm bylo pochopení až příliš. Ale světlo zhaslo a dveře přes chodbu se zavřely. Harry se obrátil na Severuse, který se stále ještě svíjel na posteli, a ta jeho část, která se ještě před chvílí tak vítězně tyčila, nyní chřadla… rychle.

Harry se na něj starostlivě zadíval: „Seš v pořádku?“

„Tys mě kousl!“

„To teda nekousl.“

„Můžeme to pojmenovat později. Podstatné je, že jsem cítil tvoje zuby tam, kde v žádném případě neměly co dělat.“

„Byla to nehoda. Tvoje teta mě vyděsila. Už se to nestane.“

Severus přes sebe přetáhl přikrývky. „Prostě běž zpátky do své postele, Pottere.“

„Počkej, nemohli bychom…“

„Nox.“

**********

Když se Severus následujícího rána probudil, Harry už v pokoji nebyl. Naprosto ho to vytočilo. Předně proto, že se Harrymu povedlo vstát a obléci, aniž ho vzbudil. A pak také očekával, že Harryho bude trápit strašlivá kocovina, a on si z toho chtěl užít každičký okamžik.

Takhle Severus cítil určitou nervozitu, když zdupal o deset minut později po schodech do přízemí. Hlavní pokoj byl temný, ale škvírou pod kuchyňskými dveřmi prosvítalo světlo. Když tlakem dveře do kuchyně otvíral, nevěděl jistě, co čekal, že uvidí. Rozhodně to ale nebyl Harry po lokty zabořený ve velké zadělávací míse s malou explozí mouky pokrývající jeho tělo.

„Co to tu, ve jménu Merlina, vyvádíš?“

„Peču sušenky,“ vzhlédl k němu Harry kousavě. „Co tvůj -?“

„V pořádku. Nebudeme o tom mluvit. Proč pečeš sušenky?“

Harry v odpověď na Severusův nepřístupný tón pokrčil rameny. „Protože je dneska Štědrý večer. To znamená, že zítra jsou Vánoce. A ty nemáš cukroví. A bez cukroví to nejsou žádné Vánoce.“

Severus přimhouřil oči: „Nepil jsi zase vaječný koňak, že ne?“

„Pojď a pomoz mi.“

Severusovy rty se zkroutily znechucením: „Pořád nechápu, proč to děláš. Na Vánoce tu nebudeš. Jdeš přeci k Weasleyovým. Jsem si jistý, že Molly má hromadu cukroví.

„Mám?“

„Máš co?“

„Jít na Vánoce k Weasleyovým? Chci tím říct, že bych tu mohl zůstat. S tebou a Klárou. Pokud bys chtěl.“

„Dohoda Štědrý den nezahrnuje.“

„Jistě… Jistě, to vím, Severusi. Jen jsem prostě myslel… A navíc nebude Kláře podezřelé, že odjíždím na Vánoce?“

„Něco už vymyslím, abych ji uklidnil. Za ty roky jsem se v umění lsti celkem zdokonalil.“

„Já vím,“ řekl Harry mírně.

„Zvážil jsi mou nabídku?“

„Tvou nabídku? Ten list s termíny?“ Severus krátce přikývl.

Harry zavrtěl hlavou: „Řekl jsem ne a myslel jsem to vážně. Moje úloha v téhle šarádě dnešní nocí končí.“

„Myslel jsem, že jakmile budeš mít čas si to promyslet…“

„Ne. Neudělám to. Nechci to dělat.“

Severus pocítil bolestné zklamání, a tak rychle změnil téma: „Vypadáš směšně.“

„Co?“

Severus k němu mávl rukou: „Tohle. Ty. Pečení. Moje teta není nikde poblíž a ovládáš magii. Použij ji.“

„To máš jedno.“

„Jsi celý od mouky.“

„No jo. To půjde dolů.“

„Je úplně na všem.“

„Já to uklidím.“

„To doufám.“

Harry odstoupil od stolu. Přešel kolem linky a pak směrem k Severusovi, rukama od mouky matlal po všem kolem sebe.

„Zkoušíš mě záměrně provokovat?“ Severus čekal popření. Nebo omluvu. Nedostalo se mu ani jednoho.

