Kapitola tři: Ztráta ráje

Bublina kolem Harryho a Severusova soukromého světa praskla a do obou narazí realita. Dnes tedy především do Severuse.

Idylka jim skončila a je na nich, aby to, co mají, nějak napasovali do světa kolem sebe.

Již tradičně děkuji Hanetce, v současné chvíli jediné čtenářce a milované betě v jedné osobě, která věnuje pozornost této povídce kromě mě.

Do prázdnin mám připravenou ještě jednu kapitolu, měla by vyjít ve středu, ale vzhledem k nulovému zájmu (soudě podle počtu komentářů u předchozích dvou kapitol), to nebudu úplně hrotit, a kdybych náhodou nestíhala kvůli přípravám na FFko (juch!), tak budu publikovat v některém z následujících dnů, nejpozději než odjedu do Chotěboře.

Příjemné čtení, kdyby sem náhodou někdo zabloudil. 😈

Kniha třetí: Ať se stane cokoliv – shrnutí

Mudlové mají svou vlastní magii. Říká se jí destilace. Merlin jim za to žehnej.

Jisté situace si žádají pozvolné mýcení sentimentu, jednoduché odstraňování složitosti vrstvu za vrstvou, postupné odlehčení a zklidnění rozbouřené mysli. Mudlovské lihoviny jsou pro takové účely dokonalé. Nicméně jiné situace se nejsnadněji zvládají bezhlavou, destruktivní, surovou rychlostí, které se dá dosáhnout jen požitím čarodějnických lihovin.

Pro dnešní večer zvolím ohnivou whisky, aniž bych se byť okrajově zaobíral perspektivou, kterou bych mohl získat prostřednictvím jiných sladkých tekutin ze svého baru. Ve skutečnosti je perspektiva přesně to, co se snažím zničit. A ohnivá whisky je jistým lékem proti vhledu do čehokoliv.

První sklenička, kterou do sebe okamžitě obrátím na ex, mi pomůže zadusit hlas McGonagallové trylkující: „Abri Mercerová.“ Pálivá tekutina zarazí můj údiv nad tím, kdy jsem se k čertu stal dost starým na to, abych učil druhou generaci. Jsem tak starý, že mám učit další generaci, a můj mladistvý milenec po mně střílí skrytými úsměvy od stolu plného omladiny, nevšímavých pitomců, které bych spíš uvařil zaživa, než bych se s nimi dopustil nějakých důvěrností. Protože nesnáším děti.

Vyprázdním polovinu druhé sklenky v naději, že tak spálím to uvědomění si, že tady, v mých komnatách, nevypadal tak mladě jako ve Velké síni. Nutí mě to v něm vidět to, čím je: vyděšeného šestnáctiletého kluka, který se přimkl k jediné osobě, co byla k mání. A že ta osoba měla vědět, že to není správné, než se ho dotkla. Já měl vědět, že to není správné. Okamžitě. Zapomněl jsem se, což je prohřešek, zasluhující ten nejpřísnější trest. I když to byla výhradně jeho vina. A Brumbálova.

A moje.

Ale úplně nejvíc moje.

Do prdele.

Dopiju druhou skleničku a naliju si třetí.

Uprchl jsem před realitou, kterou vyvolal hlas McGonagallové, a vyhledal mlčenlivý poklid svého sklepení, jen abych zjistil, že tyhle kamenné zdi rezonují tichou ozvěnou jeho proklatě mladého hlasu, křičícího hříšným potěšením, které jsem v něm vzbuzoval. Tahle studená vlhkost kdysi zhasínala jakýkoliv plamínek emocí ohrožujících mou vyrovnanost – ať už se jednalo o vztek, žal, nebo, za mimořádně vzácných okolností, pocit štěstí. Teď to vypadalo tak, že se z mého útočiště stala prostě jedna z mnoha věcí, od nichž potřebuji utéct.

Zatracený Brumbál.

To on vytvořil tenhle malý ráj a s tím klukem mě do něj vhodil. Dívej se, ale nedotýkej se. Nejez z tohoto stromu. A já z toho stromu pojedl.

Opakovaně.

