Na internetu není jenom porno

Název v angličtině: The Internet Is Not Just For Porn

Autor: cyerus

Překlad: Rowana Yegrani

Beta-read: Hanetka

Fandom: Sherlock (BBC)

Slash: ANO

Počet kapitol: 1

Páry: Sherlock/John

Další postavy: Greg Lestrade, Sally Donovanová, paní Hudsonová, Mycroft Holmes

Žánr: romance, fluffy

Shrnutí: John je Sherlockův přítel z Kanady, s kterým se zná přes internet. – Nikdo nevěří, že je skutečný.

 

Za betaci a korekturu děkuji Hanetce.

 

Sherlock, který na místě činu píše textovky, to nebylo nic neobvyklého.

Sherlock, který věnoval pozornost esemesce a následně se zaklonil ve výbuchu smíchu, to bylo víc než jen nevšední.

„Cha. Konečně se zbláznil. To je škoda, tipovala jsem si ho až za tři měsíce.“ Donovanová pootočila zamyšleně hlavu. „Kdo vyhrál sázku?“

Lestrade ji mlčky sjel ostrým pohledem, odkašlal si a zeptal se: „Sherlocku, s kým si to povídáš?“

Sherlockovy oči ani neopustily displej. „S nikým si nepovídám.“

Och, pro lásku… „Tak s kým si píšeš?“

„Se svým přítelem.“

Rozhostilo se tak hlasité ticho, že si ho dokonce i Sherlock všiml. Vzhlédl, zmateně zamrkal. „Problém?“

„Se svým přítelem,“ pronesl Anderson nedůvěřivě.

„To jsem právě řekl,“ vyštěkl Sherlock podrážděně.

„Ty. Máš přítele.“

„Andersone, konečně se tvoje zbylé mozkové buňky rozhodly uprchnout? Opakuješ se. Pořád dokola.“

„Kolik jsi za něj zaplatil?“ vpadla jim do řeči Donovanová. „Nepořídil sis jednoho z těch ženichů po mailu, že ne? Těm nemůžeš věřit, seberou ti životní úspory a zdrhnou na Kajmanské ostrovy.“

„Fajn, tak to by stačilo,“ přerušil je Lestrade hlasitě dřív, než by to přerostlo v zuřivou rvačku – včetně trhání vlasů a kousání. Existovaly okamžiky, kdy velice sympatizoval se svou angličtinářkou ze základky. „Přeju ti to, Sherlocku, ale tady jsi na místě činu. Psát si se svým pří –“ Zajíkl se. Mozek mu odmítal spojit slova „Sherlock“ a „přítel“ v té samé větě s přivlastňovacím zájmenem. „Můžete si psát později.“

„Těžko,“ odfrkl Sherlock. „Ptám se ho na rychlost rozkladu lidských jater. Nezbytně to potřebuji k případu.“

Donovanové: „Proč by měl vědět, jak dlouho se rozkládají části lidského těla? No páni, našel sis chlapa, co je sériový vrah, že jo?“ přehlušilo Lestradovo zařvání: „Sherlocku! Nemůžeš prostě jen tak vynášet detaily probíhajícího vyšetřování!“

„Už tak dost obcházím předpisy, když dovolím, abys tu byl –“

„Určitým strašlivým způsobem to dává smysl –“

„- jen to, že tě tu nechávám, ještě neznamená, že si sem přivedeš kamaráda –“

„- on bude zabíjet lidi a nosit ti jejich části na pokusy. Možná taky obstarává nákupy, protože je živitel –“

„- existují předpisy, ty praštěný mizero. Možná v ně nevěříš, ale  my ostatní se jimi musíme řídit, pokud chceme získat důvěru!“

„- pak se budete tulit na pohovce a povídat si, jaký jste měli den. On ti bude vyprávět o lidech, které zavraždil, ty mu řekneš o nejpříšernějších zločinech, které jsi vyřešil, a celé to bude hrozně, hrozně domácké.“

Sherlock se na oba zlostně zamračil. „John je doktor,“ prskl na Donovanovou. Pak se otočil k Lestradovi: „A pochybuji, že se Kanaďané starají o obyčejný skandál kolem dědictví, které se zvrtlo.“

Lestrade rozvážně zamrkal. „Kanaďani.“

„No nádhera, teď zase opakuješ ty.“ Sherlock vrhl nevraživý pohled na Andersona. „Blahopřeji, Andersone. Právě jste uskutečnil první přenos nákazy hloupostí z člověka na člověka.“

„Sherlocku!“ Lestrade skoro zařval. „Co s tím vším mají společného Kanaďani?“

„John je Kanaďan. A přestože je poměrně nadaný, pochybuji, že může z Richmondu ovlivňovat britský justiční systém.“

Všichni si vyměnili pohledy.

„Sherlocku,“ zeptal se Lestrade opatrně, „jak přesně ses seznámil s tím, ehm, Johnem?“

„Přes internet.“

Sžíravé ticho se vrátilo zpátky spolu se svými spojenci – rozpačitostí a nevěřícností.

