Umíněný starý kocour – část 1

S příchodem léta jsem pro Vás měla závěrečnou kapitolu vánoční povídky, proto nyní, kdy jsou Vánoce za dveřmi, Vám zcela logicky předkládám jednu letní lahůdku. Povídka je dárečkem pod stromeček nejen pro Vás, ale i pro mě, neboť se jedná o kočičárnu a já si moc přála nějakou kočičí povídku přeložit. Takže ať už se Vám líbit bude, nebo ne, mám z ní velkou radost už teď.

Atmosféra příběhu je spíše melancholická, ale má v sobě něco, něco…
Posuďte sami. 🙂

Za betaci a korekturu děkuji KalamityJane.

A jaká že písnička by vás mohla dostat do odpovídající nálady? Možná ♫♫♪♫ …Tiše a ochotně purpura na plotně voní, stále voní… ♪♫♪♪♫

Umíněný starý kocour – shrnutí

 

Část 1

Pouhé čtyři dny poté, co válka definitivně skončila, vklouzly Harryho dny do nového schématu. Najednou ho nikdo nepotřeboval, neměl za nikoho zodpovědnost a to pomyšlení ho zneklidňovalo natolik, že rychle přijal útěchu v jiné rutině. Stejně jako v letních měsících během svého dětství se i nyní Harry těšil z časného rána, části dne, která byla stále svěží a nevinná. Bylo to dříve, než přilétly noviny, dříve, než ho začaly bombardovat příchozí letaxové hovory, dříve, než začaly pohřby.

Šest dnů po bitvě se konal pohřeb Ginny a Freda. Hagridův o týden později.

Harry slil do termosky kávu a vzápětí se její aroma smíchalo s naprosto božskou vůní horké čokolády. Asi to nebylo úplně zdravé, ale usoudil, že jedna slabůstka ho nezabije. S termoskou v ruce a šálou kolem krku zamířil na nádraží King‘s Cross. V šest ráno bylo ve stanici pusto, přicházel předtím, než nastal ranní shon dojíždějících za prací, a rád sedával na některé z laviček podél nástupišť blízko u otevřeného konce kolejí.  Když se Harry usadil na tvrdé lavici a naléval si do malého kalíšku termosky čokoládovo-kávovou směs, zapípaly reproduktory předmluveného veřejného hlášení. Krk měl zachumlaný do pletené šály – tlumená červeň, modrá, šedá a zelená nebyly úplně bradavické barvy, ale dost se jim podobaly. Venku drobně mžilo, z otevřených tratí pronikala na nádraží jemná mlha a Harry tiše sledoval vlak přijíždějící z Welwyn Garden City.

Seděl tam asi hodinu, svůj obvyklý a jediný čas, jenž trávil mimo Grimmauldovo náměstí, a všiml si čtyř lidí, které by v jiném životě rád poznal.

* * * * *

Harry seděl se zkříženýma nohama na pohovce v obývacím pokoji a čelil třem úhledně naskládaným hromadám korespondence. Vlevo byl malý svazek psaní od novinářů požadujících od něj exkluzivní rozhovor. Druhá byla kupa vzkazů a pohlednic od lidí, kteří mu blahopřáli ke zneškodnění Voldemorta. Třetí byla docela znepokojivě objemná halda dopisů od lidí, kteří Harryho žádali o dary, aby si mohli dát po válce své životy do pořádku. Předpokládali, že Harry za své hrdinské činy vydělal nějaké peníze, ačkoliv nic takového nebylo nikdy zveřejněno ani zmíněno.

Za poněkud nemelodického pobrukování ‚London Bridge is Falling Down’ skládal Harry dopisy od novinářů do malých lodiček, které směroval do ohniště. Letaxové spojení měl pro příchozí hovory zablokované, takže nehrozilo, že by nechtěně někoho šťouchl papírovým stěžněm do oka. Zvládl spálit čtyři loďky, než ho vylekala zářivá bílá kočka a přerušila jeho koncentraci.

„Budu předpokládat, pane Pottere, že odmítnutí mého letaxového hovoru je pouze preventivní opatření, které je pozůstatkem války,“ káral ho hlas profesorky McGonagallové, zatímco její patron mourovaté kočky k Harrymu namyšleně vzhlížel z podlahy. Harry rozpaky zrudl, ačkoliv věděl, že patroni neumí přenášet obraz.

„Mám pro vás něco důležitého, Harry, a ráda bych, abychom se brzy sešli na čaj.

Harry odehnal rukou patrona a zbytek korespondence hodil do krbu. Pomyšlení na návrat do Bradavic mu způsobovalo mírnou nevolnost; jakmile uvažoval o letaxu, drsném povrchu hradních zdí a pachu kouře z loučí hořících po chodbách, nepříjemně se mu kroutil žaludek. Harry se trochu otřásl, vytáhl hůlku a vrhl rychlé čistící a úklidové kouzlo. Před pokusem o vyčarování patrona se zarazil a místo toho napsal profesorce McGonagallové krátkou zprávu s pozváním na čaj. Jeho krb byl možná příchozím voláním uzavřený, ale odchozí zprávy odesílal celkem dobře.

* * * * *

„Ale já myslel… Chci říct. Vy jste občas kočka. Proč se o něj nepostaráte?“ zeptal se Harry s pohledem upřeným do kartonové krabice na svém konferenčním stolku. Uvnitř byl schoulený vyhublý modro-šedý kocour s ušima trochu většíma, než jaké by příslušely proporcím jeho těla. K Harryho zmatku ho s sebou přinesla profesorka McGonagallová.

„Myslím, že nejlépe mu bude v mužské společnosti,“ řekla McGonagallová velice suchým tónem, v němž Harry rozeznal sarkasmus.

„Copak, je to malý postrach?“ zeptal se Harry, vsunul ruku do krabice a kocoura pohladil. Nevzbudil se, ale vyloudil drobný spokojený povzdech a položil si tlapku přes hlavu.

„Ano, k podobnému přesvědčení by se dalo dojít,“ potvrdila. Posadila se do křesla a věnovala se podnosu s čajem, který Harry připravil. „Je to ruská modrá, Harry. Jsou spíše tiché, ale velice inteligentní a velmi věrné.“

„To zní jako někdo, koho jsem znal,“ řekl Harry mrzutě. Jeho pozornost patřila kočce, pak rychle vzhlédl, jak ho náhle něco napadlo: „Hermiona s vámi mluvila?“

„Nemluvila, ale věřím, že ať už má o vaše blaho jakékoliv obavy, jsou oprávněné,“ prohlásila McGonagallová a věnovala Harrymu nesouhlasný pohled.