Zavřu oči a vidím jeho spalující pohled, zelený a prosebný. Hrál svou roli a snažil se přesvědčit ostatní, že je upřímně rád vidí. Ale teprve když se ty oči otočily směrem ke mně, odrážel se v nich i úsměv. Ta zelená zkrásněla. Sledoval jsem ho a zoufale jsem se pokoušel utišit svůj žal, přesvědčoval jsem sám sebe, že to, co jsme měli v našem utajeném světě, nemá nic společného s rolemi, které hrajeme ve Velké síni. Potřeboval mě. A já tam pro něj byl.

Jenže tady venku jsem i já hrál svou roli. Profesor Snape seděl u učitelského stolu a sledoval, jak jeho studenti – většina z nich s pošklebky či nasupeně – výhružně zírají na chlapce, na nějž by profesor Snape měl hledět obdobně, pokud by ovšem chuť zmiňovaného kluka stále ještě necítil na jazyku.

Zakázané ovoce.

Zakázané rty se stočily do skrytého úsměvu, který v těch očích zářil touhou a důvěrou a… láskou, rozpomenu se a své zděšení zaženu dalším hlubokým douškem. On vypadl z role a já jsem vyšel z praxe. Utekl jsem do svého sklepení, kde jsem měl být schopen zapomenout, nebýt přízraku jeho přítomnosti strašícího v samotném kamení.

Komické je, že nedokážu říct, co mě štve víc: jestli to, že jsem pošpinil a zkazil šestnáctiletého kluka, nebo vědomí, že to udělám zase. A jediný způsob, jak se udržet a nepodlehnout jeho pozornosti, by bylo odstoupit, očistit své svědomí a podrobit se trestu. A já vím, že ani jedno z toho neudělám. Protože by ho to mohlo zabít. Toho kluka. Mého okolnostmi mi přisouzeného milence.

Ten chlast nepůsobí dost rychle.

Zrovna se chystám přihnout si rovnou z lahve, když uslyším povědomý svištivý zvuk, naznačující, že se někdo přepravil krbem do mých komnat. Zkroutí se mi rty a ruku s hůlkou sevřu mezi koleny, abych si zabránil toho pitomého kluka proklít ve chvíli, kdy vypadne z krbu. Zvládne se udržet ve stoje a vyleze celkem jistým krokem. Usměje se. Já ne.

„Nazdar,“ pozdraví mě váhavě.

„Co tady děláš? Myslel jsem, že jsem ti řekl, že se uvidíme zítra,“ zavrčím s pošetilým hněvem, který přiživuje ohnivá whisky.

„Vypadals… znepokojeně. Jsi v pořádku?“ jeho hlas zní přiškrceně. Kmitne očima k lahvi a pak zpátky ke mně. V obraně sevřu sklenici pevněji.

„Je mi dobře. Běž pryč.“

Přistoupí blíž a uvězní mě v křesle.

„Pottere, jste snad hluchý?“

„Kdo byla ta malá holka?“

Najednou ho nenávidím tak moc, jako za celý svůj život snad ještě nikdy nikoho. Kdo byla ta holka? Mámení skutečnosti, ty zpropadené děcko. „Nikdo. Dcera bývalého studenta.“ Znovu se napiju a dělám, co můžu, abych ho přinutil odejít. Nefunguje to.

„Och.“ Nakrčí obočí a pak si dřepne na zem přede mě. „Takže… ten bývalý student… Bylo to… Teda, tys byl… eee… Však víš.“

Ne, nevím. „Co?“ Sklopí oči a tváře mu rozkvetou nachem. Och. „Bohové, ne,“ málem se zadusím. „Pottere, navzdory tomu, k jakým závěrům by mohl někdo dospět na základě mého chování v uplynulém měsíci, mám své zásady.“

Vydechne s takovým tím zvukem, který podezřele připomíná úlevu. Zvedne se mi žaludek, když si uvědomím, že se opovažuje žárlit.

„A kdybych přece, však víš, tak by to zatraceně nebyla vaše věc,“ dodám zlomyslně.

A hotovo. Zlobí se. Hned se cítím lépe. Usrknu si z drinku.

„Takže… proč jsi teda tak vyšiloval? Totiž… začalo to tou holkou. Zpanikařil jsi. A když tě něco nebo někdo obrací proti mně, tak je to moje věc.“

K čertu s tím spratkem a s jeho střízlivostí a logikou.

