Jmelí – 7. kapitola

Sice už na nás venku občas nesměle pomrkává letní sluníčko, my si dnes ale svaříme šálek horkého punče, zapálíme svíčky a pustíme nějakou příjemnou melodii, neboť Vánoce právě přicházejí. 🙂

Harry, Severus i Klára se s námi loučí. Já děkuji za přízeň, již jste věnovali této povídce a za komentáře, které mě mnohokrát povzbudily i potěšily.

Mé díky a vděk patří KalamityJane. Děvče máš se mnou při překladech obdivuhodnou trpělivost a doufám, že se u nějaké další překladové povídky opět setkáme. 🙂

A nyní už jen – ♫♫♪♫ …Vánoce, vánoce přicházejí… ♪♫♪♪♫

Jmelí – shrnutí

 

Kapitola: 7

Harry byl vzteky tak rozpálený, že si v prvé chvíli štiplavý mráz vůbec neuvědomoval. Jak šel ulicí, kopal do sněhu na chodníku před sebou, a pramálo se staral o to, že bude mít mokré boty nebo kalhoty. Věděl, že by se odtud měl prostě přemístit. Možná jít do Doupěte – ačkoliv pomyšlení na tu spoustu hluku a veselí ho příliš nelákalo. Možná by měl jít zkrátka domů, zalézt pod peřinu ve své měkké, útulné posteli a ukrýt se, dokud nebude po Vánocích. Harry si povzdechl. Ve skutečnosti ani trochu nezáleželo na tom, kam zamíří, jediné, co si uvědomoval, bylo, že nemůže jen tak pokračovat v chůzi věčně. Zrovna podruhé obešel blok domů nedaleko ulice, v níž Severus bydlel, a všiml si, že mudlové začínají zvědavě vyhlížet z oken. Do tohoto města patrně nezavítalo příliš mnoho návštěv.

„Harry! Harry Pottere! Okamžitě zastav.“

Harry se otočil a ke svému překvapení spatřil Kláru, která si to svižně mašírovala s holí v ruce ulicí k němu, na sobě nedbale oblečený dlouhý kabát a šálu, jak se oblékala ve spěchu.

„Kláro? Co tady venku děláte?!“ vykřikl znepokojeně Harry a pospíchal ulicí zpátky k ní. „Vždyť mrzne a je náledí! Vraťte se do domu.“

„Mám v úmyslu se tam hned vrátit,“ odpověděla uštěpačně Klára. „A ty půjdeš samozřejmě se mnou.“

Harry si povzdechl a zavrtěl hlavou: „Omlouvám se, Kláro, ale teď se tam nevrátím.“

„Ale jistě, že vrátíš,“ ozřejmila mu Klára, jako by byl pitomec. „Jsou Vánoce.“

Harry se zašklebil: „Promiňte, Kláro. Ale já tu na Vánoce nezůstanu.“

„Nesmysl, kde jinde bys byl?“ udeřila Klára holí o zem, až jí rozbředlý sníh potřísnil boty.

„Weasleyovi mě pozvali k sobě domů. Souhlasil jsem dlouho před tím, než jste přijela na návštěvu za Severusem,“ odpověděl Harry napůl pravdivě.

„Tys chtěl Severuse o Vánocích nechat samotného?“ zeptala se Klára tónem, který by dokázal vyvolat pocit viny.

„No…“ kličkoval Harry, ale pak s povzdechem přiznal porážku. „Jo.“

„Severus mi všechno řekl.“

Na chvíli Harryho zaskočila, ale rychle se vzpamatoval: „Všechno?“

„Dobře, pochybuji, že to bylo všechno. Ale vím, že nejsi jeho snoubenec.“

„Cítím se hrozně, že jsem vám lhal,“ přiznal Harry.

„To bys tedy měl,“ prohlásila Klára upjatě. „Ale co se stalo, stalo se. Jediné, co se teď dá dělat je jít dál, což vyžaduje, aby ses vrátil zpátky do domu a vyřešili jste si se Severusem své problémy.“

Harry neústupně zavrtěl hlavou: „Mrzí mě to, Kláro, vážně mrzí. Ale Severus a já… No, naše problémy jsou trochu komplikovanější, než si asi uvědomujete. Asi by to chtělo zázrak, abychom se přes ně přenesli. Přijde mi, že vždycky, když se nám povedlo udělat krok vpřed, tak jsme se o tři vrátili.“

„Kdy jindy už čekat zázraky, než právě o Vánocích?“ namítla Klára. „Vím, že můj synovec k tobě chová silné city.“

„No, nikdy jsme neměli potíže k sobě cítit silné emoce. To je právě to, většinou jsou ty silné emoce dost znepokojivého charakteru.“

„Takže prostě utečeš?“ zeptala se Klára pohrdavě.

„Prosím, zkuste to pochopit, Kláro.“

„Rozumím tomu tak, Harry Pottere, že nejsi ochotný vyvinout úsilí, abys svedl mého synovce.“ Nyní ťala do živého.

„Kláro!“

„Jen mě neokřikuj! Máš mého synovce rád, nebo ne?“

„Občas ho nemám rád ani trochu,“ odsekl Harry.  Pod Klářiným netrpělivým pohledem zdráhavě připustil: „Ale pak mi najednou přijde…, že se k sobě hodíme.“

„A zkroutí se ti z jeho polibků prsty u nohou?“

„Tak to nemám tušení,“ zamumlal Harry, ale upřímně řečeno, vzhledem k tomu, jak na Severuse reagovalo jeho tělo, tu možnost úplně nevylučoval.

„Nikdy tě nepolíbil?“ zeptala se Klára pochybovačně. Jak si vzpomínala, viděla jejich přerušená objetí, když vstoupila do místnosti, nebo když zaznamenali její přítomnost, ale vlastně nikdy neviděla, že by se jejich rty setkaly.

„To není téma, které bych chtěl probírat uprostřed ulice, a už vůbec ne se Severusovou tetou,“ uzavřel Harry umíněně diskuzi. „Teď byste se měla vrátit zpátky do Tkalcovské ulice a já půjdu domů.“

„Když musíš,“ povzdechla si zhluboka Klára, která se překvapivě vzdala. A překvapivě rychle.