„Ano. Ano, vážně bych řekl, že se tě snažím provokovat.“ Harry se vkradl přímo před něj s pevným vyzývavým pohledem. „Jde mi to?“

„Ty víš, že ano.“

Harry se usmál, pomoučený koutek jeho úst se obrátil vzhůru. Severus cítil, jak se jeho tělo v odpověď napjalo. Bylo celkem absurdní, jak reagoval na úsměvy Zlatého chlapce. A jeho odezva se už dala téměř předvídat. Rozhodně to začínalo být na obtíž. Harry začínal být více než obtíž.

Obtíž s malou šmouhou od mouky na hraně spodního rtu. Jeho růžového, lahodného spodního rtu. Severus chtěl prostě jen – „Teď tě políbím.“

Harryho čelist se bezděčně pohnula. „Dobře… Díky za varování.“

Severus se natáhl, aby palcem setřel mouku z Harryho rtu. Při prvním políbení chtěl ochutnat Harryho, pouze Harryho. Snažil se tu myšlenku zaplašit, byl už přeci dospělý muž. Neměl by přemýšlet o takových podružných věcech.

Tolik se soustředil na Harryho rty, že nepostřehl, jak zelené oči najednou kmitly doleva, ale zaznamenal, když se mu Harry vykroutil s hlasitým výkřikem: „Ginny!“

Severusův výraz hrozivě potemněl: „Mám pochopení pro tvůj vztah s Wesleayovic děvčetem, ale osobně nepotřebuji slyšet její jméno ze tvých rtů.“

„Ginny je – Počkej, vztah? Seš praštěnej? To je jedno, neodpovídej na to. Ginny je venku.“

„Venku?“

Harry ukázal do okna a opravdu, nejmladší Weasleyová měla nos přilepený na studené sklo a nahlížela dovnitř; kolem její hlavy vykukovalo ještě několik dalších tváří.

„Zatraceně, Pottere, co tady dělají?“

„Já je nezval,“ zaječel Harry obranně.

„Jdi se jich zbavit, rychle.“ Jednalo se o příkaz, proti němuž neměl argumenty, a tak Harry zamířil ke dveřím, cestou si otíral ruce do kalhot.

Odjistil dveře, otevřel je a ocitl se tváří v tvář třem samolibě se usmívajícím obličejům a jednomu, který vypadal trochu provinile.

Nejprve svou pozornost obrátil k viníkovi: „Ginny, na co jsi myslela?“

„Ale no tak, Harry,… bylo to až moc dobré. Něco takového jsem prostě nemohla držet v tajnosti.“

Harry kývl směrem k Hermioně, Ronovi a nakonec, mnohem otřeseněji, k Dracovi. „No, ale, tos je sem musela přivést?“

„Ale no tak, Pottere, budeš si brát mého kmotra, to z nás dělá rodinu.“ Blonďák naklonil hlavu ke straně, nepatrně rozevřel náruč: „Nevlastní kmotře!“

To mu vyneslo tvrdé dloubnutí loktem do žaludku, s laskavým přičiněním Ginny. „Říkal jsi, že se budeš chovat slušně.“

„Uklidni se, zrzko, Potter to zvládne.“

Harrymu za zády se blížilo bušení, které nevěstilo nic dobrého a tuhla mu z něj krev v žilách. Mrzutě zamumlal: „A teď to máte spočítané.“

„Co máme-?“

Hermiona už se ke své otázce nedostala, přerušil ji ostrý dloubanec do Harryho boku, který ho odstrčil stranou. „Copak to tu je?“

Harry polkl na prázdno, než odpověděl: „Jen pár mých přátel… určitě si vzpomínáš na Ginny Weasleyovou.“

„Aha, tak nevětrejte teplo. Pojďte dovnitř a zavřete dveře.“

„Uch, uch, řekl bych, že nemají čas, aby šli dovnitř, … Zrovna byli na cestě někam…“

„Nesmysl,“ skočil mu do řeči Draco překypující strojeným Malfoyovským šarmem. „Čas na rychlou návštěvu si uděláme. Nestůj v cestě, Pottere, nechceme přeci vyvětrat teplo.“

Harry ustoupil ze dveří a jeho přátelé vpochodovali dovnitř. Severus byl v nejzazším rohu kuchyně a nevraživě zíral na všechny příchozí. Nebo pohledem probodával jenom Ginny? No, možná by to dávalo smysl, konec konců, Ginny byla tou, která to řekla ostatním.