„Bojí se až moc. Prostě jen potřebuji chvíli čas sám pro sebe.“

„Co si přejete a co potřebujete, jsou dvě naprosto odlišné věci, mladý muži,“ opáčila McGonagallová. „Ať je to jakkoliv, stále pro tu kočku potřebuji do konce srpna hlídání.

„Jo,“ zvažoval Harry, který ji stále hladil. „Nehledal jsem domácího mazlíčka, ale dobře. Mohlo by být pěkné nějakého tady mít. Jak se jmenuje?“

„Je to Severus Snape,“ odpověděla konverzačním tónem McGonagallová.

Harryho ruka nad kočkou znehybněla.

„Severus Snape jako na jeho památku, nebo je to vážně Snape?“ zeptal se Harry ploše.

„Pane Pottere,“ začala McGonagallová smířlivě.

„Čtyři hodiny hledání jeho těla a on byl celou tu dobu zatracená kočka!“ vykřikl Harry s neúmyslným úderem do krabice. „Čtyři! Několik dní jsem nemohl spát, protože jsem si myslel, že jsem vůči němu selhal, že jsem ho nechal zbytečně umřít. A co dělal on, naháněl myši?“

„Byl v bezvědomí tři dny, po které jsem se ho snažila udržet naživu!“ pokárala ho McGonagallová a přiměla ho tím odvrátit hlavu v rozpacích.

„Harry, existuje důvod, proč je nyní Severus v kočičí podobě,“ pokračovala s velice přísným pohledem McGonagallová. Stejně jako za svých školních let při vyučování, zůstal Harry zticha. „Severus byl jmenován ředitelem 20. srpna loňského roku.“

„Voldemortem,“ zamumlal Harry a sedl si zpátky na gauč. Kočka v krabici stále spala.

„A Bradavice vůči svým ředitelům mají právní ujednání, určitý druh pojistky. Pokud jsou během výkonu své funkce zraněni, pobírají rentu po zbytek svého přirozeného života.“

Harry zamrkal a zíral na McGonagallovou, která si poklidně vybírala máslovou sušenku.

„Žertujete,“ odtušil Harry s kamennou tváří.

„Zpochybňujete rizika spojená s tím postem?“ zeptala se McGonagallová s drobnými jiskřičkami v očích. Harry uvažoval, jestli tahle dovednost přišla s funkcí zástupkyně ředitelky.

„Myslím, že ne,“ odpověděl Harry poraženecky. „Takže, pokud profesor Snape zůstane ředitelem do dvacátého, bude potom moct pobírat svou… err. Ředitelskou rentu.“

„Správně.“

„A po mně chcete, abych se o něj staral. O Snapea. Chlapa, který mě nenáviděl až do morku kostí, a to i když pracoval proti Voldemortovi, aby mi pomohl.“

„Správně.“

Dopila svůj čaj, položila šálek zpět na podnos a zírala na Harryho tak, jako kdyby mu něco důležitého unikalo.

„Nemyslíte si, že bychom se mohli vzájemně zabít?“ zeptal se naprosto zmatený Harry. Zvířátko v krabici se zdálo neškodné, ale to i raraši, když se s nimi střetl poprvé.

„Och, proboha. Je to kočka, pane Pottere. Žádný profesor, žádný špion ani nebude Nebelvíru srážet body. Jsem přesvědčená, že jste byl svědkem toho, když se pan Malfoy dostal do podobného stavu, ačkoliv se jednalo o fretku,“ reagovala McGonagallová popuzeně.

„Err, ano. Ale proč jste z něj udělala kočku?“

„Severus utržil mnoho zranění,“ odpověděla McGonagallová s vláhou v očích. „Proměna v kočku omezila ztrátu krve a podpořila léčivá kouzla. Episkey je mnohem silnější při použití na šestikilovou kočku, než na muže, který váží sedmdesát kilogramů.“

To dávalo Harrymu smysl, líně hladil kožíšek na kočičím břiše.

„A nemůžete ho už změnit zpátky?“

„Ne, dokud nebude ředitelem po celý rok, Harry. Školní rada nemůže ředitele propustit, aniž by doručila papíry jemu osobně.“

„To je příhodná právní klička,“ zabručel Harry. Kočka stočená v krabici a s jednou tlapkou hozenou přes čumák vypadala docela roztomile.

„Věřím, že ji tam vložil Albus,“ pronesla McGonagallová pozorující, jak se Harry mazlí s kočkou.

„Jsem jediná možnost, profesorko? Voldemort je mrtvý a já chci…“

„Ano, ubohý pane Pottere,“ přerušila ho příkře McGonagallová. „Pečovat tři měsíce o malou kočku je více než srovnatelné s dvaceti lety, jež vám zasvětil tento muž.“

Kočka v krabici mňoukla a oba se po ní podívali.

„… tento kocour,“ opravila se McGonagallová.

Harrymu zrudly tváře, když si uvědomil, jak sobecky to od něj znělo.

„On neví, kdo je?“

Výraz McGonagallové trochu změkl a podala mu límec.

„Předpokládám, že ve vás podle pachu rozpozná někoho, komu může věřit,“ odpověděla.

Harry podrbal jedním prstem kočku za uchem a pod kočičí bradou zaznamenal zjizvení po Voldemortově kletbě.

„Tak dobře,“ řekl a položil límec na stůl. „Myslím, že mohu zajistit, aby tohle místo bylo pro kočku bezpečné.“

* * * * *

„Ooouuu,“ zakvílel kocour a vyplašil Harryho z dřímoty. Strávil hodinu zabezpečováním všeho, o čem si myslel, že by v domě kocoura mohlo ohrožovat. Uspávací kouzlo, které na něj použila McGonagallová pro cestu letaxovou sítí, zcela vyprchalo a Harry si konečně mohl poprvé prohlédnout Snapea v kočičí podobě.

„Mňau,“ projevil se tiše kocour, když Harry nahlédl do krabice, tmavé oči obrovské a nedůvěřivé.

„To je v pořádku, jsi v bezpečí,“ uklidňoval ho Harry, když ho vyndával a položil si ho na klín. Požádal Kráturu, aby přinesl nějaké zásoby a připravil v obývacím pokoji provizorní kočičí záchod spolu s nějakým žrádlem a vodou. Ze způsobu, jakým se mu kočičí drápky zarývaly do stehna, Harry usoudil, že se zvířátko hned tak nikam nechystá.