Harry se otočil, aby pokračoval svou cestou v opačném směru, ale uvědomil si, že nedokáže udělat ani krok. V hlavě mu zněl tichý hlásek, který požadoval, aby se vrátil zpět s Klárou a opět se střetl se Severusem. Aby vyložil všechny karty na stůl. Jsou Vánoce, ponoukal ho hlásek, slyšel jsi tu ženu, čas zázraků.

Jak už to tak bývalo, Harry nedostal šanci učinit vlastní rozhodnutí. Tenoulinká vrstva ledu to udělala za něj.

„Áááááááá!“

Harry se hbitě ohlédl, jakmile uslyšel vysoko posazené vypísknutí.

Srdce mu vyskočilo až do krku, když viděl Kláru ležet na zemi, hůl zabodnutou v závěji o kousek dál. „Kláro!“ V okamžiku byl u ní. „Jste v pořádku? Kde vás to bolí?“

Klára tiše zasténala: „Můj kotník! Och, drahoušku, nedívala jsem se, kam šlapu.“

Harry opatrně prohlížel oba kotníky, trhl sebou, když uslyšel tiché, bolestivé zasténání, jakmile přidržel její levou nohu. „Ochhh…“

„Řekl bych, že zlomené to není.“ Harry svlékl svůj kabát a přehodil ho Kláře přes ramena, aby jí udržel v teple. Téměř s nadějí v hlase se jí zeptal: „Asi se nedokážete vrátit sama do domu? Je to odtud jeden nebo dva bloky.“

„Řekla bych, že ne, Harry, drahoušku, bolí to jak čert.“ Několikrát zakašlala, jako kdyby to dokazovalo její tvrzení o vyvrtnutém kotníku.

„Donesu vás zpátky,“ řekl váhavě bez přemýšlení Harry. Vrátit se znamenalo setkat se opět se Severusem, a on si nebyl jistý, jestli je na něco takového připravený.

„Ach, ne…“ trvala si Klára teatrálně na svém. „Jen si běž po svém. Nech mě tady na chodníku, určitě se dokážu dobelhat domů, jen co ten otok trochu sleze. Vždyť mám svou hůl.“

Harry se sehnul a zvedl si její útlé tělo do náruče, opatrně, aby nezpůsobil otřes její noze: „Nebuďte směšná, neopustím vás a nenechám ležet na chodníku.“

Na což Klára samozřejmě sázela.

Když Severus zaslechl hlasy přicházející z kuchyně, mrzutě se přistihl, že bere schody dolů po dvou. Před kuchyňskými dveřmi se krátce zastavil, aby si upravil oblečení a odhrnul jemné černé vlasy zpět na místo, než zatlačil do dveří a otevřel je – jen aby Harry nepostřehl jeho nedočkavost.

Harry stál přímo tam.

Byl tak zatraceně šťastný, že vidí mladšího muže, až se zachmuřil. Jeho mračení se o poznání prohloubilo, když zaregistroval svou značně neupravenou tetu sedící u stolu.

„Co se stalo?“ dožadoval se ostře vysvětlení.

„Uklidni se, Severusi, drahoušku. Prostě jsem uklouzla na ledu,“ mávla Klára přezíravě rukou. „Harry mi pomohl zpátky do domu.“

Severus se přesunul na druhou stranu stolu a pozorně si tetu prohlížel: „Jsi v pořádku?“ Vzápětí se otočil na Harryho a vyslýchal ho: „Je v pořádku?“

Harry se odvrátil, zaměřil svůj pohled na Kláru: „Jste v pořádku?“

Místo odpovědi se Klára otočila k Severusovi a opáčila: „A ty jsi v pořádku?“

„Co je to za otázku?“

„Je docela na místě,“ odpověděla Klára nesmyslně. „Vypadáš, jako bys měl každou chvíli dostat hysterický záchvat.“

„Nejsem dítě, které by propadalo svému vzteku,“ uzemnil ji Severus ve snaze chovat se dospěle, stále však působil jako malý chlapec těsně před záchvatem zuřivosti. „Tak co se stalo?“

„Obávám se, že jsem uklouzla na zledovatělém chodníku. Harry byl tak hodný a přinesl mě domů. Vyvrtla jsem si trochu kotník.

Severus se tvářil nedůvěřivě: „Vážně?“

„Ano, vážně.“

Synovec s tetou na sebe vzájemně vyzývavě zírali.

„Neměli bychom jít k doktorovi?“ přerušil je Harry. „Nebo můžu zkusit sehnat někoho, kdo by mohl přijít sem…“

Severus pozvedl vyzývavě jedno obočí: „Ano, teto Kláro, chceš, aby tě prohlédl doktor a podíval se na tvůj kotník?“

Klára pevně stiskla rty: „To je asi dobrý nápad, Harry.“ Severus čekal nějaké ‚ale‘.

„… Ale je Štědrý večer, všichni budou doma u svých rodin.“

Severus suše poznamenal: „Jsem přesvědčený, že nemocnice jsou otevřené stále, včetně svátků.“

„Nechci nikoho otravovat, Severusi. Kdybys mě jen odnesl do mého pokoje, abych si trochu odpočinula…“

„To bych rád, teto, ale to by mě bohužel otravovalo. A vím, že to je něco, co nechceš.“

„Ale, pro Mer.. Proboha, Severusi. Vezmi svou tetu nahoru do pokoje. Můžu pro vás něco udělat, Kláro?“

„Teď ne, ale jsem si jistá, že později určitě.“

„Také jsem si jistý,“ zabručel Severus, zvedl tetu do náruče a hrubě ji vynesl z kuchyně ke schodům.

**********

Severus potlačil chuť shodit tetu na postel, a místo toho ji opatrně položil. „Spadla jsi, viď?“

„Ano.“

„Není to nějaký šílený plán, jak přimět Harryho, aby se vrátil.“

„Ne! Jsi tak podezíravý, Severusi.“

Severus pohrdavě odvětil: „Dobrá, tak si odpočiň. Uvidím, jestli seženu nějaký studený obklad na tvůj kotník.“

„Počkej! Musíme si promluvit o tom, co uděláme s Harrym.“

„Myslel jsem, že tahle nehoda nebyla v Potterův prospěch.“

„Teda, ne… ne že bych plánovala spadnout, ale stalo se, a Harry je zpátky. Musíme využít situace. Dává vám to příležitost zakopat válečnou sekyru. Přitahuje vás to k sobě už několik týdnů.“

„Jsi tu teprve sedm dní,“ upozornil Severus.