„Severusi, Harry, postavte na čaj, já se přesunu vedle. Ginevro. Následuj mě.“

Přes Ginnyinu tvář se mihl vystresovaný úsměv: „Hned přijdu.“

„Jestli mi bude pořád říkat Ginevro…“ zamumlala Ginny, jakmile se za Severusovou tetou zavřely dveře.

„Já nevím, Ginny, není to špatné jméno…“ zamručel pobaveně Ron.

„Jasně, že tobě to nevadí. Jen počkej, až ti začne říkat Ronalde.“

„Možná bude lepší, když tady zůstanu s Harrym.“

„Tak to teda ne. Půjdeš se mnou.“

„Tak to ani náhodou, Gin.“

„Ginevro. Neloudej se, děvče,“ ozvala se Klára z vedlejšího pokoje.

Ginny se otřásla, hrábla po Ronově paži. „Nenechávej mě s tou ženskou samotnou.“

Ron se lehce zamračil: „Co by ti asi tak…“

„Když se mnou zůstaneš, dám ti pět galeonů.“

„Nebuď pitomá, Ginny.“

„Dvacet.“

„Dohodnuto.“

Ginny zmizela v druhé místnosti, Rona táhla za sebou. Ostražitě se blížila ke Kláře s Ronem v patách. „Paní Snapeová?“

„Slečno Snapeová, drahoušku,“ zdůraznila Klára. „Když jsem byla mladší, nikdy jsem příliš neviděla důvod, proč se vdát, a později už jsem byla příliš usazená ve svém způsobu života.“

„Slečno Snapeová, ráda vás zase vidím.“

„Ještě nikdy mě nikdo neviděl rád, snad s výjimkou Severuse, a ani u něj si tím v polovině případů nejsem jistá. Nicméně tvá lež svědčí o dobrém vychování. Když už o tom mluvíme, ještě jsem nebyla seznámena s tvým společníkem, ale určitě to musí být tvůj příbuzný. Se všemi těmi ohavně rudými vlasy.“

„Slečno Snapeová, to je můj bratr, Ronald Weasley. Ronalde, Severusova teta, slečna Snapeová. Ronald je Harryho nejlepší kamarád.“

Ron po své mladší sestře střelil znechuceným pohledem. Pak se otočil ke Kláře se zdvořilým úsměvem: „Rád vás poznávám. Jsem Ron… jen Ron.“

Klára přejela Rona hodnotícím pohledem a pak přimhouřila oči. Ještě víc. A ještě víc.

„To vidím. Ronalde,“ odvětila Klára monotónně. „A kolik ti dala, abys s ní zůstal?“

„Uch, urrr… ona mi vlastně nic… ah…“

Ginny si odfrkla: „Ale no tak, jen pokračuj. Když už jsi mi tak pomohl.“

„Dvacet gal… liber,“ připustil Ron.

Klára rozhořčeně ohrnula nos: „Hloupý kluku. Měl jsi to vytáhnout na třicet.“

Zpět v kuchyni

Draco se došoural k Severusovi, jedním bokem se opřel o roh, ruce si strčil do kapes. Nonšalantně mu pokynul hlavou: „Severusi.“

Severus neměl dobrou náladu. Byl zatraceně frustrovaný. Měl jen kousíček k tomu, aby se Harryho teplá ústa ocitla pod jeho vlastními, než se ta nesnesitelná Weasleyová vetřela zpátky do domu. Jistěže by se Harry nechtěl se Severusem líbat, pokud se kolem motá ta malá, půvabná, zatraceně perfektní vílí kráska. Takže se tvářil dost nepřátelsky a z hlasu mu ukapával jed, když odvětil prostým: „Draco.“

„Ech, možná bych se měl připojit v pokoji k ostatním.“

„To bys možná měl.“

Draco vyndal ruce z kapes a prchl do druhé místnosti.

Severus v tichosti dosypal čaj do sítka konvice k zalití a pak se též vypařil do obývacího pokoje.