„Tak bych řekl, že budete dost nedůvěřivý kocour, pane,“ pronesl Harry ke kocourovi, kterého zvolna hladil, a přitáhl si ho blíž. Po první minutě byl odměněn lehkým předením a po pěti minutách kocour konečně vstal a nejistě se vydal k misce, cestou se stále otáčel k Harrymu, jako by si ho pořád hlídal.

* * * * *

Celý následující den strávil kocour tím, že chodil po Grimmauldově náměstí za Harrym a postupně tak dokončoval svůj vlastní průzkum domu. Harrymu to nevadilo, ale rychle se naučil chodit po schodech pomalu, aby se vyhnul zakopnutí. Nevypadalo to, že by se kocour nějak vzrušoval kvůli bouřce, která začala před večeří, ovšem Harrymu počasí tak úplně jedno nebylo. Nikterak však nepřemýšlel nad tím, kde bude kocour spát, a zarazil se, když ho v půl desáté následoval do staré Siriusovy ložnice.

„Nemám pelech pro kočku,“ konstatoval Harry zbytečně. Sevřel pyžamo a pozoroval, jak kocour zkoumá pokoj. Harryho postel byla zčásti zaházená, jak spal jen na jedné její polovině. Nikdy se o tuto postel s Ginny nedělil, ale v době, kdy stanovali venku, na to často myslel.

Kocour na postel vyskočil právě ve chvíli, kdy venku zahřmělo, a Harry sebou prudce trhl. Rychle se převlékl, světlo si nechal svítit, aby potlačilo záblesky pronikající oknem.

Jedna z věcí, které Harrymu v kouzelnickém světě chyběly, byla možnost osvětlit celou místnost jedinou mudlovskou žárovkou. Jeho ložnici ozařovalo dvanáct zapálených svící zasazených do pevných stojanů, neboť si nedůvěřoval ohledně v prostoru se vznášejících svíček. Záblesk zvenčí osvětlil pokoj jako blesk fotoaparátu a Harry, který právě věšel své oblečení, začal počítat. Než uslyšel zaburácení hromu, dostal se k devíti, upokojený, že bouřku ještě nemá nad hlavou. Dalším důvodem, proč mu chybělo mudlovské osvětlení, bylo, že dokázalo maskovat většinu venkovních projevů bouřek.

„Zítra se zeptám pana Weasleyho, jestli by se tohle místo nedalo modernizovat,“ pronesl Harry zbytečně a odtáhl přikrývku na posteli. Kocour se ani nehnul, takže se při ulehání musel zkroutit do nepohodlných úhlů.

Harry jednoduchým kouzlem uhasil svíce a pak pozoroval stíny, které na zdi vykreslovaly záblesky bouře z venku.  Podle jeho počítání se blížila a Harry byl podrážděný sám ze sebe, že ještě v osmnácti ho dokázala rozrušit bouřka. Byl ve velkém pokušení znovu rozsvítit, ale věděl, že by tím jen oddálil svůj spánek. Kocour, který čekal jen, až se Harry nepohodlně zkroutí kolem něj, vstal a přikradl se na jeho polštář.

Jeden z důvodů, proč chodil brzo spát, byl, že nerad zůstával v noci sám. Bylo to nějak úplně jiné, než být sám přes den.

Harry neměl strach z hromů, ale přišlo mu, že s každým zaduněním se rozlehlý starý dům otřásá a ožívá. Náhle se mu vybavilo léto v jeho pátém ročníku, kdy byl dům napěchovaný Weasleyovic rodinou a členy Řádu. Když však zalezl pod přikrývky tentokrát, neslyšel z vedlejšího pokoje šeptání dvojčat ani nikoho, jak chodí po chodbě.

„Mruuu,“ předl kocour. Oči mu v temnotě zářily a zdál se velice odhodlaný hníst ložního prádlo, v němž vyděšený Harry ležel.

„Říkám si, jestli tohle je vaše skutečná osobnost,“ pronesl Harry s úsměvem a kocoura pohladil. Ten vypadal plně soustředěný na čelo postele a Harryho vůbec nebral na vědomí. Jeho protahující se tlapky zachytily při hnětení jeden z polštářů a Harry trochu uhnul hlavou, aby mu nezachytil vlasy. „Ďábelský profesor Snape, ředitel Zmijozelu, pán sklepení, Voldemortův nejdůvěryhodnější zrádce.“

Kocour se rozhodl, že už polštář potrápil dostatečně a svalil se Harrymu na hrudník. Jeho teplý kožíšek mu na krku připadal docela příjemný a hebký.

„Vy se ničeho nebojíte, že ne? Jste jako skutečný superhrdina.“

Po silném zaburácení hromu přímo nad nimi sebou Harry nedobrovolně trhnul.

„Severusi Snape,“ šeptal Harry a těžkou rukou škrábal temeno kočičí hlavy, zatímco hromy rumplovaly přímo nad nimi. „Jak jste to dokázal, že jste tak statečný?“

Kocour se zaměstnával mytím předních tlapek a Harry se tomu výjevu usmál. Zahlédl další záblesk a začal počítat.

„Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet,“ mumlal si pro sebe a zašklebil se, když udeřil hrom. To bylo blíž. Vždycky sledoval, jak je bouřka daleko, už od svých šesti let, kdy zaslechl tetu Petunii, která během silné bouře utěšovala Dudleyho.

Kocour, kterého počasí naprosto nevzrušovalo, přerušil své mytí a obdařil Harryho tvář dvěma líznutími.

„Praštěná kočko,“ poznamenal Harry a pousmál se. Zatímco venku zuřila bouře, zlehka hladil kocoura a intenzivní předení vibrující mu přes hrudník ho ukolébávalo ke spánku. Poslední věc, na kterou si Harry vzpomínal, než usnul, byl drsný kočičí jazyk na jeho prstu, když mu kocour věnoval další přátelské líznutí.

* * * * *

Harry měl rád časná rána. Noci byly plné stínů a vzpomínek a viny, ale rána mu připadala svěží a svobodná. Grimmauldovo náměstí se nacházelo v rušné čtvrti Londýna, kde žila střední vrstva obyvatel, a Harry měl nejraději úsvit, kdy slunce ještě nemělo svou sílu a ulice byly povětšinou prázdné. Oblékl se do tenkého svetru, starých džínsů, odřených bot, které byly trochu ožehnuté z poslední bitvy, a vlněné pruhované šály.

„Mmmrrrrr,“ zavrněl u Harryho nohou na podlaze se protahující kocour.

„Och, err,“ zarazil se Harry s rukou nad termoskou, v níž už měl nalitou čokoládu, a právě se do ní chystal přidat scezenou kávu.