„Dobrá, ale zdá se, jako by to byly týdny.“

Severus nemohl než souhlasit.

„Budeš mít radost, až se dozvíš, že mám plán.“

Radost nebyla úplně přesný popis toho, co Severus cítil. Byl znepokojený. Pohled v očích staré ženy naháněl hrůzu.

„O tom nebudeme mluvit, teto. Potřebuješ odpočívat.“

„A co mám v posteli asi tak dělat? Trvám, Severusi, na tom, abys tu zůstal a dělal mi společnost. Pokud si nechceš povídat o Harrym, možná bys mi mohl zase něco přečíst.“

Severus se pomalu sunul ke dveřím. „Věřím, že Viktorie momentálně visí na okraji nějaké budovy.“

„Když jsme ji naposledy opustili, byl to skalní útes.“

„Ano, jistě, už se dostatečně se vzpamatovala, aby doběhla k nějakému dalšímu srázu. Zvláštní dívka, neustále odněkud visí. Což je jistě velmi vzrušující, ale vážně musíš odpočívat.“ Severus už stál přímo u dveří, svobodu na dosah ruky.

„Severusi! Severusi Snape, okamžitě se vrať!“ Snape ji ignoroval a utekl z pokoje.

Pokud útěk od zraněné staré ženy upoutané na lůžko činí ze Severuse zbabělce… no, tak ať.

Naneštěstí mu ústupovou cestu zablokoval jistý tmavovlasý démon. „Pořád jsi tady,“ poznamenal Severus suše, odstoupil o krok zpět.

„Už to tak vypadá.“

„No, mám teď situaci pod kontrolou. Můžeš odejít, kamkoliv jsi to šel.“

„Měl bych se držet poblíž, abych se ujistil, že je o Kláru postaráno.“

„Umím se o svou tetu postarat.“

„Zůstávám,“ trval na svém Harry.

„Už tu nejsi vítán,“ opáčil podrážděně Severus.

„Oba odtud odejděte. Chci trochu čaje, z vašeho křiku mě bolí hlava ještě víc, než po tom pádu.“

„Udeřila ses hlavou o led?“ změřil si oba Severus nesouhlasně pohledem. „Tuhle část Potter opomněl zmínit!“

„Ne. Vyvrtla jsem si kotník, má hlava se ledu ani nedotkla. Ale bolest se stěhuje… to ti poví každý hlupák.“

Harry se vyklonil kolem Severuse, aby viděl na Kláru: „Můžu vám dát něco proti bolesti?“

„Prostě běž se Severusem připravit ten čaj… a zkuste se nechovat jako úplní pitomci,“ nakázala jim ještě jednou Klára. „A dejte si taky. Moje babička vždycky říkávala, že šálek dobrého čaje dokáže vyřešit každý problém.“

Její babička se mýlila.

Ale abychom byli spravedliví, její drahá babička nikdy neviděla, jaké škody dokáží napáchat dva horkokrevní kouzelníci a jedna létající konvice.

„Takže zůstáváš ještě na jednu noc?“ poznamenal neobratně Severus, když dorazili do kuchyně. Při pomyšlení na to, že Harry stráví další noc pod jeho střechou, Severusovi projel páteří dosud neznámý záchvěv vzrušení.

„Ano. Nepřijdu o nic důležitého, pokud k Weasleyovým dorazím později. Když už o tom mluvíme, letaxoval jsem s Hermionou, když jsi ukládal tetu do postele. Vím, že řekla, že nechce, aby ji prohlédl doktor, ale myslím, že by to bylo lepší, a Hermiona byla při skládání medicínských zkoušek nejlepší ze třídy.“

„Proč?“

„Protože si myslím, že by Kláru měl prohlédnout někdo, kdo má lékařské vzdělání.“

„Tohle nemyslím. Proč zůstáváš další noc?“

„Kvůli tobě ne, jestli se ptáš na tohle. Zůstávám kvůli Kláře. Chce mě tu mít přes Vánoce. A ona si o svátcích zaslouží mít to, co chce.“

„A já ne.“ To bylo konstatování, ne otázka.

„A ty ne.“ Zavrtěl Harry umíněně hlavou. „Ty si zasloužíš… nejsem si jistý co vlastně. Něco hodně nepříjemného.“

„Kam jsi měl namířeno?“ položil Severus otázku, která mu stále vrtala hlavou. „Když jsi před tím odešel.“

„Záleží na tom?“

„Ne.  Ujišťuji tě, že mě nic nepřinutí, abych se zajímal, kde trávíš svůj čas.“ A hned se jedním dechem zeptal: „Máš nějaký domov?“

„Mám místo, kde zůstávám.“

„Kde je to?“

„To není tvoje věc.“

„Je někdo, kdo to ví?“

„Já, samozřejmě,“ prohlásil Harry umíněně.

„Někdo další? Některý z členů Řádu. Pro případ nouze.“

„V případě nouze se o sebe dokážu zatraceně dobře postarat sám.“

„Prostě mi dej adresu.“

„Proč?“

„Mohu zkontrolovat tvé zabezpečení, zhodnotit ochranná kouzla, doplnit je. Jaký typ ochranných kouzel teď používáš? Potřebuješ několik různých druhů. Něco, co prolne stěnami, a nějaký poplašný systém pro pozemek kolem nemovitosti a samozřejmě i pro vzdušný prostor. A přirozeně také něco, co detekuje černou magii. Parabule Occours možná, to je to, co tu mám já. Podívám se ještě do několika prací zaměřených na to téma.“

„Severusi. Přestaň. Mám všechno, co je třeba.“

„Vážně?“ zeptal se Severus pochybovačně.