„Já jsem nevyšiloval ani nezpanikařil,“ odseknu. Nepanikařím. Sedím si tu a tiše likviduji ty mozkové buňky, které mě nutí si uvědomit bolestivou skutečnost. „Jen jsem si vzpomněl, kde je moje místo. A vy byste si měl uvědomit, kde je to vaše. Prožili jsme si své malé letní pobláznění a teď je po všem. Pokud se rozhodnete si to zapamatovat, není tu žádný problém.“

Najednou vstanu a mám v úmyslu jít – kamkoliv, kde není on. Do ložnice.

Také se zvedne. Pronásleduje mě. Chytí mě. Zatraceně.

„A když ne?“ Přitáhne si mě blíž, oči žhnoucí vzdorem. Nebo odhodláním. Je v tom u tohohle kluka nějaký rozdíl?

Zápolím s nutkáním padnout na kolena a prosit ho, aby mě nechal v klidu. I když u mě už něco jako klid dávno nepřichází v úvahu. Jako kdybych někdy něco takového měl.

„Nezáleží na tom, kdo jsi mimo tenhle pokoj. Na ničem tam venku nezáleží. Tvoje postavení tam venku nemá s námi nic společného. A – “

„S námi?“ ušklíbnu se zlomyslně. „Žádné ‚my‘ neexistuje, vy hloupý kluku.“

Rysy obličeje se mu přelije taková bolest, až mě přiměje ukročit dozadu. Jsem znechucený jeho křehkostí, jeho čitelností. Všechnu svou zbývající krutost směřuji do kamenné zdi. Do kamenné zdi, která, jak si uvědomím, má mnohem povolnější uši. „A nikdy ani neexistovalo. Čím dřív si to uvědomíte, tím dříve se můžete začít porozhlížet po někom ve svém věku, s kým můžete oslavovat zbytek svého dospívání.“ A mimochodem i svého života.

Po mém rafinovaném zpřetrhání vztahu následuje dlouhé ticho. Navzdory svému lepšímu úsudku se k němu otočím. Z jeho masky bez výrazu na mě zírají dvě obezřetné oči. „Severusi,“ hlesne potichu.

Ztuhnu, když tak sveřepě pokračuje v důvěrném duchu. „Neříkejte mi tak.“ Do hlasu se mi vetře mnohem víc zoufalství, než by mi bylo milé.

Nezáleží na tom, stejně mě nebere na vědomí. „Takže to je o tomhle? Tohle nemá nic společného s tím, že jsi můj profesor, že ne? Připadáš si starý. Mám pravdu? Protože mně je úplně jedno, kolik ti je.“

Jak se opovažuje číst mezi řádky?! Ztuhne mi čelist. „Pottere, chováte se naivně.“

„A ty se chováš nemožně!“ vpálí mi. „Přestaň se rozhodovat podle toho, co si myslíš, že je pro mě nejlepší. Nevěřím ti, že chceš, aby tohle skončilo. Děláš to, jen protože – “

„Protože tak je to správné, vy tvrdohlavý spratku!“ Odstoupím od něj a hledám, jak bych mu unikl. Není kudy. Jeho přítomnost prosakuje každou pídí tohohle zatraceného hradu. Každým zákoutím mých komnat. Pokud bych chtěl prchnout, muselo by to být někam mnohem dál.

Třeba do Azkabanu.

„Říká kdo? Protože tak to není. To tamto… tam venku. To je všechno špatně. A… a ty to cítíš stejně. Vím, že jo.“

„Ale prosím vás, Pottere. Prostě jste byl jen pěkná prdelka, nic víc.“

„Přestaň. Vím, o co se snažíš. A nefunguje to.“

Obrátím se a postřehnu, že znovu nasadil masku netečnosti. Pokud se ho chci zbavit, musím ho ranit. A dokud bude tuhle masku udržovat, budu schopný mu ubližovat. Navzdory bušení srdce se chladně ušklíbnu. „Myslíte si snad, že jsem se do vás zamiloval, Pottere? Vážně jste tak stupidní, abyste uvěřil, že se zblázním do šestnáctiletého kluka? To mě máte za hlupáka?“

V reakci na svou krutost jsem čekal ledacos, ale široký úsměv mezi to určitě nepatřil. Nechte to na Harrym Potterovi, a on to zhorší.