Kocour důstojně usedl, černé oči upřel na Harryho. Ten jen pokrčil rameny, obrátil se zpět, aby vlil kávu bez rozlití do termosky. Číslice na ciferníku starých hodinek na jeho levici přeskočila na 6:00.

„Pokud chceš jít se mnou, myslím, že by mi společnost nevadila.“

* * * * *

Harry si vybral jednu z laviček k sezení, právě když se jedno ze světel na perónu nad jejich hlavami rozblikalo. Tentokrát se usadil blízko ke konci nástupiště číslo osm, pokaždé volil nástupiště číslo osm, a kocoura umístil vedle sebe. Přes otevřený konec perónu se valila mlha, zatím vířil vlhký vzduch kolem Harryho svetru, ale stejně brzy pronikne až k jeho tričku. Harry vypil malý kalíšek ze své termosky, opřel se zády o lavičku a čekal, až přijede vlak z Roystonu v 6:18.  Drážní zaměstnanec, který procházel kolem, se na Harryho s kočkou zvědavě podíval, ale Harry ho nebral na vědomí. Namísto toho otevřel dvířka Hedvičiny klece, sáhl dovnitř a zvolna svou trochu mozolnatou rukou pohladil kocoura po hlavě. Kocour byl zabalený v malé modré dece a dříve než se usadil, se obezřetně rozhlédl po nádraží.

„Alespoň jeden z nás by měl zůstat v teple,“ rozumoval Harry, zatímco kolem něj těsněji rovnal deku. Tmavě šedé kočičí oči nevraživě zíraly, jak s houkáním přijíždí vlak z Roystonu, ale uklidnily se, zatímco Harry zrakem pátral v zástupu tváří po těch, jež by mu byly povědomé.

* * * * *

„Kocoure! Můj dům není kočičí záchod!“ napomínal Harry v pokleku s pohledem upřeným pod pohovku. Jakmile se kocour naučil, že Harry je chlebodárce, a ne nebezpečí, pustil se do průzkumu domu, občas opomenul včas vyhledat svou bedýnku. Kocour pod pohovkou žvýkal cosi, co vypadalo jako mrtvá moucha, a zvědavě ho sledoval.

„Chuchvalce prachu nejsou hračky,“ prohlásil Harry a hrozil přitom prstem. Stáhl ho hned, jakmile se na něj kocour zaměřil jako na cíl svého dalšího skoku. „A prádlo na podlaze není záchod.“

Harry se napřímil a rozhlédl se po obývacím pokoji. Všude možně viděl haldy papírů a na konferenčním stolku špinavé nádobí. Poslal Kráturu do Bradavic, aby tam vypomáhal, ale sám se nádobí nikdy umýt neobtěžoval, ne od chvíle, kdy se vrátil po bitvě do domu, což bylo na začátku června. Ale až nyní si Harry uvědomil, v jakém byl dům nepořádku.

„Asi bych měl uklidit,“ poznamenal, zatímco z kočičího dosahu uhýbal polštář se střapci. Harry zvedl balíček z malého odkládacího stolku, fotografii, na níž byl on a všichni Weasleyovi z rána Billovy a Fleuřiny svatby. Po bitvě ji zamotal do staré košile, ale nyní otřel rámeček a postavil ji na krbovou římsu. Ginny a Fred, stojící vedle sebe, se na něj usmáli a věnovali mu nepatrné, ale spokojené mávnutí.

* * * * *

„Mamka říká, že bych udělal líp, kdybych pomáhal Georgovi,“ svěřoval se Ron a podrbal se na hlavě. „Soudí, že bystrozoři jsou příliš přísní, vzhledem k tomu, v jakém si libujeme zmatku.

„V tom má pravdu,“ uznal Harry. Na podlaze ležely papírové pytle s potravinami spolu s rozházenými novinami a střed jedné kupky se podezřele pohyboval.  Než přišli Hermiona a Ron s nákupem, četl si Harry právě o tradičních kouzelnických slavnostech letního slunovratu. Noviny se znenadání pohnuly a vynořila se hubená chlupatá šedá hlava.

„Co to pro všechno na světě děláš?“ zeptal se Harry sedící na pohovce a sledoval, jak se kocour plíží směrem k němu.

„Jako kočka je rozhodně přátelštější,“ pronesla Hermiona. Kocour vyskočil na opěrku pohovky a drcl hlavou do Harryho.

„To proto, že si nepamatuje, že je Snape,“ řekl Harry a ovládl se, aby si nepromnul hlavu a neobrátil oči v sloup.

„Dokážeš si představit, kdyby si to pamatoval?“ zasmál se Ron vystavený zamyšlenému kočičímu pohledu. „Nejspíš by na tebe vykašlal chuchvalec chlupů, zatímco bys spal.“

„To pořád může, jakmile zjistí, že strávil celé léto jako můj domácí mazlíček,“ zabručel Harry a zatřásl hlavou, protože kocour začal žvýkat jeho vlasy.

Hermiona se na Harryho s pochopením podívala, byl to jeden z těch pohledů, které si schovávala pro chvíle, kdy se on s Ronem dostali do potíží.

„Byl jsi v poslední době venku, Harry?“ zeptala se Hermiona opatrně, v hlase nepatrnou naději na odpověď.

„Dneska ráno jsem vynášel smetí do popelnice,“ poukázal Harry a odmítl o té záležitosti dále diskutovat.

* * * * *

Zdálo se, že kocourovi chutná jablečno-oříškový chléb. Žádné oříškové sušenky, ale obyčejný chléb namazaný máslem. Harry seděl na své – v té době už obvyklé – lavičce na nástupišti, s kocourem schouleným v modré dece na dně staré Hedvičiny klece.

„Nebyl bych dobrý Havraspár,“ řekl Harry a prostrčil do klece další kousek chleba, právě když výstražné znamení ohlásilo, že se blíží vlak v 06:29 z Peterborough. „Ačkoliv modrá je má oblíbená barva.“

Kocour uždíbl z pečiva a pak začal nevzrušeně olizovat máslo, které Harrymu zůstalo na prstech.

„Podívej,“ řekl Harry a nepatrně kývl hlavou směrem ke dveřím vlaku. „To by mohl být Remus, co myslíš?“

Kocour na chvíli přerušil oblizování, zdálo se, že zírá do prostoru, kudy ten dvojník procházel. Ty samé neupravené hnědé vlasy a trochu velký oblek, ale rozespalý výraz na mužově nezjizvené tváři byl trochu moc nevinný, než aby seděl.