„Ó bože,“ zaúpěla Donovanová. „Proč by sis nemohl najít nějakého milého sériového vraha?“

***

„Jak se má ten tvůj korespondenční známý, drahoušku?“

„Není to můj korespondenční známý, paní Hudsonová, je to můj přítel.“

„Jistě, drahoušku.“

***

Nemůžeš s někým chodit přes internet. Máti s tím nebude souhlasit. MH

Jdi se vycpat. SH

***

Lestrade doufal, že by Sherlocka celá ta záležitost s přítelem z Kanady mohla omrzet a mohl by to skončit.

Nestalo se. Když už něco, choval se stále poblázněněji.

„Všichni nemůžete být tak tupí!“ Sherlock rozhodil rukama ve vzduchu. „Kdyby tu byl John, už by na to dávno přišel!“

Tohle teď slýchali často. Kdyby tu byl John. John řekl tohle. John řekl tamto. John by udeřil do země, z ní by vyskočil jejich vrah, už spoutaný a s vyřízeným papírováním.

Trvalo to celé měsíce. Lestrade se už dostal do bodu, kdy sebou škubl pokaždé, když zaslechl jméno „John“.

Zato Donovanová už byla na konci svých sil. „Óóó, budeš už zticha!“

Sherlock se na ni ušklíbl. „Mohl bych být zticha, pokud byste se věnovali víc své práci. Namouvěru, John –“

„John není skutečný! Nikdy neexistoval! Je to někdo, koho sis stvořil, abychom si my ostatní mysleli, že jsi lidštější nebo tak něco!“

„Óóó, a co tě přivedlo k téhle brilantní dedukci?“ Sherlock téměř vrčel. „Podělte se, seržantko Donovanová. Těším se, až si poslechnu tvou rádoby logiku.“

„Přestaňte!“ zařval Lestrade. „Donovanová, zajisti místo činu. Sherlocku, se mnou.“

Lestrade odvedl Sherlocka stranou. Sherlock do něj zabodával zlostný pohled v nezvyklé směsici vzdoru a úzkosti.

„John je skutečný. Má blog. Tak jsem ho našel.“

„Jo, věřím ti. Jsem si jistý, že John existuje. Ale Sherlocku,“ Lestrade zjemnil tón, „znáš ho?“

„Jistěže ano! Je to doktor, sloužil v lékařské jednotce kanadské armády. Je strašný v technických věcech a –“

„Setkal ses s ním? Víš vůbec, jak vypadá?“

Sherlock projevil nahlas své znechucení. „Mám ho rád kvůli tomu, jak myslí. Ne proto, jak vypadá.“

„Sherlocku,“ povzdechl si Lestrade. „Vím, že tohle pro tebe bude nejspíš těžké si vyslechnout, ale John možná vůbec není ten, kdo si myslíš.“

„Vím přesně, kým je.“

„Jsi si jistý?“ tlačil na něj Lestrade. „Víš s naprostou jistotou, že ho znáš? Internet dokáže o lidech ledacos skrýt. Jenom z e-mailů nebo z blogu nemůže nikdo vydedukovat úplně všechno. Dokonce ani ty ne.“

Na prchavý okamžik vypadal Sherlock přepadle. Rychle znovu získal svůj obvyklý chlad, ale Lestradovi neuniklo, jak se mu očima mihly první náznaky pochybností.

„Hele, možná, že John je tím, za koho se vydává. Anebo je to třeba nějaké děcko, které si s tebou hraje, aby se zabavilo, nebo opuštěná stará ženská. Pointa je, že to nemůžeš vědět. Ne za takových okolností.“

Místo činu opouštěl mnohem krotší Sherlock. Případ vyřešil s obvyklou efektivitou, ale bez obvyklých jízlivých poznámek.

O Johnovi už se znova nezmínil.

***

O týden později se Lestrade na Baker Street 221B zastavil, aby Sherlocka zkontroloval. Dveře mu otevřela paní Hudsonová.

„Och, je mi líto, detektive inspektore, ale není doma. Odjel kvůli nějakému případu do ciziny.“

Výstražně ho zamrazilo v zádech. „Neletěl do Kanady, že ne?“

„Do Kanady? Ne, myslím, že jsem ho slyšela, jak se zmiňuje o Bělorusku.“

„Óóó, jo, dobře. Mohla byste mu vyřídit, aby mi zavolal, až se vrátí?“

„Jistě, drahoušku.“

Lestrade se vrátil na Nový Scotland Yard a cítil, jak se mu trochu ulevilo. Zdálo se, že ho Sherlock pro jednou poslechl a vrátil svůj život do vyjetých kolejí.

Skvělé. Čím dřív hodí ten debakl s imaginárním přítelem za hlavu, tím líp.

***

Lestrade neviděl Sherlocka další měsíc. Až do obzvlášť podivné trojnásobné vraždy, kvůli které Sherlockovi poslal textovou zprávu „Koukej sem dostat svůj zadek, nebo celou věc předám Dimmockovi.“

„Neopovažuj se toho dotknout, Andersone!“

Sherlock se přiřítil na místo činu a za ním dramaticky vlál jeho kabát. Pozdrav Lestradovi odumřel na rtech – následoval ho podsaditý blonďatý chlápek. Měl na sobě rifle a plátěnou armádní bundu a sledoval dění s nevzrušeným zájmem.