„Zaručeně, mám bezpečnostní řetízek a kukátko, takže se můžu podívat ven v případě, že zlo zaklepe na dveře.“

„To není ani trochu směšné, Pottere.“

„Opatrně, Snape, někdo by si mohl myslet, že máš starost.“

Severus si odfrkl: „Promiň, pokud nechci vidět, jak jde všechna moje námaha vniveč.“

„Tvoje námaha?“

„Udržet tvou zpropadenou osobu několik posledních let naživu.“

„Převzal jsem to na sebe.“

„Aha.“

„Kdykoliv řekneš ‚aha‘ takovýmhle tónem, je mi jasné, že ve skutečnosti to znamená ‚jsem proti‘“.

„Nikdy jsem příliš neschvaloval tvoje akce.“

„Ještě nedávno sis příliš nestěžoval,“ poznamenal Harry jízlivě. „Vlastně jsem při několika příležitostech vnímal tvůj souhlas dost zřetelně.“

„Ujišťuji tě, že všechny pocity pozitivní povahy, které jsem směrem k tobě pociťoval, byly pouze dočasné. Mělo to co do činění s blízkostí tvých úst k mé osobě.“

Harry se nasupeně zamračil. Severus si uvědomoval, že by si neměl začínat, ale nedokázal přestat Harryho provokovat, kdykoliv to bylo možné. Podobně jako malý chlapec, jenž na dětském hřišti strká do holčičky, která se mu líbí. Jakákoliv pozornost ze strany Harryho byla lepší, než žádná.

„Musím přiznat, že jsem od Zlatého chlapce neočekával, že bude tak uvolněný ve svých mravech. Ach, tys zrudl,“ odfrkl si Severus, vědom si toho, že by měl prostě zavřít pusu, ale nemohl. „Prozraď mi, je to z pocitu hanby z tvého nemravného chování, nebo přání zkusit to znovu? Byl bych ochotný to zkusit ještě jednou, než tě zítra vykopnu. Koneckonců je nepravděpodobné, že bychom si ještě někdy zkřížili cestu, takže nemáme co ztratit, pokud si vzájemně dopřejeme trochu uvolnění.“

„Bastarde.“

„Hlupáku.“

„Omluv se,“ požadoval Harry.

„A chceš nějakou všeobecnou omluvu, nebo vztaženou ke konkrétní události?“

„Řekl bych, že by toho bylo příliš, pokud by ses měl omlouvat za každou věc zvlášť,“ odsekl Harry, tváře zrudlé vztekem. „Proč si jednu nevybereš? Řekněme třeba to, jak neférový úsudek sis o mně vytvořil. Špatný a nevhodný na základě pouhých domněnek o mně, a to už od chvíle, kdy jsi mě uviděl poprvé.“

Severus se nebezpečně naježil: „To nepopírám. Ovšem tys to udělal taky.“ Na tom něco bylo, pokud k sobě měl být upřímný, což Harry v tu chvíli nechtěl.

Ne zrovna teď. „Možná, ale nechovám se jako cynický, bezohledný idiot, který si myslí, že mám zájem o nějaký pokoutní, neosobní šoustání.“

„Tak to se pleteš,“ rozčílil se Severus. „Rozhodně jsem neměl v úmyslu s tebou šoustat.“

V tu chvíli začala na kuchyňské lince rachotit konvice.

**********

O osm minut později se k zadním dveřím přemístila Hermiona a zvedla ruku, aby zaklepala. Na to, co ji čekalo uvnitř, absolutně nebyla připravená.

Severus s Harrym na sebe vzpurně zírali z bezprostřední blízkosti a vůbec nezaznamenali zaklepání ani to, že Hermiona prošla dveřmi a vstoupila do kuchyně.

„Harry? Profesore?“ přehlížela Hermiona zmateně scénu před sebou. „Co se stalo? To je… čaj? Tady všude kolem? Merline… ta konvice… explodovala?“

„To on!“ vyštěkli oba muži zároveň. Ze všech povrchů v kuchyni, z jejich oblečení i kůže odkapával slabý čaj.

„Mohlo vás to oba zranit,“ napomenula je Hermiona přísně. Naštěstí kromě malého škrábnutí od letícího střepu z konvice pod Harryho okem vypadali oba bez zranění, i když trochu mokří. Když na ni ani jeden nereagoval, zkusila to Hermiona jinak: „Harry mi řekl, že je to naléhavé, vaší tetě není dobře?“

Tím si získala Severusovu plnou pozornost. „Ano, jistě, děkuji, že jste přišla tak rychle. Teta Klára odmítá návštěvu mudlovského lékaře a Harry se zmínil, že jste nedávno složila své lékouzelnické zkoušky. Myslel jsem, že byste se na ni mohla podívat, samozřejmě bez toho, aby se dozvěděla, co děláte.“

„Co se stalo?“

„Potter jí téměř zlomil kotník.“

„Nic takového jsem neudělal,“ zavrčel Harry předtím, než se otočil k Hermioně a řádně jí vše vysvětlil. „Klára upadla na ledu. Myslím, že si asi něco udělala s kotníkem, a taky mi přišlo, že se jí špatně dýchá.“

„Půjdu s vámi nahoru a ukážu vám její pokoj,“ rozhodl Severus.

„Jdu taky,“ nabídl se okamžitě Harry.

„Ne,“ utnula je rychle Hermiona. „Oba zůstanete dole, uklidíte to tu a dořešíte si cokoliv, o čem jste se dohadovali. Předpokládám, že poslední věc, kterou slečna Snapeová teď potřebuje, je, abyste na sebe vy dva pořvávali v její přítomnosti a nechávali vybuchovat věci v jejím pokoji. Kde je pokoj pro hosty, vím ze schůzí Řádu. Doprovodím se sama.“

Jakmile se za ní dveře mezi kuchyní a obývacím pokojem/studovnou/knihovnou s houpnutím zavřely, slyšela Hermiona, jak na sebe Harry se Snapem zlostně štěkají. Kromě ‚hlupáku‘, ‚nedůvěřivče‘, ‚tvrdohlavý osle‘ a nekonečných kleteb toho ale moc nerozuměla.