Harry si dopřál další lok ze svého čokoládovo-kofeinového koktejlu a opřel se znovu o lavičku. Dvířka klece byla otevřená, takže mohl dovnitř snadno natáhnout ruku, aby kocoura pohladil.

„Rád si myslím, že ve skutečnosti nezemřeli,“ řekl Harry tiše. Roztržitě škrábal kocoura za ušima a pozoroval, jak se vlak vyprazdňuje. „Předstírám, že prostě jen odešli do mudlovského světa.“

Kocour mu neodpověděl, místo toho se líčkem otřel o Harryho ruku a začal hlasitě příst.

* * * * *

Harry toho nikdy moc nenamluvil, a když byl sám, necítil potřebu přerušovat ticho jakýmkoliv zvukem.  Zrovna tak když se sprchoval, se raději zabavil tím, že nechal své myšlenky náhodně plynout, než aby si prozpěvoval jakousi písničku, kterou naposledy slyšel. Mysl se mu potulovala stejně svobodně jako ruce a obvykle se po chvíli sprchování přistihl, jak se uspokojuje. Zpočátku se cítil provinile a byl na sebe naštvaný, styděl se, že Ginny byla pryč jen několik dní a on už masturbuje. Ale dokázal vydržet jen tři dny, než se dostavily vlhké sny, takže se Harry omezil na uspokojování se ve sprše. Začal s erotickými představami o různých tělech, nejprve své myšlenky držel ryze u Ginny kvůli její památce, jenže postupně shledával, že ho spíše přitahují dlouhé hubené nohy, útlé pasy a široká ramena.

Penis mu pulsoval netrpělivostí, jak si v mysli užíval své snění, rukama se beze spěchu zpracovával a voda mu masírovala kůži. Třebaže si připustil, že v jeho fantaziích nyní vystupují převážně muži, viděl Harry sám sebe stále jako toho nahoře.

Když mu sperma zavířilo kolem prstů u nohou a odteklo odpadovým kanálem, Harry zastavil vodu. Neměl na ten den moc plánů, ačkoliv se chtěl pokusit pořádně uklidit obývací pokoj. Rozhrnul závěs, aby se natáhl pro ručník, a zůstal zírat na scénu před sebou. Na jeho osušce byl už kdovíjak dlouho uvelebený kocour a oplácel mu znuděným pohledem.

„Dovolíš?“ zavrčel Harry a jednou rukou si zakrýval měknoucí penis. Kočičí ocas sebou mrskl, ale nezdálo se, že by to měla být známka rozpaků nebo kajícnosti ze šmírování. Jedinou reakcí bylo pobouřené mňau, když Harry kocoura vystrnadil z koupelny a sebral mu ručník.

* * * * *

Jedním z prvních, kdo čelil Starostolci, byl Lucius Malfoy, a tentokrát netvrdil, že byl pod kletbou Imperius. Tak trochu jeho štěstím bylo, že většina poroty se účastnila bitvy o Bradavice a viděla, jak byl třesoucí se úslužný Malfoy ponižován. Několikrát během procesu předstoupil, aby laskavě připomněl chvíle, kdy ho Voldemort otevřeně zesměšňoval.

Byl odsouzen ke každonočnímu domácímu vězení v kombinaci s odškodněním v podobě veřejně prospěšných prací, což Harry považoval za docela směšný trest. Všichni tři Malfoyové přijali odsouzení s nadhledem, jako by si ani neuvědomovali, že jejich postavení je v danou chvíli poměrně nízko.

Považovali za vhodné (Harry předpokládal, že to byla součást jejich trestu) poslat Harrymu krátký vzkaz s omluvou za politováníhodné válečné nepříjemnosti, k nimž došlo. K dopisu byl připojen malý a celkem aromatický pugét květin, který Harry odeslal po Kráturovi do Bradavic.

Předpokládal, že o Malfoyových už nikdy neuslyší.

Začátkem července kdosi třikrát zaklepal na Harryho dveře a každé z těch klepnutí znělo o něco netrpělivěji než to předchozí. Harry byl právě v kuchyni a s otevíráním dveří nijak nespěchal. Ačkoliv už dům na Grimmauldově náměstí nebyl pod Fideliovým zaklínadlem, stále ho chránilo silné odpuzovací kouzlo, které mohl překonat jen ten nejodhodlanější návštěvník.

Harry prošel kolem kocoura, který ho s nezájmem sledoval z vrcholu schodiště.

„Ty jsi ale kočičí strážce,“ zabručel Harry.

Na jeho prahu stál bezvadně oblečený Lucius Malfoy, přibližně číslo pět ze seznamu lidí, o nichž by hádal, že je tam nikdy neuvidí.

„Nazdar,“ řekl Harry s utěrkou přes rameno a rukama od mouky.

„Ukažte nějaké vychování, chlapče, a pozv-,“ Malfoy si odkašlal, vypadal, že je mu bytostně nepříjemné tam být. „Ehm.“

Harry povytáhl obočí. „Ne, myslím, že schody jsou fajn. Proč jste tady?“

Malfoy viditelně polkl, zjevně podrážděný, že je v nevýhodě.

„Draco by rád začal podnikat na Příčné ulici,“ začal, aby se rychle dostal k důvodu své návštěvy, a nevraživě zíral na Harryho pro případ, že by se mu vysmál. „Oblečení a podobně.“

„A chcete kapitál?“ zeptal se Harry nevěřícně. Dostal víc než dost dopisů od lidí, kteří ho žádali o peníze, ale žádné otevřené osobní požadavky. Naštěstí vypadal Malfoy tím nápadem znechucený.

„To rozhodně ne. Postačí pouze vaše… záštita,“ pronesl s opovržlivým pokrčením nosu, když pohledem sjel po Harryho džínách a košili, které měl právě na sobě.

„Budu o tom uvažovat. I když nic kupovat nepotřebuji,“ pokrčil Harry rameny. „Proč jste tady doopravdy?“

„Mám úřední jednání se Severusem Snapem,“ oznámil Malfoy, jemuž se stále dařilo držet bradu vzhůru a dívat se na Harryho spatra. „Pokud víte, kde se nachází, vřele vám doporučuji, abyste mi to okamžitě sdělil.“

„Vy nevíte kde je?“ zeptal se trochu pobaveně Harry. „To je pak těžké s ním jednat, co?“

„Je to významná a časově omezená nabídka,“ procedil Malfoy skrz zuby. Cokoliv dalšího chtěl dodat, bylo přerušeno, když se ve dveřích zjevil kocour a usadil se vedle Harryho nohy.