Hermiona zůstala s Harrym, aby mu pomohla na tác poskládat hrnečky s podšálky, smetanu a cukr. Neustále ho po očku sledovala, až mu došla trpělivost, plácl lžící o podnos a vyzval ji: „Prostě to řekni, Hermiono.“

„Co mám říct?“

„Cokoliv, co ti teď vrtá hlavou.“

„Přijdeš na Vánoce do Doupěte?“

„Ano. Pravděpodobně. Možná. Je to složitý.“

„Tak to zjednoduš.“

„To není tak lehký.“

„Proč ne?“

„To není jen na mně… Snape… no… nejsem si jistý, jestli mě tu chce, nebo ne. Být s ním není úplně jednoduché.“

„Nebudu ti mít za zlé, pokud se zítra neukážeš. Weasleyovi nejsou tvoje rodina.“

„Hermiono!“ vyjekl Harry. „Jak to můžeš říct?“

„Nemyslela jsem to špatně, Harry. Mám tě ráda. Ron tě má taky rád. A Remus, Molly, Arthur… tak bych mohla pokračovat dál a dál. Všichni tě máme rádi. Vždycky budeme rodina. Ale Severus… no, on by možná mohl být tvoje rodina.“

Právě ten okamžik si vybrali Ginny s Dracem ke svému návratu do kuchyně: „Klára se diví, proč ten čaj tak dlouho trvá. A jsem si celkem jistá, že se Ron rozbrečí, jestli ho jeden z vás nepřijde před Snapeovými zachránit.“

„Kam vy dva jdete?“ zeptala se Hermiona.

„Dochází dřevo na topení,“ vysvětlovala Ginny, „tak jsem se nabídla, že půjdu nějaké naštípat.“

„A já se nabídl, že půjdu s ní.“

Harry si Draca skepticky změřil: „A ty víš, jak se štípe dříví?“

„Proč bych to měl potřebovat vědět, když mám H.Ů.L.K.U?“

Ostatní mu věnovali poněkud zvláštní pohled, tak Draco vysvětlil: „Nechtěl jsem mluvit o M.A.G.I.I. s M.U.D.L.O.U ve vedlejší místnosti.“

Hermiona ho pleskla přes ruku: „Klára je mudla, ne idiot, ty pitomče.“

Draco se uraženě podíval na Ginny: „Ty ji necháš, aby mi takhle nadávala?“

„Zasloužil sis to, troubo.“ Ginny provlékla svou ruku pod Dracovou: „Teď pohni, miláčku.“

Čajová konvice začala pískat přesně v okamžiku, kdy na dveře netrpělivě zaťukala Hedvika. Harry kývl směrem k čaji: „Mohla bys to vzít do pokoje, Hermi? Vyřídím poštu.“

Hermiona přikývla a vbalancovala se servírovacím podnosem a konvicí do vedlejší místnosti. Harry si povzdechl, popadl u dveří Ronovu bundu a vyklouzl ven přebrat si poštu a utišit Hedviku, než by začala skřehotat tak hlasitě, aby ji bylo slyšet až vevnitř.

Ginny s Dracem dováděli ve sněhu, koulovali se a hihňali se jako školačky. Harry si říkal, že tohle Dracovi připomene, až s ním bude příště mluvit, ale v danou chvíli neměl zájem jejich malé představení sledovat, tak si přitáhl bundu trochu blíž k tělu a obešel dům na druhou stranu, pryč z dohledu.

**********

Severus se podíval na hodiny. Opět. Už to bude deset minut a Harry s Ginny stále nejsou zpátky. Draco se také někam ztratil, ale Severus se nedokázal soustředit dostatečně na to, aby ho zajímalo, kde právě je. Na druhou stranu Harry a jeho malá přítelkyně… Harry určitě nebyl tak pitomý, aby tady něco zkoušel. Obzvlášť, když je to jen pár hodin, co měl Harryho uhnízděného mezi svýma nohama.

„Severusi Snape!“ přerušila ho teta ostře.

„Ano?“

„Dávej pozor, když s tebou mluvím.“

„Dávám.“

„Pfff. Jsi duchem nepřítomný. To ti vůbec není podobné.“

Severus lehce zavrtěl hlavou a vstal ze svého křesla u krbu: „Potřebuji se na chvíli vzdálit.“

„Kam?“

„Pryč, na chvíli. Nejsem dítě, které musí hlásit každý svůj pohyb.“

„Ale vaši hosté právě dorazili,“ pronesla Klára klidně a mávla směrem k Hermioně a Ronovi.