**********

Hermiona zlehka zaklepala na dveře pokoje pro hosty a vešla dovnitř. Klára zhodnotila objem kudrnatých vlasů mladé ženy ve dveřích: „Hermiona Weasleyová, je to tak?“

„Správně. Jsem ráda, že si na mě pamatujete, slečno Snapeová.“

„Jistěže pamatuji, ještě to není ani den, co jsme se seznámily. Jsem stará, ne senilní.“

„Ano, jistě, nechtěla jsem tím naznačit, že…“

„Vypadáš celkem inteligentně,“ ohodnotila Hermionu Klára. „Jednoznačně jsi dívka, která spoléhá více na rozum, než na to, jak vypadá. Ne, nejsi nijak zvlášť pěkná dívka.“

Hermioně dotčeně poklesla čelist.

„Zavři pusu, nechtěla jsem tě urazit. Je lepší být bystrá a trochu nevýrazná, než prostoduchá kráska. Oni spolu dole bojují, je to tak?“ zeptala se Klára a změnila tím téma.

„Prosím?“

„Můj synovec a Harry. Hádali se, když jsi přišla?“

Hermiona si živě přehrála čaj, střepy z čajové konvice a vzduch nabitý zuřivostí. „Dá se to tak říct.“

„Přijde mi, že někdy jeden druhého pěkně dopálí. Čas od času si to hašteření vychutnávají…“

Pokud by se někdy udělovala ocenění za největší zdrženlivost, Klára Snapeová by vyhrála.

„… a dobrý Bůh ví, že oba dokáží být paličatí.“

Bez debaty.

Hermiona přikývla na souhlas, stále trochu ztracená. „Oba umí být dost tvrdohlaví.“

„Rozhodně. No, usoudila jsem, protože jsou muži a tedy méně logické pohlaví neschopné vidět, co mají přímo před nosem, musíme je k tomu dovést.“

„Ach, slečno Snapeová, nejsem si jistá, jestli vám rozumím… jsem tady, protože se Harry bál, že jste se při tom pádu možná zranila. Jsem zdravotnice, víte…“

„Potřebujeme si promluvit o důležitějších věcech, než o mém nešťastném pádu.“

„Vážně?“ zeptala se Hermiona, která se stále s nepříliš velkým úspěchem pokoušela pochopit.

„Ano. Ty a já. Teď si sedni a dávej pozor, vysvětlím ti to jen jednou.“

**********

Když Hermiona později sešla ze schodů, s úlevou zjistila, že dům ještě stojí. Severus a Harry stáli oba uprostřed místnosti a upřeně na sebe zírali. Hermiona si nebyla jistá, jestli se na sebe vzájemně chystají použít neodpustitelnou, nebo na sebe skočit rovnou tam v knihovně.

Nesmírně se jí ulevilo, když neudělali ani jedno z toho. Jakmile Severus vycítil její přítomnost, otočil se k ní a podíval se jí do očí.

„Přišla jsem nevhod?“

Severus zavrčel: „Uzavřeli jsme s Harrym dočasné příměří. Jste mimo bezprostřední nebezpečí. Takže? Je moje teta opravdu zraněná, nebo je to nějaká komplikovaná lest?“

„Severusi!“ okřikl ho Harry vyčítavě, „Jak to jen můžeš říct? Jistě že je zraněná. Že jo, Hermiono?“

Hermiona se vyrovnaně podívala na Harryho a pak na Severuse: „Dost ošklivě si vymkla kotník. Ale jsem přesvědčená, že to zůstane bez následků. Nesmí ho ale aspoň tři dny zatěžovat.“

„Severusi, určitě máte v lektvarových zásobách nějaký kořen ostružiníku, který se používá na bolest. Mohli bychom ho vmíchat do džusu, abychom maskovali sladkou chuť kořene.“

Severus přikývl: „Měl jsem v úmyslu něco takového použít. Ve sklepě mám několik celých rostlin, hned dojdu pro nějaký kořen.“

Jakmile Severus opustil pokoj, Harry doprovodil Hermionu přes kuchyň ke dveřím. „Děkuji, že ses na Kláru přišla podívat. Opravdu si toho vážím.“

„Nemáš zač, Harry,“ odpověděla Hermiona, když se obouvala. „Vážně.“

Harry jí pomohl do kabátu. „Takže se uvidíme zítra velmi časně ráno v Doupěti?“

„No, víš Harry…“

„Co?“

„Myslím, že bys měl zítra zůstat tady. Klára bude omezená hlavně na postel. Bude potřebovat někoho, kdo se o ni postará. Někoho vlídnějšího než profesora Snapea.“

„Asi máš pravdu,“ podvolil se Harry. „Ten chlap má laskavosti asi jako horský trol.“ Hermiona spěšně přikývla.

„Budu mít lepší pocit, pokud tu budeš, abys na ni dohlédl.“

Harry si zamyšleně skousl spodní ret: „Omluvíš mě u Weasleyových? Řekni jim, že je navštívím po Novém roce, jak jen to bude možné.“

Hermiona přikývla, naklonila se k Harrymu a pevně ho objala: „Veselé Vánoce, Harry.“

„Tobě taky, Hermi. Ještě jednou díky.“

**********

Později toho večera Severus několik minut tiše rozvažoval na vrchu schodiště, než se konečně rozhodl sestoupit do přízemí. Protože jeho teta byla v posteli, a přesto bylo ze zdola slyšet nějaké zvuky a pode dveřmi prosvítal proužek světla, předpokládal, že tam najde Harryho. Co ovšem nepředpokládal, bylo, že Harryho najde stát před krbem, jak zadumaně zírá na poloprázdný talíř s lineckým cukrovím.

Když se Hermiona šla podívat nahoru na jeho tetu, domluvili se s Harrym na příměří, na velice křehkém příměří, žádné jízlivé komentáře během Vánoc. Severus pochyboval, že to dokážou, ale nijak jim neublíží, pokud se o to pokusí. Bylo by to snazší, pokud by se jeden druhému důsledně vyhýbali, což byl důvod, proč si Severus nebyl jistý, jestli má sejít po schodech dolů do přízemí. Jenže nemohl usnout. Protože teta věděla o jejich lsti, Harry se nabídl, že bude spát na půdě, a Severus se znechucením zjistil, že si na Harryho ve své ložnici po pouhých pěti nocích stihl zvyknout.  Dokonce natolik, že se mu teď nechtělo ulehnout a pokusit se v pokoji spát sám.