„Společník. Jaké štěstí, že jste nějakého našel,“ pronesl Malfoy sarkasticky s pohledem upřeným na tmavě šedou kočku.

„Společník bych tomu neříkal. Je to jen kočka,“ bránil se Harry a přál si, aby se kocour vrátil dovnitř. Malfoyovi se ve tváři usadil vypočítavý výraz a Harry došel k závěru, že si spojil kočku se Snapem.

„Jak se jmenuje?“

„Err. Říkám jí Kocour,“ odvětil Harry.

„Takže nemá jméno,“ pronesl Malfoy a zkoumavě si kočku prohlížel.

„Ne. Předpokládám, že pokud chcete být formální, mohl byste jí říkat Ta, která nedostala jméno,“ řekl Harry a doufal, že odradí Malfoye, aby si kočku prohlížel důkladněji. Zabralo to, Malfoy vzhlédl k Harrymu s prázdným výrazem.

„To byl vtip, chápete,“ vysvětlil Harry.

„Ach… jistě,“ odpověděl rozvláčně Malfoy, který se na Harryho díval, jako by byl praštěný. Pomalu z kapsy vytáhl svitek, jako by nad něčím uvažoval, a znovu se zadíval na kočku.

„Pokud je to všechno, pane Malfoyi, myslím, že je čas, abyste odešel,“ vyzval ho neústupně vyrovnaným hlasem Harry, kterému se nelíbil vypočítavý výraz, s jakým kocoura sledoval.

„Zjistíte, pane Pottere, že se mi nelíbí, aby…“

Kocour vydal poměrně nechutný dávivý zvuk a vyzvracel na Malfoyovu botu chuchvalec chlupů promíchaný s nestrávenými granulemi. Harry se kousl do rtu, aby se nezačal smát Malfoyovu znechucenému výrazu. Skoro si způsobil krvácení, když viděl, jak Malfoy výhružně přitáhl svou hůl k sobě (buď aby se zbavil zvratků, nebo aby proklel kočku, tím si Harry nebyl jistý) a v ruce mu zůstala jen zšenštilá rukojeť ve tvaru hada.

„Načasování, s jakým jste si pořídil kočku, je podezřelé,“ zasyčel Malfoy a oklepal si nohavici. Zajímavé. Lucius Malfoy neovládá bezhůlkovou magii.

„Vždycky jsem tak trochu jednu měl,“ odpověděl Harry tak klidně, jak dokázal. Kocour, který teď seděl u stojanu na deštíky, si nevzrušeně olizoval packu a konverzaci zcela okatě ignoroval.

„Evanesco,“ dodal Harry jen tak mimochodem.

* * * * *

„Kolik papírů se musí vyplnit?“ zeptal se Harry sedící za kuchyňským stolem. Hlava McGonagallové byla v krbu a poučovala Harryho, jak správně vyplnit formuláře.

„Dvě stě listů,“ odpověděla okamžitě a podala mu přes ohniště další balík. Harry si všiml, že se mračí na hromadu nádobí na stole a na jeho nedojedený oběd.

„Ještě nezkusili Snapea vyhodit?“ zeptal se Harry a položil nový balík vedle toho prvního. Kocour byl pod stolem, seděl mu u nohou a mezi předními tlapkami ukrýval korek, který tam Harry předtím odhodil.

„Hledají ho,“ potvrdila McGonagallová s pousmáním. „Chtějí ho přesvědčit, aby znovu učil Lektvary.“

„Lektvary?“ zeptal se Harry a vzhlédl od pokynů k vyplnění formuláře. „Nesnáší děcka.“

„Ano, správně, ale pravdou je, že Severus ještě žádné nezabil, a ta pozice by ho odstranila z postu ředitele.“

Prostrčila další balík papírů a Harry se zašklebil na vrchní stranu kupky. Byla na ní reklama na Den otevřených dveří v Bradavicích, který se měl konat týden před začátkem školy jako způsob uvítání žáků a rodičů po prázdninách. Harry už svou účast třikrát odmítl, vymlouval se na vyčerpání a ostych před tiskem. Dvěma hlavními důvody, proč odmítal (a s nimiž se nesvěřoval), byly velký dav a skutečnost, že by kvůli účasti musel opustit dům na Grimmauldově náměstí.

„Profesorko, nepřijdu -“

„Pottere, jen o tom přemý -“

„Nechci, dal jsem -“

„Harry, bylo by milé, kdybyste se zúčastnil.“

Harry si povzdechl a přemístil formuláře na kraj poblíž stolu.

„Vím. Budu o tom přemýšlet,“ zalhal, oči zabodnuté do stolu.

„Hodný hoch,“ řekla a na okamžik se lekl, že se natáhne přes oheň a pohladí ho po tváři.

„Dejte mi vědět, pokud byste měl nějaké potíže s těmi formuláři,“ řekla, zamávala mu a zmizela v zelených plamenech. Kocour uštědřil malému korku prudkou ránu a poslal ho rozverně přes ohniště za ní.

* * * * *

„Seš flákač, seš nalitej“

Harry právě pročítal Siriusovy staré školní zápisky, když se přes otevřené okno v kuchyni ozvalo falešné prozpěvování. Poté, co se ozvalo čtvero silné zabušení na dveře, vrhl kocour sedící na kuchyňském stole na Harryho podrážděný pohled. Bylo půl jedenácté a kuchyň ozařovalo několik modrých svící. Harry nemohl usnout, proto se snažil vyčerpat se čtením.

Druhá rána se ozvala od zadních dveří z verandy, kde, jak se zdálo, měl Seamus Finnigan potíže zůstat ve vzpřímené poloze. Harry pomalu vstal, označil si v knize ‚Temný mistr: portréty kouzelnických osobností‘ místo, kde skončil, a otevřel zadní vchod.

„Seš stará děvka na smetišti, ležící tam v téé…“

Zbytek se změnil v mumlání, jak Seamus cestou dovnitř škobrtl. Naprosto přehlédl kocoura a zdálo se, že je zmatený, před jakým domem se to ocitl. Nicméně ho to nezastavilo od dokončení písně.

„Do prdele, veselé Vánoce, modlím se, aby byly naše poslední!“

Píseň skončila a Harry hbitě hrábl po lahvi ohnivé whisky v Seamusově kymácející se ruce. „Něco slavíš?“ zeptal se s úšklebkem.