Severusovi se do pohledu okamžitě promítla ostražitost. Tetino prohlášení postrádalo obvyklou dávku výčitek.

Což znamenalo, že má něco za lubem.

„No, potom bych tu měl zůstat,“ odsouhlasil podezíravě Severus, aby ji otestoval.

„Každopádně jdi, na chvíli.“

Hmm, určitě má něco za lubem. Pokaždé, když potřeboval být někde jinde, jeho teta pronesla něco jako: ‚Nemáš čas na svou tetu?‘ Severus byl v pokušení si znova sednout a říct ‚Tak já zůstanu.‘ Ale místo toho z něj vypadlo: „Tak já půjdu.“ Maření tetiných plánů nestálo za to, když to, co opravdu chtěl udělat, bylo dostat se ven a najít Harryho a Ginny.

Severus zanechal Hermionu a Rona se svou tetou a vykročil do kuchyně k zadnímu vchodu. Ještě dřív, než otevřel dveře, zahlédl paty Ginnyiných bot trčících ze sněhu, propletené s těžkými botami ve vojenském stylu. V tu chvíli měl pocit, jako by ho někdo kopl do žaludku a sevřel prsty kolem hůlky, jeho mysl se už probírala kouzly, která by je od sebe odtrhla. Jak mohl Harry dokonce i jen pomyslet…?

Ale tohle nebyly Harryho boty, ty nohy nebyly oblečené do Harryho jeansů, a (sklonil hlavu v jiném úhlu, aby lépe viděl) nebyl to Harry, ke komu se Ginny na hromadě sněhu tiskla. Ne, její ruce byly vpletené do křiklavě blonďatých vlasů. Malfoyových vlasů. Barva Dracových vlasů byla specifická. Jeho kmotřenec. Harryho Nemesis ze školních let.

Ginnyino malé špinavé tajemství.

Když se později Harry vrátil do obývacího pokoje, všichni už byli přítomní. Ginny a Draco, ještě zardělí, seděli na opačných stranách pokoje, vzájemně k sobě vysílali ne až tak nenápadné pohledy. Hermiona a Klára se zdály být zabrané do celkem vášnivé diskuze o postavení žen v britské politice. Mračící se Severus seděl v rohu, žádné překvapení. Což nechalo Rona, opírajícího se o krb, samotného.

Harry přešel místnost ke svému nejlepšímu kamarádovi a stoupl si vedle něj, oba pozorovali dění v pokoji. Příjemné ticho nakonec přerušil Ron s pobavením v hlase: „Takže, … ty ses zrovna zasnoubil se Snapem… Jak vám to jde?“

**********

Téměř o dvě hodiny později Harry opatrně vkládal hrnečky do dřezu. Hlasitě si oddechl: „Tak je to za námi.“

Severus zamumlal cosi na souhlas a pustil do dřezu vodu.

Harry se nepatrně usmál: „Jsme… no… zase sami.“

„Moje teta je stále ve vedlejší místnosti.“

„Jasně. Správně.“ Harry zněl trochu zklamaně, ale rozuměl Severusovu přání zachovat formálnost, když je Klára tak blízko.

„Harry, je tu něco, co ti potřebuji říct.“

„Co?“ Když se Snapeova odmlka prodlužovala, Harry se zeptal znovu: „O co jde, Severusi?“

„Ginny tě podvádí, zapletla se s Dracem Malfoyem. Viděl jsem je spolu. Muchlovali se ve sněhu.“

„Ó, Merline. Vážně? Ó, díky, žes mi to řekl. Víš, vlastně mě to ani neštve. Chci říct, těch několik posledních dní mi vážně otevřelo oči. Myslím, že jsem Ginny vlastně nikdy nemiloval. Miluju tebe, Severusi. Chci tě, Severusi.“

„Můj,… to je dost nečekané, Harry.“

„Já vím. A rozhodl jsem se, že po Vánocích neodejdu. Chci tu zůstat s tebou. Rozhodl jsem se, že se vzdám svého života celebrity a dobrého jména, abych mohl být s tebou, místo s Ginny Weasleyovou.“

Harry luskl prsty ve vzduchu a upřeně Severuse pozoroval: „Severusi? Chtěl jsi mi něco říct?“

Severusovy rty se stáhly do odhodlaného zamračení: „Ano… O něčem, co jsem viděl, když jsi dnes ráno zmizel, … něco, co tě asi rozruší.“

Harryho obočí se stáhlo v soustředěném výrazu: „Dobře. O co jde?“

Tentokrát Severusovi jeho představivost nabídla mnohem pravděpodobnější odezvu.