Severus pohledem přelétl Harryho, který stále zíral na cukroví, jako by zkoušel rozluštit nějakou neviditelnou hádanku. „Co to děláš?“

„Nic,“ vyhrkl Harry, odvrátil se od ohniště a odsunul talíř s cukrovím po malém konferenčním stolku.

„Je to dost směšné,“ připustil Harry. „Totiž… uhh… Popravdě, byl jsem v kuchyni a uviděl cukroví a v ten moment se mi vybavil zvyk, jak se o Štědrém večeru dává cukroví, víš, pro Santu Clause, a než jsem si uvědomil, co dělám, najednou jsem měl tohle cukroví v ruce, připadám si jak idiot.

„Máš pravdu, je to směšné.“

„Dík.“

Severus si s hlubokým povzdechem připomněl, že by se měl snažit být zdvořilý. „Jedná se o tvůj zvyk z dětství?“

„To těžko,“ pohrdavě odtušil Harry.

Jen těžko šlo přehlédnout hořkost v Harryho hlase. „Nevěřil jsi na Santu Clause?“

„Ale jistě, že věřil. Věřil jsem, že rok co rok přinese dárky mému bratranci a na mě pokaždé zapomene.“ V odpověď na Severusův nechápavý pohled Harry pokračoval: „Teta se strýcem neviděli důvod, proč by mi měli kupovat dárky, když mohli rozmazlovat Duddleyho.“

V průběhu let Severus slyšel řadu zvěstí, že s Harrym jeho příbuzní špatně zachází, ale nikdy je nebral vážně. Možná jim měl věnovat trochu pozornosti. „Vážně byly všechny tvé Vánoce tak špatné?“

Harry zlehka pokrčil rameny: „Nebyly špatné… Prostě žádné nebyly. Nikdy jsem se v dětství rodinných oslav Vánoc neúčastnil. Teda pokud nepočítám vyváření navíc, vánoční úklid a tak.“

„Nikdy jsi nezažil skutečné Vánoce?“

„Ne. Ne, dokud mě Ron ve druhém ročníku nepozval na svátky k nim domů. Bylo mi dvanáct. Molly do mě nacpala hromady jídla, dostal jsem opravdové dárky, které patřily jen mně, tu noc jsem strávil s Ronem a jeho bratry jako bych byl člen jejich rodiny. Merline,“ Harry si zlehka povzdechl, „byly to ty nejúžasnější Vánoce, jaké jsem kdy měl.“

„To mě mrzí, že tví příbuzní byli tak omezení. Co jsem měl možnost pozorovat, rodiny jsou vysoce přeceňované,“ pronesl Severus s vážností.

Harry vypadal klidně: „Mě mrzí, že máš ze svého dětství obdobnou zkušenost.“ Severus upjatě přikývl.

„Asi jsem rád, že mě strýc považoval za monstrum. Jeho strach z mé ‚jinakosti‘ ho často odradil, aby mi fyzicky nějak ublížil. Tys tolik štěstí neměl. Klára mi to řekla…“

Zamordování vlastní tety je přeci legální, že ano? Jestli ne, tak by mělo, pomyslel si ponuře Severus, když Harryho přerušil: „Klára si občas nevidí do pusy. Mé dětství bylo přijatelné. Koneckonců, přežil jsem ho, no ne?“

Harry si tím nebyl úplně jistý, ale zůstal zticha.

„Já… jaksi…“ Severus se chtěl omluvit za celé to trapné nedorozumění ohledně spojení Ginny-Draco-Harry. Cítil se mizerně ohledně toho, k jakým závěrům došel v souvislosti s Harryho intimním vztahem, ale nebyl schopen věřit tomu, že by k němu Harry opravdu mohl něco cítit. Stále tomu nevěřil, nicméně si byl děsivě vědom toho, že jakékoliv city, které k němu Harry choval nebo nechoval, se mohly v posledních čtyřiadvaceti hodinách změnit vzhledem ke všemu, co bylo vyřčeno. Pokusil se vložit své pocity do slov. Pokud se vůbec kdy dokázal v podobné situaci nějak chovat, bohužel to už před řadou let zapomněl. „Totiž… omlouvám se.“

Harry se natáhl a přejel svými prsty přes Severusovy, zadíval se do ohně a tiše s pochopením řekl: „To je v pořádku.“

A bylo, uvědomil si. Opravdu bylo.

Následujícího rána zaklepal Harry na dveře pokoje pro hosty. „Pojď dál.“

Harry pootevřel dveře a nahlédl dovnitř, v rukou tác se snídaní: „Veselé Vánoce, Kláro. Zvládnete jednoho návštěvníka?“

„Ale jistěže, Harry, drahoušku, pojď dál. I tobě veselé Vánoce. Kde je Severus?“

Harry vešel do pokoje, zamířil k posteli a usadil se na pelesti, podnos umístil Kláře na dosah. „Předpokládám, že ještě v posteli. Jak se cítíte?“

„Kotník je ještě pořád oteklý a bolí, ale určitě budu zase úplně v pořádku, nedělej si starosti.“

„Mrzí mě, že jsem odtud včera tak utekl. Kdybych nebyl tak zbrklý, nemusela byste mě honit a nezranila byste se.“

„Nemůžeš za to, Harry. Ale řekni mi jedno, proč jsi vlastně utekl?“

Harry si povzdechl a pokrčil rameny: „Prostě jsem potřeboval prostor k dýchání.“

„Prostor od Severuse?“ zatlačila Klára.

„Ne. Tak jo.“ Harry frustrovaně sevřel dlaně v klíně do pěsti. „Zatraceně, ten chlap umí zkoušet…“

Klára si povzdechla a položila ruku na jedno z jeho zápěstí. Chvíli ji tam tiše nechala a pak ji odtáhla, vyhrnula si manžetu noční košile. Harry zmateně sledoval, jak potom vykasala celý rukáv. Ukázala na tenounká růžová znaménka těsně pod kostnatým ohybem lokte. „Vidíš to?“

„To jsou jizvy?“

„Hmm, hmm,“ přitakala Klára. „Přišla jsem k nim, když mi bylo sedm. Zkoušela jsem se naučit jezdit na kole. Tobias, můj bratr a Severusův otec, měl ve zvyku mi pod kola házet věci, klacky a kameny a jednou jsem spadla obzvlášť ošklivě, přistála jsem na dlažebních kostkách a rozsekla si loket a koleno. Myslíš, že je překvapivé, když to zanechalo jizvy?“

Harry se zamračil: „Ovšemže ne, všechny hluboké rány zanechávají jizvy, když se zahojí.“ Pokud se neuzdraví magicky.