„Ty jsi tak předvídatelný,“ řekne se špetkou laskavosti.

Na moment mě úplně připraví o řeč, jsem naprosto omráčený jeho absolutní lhostejností vůči mým snahám ho od sebe zapudit, a vzápětí pocítím oprávněné rozhořčení. Já NEJSEM předvídatelný! Mám v úmyslu protestovat, ale než se mi povede najít hlas, políbí mě.

Poprvé za těch dvacet let, co piju mudlovský alkohol, plně pochopím varovné štítky nalepené na lahvích. Varování: Konzumace alkoholických nápojů může ovlivnit úsudek a zpomalit reakce. Já bych na ten papír ještě přidal „oslabit odhodlání“.

Trvá mi až příliš dlouho, než se mi povede sebrat dostatek rozvahy, abych se od něj odtáhl a zakřičel na něj, aby odešel. Nicméně moje úsilí přijde okamžitě vniveč, neboť tentokrát mě umlčí tiché zaklepání na dveře. Potter se na mě podívá a pak zapluje do ložnice. Nejradši bych mu řekl, ať odtamtud vypadne, jenže si nedělám iluze, že by mě poslechl.

S patřičnou zlostí prudce otevřu dveře, za nimiž očekávám proradnou, dobrotivou tvář Brumbála, který si můj hněv po tom malém překvapení, jímž mě nečestně zaskočil během večeře, stejně zasloužil. Ten prohnaný starý mizera věděl, že moje tvrdošíjné zachovávání profesionality mi zabrání, abych ho i s tím jeho vlkodlačím mazlíčkem proklel na veřejnosti.

Když za dveřmi spatřím prefekta své koleje, který na mě upírá klidný a vyrovnaný pohled, ten zmatený vztek, který se ve mně vaří, rychle ochladne.

„Pane Malfoyi.“ V obranném reflexu rychle vystřízlivím. Podvědomě se napřímím v páteři a celý se napnu.

„Dobrý večer, pane. Mohu dál?“ Spořádaný, dobře vychovaný, způsobný, chlapec, který je naprostým protikladem Harryho Pottera.

Neuhnu, abych ho nechal projít. Ačkoliv by na tom, že bych jednomu ze svých studentů, navíc prefektovi, umožnil se mnou pohovořit ve svých komnatách, nebylo nic mimořádného, tenhle kluk patří k těm, kteří by si mě velice přáli mrtvého. Nijak nechvátám ho k sobě zvát. A pak je tu ta záležitost s tím druhým klukem, který se schovává v mojí ložnici.

Na chvilku se pozastavím, abych pouvažoval nad fraškou, která se z mého života stala.

„Co pro vás mohu udělat, pane Malfoyi?“ zeptám se lakonicky.

„Musím s vámi mluvit, pane.“ V hlase mu zní podrážděnost. Není zvyklý, aby mu někdo něco odpíral.

„A co je podle vás tak důležitého, že by to nemohlo počkat do zítřka?“

Očima mu probleskne hněv, téměř okamžitě se ale zase ovládne. Do nenuceného úšklebku mu prosákne arogance. „Jde o vás a o Harryho Pottera.“

„O mě a o Harryho Pottera,“ zopakuji pomalu a každou slabiku proložím patřičnou dávkou opovržení. Nepanikařím. Ten hoch patrně neví nic víc, než že jsem na Pottera dohlížel v době, kdy došlo k jeho zajetí. A že to vědomí by mohlo mít katastrofálnější důsledky pro něj než pro mě. Nabídnu mu pobavený úsměv. „Takže, copak se mi to asi tak chystáte říct, že mě a Harryho Pottera dáváte do souvislosti?“

„Mohu jít dovnitř?“ zeptá se se zadostiučiněním. Poodstoupím a nechám ho projít. Otálí u dveří a čeká, až mu pokynu, aby si sedl. Smrtijedy je možné obvinit z ledasčeho, ale ne z nezdvořilosti. Vědí, jak předstírat respekt. Pokynu mu k druhému křeslu. Určitě mu nedovolím, aby si sedl do tamtoho křesla a vyslovil „Harry“. A zajistit, aby se cítil tak nepohodlně, jak je jen lidsky možné, vyhovuje mým účelům.