„Ginny tě podvádí, zapletla se s Dracem Malfoyem. Viděl jsem je spolu. Muchlovali se ve sněhu.“

„Lháři! To by neudělala! Ginny mě miluje a já miluju ji! Jsi vážně takový zvrácený hajzl, že můžeš něco takovéhleho udělat? Co sis myslel, že se stane? Že ti uvěřím a zahodím kvůli tobě svou perfektní budoucnost? U Merlinova vousu! Jsi ubožák!“

„No? Chceš mi říct, co jsi viděl?“

„Viděl jsem –“

„Ginny, jak tě podvádí, byla dnes ráno ve sněhu s Dracem.“

Žádná odpověď. Jen pohled bolestné zrady v jasných zelených očích.

Severus si odkašlal: „Viděl jsem Draca, venku.“

„Hmm…“

„Se slečnou Weasleyovou.“

„Hmm…“

„Ginny Weasleyovou.“

Harry stále nereagoval.

„Draco a Ginny byli spolu.“

„To už jsi říkal.“

„Merline, ty jsi zabedněný. Byli spolu jako pár.“

Tentokrát Harry trochu nakrčil nos: „Zvrácený, co?“

„Počkej, ty o tom víš? O nich?“

„Jen pár měsíců. Možná půl roku.“ Harry se zvědavě odmlčel. „Draco se ti nikdy nezmínil?“

Severus otázku ignoroval. „Ty o tom víš? Ty to dovolíš?“

Harry pokrčil rameny: „Těžko s tím můžu něco dělat, nemyslíš? Není to moje věc.“

„Není to tvoje věc?“ zajíkl se nevěřícně Severus. „Není to tvoje věc? Vždyť s ní chodíš!“

„Přesně tak,“ odfrkl si Harry a podíval se na Severuse s prázdným výrazem. „Počkej. Ty to myslíš vážně?“

„Jen velmi zřídka něco nemyslím vážně.“

Harry stiskl čelisti k sobě a Severus sledoval, jak to v mladším muži kypí: „ TY KRETÉNE!“

„Co –?!“

„Ty sis doopravdy myslel, že chodím s Ginny Weasleyovou?“ Tváře Harrymu zrudly hněvem.

„Co jiného jsem si měl myslet? Váš vztah se propírá všude v bulvárním tisku. Ty sám jsi mi to řekl.“

„Já ti řekl, že si budu brát Ginny Weasleyovou?“ zaječel Harry.

„Ano! Dobře, ne těmito slovy a ne přímo mně.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Náhodou jsem vás dva slyšel, když jste si posledně povídali venku před domem, než odešla.“

Harry přímo soptil: „Tys nás šmíroval?“

„Nic takového jsem nedělal. Pouze jsem nedopatřením vyslechl část vašeho rozhovoru.“

Taková odpověď Harryho nedokázala usmířit: „Šmíroval jsi nás?“

Severus se v obraně naježil: „Řekl jsi mi, že ji miluješ.“

„Jistě, že ji miluju,“ zařval Harry netrpělivě. „Znám ji už od jejích deseti! Je to Ronova mladší sestra. A je to pozoruhodná žena, která opakovaně riskovala svůj život pro naši věc a pro mě a svou rodinu. Je chytrá a laskavá a zábavná. Kdo by ji nemiloval?“

„Skvělé. Doufám, že ty, Weasleyová a Draco budete společně velice šťastní.“

Harryho svrběly prsty, jak chtěl sáhnout po hůlce. Severus se podrážděně zamračil: „Ani na to nemysli.“

„Ale je to dost lákavé.“

„Ale no tak, Pottere, teta je hned ve vedlejší místnosti.“

„Vím, to je taky to jediné, co tě chrání.“

„Nechápu, proč se kvůli tomu tak rozčiluješ, Pottere. Nestřílej posla. Pokud jsi naštvaný kvůli Weasleyové, zlob se na ni.“

„Nejsem na Ginny naštvaný.“

Severus se zarazil. „Nejsi? Proč ne?“

„Protože se může muchlovat, s kýmkoliv chce.“

„Máte opravdu úžasně zdravý vztah.“

„Ginny Weasleyová se může líbat, s kým chce, protože spolu nechodíme, není to moje snoubenka, NEMÁME SPOLU ŽÁDNÝ VZTAH.