Klára si stáhla rukáv. „Přesně.“ Harry se na ni jen podíval.

Ze svého vyrůstání, Harry, si Severus odnesl opravdu hluboká zranění. Tenhle druh ran zanechává jizvy. Takové, které nikdy nezmizí. Stejně jako ty na mém lokti nebo ta, co máš na čele.“ Klára se k němu natáhla, studenými prsty odhrnula vlasy z jeho čela a zlehka přejela přes vybledlou jizvu ve tvaru blesku. Harry se trochu zachvěl. Jeho jizvy se ještě nikdo nedotkl. Jako kdyby si všichni mysleli, že pálí, nebo že by ten dotek mohl Harrymu ublížit. Klářina ruka mu sjela po obličeji níž a popleskala ho jemně po tváři. „Severus nikomu nevěří snadno a rozhodně nemiluje, aniž by vzdoroval. Pokud Severuse miluješ, a já myslím, že ano, musíš být shovívavý k jizvám, které nosí. Dokonce, i kdyby to znamenalo, že občas budeš mít nutkání křičet.“

„K tomu mě dovádí poměrně často.“

Klára přikývla: „To mě taky. Poslyš Harry, jsem starší, o to víc si uvědomuji, kolik lidí na světě jsou naprostí hlupáci.“

„A k tomu závěru jste došla právě teď?“

„Ne, spíš myslím, že jsem to věděla od chvíle, co jsem se narodila. Ale až teď jsem si uvědomila, že s tím musím něco dělat… Možná tě to překvapí, ale jsem tak trochu šťoura.“ Harry si dával pozor, aby udržel neutrální výraz.

„Mám tě ráda, Harry. To o sobě moc lidí říct nemůže. Chci tě vidět šťastného.“

„Já jsem šťastný,“ řekl Harry pohotově.

„Vážně jsi?“

Je? Co to vlastně znamená? A co znamená to, že se zarazil a zamyslel nad odpovědí? Zcela jistě nebyl nešťastný. I po tom všem zůstal naživu, což rozhodně nebral jako samozřejmost. To ale neznamenalo, že byl schopen se zbavit svíravých pocitů, které ho poslední dobou užíraly. Možná osamělost. Ale ještě něco víc, než jen to. Prázdnota. Ale když měl Severuse nablízku, tak prázdnota mizela.

„Nemyslím si, že by měl zájem o cokoliv, co bych mu mohl nabídnout, Kláro. V našem vztahu je spousta věcí, o kterých nic nevíte.“

„Jsou Vánoce, Harry, pokud existuje nějaká chvíle pro odpouštění a napravení chyb, je to právě teď. Necítíš to, Harry? Tento roční čas… je čarovný, pokud mu prostě dáš šanci.“

„Měla bys ještě odpočívat, je brzy.“

Oba, Klára i Harry, se prudce otočili, ve dveřích stál Severus se založenýma rukama.

„Nerušíš mou tetu, že ne, Harry?“

Byla to Klára, kdo odpověděl: „Pfff. On je těžko vyrušením, Severusi, on je rodina.“

„No ovšem, vždycky jsem byl přesvědčený, že jsou tyto dvě skutečnosti zaměnitelné.“

Klára si nesouhlasně odkašlala: „Koho si myslíš, že se tou poznámkou pokusil urazit?“

Harry věděl, že Severus si o něm nemyslí, že by byl rodina, stejně tak si byl celkem jistý, že ta urážka cílila přímo na Kláru, ale nehodlal se k tomu jakkoliv vyjadřovat. „Těžko říct.“

„Nevadí, budeme tedy velkorysí a nebudeme si jeho špatné nálady všímat. Takže, předpokládám, že jsi nám oběma přišel popřát veselé Vánoce. Že ano, Severusi?“

„Jistě,“ Severus přikročil k posteli, natáhl se a vtiskl Kláře polibek na čelo. „Veselé Vánoce, teto. Harry.“

„Proč nejdete, chlapci, dolů a nedáte si spolu něco k snídani? Za chvíli se k vám připojím a podíváme se na ty nádherně zabalené dárky pod stromečkem.

„Ovšem.“ Harry se zvedl z postele a zamířil ke dveřím. „Jdeš, Severusi?“

Severus následoval Harryho ven z pokoje, ale ušli sotva pár kroků, když se Harry zastavil a ohlédl se na Severuse. „Možná bys měl jít zpátky a říct Kláře, ať na nás zavolá, až bude připravená sejít dolů. S podvrtnutým kotníkem tyhle schody sama nezvládne.“

Severus přikývl a vrátil se k tetinu pokoji, krátce jednou klepl do dveří, než je otevřel.

První, co uviděl, byla jeho teta, což by nebylo ničím neobvyklé, pokud by právě nemířila jakoby nic k oknu, po kulhání ani památky.

Severus rozvážně zavřel dveře, aby jim zajistil soukromí, než s vyčítavě přimhouřenýma očima stanul tváří v tvář Kláře. „S tím kotníkem jsi nikdy nic neměla, je to tak?“ zeptal se Severus, i když předem znal odpověď.

„Neudělala jsem nic nepatřičného,“ prohlásila Klára obranně, aniž by se pokoušela popřít, co bylo zjevné. „Harry patří o Vánocích k nám. Jednoduše jsem se jen postarala, aby tu byl.“

„Za to tvé vměšování, bych tě měl zaškrtit.“

„To by ses neodvážil.“

„Mám za to, že ne. Předpokládám, že bych ti místo toho měl poděkovat.“

„Nemáš zač, drahoušku. No, teď běž za svým hochem. Pokusím se dát si načas, než sejdu ze schodů. Ale i když se budu loudat, nemohu ti slíbit víc než patnáct nebo dvacet minut, tak je využij.“

**********

Harry si vmíchával smetanu do čaje, když ucítil, jak se mu něco otřelo o vlasy na temeni hlavy. Nepřítomně si rozcuchané vlasy připlácl zpět k hlavě a pročísl si je prsty. O chvíli později znovu zaznamenal, že se něco dotklo jeho hlavy. Ohlédl se. Ve dveřích stál Severus a pozoroval ho. Harry se na staršího muže usmál a pak znovu ucítil, jak se něco dotklo jeho vlasů.