Přetvářka a umění zastrašování.

Zůstanu stát.

„Nu?“ štěknu netrpělivě.

„Vím, k čemu v létě došlo, pane. Hodně z nás to ví.“ Dívá se mi do očí. Vyzývavě.

„Hodláte být konkrétnější, pane Malfoyi? Nebo se mám pokusit událost, o níž je řeč, uhodnout?“ Tiše ho ponoukám, aby pokračoval v tématu, s nímž mě tak lehkomyslně konfrontuje.

Netrpělivě si povzdechne. Přemýšlím, že bych ho za tu prchavou nestoudnost napomenul, ale nakonec ji přejdu ve prospěch partie, jíž se účastníme. Už jsou to roky, co jsem ji hrál naposled. Předpokládám, že se mi dovednosti dostatečně rychle vrátí.

„Vím, že Pán zla našel Pottera. A vím, že byl s vámi, když ho našel.“

Nasadím svůj nejlepší nevzrušený výraz a s patřičně škodolibým posměchem zareaguji. „Zdá se, že jste dobře informovaný. Možná bych vám měl připomenout, pane Malfoyi, že pokud předstíráte, že máte informace o věcech, které se vás netýkají, může vás to vtáhnout do situací, jimž byste se ve vlastním zájmu měl vyhýbat, jak jen to je možné? Tedy pokud jste mi sem nepřišel sdělit původ svých informací, pochopitelně?“ Nechám hlas klesnout až do syčení. Jestliže musí napínat uši, aby mě slyšel, stojí ho to mnohem víc energie. Trik je v tom vědět, kdy se vyplatí na někoho křičet, a kdy je účinnější sykot.

Jeho pohled nepatrně znejistí. To mě potěší. „Ne,“ řeknu klidně. Cítím, jak se mi koutek úst vytahuje vzhůru, a pozvednu bradu, abych se na něj díval spatra. „Předpokládám, že ne. Nu dobrá, pane Malfoyi, výhradně pro moje pobavení, pročpak mi neřeknete, co jste zamýšlel získat z téhle banální informace?“

„Jen jsem vás přišel varovat, pane. Nesou se zvěsti.“

„Zvěsti?“ vyplivnu pohrdavě. „Ve skutečnosti jste sem nepřišel proto, abyste mě zastrašoval klevetami, že ne?“

„Nejsem tu, abych vás zastrašoval, pane.“  S klidem si s mými nástrahami poradí. Je dobře vytrénovaný. Šestnácti lety lstivosti. „Jen jsem si myslel, že byste chtěl vědět, že existuje plán, jak vás nechat propustit.“

Tahle novinka mě nepřekvapí, nicméně jsem podezíravý. Jsem přesvědčený, že mnohem přesnější bude, že ho poslali, aby zkusili, jestli nerezignuji z obavy o svou reputaci. To, co si mí bývalí společníci ještě neuvědomili, je, že jsem se své sebeúcty už dávno vzdal.

„Chápu. A mám být propuštěn za to, že jsem se řídil Brumbálovými příkazy? Nebo moji chytří studenti vymysleli nějaké opravdové prohřešky?“

Jeho rysy zkřiví zlovolný úsměv – přesná kopie výrazu jeho otce. Ten úsměv působí daleko ďábelštějším dojmem, neboť se zrodil na obličeji s Narcissinou podobou. Na krátkou chvíli mě to téměř ohromí. A pak si připomenu, že je to jenom dítě, hrající s dětskými zbraněmi hru, kterou já jsem začal hrát už v době, kdy on byl pouhou možností v otcových koulích.

Otevře pusu, aby něco řekl, ale lépe si to promyslí. Místo toho opovážlivě pokrčí rameny.