„To jako vážně?“

Harry zavrčel. Zavrčel: „Seš beznadějnej. Jsi ten nejpaličatější chlap na téhle straně Atlantiku.“

„Jen na této straně?“

Harry ho probodával pohledem: „Na druhé straně jsem nikdy nebyl, takže nemohu soudit.“ Severus si odfrkl.

„Jak moc špatné o mně máš mínění?“ vyštěkl Harry.

Severus zamrkal, opět ve střehu: „Co prosím?“

„Jak hodně špatné mínění o mně máš, když jsi přesvědčený, že bych mohl dělat to, co jsme spolu dělali, když bych byl zasnoubený s Ginny?  Jak sis mohl myslet, že bych byl schopen Ginny něco takového udělat, nebo tobě, když už jsme u toho?! To si o mně myslíš, že jsem nějaký hormony posedlý póvl, co se o tebe třel v uličce, aniž k tobě cokoliv cítil?“ Když Severus neodpovídal, Harry pomalu zavrtěl hlavou: „Cítíš ke mně něco? Chceš vůbec, abych tady byl?“

„Já –“ Severus se zarazil vyděšený tím, co málem vypustil z úst. Pokud se teď ovládne, možná, ale jen možná, by z toho mohl vyjít s alespoň špetkou důstojnosti.

Harry to však nechtěl jen tak nechat – ovšemže to nechtěl jen tak nechat – a dožadoval se odpovědi: „Ty co?“

Severus nevěděl, co na to odpovědět, protože to, co chtěl říct, bylo: Chci, abys zůstal. A to by ho učinilo zranitelným. Severus ještě nikdy nikomu nedovolil, aby jej viděl zranitelného, zvláště ne Harrymu zatracenému Potterovi. Tak jen popudlivě sevřel rty.

Harry, neskutečně naštvaný, zavrtěl hlavou. Popadl svůj kabát z věšáku. U dveří se zastavil, otočil se k Severusovi, aby mu dal šanci něco říct, cokoliv, změnit jeho rozhodnutí a dát mu důvod, aby zůstal.

Severus mu však žádný nedal.

A tak Harry nezůstal.

Severus k sobě nikdy necítil větší nenávist.

Když Klára o několik minut později Severuse vyhledala, stále ještě netečně zíral z okna. „Raději si vezmi čepici a šálu.“

Severus nehnul ani brvou: „Co prosím?“

„Venku je zima. Měl by sis vzít šálu a čepici, než půjdeš za Harrym.“

„Nehodlám to zbrklé štěně nikde nahánět. Pokud se bude chtít vrátit, až se uklidní, vrátí se.“

„To tady chceš jen tak vyčkávat, jestli se Harry uklidní, anebo třeba taky ne, a jestli se vrátí?“

„Je to dospělý muž, teto Kláro, musí se rozhodnout sám. Mimo to, není snad trpělivost cnost?“

„To tedy rozhodně není. A jestli tomu vážně věříš, tak jsi mnohem větší necita, než jsem si myslela.“ Chvíli bylo ticho, než Klára pokračovala: „Jdi za ním. Je to hodný hoch, tvůj Harry.“

Něco ve způsobu, jakým Klára vyslovila ‚tvůj Harry‘, zapříčinilo, že se Severusovi stáhl žaludek. Srovnal všechny hrnečky ve dřezu, zatímco si třídil myšlenky, než se postavil Kláře: „Jak dlouho už to víš?“

Klářino úzké, šedé obočí se vyhouplo nahoru. „Žádné dohady? Žádné zapírání? Upřímně, jsem zklamaná. Byla jsem přesvědčená, že kolem toho budeš dělat větší cirkus.“

„Jak dlouho už to víš?“

„Měla jsem podezření od chvíle, kdy vstoupil do dveří.“

„Kolik si myslíš, že toho víš?“

„Proč tě to zajímá?“

Severus si ztěžka povzdechl: „Předpokládám, že není síla, která by tě přiměla odpovědět na mou otázku, aniž bych já zodpověděl tu tvou?“

„To mě snad znáš lépe.“

„Tak mi prostě řekni, co tvá bujná fantazie stvořila z téhle situace.“

„Tím myslíš, jestli vím, že Harry pouze předstíral, že je tvůj snoubenec? Nebo jestli vím, že k Harrymu něco cítíš a on o tom neví?“

Severusova vyrovnanost ještě nikdy nezakolísala.