„Svůj pvvní konssert, Harry,“ škytavě zadrhával Finnigan a překvapeně zamrkal na kocoura. „Koncert.“

„To je skvělý, Seamusi. Prostě skvělý,“ rozesmál se Harry. „Chceš čaj?“

„Ne, ne, mám… ehm,“ zkusil Seamus.  Páchl po alkoholu a tváře měl rudé jak láva – následek pití ohnivé whisky. „Jsem přřřšel, ´bych tě v´táhl ven.“

Harry se podíval na své pohodlné (a trochu děravé) kalhoty od pyžama a pantofle. Měl na sobě staré triko a vlasy ještě rozcuchanější než obvykle.

„Jo, to si nemyslím,“ řekl Harry z důvodů, které měly jen pramálo společného s jeho oblečením.

Kocour na Seamuse dál zlostně zíral, jediným projevem jeho nesouhlasu byly záškuby ocasu. Ačkoliv byla v kuchyni na stole neuspořádaná hromada papírů a ve dřezu nádobí, které se nahromadilo během dne, nebyl v ní zas tak velký nepořádek. V každém případě si Seamus podle všeho ničeho nevšiml.

„Hej čiči čiči čiči,“ zkusil Seamus. Nevypadalo to, že by se snažil vytáhnout Harryho ven za každou cenu, za což byl Harry vděčný. Nicméně, i když byl Snape ve společnosti Harryho hodně klidný kocour, došel k názoru, že bude lepší Seamuse udržet dál od škrábanců a kousanců.

„Je tak trochu samotář,“ varoval Harry. Na lince ležela topinka od večeře a Harry ji Seamusovi nabídl. Pravděpodobně nemohla udělat nic, aby jeho kamarád vystřízlivěl, ale mohla Seamusovi pomoct, aby se to ještě nezhoršilo.

Seamus se s hůlkou a topinkou v ruce a připitomělým výrazem ve tváři opřel o portrét na zdi.

„Nechceš si jít zatancovat?“

„Ne, díky, Seamusi,“ řekl Harry bojující s dalším záchvatem smíchu. Všiml si, že miska na žrádlo je prázdná, a přinesl z chladničky kočičí konzervu.

„Můůžeš teď mít dokonce i sex,“ zaškytal Seamus, aniž zaznamenal, jak Harry zrudl. „Válka skončila.“

„Potřebuješ, abych ti pomohl domů?“ zeptal se místo odpovědi Harry a postavil před kocoura na podlahu talíř s masem z konzervy. Ten k němu pohrdavě přičichl a s nezájmem se odvrátil.

„Ne. Si m‘sím ‘dskočit nejprv,“ prohlásil Seamus klopýtající halou směrem ke koupelně.

Harry ztěžka dosedl na židli poblíž kocoura Snapea a líně ho začal hladit.

„Myslím, že se pokouší utopit žal,“ řekl Harry, který si uvědomil, že na něj má hlazení docela terapeutické účinky. „Jenže trápení patří mezi dobré plavce.“

„A zzzvoony véénku zvóóní o Vánocích,“ pobrukoval si Seamus, když znovu vešel do kuchyně. Vypadal teď mnohem víc zaujatý portréty, jako kdyby někoho hledal.

Kocour zesílil hlasitost svého předení, stále ještě rozčileně pocukával ocasem, ale tělem se opíral o Harryho. Harry se usmál, měl teď pro mazlíčky mnohem víc pochopení.

„Zrovna tak by vás spousta lidí mohla vinit ze smrti mých rodičů. Ale já ne. Přestože jste se mi dnes ráno vyzvracel do bot.“

Kocour dál předl, jako kdyby nic z toho, co Harry říkal, nebylo vůbec podstatné.

Seamus náhle popadl jeden portrét, zařval: „Příčná ulice!“ a udeřil hlavou o vyobrazené ohniště.

S heknutím se zhroutil na podlahu a očima vyhledal Harryho s ustaraným výrazem.

„Seamusi, jsi opilý, běž domů.“

„To Buclatá dáma mě opila,“ odpověděl Seamus, aniž se obtěžoval zvednout. „Pojď taky.“

„Jediné místo, kam půjdu, je postel,“ řekl Harry a uhasil svíčku. Nesnášel volat Krátutu uprostřed noci, ale malý skřítek nebyl hloupý nápad a vrátil by Seamuse do jeho bytu ve chvilce.

„Ale no tak, Pottere, Voldy je pryč, nebuď zalezlej,“ vybízel ho Seamus, kterému už se klížily oči.  Krátura ho ne právě šetrně popadl, zakoulel na Harryho očima a zmizel i s nákladem.

„No, to bylo vzrušující,“ poznamenal Harry a pozhasínal zbytek svíček. Jednu nechal hořet, aby mu osvětlila cestu po schodech, a byl rád, když ho kocour následoval. Převlečení do nočního úboru proběhlo rychle a Harry se šťastným povzdechem vklouzl do studených přikrývek.

Nebál se jít ven. Byl toho schopen, pokud by chtěl, a dokazoval to pokaždé, když se vypravil na nádraží King‘s Cross. Ale davy lidí; mudlů procházejících kolem, absolutně si neuvědomujících hrozbu, jíž tak bezprostředně čelily, mu naháněly husí kůži. Výskání a křik a jekot dětí běhajících po ulicích mu působily záškuby v prstech. Ze zírání, ať už mudlů na jizvy po jeho těle, nebo čarodějů a čarodějek na blesk na jeho čele, se mu zvedal žaludek.

Jeho dům, třebaže Grimmauldovo náměstí, tišil jeho nervozitu. Vůně dřevěných podlah a lehce vybledlé tapety ho uklidňovaly, stejně jako přízraky večeří v kuchyni, jež spolu dříve sdílely dvě generace členů Řádu. Zaprášené knihy a čalouněná křesla mu připomínala čas strávený s Ronem a Hermionou a voda po holení, která zůstala v koupelně v prvním poschodí, mu připomínala Siriuse.

Když světlo zhaslo, přivlastnil si kocour polovinu Harryho polštáře a natiskl se k jeho tělu takovou silou, že mu téměř zlomil nos. Dokonce i tohle bylo uklidňující, protože i když byl Snape v kočičí podobě, cítil se Harry trochu bezpečněji, když věděl, že tam s ním je další čaroděj.

* * * * *

Když se Harry 31. července probudil, našel před svým pokojem poletovat Papušíka. Odpoledne měli dorazit Ron, Hermiona, jeho spolužáci z koleje a Weasleyovi, ale na ráno nic naplánovaného neměl. Pták se šťastným trylkem přistál a nabídl mu obálku, kterou přinesl. Za ním sebou švihl kočičí ocas.

Obálka byla mudlovská.

Harry ji otočil, zíral na ni a přemýšlel, jak mu nějaký mudla mohl poslat dopis pomocí Papušíka, nebo vůbec jakékoliv sovy.