„Možná byste mi chtěl sdělit, co mi zabrání vás z téhle školy nechat okamžitě vyloučit?“

Jeho úsměv se rozšíří a otírá se o tenkou strunku oddělující můj klid od nutkání k násilí. „Neudělal jsem nic špatného. Jednoduše jsem informoval učitele o spiknutí proti němu – to je mou povinností prefekta, no ne?“ Obdaří mě tak nevinným pohledem, až je to skoro k smíchu.

A já se také rozesměji. Je to nucené, nicméně je to smích.

Položím ruce na područky křesla. Slyším, jak rychle zalapá po dechu a odkloní se ode mě ve snaze se ovládnout a uklidnit. „Nehrajte si se mnou, Draco Malfoyi,“ řeknu tiše, s jasně patrnou výhrůžkou. Nakloním se jen na několik palců od jeho obličeje. „Proč mi tohle říkáte?“

Vydechne obavou a sbírá sílu, aby mi odpověděl. „Kdybych byl na vašem místě, tak bych to chtěl vědět.“

Zkoumám jeho výraz a pátrám po skutečném vysvětlení. Jakkoliv je možné, že je tady ze své vlastní vůle jen proto, aby mě varoval, nezní to příliš uvěřitelně. A já se nemohu utěšovat tou pranepatrnou pravděpodobností, že tomu tak je. Lepší je hrát na jistotu.

Odstoupím od něj. „V tom případě se zdá, že bych vám měl poděkovat. Teď se můžete vrátit do své koleje.“

Vstane, dojde ke dveřím, ale pak se ke mně obrátí. „Mohu vám položit jednu otázku, pane?“

Pozvednu obočí.

„Proč jste se nevrátil?“

Ten dotaz mě ani zdaleka nepřekvapí tolik jako zvědavost v jeho očích. Chvíli si v duchu sestavuji opatrnou odpověď. Samozřejmě, odešel jsem dávno předtím, než Pán zla padl. Ačkoliv moje zrada nepatří ke všeobecně známým skutečnostem, ví o ní dost lidí na to, aby mě Pán zla zabil hned, jakmile bych na jeho první povolání po 13 letech odpověděl. A to nemluvím o své krátké potyčce s ním ve Quirrelově těle před pěti lety. Ale tohle všechno mu neřeknu.

Takže proč jsem v prvé řadě odešel?

„Políbil jste lem hábitu Pána zla, pane Malfoyi?“ Výraz mu zvadne. To mi odpoví dostatečně. „Učinil jste tak z respektu, nebo ze strachu?“

Zamrká.

„Ode mě se neočekává, že bych líbal obrubu Brumbálových šatů.“ No, aspoň ne doslova. Ale je to dostatečně dobrá lež na to, aby apelovala na chlapcovu afektovanou aroganci.

Tupě přikývne. Vidím na něm, jak mou odpověď vstřebává. Jenom doufám, že nad ní bude přemýšlet i později.

Vrátí se ke dveřím, ale pak se znovu ohlédne přes rameno. „Ocenil bych, kdybyste nikomu neříkal, že jsem tu byl. Otec by mě zabil, kdyby to zjistil.“ Vyloudí jeden ironický úsměv a pak otevře dveře. Přistihnu se, že bych ho nejraději popadl a propleskl ho, aby se vzpamatoval. Nedojde mu, co to stojí, hrát tuhle hru, dokud nebude příliš pozdě.

„Dobrou noc, profesore Snape,“ řekne ještě, než za ním zaklapnou dveře.

„Dobrou noc, pane Malfoyi.“ Moje odpověď dopadne na kamennou podlahu, kde zůstane ležet bez vyslyšení. Zachvěji se pod paradoxním náporem trpké náklonnosti, která se mě pokaždé zmocní ve vztahu ke studentům zařazeným do mé koleje.

To, že plánují, jak mě zničit, mě nijak neděsí. Brumbála by neobalamutili, ať už by kolem rozšiřovali cokoliv. Dokonce, i kdyby to byla pravda. Bez přehánění, nic, co by mu o mě mohli říct, by ho nepřesvědčilo, že bych snad nebyl čestný.