„Sherlocku, co jsem ti říkal o tom, že místa činu nejsou tvým soukromým hřištěm na hraní?“

Sherlock se na něj ostře podíval, ale než se na něco zmohl, odpověděl ten neznámý.

„Ou, promiňte. Myslel jsem si, že bych tu neměl být. Prostě počkám venku, Sherlocku.“

Sherlock se zamračil. Donovanová s překvapeným výrazem v obličeji vzhlédla z místa, kde se skláněla nad jedním z těl. „Vy jste Američan?“

Muž ji obdařil zářivým úsměvem. „Vlastně Kanaďan.“

Všichni ztuhli.

„Kanaďan,“ zopakoval nakonec Lestrade poněkud mdle. „Nemohlo by se náhodou stát, že se jmenujete John, že ne?“

Chlapík se poněkud rozpačitě usmál. „Ehm, jo, Dr. John Watson. Zdravím.“ Napřáhl ruku.

Lestrade s ní potřásl více méně reflexivně, než co jiného, protože mysl se mu prakticky zhroutila jako odfláknutý produkt od Microsoftu.

Sherlock právě vypadal příšerně samolibě.

Veškerá aktivita ustala. Každý byl příliš zaneprázdněný tím, jak na toho muže zíral, než aby dělal svou práci. Lestrade by na ně křikl, kdyby se jeho mozek stále ještě nerestartoval. Podle množství času, které mu to zabralo, pravděpodobně běžel na Windows Vista.

John jim pohledy zmateně oplácel a bodl palcem přes svoje rameno. „Měl bych jít?“

„Ne.“ Sherlock najednou překonal místnost a postavil se přímo před Johna, téměř se dotýkali hrudí. „Zůstaň. Budu tě potřebovat.“

John se na něj usmál, u očí se mu vytvořily vějířky vrásek. Sherlock mu úsměv nevrátil, ale tvář se mu viditelně uvolnila.

Když Sherlock prohlížel těla, k muži nenápadně přistoupila Donovanová. „Takže vy jste ten neblaze proslulý John.“

„Nejsem si jistý tím neblaze proslulý, ale jo.“

„Jste sériový vrah?“

„Ehm, ne.“

„Támhleten exot by možná mohl být.“ Donovanová si ho zběžně prohlédla a vzala na vědomí košili a vlněný svetr. „Vy vypadáte docela normálně.“

„Díky?“

„Tvrdil nám, že jste jeho přítel, abyste věděl. Věky.“

„Vážně?“ svraštil John čelo. „To je divné.“

Donovanová měla mstivý pohled někoho, kdo věděl, že pravidla normálnosti a racionality by se ve světě měla jasně potvrdit. „Ano, to je.“

„Před pár měsíci mě požádal o ruku.“

To potvrzení mělo jepičí život.

John houkl přes místnost: „Hele, nezměnil jsi názor, že ne?“

„Nebuď idiot,“ vysmál se mu Sherlock. „Čekáme. Máti chce svatbu v létě.“

„Jo, no, jen mysli na to, že mi za pár měsíců vyprší vízum.“

„To sotva. Mycroft už ti vyřizuje dvojí občanství. Doklady bude mít v úterý.“

„Aha. To je… milé.“ John nakrčil nos. „Ještě jednou, co že dělá tvůj bratr?“

„Na tom nezáleží, Johne. Pojď se podívat na to tělo.“

John krátce požádal Lestrada pohledem o svolení. Lestrade jen mlčky mávl před sebe. Potřeboval si lehnout a možná studený obklad. Nebo skotskou. Spoustu a spoustu skotské.

Donovanová si stoupla vedle něj a tiše mu nabídla tyčinku Mars. Lestrade ji spolkl na dvě kousnutí.

„Neuvěřitelný.“

„Jo.“

„Existuje tolik možností, jak se to mohlo pokazit. Mělo by to být všechno úplně špatně,“ přemítala Donovanová.

„Mm.“

„Nechte to na něm a dokáže nemožné. A získá přítele k nakousnutí.“ Donovanová si povzdechla. „Na světě není spravedlnost.“

John něco zamumlal k Sherlockovi, ukazoval na jedno z těl. Poukazoval na nehty na ruce a pak na hlavu. Sherlock zavýskl, čapl Johna za límec a důkladně ho políbil.

Donovanová lačně přihlížela. „Panebože.“

„Přišel jsi na něco, Sherlocku?“ zeptal se Lestrade s výrazem někoho natolik traumatizovaného, že to prostě přijal jako zjizvený krunýř na zbytek svého života.

„Dvojčata!“ vykřikl Sherlock, když kolem nich probíhal. „Pospěš si, Johne!“

John překlusal za ním, a když míjel Lestrada a Donovanovou, vesele na ně mávl.

Lestrade si stiskl kořen nosu. „Bůh nám pomáhej. Oni jsou oba stejní.“

Donovanová si zamyšleně povzdechla. „Říkám si, jestli nás pozvou na svatbu?“