Za ním se ozvalo polekané vysoko posazené zaštěbetání a Harry se ohlédl po kocourovi. Vydával podivné zvuky a zdálo se, že je připravený se na sovičku vrhnout. Papušík, chytřejší než vypadal, zvuk pochopil a okamžitě se ztratil. Kocour vystartoval za ním a přes přikrývku přitom poškrábal Harryho na noze.

„Zatraceně,“ zaklel Harry sledující, jak se honička po pokoji dál vyvíjí. Když si byl zcela jistý, že sova kočičím výskokům uniká, obrátil svou pozornost zpět k dopisu.

Po jeho otevření se mu sevřel žaludek, okamžitě to písmo poznal. Patřilo tetě Petunii.

„Harrymu Potterovi k 18. narozeninám.

Protože jsem si naprosto jistá, že okolnosti nedovolí, aby se naše cesty střetly dříve, než dosáhneš osmnácti let, zanechávám tento dopis u onoho zrzavého mladíka, který se opovážil zničit náš obývací pokoj. I přes naše neshody v minulosti, jsi můj příbuzný a zášť, s níž jsem vůči tobě vystupovala, byla z velké části projevem hněvu ze smrti tvé matky, který jsem zaměřila nesprávným směrem. Za to se ti omlouvám. Předpokládám, že budeš v průběhu této druhé války i nadále dbát o naši bezpečnost, a přeji ti štěstí proti těm hrůzám, kterým musíš čelit.

Teta Petunie.“

Omráčeně dopis odložil. Obálka obsahovala ještě dvě fotografie, na jedné byl s rodiči, nemohl mu na ní být víc než měsíc, druhá byla z parku v Kvikálkově, bylo mu na ní asi sedm, houpal se vysoko na houpačce a smál se. Obě fotografie byly mudlovské a chybělo u nich jakékoliv vysvětlení.

Harry odložil fotky na desku stolu a vleže na posteli si znovu četl dopis. Znělo to, jako kdyby se ho teta snažila nenávidět proto, aby samu sebe ochránila před vlastní žárlivostí. A Smrtijedi ji stejně zabili.

Mezitím se kocour proplížil zpět do postele, aniž si Harry všiml kdy, a nyní hrabal packou po dopisu.

„To je to, co žárlivost dělá. Vy jste mě nenáviděl, moje teta mě nenáviděla, polovina kouzelnického světa mě nenáviděla,“ obviňoval Harry. Kocour, který naprosto ignoroval Harryho osočování, se vyšplhal na jeho klín a začal mu hníst stehno.

„Tímhle se to nijak nezlepší,“ řekl Harry, slzy unikly z očí a stékaly mu po tvářích. Když se mu od tety konečně dostalo nějakého pochopení, zemřela dřív, než se z něj mohlo cokoliv zrodit. Kocour se stočil, uvelebil se a otřel se Harrymu hlavou o ruku.

„Nestal jsem se potom silnějším,“ pronesl Harry chraplavým hlasem, oči zamžené. Kocour soustavně vrněl, oždiboval Harrymu prsty a on seděl o svých 18. narozeninách sám.

* * * * *

Na lavičce ležely noviny, jež tu pravděpodobně odložil kamelot, který se na své trase zastavil na šálek čaje. Harry je rozložil, jak je zběžně pročítal, zaznamenal, že se situace v mudlovském světě po poslední bitvě trochu uklidnila. Protože Smrtijedi teď byli na útěku nebo se skrývali, nepřibývali žádné další únosy a vraždy mudlů.

„Zatracený nádraží,“ reptal kousek od něj muž v potřísněných montérkách, které na sobě měly našité ochranné prvky z reflexního materiálu. „Nejrušnější ze všech a nejsou schopní se té mlhy zbavit už více než dva měsíce.“

Mluvil na kolegu, který vypadal o něco víc vzhůru.

„To snad jedině, že by na konec haly namontovali velké větráky,“ zavtipkoval jeho známý a podal mu kouřící papírový kelímek.

„Co je to?“

„Čaj s mlíkem.“

„Jo,“ řekl první muž děkovně. Pokračovali dál po nástupišti osm, Harryho s klecí vzali sotva na vědomí a zmizeli za dveřmi určenými pouze pro zaměstnance, které vedly k zamlženým kolejím. Harry si přitáhl šálu víc ke krku a zalovil v batohu pro jablečno-oříškový chléb. Měl skoro pocit, jako kdyby někdo narušil jeho svatyni.

Jeho vlak v 6:18 přijel a Harry pozoroval, jak z něj vystupují povětšinou ti samí lidé, co obvykle.  Kocour před sebou měl malý kousek chleba, z něhož už bylo slízané máslo, a Harry dosud držel teplou termosku plnou kávy s čokoládou.

„Tamten vypadá jako Dudley, co říkáš?“ upozornil Harry tlumeně kocoura na zavalitého mladého chlapíka. Nevypadal, ne úplně. Mladík připomínal Dudleyho, který by ztratil tak dvacet kilo váhy. Oba, Harry i kocour, pozorovali, jak se dvojník pomalu prodírá z nástupiště, jako kdyby byl první týden v nové práci a stále ještě nepřivykl novému režimu.

„No, myslím, že pokud by žil dál, pokud by přežil, Dudley by se sebou něco dělal.“

„Mňoooou,“ mňoukl tiše kocour. Jeho temné oči se setkaly s Harryho v klidném souznění, ale Harry si nebyl tak úplně jistý, jestli v nich rozpoznal soucit, nebo touhu po dalším kousku oříškového chleba.

„Děkuji, že jste se nás pokusil varovat,“ odpověděl Harry raději. „Ať už byla vaše informace jakkoliv opožděná, zkusil jste to.“

Kocour neodpověděl, místo toho natáhl tlapku přes dvířka klece, aby dosáhl na oříškový chléb.

„Možná jste se stal Voldemortovým nejdůvěryhodnějším služebníkem, jenže on ve skutečnosti nikdy nikomu nevěřil.“

Začala ho svědit kůže, Harry se na lavičce nepohodlně zavrtěl. Už měl lidí i důkazů, že život jde dál, dost. Pevně utáhl víčko termosky, zavřel dvířka klece a vstal. Na nádraží King‘s Cross bylo až příliš mnoho mudlů, než aby se z něj dalo bezpečně přemístit, ale Harry zjistil, že přemisťovací bod na nástupišti 9 a ¼ byl málo využívaný a mohl se z něj tedy vracet domů.

Část 2