Severus svůj pohled vyzývavě zaměřil nad Harryho hlavu. Když Harry ten pohyb zaznamenal, podíval se nad sebe. Přímo nad ním se pohupovala malá zelená větvička. Severus přiměl malé proutky ladně poletovat.

„To je jmelí.“

„To je.“

„Podle tradice teď musíš dostat polibek.“

„Tradicím bychom se asi vyhýbat neměli.“

Severus se nepohnul ani o píď, aby se s ním setkal na půli cesty, proto Harry odložil svůj šálek čaje na linku a přešel místnost. Jmelí se vznášelo stále nad ním. Harry se zastavil přímo před Severusem. A čas jako by se zpomalil.

Severus se dotkl Harryho tváře a zašeptal jeho jméno. Zornice Harryho očí se rozšířily, dech se mu zadrhl v hrudi. Už to bylo neodvratné.

Polibek byl hřejivý a žíznivý a něžný.

Nakonec se Harry nepatrně odtáhl. Severus zůstával zamrzlý v mírném předklonu do polibku, oněmělý, rty mírně pootevřené. Harry dospěl k názoru, že se mu Severus v tomto stavu docela líbí, bez ochran, zranitelný.

Když se Severus dostatečně vzpamatoval, s lehkou přezíravostí zavrtěl hlavou. Tichým, zastřeným hlasem rezignovaně poznamenal: „Takhle brzy přivedeme jeden druhého k šílenství, co myslíš?“

„Řekl bych, že to bude nevyhnutelné.“ Harryho tělo se nenuceně naklonilo ke staršímu muži. Dovolil jejich rtům, aby se vzájemně znovu dotkly. „Ale věřím, že to bude stát za to.“

Vše bylo perfektní. Chuť Severusových rtů, síla, s níž jeho ruce svíraly Harryho boky, vůně, pocity, žár. Harry zabořil prsty do vlasů spočívajících v týle Severusova krku.

Severus shlédl na Harryho, přitáhl si ho ještě blíž, až jejich těla byla těsně u sebe. Jeho hlas byl tichý a chraplavý:  „Včera večer ses mě ani nezeptal, které byly moje nejlepší Vánoce.“

Harry byl Severusem absolutně zaujatý, vášeň v zelených očích. „Které tvoje Vánoce byly nejlepší, Severusi?“

Severus se sklonil, jejich rty se o sebe téměř otíraly, šeptem chraplavě odpověděl: „Tyhle Harry. Tyhle Vánoce.“

Jejich další polibek už nebyl ani něžný ani sladký. Byl tvrdý a plný potřeby a vzájemně jeden druhého drželi, jako by si mysleli, že jej pouhou silou vůle mohou přimět, aby trval navěky. Jmelí dopadlo na zem; Severus definitivně ztratil i to minimum koncentrace, kterou potřeboval, aby ho udržel ve vzduchu.

Nakonec se od sebe museli kvůli nedostatku vzduchu odtrhnout.

Harry si staršího muže přidržel tam, kde právě byl, naklonil se k Severusovu uchu a zašeptal: „Veselé Vánoce, Severusi.“

Severusovy rty se zachvěly, jako kdyby se chtěly usmát, ale nevěděly, jak na to. Ustálil svůj výraz na něčem, o čem doufal, že je laskavou obdobou zamračení: „Veselé Vánoce, Harry.“

Harry se jemně usmál, znovu se naklonil blíž. Severus tentokrát sehnul hlavu s dychtivostí ochutnat usmívající se rty ještě jednou. Vlastně v něm klíčilo znepokojivé podezření, že by byl naprosto spokojený, kdyby do konce svých dnů už nedělal nikdy nic jiného. Mít Harryho ve svém domě, ve svém životě, na svých rtech.

„No, už bylo na čase,“ přerušila je Klára s klepnutím hole.

Severus zavrčel, Harry pocítil slabé vibrace procházející mu tělem. Když se Severus neochotně odtáhl od Harryho a vzhlédl ke své tetě, jeho znechucený pohled prokvetl laskavostí. „Tvé načasování je dokonalé jako vždy.“

Harry se otočil a usmál se zářivě na Kláru: „Vy jste sešla sama?“

„Ovšemže, zdá se, že jsem se dokonale uzdravila.“

„Ovšem,“ zabručel Severus. „Harry, proč mou tetu nedoprovodíš do pokoje, připravím čaj a muffiny.“

**********

Když Severus jen o chvíli později vstoupil do vedlejší místnosti, shledal, že teta je usazená na pohovce a Harry jí něco šeptá do ucha. Když s čajovým servisem a podnosem s tousty a muffiny procházel k nízkému konferenčnímu stolku, Harry se od tety odtáhl a Severus v šoku zaznamenal, jak jeho neotřesitelná, jak dračí drápy houževnatá teta popotáhla a setřela slzu z tváře.

Jakmile Harry zaznamenal Severusův příchod, chvatně k němu přešel, objal ho kolem pasu a vmáčkl se pod Severusovo rameno. Snape položil tác s čajem na stůl a sevřel paže kolem Harryho zad: „Co jsi provedl mojí tetě?“

„Nic, jen jsme si povídali.“

„A co jsi jí řekl?“

„Jenom pravdu,“ odpověděl Harry, zvedl k němu obličej, z očí mu vyzařovalo jakési vzrušení, „že se mi z tvého polibku zkroutily prsty u nohou.“

Klára z druhé strany místnosti s potěšením sledovala, jak se její synovec sehnul a políbil mladšího muže láskyplně na rty.

Občas dokázala překvapit dokonce i samu sebe tím, jak dobře její intriky vycházejí.

 

K O N E C

Kapitola: 6