To, co mě drží, abych nešel za ředitelem a nevysypal mu celou pravdu o vztahu mezi mnou a jeho hrdinným chlapcem, není zbabělost. Je to pýcha. Nenechám je vyhrát. Nedám jim to, co chtějí. Co očekávají. Plánuji s nimi bojovat na každém kroku a zraňovat je tam, kde je to bolí nejvíce: prostřednictvím jejich vzácného potomstva, které se nachází v mé péči. Pod mým vedením. A které, pokud s tím dokážu něco udělat, najde vůli vzepřít se svým rodičům.

Myslím, že bych své malé zmijozely měl přivítat zpět ve škole.

V duchu si poznamenám, abych Malfoyovi řekl, ať zítra večer shromáždí kolej ke krátkému proslovu. Chopím se své skleničky s ohnivou whisky a dopiju, co v ní zbylo. Chystám se zabořit zpátky do toho křesla, jenže pak si vzpomenu, že se v mojí ložnici skrývá ještě jedna nedokončená záležitost. Přejdu pokoj a tiše se modlím, aby si ten kluk nevzal do hlavy, že se svlékne do naha. Ne, že by mě to nakonec překvapilo.

Co mě ale překvapí je, když ho najdu roztřeseného sedět za dveřmi s koleny přitaženými k hrudníku. Patrně se bál o svou reputaci. Ano, klepy o tom, že dělá úděsné věci s nenáviděnou hlavou zmijozelské koleje, by mu způsobily daleko větší újmu než mně. Moji kolegové jsou dostatečně zralí na to, aby neposlouchali dětské klevety. A troufám si tvrdit, že nikdo z nich by si ani na vteřinu nepřipustil myšlenku, že bych mohl spát se studentem – a to se vůbec nezmiňuji o tom, že to je student, k němuž mám údajně odpor. Taková možnost by pro ně byla naprosto absurdní.

Ale chlapce, který by proslul jako můj mladý milenec, by takové klepy zničily. Samozřejmě, že ho rozrušila vyhlídka na to, že by každý věděl, že ho obtáhl odporný, umaštěný parchant, který obchází po sklepení. Smetu stranou své raněné ego.

„Na vašem místě bych si nedělal starosti. Ujistím se, aby o mých skutečných pocitech k vám nikdo nepochyboval.“ Usměji se.

Zavrčí a vzhlédne, oči má zarudlé uschlými slzami. Na chvíli mě jeho přehnaná reakce na celou situaci omráčí. Ať už by ta věc mohla být jakkoliv škodlivá, určitě to není tak zlé, aby kvůli tomu brečel. Dojde mi, že ten třes ani zarudlé oči nemají s Malfoyovým varováním nic společného.

„Co se stalo?“

„Nic,“ zalže.

„Jasně.“ Otočím se a odejdu zpátky do obývacího pokoje.

O chvíli později mě následuje a spěšně kolem mě projde, aby se dostal ke krbu. „Asi už bych měl jít,“ zamumlá rychle. Když vytahuje z hábitu nádobu s letaxovým práškem, stěží se na mě podívá.

Ohromí mě jeho znenadání tak naléhavá potřeba odejít. Jen před malou chvílí se tvrdošíjně držel představy, že zůstane, dokud mě nepřiměje, abych se vrátil zpátky do našeho nemorálního světa. Nebo možná spíš amorálního, bych měl říct. To, co jsme si tu vytvořili, se zdá tolik odloučené od společenské morálky, která vládne ve světě vně těchto zdí. Nejsme o nic víc součástí toho světa, než si je on vědom toho našeho.

Zatraceně.

Zarazím tenhle proud myšlenek dřív, než přesvědčím sám sebe, že jsou pravdivé.

„Takže se uvidíme zítra.“ Nepřesvědčivě se usměje. Postřehnu v jeho výrazu záblesk děsu. Uvažuji, o co přesně jde, že ho to tak užírá. Podlehnu náhlé potřebě nabídnout mu útěchu.

„Pottere…“

Vidím, jak pod formálností mého hlasu celý ztuhne. Netrpělivě si povzdechnu. „Harry, bude to v pořádku.“

„To doufám,“ zašeptá a pak hodí prášek do ohně a vstoupí do plamenů. Když se obrátí čelem ke mně, oči má zavřené. Zamumlá místo určení a zmizí. Zanechá mě zmateného, abych proplouval náhlým přílivem zlé předtuchy.

 

 

Kapitola 2Kapitola 4