Klára s předstíranou nenuceností vyhlédla z okna a zeptala se: „Kdy mu to řekneš?“

„Co bych mu měl říct?“

Klára na něj prostě jen zírala. Rozhostilo se dlouhé, nekonečné ticho. Nakonec Severus těžce vydechl: „Nikdy.“

„Ty mu to vůbec nechceš říct?“

„Aha, takže teď už se tvůj sluch skutečně zhoršuje. Byla to jen otázka času, řekl bych, přeci jen je ti skoro sedmdesát.“

„Musíš mu říct, že ho miluješ.“

„Nemiluji Harryho Pottera.“

Klára si odfrkla, naprosto nepřesvědčená: „Podívej se mi do očí a řekni mi, že Harryho nemiluješ.“

Severus se tetě upřeně zadíval přímo do očí a velice pomalu a zřetelně vyslovil: „Nemiluji Harryho.“

„K čertu! Na lidi, kteří nejsou tak skvělí lháři, to funguje mnohem lépe.“

„Nemohu uvěřit, že jsi mě nazvala lhářem!“ zalapal po dechu Severus se strojeným raněným výrazem.

„Dokonce neobyčejně obratným lhářem, drahý synovče.“

„Hmm, předpokládám, že je dobré získat uznání od někoho mnohem talentovanějšího.“

„Víš, co si myslím?“

„Obvykle.“

„Jsi nějak moc hubatý.“

„Ty jsi nějak moc dotěrná. Ať už se mezi Harrym a mnou stane nebo nestane cokoliv, není to tvoje věc.“

„Řekni to Harrymu. Zaslouží si to vědět.“

„On si to zaslouží vědět? Blbost, nic takového si nezaslouží. Pokud se na celou situaci podívám objektivně, tak mohu ve skutečnosti prohlásit, že si Harry zaslouží, aby se to nikdy nedozvěděl. Zaslouží si obyčejný, nekomplikovaný život.“

„A ty nemůžeš být obyčejný a nekomplikovaný?“

Severus sepnul prsty a s opovržením se na Kláru upřeně zadíval.

„Dobře, dobře,“ zvedla Klára ruce v předstírané kapitulaci. „To byla hloupá otázka. Omlouvám se. Obyčejný a nekomplikovaný se v každém případě přeceňuje. Každý může být obyčejný a bez komplikací.“

„Harry ne. Harry zatím nedostal moc šancí užít si všednosti.“

„Jeho rodiče?“ zeptala se Klára jemně.

„Ztráta jeho rodičů byla pouze první z dlouhé řady událostí, které učinily Harryho život velmi… komplikovaným.“

„Bili ho, Severusi? Tak, jako tebe?“

„Teto Kláro!“ zasyčel Severus varovně.

„Nezkoušej na mě to svoje ‚teto Kláro‘, Severusi Snape, viděla jsem jizvy, které má, výraz v jeho očích, když si myslel, že si ho nikdo nevšímá.“

„Harry je silný. Silnější, než jsem kdy byl já. Takže se o něj nemusíš bát.“

„Ale nepotřebuje být silný sám. Ani jeden z vás. Severusi, jdi za ním.“

„Nejdu. Ani bych nevěděl, co říct, nebo udělat.“ Možná kolem sebe člověk potřebuje lidi, kteří mají zdravý vztah, aby věděl, jak něčeho takového dosáhnout. Což ho zatracovalo už od narození.

„Severusi, jdi za ním.“

„Ne. Harry je schopen dělat svá vlastní rozhodnutí. Bez něj mi bude dobře.“ Jakmile to vyslovil nahlas, uvědomil si, že nic nemůže být pravdě vzdálenější.

A nic ho neděsilo víc.

 

Kapitola: 5   Kapitola: 7